Monthly Archives

March 2015

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #9

posted by cassidy on 2015-03-31 at 7.18 PM, 0 comments

Ráno se vracíme asi 20 km zpět do Te Anau. Jirka si celý dopoledne hraje na schovávanou s pojistkama, protože jsme si těma nabíječkama včera odpálili zapalovač (NOACO!) a naše originál japonská příručka k autu není zrovna nápomocná. A Japonci jsou ve skrývání věcí na nejmíň očekávatelná místa přeborníci. Prý si jako další job otevře autoservis.

Po tom, co rozebral půlku auta, odpoledne nakonec musí za K. asistence vyměnit celej zapalovač. Detaily nevím, ale dalo jim to hodně práce. Já jsem mezitím stihla naakumulovat spoustu tepla, protože (nechápu) bylo krásný počasí, probrat a upravit další fotky, na knihovní wifi dopsat ještě dva články, vyřídit nějaké e-maily s poskytovateli internetu a energie (ačkoli jsem všechno tohle řešila včas, novým nájemníkům dělají nějaké problémy a já vyřizuju potvrzení, že fakt máme všechno vypnutý, odhlášený a podobně), slíbila jsem poslat nějaké fotky do bývalé práce (G., šéf, se o mně trochu otcovsky zajímá a občas pošle smsku, aby se ujistil, že žiju), kde navíc ještě nemůžou najít nějaké soubory, tak s tím pomoct, pozdějš vyřizujeme všechno z checklistu plus registraci auta, kterou jsme si, borci, nechali týden propadnout..

Nakonec jsme všichni celý den v jednom kole a asi v pět zjišťuju, že krom snídaně jsem nepozřela za celej den nic – v tu chvíli na mě padne neutišitelnej hlad, kterej končí tím, že si navrch běžný menší večeře kupujeme ještě celé grilované kuře a jíme si ho v zapadajícím slunci na prvním odpočívadle za městem.

Míjíme odbočku na Mirror Lakes, kde se zastavíme, až se touhle cestou budeme vracet, abysme Te Anau odbočili na Queenstown. Teď za šera bysme je nemohli ocenit.

“Co nám to tam svítí za kontrolku?” zeptá se do ticha v jednu chvíli Jirka.
“Otevřený dveře.”
“Joaha, dobrý,” a otočí klidně pohled zpátky z okna.

Je po půl osmý, za gigantickýma horama zapadá slunce, nebe hraje všema barvama a my v němým úchvatu nechápem, že tohle vůbec exituje. Dnešní večer je nádhernej. A na tohle jsou všechny foťáky krátký.

DSC_3202_copy

DSC_3217_copy

DSC_3247_copy

A budem předstírat, že nám romantickou atmosféru nedokresloval Xindl X.

Právě jsme dojeli na místo, kde budeme přes noc. The Divide. Jsme necelou hodinu cesty od Milford Lodge, kde máme být nastoupení zítra ráno v 7.15, což není žádná výhra. Ale stoprocentně to bude stát za to. Pořád čekám na tu pravou chvíli, kdy vyfotím tu jižní noční oblohu, ale zase se zatáhlo. Kluci zjistili, že píšu “v přímým přenosu” a strašně je to pobavilo. Alespoň někoho :D Dneska v noci bude kosa. (Víno?)

“Vždycky už to s těma věcma začíná vypadat tak nadějně…” povzdechnu si, když přeskládáváme auto do spací úpravy, aniž bysme otevřeli dveře, protože po včerejším večerním programu = vraždění havěti odmítáme to samý podstoupit dneska.
“A pak se zastavíme na nákup jídla a je to zase v prdeli,” dokončí mojí větu tak pro sebe do ticha Jirka.

Nutně potřebujeme novou selfie stick, protáčí se nám GoPro už nejen ve větru.

cosmetics, food & lifestyle

Oil pulling

posted by cassidy on 2015-03-31 at 2.43 PM, 4 comments

Tři dny přemýšlím o nějakém výstižném českém překladu a nějak jsem neuspěla, tak zůstanu u nazývání věcí pravými jmény a budu vesele komolit češtinu s angličtinou.

Oil pulling je tisíce let stará metoda, kterou jsem objevila teprve před pár týdny a chtěla jsem se o poznatky podělit, protože je možné, že jste o ní taky neslyšeli :) Jedná se o nenáročnou, přírodní, zcela bezpečnou a údajně hodně efektivní metodu, která s sebou nese řadu pozitivních účinků, o kterých se zmíním v článku.

Rozhodla jsem se ji vyzkoušet jako součást mýho boje s ne-zrovna-pěknou pletí a myslím, že je pro mě dobrá i z toho důvodu, že mi před třemi měsíci začaly růst obě horní osmičky, ke kterým se dost špatně dostávám kartáčkem.

DSC_2673_copy

JAK NA TO?
Jednoduše – do pusy dáte lžíci oleje a dvacet minut se ji tam snažíte udržet. Převalujete, přesouváte, děláte takový různý ty pohyby jako s ústní vodou a snažíte se nevyprsknout ani nepolknout. Pro mě je určitě nejschůdnější možnost kokosový olej, na jehož chuť jsem hodně zvyklá a občas ho trochu sním i jen tak, ale poslouží jakýkoli kvalitní, za studena lisovaný olej. Z oil pullingu jsem si udělala ranní rituál – běžně ho prováděla, když jsem se ráno oblíkala a líčila do práce, nijak mi to v tu dobu v ničem nevadilo. Teď, když jsme na cestách, pravidelně držíme bobříka mlčení společně s K. během přípravování snídaně.

Olej se postupně smísí se slinami a myslím, že i reakcí s toxiny zvětší objem, takže se může stát, že už nebude k vydržení. Je možné, že se vám napoprvé nepodaří vydžet celou dobu, nic se neděje, pokud ho potřebujete vyplivnout předčasně, ale pokračujte s novým olejem do celkových dvaceti minut. Nebo se na tento čas pokuste dostat během prvních pár dnů, abyste opravdu mohli z praktikování téhle metody těžit.

Spolknutí se ale vyvarujte za každou cenu. Oil pulling děláme právě proto, aby se toxiny na olej navázaly a dostali jsme je z těla.

Následně se doporučuje vypláchnout si pusu slanou vodou, na což jsem většinou ráda zapomněla, a vyčistit si zuby klasickým způsobem.

IMG_5616

JAK TO FUNGUJE?
Oil pulling se doporučuje provádět jako první věc ráno, než začneme jíst a pít a posouvat tím i přítomné mikroorganismy dál do těla. Díky tomu, že ulehčíme tělu v boji s bakteriemi a toxiny, které se přes noc nahromadily v ústech, bude mít víc prostoru pro to, aby se věnovalo léčení svých jiných, potřebnějších částí.

Nejsem zrovna nadšený mladý chemik a poslední hodinu biologie jsem taky měla už krásných pět let zpátky, ale proč je k tomu dobrý právě olej chápu tak, že díky tomu, že “mastné” věci se na sebe vážou mnohem lépe, než když se snažíme smíchat například olej s vodou, a bakterie mají ve svých obalech právě tuk, navážou se na olej a my to pak všechno vyplivneme. Ideálně do koše, táta vždycky říkal, že mastnota nemá přijít do umyvadla / dřezu, aby se neucpal odtok.

PROČ TO VYZKOUŠET?
Jak jsem psala v úvodu, studie prokázaly přísnos oil pullingu v mnoha oblastech (a i kdybyste náhodou vážně žádný z nich po pravidelném správném provádění nepostřehli, minimálně si nemůžete ublížit). Oil pulling není “lékem” na nějaké úplně konkrétní problémy, celkově se jedná o detoxifikační metodu, která pomůže zdraví celého těla.

  • Ulehčíte tělu od boje se spoustou fuj věcí, které vznikají třeba rozkládáním mikrozbytečků potravy v ústech a ono bude moct věnovat víc času a úsilí léčení se na místech, kde to je potřeba víc. Například rozsáhlý zdroj informací Oilpulling.com uvádí vážně dlouhou řadu onemocnění a zdravotních problémů, pro jejichž léčbu může být oil pulling přínosem – hodně logické mi přijde právě třeba akné, ekzémy, alergie a astma, záněty dásní, se kterými jde ruku v ruce nepříjemný dech a další onemocnění ústní dutiny.
  • Obecně pomáhá hygieně ústní dutiny, jazyku, dásní a zubů – pomůže odstranit nečistoty i z míst, kam se nedostaneme zubním kartáčkem.
  • Pokud používáte kokosový olej, zároveň svoje zuby velmi šetrným způsobem trochu vybělíte.

Od doby, co oil pulling praktikuju, cítím příjemný rozdíl v ústech – zuby mi připadají čistější a hladší než dřív a dech ráno po probuzení je určitě svěžejší. Pleť se mi trochu vyčistila a působí zářivěji, ale tady může hrát roli i Oil cleansing, o kterém určitě taky napíšu. Co se týče pupínků, zlepšení zatím nevidím – ale u spousty léčebných metod je běžné v prvních fázích dokonce zhoršení stavu a protože jsem přesvědčená, že dělám pro své tělo něco dobře, ještě tomu dám čas :)

Shodou náhod se do oil pullingu před pár dny pustila s cílem zejména zlepšit stav kůže na zádech i moje nejmilejší Téra, která k mý obrovský radosti nejen, že využila mojí pomoci a založily jsme spolu její blog zaměřený na jógu a zdravý životní styl, ale hlavně fakt poctivě píše články s velkou informační hodnotou. Během pár týdnů svoje poznatky o oil pullingu shrne určitě i ona. A zatím si s “T. hlavou dolů” můžete zacvičit :)

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #8

posted by cassidy on 2015-03-30 at 12.35 PM, 0 comments

Hlavně, že jsem včera večer říkala, že se mi za celou dobu v autě nezdál žádnej sen, co bych si pamatovala. Na nejstrašidelnějším kempovacím místě se mi zdály děsivý sny celou noc <3 Ale probuzení vycházejícím sluníčkem nad jezerem bylo skvělý. Připadali jsme si strašně jako v Cestě do pravěku. Potřebovali jsme dosušit prádlo, Jirka snad finálně pošolíchal brzdy novým nářadím a já jsem se konečně pustila do mapy.

Ráda dělám věci, zejména ty, o kterých vím, že nejsou úplně dlouhodobá investice a není potřeba je brát zbytečně vážně, míň sterilní, baví mě dát jim trochu ze sebe. Proto je ručně pomalovanej surf, nespokojila jsem se s původním potiskem na spodku longboardu, určitě si vzpomenete na moje růžová kola a doma mi pokoj odvždycky zdobily vlastnoručně vyrobený (ať už úplně ručně nebo na počítači) cedulky a plakáty. A proto dostal náš VaNZ mapu, do který si postupně budeme zakreslovat cestu po Zélandu.

DSC_3120_copy

DSC_3124_copy

DSC_3127_copy

DSC_3133_copy

 

 

IMG_5609

DSC_3147_copy

Kolem poledne jsme vyjeli do Te Anau, hezkýho, živýho města u obrovskýho stejnojmennýho jezera a strávili tam odpoledne plánováním dalších dnů. Měli jsme tady ve Fiordlandu pár věcí, které bysme si nechtěli nechat ujít, a bylo potřeba to nějak zorganizovat. V Te Anau je krásné velké visitor centre / inforcentrum, kde jsme od ochotnýho zaměstnance získali všechny informace, co se mi předtím nepovedlo si úplně ujasnit na netu, koupili pár brožurek o trecích v okolí, protože papírový jsou prostě mnohem líp po ruce, seděli na sluníčku nad mapkami a s telefony v rukách organizovali, co s námi bude dál :)

DSC_3151_copy

DSC_3150_copy

Nachází se tu v okolí tři z devíti novozélandských Great Walks, nejpopulárnějších vícedenních treků – Kepler Track, Milford Track a Routeburn Track. Ani jeden z nich nepůjdeme. I když určitě alespoň jeden Great Walk bysme si za náš pobyt tady vyzkoušet chtěli, ve chvíli, kdy jsme vyráželi na trip, jsme neměli vůbec představu, kdy se do téhle oblasti dostaneme, abychom si zamluvili huty na přespání, a pár dnů předem už není šance (třeba Milford si teď můžete zabookovat nejdřív na konec října). A vzhledem časté k nutnosti dopravy z konce treku zpět k autu (u Routeburn Tracku je to tuším kolem 250 km) to taky není vůbec finančně nenáročná záležitost. Ale nějaký vícedenní track jsme si určitě projít chtěli, abysme trochu otestovali, co zvládnem – naštěstí jsme se nijak nevázali k tomu, že to bude zrovna jeden ze tří výše zmíněných a vybrali jsme si pětidenní akci, Hollyford Track, který výše zmíněným může, myslím, docela slušně konkurovat. Od toho se teď budou vyvíjet následující dny, protože jsme si na příští pondělí objednali loď, která nás sveze na cestě zpátky o 3 denní etapy, poslední k parkovišti opět dojdeme. Trochu komerčnější program jsme si zařídili taky na tenhle čtvrtek a nemůžeme se dočkat :)

Odpolední kávička ve Fat Duck poskytla dostatek času na publikování článků z předchozích dnů. Už tak bylo docela náročný zorientovat se ve fotkách, docela nejvyšší čas.

DSC_3155_copyNepotřebujete si taky někdo něco nabít? 

Přímo v Te Anau, kde by se nám hodilo zůstat, protože tam potřebujeme pořídit ještě nějaké věci ráno (checklist: plynové bombičky, voda, pojistky, backcountry huts tickets, spočítat a dokoupit jídlo na trek), opět není možnost nějakého nízkonákladovějšího kempování, údajně tam byly pár let zpět větší incidenty s turisty a město tak možnosti výrazně omezilo. Kempujeme 20 km nad městem v DOC kempu Henry Creek, hned na břehu jezera Te Anau. Milý místo s krásným výhledem na jezero a hory naproti jen pár metrů od zaparkovaného auta, který mě poprvý donutí vytáhnout stativ a zkřehlýma rukama ho stavět v drobných kamíncích.

DSC_3169_copy

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #7

posted by cassidy on 2015-03-29 at 5.23 PM, 4 comments

Budík v 7.20, abychom do deseti, kdy máme zmizet z kempu, stihli, co potřebujem. A je mi úplně zázračně dobře! Všichni sprchu – já to s vlasama mám celkem na dýl, přeorganizovat auto, uvařit si snídani, vyprat, sušičku, díky třem free wifi access lístečkům na 50 MB dat se mi daří i vyřídit jednu důležitou práci.

Už předchozí den jsme slyšeli zvuky aut na závodním okruhu a kluci si ráno nemohli odpustit jet ho najít. Dostali jsme tam pár cenných rad ohledně počasí od paní, jejíž synovec studuje v Praze, a vyjeli do Bluffu.

Na konci města se nachází rozcestník se vzdálenostmi známých míst různě ve světě a jedna z nejčastěji zachycovaných zajímavostí – obrovský řetěz. Vede odsud několik kratších tracků a my jsme si vybrali hodinový výšlap na Bluff Hill. Během ne-úplně-easy výstupu pralesem na vrchol se nám naskytlo pár pohledů úplně jak z filmu. Nepovedlo se mi to úplně zachytit, ale brutální vlhkost, mlha v kombinaci s takovou tou úplně nejvíc fresh zelenou barvou a úplně jinej zpěv ptáků, než jaký známe od nás. Dobře, že jsme zjistili, že se na Bluff Hill dá dojet i autem, až když jsme byli nahoře, možná bysme vyměkkli. Za hezkýho počasí odsud je výhled na spoustu malých ostrůvků v okolí a když máte štěstí, tak i na Stewart Island. Jaké štěstí s viditelností je vidět na fotkách :) Za odměnu jsme si koupili nějaký posh místní paštičky z dobrejch surovin a vyrážíme směrem Monkey Island.

DSC_3056_copy

DSC_3064_copy

DSC_3067_copy

DSC_3051_copy

DSC_3070_copy

DSC_3077_copy

DSC_3079_copyStewart Island, yay! :D

DSC_3085_copy

Viděli jsme divokou kočku a vzpomněla jsem si u toho na to, že jsem chtěla už dřív napsat, že tu žije úplně maličko koček. Někteří z našich sousedů měli obrovitánskou kočku, která navečer vždycky přecházela náš plot v Christu, ale mimo ni jsem viděla za celou dobu možná tři.

“Nikdo tady v tom autě dost nepije.”
“Mmhmm… I když Jirka docela pije.”
Otočím se na Meďáka a ten si zrovna na zadní sedačce otvírá pivo. Tuňákem.

Malá přestávka v nečekaným chvilkovým odpoledním slunci v Rivertonu.

DSC_3096_copy

Přístup na Monkey Island nám těsně před nosem zalije moře a protože je fakt zima, rozhodnem se bejt fajnovky s tím, že nám bude stačit vidět ho z pláže. Tenhle kamenitej výběžek do moře, ze kterýho je za přílivu ostrůvek, v dřívějších dobách Maoři využívali ke sledování velryb. Využíváme nečekaně dostupnýho signálu a snažíme se najít co nejvíc informací o vytipovaných trecích a transportu k nim, což zakončujeme rozhodnutím navštívit následující ráno první infocentrum.

Na Gemstone Beach je největší vítr, déšť a zima, jakou jsme za celou dobu zažili. Moře divoký a obrovský vlny. “Alespoň pět minut!” křiknu na kluky do tepla auta, courám chvíli po pláži, snažím se udržet vlasy mimo obličej ve větru a nevím, jestli dřív koukat do dálky na pláž v mlze nebo pod nohy s nadějí, že najdu nějaký oficiálně spešl kámen. Odnáším si tři nazelenalé, které budí ten dojem, a budu tomu věřit :)

DSC_3099_copy

“Myslim, že dneska si dáme challenge přeskládat auto do spací podoby bez toho, abysme z něj vylezli.”

Spousta lidí tu používá mikrovlnky místo poštovních schránek.

Původně jsme dneska chtěli spát právě u Monkey Islandu, kde je malý freedom camping spot, konečně udělat papírovou i VaNZí mapu a (pro změnu) věnovat nějakou péči brzdám, ale vzhledem k tomu, že bysme za tohohle počasí nevystrčili z auta nos, projíždíme asi hodinu dál skrz Tuatapere ke Clifden Suspension Bridge. Mi připomnělo strašně tu storku, jak jsme takhle před dvěma rokama přijeli v Bristolu taky přímo na Clifton Suspension Bridge místo na vyhlídku na něj. Se stejným řidičem :) Tady bysme mohli zůstat přes noc taky, ale ze stejnýho důvodu jako o hodinu dřív pokračujeme v cestě.

DSC_3103_copy

DSC_3108_copy

Městečka tady na jihu na mě působí jak takovej novodobější western. Podloubí, prázdno, ručně malovaný názvy zavřených obchodů..

Lítají přes náma sovy, přebíhají zajíci, po tmě přejíždíme pochybný dřevěný mosty v lesích, zas posloucháme Kasabian, abych zjistila, která z jejich 50 písniček, co má K. v iPodu se mi to minule tak líbila (La Fée Verte, pozn. red.), a kolem devátý parkujeme v campsite u Lake Monowai, kde teda vážně už přespíme, protože se nám pomalu začínaj zavírat oči. Jsme uprostřed lesů na břehu jezera 12 km od hlavní silnice a za celou dobu jsme samozřejmě nepotkali auto, ale v lese se občas mihne světlo čelovky. Čekali jsme opozdilce vracející se z treku, ale ani po hodině občasnýho sledování se světla nepřiblížila. Ideální začátek hororu. Myslím, že si dám hrneček bílýho a usnu co nejdřív to půjde, abych nestihla moc přemýšlet nad možnejma scénářema. A jsem ráda víc než jakoukoli noc předtím, že spím mezi dvěma mužema, i když občas funěj, hih. A asi i když se celej večer vydrželi bavit o hororech.

Sedm dní na cestě. A včera to byla půlka celý týhle cesty, wow.

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #6

posted by cassidy on 2015-03-28 at 5.18 PM, 0 comments

Kluci říkaj, že jsme se probudili přesně do toho tuláckýho rána, o kterým zpívaj Nedvědi. Já moc nevím, protože tu písničku znám od nich teprv pár měsíců. Škoda, že mě bolí dehydratovaný ledviny, vrátila se mi zimnice, sotva se držím na nohou a sotva registruju, že poprvý za posledních pět dnů vysvitlo sluníčko.

DSC_3049_copyCassida umírající.

Dostávám na výběr zůstat v autě a nechat si ujít nejjižnější místo ostrova, Slope Point, nebo si vzít přes veškerou nevoli prášky “mám jich ještě na tři chřipky.” Coldrex a dvě kostičky čokolády mě na chvíli trochu vrací do života.

Opouštíme po třech dnech oblast Catlins a vyrážíme do Invercargill, většího města, kde potřebujeme primárně vyřídit nějaký věci – nákup nějakýho drobnýho nářadí na naše brzdy a vody do ostříkovačů, natankovat, velký nákup jídla a dalších boxů na jídlo, sehnat konečně ty pláštěnky, který kupujem už týden a dát sprchu.

Sbíráme všemožný informace na internetu, protože po dlouhý době signál, dokonce třigéčko, a informujeme po pár dnech rodiny o tom, že jsme při životě. Kluci odškrtáváním to-do listu tráví téměř celé odpoledne a já střídavě spím a fňukam vleže na zadních sedačkách. Mám hlad, ale nemůžu jíst, mám zimnici a prostě. Jsem úplně zapomněla, jak moc sux bejt nemocná. Jsem nebyla roky.

Navečer sbírám síly alespoň projít nádhernej Queens park, projíždíme kolem First Prebysterian Church a starý vodárenský věže, kterou údajně postavili ze 300 000 cihel.

IMG_5570

DSC_3050_copy

V Inverargillu a okolí byl s kempováním dost problém, krom pár holiday parků přímo ve městě se nám nepodařilo najít vůbec nic. Chtěli jsme zas po dvou dnech něco se sprchou, ale zas né úplnej overkill. Vybrali jsme si Beach Road Otatara a hodně se nám tam líbilo. Moc hezký prostředí, milý majitel na recepci, čistý umývárny s hudbou, k dispozici dost velká a vybavená kuchyň, pračky, sušičky, pro fajnšmejkry i žehlicí prkno, placená, ale funkční wifi…

Večer je asi největší slejvák za celej výlet a my při představě stanování milujeme VaNZe ještě víc než doteď.