March 2015

Ráno se vracíme asi 20 km zpět do Te Anau. Jirka si celý dopoledne hraje na schovávanou s pojistkama, protože jsme si těma nabíječkama včera odpálili zapalovač (NOACO!) a naše originál japonská příručka k autu není zrovna nápomocná. A Japonci jsou ve skrývání věcí na nejmíň očekávatelná místa přeborníci. Prý si jako další job otevře autoservis.

Po tom, co rozebral půlku auta, odpoledne nakonec musí za K. asistence vyměnit celej zapalovač. Detaily nevím, ale dalo jim to hodně práce. Já jsem mezitím stihla naakumulovat spoustu tepla, protože (nechápu) bylo krásný počasí, probrat a upravit další fotky, na knihovní wifi dopsat ještě dva články, vyřídit nějaké e-maily s poskytovateli internetu a energie (ačkoli jsem všechno tohle řešila včas, novým nájemníkům dělají nějaké problémy a já vyřizuju potvrzení, že fakt máme všechno vypnutý, odhlášený a podobně), slíbila jsem poslat nějaké fotky do bývalé práce (G., šéf, se o mně trochu otcovsky zajímá a občas pošle smsku, aby se ujistil, že žiju), kde navíc ještě nemůžou najít nějaké soubory, tak s tím pomoct, pozdějš vyřizujeme všechno z checklistu plus registraci auta, kterou jsme si, borci, nechali týden propadnout..

Nakonec jsme všichni celý den v jednom kole a asi v pět zjišťuju, že krom snídaně jsem nepozřela za celej den nic – v tu chvíli na mě padne neutišitelnej hlad, kterej končí tím, že si navrch běžný menší večeře kupujeme ještě celé grilované kuře a jíme si ho v zapadajícím slunci na prvním odpočívadle za městem.

Míjíme odbočku na Mirror Lakes, kde se zastavíme, až se touhle cestou budeme vracet, abysme Te Anau odbočili na Queenstown. Teď za šera bysme je nemohli ocenit.

“Co nám to tam svítí za kontrolku?” zeptá se do ticha v jednu chvíli Jirka.
“Otevřený dveře.”
“Joaha, dobrý,” a otočí klidně pohled zpátky z okna.

Je po půl osmý, za gigantickýma horama zapadá slunce, nebe hraje všema barvama a my v němým úchvatu nechápem, že tohle vůbec exituje. Dnešní večer je nádhernej. A na tohle jsou všechny foťáky krátký.

A budem předstírat, že nám romantickou atmosféru nedokresloval Xindl X.

Právě jsme dojeli na místo, kde budeme přes noc. The Divide. Jsme necelou hodinu cesty od Milford Lodge, kde máme být nastoupení zítra ráno v 7.15, což není žádná výhra. Ale stoprocentně to bude stát za to. Pořád čekám na tu pravou chvíli, kdy vyfotím tu jižní noční oblohu, ale zase se zatáhlo. Kluci zjistili, že píšu “v přímým přenosu” a strašně je to pobavilo. Alespoň někoho :D Dneska v noci bude kosa. (Víno?)

“Vždycky už to s těma věcma začíná vypadat tak nadějně…” povzdechnu si, když přeskládáváme auto do spací úpravy, aniž bysme otevřeli dveře, protože po včerejším večerním programu = vraždění havěti odmítáme to samý podstoupit dneska.
“A pak se zastavíme na nákup jídla a je to zase v prdeli,” dokončí mojí větu tak pro sebe do ticha Jirka.

Nutně potřebujeme novou selfie stick, protáčí se nám GoPro už nejen ve větru.

Hlavně, že jsem včera večer říkala, že se mi za celou dobu v autě nezdál žádnej sen, co bych si pamatovala. Na nejstrašidelnějším kempovacím místě se mi zdály děsivý sny celou noc <3 Ale probuzení vycházejícím sluníčkem nad jezerem bylo skvělý. Připadali jsme si strašně jako v Cestě do pravěku. Potřebovali jsme dosušit prádlo, Jirka snad finálně pošolíchal brzdy novým nářadím a já jsem se konečně pustila do mapy.

Ráda dělám věci, zejména ty, o kterých vím, že nejsou úplně dlouhodobá investice a není potřeba je brát zbytečně vážně, míň sterilní, baví mě dát jim trochu ze sebe. Proto je ručně pomalovanej surf, nespokojila jsem se s původním potiskem na spodku longboardu, určitě si vzpomenete na moje růžová kola a doma mi pokoj odvždycky zdobily vlastnoručně vyrobený (ať už úplně ručně nebo na počítači) cedulky a plakáty. A proto dostal náš VaNZ mapu, do který si postupně budeme zakreslovat cestu po Zélandu.

Kolem poledne jsme vyjeli do Te Anau, hezkýho, živýho města u obrovskýho stejnojmennýho jezera a strávili tam odpoledne plánováním dalších dnů. Měli jsme tady ve Fiordlandu pár věcí, které bysme si nechtěli nechat ujít, a bylo potřeba to nějak zorganizovat. V Te Anau je krásné velké visitor centre / inforcentrum, kde jsme od ochotnýho zaměstnance získali všechny informace, co se mi předtím nepovedlo si úplně ujasnit na netu, koupili pár brožurek o trecích v okolí, protože papírový jsou prostě mnohem líp po ruce, seděli na sluníčku nad mapkami a s telefony v rukách organizovali, co s námi bude dál :)

Nachází se tu v okolí tři z devíti novozélandských Great Walks, nejpopulárnějších vícedenních treků – Kepler Track, Milford Track a Routeburn Track. Ani jeden z nich nepůjdeme. I když určitě alespoň jeden Great Walk bysme si za náš pobyt tady vyzkoušet chtěli, ve chvíli, kdy jsme vyráželi na trip, jsme neměli vůbec představu, kdy se do téhle oblasti dostaneme, abychom si zamluvili huty na přespání, a pár dnů předem už není šance (třeba Milford si teď můžete zabookovat nejdřív na konec října). A vzhledem časté k nutnosti dopravy z konce treku zpět k autu (u Routeburn Tracku je to tuším kolem 250 km) to taky není vůbec finančně nenáročná záležitost. Ale nějaký vícedenní track jsme si určitě projít chtěli, abysme trochu otestovali, co zvládnem – naštěstí jsme se nijak nevázali k tomu, že to bude zrovna jeden ze tří výše zmíněných a vybrali jsme si pětidenní akci, Hollyford Track, který výše zmíněným může, myslím, docela slušně konkurovat. Od toho se teď budou vyvíjet následující dny, protože jsme si na příští pondělí objednali loď, která nás sveze na cestě zpátky o 3 denní etapy, poslední k parkovišti opět dojdeme. Trochu komerčnější program jsme si zařídili taky na tenhle čtvrtek a nemůžeme se dočkat :)

Odpolední kávička ve Fat Duck poskytla dostatek času na publikování článků z předchozích dnů. Už tak bylo docela náročný zorientovat se ve fotkách, docela nejvyšší čas.

Nepotřebujete si taky někdo něco nabít? 

Přímo v Te Anau, kde by se nám hodilo zůstat, protože tam potřebujeme pořídit ještě nějaké věci ráno (checklist: plynové bombičky, voda, pojistky, backcountry huts tickets, spočítat a dokoupit jídlo na trek), opět není možnost nějakého nízkonákladovějšího kempování, údajně tam byly pár let zpět větší incidenty s turisty a město tak možnosti výrazně omezilo. Kempujeme 20 km nad městem v DOC kempu Henry Creek, hned na břehu jezera Te Anau. Milý místo s krásným výhledem na jezero a hory naproti jen pár metrů od zaparkovaného auta, který mě poprvý donutí vytáhnout stativ a zkřehlýma rukama ho stavět v drobných kamíncích.

Budík v 7.20, abychom do deseti, kdy máme zmizet z kempu, stihli, co potřebujem. A je mi úplně zázračně dobře! Všichni sprchu – já to s vlasama mám celkem na dýl, přeorganizovat auto, uvařit si snídani, vyprat, sušičku, díky třem free wifi access lístečkům na 50 MB dat se mi daří i vyřídit jednu důležitou práci.

Už předchozí den jsme slyšeli zvuky aut na závodním okruhu a kluci si ráno nemohli odpustit jet ho najít. Dostali jsme tam pár cenných rad ohledně počasí od paní, jejíž synovec studuje v Praze, a vyjeli do Bluffu.

Na konci města se nachází rozcestník se vzdálenostmi známých míst různě ve světě a jedna z nejčastěji zachycovaných zajímavostí – obrovský řetěz. Vede odsud několik kratších tracků a my jsme si vybrali hodinový výšlap na Bluff Hill. Během ne-úplně-easy výstupu pralesem na vrchol se nám naskytlo pár pohledů úplně jak z filmu. Nepovedlo se mi to úplně zachytit, ale brutální vlhkost, mlha v kombinaci s takovou tou úplně nejvíc fresh zelenou barvou a úplně jinej zpěv ptáků, než jaký známe od nás. Dobře, že jsme zjistili, že se na Bluff Hill dá dojet i autem, až když jsme byli nahoře, možná bysme vyměkkli. Za hezkýho počasí odsud je výhled na spoustu malých ostrůvků v okolí a když máte štěstí, tak i na Stewart Island. Jaké štěstí s viditelností je vidět na fotkách :) Za odměnu jsme si koupili nějaký posh místní paštičky z dobrejch surovin a vyrážíme směrem Monkey Island.

Stewart Island, yay! :D

Viděli jsme divokou kočku a vzpomněla jsem si u toho na to, že jsem chtěla už dřív napsat, že tu žije úplně maličko koček. Někteří z našich sousedů měli obrovitánskou kočku, která navečer vždycky přecházela náš plot v Christu, ale mimo ni jsem viděla za celou dobu možná tři.

“Nikdo tady v tom autě dost nepije.”
“Mmhmm… I když Jirka docela pije.”
Otočím se na Meďáka a ten si zrovna na zadní sedačce otvírá pivo. Tuňákem.

Malá přestávka v nečekaným chvilkovým odpoledním slunci v Rivertonu.

Přístup na Monkey Island nám těsně před nosem zalije moře a protože je fakt zima, rozhodnem se bejt fajnovky s tím, že nám bude stačit vidět ho z pláže. Tenhle kamenitej výběžek do moře, ze kterýho je za přílivu ostrůvek, v dřívějších dobách Maoři využívali ke sledování velryb. Využíváme nečekaně dostupnýho signálu a snažíme se najít co nejvíc informací o vytipovaných trecích a transportu k nim, což zakončujeme rozhodnutím navštívit následující ráno první infocentrum.

Na Gemstone Beach je největší vítr, déšť a zima, jakou jsme za celou dobu zažili. Moře divoký a obrovský vlny. “Alespoň pět minut!” křiknu na kluky do tepla auta, courám chvíli po pláži, snažím se udržet vlasy mimo obličej ve větru a nevím, jestli dřív koukat do dálky na pláž v mlze nebo pod nohy s nadějí, že najdu nějaký oficiálně spešl kámen. Odnáším si tři nazelenalé, které budí ten dojem, a budu tomu věřit :)

“Myslim, že dneska si dáme challenge přeskládat auto do spací podoby bez toho, abysme z něj vylezli.”

Spousta lidí tu používá mikrovlnky místo poštovních schránek.

Původně jsme dneska chtěli spát právě u Monkey Islandu, kde je malý freedom camping spot, konečně udělat papírovou i VaNZí mapu a (pro změnu) věnovat nějakou péči brzdám, ale vzhledem k tomu, že bysme za tohohle počasí nevystrčili z auta nos, projíždíme asi hodinu dál skrz Tuatapere ke Clifden Suspension Bridge. Mi připomnělo strašně tu storku, jak jsme takhle před dvěma rokama přijeli v Bristolu taky přímo na Clifton Suspension Bridge místo na vyhlídku na něj. Se stejným řidičem :) Tady bysme mohli zůstat přes noc taky, ale ze stejnýho důvodu jako o hodinu dřív pokračujeme v cestě.

Městečka tady na jihu na mě působí jak takovej novodobější western. Podloubí, prázdno, ručně malovaný názvy zavřených obchodů..

Lítají přes náma sovy, přebíhají zajíci, po tmě přejíždíme pochybný dřevěný mosty v lesích, zas posloucháme Kasabian, abych zjistila, která z jejich 50 písniček, co má K. v iPodu se mi to minule tak líbila (La Fée Verte, pozn. red.), a kolem devátý parkujeme v campsite u Lake Monowai, kde teda vážně už přespíme, protože se nám pomalu začínaj zavírat oči. Jsme uprostřed lesů na břehu jezera 12 km od hlavní silnice a za celou dobu jsme samozřejmě nepotkali auto, ale v lese se občas mihne světlo čelovky. Čekali jsme opozdilce vracející se z treku, ale ani po hodině občasnýho sledování se světla nepřiblížila. Ideální začátek hororu. Myslím, že si dám hrneček bílýho a usnu co nejdřív to půjde, abych nestihla moc přemýšlet nad možnejma scénářema. A jsem ráda víc než jakoukoli noc předtím, že spím mezi dvěma mužema, i když občas funěj, hih. A asi i když se celej večer vydrželi bavit o hororech.

Sedm dní na cestě. A včera to byla půlka celý týhle cesty, wow.

Kluci říkaj, že jsme se probudili přesně do toho tuláckýho rána, o kterým zpívaj Nedvědi. Já moc nevím, protože tu písničku znám od nich teprv pár měsíců. Škoda, že mě bolí dehydratovaný ledviny, vrátila se mi zimnice, sotva se držím na nohou a sotva registruju, že poprvý za posledních pět dnů vysvitlo sluníčko.

Cassida umírající.

Dostávám na výběr zůstat v autě a nechat si ujít nejjižnější místo ostrova, Slope Point, nebo si vzít přes veškerou nevoli prášky “mám jich ještě na tři chřipky.” Coldrex a dvě kostičky čokolády mě na chvíli trochu vrací do života.

Opouštíme po třech dnech oblast Catlins a vyrážíme do Invercargill, většího města, kde potřebujeme primárně vyřídit nějaký věci – nákup nějakýho drobnýho nářadí na naše brzdy a vody do ostříkovačů, natankovat, velký nákup jídla a dalších boxů na jídlo, sehnat konečně ty pláštěnky, který kupujem už týden a dát sprchu.

Sbíráme všemožný informace na internetu, protože po dlouhý době signál, dokonce třigéčko, a informujeme po pár dnech rodiny o tom, že jsme při životě. Kluci odškrtáváním to-do listu tráví téměř celé odpoledne a já střídavě spím a fňukam vleže na zadních sedačkách. Mám hlad, ale nemůžu jíst, mám zimnici a prostě. Jsem úplně zapomněla, jak moc sux bejt nemocná. Jsem nebyla roky.

Navečer sbírám síly alespoň projít nádhernej Queens park, projíždíme kolem First Prebysterian Church a starý vodárenský věže, kterou údajně postavili ze 300 000 cihel.

V Inverargillu a okolí byl s kempováním dost problém, krom pár holiday parků přímo ve městě se nám nepodařilo najít vůbec nic. Chtěli jsme zas po dvou dnech něco se sprchou, ale zas né úplnej overkill. Vybrali jsme si Beach Road Otatara a hodně se nám tam líbilo. Moc hezký prostředí, milý majitel na recepci, čistý umývárny s hudbou, k dispozici dost velká a vybavená kuchyň, pračky, sušičky, pro fajnšmejkry i žehlicí prkno, placená, ale funkční wifi…

Večer je asi největší slejvák za celej výlet a my při představě stanování milujeme VaNZe ještě víc než doteď.