Browsing Category

life & stories

life & stories

2017.

posted by cassidy on 2018-01-29 at 4.05 AM, 8 comments

Z Norska jsme se vrátili pár dnů před loňskými Vánoci. Utahaní, špinaví a plní zážitků, ale nějak jsem od tý doby neměla chuť psát. Mám trochu zvláštní blok, nechce se mi o věcech psát, dokud nejsou nějakým způsobem vyřešený – jako bych se bála, že se něco změní, dopadne jinak, a tím pádem budou zveřejněný informace vlastně “nepravdivý”. A ono toho bylo pořád otevřenýho docela hodně. Ale měla jsem pocit, že by mě nakonec mrzelo, že až budu za pár let pátrat a nebudu mít k čemu se vracet, že mi ty příspěvky budou chybět. A taky trochu pocit, že to byl v porovnání s předchozími ne-až-tak-vzrůšo rok. Když to takhle vidím takhle pokupě, byla to vlastně zase docela jízda :) Takže… můj rok 2017 ve zkratce?

Leden
Prvního dopoledne jdeme poprvý a naposled za celou zimu na lyže. Asi po dvanácti letech jsem zpátky v Peci, kam jsme jezdili skoro celý dětství a cítím se skoro jak doma, všechno při starým <3 Setkáváme se s Nat s Weef a Petrem a je to večer, ze kterýho mi jde kvůli neustálým slovním hříčkám, ve kterých Petr mluví, hlava kolem, ale je to sranda. Dáváme hlavy dohromady ohledně možný spolupráce. Většinu dnů trávím s Tomem v dílně, ze začátku ji pořád ještě velkou část času dáváme dokupy z neuvěřitelně zanedbanýho stavu, v jakým ji převzdali, ale musím mezi tím vším nepořádkem a prachem vždycky najít kousek místa na počítač, abych se mohla věnovat grafice a jak dny utíkají, čím dál víc taky na učení. Když jsem v Kralupech, jezdím za Térou do Roudnice na jógu, takže se vidíme častěji. Poprvý od lyžáku v sedmý třídě zkouším běžky – není to jednoduchý, ale jsem sama v šoku z toho, jak mě to najednou baví. Asi do nich člověk musí dospět. Motivující setkání po dlouhý době s Luci a Nicole, tak dobrej crowfundingovej nápad, že nás rozbrečel, a první schůzka s projektanty ohledně projektu na budoucí bydlení. Všude jsou spousty sněhu. Prý nejlepší zima minimálně za posledních sedm let!

leden

Processed with VSCO with f2 preset

Únor
Státnice z ekonomie checked, padá mi velkej kámen ze srdce – největší strašák je za mnou. Protože jsme se dlouho pořádně neprojeli autem, hned druhý den brzo ráno vyrážíme do Anglie. Tom tam má nějakou práci, já to tam miluju a cesty autem milujem oba, takže není co řešit. Navíc vezeme hodně věcí tam a ještě víc věcí zpět. Každý večer celý týden se potkáváme se starými známými z naší britský etapy života, zažijem soukromej koncert ve zkušebně i podvečerní vyhlídku nad celým Londýnem. Už tradičně natáčíme únorovou videochallenge. Na konci měsíce mě a mých pár krabic Tom nakládá a odváží do Krkonoš. Jakože už „napořád“. U našich jsem za poslední roky pobývala docela sporadicky, ale pořád vždycky to bylo moje oficiální doma. Teď se stěhuju se do svýho první opravdovýho bydlení. Jedeme na koncert Two Door Cinema Club. Už druhej rok prodlužuju doménu, která na svý využití pořád ještě čeká. Táta po 25 letech zavírá obchod. Přeju mu větší samozřejmě pohodu, ale je mi z toho ouzko.

Březen
Pětadvacátiny slavím docela komorně ve středu doma v obýváku s norským mexickým bezmasým tacos. Je čas začít řešit práci – cítím, že na pár dnů v týdnu chci mezi lidi. Ale zase ne moc. Vím, že zaměstnání není pro mě, den až dva každý týden budu pokračovat v práci na volné noze, kterou se nám s Davidem, který na volnou nohu přešel teprve předchozí měsíc, daří posunout na novou úroveň. Nějakou dobu to trvá, ale ze tří kontaktů jsou nakonec tři pracovní nabídky. Rozhoduju se nakonec srdcem, i když to racionálně znamenalo slevit ze svých požadavků a nesáhnout po pozici s nejlepšími podmínkami. Některý věci holt vyřeším trochu jinak, důležitý pro mě je, aby mě práce bavila, naplňovala, posouvala dál a mohla jsem na ni být pyšná. Dobrá zpráva, brečíme s Nat radostí každá u svýho počítače a poprvý někomu posílám kytku. Začínám chodit na softballový tréninky. Učit se v pětadvaceti letech, jak správně hodit míčem. Promítání Rolling Stones OLÉ OLÉ OLÉ!, geniální. Pokud budete mít možnost, podívejte se, ale v kině to mělo opravdový grády. Na konci měsíce se teda poprvý na pár dní ukazuju ve studiu a první, na čem pracuju, je důležitej tender. V zápětí poprvý osiřím v novým bytě, Tom je pracovně v Hamburku a tak večery trávím malováním ložnice, abysme se do ní mohli přesunout postele z obýváku. Dokud byly stěny modrý, nedalo se tam skoro ani vkročit. Připravuju grafiku pro jedno bistro na Gold Coast a hodně u toho vzpomínám – na Austrálii, Zéland. Uháníme projektanty – původní plán byl začít stavět, jakmile sleze sníh,což se pomalu blíží – ale marně.

ole_ole_ole_rolling_stones

Duben
Jedeme do Kralup na amatérský softballový turnaj. Poprvý „hraju“ a jsem nervózní jak blázen, i když to neumí skoro nikdo a já mám mít vlastně alespoň maličko natrénováno :D Další víkend se hraje baseballový turnaj v Bukách, to vypadá, jakože sezóna je oficiálně zahájená. Hodně večerů trávíme na trénincích a na hřišti a uvědomuju si, jak mě baví na něčem makat, když jde o skupinový úsilí. Koncert Monkey Business mě úplně neoslovil, zato Anna K. je geniální. Jezdím občas do Prahy, veliká pracovní výzva.

17634608_10213218351560358_2221744931171219624_n

Květen
Pokud se snažít dát dokupy roky zanedbávanou zahradu jako úplnej amatér, nemějte velký očekávání. Hodně úsilí, hodně bolavých zad, hodně hlíny za nehtama, výsledek ne-zrovna-ideální. Ale jdu do toho další rok znovu! Ve studiu jsme vzali na praxi úplně všechny středoškoláky, co nás o to požádali, starám se o ně jak nejlíp dokážu, ale po miliontý se potvzuje, že jaký si to uděláš… Lidi, co mají zájem, si praxe užili a odnesli si z nich krom nabídky další spolupráci i spoustu nových zkušeností. Ti, který nic moc nezajímalo do tý doby, si to tak nějak přežili a zmizeli.

Červen
Zase se dost učím. S prací, do který pár dní v týdnu potřebuju jezdit, to je ještě trochu komplikovanější než předchozí zkoušky, kdy jsem si jako volnonožka mohla naplánovat víc volna. Ačkoli si dáváme velikou časovou rezervu, na státnice přijedu asi o 20 minut později, protože na dálnici je bouračka v zúžení a nedá se s tím dělat fakt NIC. Naštěstí komise netrvá na žádném pořadí, neshánějí se po mě a ve výsledku si toho asi ani nikdo nevšimne. Úspěšně za mnou i třetí – poslední státnice. Znamená to, že už fakt nic nebrání tomu, abych začala psát diplomku, kterou jsem doteď odsouvala s tím, ať nepřijde vniveč, kdyby mě od zkoušek nakonec vyhodili. Vzhledem k tomu, že jsem v tom za jedna, to byla asi přeci jen trochu výmluva, abych neměla pocit, že na diplomku kašlu. Slavíme 5000 fanoušků na FB stránce Číča v kleci (SLEDUJTE NÁS TAKY!) a máme takovou radost, že ty nafukovací čísla/písmena vláčíme několik dnů s sebou, i nahoru na Medvědín. Za odměnu mizíme na pár dní na sever Polska. Setkání s Vildou a jeho rozbitou motorkou na dálnici, společnej festival, Foo Fighters a Jimmy Eat World naživo, studený větrný pláže, noci v autě <3 Oprava řazení 700 km od domoviny stahovací páskou – a nejen, že jsme dojeli, ujeli jsme “na ni” dalších 1500 km. Pamatuju si, že jsem v létě hodně spokojená se svojí pletí, snažím se dávat si pozor na jídlo a vypadá to, že je všechno na dobrý cestě. Když jsem se teď zpětně dívala na pár detailních fotek z tý doby, nemohla jsem uvěřit, jak špatně vypadala. Kdyby další půlrok přinesl podobnou změnu k lepšímu, bude snad už úplně zdravá a skoro bez jizev!

Číča v kleci 5K

Číča v kleci 5K

Polsko

Processed with VSCO with hb1 preset

Roadtrip Polsko - Łodz

Roadtrip Polsko - Open'er Festival 2017 Jimmy Eat World

Roadtrip Polsko - Open'er Festival 2017 Foo Fighters

Roadtrip Polsko - pláž

Roadtrip Polsko - pláž

Roadtrip Polsko

Roadtrip Polsko

Roadtrip Polsko – pláž

Roadtrip Polsko

Roadtrip Polsko - rozbité auto Volkswagen Caravelle T4

Roadtrip Polsko

Roadtrip Polsko - Varšava

Roadtrip Polsko – vegan restaurace Varšava

Roadtrip Polsko - Varšava

Červenec
Vstáváme každý den hodně brzo a užíváme si společný rána, když snídáme za východu slunce na balkóně. Někdy v kraťasech, jindy zabalení do dek, ale nevynecháme snad den. Jíme hodně okurek, který Tomový mamce skoro přerůstají přes hlavu v novým pařníku a hlavně hodně bramboráků, který se na zahradě chystají průměrně třikrát týdně. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, možná tohle vysvětluje, proč jsem trošičku zhubla teď během podzima a zimy, kdy se přirozeně spíš nabírá – žádný bramboráky! :D Hraje se MČR ve slowpitchi a Buky neobhájí titul, ve finále podléhají, ale nikomu to nevadí. Vstávám ve tři, fotíme východ slunce na Černý Hoře s Jirkou Lízlerem a jeho boží ženou Lu, mám na to jen dohlížet, ale protože nikdo nesehnal modely, budu na billboardech. Naštěstí jen zezadu. Přijíždějí na návštěvu naši a poprvý se potkávají s Tomovýma rodičema. Mamky byly kámo fejsbuku, takže „už přece o nic nejde“ a do noci zpívaj s kytarou. Roste strašně moc hub a sklízím nakonec přeci jen docela pěknou úrodu na zahradě. Největší horko na baseballovým zápasu v Jablonci a koupání v přehradě. Slavíme s T. výročí seznámení pizzou bez sýru a chystáme novou grafiku pro Anie, Lukyho a jejich Továrnu na sny.

IMG_4731

Jedna ze tří analogových, co vyšly.

Processed with VSCO with t1 preset

Srpen
Pomáháme organizovat příjezd Jirky, Tomovýho bráchy, ze Zélandu. Tomu se podaří díky složitostem s časovými posuny všechny ostatní napálit a s trochou pomoci tak překvapuje a objevuje se o den dřív, než nahlásil, a navíc ještě se strašně fajn Míšou po boku. Jedeme s Nat na vodu, tak nějak spontánně – každá po práci vyrazíme, sejdeme se hodinu a půl na to na Malý Skále. Tou dobou už asi týden v kuse lije. Parkujeme dodávku před hospodou, abychom to po pár pivech (to nechápu, jak se stalo!!) měly blízko do postele. Snídáme na obrubníku, ráno dostáváme loď s nekonečnými výstrahami o tom, jak je voda proti běžný situaci kvůli dešti divoká. Nikdy jsme ani jedna loď neřídily. Jde nám to úplně krásně, cestou zachraňujeme život ovci a ještě z toho děláme přímý přenos na instastories. Fotím kamarádům svatbu. Každý rok fotím alespoň jedněm kamarádům svatbu a je to taková milá „pracovní povinnost“, cením si tý důvěry. Jdeme na procházku s Ävchen a Toníkem kdesi na konci světa nad Pecí, kde nabírá síly na čerstvým vzduchu a nabíráme síly s nimi. Setkáváme se s nejvíc cool grafičkou – paní, která je mnohonásobná babička, vypráví o přechodu z klasický na digitální tvorbu a o tom, jak si hýčká svůj iMac a přitom z ní čiší pohoda, klid a okouzlující francouzskej šarm. Inspirace až na měsíc. Vyrážíme objevovat Krkonoše z polský strany a mají to tam HODNĚ pěkný. Z očekávaný hodinový procházky je celodenní túra, ale to se nám nestalo poprvý a asi ani naposled, jenom bychom s tím mohli už začít preventivně počítat a brát si s sebou víc jídla. S holkama ze softballu jdeme noční výstup na Sněžku a jsme samy překvapený z toho, jaký jsme hrdinky a nebojíme se. Nádherně nám vychází počasí. Poprvý si zkouším produkci natáčení promo videí v terénu, rovnou si v nich „zahraju“, protože lidi jsou vždycky nedostatkový zboží a zamilovávám si vylidněnej Špindl, kde už se o slovo hlásí podzim. Letíme s mojí Térou a jejím Vojtou do Itálie, Cinque Terre je oblast, kterou už mám hodně let v hlavě. Začíná to trochu dramaticky, poprvý v životě jdeme z letiště pěšky a nakonec je to krásnej výlet se spoustou pizzy, těstovin, zmrzliny a vína a takový uspokojivý pomyslný rozloučení se s létem. Rada do života: conversky nejsou ideální jediný boty na pětidenní chození.

Jizera

Voda Jizera - Malá Skála a zachráněná ovce

Polsko

Kocioł malego stawu Polsko

Kocioł malego stawu Polsko

Kocioł malego stawu Polsko

Itálie

_DSC1462

_DSC1619

_DSC1507

_DSC1958

_DSC1908

_DSC1825

_DSC1799

_DSC1836

IMG_3760

_DSC1681

_DSC1721

_DSC2020

Září
Bavíme se při snaze napodobit fotky Toma a jeho bráchů z dětství, jedeme kvůli tomu někam a nikdo z nich si nepamatuje kam, mrzneme v ledový Úpě, peču baseballovej dort a slavíme řadu narozenin. Posílám do tisku další vysázenou knížku. Kvůli počasí odpískáváme víkendový ferraty se mojí ségrou. Po víc než půl roce jdu ke kadeřnici a dostává se mi úplně geniálního provedení mýho požadavku na přirozený prosvětlení vlasů, který nebude vypadat blbě, když bude odrůstat, takový ombré-melíry. Po pěti měsících potvrzuju, že to klaplo a ještě dlouho nikam nemusím <3 Na konci měsíce nás přijíždí navštívit T., jednu noc lezeme na Sněžku, druhý den po skalách v Adršpachu, společně s dalšími kamarády opékáme na jednorázovým grilu, přespáváme na místě s nádherným výhledem na skály, ráno dostáváme zelenou natrhat si jablka v přírodně udržovaným sadu, kde je každý strom jiný. Vidíme se s Puffčou, dává si dvě kafe během jedný návštěvy kavárny <3 Máme velkou novinku na Číče, vytvořily jsme nejoblíbenější plakáty i mnohem větší velikosti a milujem je od prvního okamžiku. „Barcelona 3.–5.11. za 2,5k?“ „Možem.“ Kupuju letenky.

Východ Slunce na Sněžce

Východ Slunce na Sněžce

Bišík Adršpach

Adršpach

Adršpach

Adršpach

Říjen
Občas si vzpomenu na diplomku a občas i něco tvořím, ale zatím to má takový nejasný obrysy. Hodně pracuju ve studiu i mimo. Po Poslední pálce končíme se softballem. My s Tomem jedeme ještě následující víkend do Německa. On hrát, já fotit, společně courat po podzimním Regensburgu. Po hodině cesty si uvědomuju, že veškerá foto výbava zůstala doma. Na místě mi Mertlas půjčuje batoh vybavení, který je asi tak o tři úrovně jinde a fotoreport dopadá supr a hra je vlastně taky hodně nad očekávání. Poslední letošní noci v autě. Tom měl jet pracovně na dva týdny do Francie, tak jsem si naplánovala program, aby mi nebylo doma smutno. Nakonec neodjíždí, ale já jo. S Nat hledáme Design Blok úplně někde jinde, než kde je, pak na něj nějakým omylem projdeme bez vstupenek a den na to mu spadne/uletí střecha. Jedu do Kralup na Halloween, všichni jsou překvapení a je to super večer se starýma kamarádama.

Processed with VSCO with t1 preset

Processed with VSCO with x1 preset

Halloween 2017

Listopad
Následující víkend letíme s Nat do Barcelony. Barcelona je náš společnej sen, kterej už několikrát nevyšel. Před odletem nás z médií začaly bombardovat zprávy o nepokojích a násilných demonstracích týkající se osamostatnění Katalánska, Vlastně nás ani nepřekvapilo, že krom pár vlajek vyvěšených z balkonů jsme nic nezaznamenaly. 49 listopadových hodin v tričkách s krátkým rukávem a na růžových kolech byly něco, co jsem v podzimním šedu a zimě potřebovala, energie toho víkendu mě hřeje, ještě když si na něj teď vzpomínám. Hodně píšu. Nic jinýho už mi vzhledem k blížícímu se datu odevzdání diplomky nezbývá. Začínají mě bolet záda a jsem tak hloupá, že ani to mě nedonutí si nějak trochu přeorganizovat čas a netrátvit i počítače tolik času. Všechen čas. S lidmi ze studia jedeme na Marketing Festival, kterej je super, jsem ráda, že můžu po delší době poslouchat angličtinu a z afterparty přicházím v šest ráno. To taky nevím, jak se stalo. Ráno nakládám Davida skoro v kómatu, musím mu otevřít okýnko a dáváme se do kupy hranolkami a kafem v Mekáči na dálnici. Ale konference nás baví a tak vyrážíme ještě na Social Restart. Vyzvedávám poslední vánoční dárky, vzala jsem tuhle pro mě milou starost na sebe a zařídila za nás všechny, protože to je věc, kterou Tom na Vánocích nemá rád. Tak snad je díky tomu měl hezčí :) Listopad zakončujeme akustickým koncertem Davida Kollera. Mám všeho docela dost, sedím na koncertě a mám pocit, že mám úplně vygumováno.

Barcelona

Barcelona západ slunce

Barcelona

Barcelona růžová kola

Prosinec
Odevzdávám diplomku, oslavuju to s Adamem, T. a Anet v Baru, druzí dva mě následující den vezou zpět do Krkonoš a beru je za to na výlet ve sněhu, tolik potřebný vypnutí hlavy po náročných předcházejících dnech. K svátku dostávám masáž a zachraňuje mi to život, protože poslední měsíc jsem se skoro doslova nezvedla od počítače – studio, práce, diplomka, nebylo vyhnutí. Pan masér mi rovná nohy, záda, dostávám zákaz sedět s překříženýma nohama, vracím se k pravidelnějšímu cvičení a vypadá to, že se dám dokupy :) Jsme s Číčou na Dyzajn Marketu, atmosféra je proti loňskýmu roku mnohem příjemnější, pořád někdo nosí svařáky a punče, takže se ani nebojíme mluvit s lidmi, nikdo nám nenadává do zasraných feministek jako předloni a majitelé našich sousedních stánků jsou taky fajn – loni nás paní nechtěla skoro ani pustit projít na záchod :D Vzpomínáme s Tomem na předchozí dva roky, kdy jsme jeli do poslední chvíli před Vánoci naplno a během svátků pak usínali na návštěvách a vlastně si je ani nestihli moc užít. Připravujeme se proto letos dřív, stíhám upíct trochu zdravějšího cukroví, on už od začátku listopadu neslibuje do Vánoc vyrobit nikomu nic, na poslední týden před Vánoci si neplánuje vůbec žádnou práci, díky čemuž stíhá v klidu dořešit všechny drobnosti a resty a během svátků nepracujeme vůbec. Do dílny jedeme asi dvakrát a na chvíli, jednou tam trochu poklidit, podruhý vyrobit si něco pro sebe. Dostáváme dokončený projekt. Tak pokud i všechen ten zbytek klapne, třeba začneme stavět, až sleze ten další sníh. Máme parádní firemní párty, sáňkujeme, blbneme na sněžnicích a v gangsterských převlecích, přemlouváme kouzelníka, ať nás naučí triky… kluci truhlářskou besídku taky, protože se oba sejdeme doma až nad ránem. Sobota před Štědrým dnem je taková hodně naše, užíváme si skoro neznámý volno a navečer se společně s Míšou těšíme na její cestu za Jirkou na Nový Zéland. Na Štědrý den jedeme oba k našim, za to jsem hodně vděčná. Líbí se nám, jak je svět pusto prázdnej, jak jsou všichni doma a užívají si pohodu. Tak happy happy 2018.

_DSC2676_copy

_DSC2677

26165565_10212651690702123_6877041246343733292_n

life & stories

Now let’s focus on what positive changes this could bring

posted by cassidy on 2017-10-15 at 8.09 PM, 4 comments

Yesterday was a tough day. I’m not even sure where to start, but I feel like I need to share the story. An era that barely begun ended quite unexpectedly. Maybe it’s me. Me being naive, me being dependent, to attached to people, maybe even me feeling a bit alone.

When I moved to the mountains around seven months ago, I started attending sport trainings. Ten years after I was forced to quit the top-level sport because of serious disease, I finally let myself to feel like a part of a team again. Girls team that breaks all those assumptions about how girl collectives that simply don’t work, how everyone gossips about everyone and everything’s fake. You could look as much as you would like to, but you wouldn’t find anything like that here. These gals were great. The true girls’ power, determination. Not mentioning how they greeted me to their longtime group, taught me everything from the complete foundations, how they taught me to throw a ball properly (after 25 years on this planet, haha), how they overlooked everything I didn’t do well but cheered me for every tiny success. I’m talking about the girls all the time, but I can’t forget to mention the coaches who did exactly the same for me.

But the season ended. Some things in the competitions the team was playing happened and it was time to decide what to do with the following season. And somehow it was time to move on for most of them. I had to leave the end-of-season party early although T. offered to come and pick me up later, I just couldn’t hold it anymore. Few tears ran out on the way home already and I as soon as I hid in the shower, I cried my eyes out. It helped a lot. Don’t get me wrong. I wish every single of those gals the best in everything they do and I know they’re doing what best for them at this stage. But I also know I’m losing these precious times that made me looking forward to leaving the office for.

Moving to a completely new location, I don’t have many friends around, the team was making main part of them. Besides that, I find it quite challenging to organize any meetups in this adult life. The team trainings were something that I could take for granted every week and that was comforting. So obviously, this makes me selfisly sad. Knowing “it’s all in my mind,” I’m not comfortable with having selfish or self-regretting thoughts. So now let’s focus on what positive changes this could bring to my life.

THANK YOU for an amazing season.

erasmus, life & stories, Norway, travels

Rok po odjezdu do Bergenu

posted by cassidy on 2017-08-16 at 8.01 AM, 12 comments

Dneska je to přesně rok od chvíle, kdy začal poslední semestr, kdy jsem chodila do školy. Poprvý to nebylo v Praze, poslední první den v nový škole (přitom jsem si myslela, že tohle mám dávno za sebou) mě čekal v norském Bergenu. Ale poprvý za těch pět let na vysoký jsem měla pocit, že takhle to má být. Nebylo to jen o výuce a naprosto odlišným přístupu vyučujících i studentů. Bylo to o všech těch malých i větších dobrodružstvích, který si budeme pamatovat celý život, o všech těch kilometrech, který jsme našmajdali a ujeli autem, o všech norských tradicích a pro většinu z nás tak zvláštních standardech socializace, které jsme poznávali, o organizaci konference TEDxBergen, což byla zkušenost k nezaplacení, o všech těch společných večeřích, které jsme vařili a všech těch vynálezech, do kterých nás dovedlo mírný zoufalství z norských cen, o všech těch rozdílech a naopak nečekaných podobnostech mezi námi všemi z celé zeměkoule a o tom, jak jsme se s nimi dokázali vypořádat a užít si společný čas.

Tussen takk, Norsko, že jsi mi na poslední chvíli ukázalo studentskej život z úplně jiného úhlu. Díky, upršenej Bergene, že jsi byl tak příjemný a bezpečný místo, kterýmu jsem mohla dočasně říkat “doma”. A hlavě díky všem lidem, bez kterých by takhle zkušenost měla úplně jiný grády. Jsem vděčná za to, že vám můžu říkat “kamarádi”.

_DSC4581
erasmus_bergen_norsko_2
erasmus_bergen_norsko_3
erasmus_bergen_norsko_5
erasmus_bergen_norsko_4

Jak jsem si teď otevřela administraci po takový době, zjistila jsem, že to s tím psaním není tak náročný, jak jsem si za ty měsíce vsugerovala. Tak dáme nějaký norský články? :)

life & stories, Norway, travels

Chilly Norwegian Roadtrip #4

posted by cassidy on 2016-12-04 at 8.51 PM, 0 comments

Díky tomu, že se nám tak dobře povedlo vychytat nastavení nezávislého topení a spí se nám v autě vážně dobře, nemáme nejmenší potřebu shánět si třeba jednou za tři dny Airbnb nebo nějaké jiné ubytování, abysme se „dali dohromady“, nicméně sprchu bysme už uvítali. Žádné veřejné jako třeba na německých benzínkách tu nejsou, ale plavecký bazény v Norsku mají. Plavání je fajn a v plaveckých bazénech jsou sprchy – plán na upršený dopoledne v Trondheimu je teda jasný. Jen to znamená strávit krušnou půlhodinku přeskládáváním celého auta v dešti při hledáním mých plavek, které byly před pár dny při balení v Bergenu vyhodnocené jako „nebudu potřebovat cestou“, a tím pádem umístěny v nejzazších krabicích hluboko pod postelí.

Když jsme vyplavaní, vyvýřivkovaní a vysaunovaný, venku je konečně světlo a míříme do centra. Trondheim je krásný město. Útulný, sympatický, navíc vánočně ozdobený vypadá všechno ještě líp.
Máme tip od Terezky, která tu byla na Erasmu před rokem, a tak tentokrát nehledáme kavárnu naslepo, ale naopak do Mormors Stue (Babiččin obývák) přicházíme s poměrně vysokým očekáváním. I to ale naprosto rozseká nabídka „all you can eat coffee & cake“ za 89 NOK. Vzhledem k tomu, že tloustnu jen z toho, že se na ty úžasně vypadající sladkosti jen dívám, s úsměvem odmítáme a kupujeme si jen kávu a jiný deal – dvě libovolné sladkosti, což je v našem případě menší kousek gulrotkake (mrkvový dort) a sjokoladekake (čokoládový dort), a když se povzneseme nad to, že v mrkvovém moc mrkve není, chuťově je jeden geniálnější než druhý, stejně tak prostředí. Několik útulných místností, prostorné stoly s paličkovanými dečkami, všemožné gaučíky, křesílka, židle.. studovat v Trondheimu, asi jsem „u babičky“ často i s učením :)

Bollers at Mormors stue, best cafe in Trondheim.

Carrot and Chocolate cake at Mormors stue, best cafe in Trondheim.

Gamle Bybro, Trondheim

Gamle Bybro, Trondheim

Když ve dvě hodiny odcházíme, je šero, když ve 3:10 nastupujeme do auta, úplná tma.
Sto kilometrů kodrcání se po zbytcích ledo-sněhu rozbitého od pásů rolby po silnici číslo 30 je opravdu výživných a klepání v levém kole čím dál hlasitější, super. Ale cedule „pozor sobi“, které jsme viděli jen úplně první noc, kdy jsme do Norska v srpnu přijeli, jsou víc exciting!

Dneska budeme spát v Røros. Když přijíždíme, všude svítí lampy a vánoční výzdoba a venku to vypadá kouzelně. Vyslovuju svoje přání jít se ještě projít, a po pár vteřinách, když otevřu dveře auta, kterým okamžitě prosviští ledová větrná bouře, přemýšlím, jestli to nepřehodnotím :D Zpoza okýnka ta atmosféra vypadala trochu víc welcoming. Schováváme se do pletených čepic, kapuc, rukavic, šál a vyrážíme. Ve velkém kostele nad hlavní uličkou právě skončil vánoční koncert, takže městem zrovna odchází spousty hezky oblečených lidí a my díky tomu máme možnost alespoň nahlídnout dovnitř.

Christmas at Røros

Můj milý má kvůli bolesti v levém předloktí (existuje asi milion důvodů, proč by ho mohlo bolet jako třeba namožené z řízení, z bazénu, nějaký bouchnutí se v bazénu a tak, ale víme… :) ) pocit, že na něj jde infakt, a rozhoduje se roztáhnout si žíly tatranským čajem. Chvíli přemýšlí, jak moc blbý je nalít si ho do skleničky na víno, když tu Kesida zašátrá rukou pod matrací a z krabice mezi lamelami tahá dva Tupperware kelímečky o objemu 50 cl ve tvaru panáků. „To si děláš srandu, na co to máš…?!“ komentuje trochu podezřívavě se smíchem v hlase. Nalívá nám oběma (proč vlastně i mně?) snad třetinu a uh, na těch 52 % se to asi pije dobře, ale jak vůbec nejsem zvyklá, tak to je docela síla. Nicméně infarkt snad zažehnán.
Vaříme si Díváme se na Návrat idiota, který v nás nechává poměrně dost otazníků a při usínání nám do očí svítí nádražní lampa. Domlouváme se na tom, že to vlastně fajn, že konečně jednou nebudeme vstávat do tmy, ale nahradí nám slunce.

Písnička pro dnešní den: Red Hot Chili Peppers – The Adventures of Rain Dance Maggie

life & stories, Norway, travels

Chilly Norwegian Roadtrip #3

posted by cassidy on 2016-12-03 at 9.02 PM, 1 comment

Jestli světýlka Ålesundu večer byly velká paráda, tak hory a ostrůvky objevující se ráno s ustupující tmou… wow.

Aksla, Ålesund, Norway

Sympatické, kulturně působící centrum města nás vítá pro změnu neutuchajícím deštěm. Prohlížíme si historické kamenné budovy, výlohu obchodu s výbavou pro lodě, čvachtá mi v botách, těší mě řetěz světlýlek omotaný kolem zábradlí mostu, skoro až smutně konstatujeme, že ještě ani nemáme chuť na kávu (to se nestává!), a tak místo abychom šli hledat kavárnu, usuzujeme, že bude rozumný vydat se dál. Světlo je zhruba šest hodin denně a jsme až překvapení, jak rychle vždycky ten čas uteče.

Projíždíme Atlantic Ocean Road. S přejezdem Storseisundet Bridge si můžeme pomyslně odškrtnout druhý z žebříčku dvanácti nejnebezpečnějších mostů světa, který Tom před chvilkou někde našel. Pokud se někdy ocitnete v téhle části Norska, doporučujeme všemi deseti, cesta přes soustavu mostů je vážně zážitek, navíc na několika místech je možnost zastavit, projít se, pokochat se výhledy a pokud zrovna nebude fičet krutý severní vítr, těžko budete hledat lepší místo třeba pro piknik :)

Storseisundet Bridge, Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Jsem vážně vděčnej spolujezdec. Většina lidí radši řídí. Nebojím se řídit, to v nejmenším, ale jednoduše radši aktivně loupu a podávám mandarinky a čaj v termohrnku, vybírám hudbu, fotím, sem tam zvládám číst průvodce za jízdy a neusnu, jen co sednu do auta :)

Máme trilion iphoních kabelů a USB nabíječku do zapalovače se dvěmi vstupy, ale stejně si půjčujeme jeden kabel. Roztomilost.

Baví nás jezdit bez navigace. Poslední roky se Google maps staly tak nějakou součástí téměř jakýkoli cesty, jen Zéland jsme si užili bez nich – protože skoro nikde nebyl signál a nezbylo, než se spolehnout na mapu v rukách spolujezdce :) Detailní mapu / atlas Norska se mi nějak sehnat nepovedlo, na druhou stranu tu mimo města úplně není, kde se ztratit, silnice jsou narozdíl od turistických tras značené dobře, tak nám na telefonech běží jen Spotify a je to super.

_dsc5880

Nepřestáváme žasnout nad množství (vkusný!) vánoční výzdoby VŠUDE. Žádná barevná blikající divočina, jen kilometry teple žlutých řetězů světýlek a svítící papírové hvězdy v oknech. Každý sebeopuštěnější domek na dálku svítí, všechno vypadá neskutečně útulně. Přemýšlím, jestli mi to přijde přehnané a až zbytečné, jak úsilí, tak plýtvání elektřinou a tak, ale nakonec se shodujem’ na tom, že to je prostě hezký. A že jedna taková svítící papírová hvězda by se nám taky líbila.

Písnička pro dnešní den: The Vaccines – If you wanna