Monthly Archives

March 2015

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #5

posted by cassidy on 2015-03-27 at 9.28 AM, 0 comments

Začíná těch dojmů být víc, než stíhám udržet v paměti, a maorské názvy většiny míst “tady dole” mi moc nepomáhají. Už druhý den si plánujeme program bez moderních technologií, neb všechny naše smartphoní aplikace na kempy, zajímavosti, předpověď viditelnosti aurory australis a kdoví čeho jsou nám bez signálu na nic. S tím jde ruku v ruce i navigace a tak první věc, co se nám ráno povedla, bylo ztratit se na polňačkách uprostřed bushe. Téměř bez ustání pátráme v mapách, letáčcích, brožurách a Jirka za jízdy louská napřeskáčku tři průvodce, protože tenhle způsob plánování a organizace je časově náročnější.

Dnešní den byl ve znamení vody, vodopádů a trénování dlouhý závěrky v třesoucích se rukách. Dopoledne vidíme Matai a Horseshoe Falls.

DSC_2946_matai_falls_copy

Obědváme na parkovišti nad Catherdral Caves, jeskyněmi přímo u moře, které jsou přístupné jen 2-4 hodiny denně za odlivu. Vede k nim asi patnáctiminutový sešup pralesem a chvilka chůze po pláži. Líně se povalující mlha, vlhko, vítr a největší vlny, jaký jsme v životě viděli.

DSC_2987_copy

DSC_2973_copy

DSC_2978_copy

DSC_2989_copy

DSC_2969_copy

Vydyndala jsem si zastavení u mrtvýho possuma na silnici, protože jsem ho ještě neviděla pořádně zblízka a vypadal dost zachovale na to, abych si dokázala udělat obrázek. Asi o dvě hodiny později, hned po vyhlídce na Taunuku Beach, jsme míjeli jednoho úplně rozstřelenýho.

“Nechceš si prohlídnout, jak vypadá zevnitř?”

Procházka k MacLennan Falls.

DSC_3000_copy

S nadějemi o existenci civilizace projíždíme každou v mapě zmíněnou vesničku, až se nad náma někdo slituje a v Papatowai narážíme na The Lost Gypsy Gallery a Café, nejvíc cool místo. Starej obrovskej campervan plnej nejneuvěřitelnějších blbůstek, se kterýma si můžete zahýbat, pomačkat nějaký čudle a vždycky se dočkáte nějaký reakce zpět. A sedí tam pán, co vyrábí další. A sbírka pokračuje v zahradě. Hlas slečny s mongolskýma kořenama v karavanu s kávou je taky mazec. Káva v papírovým kelímku s ouškem. Divný, trochu strašidelný, ale úžasný místo, kde musí zastavit každý, kdo projíždí okolo.

IMG_5536_copy

O půl osmý večer zkoušíme žlutooký tučňáky, nejvzácnější druh na světě, v Curio Bay, kde se taky nachází Petrified Forest, zkamenělé pozůstatky 160 milionů starého lesa. I kdybysme tučňáky neviděli, výhled na Curio Bay a Porpoise Bay Beach z útesu na konci Curio Bay camping ground byl nádhernej.

DSC_3023_copy

DSC_3043_copy

Ale wait for it… Jednoho jsme zahlídli! Byl hodně daleko od místa, kam se smělo, a Jirka ukázal na malou vyhlídku, ze které bysme ho viděli mnohem líp. Jenže ukázání si všimlo víc lidí a ve snaze prohlídnout si ho se rozeběhli po silnici směrem k 400 metrů vzdálený vyhlídce. My jsme naskočili do VaNZe a získali tak trochu náskok. Tučňák mezitím nezmizel, takže mise splněna. Ale správný davový šílenství, ostatní pravděpodobně stejně jako my neměli do tý doby na tučňáky štěstí.

DSC_3039_copy

Dnes spíme ve Waikawa na freedom camping spotu hned u infa/muzea a Blue Cod Blues karavanu, kde jsme si taky obstarali dnešní večeři. Fush’n’chups z papírovýho sáčku byla dlouhým dnu úplně heaven.

Do chvíle, než se mi začalo dělat blbě a klasickou bolestí žaludku mi tělíčko začalo dávat najevo, že na podobný shit jídlo není stavěný a stočená do klubka občas zakvílim svůj příspěvek do konverzace.

“Tobě je hodně zle, co?”

To už jsem se zvedala jít zvracet za VaNZe, protože dál jsem nedoběhla, a zbytek noci jsem se střídavě klepala v zimnici a svlíkala se z osmi vrstev teplýho oblečení. Výživný.

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #4

posted by cassidy on 2015-03-26 at 4.39 PM, 1 comment

Ráno se za mírnýho deště vydáváme k asi 16 km vzdálenýmu majáku Nugget Point, na úplně první místo, který jsem na tenhle výlet měla vytipovaný.

“Kdybysme už za celej trip nic nádhernýho neviděli, tak mě tohle asi stačilo.”

Fotky asi mluví za všechno.

DSC_2822_copy
DSC_2825_copy

DSC_2834_copy

DSC_2846_copy

Patnácti set wattový inverter v autě funguje nad očekávání a já si po třech dnech nabíjím poprvý macbook, protože včerejší nahrávání těch pár fotek trvalo TAK dlouho, že baterka zaplakala – nabíjení je úplně extrémně rychlý. Doufám, že ji to neodrovná.

Protože v brzdě (tentokrát levý) od rána něco cvaká, kluci dvakrát za cestu staví, sundávají kolo, které Jirka vždycky tak poctivě utáhne, a rozebírají brzdu a já se v mezičase courám po pláži.

Studený pláže Jižního ostrova jsem si zamilovala hned, když jsme poprvý přijížděli po pobřeží začátkem listopadu. Je to úplně něco jinýho, než znám ze středomoří a neustálý zataženo a déšť mají svý kouzlo. V písku leží spousty mušlí, kamínků, peříček, červených řas a všechno to vypadá dohromady tak pěkně, a já, straka, sbírám poklady do klokaní kapsy v mikině a u auta je pak ukazuju K. a on mi vždycky nějakej třpytivej úlomek pochválí. Pozitivní na tom je, že můžu sbírat, (dokud se vejdem do auta) co chci, protože do Evropy si nebudu smět odvézt nic a vyhnu se tak přemýšlení, co bych si do omezenýho prostoru v krosně zabalila nejradši a co tu nechám :)

Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_2859_copy


DSC_2872_copy

DSC_2804_copy

Vypadá to, že napodruhý se podařilo a už asi deset kilometrů po polňačce nám v autě nerachtá.

Cestou do Owaka, dalšího menšího městečka na Southern Scenic Route (cestě, po které s menšími odbočkami jedeme celou dobu z Dunedinu), kde si nutně musíme pořídit pláštěnky, nás zaujme cedule Tunnel Hill. Historic Railway Tunnel Walk je asi dvacetiminutová procházka, jak rychle zjišťuju, zatímco K. vycouvává zpět na parkoviště, které jsme zrovna přejeli. Během dvaceti minut jsme si prošli kus džungle a bývalý železniční tunel, což bylo docela strašidelný, protože se mi vybila baterka v čelovce. Železnici v oblasti Catlins využívali v minulosti zejména pro přepravu dřeva, jehož těžba v padesátých letech údajně začala upadat a v roce 1971 železniční trať úplně zavřeli.

DSC_2874_copy

Při krájení jablka jsem se píchla nožem do žíly na zápěstí, ale náplast s kočičkama mě zachránila.

V Owaka jsme se zastavili na rychlý podvečerní kafe, opětovný prolistování map a průvodců a ujasnění plánů na následujících pár hodin.

Poslední, co dneska chceme stihnout, jsou Parakaunui Falls. Cestou, ačkoli bysme si už FAKT mohli zvyknout, nás opět fascinujou ovce, respektive jejich množství a výskyt ÚPLNĚ VŠUDE. K vodopádům vede krátká cesta správnou džunglí. Lesy tady na jihu jsou hodně jiný. Takový fakt pralesy. Hodně kapradin, i obrovskejch, pnoucí se dřeviny, všechno zářivě zelený.

DSC_2884_copy

DSC_2896_parakaunui_falls_copy

K. už několikátej den bolí levý nadloktí.
“To je taková ta růstová bolest, to znáte, ne?”
“Tome, je ti třicet.”

Dneska spíme v jiným světě. Záliv Parakaunui Bay a okolní hory v mlze jsou něco neuvěřitelnýho.

DSC_2926_copy

DSC_2932_copy

Jak málo stačí lidem ke štěstí – dovolte jim kempovat na hezkým místě, nezničej vám ho, nepodpálej, neudělaj z něj párty plac ani skládku. Projdou se po pláži a budou tu zalezlý v autech poslouchat, jak hučí moře a užívat, že jste jim dovolili bejt místo na parkovišti na pěkným místě, rádi za to hoděj pár dolarů do toho honesty boxu, ráno brzo vypadnou a odvezou si svý odpadky.

Poprvý jsme dojeli na místo, kde jsme přes noc, za světla. Parádně jsme si uklidili auto, už začínáme mít celkem skill v a věcí, který jsou přes noc na předních sedačkách, den ode dne ubývá.

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #3

posted by cassidy on 2015-03-25 at 10.26 PM, 0 comments

Probudila jsem se přesně dvě minuty před budíkem, který by nezvonil, protože se mi vybil telefon, na parkovišti v Macandrews Bay. Vstávali jsme brzo, protože jsme byli osmí na spotu, kde bylo povolené přespávání jen pro pět aut. Normálně se snažíme fakt dodržovat pravidla, protože mám pak špatný svědomí. Testovali jsme jinou lůžkovou úpravu – složit zadní sedačky do jedný velký plochy. Vyspala jsem se úplně skvěle, kluci trochu plakali, údajně díky tvarovanýmu pasu a bokům mě netlačil hrb na složených sedačkách jako je :D

Odvezli jsme auto na domluvenou opravu brzd a vydali se do města pěšky. Našli jsme si na tom tu výhodu, že alespoň nemusíme řešit parkování, měli jsme radost, že neprší, i když to předpověď slibovala.. Vzali jsme si s K. na nohy oba nový trekový boty, už bylo na čase, abychom je nezačali rozcházet na nějakým vícedenním treku, to by nebylo zrovna chytrý.

Podívali jsme se do First Church of Otago. Líbí se mi, jak lidi respektují i takhle celkem turisticky oblíbená místa a v kostele byl úplný klid. Rychle jsme si prošli Public Art Gallery a protože přicházela Katieho desátá (= absťák po kávě), “museli” jsme do The Perc, kavárny, kterou jsem si vytipovala na Foursquare, ale den předtím nám ji zavřeli před nosem. Potvrzuju všechny reviews, který ji vychvalovaly do nebes, příjemná obsluha, výborná káva a úžasnej dort rozjasní i to nejšedější ráno.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Processed with VSCOcam with t1 preset

Pokračovali jsme do Cadbury Worldu, čokoládovny. Hned u vstupu jsme nafasovali sáček sladkostí, oni vědí, jak si lidi získat (já jsem pak další tři hodiny přemýšlela, kde se tý levný čokolády, kterou nechci jíst, zbavím tak, aby to nebylo plývání jídlem, až se mi podařilo ji “donatnout” v supermarketu). Další zajímavost, kterou jsme měli vytipnutou, byla historická budova nádraží, kde jsme náhodou v prvním patře objevili The Art Station, výstavu obrazů, která nás bavila mnohem víc, než předchozí galerie. Kluci se chtěli podívat do vedlejší budovy na lokomotivu, kterou zahlídli z ulice, z čehož se stala víc než hodinová návštěva Toitu Otago Settlers Museum. Oni pak pokračovali na oběd do India Gate, restaurace, kterou nám večer předtím doporučila Anet, a já jsem se vydala do Chinese Garden. Asijská oáza klidu uprostřed města. Východní kultura je mi hodně blízká a svojí půlhodinu ticha jsem si užila. A protože jsem hodná, přinesla jsem klukům jejich první fortune cookies.

DSC_2785_copy DSC_2792_copy
Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_2796_Copy

Auto v tou dobou bylo už asi pět hodin ready, vyzvedli jsme ho, nakonec prý byla potřeba menší a méně nákladná oprava, než na jakou nás připravovali při konzultaci o den dřív, což potěšilo. Autem jsme se přemístili do severnější části Dunedinu, podívat se na Baldwin street, nejstrmější ulici světa. Lákalo nás, stejně jako dost ostatních, vyzkoušet si vyjet nahoru (on by to VaNZ asi nedal), ale protože jinudy než stejnou cestou se dolů dostat nedá, s novýma brzdovýma destičkama jsme stejně riskovat nemohli.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Btw jo, když si nefoukám a / nebo nežehlím vlasy, jsem ovce. Už mi to stihla připomenout i mamka, i ségra, kdybych si náhodou nevšimla. Ale moje vlasy jsou happy.

Poslední, co jsme měli v Dunedinu v plánu, byla botanická zahrada. Byla obrovská a.. já mám parky a zahrady strašně ráda. Podvečer, šedo, trochu dusno před deštěm, málo dalších lidí. Mělo to příjemně uklidňující atmosféru, sílu a člověk dokázal hodně načerpat energii.

Processed with VSCOcam with t1 preset

V autě na parkovišti před New Worldem jsme se pak rozhodli kvůli problematickýmu spaní v Dunedinu a ne-zrovna-ideální předpovědi počasí vynechat Otago Peninsulu, o které jsme nebyli úplně přesvědčení, a vyrazili na 85 km dlouhou cestu dolů. V tureckým sedu na přední sedačce se sáčkem směsi ořechů a sušenýho ovoce píšu, stmívá se, prší, hrajou nám Kasabian a je to přesně takový, jaký jsem si to představovala.

Už jsme hodně na jihu. Dnes spíme v Hillview v Balclutha, v maličkým soukromým “kempu” pána, jehož dědeček pocházel z Čech. Bude teplá sprcha, yay!

Processed with VSCOcam with t1 preset

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #2

posted by cassidy on 2015-03-24 at 9.50 PM, 0 comments

Protože jsme do “kempu” včera přijeli až za tmy, rozhodli jsme se, že otestujeme noc v autě místo ve stanu, což byla trošku bolest, ale čekala jsem, že spánek na sedačce spolujezdce bude vzhledem k už týden skříplýmu nervu v zádech horší zážitek. Spala jsem od deseti do sedmi, což je skoro dvojnásobek průměru za poslední týdny. Ráno byla v autě docela zima, ale koukala jsem zamlženým oknem na moře a na východ slunce z pod peřiny (noaco) a čekala, než se probudí kluci, do venkovní zimy se mi nechtělo. Po otevření dveří se ale konalo velký překvápko a venku bylo teplejš, než uvnitř. Naakumulovali jsme trochu tepla při procházení se po pláži, našla jsem krásnej kousek paua shell, K. mě naučil hodit kamenem (neptejte se) a jestli mě ještě naučí vyskočit do výšky, možná ze mě konečně bude plnohodnotnej člověk.

DSC_2711_copy

Vyrazili jsme dál na jih, nečekala nás dlouhá cesta. Cestou do Dunedinu jsme se zastavili u Moeraki Boulders, což je několik desítek neobvyklých velkých kulatých balvanů na pláži. Vznikly údajně tak, že se před 60 miliony let nějaká malá věc (kámen, větvička..) začala obalovat bahnem, které postupně zkamenělo a zůstalo v dnešní podobě.

DSC_2730_copy

DSC_2734_copy

DSC_2741_copy

DSC_2743_copy

Při příjezdu do Dunedinu jsme sjížděli delší kopec, na němž se ozvaly o něco víc než obvykle naše brzdy, o kterých jsme trochu pochybovali už dřív, a tak nějak jsme se usnesli, že by bylo asi fajn s tím něco udělat, dokud jsme takhle hodně v civilizaci a tak nám zítra ráno budou upravovat brzdový kotouče a měnit destičky. Pěkně začínáme!

Dunedin nás nadchnul. Vlastně jsme říkali – probírali jsme to před pár dny s návštěvou – že je super, že jsme bydleli v Christchurch, že nám každý město, kam přijedeme, přijde krásný. Měli jsme rádi i Christ, hodně. První dojmy byly hodně smíšený, ale člověk si najde svoje oblíbený místa a začne se cítit jako doma. Protože bylo dost pozdě na to, abychom šli po nějakých zajímavostech s otevírací dobou, vzali jsme si alespoň informační letáky o great walks a zjistili jsme při jejich lovu, že tu je “streetart trail”, taková tour po místech s graffiti. Mám tohle hodně ráda a docela mě překvapuje, jak moc je to na Zélandu podporovaný, Christchurch byl obrovských uměleckých děl taky pyšně plnej. Měli jsme tak takové malé cíle, díky nimž jsme si navečer prošli docela velkou část centra města.

DSC_2750_copy

Na osmou jsme měli rande naslepo s fotografkou Anetou, se kterou jsme se navzájem zaujaly na instagramu a narychlo domluvily společný večerní výlet na Signal Hill, odkud byl krásnej výhled na noční město.

DSC_2773_copy

Máme vytipovaná tři místa, kde bysme mohli přespat, všechna jsou dost kapacitně omezená a celkem daleko od sebe, tak fingers crossed, ať nám to vyjde na prvním!

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #1

posted by cassidy on 2015-03-23 at 9.21 PM, 0 comments

Vstala jsem po pěti hodinách spánku v 7.15. Do noci jsem se snažila dokončit co nejvíc práce na počítači a dopoledne jsem věnovala tomu samému v kombinaci s odbíháním k pračce a balením kuchyně. Pan Paret by si přišel na svý, posledních “pár věcí” nám zabralo víc času a vyžádalo si víc námahy, než sbalit “všechno” den předtím a původní představa odjezdu během dopoledne byla víc než vtipná. Moje první “stěhování”, respektive balení domu v životě. Neumím si představit stěhování v Čechách, když tady jsme měli pocit, že nemáme skoro nic a stejně nám to zabralo dva dny, naplnili jsme čtyři popelnice odpadem a pěkně zásobili charity shop o dvě ulice vedle.

Úspěšně jsme vrátili dům, prý jsme byli “excellent tennants and I really wish you were staying” a ve tři jsme za sebou oficiálně a trochu smutně zabouchli dveře na Hereford Street. Stavili jsme se nakoupit pár emergency tuňáků (a Jirka ve snaze zajistit si budoucnost seškrabával los ještě, než jsme odemkli auto na parkovišti) a po tolikátý najeli na State Highway 76, která nás vyvedla z Christchurch. Bylo to zvláštní a bylo nám z toho fakt trochu úzko. Většinou lidi jsou fakt rádi, že mají dobrou práci a skvělý bydlení a držej se toho. A my jsme to dobrovolně zahodili a stali se opět nezaměstnanýma bezdomovcema. Náš čas je omezenej a roadtrip po Jižním ostrově, na který jsme se těšili tři měsíce, právě začal.

“Vždyť máme VaNZe…”

Před dvěma dny oficiálně začal podzim a poslední týden to podle toho vypadá. Je většinu času zataženo a často pršelo, ale trochu to připisujem i bouři, která se prohnala Pacifikem a věříme, že se ještě udělá líp. Každopádně na cestování je nejvyšší čas vzhledem k tomu, že míříme na jih, kde je výrazně chladněji.

Cestou jsme sháněli rychlovarnou konvici s nižším příkonem, abysme ji mohli použít v autě s inverterem, který zvládne maximálně 1500 W (strašně jsem kluky pobavila přeřekem na video), a nepořídili jsme. Ale kdyby náhodou french press naše kempovací výbava obsahuje. Noaco že nemáme příbory.

Zjištění dne: Když jíte okurku v autě, pravidlo tří vteřin neplatí. Ani když jste si předtím ty koberečky vyluxovali.

Upekla jsem na cestu ovesný sušenky s burákovým máslem (taková z nouze ctnost, abych spotřebovala zbylý ovesný vločky, zbavila nás láhve od medu, ve který bylo na dně, posledních pár datlí, hrstičky borůvek, co jsme měli z nějakého předchozího pečení v mrazáku, a půlky nesolenýho másla, abysme to všechno nemuseli tahat s sebou nebo vyhazovat) a K. povídal, že to je tak dobrý, že není možný, abych to upekla. Díky :D <3

DSC_2691_copy

Co se týče poznávání, náš dnešní cíl byl dostat se co nejdál směrem na jih. Cestou jsme krom extrémně chlupatých divokých krav a naopak úplně holých ovcí a naší oblíbené obří sochy lososa v Rakaie nic moc zajímavýho neviděli, jeli jsme cestou, kterou už jsme párkrát projeli v rámci jiných výletů a bohužel zrovna nějakými kouzelnými výhledy neoplývá, ale v tomhle směru není moc na výběr :) Ale alespoň jsme věděli, kde se stavit na výborný kafe (v Salmon Tales v Rakaie – mají kávu z pražírny l’Affaire, můj novozélandskej top) hned za nejdelším novozélandským mostem. Velký překvapení nás čekalo po příjezdu do Oamaru, kam jsme se dostali za soumraku. Tolik historických budov, tolik různorodý architektury.. Jeli jsme se podívat do Penguin Colony a hodně nás zaujala budova už bohužel zavřeného Steampunk HQ (pokud jako já nevíte, co je steampunk, tak ve zkratce jsem to pochopila jako – vyznavači odpustí neodbornost – odvětví sci-fi vycházející z viktoriánské Anglie zahrnující právě neobvyklá parou poháněná zařízení).

DSC_2695_copy

DSC_2698_copy

DSC_2705_copy

Spát dneska budeme v Campbells Bay kousek pod Oamaru. Je to campsite na břehu moře (prosím, ať je to taky tak krásný, jako v Kaikouře!), kde můžeme být přes noc i v non-self-concained autě za doporučený příspěvek 5 NZD / vozidlo.

Právě nás předjelo auto, co mělo na korbě čerstvou jelení hlavu.