Browsing Category

Japan

Japan, photos, travels

April 5, Saturday

posted by cassidy on 2014-04-05 at 4.53 PM, 7 comments

Protože jsem si fakt hodně přála tu mít alespoň stopu o výletu do Japonska a protože jsem to tak dlouho odkládala, než jsem zapomněla, co jsme postupně v jednotlivých dnech dělali, většinu názvů míst, který jsme navštívili, a bohužel asi většinu i pocitů, který jsem v daný chvíle měla, už se mi do toho nechtělo.

Tenhle týden je to rok, což je asi hezká příležitost aspoň v rámci možností zapátrat v paměti a když si na to najdu odpoledne chvíli, možná trochu i v dovezených materiálech a mapách.

Kdyby se mi nepovedlo ROK schraňovat tenhle papírek, kterej jsem si napsala jako “tahák” hned po příjezdu, asi bych to nedala ani z fotek. O cestě do Japonska a prvním dnu tam jsem ještě napsala, to si můžete připomenout tady. Samozřejmě když to bylo aktuální, měla jsem plnou hlavu toho, o co se nesmím zapomenout podělit, postupně seznam slábnul a tak to dneska bude spíš o fotkách, kterých jsme si za těch osum dní přivezli asi tři a půl tisíce a ke kterým se budu vždycky hodně ráda vracet.

Každý den jsme viděli spoustu věcí a neustále bylo na co koukat, nebyla minuta, kdy bychom nebyli nadšení z nějakého parku, rostliny, architektury, všudypřítomných chrámů, věcí, které jsme do té doby neviděli… Takže i když třeba výčet míst a památek v tomhle článku není zrovna dlouhý a nevyznívá z něj tak, kolik jsme toho viděli, je to jen z toho důvodu, že nebylo v mých silách si všechno zapamatovat, natož vybavit po roce od návratu.

Den 2
Přeskočím teda příletovou sobotu. První noc byla poměrně výživná. Říkali, že budem bojovat s jet lagem, že asi budeme vzhůru. Prý druhá ranní je pro původně znavenýho Evropana taková běžná hodinka na vstávání. V Japonsku je o osm hodin víc, takže to dává smysl, probudit se “v našich deset”. “Ježiš vůbec, my jsme tak hotoví, že budem spát jak miminka…” V půl třetí na sebe absolutně vyspalí čumíme v posteli a smějem se tomu, žejo.

V neděli nepřicházelo v úvahu nic jinýho, než vyrazit na Ginzu, mekku nákupů v Tokyu, ale hlavně snad čtyřproudou třídu, kterou v neděli zavírají pro automobily a stává se z ní pěší zóna, díky čemuž mohly vzniknout následující fotky, který tehdy vzbudily na facebooku poměrně rozruch. “Vy jste se vyfotili na silnici?  V Tokyu? JAK proboha?!” Cestou, ještě na Odaibě v nákupním centru Aqua city, jsem měla první čest se zařízením, co funguje jako “obrácená lednička”, tedy udržuje nápoje v obchodech teplé. Hlavně čaje. V Japonsku to je úplně běžné, v každém automatu taky musíte dávat pozor, jestli si kupujete teplé nebo studené pití.

A teď vážně doufám, že nebudu kecat, když řeknu, že po procházce na Ginze jsme se přemístili do čtvrti Shibuya, kde se nachází socha slavného psa Hachiko, o kterém jste určitě slyšeli. Ze Shibuyi jsme vyrazili pěšky směrem k Harajuku a Yoyogi parku, který obklopuje chrám Meiji. Park byl plný mladých Japonců, kteří buď  jen seděli na dekách a bavili se, ale mnohem spíš se věnovali nějakým sportovním aktivitám, skákali přes švihadla, tančili v kroužcích, cvičili podle toho, jak jeden z nich předváděl.. věci, na který moc nejsme zvyklí :)

Rajčatový bonbóny a donut s příchutí “sakura”.

Den 3
Velikonoční pondělí! Společně s několika rodinami Evropanů, které žily ve stejné budově jako naši hostitelé, organizujeme společnou snídani a trochu nějaký tradice, aby děti si užily Velikonoce i mimo domov.

Vyrážíme teda trochu později a vydáváme k Tokyo Tower, červenobílé “eiffelovce”, a následně přejíždíme do Shinjuku, kde chvíli bloudíme mezi mrakodrapy, než se nám povede najít Tokyo Metropolitan Government Building, z jejíchž observatoří můžete shlížet na Tokyo z výšky 202 metrů.

Po třetí opravdu špatný zkušenosti s japonským jídlem začínáme být smíření s tím, že McDonalds bude následující týden naším hodně dobrým kamarádem. Ať se snažím, jak chci, fakt to skoro nedokážu pozřít.

Večer trávíme s Honzou tour po několika hospůdkách a barech, zkoušíme saké, já čaje, kluci piva. Máme pocit, že ty sušené hrášky s hůlkami jako pozornost podniku nám donesli proto, aby se pobavili tím, jak se s nimi Evropani vypořádají. Nad očekávání, klidně po dvou! :D

Pozastavujeme se u zavřenýho zverimexu s psíčkama ve výloze. Mít psa v Japonsku je považováno za obrovský luxus, který si rozhodně každý nemůže dovolit. Jen za štěně nějaké menší rasy zaplatíte v přepočtu částku kolem 60 000 Kč (ale ani 120 000 Kč není výjimka), o poplatcích, regulích a nákladností veterináře nemluvě. Kdo ale psa má, stará se o něj většinou opravdu královsky, v každém nákupním středisku narazíte na butik zaměřený pouze na psí oblečky, o kterých si na první pohled řeknete, že na děti jsou supermódní a promakaný.. a pak zjistíte, že jsou pro psy :D Samozřejmostí jsou i psí kočárky, kterými je vybavena většina majitelů psů.

Den 4
Úterním cílem je Akihabara, čtvrť známá neuvěřitelnou koncentrací obchodů s elektronikou, pro dvě computer kidz místo, kde oči přecházejí. Já jsem zvědavá hlavně na foto-vychytávky, Tomáše zajímají věci ohledně síťařiny, ale oba jsme asi stejně nejvíc odvaření z výběru kalkukaček :D V životě jsem si nedokázala představit, že by jich mohlo existovat tolik a ještě na jednom místě.

Způsob prodeje fototechniky je proti situaci u nás dost jinde, žádné vyndání zboží z krabice na požádání… Všechny nabízené modely foťáků a objektivů jsou vystavené na prodejnách, zabezpečené maximálně kabelem, ale jinak plně v provozu, objektivy (včetně těch za statisíce) si můžete hned vyzkoušet na vlastní foťák.

Slíbili jsme Honzovi, že se mu mrkneme po iPadu, k jeho potěšení zjišťujeme, že Apple produkty stojí o třetinu méně, než u nás. Ale iPhone si z Japonska nepřivezete, ani iPad s třigéčkem, nedají se pořídit bez smlouvy s operátorem, kterou jako turista nevyužijete a jestli si dobře vzpomínám, tak snad ani nedostanete.

Kolem poledne jsme ale už měli dost objevování pokladů v obchodech a vybrali si další cíl jen tak, podle toho, co nás zaujalo v papírové mapě města, která nás provázela po celou dobu. Ten den pršelo. Koupila jsem si jeden z všudypřítomných průhledných deštníků a toulali jsme se odhlehlejšími ulicemu. Bez dřívějšího plánování jsme objevili Kanda Myojin Shrine a Yushima Seidō Temple, dva hodně rozdílné, ale krásné chrámové komplexy.

Den 5
Ve středu jsme se rozhodli, že je na čase podívat se za hranice Tokya a vyrazili jsme vlakem do Kamakury. Trochu nám zkřížilo plány počasí, měli jsme v plánu si v Kamakuře půjčit kola, abychom stihli projet všechno, co nás zajímalo, ale kvůli tomu, jak moc pršelo, jsme od kol museli upustit. Ačkoli Kamakura je taky turisticky populárním městem, bylo hodně znát to, že jsme mimo metropoli. Anglických překladů výrazně ubylo a byli jsme tak o dost víc bez informací, museli se víc ptát. Chtěli jsme vidět Kotokuin Temple, chrámový komplex s obrovskou sochou buddhy, která je asi nejznámějším motivem z fotografií z Kamakury. Nachází se ale úplně na druhou stranu od všech ostatních bodů zájmu, proto jsme k němu i zpět jeli autobusem a pěšky se pak vydali až na cestu po menších chrámech.

Ačkoli se odpoledne udělali krásně, ranní déšť asi od návštěvy Kamakury odradil hodně lidí a tak jsme někoho potkávali celkem zřídka. Objevili jsme nejkouzelnější místo, na kterým jsem kdy byla. Chrámovou zahradu  na kopci daleko od centra města. Měli jsme ji jen pro sebe, jedinou společnost dělali zpívající ptáci a občas kolem proběhla plachá veverka. Strávili jsme tam dost času jen tak, potichých procházením, a připadali si jako v jiným světě. Bylo to až trochu děsivý, napozemský, jeden z takových těch everlasting moments, i když hodně zapomínám, zrovna tenhle pocit si i po tý době dokážu přesně vybavit a je pořád stejně nádhernej. A asi nepopsatelnej, to člověk potřebuje zažít.

Kvůli tomu, že nevyšel náš plán s koly a tomu, že většina chrámů se zavírá už hodně brzy, kolem 16:30, jsem bohužel nestihla vidět bambusový les, který byl součástí jednoho z komplexů, ten jsem si hodně přála navštívit. Je potřeba s otevírací dobou počítat a vyplatí se tedy vyrážet hodně brzo ráno.

Den 6
Čtvrtek patřil Kyotu. Vstávali jsme hodně brzo, kolem páté, díky tomu jsme viděli východ slunce a nezvykle prázdné Tokyo. Čekala nás téměř pětisetkilometrová cesta, kterou jsme shinkansenem z hlavního tokyjského nádraží překonali za asi dvě a půl hodiny. Nepřestávaly mě překvapovat délky vlaků, než dojel konec, nedohlídla jsem na začátek. Na nástupišti hlášení nebylo nahrané, ale hlásili výpravčí v bílých rukavičkách “live” přes vysílačky.

Neměli jsme nějak sílu zjišťovat předem informace o možnostech veřejné dopravy v Kyotu a taky nechtěli strávit cenný čas pod zemí, ve vagónech a autobusech. Počasí nám přálo mnohem víc než v přechozích dnech a tak první kroky z nádraží vedly k půjčovně kol jen o pár ulic dál, což se ukázalo jako perfektní nápad.

Díky kolům jsme stihli vidět nespočet památek a zároveň spoustu scén z “běžnýho života”. Orientovali jsme se zase podle mapy, kterou jsme dostali v turistickém centru na nádraží a na pohodlných city bajkách najeli, jestli si dobře vzpomínám, asi 30 km. Díky tomu, že v Japonsku se absolutně nekrade (“čipy” na oblečení v obchodech neznají, půlka zboží vystavená za pokladnami, když zapomenete foťák v metru (a nenarazí na něj Evropan), s největší pravděpodobností se s ním údajně shledáte na konečné zastávce nebo na nejbližší policejní stanici), jsme se nemuseli bát neustále (často i nezamčená) kola někde nechávat včetně obsahu košíků, žádné hlídání věcí, to bylo mnohem příjemnější. A jízda po šestiproudé silnici na závěr byla adrenalinovým zážitkem na celý život :D

Kyoto by si určitě zasloužilo víc, než jeden den, kdyby se náš čas v Japonsku pomalu nechýlil ke konci, asi bychom si naplánovali třeba přespání a věnovali mu o den déle.

Den 7
Po nočním návratu z Kyota jsme byli už fakt hodně vysílení, a ačkoli jsme si celou dobu říkali, že spát budeme v hrobech, a pili pořád obrovský množství kávy, pátek se musel nést  v trochu volnějším duchu.

Ten den, pátýho dubna, v Čechách sněžilo, a my se procházeli bosky v teplým písku na břehu se zmrzlinou v ruce, a večer si mazali panthenolem spálený nosy.

Vyhlídkovou lodí jsme se nechali z Odaiby převézt na pevninu, do čtvrti Asakusa, která je známá asi hlavně obrovskému buddhistickému chrámového komplexu Sensō-ji. Krom dalších věšteb a drobných suvenýrů, které jsem si nemohla odpustit téměř nikdy, jsme si vyzkoušeli rituál, kdy kouřem z vonných tyčinek máte odehnat zdravotní problém ze svého těla, zkoušeli jsme si “vyléčit” kolena bolící při běhání. Na to, že jsme to udělali, jsem úplně zapomněla a vzpomněla si až teď, což je masakr, protože mě fakt od loňskýho léta po dvou protrpěných letech předtím nebolí kolena. Tak kdovíco v tom je za čáry :)

Poblíž bylo velké tržiště s takovými tradičními věcmi, jídly a tak. Vyzkoušeli jsme kde co, koupila jsem si jako suvenýr jednoduché květované kimono, děti taky dostaly kimona, procházeli jsme se městem, zašli si na kávu, výjimečně do kavárny a né za pochodu, vzali nějaké věci na piknik a navečer vyrazili do parku, někam směrem za královský palác. Psali/kreslili jsme další kupičku pohledů, děti lovily pulce a Štěpán jedním v lahvi od pití děsil skupinku japonských slečen na dece kousek od nás.

S nakupováním jídla jsme měli celkem problémy. Balení bylo často dost rozdílné proti tomu, na co jsme zvyklí od nás, nápisy latinkou nemělo ve většině případů smysl očekávat a často jsme tak měli úplně něco jiného, než jsme chtěli. Ale byla to sranda. A on teda i sortiment a příchutě byly hodně jinde proti tomu, co známe. Jen co si teď tak vzpomínám – jogurt s příchutí hroznového vína – úplně běžná věc. Milý bylo, že ke všemu jste dostali nějaký “nástroj”, abyste to mohli rovnou zkonzumovat. K ochucenému kefírovému mléku v krabici brčko, k jogurtu lžičku.. V Japonsku jsem se taky naučila jíst avokádo, tehdy ještě na toustu, což byla taková mírnější cesta, jak mu přijít na chuť.

Nad ránem mě probudilo slabé zemětřesení, strašně jsem se vyděsila a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje.

Den 8
Poslední den v Tokyu jsem si přála jít na Sky Tree, nejvyšší budovu ve městě. Bohužel počasí se zkazilo a nebylo by vidět vůbec nic, vstupné není navíc úplně levné, takže to vážně nemělo smysl.

Díky tomu, že jsme upustili od původního plánu, jsme ale měli možnost dostat se úplně mimo turistické lokality, do typicky japonské komunity, a zúčastnit se jakéhosi dobročinného jarmarku, vidět, jak se správně váže kimono, vyzkoušet místní cukroví i se podívat do japonského domu. Marie, starší Japonka, která byla jednou z organizátorek té akce, se nás ujala a celým dnem nás provázela, dozvěděli jsme se spoustu věcí, ke kterým bysme se jako turisti nedostali. Šli jsme společně na jídlo a pak se podívat k jednomu chrámu, jehož součástí byl i malý hřbitov. Naučila nás, jak se místo květin dávají k hrobům vonné tyčinky a jak prokázat úctu padlým bojovníkům, jejichž památce byl malý hřbitov vybudován.

Posledním, co jsme ještě chtěli navštívit, byl Císařský palác, do kterého nás už nepustili, protože jsme přišli 5 minut před koncem otevírací doby, ten den byla z nějakých důvodů zrovna zkrácená. Další důvod, proč se do Japonska musím ještě někdy vrátit!

Večer nám Honza s Janou naservírovali sushi, kterému jsem se celý týden snažila úspěšně vyhýbat. V té době jsem vůbec nejedla ryby a představa syrové mě děsila dvojnásob. Po tom, co kousek lososa po rozžvýkání málem znovu spatřil světlo světa, všichni pochopili, a já sushi s rybami ještě chvíli znovu šanci nedám. S vegetariánským bych kámo celkem být mohla. Ale co se týče ryb, zatím považuju za velký úspěch to, že od minulýho měsíce  vůbec jím lososa a tuňáka – a to tepelně upravený.

Den 9
V neděli  nám nezbývalo už nic jiného, než se brzy ráno vydat na letiště. Cesta autobusem byla delší než vlakem, ale odjížděl jen kousek od místa, kde jsme bydleli, takže ve výsledku s obrovskými kufry výhra.

Na letiště jsme dojeli dost tip top, ale do letadla se dostali včas. Náš let, jako jeden z mála, neměl na tabuli odletů psané žádné zpoždění, na to došlo až ve chvíli, kdy jsme seděli v letadle a čekali, až se rozjede. Nerozjelo se další víc než dvě hodiny, silný vítr s ním cloumal i na zemi, natož kdyby se pokoušelo vzlétnout. Tím jsme přišli o dvě hodiny na přestup v Moskvě a uletěl nám pozdní večerní spoj do Prahy.

Čekali jsme, že nám stejně jako spoustě cestujících do jiných cílových destinací, dají náhradní letenky do pravidelného spoje za 24 hodin. Smířila jsem se s tím, že mi uteče důležitý test v pondělí ráno ve škole a zopáknu si kvůli tomu předmět v dalším semestru a rozhodli jsme se, že si zaplatíme víza a alespoň se podíváme do centra Mosky, do kterého se dá z letiště dostat vlakem během půl hodiny. A vlastně jsme se na to, narozdíl od vytočených Norů před námi, dost těšili, že dobrodrůžo a uvidíme něco navíc ještě :D Nic z toho se však nekonalo, proti ostatním jsme nakonec měli docela štěstí a do Prahy nás poslali letem ČSA asi jen o tři hodiny později.

KONEC. Shrnuto a podtrženo, Japonsko je nádherná a zajímavá země, udělala jsem dobře, že jsem tehdy dost spontánně rozhodla za nás za oba, že “prostě jedeme” a ten výlet, ačkoli pro nás byl dost nákladný, stál absolutně za každou korunu. Byla bych ráda, kdyby se mi v budoucnu podařilo se do Japonska ještě vrátit, myslím, že odlehlejší lokality a příroda je něco, co bych taky chtěla vidět. Jsem ráda, že jsem to nakonec alespoň takhle stručně sepsala. Hezky jsem si u toho pozavzpomínala. Pokud nad Japonskem přemýšlíte, s nejčistším svědomím můžu jen doporučit :)

Pár dalších postřehů, co mi ještě utkvěly v hlavě a do textu se mi nevešly:

  • Vypínače světel nejsou “nahoru a dolů” jako u nás, ale “zleva doprava”.
  • Pod pojmem sushi si  u nás většinou představujeme “maki”, zatímco v Japonsku je téměř synonymem pro sushi “nigiri”.
  • Všechny kabely v Japonsku jsou tahané vzduchem kvůli častým zemětřesením, v zemi by víc hrozilo jejich poškození a případné opravy by byly složitější.
  • V Japonsku se nekrade, být chycen při krádeži (například v obchodě) je považováno za opravdu velmi velký přestupek, i kdyby se jednalo o něco v mizivé hodnotě, a taková ostuda, že to prostě nikdo neudělá.
  • Roušky Japonci nenosí z toho důvodu, že by se báli, že “něco chytí”, ale ze solidarity k ostatním, pokud se necítí dobře, vezmou si ji, aby naopak nikoho nenakazili. Roušky koupíte na každém rohu, v každé trafice, stejně jako třeba žvýkačky, v rovnou i v několika barvách. Neodolala jsem balení světle růžových :)
  • Japonci jsou většinou dost vyděšení, když na ně promluvíte na ulici anglicky. Jsou milí a snaží se být nápomocní, ale je na první pohled vidět, že to pro ně je hodně mimo komfortní zónu a první, co zpravidla udělají, že začnou odchytávat další Japonce, asi aby měli pocit skupiny. Pokud něco neví, nechtějí to přiznat nebo říci “ne”, snaží se něco vymyslet a stane se tak, že raději poradí špatně. Naštěstí jsme se brzy naučili to odhalit a nenechat se posílat špatnou cestou.
  • V Japonsku se, stejně jako v dalších 75 státech světa, řídí nalevo.
  • V Japonsku jsou hodně hodně populární herny a najdete je skoro všude, stejně jako automaty na pití, které jsou i na místech, kde byste vůbec nečekali ani elektřinu, natož takovýhle zažízení.
  • Vlaky jezdí absolutně na čas a staví dveřmi přesně u vyznačených míst, tudíž na nástupišti čekáte frontu “správně”.
  • Protože mít kočku nebo psa není dostupné pro každého, v obchodních centrech jsou speciální “obchody”, kde se můžete po zaplacení určité částky jít se zvířaty na nějakou dobu pomazlit.
  • Smrkání na veřejnosti je považováno za neslušené a nehygienické, proto v dopravních prostředcích všichni vesele popotahují.
  • Kde v Japonsku není povoleno kouřit, je to zakázáno. Na ulicích najdete speciální “kuřárny”, aby kuřáci neobtěžovali své okolí.
Japan, life & stories, photos, travels

April 12, Friday

posted by cassidy on 2013-04-12 at 3.07 PM, 13 comments

Adventure is over. Úspěšně jsme se dostali z Japonska domů, snad už se i přenesli přes počáteční smutek z návratu, v rámci možností dohnali většinu školních restů, dneska si poprvé trochu přispali a… Konečně je čas začít vyprávění :) Myslím, že to bude dlouhé. A podrobné. Možná tak moc, že vás to nebude bavit nebo zajímat, ale třeba si jen projedete fotky. Ale když už jednou píšu, rozhodla jsem se, že bych byla ráda, aby tahle série článků nejen kdykoli později připomněla všechno, co se stalo a co jsme zažili, mně, ale aby třeba byla inspirací nebo zdrojem alespoň základních informací pro ty, co se do Japonska chystají. Vždycky, když někam odjíždím, si říkám, jak by se mi víc podobných článků na internetu hodilo.

Btw za tu dobu tu čeká na probrání 3500 komentářů (=spamů, mezi kterými budu hledat nějaké třeba 3 opravdové komenty, aneb Akismet prostě už nikdy fungovat nebude asi).

Den 0 a den 1 :)

Psala jsem vám ráno před odletem. Poslední dny pro mě byly stresující, řešila jsem nejdřív dva dny jednu špatnou číslici v datu narození na pojistce, následně problémy  s online check-in(em?) a hrozbou, že strávíme let každý na jiném konci letadla. Když jsem jako bonus ve všem shonu odjela na letiště v tmavém zimním kabátu místo béžového jarního trenčkotu, byla to pro mojí psychiku poslední kapka a musela jsem to trochu obrečet už :D Hezky mi to začíná. First word problem, vím XDD Taky se už sama sobě směju, ale v tu chvíli to prostě byla šílená věc. Na přepážce jsme vyřešili sedačky, dostali jsme poslední dvě místa vedle sebe <3 Nakoupili jsme si balík časopisů, snědli něco málo v McDonalds (kdybysme tak věděli, čím se budeme život dalších x dní, asi bysme zamířili někam jinam :D) a bez jediného dalšího problému letěli směrem Moskva.

Vzhledem k tomu, že naše představy o Rusku pocházejí z velké většiny ze serveru EnglishRussia, měli jsme z přestupu na Sheremetyevo Airport trochu strach. Ten umocnila ještě Matoušova pondělní poznámka o dlouho nepoužívaném skladišti a rada pana Kyncla (zdravím!) o tom, že pár dolarů založených v pasu se rozhodně může hodit.

ALE – přistáli jsme na čas u jednoho z nových terminálů, které jsou bez problémů srovnatelné se všemi pěknými evropskými letišti, nikdo se nás nesnažil poslat do zón, kde už se smíte pohybovat pouze s visem… Takhle jsme si Rusko nepředstavovali! :D Naše dvě hodiny času na přestup byly úplně akorát – vstupní kontrola, patnáctiminutový přechod mezi terminály, pár zpráv informujících o přežití (free wifi, když budete mít trochu trpělivosti, dá se.. :D), pozorovnání odlétajících letadel v západu slunce a nastupujeme do Airbusu A330, trochu zážitek, poprvý v takhle velkým letadle (dvě uličky, woot!). Před vzletem jsme půl hodiny rolovali po letišti neznámo proč, ale i odlet do cílové destinace bez problému. Dvojsedačky bych zavedla všude, já totiž nevydržím moc v klidu sedět, musím pořád někde chodit.. Ale zase vždycky bojuju o sedačku u okýnka, takže… :D

Noční Moskva

Večeře. Zákusky uměli asi nejlíp.

Ráno nad Sibiří

Snídaně…

…a “věštba” z mojí fortune cookie

Nikdy jsem takhle dlouho nikam neletěla a podle vyprávění ostatních jsem čekala celkem peklo. Taky se nekonalo. Zkoukli jsme dva filmy, chvíli jsem si četla, nějakou dobu zabralo jídlo a pokusy usnout, nejvíc času mě asi zabavilo sledování měnící se krajiny zasněženého Ruska od chvíle, kdy začalo svítat a zírání na letové informace na panelu na sedačce přede mnou.

Po příletu do Japonska nás čekalo několik kontrol, třeba “health control” spočívající v měření tělesné teploty laserem. A pak ta imigrační. Pokud cestujete do Japonska na méně než 90 dní, nemusíte nic zařizovat předem a až na letišti získáte do pasu nálepku se statusem “Temporary visitor”. Fotka (možná snímek očí? Nejsem si jistá.), otisky ukazováčků, pohled na fotku v pasu a na můj obličej, několikrát tam a zpátky, a prý můžu jít. Kufry taky dorazily. Poslední kontrola, stojím u přepážky a když na otázku, zda-li jsme tu spolu, odpovím, že ano, pán v roušce se snaží Toma přivolat máváním směrem od sebe, které si nejdřív oba vykládáme jako že má ustoupit ještě trochu dozadu. Ok, jiný kraj… Tomášův batoh se nevyhne šacování. I když – šacování… Sice chce vidět oba notebooky, ale nad dvěma pevnými disky zabalenými do alobalu mávne rukou a kdyby v lesklých balíčcích byly drogy nebo jakákoliv z věcí, které s sebou vozit nemůžete (a chvilku předtím se několikrát ujišťoval, zda-li u sebe něco takového nemáme), asi to prostě nikdy nikdo nezjistí.

Posledním, co na letišti potřebujeme vyřídit, je výměna voucherů na Japan Rail Passy za opravdové Rail Passy. Po tom, co nás dvakrát někdo pošle na JR (přímo na nástupiště k vlaku) místo do JR Office (aneb Japonci, jejich angličtina a výchova k tomu, že neřeknou, že nerozumí nebo nevědí odpověď), dostáváme spásný nápad a díky fotce JR Office na iPadu a co nejjednodušší otázce: “Please, where is this?” jdeme správným směrem.

(Pro zájemce o podrobnější informace: Tak to chodí. Japan Rail Pass je taková “lítačka” na všechny JR vlaky v Japonsku a vybrané Shinkanseny. Vlaky jezdí i v centru Tokya, takže se nám určitě pořízení vyplatilo. Jedinou nevýhodou je to, že si je nemůžete pořídit v Japonsku. Musíte si voucher koupit a nechat doručit ještě před odletem a v Japonsku jej až vyměnit. My jsme ty naše objednali z Velké Británie. Dají se například přes Student Agency koupit i přímo v ČR, ale i při započtení dopravy kurýrem jsme pořád ušetřili dobrých pár stovek. A dorazily během tří dnů, což je možná rychleji, než by jim to trvalo poštou v rámci republiky. Passy jsou pouze pro turisty, tudíž k úspěšné směně voucherů je nezbytné mít v pase zaznamenaný status “Temporary visitor”)

Máme! I rezervaci na vlak Narita Express, který nás během hodinky odveze do centra Tokya. Už je kafe prosím, a jedem.

Vystoupili jsme na Tokyo Station, kde jsme podle domluvy nacpali těžké kufry do skříněk pro uschování a neskutečnou haluzí narazili na Honzu a za chvíli i na zbytek rodiny, Tomášovy příbuzné, kteří nám na následujících 8 dní poskytli azyl. Půl roku jsme se neviděli, pro děti jsme byli skoro jako exotická zviřátka :D Šťastné setkání :) Jaké štěstí jsme měli, že jsme se rychle našli, jsme zjišťovali vždycky, kdy jsme na Tokyo Station potřebovali přestoupit nebo jen vystoupit. Největší stanice v Tokyu, milion vchodů a východů, obrovská spleť chodeb a milion pater. Všechno perfektně značené, neztratíte se, pokud víte, kam se chcete dostat. Ale najít tam člověka, když pořádně nevíte ani, kde jste? Ale my máme vždycky štěstí :)

Ujišťovali jsme všechny, že sice jsme unavení, ale rozhodně nepotřebujeme jít odpočívat, že na spaní bude dost času, až budeme zpátky v Čechách. Společně jsme se přesunuli do parku Ueno, kde byla obrovská koncentrace právě kvetoucích sakur (říkám, že máme štěstí. Letenky booklé půl roku dopředu a trefíme se zrovna do toho správného okamžiku) a Japonců oslavujících, piknikujících v deseti stupních na tenkých plachtách na zemi, bez bot, údajně čekajících, až jim do pití spadne okvětní lístek z květů třešní.

U šintoistických chrámů nebo i jen menších svatyní si můžete za určitý obnos (zpravidla 100 nebo 200 yenů, tj. asi 20, resp. 40,- Kč) vhozený do kasičky vedle vytáhnout (nebo jiným náhodným způsobem získat) věštbu omikudži. Pokud se vám líbí, necháte si ji, pokud nejste spokojeni s tím, co vám říká, přivážete ji na k tomu určené místo. Japonci věří, že se tak předpověď nevyplní. I já jsem si dvě věšby za svůj pobyt musela koupit, mám podobné věci ráda. Obě byly pro mě dost pozitivní, takže se mnou odcestovaly domů.

Parkem jsme prošli k tržišti Ameyoko, úzké uličce plné stánků se vším, co si jen dokážete představit, od ovoce, přes čerstvé ryby a další mořské potvory, kosmetiku, oblečení, boty až po menší elektroniku. My jsme dostali chuť na ovoce na tyčce, ananas i meloun byly výborné. Jako vlastně všechno ovoce a zelenina, které jsme v Japonsku jedli.

Na večeři jsme se jakožto milovníci evropských asijských bister těšili. Vybrali jsme si příjemnou malou restauraci v jedné z ulic křižujících tržiště. Ačkoli jsme byli několikrát varováni, že jídlo chutná jinak, nečekali jsme, že bude chutnat TAK jinak. Tak špatně. Tak jako dobře uleželé akvárium. (nebo tak si aspoň chuť a pach shnilýho akvária představuju :D). V jídle jsem konzervativní a asi pořád dost vybíravá, i když proti tomu, co jsem (ne)jedla jako dítě, je to milionkrát lepší. Asi jsem vlastně ani nemohla čekat, že mi něco chutnat bude, Japonsko je známé obrovským zastoupením ryb a mořských plodů v jídle a já ani Tom na tyhle věci nejsme. Naše smůla. Když Honza s Janou dojedli a konstatovali, že to bylo moc dobrý, trochu jsme začínali tušit, jakým směrem se bude ubírat naše stravování. Mekáč naštěstí chutná všude stejně (pozor, KFC rozhodně ne! :D).

Abych úplně nekecala, Tomášovy tenké pálivé nudle (schované v té “vodě”) byly celkem fajn. Ale další dny už se nám nepovedlo na nic podobného narazit a někdy třetí den jsme snahy o kupování (a následné nejedení) jídel opustili.

Byt se nachází na Odaibě, jednom z uměle vytvořených ostrovů v Tokyo Bay. Dovezl nás tam z centra skrz dominantu zálivu – Rainbow Bridge –  vlak bez řidiče, jehož trasa se jmenuje Yurikamome Line. Tím, že ve vlaku úplně chybí kabina řidiče, můžete sedět přímo u čelního skla. Jestli jednou dáme dohromady pár videí, která jsme za náš pobyt natočili, určitě tam nebudou chybět ani tyhle záběry. Zatím jsem našla alespoň fotku pořízenou kousek od “naší” zastávky Fune-no-Kagakukan.

Kolem půlnoci upadáme do mdlob a nemáme ani stažené fotky do počítačů. A to jsem si naivně myslela, že každý večer napíšu blog, dokud máme všechno v živé paměti. No way.