Browsing Category

parties & events

life & stories, parties & events

So here their real ride beggins

posted by cassidy on 2015-11-18 at 9.21 AM, 6 comments

26. 9.
Cesta z Hradce Králové, kde jsem s narvaným batůžkem přeskočila ze žlutýho autobusu ke K. do auta, do Krumvíře trvala mnohem dýl, než jsem čekala, ale nemohla být víc cool. Projížděli jsme krajinou plnou zelených kopečků zalitých slunečníma paprskama, o chvíli později jsme sledovali zapadající slunce, zatímco jsme chroupali zelený jablka a jeli po uzounký silničce lemovaný břízama někde před Blanskem. Pár průjezdů serpentýnama skrz lesy připomnělo typický hororový scény, za šera se v údolíčkách povalovaly kousky mlhy a já jsem si zapadlá do sedačky spolujezdce říkala, jak se mám nejlíp. Víkendovej výlet začínal ještě víc dokonale, než bych si dokázala představit.

A pak jsme, po spoustě hodin, byli najednou v tom pověstným Krumvíři. Nehledě na to, jak moc jsme po něm toužili, Vilda  rozhodl, že na jídlo nemáme nárok do tý doby, než podstoupíme prohlídku jejich rodinného vinného sklepa (protože na Moravě se nesmí říkat sklípek, prej!), a o pět minut později už jsme se za svitu diod na telefonech brodili vysokou trávou k rodinnýmu pokladu a s respektem nesli v ruce dvaceticentimetrový klíč jak z pohádky. Pořád nevěřím, že to je bez dvou týdnů půlrok, co jsme se s Vildou viděli naposled, přijde mi to jako před týdnem. Ze sklepa jsme si přivezli výborný červený s láskou vypiplaný Vildovo tátou a do půl druhý, kdy jsme si nakázali, že už vážně nesmíme zůstat vzhůru ani o minutu dýl, bylo o čem vyprávět. A co plánovat, protože situace se má následovně…

  • Vaši kamarádi mají následující den svatbu.
  • Moc rádi by vás tam viděli, nicméně vzhledem k okolnostem absolutně nepočítají s tím, že byste se objevili.
  • Svatba se koná v ne-úplně-maličkém městě kousek za slovenskými hranicemi, ale nevíte přesně kde…
  • nevíte přesně kdy…
  • nevíte o nikom dalším, kdo se svatby účastní nebo by o ní měl informace…
  • a zeptat se nemůžete, protože překvapení, žejo. Výzva?

A tak ráno vstanete, společně s Vildovou maminkou se snažíte dát Vildovi dohromady nějaký alespoň-trochu-svatební outfit, což vrcholí tím, že běháte po maličkým nákupním centru ve víkendovým Hodoníně, kterýmu vévodí Kik, a snažíte se sehnat sedící košili. Kumšt. Naštěstí po chvíli zoufání objevujeme mini butik prodávající převážně právě košile od českého výrobce, sice trochu mimo původní cenové očekávání, ale zato jsou krásný. A tak poprvý vidíme Vildu jinak než v tričku s obrázkem typu Paul Frank a wow.

V tu chvíli se na facebooku objeví indicie v podobě fotky hotelové snídaně budoucích novomanželů a tak okamžitě víme, kam zamířit. O to větší je zklamání, když kolem hotelu inkognito projíždíme, jsme nervózní i se zatmavenými skly a najednou vidíme pár ve svatením.. a společeně. “To je v háji, jsme to prošvihli?” “Neříkejte, že měli obřad už od jedenácti…” Za rohem zdobíme auto stuhami a připevňujeme svatebního Kiwiho s tím, že zjistíme, kde se koná “pokračování” a překvapíme alespoň tam. Máloco mi v poslední době udělalo takovou radost jako recepční, která mi řekla, že se Ondra s Ivanou jeli fotit a obřad sice neví kde, ale začíná až ve tři. To máme ještě spoustu času to zjistit. Nakonec to nebylo vůbec těžký, my jsme krom perfektního oběda stihli svým vzhledem budit rozruch i ve vedlejším městě, kam jsme si zajeli do kavárny a těšili se, jak se nám to pěkně vydaří…

… a vydařilo! Když jsme na náměstí před kostelem zatroubili na Ondru vycházejícího z hotelu, nejdřív nás nepoznal a když mu došlo, co se děje, byl skoro dojatej. Taková ta nefalšovaná obrovská radost, to jsem ani nečekala. Obřad, ač církevní, netrval vůbec zbytečně dlouho, hrála krásná hudba, mladý oddávající měl hezký proslov a novomanželé se slibů zhostili taky perfektně. Venku mezitím přestalo pršet a všechno dál šlo jako na drátkách až do brzkých ranních hodin.

 

12240425_10153749275757760_8730287925457251721_oFoto: LK studio

Svatba byla nádherná. Asi nejlepší, na které jsem kdy byla, vážně (smáli jsme se, že snad jen “so far” :) ). Myslím, že hodně dělá to, jaký zahraniční život Ondrej s Ivankou žijou, jaké překážky byli oba z novomanželů schopni překonat a že právě díky životním zkušenostem si svatbu opravdu užili bez nejmenšího náznaků stresu, stíhali se věnovat sami sobě navzájem i hostům jako úplní profesionálové, DJ / moderátor i fotografové odváděli skvělou práci a zúčastnění pomohli vytvořit neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Jsem moc vděčná, že to nakonec všechno vyšlo a my tři s nimi mohli sdílet tenhle speciální den a “zavírat” svatbu skoro za svítání. Věřím, že tímhle to teprv začíná :))

… a naše víkendový dobrodružství vlastně taky zdaleka nekončí!

life & stories, parties & events, travels

Po jedenácti měsících v Čechách

posted by cassidy on 2015-10-07 at 7.00 PM, 2 comments

Psáno 10. 9.

Byla neděle půl desáté večer, noční Praha z ptačího pohledu byla krásná jako pokaždý, jen přistání bylo to nejhorší, jaké jsme za těch 12 letů za posledních osm týdnů zažili. S letadlem si dlouhé minuty před dosednutím pohrával silný vítr a ještě pár metrů nad přistávací dráhou lomcoval křídly a znemožňoval letět rovně. Pan pilot ale ukázal, že to má na háku a nakonec to jen trochu drnclo.

Nestihla jsem se vám ani zmínit o deseti dnech v Barmě (na články bych si chtěla vyhradit docela dost prostoru, myslím, že budou obohacující) a třech týdnech na Koh Samui a najednou jsem po jedenácti měsících zpět v Čechách. 

Pak už jen naposled vyhodit na záda batohy a už vidím, jak se směrem k nám rozebíhá mamka. Objetí s tátou a “Jé, ona tu je i Tereza s Vojtěchem a Adam,” ti jsou… <3 Povídáme asi do jedný, ačkoli tou dobou už mám co dělat, abych neusnula u stolu, jetlag je mrcha a v půl šestý ráno zírám do stropu.

Alespoň budem mít dlouhej den, není čas ztrácet čas a seznam věcí, které by bylo fajn během dne vyřídit, vypadá celkem děsivě. Spousta toho byly osobní, né úplně nutný věci (jako třeba koupit K. iPhone, protože mu konečně došlo, že telefon má být něco, co ulehčí život a né něco, co ho otráví a zkomplikuje pokaždý, když to člověk nejmíň potřebuje :) ) a jít na nejdokonalejší oběd do Hoffa (protože Hoffa je dobrej nápad v jakoukoli denní i noční dobu, a když chcete vynikající poctivý jídlo, který vás neodrovná do režimu spánku na následující tři hodiny, tak dvojnásob).

hoffa_obed

Jakou administrativu bylo tedy potřeba vyřešit po příjezdu ze zahraničí?

  • Vyzvednout si ve škole potvrzení o studiu (kvůli zdravotní pojišťovně, kvůli OpenCard, kvůli správě sociálního zabezpečení, pro mamku do zaměstnání).
  • Nechat si při té příležitosti ve škole potvrdit oranžovou kartičku na vlak.
  • Měla jsem v plánu vyřídit si ISIC na další rok, ale pán na IT oddělení na VŠE mi svým pohrdavým, výsměšným a neochotným jednáním tak hnul žlučí, že jsem se rozhodla, že to letos vlastně zvládnu asi radši bez něj.
  • Přihlásit se zpět na VZP, doložit potvrzení o studiu a nahlásit tam obnovení živnosti (obnovila se mi automaticky po ročním přerušení, takže kvůli té jsem na úřad nemusela).
  • Odeslat poštou na Okresní správu sociálního zabezpečení potvrzení o studiu a nahlásit tam také změnu o obnovení živnosti pomocí jejich formuláře, který mají k vytisknutí na webu.
  • Změnit si tarif na telefonu, přes rok jsem měla u O2 nejnižší sazbu co šla, myslím 249,- Kč měsíčně a žádná data, protože jsem číslo používala jen na potvrzování plateb v internetovém bankovniství. Po tom, jaké změny v tarifech operátoři za dobu mojí nepřítomnosti udělali, jsem rovnou vypověděla O2 smlouvu a přešla k Vodafone. Lepší nabídka, o třetinu nižší cena a bez závazku, o náladě panující na prodejně a přístupu zaměstnanců nemluvě. Takže i když nemám ráda červenou, takhle rychle skončila moje Eurotel/O2 story, která začala Go SIM kartou před dvanácti lety.
  • Odeslat na Europ Assistance poštou originály dokumentů o ošetření v nemocnici v Thajsku, aby mohlo být zahájeno likvidační řízení z cestovního zdravotního pojištění, a pokud se jim nepovede najít žádný důvod, proč by mi mohli částku, kterou jsem tam zaplatila, neproplatit, dostanu snad časem peníze za ošetření zpět.

Na večer jsme měli s domluvenou večeři s našima a ségrou. Protože moje ségra je nejlepší a protože jsem byla tak unavená z celodenního ťapkání po Praze na to, abych čekala nějakou “zradu”, v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. A tak si představte, jak mi spadla čelist, když jsem si uvědomila, že těch deset lidí, co vyskočilo ze židlí a zakřičelo: “PŘEKVAPENÍ!” není nějaký cizí třídní sraz, který jsme narušili, ale banda mých skvělých kamarádů. Všude výzdoba, fotky, vzpomínky, dort s girlandou a muffiny s vlaječkami s názvy míst, který jsme za poslední rok navštívili… Bylo to pro mě něco tak neuvěřitelnýho, že jsem se další půlhodinu jen tupě usmívala a klepala, pak jsem si dala víno a už se mnou byla řeč :) Tajná párty, wow, nikdy bych neřekla, že pro mě někdo něco takovýho zorganizuje. I když jsem byla ze začátku v šoku, udělalo mi to neskutečnou radost :))

Když jsem se následující ráno rozloučila s K. a uvědomila jsem si, že začíná být hodně akutní věnovat se zase už práci, v e-mailový schránce přistávala jedna zpráva za druhou, Číča a hlavně přípravy na Dyzajn Market vyžadovaly pozornost a čas, já jsem seděla na zemi ve svým pokoji mezi hromadou všeho, dívala se na otevřenou skříň plnou věcí a nějakým způsobem mě to všechno hrozně vyděsilo. V těhlech situacích je nejdůležitější tomu nepodlehnout. Vrazit si pomyslnýho lepáka na probrání se, zatnutí bicáčku a uvědomění si, že “we can do this”. Udělat plán, uklidnit se a pustit se do toho.

Ačkoli práce na počítači byla prioritní, s těma rozklepanýma rukama a neschopností se soustředit.. Asi těžko. Pořádek ve věcech = pořádek v hlavě. Roznosila jsem hromadu na nějaká alespoň přibližně správná místa, aby vůbec zmizela, pár přeživších kusů oblečení putovalo do pračky. Přinesla jsem si Ikea tašky a pustila se do úklidu skříně. Velkou “čistku” jsem dělala před odletem, tehdy šla z domu snad polovina jejího objemu. Tentokrát si troufnu říct, že jsem skříni odlehčila o dobrou polovinu toho zbytku. Po skříni přišla na řadu knihovna. Nebojte, nevyhazuju knížky – některé přesně vím, komu se budou hodit a o zbytku jsem si jistá, že taky najde snadno nové majitele. Znovu jsem si taky promyslela kosmetiku a make-up, budu toho rozhodně potřebovat ještě míň, než na co jsem zásoby zredukovala před odjezdem. Šuplíkům ve stole jsem ulehčila o spousty reklamních propisek, kterýma stejně nikdy psát nebudu a mám pocit, že obálku “účtenky 2011” taky postrádat nebudu. Cítila jsem se po tomhle všem líp, o dost líp, ale pořád ne tak, abych byla úplně spokojená. Chvilku mi bude trvat, než se úplně zorganizuju a sžiju s novým prostředím.

Střídavě píšu a sleduju z okýnka autobusu červánky nad zapadajícím sluncem, drncáme mezi polema a nemůžu se dočkat, až za půl hodiny vystoupím, dostanu (snad) pusu na tvář a začnou čtyři dny v milovaných Krkonoších.

life & stories, New Zealand, parties & events

Help me get things right

posted by cassidy on 2015-02-22 at 5.36 PM, 0 comments

Kluci si koupili lístky na koncert Foo Fighters snad jako první věc v Christchurch. Čekali fakt na TU MINUTU kdy otevřou předprodej a měli je určitě mezi prvníma. K. miluje FF nejvíc na celým světě a Vilda asi jen o trochu míň, těšili se tři měsíce v kuse a nebyl den, kdy by o tom nemluvili a my jsme si s Nat vymyslely náhradní plán, neboť naše finanční situace v době prodeje vstupenek se moc neslučovala se $160 za lístek na koncert a pak už bylo pozdě. Zatímco bude odpoledne volný dům, uděláme nějakou práci, natočíme pár videí, které jsme slíbily poslat, a až fakt začnou hrát, můžem si před stadion jet poslechnout pár písniček.

Mohly jsme přelízt plot. Zatímco jsme na něm stály a koukaly přes, pár lidí ho přeskočilo. Nějak jsme nevěděly moc, co čekat a unavený po deseti hodinách v práci jsme nějak neměly úplně náladu ani zdrhat, ani na trable s pořadatelema nebo potažmo mužema zákona.. Tak si tak sedíme na obrubníku za plotem, je takovej pozdně letní teplej večer, povídáme si o docela vážnejch věcech po hodně dlouhý době, máme pocit, že jsme to stejně docela vychytaly, protože jsme asi 30 metrů od stage, FF hrajou Skin and Bones a zastavuje u nás auto.

10981437_10204685642235890_4320620773646041570_n

“Girls, do you want our tickets? We’ve just left.”
“What… OMG yes, please!”

Pět vteřin nám nedochází, co se právě stalo. Ten koncert sotva začal. Nevíme, jestli je třeba zajímali jen Rise Against, jestli museli narychlo zmizet, každopádně.. Máme lístky. Podíváme se a rozeběhnem se a běžíme asi pět minut ulicema kolem poloviny stadionu, abysme dolítly na tribunu tři vteřiny předtím, než začnou hrát mojí nejoblíbenější Learn to fly.

“Tyvole, chápeš, co se právě stalo?”

Nevěříme furt. Dementní úsměvy přes celej obličej nezmizej za celou dobu. Wow. Vydyndat si propustku do kotle se nám s “našimi” lístky nedaří, ale koncert je výbornej i z tribuny. Vystoupení až neuvěřitelně přirozený, sympatický, celkově akce taková nevyhrocená, lidi si ji užívají, ale nikde žádný extra výtržnosti ani přehnaný reakce pořadatelů. Dave má na konci strašně hezkej proslov takovej a prostě <3 Radost. Strašně díky, cizí lidi. Doufám, že se vám to brzo vrátí.

10917366_10204685904642450_603872673003958732_n

1920287_10204685903882431_2660353963808586105_n

 

life & stories, parties & events, travels

November 29, Saturday

posted by cassidy on 2014-11-29 at 8.53 AM, 2 comments

Dnés se podíváme zpátky do minulosti na to… Jak jsme 21. září běželi závod.

“Tak kde chceš začít? Rozhodnutím?”
“No jasně, rozhodnutím, to bylo úplně rozhodnutí.”

Jsem si stěžovala. Jeden večer, když jsem pomalu začínala balit na dalších čtrrnáct dnů v UK, jsem si stěžovala, že kvůli odletu nestihnu další z řady překážkovejch závodů, který se v průběhu jara, léta a podzimu konaly na různých místech v Čechách a nejdřív to byl nejistej termín státnic, pak léto v zahraničí a pak právě další podzimní výjezd. Stěžovala jsem si večer. Ráno první věc, kterou jsem našla v mejlu, bylo “Potvrzení vaší registrace na Back2thetrenches”. Rozhodnutí jak sviňa. OMG.

Tak jsme běželi, no. Co na tom, že fyzička spíš nic než moc a trénovat nějak nebyl čas (zajímavý), že večer předtím Káťa slavil třicátiny a že jsem měla namožený všechno jak blázen, protože po měsíci sezení u počítače jsem předchozí dva dny makala deset hodin jak blázen na rekonstrukci domu.

Časová rezerva hodina a půl do ranního londýnskýho trafficu neznamená vůbec nic, pro kafe na benzínku jsme si přes celý parkoviště běželi, cestou zpátky ho půlku vybryndali a start jsme stihli tak tak. Celkově jsme rádi, že jsme vůbec vyběhli, nějak se tak všichni pořád hromadně rozcvičujou, tak se taky rozcvičujem a najednou se běží, aniž bysme zaznamenali nějaký signál. Ok, po půlhodinovým čekání a hlasitým společným odpočítávání na WRP trochu rozdíl :D

Vybíhalo se ve vlnách, myslím, že jsme byli druhý kolo, takže jsme měli šanci vidět ještě před startem některý z předchozích závodníků. Nevypadali úplně nejhůř. Docela i čistě na to, že závod se jmenoval “mud race”.

“Se možná ani neumažem,” padla památná hláška, který jsme se hodně vytlemili ve chvíli, kdy jsme asi v druhý minutě běhu skočili do pás do bahnitý vody v příkopu. A to jsme hodně nevěděli, co nás čeká dál.

Začali jsme delším pozvolným stoupáním, po kterým následovalo snad osum superprudkách sešupů, který míň odvážní překonávali po zadku a zbytek se snažil zachytit aspoň větví okolo, aby neskončil ve křoví dole, ale aby se mohlo “sešoupávat”, musely se stejný kopečky zdolat i opačným směrem, ve většině případů po čtyřech, protože jinak to prostě moc nešlo. Hm. Nemít neustále povzbuzujícího vodiče deset metrů před sebou a v hlavě spíš negativní motivaci v podobě šílený ostudy, v tuhle chvíli jsem neměla daleko od toho se na to vykašlat :D První třetina závodu byla hodně o svalech a výbušný síle v nohách a to není moje silná stránka. Srdce mi málem prasklo a nohy moc nechtěly poslouchat, ale naštěstí následoval trošku delší výklus po lesní cestě, podařilo se mi trochu se rozdechat a “dostat se do toho” a přibližně od třetiny jsem si začala běh i překážky dost užívat. I když jsem Káťu pořád brzdila, většinu času jsme ostatní spíš předbíhali, ale tím, že se mísily jednotlivé vlny závodníků, neměli jsme tušení, v jak úspěšné části se pohybujeme.

Plazení pod ostnatým drátem, podlejzání, přelejzání, prolízt skrz dlouhou trubku, běžet s pneumatikou, seskočit ze dvou metrů do půlky lýtek do hnoje, milionkrát po pas do bahnitýho zákopu a ven, skrz vysokou trávu, pod maskovací sítí, dvacetimetrová klouzačka (jak jinak než končící v bahně), před oheň, přes obří pneumatiky, skrz pneumatiky, hodit granátem na cíl, na závěr přeplavat řeku (aha, tak proto bylo těch pár lidí relativně čistých)… Pět kilometrů, na kterých vám nikdo nedaroval jediný metr. Občasnej sympatickej teamwork ve vzájemným vyhákávání se z ostnatýho drátu nebo vystrkování se z kluzkých bahnitých rigólů a stovky lidi, co fakt dělají, co můžou, věci, který tomu dají úplně jinej rozměr a zase vás posunou psychicky trochu dál.

Cílem jsme proběhli společně za pracičky s časem 42:40. Takže to bylo to:
“Chceš to to zaběhnout, jakože fakt zaběhnout, nebo poběžíme spolu?”
“Dáme to na pohodu, společně…”

Vyčerpaní vyklepanýma rukama odvázali čipy z tkaniček, osprchovali se oblečený z toho nejhoršího, zjistili, že jsme zničili bílý sportovní ponožky a hlavně slávistický trenky, navlíkli se do suchýho, modlili se, abysme to “lítání po venku absolutně turch” neodnesli nějakou sexy rýmičkou a přiblblýma úsměvama se vydali na skoro stokilometrovou cestu kolem Londýna zpátky.

Tři dny na to jsme z oficiálních výsledků zjistili, že to znamenalo z celkovýho počtu 381 účastníků desátý a jedenáctý místo a pro mě zároveň bronzovou příčku v kategorii žen. Docela asi teda good job, guys!!

food & lifestyle, parties & events

March 26, Wednesday

posted by cassidy on 2014-03-26 at 11.34 PM, 3 comments

Protože je březen a v březnu byly vždycky důvodem proč se sejít moje, Téry a Adamovo trojnarozeniny, opět jsme to svolali. Zakázali jsme tomu říkat oslava, zrušili jsme dárky a doufali, že nezůstaneme v kasínu sami. Účast úplně nad očekávání, skvělej večer. Bylo neuvěřitelný teplo, připadali jsme si, jako když jdete v létě u moře večer na procházku, občas vyběhli na zahrádku a užívali si noc venku, nikdo nepřišel k žádný újmě, Fidgi zůstal bezprizorní, nepřežraly jsme se s N. v noci, jak se to občas vyčerpáním vymkne, poprvý v životě mě někdo vezl na řidítkách na kole a vypadalo to, že se všichni bavili :)

“Ty seš deník princezny. A ty seš deník princezny dvě!”

“Blin? A to je kde?”

“To je ledňáček a to je kříž.”

Květina obdržená (díky Fidgi!!) a květina zakoupená. Od starý paní v parku. Obě mi dělaj’ radost v pokoji.

Protože vybalancujte šedesát kilo živý váhy na nohou a ohněte se takhle bez opory země, když si začnete protahovat záda ve jednadvaceti letech. Protože si musíme na vlastní kůži zkusit asi úplně všechno, co nás jen trochu zaujme :)

“Když vyjde, tak budeš mít boží příběh k ní!”

Aneb jak mi Natálička chtěla udělat vážnou fotku, když v pondělí ráno pršelo, já jsem dělala nějakou práci u počítače a hrála Smells like teen spirit. Najednou Káťa z ničeho nic napsal, že se musel v práci uklonit thajskýmu králi, když vstoupil do místnosti, kde král byl, já jsem vyprskla smíchy, když jsem si ho přestavila, a Nat přesně v tu chvíli zmáčkla spoušť.

Ony všechny by měly příběh. Jak nás vyděsil Minotaurus cestou k bunkrům, odkud jsme mohly mít úplně nejvíc cute společnou, když jsme chytaly letos poprvý slunce, a jak se pak N. rozebíhala z kopce na louce, aby se trefila dobře do záběru výskokem. Jak jsme vůbec netušily, co všechno je potřeba udělat s Flexaretem, aby udělal fotku. Jak jsme nevyměkly a neotočily se po pěti minutách k domovu, když jsme poprvý v životě spolu šly jezdit na bruslích a začínalo pršet, promokly jsme na kost a usnuly pak vymrzlý a vyčerpaný na gauči v půl sedmý večer. Jak jsme dneska promokly znova, jak jsem zapomněla pin od platební karty, jak začaly kvíst třešně a jak jsem po letech byla v patře na nádraží, kde to má takovou zvláštní atmosféru a bylo nám smutno, že už nám zase končí víkend. Spousta dalších příběhů asi zůstane zapomenutá, protože spoléháte na to, že ty vzpomínky jsou zaznamenaný a proto je třeba tolik nedržíte v hlavě. Ten film byl ve foťáku měsíc a bylo toho na něm mnohem víc, než co si teď dokážu vybavit. Pár minut po tý poslední zmíněný situaci jsme zjistily, že ten film byl špatně navinutej a není na něm ani jedinej z těch okamžiků. Analog. Buď a nebo.

Upekla jsem nám asi tak půlku prasete, abysme měly princeznooběd. Zjistily jsme, že to je fakt dobrý, obírat kosti rukama, že nám to zabere hodně času a alespoň to jídlo nespráskáme tak rychle. Ještě dneska jsem to dojídala, pečený žebra jsou jedno z mých fakt fave jídel, ale pátej den za sebou, no.. už mi to docela lezlo ušima :D Je smutný, že ovesná kaše s mandlovým mlíkem je pro mě cheat meal. Ale o to víc jsem si jí vážila. A užila <3

Upekla jsem taky poprvý od léta znova “sežrala-mi-paleo” mandlovou buchtu a Adam dokonalej paleo dort, takže jsme si těžce užívali všichni.

Takový jsem měla (mimo jiné) zase krásný jídla.

Natálička udělala po dlouhý době koupací koule zase, tentokrát úplně monstrózně velký a vypadaly úplně profi. Asi nejoblíbenější várka moje byla tahle, co se týče vzhledu. Funkční boží jako vždycky, žejo, zrovna jsem si včera hrála na vorvaně ve vaně, když jsem se snažila se “v tom” “obalit” celá, protože z toho je pak taková mastná a vyživená kůže. Hodně jsem si to užila, a to že já se zásadně sprchuju, nespatřuju žádný zázraky v ležení ve vaně :) Ale už jsou všechny pryč, takže máte asi smůlu, jestli jste si neobjednali předtím, když je avizovala na blogu.. Jedině, že byste jí napsali a zkusili ukecat další sérii, má prej zase už nějaký nový nápady.. Doufam, že mě nepřerve za tuhle pobídku :D

Jsem si nemohla nevyfotit dneska ráno. Vypadá to jako hodně špatnej vtip, ale je to úplně nevinný! Ráno jsem krutě nestíhala, ale vím, jak strašně bez jídla nefunguju, proto jsem si alespoň udělala snídani do krabičky. A krabičku nechala doma na lince. Jak jinak, žejo. Snídaně v McD jsou záchrana, aneb míchaný vajíčka s sebou, co víc si přát. Sice dost zbytečnejch šedesát korun, když v tý krabičce doma bylo přesně to samý, ale zachránilo mě to od za á smrti hladem a za bé od toho, že bych snědla něco, co fakt jíst nechci. Ale na první pohled to vypadá jako výsměch, radši jsem rychle nacpala všechno do kabelky :D