Browsing Category

Thailand

life & stories, Thailand, travels

Jak zapomenout na bolavý osmičky

posted by cassidy on 2015-09-11 at 7.48 PM, 0 comments

Zjistili jsme, kde by mi mohli opravit rozbitý objektiv a přišel tak ten správný čas a s dětskou radostí si skoro běžíme půjčit kola. Už u půjčovny úsměvy trošku vadnou, když nám místo černých, který se nám líbí víc, přidělujou stříbrný a tyrkysový a jedno z nich musíme vyměnit okamžitě za jiný kus, protože je v nepojízdným stavu. Rámy a výška sedaček přizpůsobené thajské minipostavičce, ale za 50 baht (cca 35 Kč) na 24 hodin, co bysme chtěli.

Brázdíme ulice neuvěřitelně busy centra Chiang Mai, s vynaložením velkýho úsilí se snažíme splynout s místní dopravou, která z chodníku vypadá o dost míň nebezpečně. S mírnou zajížďkou kvůli tomu, že se nám nepodařilo probojovat se do odbočovacího pruhu, úspěšně dovezeme můj objektiv do opravny v Pantip Plaze, údajnému “top IT” místu ve městě. Ok, přesně takhle si představuju “top IT” obchoďák na přelomu tisíciletí, ty bílý iBooky a iMacy i5, co byly v nabídce k prodeji, byste na rukou jedný ruky nespočítali ;) Ale objektiv prý technik možná do zítra do rána opraví a s pocitem, že nějak nemám co ztratit, jim ho nechávám. I zpět dojedeme jen lehce otřesení z neustálýho strachu o život a o dvě hodiny později parkujeme kola před naší ubykací.

Následující den ráno opět nasedáme na kola, ale tentokrát s tím přežitím už to tak horký není. Protože jak všichni víme, doprava v Asii a Thajsku zejména se řídí víc zákonem silnějšího a odvážnějšího, popřípadě rychlejšího víc než jakýmikoli oficiálními pravidly silničního provozu a protože jsem očividně slabší článek, rozhodla se mi těsně před koly vskočit do silnice pětičlenná rodinka turistů, které přestalo bavit čekání na to, až budou moct bezpečně přejít silnici. Zamáčkla jsem prudce skřípající brzdy, zastavila těsně před nimi a vedle mě dobrzdilo tmavomodré Isuzu D-Max, které do té doby jelo za mnou. Bohužel s hlasitým křupnutím přímo na mojí pravý noze. “Bože, mám po noze, teď vytáhnu zakrvácenej pahýl. Budu brečet? Omdlim? Doprdele! Co budem dělat? Tyjo, jsem myslela, že to bolí víc, když auto přejede nohu, to nebylo tak hrozný…” proběhne mi ve zlomku vteřiny hlavou a mezitím kolo sjede z mojí nohy, která je kupodivu v celku. Každopádně asi jsem minimálně leknutím vyjekla, protože než se rozkoukám, je u mě jak K., tak řidič auta. Zkouším hýbat prstama a krom trochu odřenýho palce a šoku se noha zdá celkem ok. Říkám si, že možná ta pěnová Hawaianas žabka trochu absorbovala tu tíhu, nemám tušení – fyzik amatér, ale nějaký vysvětlení potřebuju :D Řidič odjíždí s čistým srdcem s tím, že nehoda je bez následků, rodinka pro jistotu zmizela okamžitě. Když se ale rozhodnu znovu rozjet, projede nohou taková bolest, že okamžitě znovu sesedám a rovnou do polohy ležmo na chodník, protože tenhle pocit znám hodně dobře – mám tak deset vteřin, než se mžitky před očima promění v černo a poletím k zemi v bezvědomí. Zažehnáno. Tak takhle asi bolí, když máte něco zlomenýho, aha. Poprvý v životě.

Musím se sebrat, abysme vyzvedli objektiv, za chvilku nám kvůli svátku zavřou. Se zatnutýma zubama (já bolestí, K. vzteky ze svýho neustále padajícího řetězu) dojedeme do opravny, k všeobecnýmu překvapení je objektiv vážně opravený. Takže přece jen zas budou fotky! Dostávám jahodový ledový smoothie jako bolestný. Cestou zpět K. řetěz přestane padat – prostě praskne a spadne kompletně a on má tak místo kola epesní odstrkovadlo. Vracíme kola a zas budeme asi chvíli chodit pěšky :)

První slunečný odpoledne za posledních deset dní trávíme stylově v thajský nemocnici, což samo o sobě zní jako horor. Ale náhodou…! Měla jsem štěstí, že zrovna kousek od nás se nachází nemocnice, se kterou mají cizinci v Chiang Mai asi nejlepší zkušenosti, většina zaměstnanců mluví na místní poměry dobře anglicky a přibližně po hodině a půl zaplatím 1090 baht a pajdám pryč s tím, že podle rentgenu je malíček jen hodně pohmožděný a to hlasitý lupnutí byla asi “jen” chrupavka. Tak si tu tak občas potichu kníknu a až u večeře jsem si pořádně vzpomněla, že mě už třetí den tak bolí osmička, že nemůžu skoro otevřít pusu. Má to i pozitivní stránku! :D

Vlastně to má i druhou pozitivní stránku – bolestný ^^

… a protože jak konstatoval Jirka, kterýmu K. historku právě převyprávěl: “To si děláte srandu. Jako v tu chvíli asi ani jednomu úplně do smíchu nebylo, ale pro děti a vnoučata – story hadr.”

life & stories, Thailand, travels

9 věcí, které mě bavily v Chiang Mai

posted by cassidy on 2015-09-02 at 8.30 PM, 1 comment

1. Toulat se po městě
Zní to tak jednoduše a obyčejně, ale zvlášť staré město, čtvercové centrum Chiang Mai k tomu doslova vybízí. Je dostatečně velké na to, abyste i po týdnu procházek pořád nacházeli nová místa a věci, které si získají vaši pozornost, zároveň se po pár dnech i bez mapy začnete dobře orientovat a vodní příkopy obklopující centrum ze všech čtyř stran vám nedovolí dojít nepříjemně daleko. Zapomeňte jednou telefony doma a ztraťte se v uličkách.

DSC_4821

DSC_4778

DSC_4844

2. Chrámy, chrámy, chrámy
Kamkoli se vydáte, vždycky cestou narazíte na chrámový komplex, protože v samotném Chiang Mai a okolí je jich údajně asi 300. Podle mě je hezký zůstat na jednom místě delší dobu a čím jsem starší a navštívila jsem víc míst, tím víc mám pocit, že se danou lokalitu užiju bez spěchu a radši si řeknu, že se do země vrátím, abych viděla další zajímavá místa někdy jindy, než snažit stihnout vidět highligty celého státu během pár dní. Díky tomu, že jsme každý den navštívili třeba jen jeden nebo dva z chrámů neslývají všechny tolik dohromady a v zahradách kolem nich bylo příjemné trávit čas hlavně ráno, kdy se kolem nich nemotalo tolik spěchajících turistů. I když nebyl z nejhonosnějších, můj nejoblíbenější byl komplex Wat Lok Moli se sochami slonů v životní velikosti.

DSC_4723

DSC_4721

DSC_4795

DSC_4851

DSC_4978

3. Přivstat si
Tenhle bod hodně souvisí s předchozím. Vstaňte jednou vážně brzo a užijte si buď klidné ulice města, které rozjasňují mniši oblečení v zářivě oranžové, zatímco sbírají od lidí příspěvky, almužnu, většinou jídlo na aktuální den. A nebo si večer předtím pronajměte motorku, vyšplhejte se během necelé hodiny do hor a kochejte se výhledem na probouzející se město z chrámu Wat Phra That Doi Suthep v absolutní tichosti, než se začne hemžit turisty na organizovaných výletech. A vezměte si na to lehký svetr :)

DSC_4914

DSC_4917

DSC_4897

4. Výborná káva
… a za to brzké vstávání je samozřejmě úplně přirozený odměnit se! Co třeba skvělou kávou? Ideální je, když poptávka a nabídka jsou v rovnováze a příliv dlouhodobějších “obyvatel” ze zahraničí výrazně pomohl rozvoji kávové kultury v Chiang Mai. Ve městě a hlavně práve ve čtvrti Nimmanhaemin, kde jsme bydleli první týden pobytu, je vážně nespočet opravdu kvalitních kaváren, jejichž majitelé a zaměstnanci jsou nadšení do přípravy kávy. Prostory většinou nejsou nic tradičního, spíš hodně moderní, často jsme slyšeli “melbournským” stylem kaváren, ačkoli podávaná káva někdy přímo ze severu Thajska pochází, často si ale zakládají na importu single-origin káv z známějších zdrojů jako je Brazílie nebo Ethiopie. Ne všude dostanete espresso, například v Bay’s café, “naší domovské” kavárně Bay připravoval zásadně překapávanou kávu nebo aeropress a pokaždé to byla show. Neodkážu tu ani při nejmenším vyjmenovat všechny dobré kavárny, které jsme navštívili, ale kdybych měla jmenovat úplně top zážitek, bylo to Ristr8to.

5. Masáže
Thajsko bez masáže prostě není Thajsko. Za 300 – 400 baht už v centru dostanete opravdu fajn hodinovou olejovou masáž v hezkém prostředí a klasická thajská často stojí ještě méně. Vždycky se najde důvod, proč si ji zrovna ten den rozhodně zasloužíte!

6. Trhy, které nejsou (úplně) plné cetek
Když pomineme jídlo, najít na trzích v Asii něco, co nebylo vyrobené novodobými otroky v obrovských továrnách z materiálů, které víc než cokoli jinýho připomínají PET lahev, je často mission impossible. O to víc jsme ocenili, že právě v Chiang Mai jsme rovnou na několika místech našli trhy, kde lidé prodávali své zboží z rodinných dílniček přímo v okolí města, byli rádi, když mohli říct alespoň v rámci jazykových možností něco málo k použitým materiálům nebo tradičních postupech, které používají.

DSC_4884

7. Kombinace výhod velkého a malého města
V Chiang Mai, ačkoli má asi 150 000 obyvatel, jsme si za celou dobu ani jednou nepřipadali jako ve velkém městě. Žádné hypermoderní budovy plné kanceláří, žádní lidi v oblecích, doprava (i když je jí opravdu hodně) celý den poměrně plyne a ať zvednete oči v jakékoli části města, vždycky vám zrak ulpí na vysokých horách, které se nad ním tyčí. Zároveň ale vždycky seženete všechno, co potřebujete, ať už to jsou jako v našem případě specializovaný výtvarný potřeby, origináln značkový sportovní oblečení nebo byste si zrovna zasteskli po jídle či surovinách původem z Británie, Německa nebo USA.

8. Možnost pokračovat ve svých koníčcích nebo si najít nové
… zvlášt co se týká pohybu. Lekcí různých typů jógy se nabízí úplně nespočet a často se jedná i o víkendová/podvečerní setkání lidí někde venku na malém kousku trávy (v Chiang Mai jí obecně moc není). Město nabízí vyžití ve spoustě moderních posilovnách nebo dokonce crossfitových tělocvičnách, hotelové komplexy zase často nabízí za relativně nízký poplatek vstup do jejich velkého bazénu i pro veřejnost.

DSC_4839Dělám si srandu! Opravdu tam jsou posilovny, ale mniši si na dvorku za chrámem poradili po svým :)

9. Milí lidi
Ačkoli mi přišlo občas až smutný, jak cizinci “sebrali” město místním, jaká koncentrace turistů ve městě je, místním to očividně nevadí a nestávalo se nám, že by byl někdo nepříjemný nebo se nás snažil nějakým způsobem podvést, jako se to často stává v přímořských, populárnějších oblastech. Musím uznat, že nejvíc cizinců jen v úplném centru a když jsme bydleli v Nimmanhaemin, moc bílých lidí jsme přes den nepotkávali. Takže s tím se asi, z pohledu původního obyvatele, dá prostě žít :)

DSC_4780

Město a jeho okolí toho nabízí mnohem víc. V horách, do kterých město téměř plynule přechází, se nachází národní park Doi Suthep Pui a nesčetné možnosti trekování, od krátkých párhodinových procházek po několikadenní možnosti. Milovníci adrenalinu v pralesích najdou několik stezek v korunách stromů nebo opičích drah, raftování nebo dokonce organizované sjezdy na vorech, nechybí klasicky čtyřkolky a motokáry. Na své byste si přišli, pokud je vaším snem svézt se na slonovi nebo se pomazlit se zfetovaným tygrem v Tiger Kingdom, ale takových tipů se ode mě nedočkáte – my jsme se nakonec obloukem vyhnuli i ZOO. Co se týká přístupu ke zvířatům, Asie je bohužel hodně let pozadu. Ale malý krůčky kupředu občas začínají být vidět, svět možná není ztracenej.

life & stories, Thailand, travels

Next destination: Chiang Mai

posted by cassidy on 2015-08-30 at 9.12 PM, 4 comments

Jak nás napadlo zrovna Chiang Mai? Vždyť je v plným proudu sezóna dešťů a moře byste tam taky hledali marně…

Sever Thajska je známý svojí bohatou kulturou a koncentrací památek. Zároveň ale dostupností poměrně spolehlivého internetu a takové té “civilizace,” vymožeností moderní doby. Díky tomu konkrétně “růže severu,” jak místní údajně Chiang Mai říkají, krom spousty turistů láká také stovky digitálních nomádů z celého světa. A jako na potvoru naším cílem pro následující dva týdny bylo najít nové příjemné prostředí pro práci, učení se, čtení, kreslení a zároveň jsme chtěli také mít zase co objevovat, kam se jít projít a kam jít zkoušet novou odpolední kávu… Takže naprosto ideální! A získalo nás hodně rychle.

Aby taky ne. První týden jsme bydleli v lehce “hip” části města, Nimmanhaemin. Ubytování v “guesthousu” jen se třemi pokoji k pronájmu a božím zdravým bistrem a kavárnou ve spodní části bylo pro naše potřeby úplně dokonalý. Velký světlý pokoj, spolehlivé připojení, výborný jídlo a káva (často i s krátkou přednáškou o původu nebo přípravě) vždycky na dosah a perfektní venkovní “ofis” pod přístřeškem, takže déšť nedéšť, vždycky byl k dispozici. Během prvních dnů jsme objevili místo, kde se dala sehnat snídaně dřív než v deset hodin ráno, na “curry chicken mango salad” z “našeho domovského” Bay’s café nezapomenu nikdy v životě (jakmile se mi ho povede nějak úspěšně napodobit doma, slibuju, že se podělím o recept!), mívali jsme vážně flow a práce nám šla skvěle od ruky, dohnali spoustu restů a odměňovali se zásadně v papírnictvích, která jsou v Thajsku nepřekonatelná – sortimentem i cenami. Ráj na zemi. Aby všechno nebylo tak dokonalý, ničily nám život veřejné prádelny – jeden ze světlých kusů oblečení zpravidla letěl do koše hned po vyjmutí z pračky. Bavila nás kreslená mapa města s “tajnými” místy od Nancy Chandler, bavilo nás půjčovat si večer kytaru z kavárny do pokoje a hlavy jsme měli zase plný nápadů.

DSC_4747Chvilku jsem se bála o myš! Prý nepřišla lovit magicmouse ale nápady :)

Curried chicken mango salad. Salátový nebe.

DSC_4735Prosklený výklenek ve druhém patře a obrovský strom, ze kterýho se v noci s rozsvícením světýlek stával kouzelnej <3

Abychom měli změnu a posunuli se blíž chrámům, které se v největší koncentraci objevují právě v centru města, Bay z předchozího ubytování nám na následující týden doporučil Mountain View Guesthouse a ačkoli jsme se občas o koupelnu museli dělit s ještěrkami a komáři se opravdu činili, za žití v téhle zahrado/džunglo/oáze to rozhodně stálo! Před vstupem do pokoje tekl potůček, všechno bylo TAK zelený a svěží, v korunách stromů nepřestávali zpívat ptáci… Úplně živě si pamatuju, jak jsem zalapala po dechu, když jsme poprvé přišli. Naše dny v centru byly trochu míň o práci a trochu víc o toulání se úzkýma uličkama, objevování dalších a dalších chrámů, zkouškách obleku na míru, masážích, o (nakonec úspěšném, no worries) hledání ztraceného pasu, jízdě na kolech a motorce a zjišťování jsme, že na rýžovou zmrzlinu nejsme pořád ještě dost badass.

DSC_4988

DSC_4979

DSC_4971

2015-08-01 19.44.48

Vůbec se nedivím, že právě Chiang Mai se stává přechodným domovem tolika lidí, kteří si dokážou zařídit práci, která není vázaná na fixní lokalitu. Přemýšleli jste někdy o návštěvě thajského vnitrozemí? Nebo přemýšlíte teď? :)

life & stories, Thailand

Time to celebrate!

posted by cassidy on 2015-08-19 at 6.58 PM, 15 comments

angelic-perfection_10_let

Když jsem 19. 8. 2005 spouštěla angelic-perfection.net, všichni jsme měnili domény a subdomény každých pár měsíců a jsem si jistá, že mě ani nenapadlo, že by mi moje první doména mohla vydržet nějak dlouho. Už vůbec ne, že třeba deset let! A here we go.

Pamatuju si to úplně živě. To, co je v současné době záležitost pár kliků a asi minuty a půl tehdy znamenalo po úspěšným odeslání registračního formuláře vyplňovat s tátovou asistencí příkaz k úhradě na papír, odnést ho osobně do Spořitelny, čekat několik dní na provedení platby a potom myslím ještě dalších několik na aktivaci všech služeb. Pipni v tu dobu na freehostingu nepodporovalo php, takže o vysněným redakčním systému CuteNews jsem si mohla nechat zdát a bylo pod pohrůžkou zablokování služeb zakázaný psát jim na podporu. FTP přístup přes Internet Explorer byl takovej hell, že jsem si už po pár dnech to random vygenerovaný heslo pamatovala nazpaměť a pamatuju si ho doteď. Upřímně doteď nechápu, jak jsme ve třinácti letech zvládli tak nějak sami pochopit, jak tyhle věci fungujou a k tomu si od nuly nakódovat stránku. Myslím, že to muselo stát šílený úsilí, navíc když vezmu v potaz, jak maličko jsme třeba uměli anglicky. Museli jsem bejt fakt cool děti, jednou bych takový chtěla :D Už jsem něco málo natrénováno měla, protože angelic jsem spouštěla s layoutem zarovnaným na střed, což kdo blogování v té době pamatujete, to byl vždycky záhul, žejo :D Nikdy jsem se nespokojila s málem, haha.

Založit si blog byl jeden z nejlepších nápadů, který jsem měla. Vážně. I když se doba hodně změnila a s ní důvody, proč lidi blogy píšou a mě občas zamrzí, že jsem nezačla nikdy pracovat na tom “posunout ho někam dál,” ve výsledku jsem ráda, že zůstal opravdu hodně osobní. Hodně často se ke starším článkům vracím, když něco hledám, a pokaždý si připomenu drobný detaily, který by jinak dávno skončily v propadlišti dějin. Detaily, za který jsem moc vděčná, chyby, ze kterých jsem se poučila, překážky, který se podařilo překonat. Je fajn zpětně se podívat, jak se člověk vyvíjí, jak se mění jeho záliby a priority. Je skvělý, když si uvědomím, jaká přátelství, známosti nebo setkání mi blog přinesl, jsem ráda, když se dozvím, že články zároveň někomu pomohly a možná ještě o něco víc, že pár z vás se sem vrací pravidelně jen tak, protože je prostě zajímám. Děkuju! Lichotí mi to a motivuje mě to nepřestávat s psaním. Stejně jako před deseti rokama se raduju z každýho novýho komentáře a zajímá mě, kdo sedí “na druhým konci drátu”. Z angelic se stala neodmyslitelná část mýho života, dělá mi radost a ta databáze příspěvků je jednou z nejcennějších věcí, který mám :)

Posílám pozdrav z Thajska! Cesta z Austrálie (v posledním článku) sem na sever Ko Samui byla ještě dlouhá a hodně zajímavá, všechno bude! Mějte se krásně :)

DSC_5765_s

DSC_5770-2_s

DSC_5784_s

A bonus na závěr :) Včera mě to zaměstnalo na pěknou chvilku, ale nakonec jsem se v hloubi externího disku dopátrala – tady je přesně ta Cass, která si angelic-perfection.net založila :)

angelic-perfection_10_let_cass_2005

life & stories, Thailand, travels

Thaitle #2

posted by cassidy on 2014-10-25 at 1.46 AM, 3 comments

Zdravím z mojí horní postele v nočním vlaku ze Surat Thani zpět do Bangkoku!

Všechny tři části cesty jsme si vyjednali předchozí odpoledne v rámci našeho skútr výletu v agentuře, ke které nás přivezl řidič před čtyřmi dny, když jsme na jih přijížděli. Paní za počítačem na nás od stolu hnedka pokřikovala: “Welcome back, I remember you!” a to pro nás bylo takový dobrý znamení.

Domluvili jsme se s ní na tom, co potřebujeme, zjistili, že jsme měli přijít tak o dva dny dřív, že oba vlaky v čase, kdy jsme přibližně chtěli jet, jsou úplně vyprodané a mnohem pozdější skoro taky, ale nacpala nás tam. V mezičase při čekání, než nějaký její “kumpán” doveze fyzicky lístky na vlak z nejlnližší vlakové stanice (takhle to tu funguje, říkala přibližně 15 minut, ale samozřejmě není problém vyzvednout si je trochu později, když už jsou zaplacené), jsme si dali teprv druhou kávu za celý pobyt v Thajsku a k tomu (evropský) dorty v kavárně a při tý příležitosti napsali první milion pohledů.

Opět jsme dostali varování, že se může stát, že nás řidič bude chtít vyzmrdit nebo cestu fakt nezvládat (ptají se pořád na cestu ostatních aut a podobně), tak kdyby cokoli, ať hned voláme. Telefonní číslo tentokrát Vilda vyzkoušel hned v agentuře, aby se nám nestalo to, co při první cestě. Řidič asi pět minut po urgenci v době desetiminutovýho zpoždění dojel a zbytek našeho transferu na vlakový nádraží nejdřív na korbě pick-upu a potom dvěma minivany proběhl hladce. Při jednom přestupu si nás vyfotila turistická policie (na telefon), takže kdyby se nám něco stalo, rovnou máme fotku k dramatickýmu titulku v novinách. Dostali jsme letáčky s jejich telefonním číslem, což sice je fajn, ale vypovídá spíš o tom, že se dějou blbý věci a to na dobrým pocitu úplně nepřidá.

Jeden z řidičů minivanu nás všech devět cestujících vytrhl z klimbání v průtrži mračen zapnutím rádia na plný pecky a naladěním hitů našeho asi ještě dětství typu Celine Dion a jejího My heart will go on nebo Eternal flame od Atomic Kitten následovaných Everytime od Britney a podobně. S Natálou a Kátou se neubráníme minimálně předvádění zpěvu a občas neodolá ani Němka sedící vedle Nat, Jirka se nepřestává snažit opětovně usnout a hodně unavenýho Viliama to hodně štve :D

Večeříme u stánku v “temným koutku”. Už jsme měli takovej hlad, že kdyby tam nebyl, asi bysme zvládli snad i ten vedlejší s plesnivou polystyrenovou bednou na skladování masa. Jídlo je výborný a proti pobřeží levnější, velká porce za 60 TBH, kluci si obratem objednávají ještě jednu a všichni si bereme ještě takeaway do vlaku, o kterém ve chvíli, kdy najezení a ready přicházíme hodinu před plánovaným odjezdem na nádraží, netušíme, že má dalších 90 minut zpoždění. Po chvíli čmukání po nádraží, mým žaludečním záchvatečku, kdy mě na dvacet minut polilo fakt slušný horko a Natálička mě musela léčit Coca colou, a namazání všech lehce přismahlých kluků od hlavy k patě alespoň vazelínou, neb v deset večer jsme nic lepšího nesehnali, se uchylujem ještě na chvíli do kavárny Coffe De’Fay. Holky, co obsluhují, těžce nezvládaj, vzhledem k tomu, že fakt není narváno a že jejich návštěvníci musí být z 95% turisti, kterým jede vlak, by člověk čekal, že budou trochu kmitat, ale nakonec po půl hodině čekání a dvou urgencích se Káťa toho caffé latte taky dočkal.

“Jak dlabajó tu réžu.”
Pořád ještě občas mám pocit, že Vilda je z jiný planety :D Ale pořád ještě se všichni navzájem bavíme. Už skoro rok a půl.

rybičky osmažený!

delay..

Klóžeme na perón.

První pocit po nástupu je asi: “Mamii, já chci domů!” a když se na mě otočí Nat, podle výrazu má hodně podobnej. Druhá třída je trochu rozdíl, ale pokud jsme chtěli jet zpět do Bkk ještě ten den, resp. noc, nebylo moc na výběr. V neklimatizovaným vagónu za trochu nižší cenu jedeme s obyčejnými Thajci, všechno je mnohem menší a uzší, špinavější a páchne mnohem víc :D V době našeho nástupu už většina cestujících spí za zataženými závěsy a kvůli tomu, jak moc nemocný lidi jsme viděli spát na lavičkách na nádraží, mám docela dost strach z toho, kdo může spát za záclonkama a jaká nemoc na nás může odkudkoli skočit. Hodně teď musím věřit svýmu obecně celkem dobrýmu zdraví, očkováním a tomu, že “ebola-check” (i když jen podle pasu) při prodeji jízdenky do vlaku dělali i ostatním.

Dost špatně neseme to, že jsme rozházení po celým vagónu tak, že na sebe sotva dohlídneme. Moje místo #1 je (překvapivě) hnedka u dveří vagónu, který jsou celou cestu otevřený. Už chápeme neustálý policejní kontroly, vzhledem k tomu, že vlak běžně staví uprostřed pustiny a čeká a projetí protijedoucího, mohl by nastoupit asi kde kdo.

Po chvíli kluci odchází na “průzkum vlaku”. Že moc daleko nedošli kvůli dveřím na kraji vagónu, které chvíli předtím zablokoval průvodčí pro bezpečnost kovovou deskou vzpříčenou mezi klikou a futrem, pomineme. Koukám na vzdalující se postavy a vykloním se potichu na Nat:
“Čau kluci, doufám, že se ještě někdy uvidíme…”
“Tak nám tu mohli nechat nějakej zachrannej prvek.”
“Třeba kudlu.”
“Nebo Kačenu.”

Nevím, jestli po kafi nebo celkově takovým vyděšením ze všeho, ale nechce se mi spát. Nat se rozhodne, že “tu hrůzu prostě zaspí” a snad se jí to i nějak daří.

“Já si snad musim k Vildoj pro panáka,” a lituju, že jsem jeho nabídek k požití nějakýho alkoholu nevyužila už dřív.

Sedím chvíli s klukama na Vildový horní posteli a počítáme, jak moc velká je šance, že lehátko a čtyři šrouby ve vlaku z roku 1967 unese 280 kilo. Ve chvíli, kdy myslíme, že má jít průvodčí, nasoukáme všichni na 60 cm širokou postel i nohy, zatáhnem závěs a schováváme se tam potichu jak malí fakani. Nebo utečenci. Nebo tak něco. Domlouváme se na tom, že už je vážně čas na nějakej serious meeting ohledně prvních dnů na Zélandu a asi ho podnikneme hned následující den. Rezignovala jsem na všechny snahy nějak vypadat a došla jsem za nimi odlíčená v culíku na spaní. Těžko říct, jestli jim to je tak jedno nebo za to může těch pár loků vodky s džusem, ale Vilda praví, že stejně nám to holkám sluší nejvíc takhle a tak nějak se přes to asi prostě budu muset přenýst, když plánujem trávit společně několik měsíců.

Přehoupává se půlnoc, zkoordinovat lahev s vodou, pastu na zuby a kartáček s kodrcáním vlaku a ničeho se ničím z toho nedotknout a pomalu bedtime. Při minulý cestě vlakem jsem někde musela při převlíkání ztratit legíny, takže budu přes noc v kraťasech, ale díky absenci klimatizace by to asi stejně jinak nebylo. Spím s buzením se po hodině asi od půl jedný do šesti, docela dost. Je 25.10. pár minut před osmou ráno a před obědem bysme měli být v Bkk. Jdu na obhlídku vagónu a podívat se, jak je na tom zbytek tý mý náhradní rodiny.

Snad brzo napíšu i Thaitle #1 (Thailand + title, vzniklo při nočním pojmenovávání první cestovní evernotí poznámky.. “Nějakej tajtl, musíš tam dát nějakej tajtl.”) o tom, jak jsme se dostali tam, kde jsme, jak jsme se měli doteď a tak. Jen aktuální pocity z cesty vlakem pro mě stály za okamžitý zaznamenání, protože vím, že už dneska odpoledne by byly zkreslený.