Ráno se vracíme asi 20 km zpět do Te Anau. Jirka si celý dopoledne hraje na schovávanou s pojistkama, protože jsme si těma nabíječkama včera odpálili zapalovač (NOACO!) a naše originál japonská příručka k autu není zrovna nápomocná. A Japonci jsou ve skrývání věcí na nejmíň očekávatelná místa přeborníci. Prý si jako další job otevře autoservis.
Po tom, co rozebral půlku auta, odpoledne nakonec musí za K. asistence vyměnit celej zapalovač. Detaily nevím, ale dalo jim to hodně práce. Já jsem mezitím stihla naakumulovat spoustu tepla, protože (nechápu) bylo krásný počasí, probrat a upravit další fotky, na knihovní wifi dopsat ještě dva články, vyřídit nějaké e-maily s poskytovateli internetu a energie (ačkoli jsem všechno tohle řešila včas, novým nájemníkům dělají nějaké problémy a já vyřizuju potvrzení, že fakt máme všechno vypnutý, odhlášený a podobně), slíbila jsem poslat nějaké fotky do bývalé práce (G., šéf, se o mně trochu otcovsky zajímá a občas pošle smsku, aby se ujistil, že žiju), kde navíc ještě nemůžou najít nějaké soubory, tak s tím pomoct, pozdějš vyřizujeme všechno z checklistu plus registraci auta, kterou jsme si, borci, nechali týden propadnout..
Nakonec jsme všichni celý den v jednom kole a asi v pět zjišťuju, že krom snídaně jsem nepozřela za celej den nic – v tu chvíli na mě padne neutišitelnej hlad, kterej končí tím, že si navrch běžný menší večeře kupujeme ještě celé grilované kuře a jíme si ho v zapadajícím slunci na prvním odpočívadle za městem.
Míjíme odbočku na Mirror Lakes, kde se zastavíme, až se touhle cestou budeme vracet, abysme Te Anau odbočili na Queenstown. Teď za šera bysme je nemohli ocenit.
“Co nám to tam svítí za kontrolku?” zeptá se do ticha v jednu chvíli Jirka.
“Otevřený dveře.”
“Joaha, dobrý,” a otočí klidně pohled zpátky z okna.
Je po půl osmý, za gigantickýma horama zapadá slunce, nebe hraje všema barvama a my v němým úchvatu nechápem, že tohle vůbec exituje. Dnešní večer je nádhernej. A na tohle jsou všechny foťáky krátký.
A budem předstírat, že nám romantickou atmosféru nedokresloval Xindl X.
Právě jsme dojeli na místo, kde budeme přes noc. The Divide. Jsme necelou hodinu cesty od Milford Lodge, kde máme být nastoupení zítra ráno v 7.15, což není žádná výhra. Ale stoprocentně to bude stát za to. Pořád čekám na tu pravou chvíli, kdy vyfotím tu jižní noční oblohu, ale zase se zatáhlo. Kluci zjistili, že píšu “v přímým přenosu” a strašně je to pobavilo. Alespoň někoho :D Dneska v noci bude kosa. (Víno?)
“Vždycky už to s těma věcma začíná vypadat tak nadějně…” povzdechnu si, když přeskládáváme auto do spací úpravy, aniž bysme otevřeli dveře, protože po včerejším večerním programu = vraždění havěti odmítáme to samý podstoupit dneska.
“A pak se zastavíme na nákup jídla a je to zase v prdeli,” dokončí mojí větu tak pro sebe do ticha Jirka.
Nutně potřebujeme novou selfie stick, protáčí se nám GoPro už nejen ve větru.
No Comments