Browsing Category

New Zealand

life & stories, New Zealand, travels

10 věcí, které jsem se naučila za 11 měsíců na cestách

posted by cassidy on 2015-10-19 at 10.53 PM, 13 comments

Dneska je to přesně rok od chvíle, kdy jsme se ve čtyři ráno po dvou hodinách spánku sešli na letišti v Praze a absolutně bez jedinýho plánu, zato plní očekávání, nasedli do letadla na druhý konec světa. Myslím, že to je úplně ideální příležitost zavzpomínat, co mi těch jedenáct měsíců hodně za hranicema vlastní komfortní zóny dalo, co jsem se naučila a co si uvědomila. Chcete se mnou? :)

cicavkleci_opravdovej_zivot

1. Méně je více
Kdybyste mýmu jednadvacetiletýmu já, vracejícímu se po dvou měsících v UK s druhým obřím kufrem navíc, že si sbalí na deset měsíců jedné menší krosny, asi by se vám hodně vysmálo. Pochopila jsem, že méně je více… a pokud si své věci budete nosit na zádech, platí to dvojnásob. A věřte, že batoh, který se doma zdál podezřele lehký, se po dvou hodinách hledání ubytování v pětatřiceti stupních v Bangkoku pronese.

Zejména při cestách do oblastí, s nimiž nemáme osobní zkušenost, se vyplatí mít alespoň trošku jasno v tom, co se v dané destinaci chystáme dělat a věnovat trochu času průzkumu na internetu – zjistit, co ostatní využili nejvíce, co by jim příště rozhodně místo v batohu nezabíralo a co by byl případně problém sehnat na místě. I když nějaký přešlapy v balení asi uděláme všichni, čím míň jich bude, tím líp.

Když jste najednou schopní veškerý svůj materiální majetek vtěsnat do jednoho batohu, uvědomíte si, jak málo ve skutečnosti potřebujete. A to jsem si jistá, že mám ještě rezervy :)

2. … ale nezapomenout na nic důležitýho
Když jsme v tom sbírání informací na internetu, ideální je začít si přitom dělat seznam věcí, které si sbalit chceme. A pak ho hlavně používat. Díky průběžnému odškrtávání toho, co už v batohu nebo kufru mám, si ušetřím stres a zběsilé přehrabování se v něm ještě cestou na letiště.

3. Keep it simple, stupid
Tenhle bod souvisí s prvním. Během roku života na Novém Zélandu mě něco osvítilo a rozhodla jsem se výrazně zjednodušit “péči” o sebe. Péče je v uvozovkách proto, že jsem si uvědomila, jak moc jsem používáním všech těch “pečujících” přípravků na vlasy, “zpevňujících” laků na nehty a podobně svému tělu škodila. Chvíli to trvalo, než moje vlasy začaly vypadat “nositelně” bez použití fénu, žehličky, uhlazujících sér, přípravků na konečky a kdoví čeho všeho, ale pocit, že se vystačím jen s šamponem a kondicionérem je vážně osbovozující. Třepící se nehty jsou problém, na který už si nevzpomenu a pár týdnů po tom, co jsem přestala používat hutné tělové krémy, o kterých jsem si myslela, že bez nich nemůžu žít, moje kůže najednou není standardně suchá, naopak, žádnou speciální péči nevyžaduje. Ne, nechystám se zkoušet no-poo nebo si přestat holit nohy. Jen jsem konečně přišla na to, že jsem to prostě dlouho přeháněla.

4. Nejsem v tom sama
Ačkoli pro mě není úplně snadný seznamovat se, s lidmi povídám ráda. Ztěžoval mi to fakt, že spousta z nich mě nějakým iracionálním způsobem děsila. Za poslední roky jsem se ale přesvědčila o tom, že vážně většina lidí je přátelská, nápomocná a nesnaží se nějakým způsobem uškodit – všichni jsme nakonec na stejné lodi.

Pořád se na povídání s úplně cizími lidmi necítíte? Ať už se člověk ocitne téměř kdekoli, v dnešní době díky internetu a zejména sociálním sítím je snadnější než kdykoli dřív v případě nouze požádat o radu nebo pomocnou ruku v lokálních a cestovatelských skupinách na Facebooku, získat nejaktuálnější informace z dané lokality na Twitteru nebo se nechat inspirovat drobnými místními zajímavostmi, na které bychom v průvodcích nenarazili, při vyhledávání prostřednictvím hashtagů na Instagramu.

11043286_10155307027940204_1949372555994626516_o

4. Není to tak děsivý, jak se zdá
Cestování – nadšení z nadcházejícího dobrodružství, ale taky spousta obav. Ty jsou někdy tak tak velké, že dokonce můžou převážit touhu objevovat a z plnění cestovatelských snů sejde. Takhle by to být nemělo. Naučit se vypořádat se se světem úplně jiným, než na jaký jsme zvyklí, odvážit se za hranici svojí komfortní zóny. Nakonec je člověk překvapený, co všechno zvládne. A navíc s úsměvem, protože pokud jsme rozhodnutí si život užít, nic jiného stejně nezbývá.

5. It’s the journey, not the destination
Přestat se neustále za něčím hnát a užít si každý okamžik na cestě.

V tu dobu téměř cizího člověka zajímaly při procházce v Bristolu fotky z mého cestování v Japonsku, byl to jeden z našich prvních rozhovorů – kdo by čekal, že rok na to vedle něj budu sedět v letadle na Zéland? Ve stejném letadle se náš společný kamarád seznámil se svým spolusedícím Holanďanem – díky tomu jsme dostali spoustu užitečných tipů a on necestoval úplně sám.

Znám spoustu lidí, která by dlouhé cesty autem nejradši vymazala z povrchu země. Já si užívám, že na chvíli “musím” odpočívat, že v autě není zas tolik co dělat a je to skvělá příležitost prostě relaxovat při sledování toho, co ubíhá za okýnkem nebo si jednoduše povídat. Během pět tisíc kilometrů dlouhého novozélandského roadtripu jsme bezkonkurenčně největší záchvaty smíchu prožili právě v autě a kdybychom ty desítky hodin na cestě nestrávili, jsem si jistá, že bych se rozhodně nezvládla podělit se čtenáři svého blogu o tak detailní zážitky. Mimochodem, taková chvilková auto-zábava z jednoho nedávnýho výletu – vzpomenete si na vyjmenovaný slova?

Je skvělý užít si tenhle v očích mnohých “ztracený” čas, poslechnout si kousek příběhu člověka, který sedí vedle vás a vyměnit si pár cestovatelských zážitků nebo tipů.

6. Nemít neadekvátně velký očekávání
Je skvělý zachovat si pozitivní myšlení, věřit, že věci půjdou dobře. Ono to pak většinou tak je. Ale je to rozdíl od upínání se k vysněným, ideálně fakty nepodloženým, očekáváním a scénářům, které znáte z amerických filmů. To je nejkratší cesta k nespokojenosti. Naučme se víc žít okamžikem a nechat si udělat radost maličkostmi.

DSC_2834_copy

7. Když nejde o život, jde o houby
A co tě nezabije, to tě posílí. O cestování to platí dvojnásob. Cestování, ačkoli občas vyžaduje impulzivní rozhodnutí, mě naučilo řešit věci, které by mě dřív vystresovaly, s klidem, jakoby ani nešlo o problém. To, že občas něco trochu nevychází podle našich představ je jen malá daň za to, co nám cestování dává. Navíc právě tyhle okamžiky jsou nakonec nejčastěji ty, o kterých pak vyprávím a na který budu vzpomínat. A když přeci jen něco způsobí větší nepříjemnosti, vždycky si připomenu na citát: “Někdo by byl vděčný za tvůj špatný den.”

8. Není to jednoduchý. Ale stojí to.
Nedávno jsem měla slabší chvilku a můj bývalý přítel T. mi řekl, ať přestanu fňukat, že tím, že jsem žila rok v zahraničí jsem dokázala něco velkýho a určitě ne jen sobě. Ne, není to jednoduchý. Ale rozhodně to stojí za to.

9. Vděčnost
Obecně si myslím, že lidi se moc nemění, spíš se jim někdy daří líp zakrývat, jací jsou doopravdy, ale cestování člověka v určitém smyslu změní. Otevře vám oči, posune vaše limity do míst, na která byste dřív nepomysleli, naučí vás vděčnosti. Vděčnosti za každý den, který prožijeme, za to, že tu možnost vydat se do cizí země mám. Za to, z jakého pocházím prostředí, za to, jakou mám rodinu, které nakonec nezbylo nic jiného, než mě podpořit v mých rozhodnutích, za kamarády, které mám okolo i za ty, kteří jsou daleko a přesto na mě nezapomněli a těší se, až se zase potkáme. Vděčnosti za to, kolik toho můžeme vidět, zažít, naučit se.

10. Nejde o to, kde jste, ale s kým tam jste
Poslední moudro a největší pravda na světě <3

DSC_6254

Jak jste na tom vy, co vás naučily cesty? Nebo máte pocit, že se na nějakou potřebujete vydat, protože byste teprve rádi k některým ze zmíněných věcí došli? :)

Fotky K., Anie Songe a já

New Zealand, travels

Throwback video – Christchurch

posted by cassidy on 2015-07-27 at 4.12 AM, 2 comments

Konec jara, léto a začátek podzimu, to všechno jsme stihli zažít od listopadu do března v Christchurch a jeho okolí.

K. posledních pár dnů bojoval s iMovie – myslím, že to hodně vyhrál a vzniklo tak (cíleně) krátký, ale nabitý vzpomínkový video. Mám z něj hodně radost, myslím, že nám všem připomene zážitky asi líp než tisíc fotek a vám možná trochu víc přiblíží atmosféru dnů, o kterých jste tu četli.

do, make, create, New Zealand

Cali / Typography workshop

posted by cassidy on 2015-07-24 at 3.53 PM, 3 comments

V Aucklandu funguje hodně cool místo, Spark Lab. Marketingový tah Sparku, bývalého novozélandského Telecomu, který v posledních letech prochází rebrandingem. Jednou z jeho mnoha aktivit a “poslání” je sdružovat místní kreativce a podporovat umění. Vybavili pro tyhle účely prostory v centru města a pořádají poměrně pravidelně různá setkání, přednášky, diskuze a workshopy.

A protože když se nezeptáte, odpověď zní automaticky “ne,” ocitli jsme se jen den před jeho konáním na guest listu na “beznadějně obsazený” workshop hand letteringu s jednou z australských jedniček v oboru, Gemmou O’Brien. Yay!

Nemohla jsem se dočkat, s různými metodami tohohle “okrasného psaní” si pohrávám už dlouho a byla jsem přesvědčená, že setkání s profíkem si rozhodně užiju. Protože K. je pro každou špatnost a zároveň docela úspěšně skrývá před okolím výtvarný nadání, vyrazili jsme poslední aucklandskou sobotu strávit do Spark Labu společně.

“Ty seš alespoň grafička jako všichni ostatní,” zatvářil se trochu ublíženě po tom, co jsme se všichni představili a on vzbudil jakožto jediný přítomný truhlář (překvapivě) vlnu všeobecné pozornosti :)

Gemma byla naživo ještě sympatičtější než jak jsem si ji představovala z jejího instagramu a twitteru. Po tom, co jsme se smáli celou její úvodní prezentaci, ve které nám shrnula svůj příběh a dosavadní práci, jsme se pustili do práce. Vyzkoušeli jsme si několik technik – nejprve písmo úplně nakreslit, potom psát pomocí brush pen, seříznutým dřívkem – balzou a parallel pen. Poslední dvě věci jsem v ruce držela poprvé, ale určitě ne naposled. Obzvlášť parallel pen mě uchvátilo, ale balzu asi mnohem spíš využiju. Už mám totiž v hlavně nápad na nový plakát na Číču :)

New Zealand

Plány jsou od toho, aby se měnily

posted by cassidy on 2015-07-22 at 3.36 PM, 2 comments

Jak jsem psala v minulým článku, s hledáním práce Aucklandu to nebylo zrovna slavný. Na nedostatek práce jako takový si ale obecně stěžovat rozhodně nemůžu, naopak bych často užila ještě jeden pár rukou. Problém nastával v nerovnováze cen za práci v Čechách a nákladů na život na Zélandu, nějakýmu digitálnímu nomádství tahle kombinace zrovna nakloněná není. Ale bojovala jsem statečně. Zatímco K. chodil každý den do práce, pracovala jsem z domova. Když mi doma začínalo hrabat, chodila jsem pracovat do kaváren. Ačkoli jsem tu byla trochu za exota, moc tu něco jako otevřít si počítač nebo knížku u kávy nefrčí. Myslím, že jsem o tom už psala někdy ze začátku pobytu.

Nicméně jak jsem si dělala srandu, že jedu na Zéland testovat Remote v praxi, to se podařilo výborně. Určitě jsem s deseti až dvanácti hodinovým časovým posunem pracovala na největších projektech za dosavadní praxi a nepřestanu v tom ani po návratu do Evropy, protože si naopak odvážím spolupráci na jedné mobilní aplikaci místních vývojářů. Ježiš, jak mě tohle baví.

Jenže to, jak bylo ze začátku pohodlný a příjemný, pracovat z domova, se brzo začalo měnit.. Malý pokoj začínal být čím dál menší a tmavší, den ode dne mi bylo trošku víc smutno a kreativnímu myšlení tohle nesvědčí. Ve všem se snažím vidět spíš příležitost než překážku, ale občas vůbec není jednoduchý. Člověk má dělat maximum pro to, aby byl šťastnej a protože jsem věděla, že ani K. není se svým současným zaměstnáním úplně spokojenej, protože jeho pozize nepředstavuje pro někoho s jeho zkušenostma žádnou výzvu, navrhla jsem změnu.

plakat_nikdo_nerikal_mockup_2Číča v kleci

“Nic nás tady nedrží, jestli tady nechceš být, můžeme jet pryč.”

Myslím, že v tu chvíli jsem se zmohla jenom na: “Díky,” bylo toho prostě v tu chvíli moc. A pak už to šlo všechno hodně rychle. Ten večer jsme dali hlavy dohromady, během pár minut hodili na trade.me dodávku a spoustu dalších věcí, který jsme za devět měsíců nashromáždili, od nářadí až po surf, napsali Oldoj Théroj o přebookování první části naší letenky domů a nejdřív jak to šlo, o deset dnů později (a teda o měsíc dřív, než jsme měli původně v plánu) odlítáme. Přílet do Prahy necháváme na původního 6. září večer.

Mezitím? Nakouknout do Austrálie. Užít si léto v jihovýchodní Asii. Na pár týdnů se zašít na severu Thajska a zkombinovat práci a vzdělávání se s poznáváním. Každopádně jsem si jistá, že změna prostředí nám prospěje.

Na pár dnů jsme v pokoji vytvořili úplně neskutečnej chaos, když jsme nakypřili všechno to, co jsme měli původně v autě a dostat se od dveří k posteli byl úkol hodnej minimálně Jamese Bonda. Možný přelety po Asii (a docela asi i nosnost našich zad) nás donutily zkrouhnout svůj majetek do 15 kg krosny a sedmikilového “příručního” batohu. A i když jsem celou dobu měla pocit, že nemám nic na sebe (ale doslova, si neumíte představit :D) a kupuju si jen to nejnutnější jako náhradu něčeho, co došlo nebo zemřelo, 15 kg je sakra málo.

Zéland byl skvělá zkušenost, velký dobrodružství a z pohledu cestování, objevování a přírody určitě nejen splnil, ale spíš předčil očekávání. To jste četli ve spoustě předchozích článků z cest. Ale je čas posunout se dál, ulehčit si od zbytečných starostí a smát se o něco víc. Těšíte se se mnou?

New Zealand

Workin’ hard or hardly workin’? Both, I’d say.

posted by cassidy on 2015-07-22 at 3.02 PM, 2 comments

Článků týkajících se hledání kvalifikovaný práce na Zélandu není zrovna hodně a sama bych bývala určitě detailnější zkušenosti někoho konkrétního ocenila. Nedávno mi přišel dlouhej mail od Ondry (zdravím!), který se potýká s podobnou situací, v jaké jsem byla já a je hodně pravděpodobný, že není jedinej. S jeho svolením použiju ještě delší odpověď jako podklad pro tenhle článek. Chystala jsem se ho sepsat už dlouho, tak tohle je takový dobrý nakopnutí – děkuju.

Do Aucklandu jsem šla s tím, že mi všichni tvrdili, jak to tu s prací bude výrazně lepší, ať vůbec nemám obavy z novýho začátku a celkově jsem si od toho kvůli (ano, kvůli) tomu všemu slibovala trochu víc. Měla jsem hlavně radost, že tu jsou nějaké agentury, které se kreativou zabývají, ne jako v Christu, kde jsou agentury zaměřené skoro výhradně na manuální praci a řemesla a holku obecně nevidí moc rádi. Postupně jsem domluvila schůzky ve čtyřech z nich. V The Creative store, Talent Recruitment, 3rd eye a The Pond. Ačkoli slečny a paní, se kterýma jsem měla pohovor (trval zpravidla 30 min až hodinu), byly hodně příjemný a měla jsem z pohovorů hodně dobrej dojem, vypadalo to, že jsem se hodně líbila a všichni se dušovali, jak mají práce spoustu, většinou byl nakonec s něčím problém…

— ZKUŠENOSTI S AGENTURAMI
Talent Recruitment
Slečna z Talent Recruitment mi po skvělým slibným pohovoru po následný údajný konzultaci s nadřízenou sdělila, že ačkoli miluje moje práce, z důvodu nedostatečný praxe (srsly?) mě nebudou zastupovat vůbec.

The Creative Store
V Creative Store jsem se jim nezdála dost dobrá proto, že nemám agenturní zkušenosti. Nakonec mě z Creative Store ale asi po třech týdnech poslali na týden pomoct do jedné reklamní agentury, která měla i vlastní tiskárnu, navíc asi jen 25 minut pěšky od domu, bylo to supr, kolega mi v pátek odpoledne nabídl třetinku Plzně a končila jsem s perfektní referencí a kdybych mezitím neměla domluvenou práci od následujícího týdne za téměř dvojnásobnou mzdu před 3rd eye, mohla bych zůstat o pár dnů dýl.

3rd Eye
Za 3rd eye díky, díky, díky bože. Agentka nebyla holka v plus mínus mým věku jako u předchozích dvou, ale paní ve středním věku, která místo toho, aby zpochybňovala moje schopnosti kvůli absenci oficiálního vzdělání v oboru řekla, že naopak sakra klobouk dolů, jestli jsem se to, co ve svým věku umím, naučila prostě sama. Ale že u nich může být problém vízum končící za necelých šest měsíců, že krátkodobý kontrakty moc často k dispozici nemívají. Každopádně jsem měla asi štěstí a šanci jsem dostala hodně rychle – následující týdny jsem strávila v jedný z nejprestižnějších zélandských agentur s božíma kancelářema v nejcentrovatějším centru Aucklandu a jako bonus s pohádkovým platem. Čas strávený tam rozhodně považuju za jednu ze svých top pracovních zkušeností. Ačkoli se mi nestalo, že bych se s nějakou zadanou prací zasekla nebo si nevěděla rady, rozhodně jsem se za tu krátkou dobu naučila dost nových věcí a celkově asi zase na spoustu věcí trochu (trochu víc?) změnila úhel pohledu.

Bylo to takový trošku posh pracovní prostředí, první den jsem se cítila trochu jak uťáplá myška mezi všema těma sebevědomýma profíkama, ale už druhej jsem začínala mít pocit, že mě berou vážně a jako rovnocennýho kolegu. Později jsem zjistila, že agentura freelancery využívá poměrně často, takže se stálým zaměstnancům nedivím, že se nesnaží hned se s každým nově příchozím nějak přátelit. Stejně jako v předchozí agentuře jsem hned od začátku pracovala na zakázkách pro známý značky, významný klienty a mimo jiný jsem si střihla několik reklam do kulturní přílohy nejčtenějšího novozélandskýho deníku The NZ Herald nebo 35 metrový billboard pro automobilku, který visí přímo u dálnice vedoucí skrz město. Ačkoli moje podnikatelská dušička by tomu nikdy nevěřila, do týhle 9-5 (ok, 9-6 a někdy i dýl) práce jsem vstávala ráda a každej den se těšila, na čem budem pracovat a co mě čeká. Bohužel dýl než domluvený dva týdny jsem zůstat nemohla, moje role tam byla jen záskok do doby, než nastoupí už dřív přijatý člověk na dobu neurčitou. Loučila jsem se opět úplně v dobrým.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Processed with VSCOcam with t1 preset

Hned jsem zkoušela agenturu “otravovat”, ať mě pošlou někam dál. Kolega původní paní mě vyslal na půl dne zachránit odeslání jedný asi 80 stránkový nabídky pro NZ Navy. A pak se ptal, jaká byla práce:
“To jsou docela střelci, že nechají cizího člověka dělat na takhle důležitý práci pro NZ Navy s deadlinem, přes kterej nejede vlak, za čtyři hodiny… Ta firma byla celkově organizačně dost špatná a i když jsem následující hodinu rozdýchávala ten čtyřhodinovej sprint, ve výsledku jsem z toho měla dobrej pocit, že jsem byla užitečná, a radost, že jsme to zvládli včas.”
“Díky za tvojí profesionalitu, Lucie. S tím “cizím člověkem” to není úplně pravda, měl jsem na tebe z tvojí předchozí práce tak výbornou referenci, že jsem byl přesvědčenej’, že to zvládneš bez problému.”

To je takový hodně srdíčkový, žejo? Můžete odvádět ze svýho pohledu opravdu dobrou práci a snažit se ze sebe dostat maximum, ale slyšet něco podobnýho od někoho jinýho, to člověka potěší mnohem víc, než dobrej pocit ze sebe sama. Nicméně od tý doby ani ťuk. Krom další dvou jednodenních záskoků v té super agentuře, která si o mně požádala. Super všechny znovu vidět, příjemnej přivýdělek, ale nic, co by mě nějak vytrhlo a hlavně se na to nedalo spolehnout. Jednoduše ani skvělý reference z první ruky mi nedokázaly získat další kontrakt.

The Pond
Poslední agentura, ve které jsem byla, byl Pond. Doporučila mi ji právě jedna kolegyně v té agentuře a po dalším super pohodovým pohovoru plným nadšení, kdy mi naslibovali, že následující týden určitě budu mít práci, když už docela brzo odlítám, mi po týdnu uhánění nabídli nic moc práci za nic moc peníze na dva týdny, která by začínala za měsíc.

Portfolio Recruitment
Ještě jsem kontaktovala agenturu Portfolio recruitment, ale ti moji aplikačku úspěšně vyignorovali i po připomínajícím se telefonátu.

 JAK TO JE S PLATEM?
Jsou asi tři hlavní možnosti, jakým způsobem můžete být placeni, když získáte práci prostřednictvím pracovní agentury.
a) Vystupujete jako zaměstnanec agentury. Agentura klientovi za vás vyúčtuje nějakou částku, část si nechá jakožto poplatek za svoje služby, ze zbytku za vás odvede zálohy na daně a vy pak obdržíte svůj plat. Je to asi nejčastější způsob a byla jsem takhle placená od The Creative Store.
b) Pracujete “sám na sebe”,něco jako živnostník v Čechách. Agentuře vyfakturujete částku podle předem smluvené hodinové mzdy a odvody jsou vaše starost a většina lidí využívá služeb nějakého účetního / poradce. Klient vaši fakturu nevidí, agentura mu vyfakturuje o něco víc (zahrne svůj poplatek).
c) Pracujete taky “sám na sebe”, ale díky tomu, že tu ale každý, kdo legálně pracuje, má své daňové číslo (IRD), není třeba (pokud si vyděláte méně než 40 000 NZD ročně, protože jinak se musíte registrovat k GST) řešit nějaké další administrativní úkony (třeba obdobu živnostenského oprávnění). Vystavila jsem fakturu přímo klientovi, na ní jsem uvedla své IRD číslo a požádala klienta, aby zálohu na daně odvedl za mě, než fakturu proplatí. Já to mám díky tomu bez práce. Kopii faktury jsem poslala agentuře, která z ní pravděpodobně vypočte procentuálně nějaký poplatek a vyfakturuje jej klientovi zvlášt. Na jednu stranu mi přijde fajn, že klient ví, kolik z peněz, které ho stojíte, se k vám doopravdy dostane, na druhou trochu ztrácíte ten pocit bezpečí, protože agentura jsou většinou poměrně spolehlivá a zaplatí vám, i kdyby se klient nějak zdráhal platit a případný problém by si s ním vyřešili sami. Tenhle způsob praktikuje 3rd Eye a se mzdou jsem nikdy neměla problém.

Práce přes agenturu samozřejmě není jediná možnost. V Christchurch se mi práci povedlo získat přes inzerát přímého zaměstnavatele a zkoušela jsem to i v Aucklandu, ale nezadařilo se. Nicméně agentury jsou v tomhle odvětví, zvlášť chystáte-li se na místě zůstat delší dobu a neřešíte nějaké existenční problémy (jakože život v Aucklandu není zrovna levná záležitost), poměrně fajn volba a pokrývají určitě převážnou většinu trhu, zaměstnavatelé se na ně obrací mnohem častěji než aby si pořádali vlastní výběrová řízení. Já s vidinou relativně brzkýho odjezdu neměla svědomí naslibovat hory doly na dobu neurčitou, i proto byly možnosti dost omezený.

Shrnuto a podtrženo, z dvanácti týdnů v Aucklandu jsem jako zaměstnaná strávila přesně tři a půl. To není moc. Co jsem teda dělala ve zbytku času a co se chystá dál? O tom zase příště. Ale přece se jen tak nedáme – přidávám se k tomu, co psal Ondra: “Freelancerům a grafice zdar!”