Zjistili jsme, kde by mi mohli opravit rozbitý objektiv a přišel tak ten správný čas a s dětskou radostí si skoro běžíme půjčit kola. Už u půjčovny úsměvy trošku vadnou, když nám místo černých, který se nám líbí víc, přidělujou stříbrný a tyrkysový a jedno z nich musíme vyměnit okamžitě za jiný kus, protože je v nepojízdným stavu. Rámy a výška sedaček přizpůsobené thajské minipostavičce, ale za 50 baht (cca 35 Kč) na 24 hodin, co bysme chtěli.
Brázdíme ulice neuvěřitelně busy centra Chiang Mai, s vynaložením velkýho úsilí se snažíme splynout s místní dopravou, která z chodníku vypadá o dost míň nebezpečně. S mírnou zajížďkou kvůli tomu, že se nám nepodařilo probojovat se do odbočovacího pruhu, úspěšně dovezeme můj objektiv do opravny v Pantip Plaze, údajnému “top IT” místu ve městě. Ok, přesně takhle si představuju “top IT” obchoďák na přelomu tisíciletí, ty bílý iBooky a iMacy i5, co byly v nabídce k prodeji, byste na rukou jedný ruky nespočítali ;) Ale objektiv prý technik možná do zítra do rána opraví a s pocitem, že nějak nemám co ztratit, jim ho nechávám. I zpět dojedeme jen lehce otřesení z neustálýho strachu o život a o dvě hodiny později parkujeme kola před naší ubykací.
Následující den ráno opět nasedáme na kola, ale tentokrát s tím přežitím už to tak horký není. Protože jak všichni víme, doprava v Asii a Thajsku zejména se řídí víc zákonem silnějšího a odvážnějšího, popřípadě rychlejšího víc než jakýmikoli oficiálními pravidly silničního provozu a protože jsem očividně slabší článek, rozhodla se mi těsně před koly vskočit do silnice pětičlenná rodinka turistů, které přestalo bavit čekání na to, až budou moct bezpečně přejít silnici. Zamáčkla jsem prudce skřípající brzdy, zastavila těsně před nimi a vedle mě dobrzdilo tmavomodré Isuzu D-Max, které do té doby jelo za mnou. Bohužel s hlasitým křupnutím přímo na mojí pravý noze. “Bože, mám po noze, teď vytáhnu zakrvácenej pahýl. Budu brečet? Omdlim? Doprdele! Co budem dělat? Tyjo, jsem myslela, že to bolí víc, když auto přejede nohu, to nebylo tak hrozný…” proběhne mi ve zlomku vteřiny hlavou a mezitím kolo sjede z mojí nohy, která je kupodivu v celku. Každopádně asi jsem minimálně leknutím vyjekla, protože než se rozkoukám, je u mě jak K., tak řidič auta. Zkouším hýbat prstama a krom trochu odřenýho palce a šoku se noha zdá celkem ok. Říkám si, že možná ta pěnová Hawaianas žabka trochu absorbovala tu tíhu, nemám tušení – fyzik amatér, ale nějaký vysvětlení potřebuju :D Řidič odjíždí s čistým srdcem s tím, že nehoda je bez následků, rodinka pro jistotu zmizela okamžitě. Když se ale rozhodnu znovu rozjet, projede nohou taková bolest, že okamžitě znovu sesedám a rovnou do polohy ležmo na chodník, protože tenhle pocit znám hodně dobře – mám tak deset vteřin, než se mžitky před očima promění v černo a poletím k zemi v bezvědomí. Zažehnáno. Tak takhle asi bolí, když máte něco zlomenýho, aha. Poprvý v životě.
Musím se sebrat, abysme vyzvedli objektiv, za chvilku nám kvůli svátku zavřou. Se zatnutýma zubama (já bolestí, K. vzteky ze svýho neustále padajícího řetězu) dojedeme do opravny, k všeobecnýmu překvapení je objektiv vážně opravený. Takže přece jen zas budou fotky! Dostávám jahodový ledový smoothie jako bolestný. Cestou zpět K. řetěz přestane padat – prostě praskne a spadne kompletně a on má tak místo kola epesní odstrkovadlo. Vracíme kola a zas budeme asi chvíli chodit pěšky :)
První slunečný odpoledne za posledních deset dní trávíme stylově v thajský nemocnici, což samo o sobě zní jako horor. Ale náhodou…! Měla jsem štěstí, že zrovna kousek od nás se nachází nemocnice, se kterou mají cizinci v Chiang Mai asi nejlepší zkušenosti, většina zaměstnanců mluví na místní poměry dobře anglicky a přibližně po hodině a půl zaplatím 1090 baht a pajdám pryč s tím, že podle rentgenu je malíček jen hodně pohmožděný a to hlasitý lupnutí byla asi “jen” chrupavka. Tak si tu tak občas potichu kníknu a až u večeře jsem si pořádně vzpomněla, že mě už třetí den tak bolí osmička, že nemůžu skoro otevřít pusu. Má to i pozitivní stránku! :D
Vlastně to má i druhou pozitivní stránku – bolestný ^^
… a protože jak konstatoval Jirka, kterýmu K. historku právě převyprávěl: “To si děláte srandu. Jako v tu chvíli asi ani jednomu úplně do smíchu nebylo, ale pro děti a vnoučata – story hadr.”
No Comments