Thaitle #2

Zdravím z mojí horní postele v nočním vlaku ze Surat Thani zpět do Bangkoku!

Všechny tři části cesty jsme si vyjednali předchozí odpoledne v rámci našeho skútr výletu v agentuře, ke které nás přivezl řidič před čtyřmi dny, když jsme na jih přijížděli. Paní za počítačem na nás od stolu hnedka pokřikovala: “Welcome back, I remember you!” a to pro nás bylo takový dobrý znamení.

Domluvili jsme se s ní na tom, co potřebujeme, zjistili, že jsme měli přijít tak o dva dny dřív, že oba vlaky v čase, kdy jsme přibližně chtěli jet, jsou úplně vyprodané a mnohem pozdější skoro taky, ale nacpala nás tam. V mezičase při čekání, než nějaký její “kumpán” doveze fyzicky lístky na vlak z nejlnližší vlakové stanice (takhle to tu funguje, říkala přibližně 15 minut, ale samozřejmě není problém vyzvednout si je trochu později, když už jsou zaplacené), jsme si dali teprv druhou kávu za celý pobyt v Thajsku a k tomu (evropský) dorty v kavárně a při tý příležitosti napsali první milion pohledů.

Opět jsme dostali varování, že se může stát, že nás řidič bude chtít vyzmrdit nebo cestu fakt nezvládat (ptají se pořád na cestu ostatních aut a podobně), tak kdyby cokoli, ať hned voláme. Telefonní číslo tentokrát Vilda vyzkoušel hned v agentuře, aby se nám nestalo to, co při první cestě. Řidič asi pět minut po urgenci v době desetiminutovýho zpoždění dojel a zbytek našeho transferu na vlakový nádraží nejdřív na korbě pick-upu a potom dvěma minivany proběhl hladce. Při jednom přestupu si nás vyfotila turistická policie (na telefon), takže kdyby se nám něco stalo, rovnou máme fotku k dramatickýmu titulku v novinách. Dostali jsme letáčky s jejich telefonním číslem, což sice je fajn, ale vypovídá spíš o tom, že se dějou blbý věci a to na dobrým pocitu úplně nepřidá.

Jeden z řidičů minivanu nás všech devět cestujících vytrhl z klimbání v průtrži mračen zapnutím rádia na plný pecky a naladěním hitů našeho asi ještě dětství typu Celine Dion a jejího My heart will go on nebo Eternal flame od Atomic Kitten následovaných Everytime od Britney a podobně. S Natálou a Kátou se neubráníme minimálně předvádění zpěvu a občas neodolá ani Němka sedící vedle Nat, Jirka se nepřestává snažit opětovně usnout a hodně unavenýho Viliama to hodně štve :D

Večeříme u stánku v “temným koutku”. Už jsme měli takovej hlad, že kdyby tam nebyl, asi bysme zvládli snad i ten vedlejší s plesnivou polystyrenovou bednou na skladování masa. Jídlo je výborný a proti pobřeží levnější, velká porce za 60 TBH, kluci si obratem objednávají ještě jednu a všichni si bereme ještě takeaway do vlaku, o kterém ve chvíli, kdy najezení a ready přicházíme hodinu před plánovaným odjezdem na nádraží, netušíme, že má dalších 90 minut zpoždění. Po chvíli čmukání po nádraží, mým žaludečním záchvatečku, kdy mě na dvacet minut polilo fakt slušný horko a Natálička mě musela léčit Coca colou, a namazání všech lehce přismahlých kluků od hlavy k patě alespoň vazelínou, neb v deset večer jsme nic lepšího nesehnali, se uchylujem ještě na chvíli do kavárny Coffe De’Fay. Holky, co obsluhují, těžce nezvládaj, vzhledem k tomu, že fakt není narváno a že jejich návštěvníci musí být z 95% turisti, kterým jede vlak, by člověk čekal, že budou trochu kmitat, ale nakonec po půl hodině čekání a dvou urgencích se Káťa toho caffé latte taky dočkal.

“Jak dlabajó tu réžu.”
Pořád ještě občas mám pocit, že Vilda je z jiný planety :D Ale pořád ještě se všichni navzájem bavíme. Už skoro rok a půl.

rybičky osmažený!

delay..

Klóžeme na perón.

První pocit po nástupu je asi: “Mamii, já chci domů!” a když se na mě otočí Nat, podle výrazu má hodně podobnej. Druhá třída je trochu rozdíl, ale pokud jsme chtěli jet zpět do Bkk ještě ten den, resp. noc, nebylo moc na výběr. V neklimatizovaným vagónu za trochu nižší cenu jedeme s obyčejnými Thajci, všechno je mnohem menší a uzší, špinavější a páchne mnohem víc :D V době našeho nástupu už většina cestujících spí za zataženými závěsy a kvůli tomu, jak moc nemocný lidi jsme viděli spát na lavičkách na nádraží, mám docela dost strach z toho, kdo může spát za záclonkama a jaká nemoc na nás může odkudkoli skočit. Hodně teď musím věřit svýmu obecně celkem dobrýmu zdraví, očkováním a tomu, že “ebola-check” (i když jen podle pasu) při prodeji jízdenky do vlaku dělali i ostatním.

Dost špatně neseme to, že jsme rozházení po celým vagónu tak, že na sebe sotva dohlídneme. Moje místo #1 je (překvapivě) hnedka u dveří vagónu, který jsou celou cestu otevřený. Už chápeme neustálý policejní kontroly, vzhledem k tomu, že vlak běžně staví uprostřed pustiny a čeká a projetí protijedoucího, mohl by nastoupit asi kde kdo.

Po chvíli kluci odchází na “průzkum vlaku”. Že moc daleko nedošli kvůli dveřím na kraji vagónu, které chvíli předtím zablokoval průvodčí pro bezpečnost kovovou deskou vzpříčenou mezi klikou a futrem, pomineme. Koukám na vzdalující se postavy a vykloním se potichu na Nat:
“Čau kluci, doufám, že se ještě někdy uvidíme…”
“Tak nám tu mohli nechat nějakej zachrannej prvek.”
“Třeba kudlu.”
“Nebo Kačenu.”

Nevím, jestli po kafi nebo celkově takovým vyděšením ze všeho, ale nechce se mi spát. Nat se rozhodne, že “tu hrůzu prostě zaspí” a snad se jí to i nějak daří.

“Já si snad musim k Vildoj pro panáka,” a lituju, že jsem jeho nabídek k požití nějakýho alkoholu nevyužila už dřív.

Sedím chvíli s klukama na Vildový horní posteli a počítáme, jak moc velká je šance, že lehátko a čtyři šrouby ve vlaku z roku 1967 unese 280 kilo. Ve chvíli, kdy myslíme, že má jít průvodčí, nasoukáme všichni na 60 cm širokou postel i nohy, zatáhnem závěs a schováváme se tam potichu jak malí fakani. Nebo utečenci. Nebo tak něco. Domlouváme se na tom, že už je vážně čas na nějakej serious meeting ohledně prvních dnů na Zélandu a asi ho podnikneme hned následující den. Rezignovala jsem na všechny snahy nějak vypadat a došla jsem za nimi odlíčená v culíku na spaní. Těžko říct, jestli jim to je tak jedno nebo za to může těch pár loků vodky s džusem, ale Vilda praví, že stejně nám to holkám sluší nejvíc takhle a tak nějak se přes to asi prostě budu muset přenýst, když plánujem trávit společně několik měsíců.

Přehoupává se půlnoc, zkoordinovat lahev s vodou, pastu na zuby a kartáček s kodrcáním vlaku a ničeho se ničím z toho nedotknout a pomalu bedtime. Při minulý cestě vlakem jsem někde musela při převlíkání ztratit legíny, takže budu přes noc v kraťasech, ale díky absenci klimatizace by to asi stejně jinak nebylo. Spím s buzením se po hodině asi od půl jedný do šesti, docela dost. Je 25.10. pár minut před osmou ráno a před obědem bysme měli být v Bkk. Jdu na obhlídku vagónu a podívat se, jak je na tom zbytek tý mý náhradní rodiny.

Snad brzo napíšu i Thaitle #1 (Thailand + title, vzniklo při nočním pojmenovávání první cestovní evernotí poznámky.. “Nějakej tajtl, musíš tam dát nějakej tajtl.”) o tom, jak jsme se dostali tam, kde jsme, jak jsme se měli doteď a tak. Jen aktuální pocity z cesty vlakem pro mě stály za okamžitý zaznamenání, protože vím, že už dneska odpoledne by byly zkreslený.