Plány jsou od toho, aby se měnily

Jak jsem psala v minulým článku, s hledáním práce Aucklandu to nebylo zrovna slavný. Na nedostatek práce jako takový si ale obecně stěžovat rozhodně nemůžu, naopak bych často užila ještě jeden pár rukou. Problém nastával v nerovnováze cen za práci v Čechách a nákladů na život na Zélandu, nějakýmu digitálnímu nomádství tahle kombinace zrovna nakloněná není. Ale bojovala jsem statečně. Zatímco K. chodil každý den do práce, pracovala jsem z domova. Když mi doma začínalo hrabat, chodila jsem pracovat do kaváren. Ačkoli jsem tu byla trochu za exota, moc tu něco jako otevřít si počítač nebo knížku u kávy nefrčí. Myslím, že jsem o tom už psala někdy ze začátku pobytu.

Nicméně jak jsem si dělala srandu, že jedu na Zéland testovat Remote v praxi, to se podařilo výborně. Určitě jsem s deseti až dvanácti hodinovým časovým posunem pracovala na největších projektech za dosavadní praxi a nepřestanu v tom ani po návratu do Evropy, protože si naopak odvážím spolupráci na jedné mobilní aplikaci místních vývojářů. Ježiš, jak mě tohle baví.

Jenže to, jak bylo ze začátku pohodlný a příjemný, pracovat z domova, se brzo začalo měnit.. Malý pokoj začínal být čím dál menší a tmavší, den ode dne mi bylo trošku víc smutno a kreativnímu myšlení tohle nesvědčí. Ve všem se snažím vidět spíš příležitost než překážku, ale občas vůbec není jednoduchý. Člověk má dělat maximum pro to, aby byl šťastnej a protože jsem věděla, že ani K. není se svým současným zaměstnáním úplně spokojenej, protože jeho pozize nepředstavuje pro někoho s jeho zkušenostma žádnou výzvu, navrhla jsem změnu.

Číča v kleci

“Nic nás tady nedrží, jestli tady nechceš být, můžeme jet pryč.”

Myslím, že v tu chvíli jsem se zmohla jenom na: “Díky,” bylo toho prostě v tu chvíli moc. A pak už to šlo všechno hodně rychle. Ten večer jsme dali hlavy dohromady, během pár minut hodili na trade.me dodávku a spoustu dalších věcí, který jsme za devět měsíců nashromáždili, od nářadí až po surf, napsali Oldoj Théroj o přebookování první části naší letenky domů a nejdřív jak to šlo, o deset dnů později (a teda o měsíc dřív, než jsme měli původně v plánu) odlítáme. Přílet do Prahy necháváme na původního 6. září večer.

Mezitím? Nakouknout do Austrálie. Užít si léto v jihovýchodní Asii. Na pár týdnů se zašít na severu Thajska a zkombinovat práci a vzdělávání se s poznáváním. Každopádně jsem si jistá, že změna prostředí nám prospěje.

Na pár dnů jsme v pokoji vytvořili úplně neskutečnej chaos, když jsme nakypřili všechno to, co jsme měli původně v autě a dostat se od dveří k posteli byl úkol hodnej minimálně Jamese Bonda. Možný přelety po Asii (a docela asi i nosnost našich zad) nás donutily zkrouhnout svůj majetek do 15 kg krosny a sedmikilového “příručního” batohu. A i když jsem celou dobu měla pocit, že nemám nic na sebe (ale doslova, si neumíte představit :D) a kupuju si jen to nejnutnější jako náhradu něčeho, co došlo nebo zemřelo, 15 kg je sakra málo.

Zéland byl skvělá zkušenost, velký dobrodružství a z pohledu cestování, objevování a přírody určitě nejen splnil, ale spíš předčil očekávání. To jste četli ve spoustě předchozích článků z cest. Ale je čas posunout se dál, ulehčit si od zbytečných starostí a smát se o něco víc. Těšíte se se mnou?