Browsing Category

parties & events

life & stories, parties & events

March 13, Thursday

posted by cassidy on 2014-03-13 at 8.12 PM, 3 comments

Po tom, co jsem přijela domů v pondělí v noci po nabitých čtyřech dnech, po tom, co jsme vymetly ples, posilovnu, výlety, po (na mě) úplně šílených experimentech s jídlem (jsem poprvý v životě jedla králíka, ten jsem čekala ale celkem, že mi bude chutnat. Ale že já, člověk, kterýho odmalička děsí představa toho, že by měl pozřít rybu, někdy sním lososa a dokonce i tuňáka z plechovky a nakonec zjistím, že mi to vlastně asi CHUTNÁ?!) s tím, že MUSÍM udělat asi trilion práce a školy.. jsem fakt byla skálopevně přesvědčená, že mě čeká absolutně klidnej víkend, kdy si odškrtám většinu restů.

V sobotu po obědě padl první návrh, kterej jsem na následující dvě hodiny zavrhla. “Vždyť máš ty narozeniny…” A najednou jsem měla půl hodiny na to, abych se z levelu “pyžamo” posunula do něčeho ve stylu “180 km vzdálenej koncert a noc mimo domov”. Alespoň učesat, rychle sbalit nejnutnější věci.. Za dalších dvacet minut už jsem seděla ve vlaku. Se stane.

Vyzvedávají mě na autobusovým nádraží ve Dvoře Králové a otázka: “A máš  teda pas s sebou, jo?”  místo pozdravu mě nemůže zaskočit.

Koncert Vypsaný Fixy k novýmu albu, jestli se nemýlím, tak jsme na Zálabí byli teprve druhej klub, kterej měl možnost to slyšet naživo.

“Ale nejdu do první řady, je vám to jasný? Na to jsem stará už.”
Můžete hádat dvakrát, kam míří přes celý sál od vstupních dveří, jako by ani jiný možný místo neexistovalo.

Trochu technický problémy se zvukem, ale paráda. Jen kotel lehce nebezpečnej. Kopanec do kotníku takovým stylem, že další dvě písničky se opírám o “zábradlí” mezi první řadou a pódiem. Po koncertě se mi týpek přišel omluvit s lákavou nabídkou panáka jako satisfakce, kterou jsem zdvořile odmítla. Někdo v davu mi do dlaně vmáčknul zmuchlanej leták, ze kterýho se vyklubal ručně napsanej playlist. Díky, osobo, mám něco na památku do scrapbooku, namísto papírových lístků, kterých pořadatelé měli na celý koncert celých deset a tak se točily mezi pokladnou a pány, co je měnili za pásky na ruku.

“Já nic neslyším.”
“Cože?” 

Cesta “domů” v noci autem v UK složení, trochu připomínalo léto zase :))

V neděli mi je teda dvaadvacet. První zvonění budíku skoro nevnímám, ten druhej, můj, už tak dobře ignorovat nemůžu. Mi vždycky ale udělají radost Panic at the disco a jejich Collar full, dobrý písničky na budík jsou asi nejlepší možnej začátek dne. A vidina toho, že si můžeme minimálně další hodinu budíky nastřídačku odsouvat taky není úplně marná. Každopádně sucho v puse, rozlámanost, v prvním okamžiku bolest hlavy, takový, že si řeknete kocovina hadr, blbý, že po večeru bez kapky alkoholu. Asi ten kouř. A skákání. A zpívání, respektive pokusy o zpěv využívající hluk okolo a anonymitu v davu. Ale za chviličku to je pryč, naštěstí. Další budík, vždyť jsem snad ani nestihla znova zavřít oči… Poškrábání na zádech, do očí skrz žaluzie prosvítá sluníčko, takový kjůt ráno nakonec. Musíme strašně vstát, už v tu chvíli víme, že k snídani budeme mít studenej párek čapnutej z lednice při prosvištění skrz kuchyň cestou do auta. Přeskakuje mě, aby byla venku z postele první.

“Zavři oči!” hrabe se v šuplíku komody vedle postele. “A otevři teď,” podává mi kupičku čítající krom obálky s přáním a nejlepšího laku na nehty tak perfektně zabalenej balíček,  že se mi tomu ani nechce věřit, to muselo stát šílenýho překonávání se. Vím, žejo, jsem ji viděla balit vánoční dárky :D

Rychle se alespoň trochu namalovat, vypadáme až jako extrémně špatně nějak. Na to, že jsme i spaly. Oblečení smrdí kouřem tak, že si radši beru zase zpátky na sebe tričko, ve kterým jsem spala, půjčenej kartáček na zuby, vrátit se nahoru pro zapomenutou nabíječku a jedeme. Ještě dokonce o minutu dřív. Na párky si vzpomeneme s prvním zakručením v břiše po dobrých deseti minutách jízdy. Ze snídaně za běhu je zároveň snídaně v nedohlednu.

Kafe u babičky, úspěšné vymluvení se z řízků (!) v devět ráno (!!), “To je v pohodě, my fakt nic nechcem, vždyť jsme teď snídaly!”, příslib svatebních koláčků. Pózování pro webkameru, chill na sluníčku u bunkrů, užívám si “svůj” den <3 Je “až odporně krásně” (c) Natálička stejně jako některý předchozí a spousta následujících dnů.

“Mám říct týpkoj vtípkoj, ať nás vyfotí?”
“Nepotřebujem, ne?”

A tak jsme zjistily, že funguje samospoušť i na druhým Zenitu, což je dobrá zpráva.

Narozeninovej oběd a pomalu je zase čas zmizet v autobuse. Ani ne 24 hodin, ale perfektních.

V metru na koleně jsem si chtěla psát. Asi poprvý v životě jsem u sebe neměla tužku, tak teď mám jednu s Hello Kitty z trafiky na Černým mostě. A píše se s ní FAKT dobře, btw. Psala jsem si příběh na kus balicího papíru od dárku, který jsem dostala to ráno.

Z nádraží jenom rychle vyměnit batoh, vzít kolo a stíhám ještě pump. Stíhám, no.. Pět minut se ztratí :)

“Co tady děláš, nemáš někde slavit?”
“Šak slavíme, ne?” 

Chodím teď ráda do školy. Fakt jako tak, že se úplně těším na to, co vždycky ve středu bude. Škoda, že se mi tohle nestávalo už někdy dřív, ale na druhou stranu jsem ráda, že vůbec tahle situace někdy nastala a předčila tak všechna očekávání založená na zkušenostech z minula. Díky za to, pane Řího. Nepotkáte v životě asi moc lidí, jejichž filozofie a přístup k životu by se TAK podobal tomu, co vyznáváte sami. Ale je to motivující, takový utvrzení sama sebe v tom, že to je takhle dobře, že to fakt má smysl. Nebo tak. Těžko se to popisuje. Ale měla jsem díky tomu výbornej den :) A taky díky tomu, že jsem dostala krásný feedbacky od lidí, který vůbec neznám, na svůj dvakrát dvouminutovej projev o sobě, překvapilo mě slyšet, jak působím na ostatní, nečekala jsem, že by někdo řekl zrovna to, co řekl. Co řekli. Ono se jich shodlo víc <3

Včera se taky tři lidi ve škole strašně divili mýmu obalu na banán, jakože úplně hodně, oči navrch hlavy. Omačkaný banány jsou jedna z věcí, který fakt nemám ráda, takže pro mě to je fakt docela vynález.

A u banánů ještě chvíli zůstaneme. Vítězem soutěže o závislost letošní sezóny se oficiálně stává domácí banánová zmrzlina. Objevila jsem ji v jednom z videí Cassey Ho a všichni, komu jsem o ní řekla a vyzkoušeli ji, od té doby skupují banány a nemají v mrazáku místo na nic jinýho, takže – přátelské upozornění je na místě, jestli se chcete podobný situaci ubránit, pro jistotu ji ani neochutnávejte. Jestli jste ale ochotni podlehnout, není nic jednoduššího než na pár hodin strčit do mrazáku banán nakrájený na kousky a po tom, co zmrzne na kost, ho rozmixovat tyčovým mixérem na jemnou zmrzlinu. Já ujíždím na kombinaci s ořechy a většinou si ji ozdobím lžící kokosového krému, trocha vanilkovýho proteinu taky není vůbec mimo, fajn bude určitě taky s kousky čokolády, kakaem, skořicí, šlehačkou.. ale skvělá i jednoduše sama o sobě.

Není to vrchol nějakýho food-decoration-umění, ale je to TAK dobrý a zároveň úplně zdravý a nezakázaný, že to je úplně jedno.

Dost cvičím pořád. Možná je to takový kontraproduktivní, protože pak hodně a pořád jím, jak jsem vyčerpaná. Vykrmuju svaly :D Ale většinou se mi daří, že to jsou alespoň pěkný jídla celkem, jako ty na fotkách. Když si zrovna ségra neotevře sklenici Nutelly na oslavu svých narozenin.

Šla jsem si konečně vyzvednout do Tipáče výhru ze vsazený dvacky na fotbal předchozí víkend. Nechtěli mi věřit, že mi bylo víc než šestnáct. Dva lidi během pěti minut.

Ještě vám trochu poškádlím chuťový buňky reklamou na Dish, ruku na srdce, takhle dokonalý jídlo jsem ještě v restauraci neměla. Ochutnali jsme tři různé burgery, jejich spešl domácí bylinkové hranolky, jeden dezert a dvě zmrzliny a hoši.. Dokonalost :)

To nový album Fixy je s každým poslechnutím lepší a lepší a takhle mě jednou přes noc překvapil tulipán. Večer jsem měla kytku ve sklenici a ráno úhlednou kupičku.

Úplně všechno zase focený mým tetris telefonem, tak to podle toho vypadá. Bude to lepší, snad už nějak v dohledný době, musím se rozhoupat trochu. A nebo budeme mít minimálně vyvolaný fotky, co fotíme na film :)

life & stories, parties & events

February 27, Thursday

posted by cassidy on 2014-02-27 at 10.50 PM, 3 comments

“Půjdeš semnou na film 20. února?”

A tak bylo 20. února. La Película, přehlídka španělsky mluvené kinematografie, a skoro měsíc dopředu zamluvené vstupenky na Německý lékař Wakolda, kde hrála Natalča. Nešlo nevidět z toho důvodu, že. Večeře a následná předkinová tour po kavárnách a McD s Bárb a Pólem a film. Po shlídnutí traileru jsme čekaly trochu větší drama. Ale den na to jsme zjistily. že kdybysme byly vzdělanější, bylo by to děsivější. Zpětně to už nebylo takový.

Jsme mimopražský obě, žejo, neměly jsme se už jak dostat domů po kině a a byl nám zamítnut azyl. Je možný, že by vás někdo tak moc nechtěl doma, že by vám radši zařídil hotel? Asi jo… :D Tož máme spát v Aquapalace v Čestlicích, což je trochu… z ruky. Dobrodružná cesta přes Václavák hemžící se ženami na lovu, daří se nám setřást rozumiš-spanish-Jonathana, kterýho jsem očividně zaujala ještě v kině a metrem narvaným víc než v odpolední špičce míříme na Opatov. Strach! :D

“Prosímvás, kde budem mít nejlepší vystoupit do aquaparku? V Čestlicích nebo V Oblouku?”
“Nó.. V Oblouku asi. A jízdenky máte?”
“Jojo, z metra…”
“Můžu je vidět?”
“Takový ty za třicet dva, ale vydržte,” štracháme v kabelkách
“Jo, tak ty vám stačit nebudou, to už není Praha.” 

Autobus jede naštěstí asi za tři minuty a následujících dvacet se modlíme, abychom od zastávky viděly aspoň někde v dáli svítící logo areálu a tušily, kterým směrem se takhle o půl dvanáctý kdesi v divočině za Prahou vydat.

“Brý večer, my bysme tu měly mít rezervaci na jméno Vorel*.”
“A která z vás je Vorel?”
*záměrně změněno

Škoda, že nám nikdo včas neřekl, že jsme mohly jít i do bazénů, bysme si vzaly plavky. Takhle si můžeme maximálně napustit vanu. Hned po tom, co vyzkoušíme obrovský hotelový župany, vylezeme ze skříně a doskáčeme na postelích. Milovat nás, jak jinak. Nemám zapomenout zmínit, že N. je expert na dělání pěny ve vaně, i když se zrovna moc nepředvedla. Po půl třetí konečně zavíráme oči s tím, že už se vidíme na snídani, neboť nás dostihl hlad a žádná půlnoční svačinka se na dosah nejevila.

Minutu po zavření očí vedle mě do postele spadlo něco. Něco, co mohlo mít rozměry a váhu třeba tenisovýho míčku, fakt jako citelný dost to bylo, vylítnem obě a nikde nic. Duchové všude. I u N. v pokoji, i v hotelu. Pronásledujou nás?

Dokonalost v podobě snídaně. Pánové od stolu vedle nás sledovali celou dobu, ale když jsme si přinášela po padesáti minutách neustálýho jedení každá pátý talířek jídla, zatímco oni celou dobu usrkávali kávu z malých hrnečků, nevěřícně kroutili hlavama a pravděpodobně mysleli, že je nevidíme. Whatever.

Následovalo utrpení, jsme neuvěřitelně přežraný, dvě hodiny sbíráme síly ke zvednutí se ze stabilizovaný polohy a vydání se na cestu k domovům a svatosvatě si slibujeme, že už se nikdy nikdy nikdy nepřejíme. (Hlad jsem od snídaně v osum dostala někdy v půl pátý odpoledne a následně jsem se v šest přežrala znova, výživnej den. Ale od tý doby fakt né už, naštěstí!!)

Z tohoto výletu našeho vyplynulo jedno důležité ponaučení. Nespoléhat na to, že pastu na zuby vezme ta druhá. Nevezme.

Bad hair day level: drdol. Tak jsme klasifikovaly stav, kdy máte na hlavě takovýho hagrida, že už ani culík není přijatelnej :D Stane se.

“Ty musíš asi na tom internetu hodně hledat, abys pokaždý našla novou věc, kterou mě nasereš, co?”
Aneb mamka a její postoj k mým neustálým pokusům s neznámýma potravina :D

Umírám docela ze cvičení, docela jsem se nějak do toho dala a mám teď zrovna takovou tu fázi, že MUSÍM. Ale včera už mi bylo zle na pumpu, na dnešek jsem si naordinovala pauzu. Měla jsem ráno chuť jít běhat, ale mám tak unavený svaly, že by to stálo za houby. Zítra. Zároveň ale cítím, jak mi to, že “něco dělám” dodává energii a sílu, když vezmu v potaz, kolik hodin průměrně spím, samotnou mě občas překvapuje, jak jsem přes den v pohodě.

Mám ráda svoje “školní” bloky. Vždycky mám jeden, oficiálně na poznámky, žejo. Z větší části je plnej různých čmáranic, nápisů, obrázků, řádků z písniček, který mě zaujaly, prostě kde čeho. A baví mě tím pak zpětně listovat. Do jednoho z nich jsem si nakreslila před pár dny ručně jednoduchý logo na svůj web s fotkama, zdigitalizovala ho a měla jsem z toho (vlastně asi pořád mám) fakt radost, asi poprvý, co jsem něco takovýho udělala tak, že to je i dobře provedený, rovnou ve křivkách a takhle, prostě použitelný :)

Umírá mi telefon. Softwarově, zase. Nemám na to moc nervy, už jsem málem kupovala náhradu, ale dobře, že nejsem líná si prověřit kde co a zabránila jsem tak tomu, že by mě někdo dost dobře oškubal. Nicméně telefon tím pádem nemám.

Zítra jedu k N. a od léta mi říká, ať jí upeču buchtu, co jsem pekla poslední víkend v Uptonu. Našla jsem jinej, ale hodně slibně vypadající recept, výborný složení, živiny… Asi mi to mělo být rovnou od začátku podezřelý :D No, ehm, znáte takový to “… a za stálého míchání vylijeme do záchodu”? Neslo se to v podobném duchu – po ochutnání prvního sousta jsem ho zase honem rychle vyplivla, buchta letěla do koše málem i s formou a ještě jsem si šla vypláchnout pusu? Vážení, tohle se mi fakt ještě nestalo xDDDDDDD  Takže nic. Jsme bez sladkostí na víkend.

Středa byla můj poslední první školní den na bakaláři. Doufejme. Zbývá mi už jen jeden předmět, volitelný, a zatím to vypadá, že jsem si vybrala úplně nejlíp, jak jsem mohla, po první přednášce a cviku jsem nadšená. Po 169 odstudovaných kreditech konečně něco, kvůli čemu asi budu fakt ráda jezdit do Prahy a z čeho budu mít pocit, že mě může fakt někam posunout. Kdyby bylo aspoň pár dalších předmětů, kterýma jsem si musela za tři roky studia na VŠE projít, koncipovaných podobně, mohla být spousta věcí jinak.

Protože mi N. nevěřila, že půjdu ven v účesu Kelly Parker, který jsme vyhodnotily jako největší možnou účesovou pomstu. Challenge? Tak na poštu, no :D 

Zajímalo by mě, kolik jsem zapomněla natočit videí do únorový videochallenge. Zjistím zítra, no :D

life & stories, parties & events, photos

February 17, Monday

posted by cassidy on 2014-02-17 at 11.27 PM, 1 comment

Měla přijet v pátek. A v pátek byl Valentýn, že, proto čekám na nádru se srdíčkovým balónkem, největším kýčem, kterej jsem cestou dokázala vymyslet a sehnat. Ale přišlo mi to celkem cute. Že vyleze z podchodu ověšená krosnou a  kabelkou  a ještě u toho ponese živej tulipán, to jsem fakt nečekala <3 Lidi na nádraží netuší xDDDDDD Máme už asi tři měsíce v plánu večeři a ještě si měníme rezervaci na dřív, v pět na jídlo, abysme byly v osm doma. Osmá ranní bohužel byla rozhodně blíž, než ta večerní. Dokonalý burgery v Arts Café, nenápadně sledujeme všechny páry okolo nás a fandíme pánovi, co čeká snad tři čtvrtě hodiny s červenou růží (nakonec mu slečna přišla, ale bylo to napínavý!). Slibuju ještě jeden drink v casinu, protože tam N. měla být už před rokem a půl a od tý doby jí to nikdy nevyšlo. Ne, že by o něco přicházela, ale chtěla ho “zažít”.  Jenže potkáváme lidi, další lidi a najednou je půlnoc, Pagi, procházka, vyhlídka, skoro doma už jsme, a pak zase nejsme, vinárna a valentýnská párty, Micky, Ponorka a drsnopárty, bohužel poslední zastávka v kebabu opět a domů nad ránem. Aha, no.

Trapka z Trutnova a “Na severu Čech nemaj’ dech,” Pagi perlí.

V sobotu nevíme, jestli strašně chceme nebo strašně nechceme jet do Soči. Jedeme nakonec, Tomáš nás bere autem, což je ještě lepší. Policie na koních v McDrive.

“A objednávali něco i pro ty koně, nebo jen pro sebe?”
Prý jen pro sebe, jestli to chcete taky vědět.

Sice sportoviště tajou, všude je spousta vody a bláta, s tím nikdo nic nenadělá, ale přijde mi to sympatický a má to hezkou atmosféru. Muselo to stát neuvěřitelných peněz, ale lidi si to užívají a myslím, že je fakt milý, že přijdou snowboarďáci udělat show lidem, že má veřejnost takhle možnost být blízko vysílání. A tak.

Protože některý ženy umí číst v mapách.

Nejvíc z celýho výletu jsme si ale rozhodně užili strom cestou k autu. Nemám vůbec tušení, jak se to stalo, ale na dvacet minut jsme absolutně zapomněli, kolik nám je… A lezli po stromě. A věšeli se za nohy. A ani těm policajtům v pozadí to nevadilo. Úplně na chvíli nevnímáte, že běží čas a že máte na kost zmrzlý ruce i prsty na nohou, protože conversky a únor.

Kdo uhodne, co děláme na týhle fotce, má u mě velký bezvýznamný plus :D Ne, umím teď dělat diplomy, asi i diplom bych udělala! 

Ninja! 

“A tys byla někdy na Okoři?”
“Ne.. Proč?”
“No, žes minule po mě chtěla, ať se naučim tu písničku, že si ji zazpíváme…”

A pak prostě stojí na kraji silnice pán od nějaký konkurence Family Frost, vy chcete zmrzlinu, zastavíte, koupíte si jich 15, protože po míň se neprodávají a zapomenete na ně v mrazáku. Se stává i v lepších rodinách.

Koukáme na třetinu hokeje doma a na druhý dvě s klukama ve Zlončicích, rychlej přesun během přestávky. Rozebíráme s Jiřím zaseklej Zenit E, čímž přicházím o většinu do tý doby vyfocených snímků, ale foťák žije. On asi přežije kde co, to je pravda. Jen poučení pro příště – režim bulb nezkoušet. Zasekne se to znova.

“S tím i kdybys upadla, tak to spíš udělá kráter do země, než aby se to rozbilo.”

A zase rychlej přesun domů, jsme úplně hotový, čerstvej pražskej vzduch udělal svý. Chceme koukat na Musíme si promluvit o Kevinovi, ale po patnácti minutách to vzdáváme, protože minimálně pět minut už jsme prospaly.

“Ještě, že jste nepřijely barákem.”

Protože Sněžka je daleko a protože na Sněžce už jsme byli hodněkrát, nedělní plán zní: Milešovka. Taková poloviční Sněžka. Zato terén by mohl směle konkurovat! Bahno po kotníky, spadaný stromy nebo deseticentimetrová vrstva ledu, vyberte si. A nebo taky všechno dohromady. Myslím, že pádu se neubránil ani jeden z nás, jak čuníci jsme se vrátili. Znova zničený úplně, computer kids na vzduchu, proč tohle děláme. Ale vnitřně se pak člověk usmívá.

Jsem za Zenitem. Doslova.

Fotky z Milešovky jsou od Káti a Jirky, tak jim hromadně poděkujme za to. Já jsem tentokrát nechala pětitisícovku napospas autu, protože mi přišlo úplně jako magořina, abysme si nesli v pěti lidech pět záznamových zařízení, ale byla jsem z toho pak celou dobu nervózní, nemůžu to dělat prostě asi. Nosila jsem si teda v ruce tu cihličku, Zenit půjčenej od Jirky, jenže mi zbývalo asi šest snímků na filmu, to si člověk musí hodně rozmýšlet. Ale to zase až příště :)

life & stories, parties & events

February 3, Monday

posted by cassidy on 2014-02-03 at 7.56 AM, 0 comments

Společensky náročnej víkend. Momentálně zvládám skloubit všechno fakt jen díky promyšleným časovým harmonogramům celýho dne a tomu, že se nedějou věci, který by mi pečlivě rozplánovaný minuty bortily. Testuju mimochodem v praxi nový poznatky z Konce prokrastinace a něco mi dost vyhovuje, uvidíme, možná dokonce přehodnotím svůj dosavadní systém.

Pátek v duchu návratu z Krkonoš, v autobuse jsem si hodně všechno promyslela už a domů dorazila s bojovým plánem. Hlavně okamžitě vybalit. Nejhorší věc, nechat to na pozdějš někdy. Čím dýl ta taška leží v pokoji, tím víc budí hrůzy a nechuti s ní cokoli dělat. Práce, práce, ta, co nejvíc hořela. Večer měla Téra prsty v organizaci přednášky Romana Žaloudka o výstupu na šestou nejvyšší horu světa, Cho Oyu, a slíbila jsem, že tam budu. Ne jako nějakou oběť, jako to vypadalo, že to bere, vážně mě to zajímalo a pan Žaloudek byl mnohem lepší, než jsem čekala, měl výborný fotky, skvěle připravený povídání a hlavně mi byl neuvěřitelně sympatickej svojí životní filozofií, pozitivním myšlením a tak. Mám ráda takovýhle lidi.  Kdyby někoho zajímalo víc, tady je pár fotek z té expedice.

Z přednášky rovnou na párty, dvě ztracený rajčata, sjezd kopce na sáňkování autem, foťák, kterej poslouchá jen mě, noví lidi, hodně dotazů, laková fixa, patnáctero zmalovaných rukou (jsem si nemohla pomoct! :D), ztracená fotka z polaroidu, spousta gymnastiky a miliony palačinek. Čtyři hodiny nekvalitního spánku, zima. Na to, že nejím palačinky, jsem na nějak podezřele hodně fotkách s nima.

fotky já a Jiří Faix

Sobota, spousta práce, after-party běhání ve veltruským parku, kde to vypadalo na krásný podzimní den asi tak 14875x víc než na první únorový.

A večer snad měsíc plánovaný večírek s mýma nejmilejšíma gympláckýma. Jsme se všechny dohromady neviděly zase sto let. Pro Jíťu jsem třeba měla dárek k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Čekala jsem, že to bude tak na dvě hodiny, nebo tak něco. Ale návrat o půl třetí ráno fakt ne. Mám pocit, že jak se vídáme relativně málo (i když mi každou chvíli někdo říká, že je super, jak se dokážeme scházet, máme asi na to trochu jiný měřítko), chvíli nám trvá, než se naladíme zpátky na stejnou vlnu, což je na jednu stranu trochu smutný, ale vlastně je super, že to vůbec dokážeme ještě. Probraly jsme nakonec asi i to, co jsme nechtěly, trochu zformovaly malej plán na jaro.. A docela jsme si udělaly slušnou párty, viď, Terez?

“Tak já vám to jdu spočítat…”
“Jak jako? Vy už zavíráte?”
“Nóó.”
“Ježiš a co máme teď jako dělat? Pro mě přijede táta až za hodinu!”

…tož napsaly jsme “tátoj,” ať přijede za hodiny alespoň dvě, aby mělo smysl se převelet do jinýho podniku a následně se po tom, co se nějaký pán začal věšet za nohy od stropu a my jsme začaly přitahovat pozornost až příliš mnoha lidí, zmizet domů.

Zničená ze sobotní noci se ještě trochu víc zničit na pump fx, ať začnem ten pracovní týden s dobrým pocitem z bolavých svalů. Dneska ráno jsem vstala s tím, že budu fakt silná a půjdu běhat a víteco. Sníh zase. A moje síťkovaný letní běhací boty. Nejde tohle, no.

life & stories, parties & events, photos

February 2, Sunday

posted by cassidy on 2014-02-02 at 1.55 PM, 0 comments

Od úterního večera do pátku na horách u Natáličky. Zmizet o všední dny a zazdít komunikaci se světem, který po mně vyžaduje práci, bylo trochu stresující, ale udělaly jsme strašně moc věcí dobrejch, nešly jsme tentokrát ani na lyže, ani nikam moc jinam. Fotily jsme, natáčely, fotily natáčení a následně zpracovávaly všechny ty pořízený věci dva dny v kuse a strašně jsme si to užily. Pro začátek je tu trailer v předchozím příspěvku, ale ještě přijdou věci! Vzaly jsme si všudypřítomnou mrkev do kina. Vejška je film, kterej jsem asi vidět nakonec fakt moc nemusela. Poslední večer jsme byly trochu smutný a dlouho jsme si povídaly v posteli.

“Vymyslíme to pak s Google translate.”

“Dram kávy”  a extrémní extrémy.

Kopyrajt my dvě, Beskyda a Natála.

Nechala jsem si vytisknout fotky. Příště to musím udělat po kratší době než po tři čtvrtě roce, kupička 200+ kusů teď čeká na nalepení do scrapbooků a mám trochu pochybnosti, jestli na to na někdy dojde.