Protože je březen a v březnu byly vždycky důvodem proč se sejít moje, Téry a Adamovo trojnarozeniny, opět jsme to svolali. Zakázali jsme tomu říkat oslava, zrušili jsme dárky a doufali, že nezůstaneme v kasínu sami. Účast úplně nad očekávání, skvělej večer. Bylo neuvěřitelný teplo, připadali jsme si, jako když jdete v létě u moře večer na procházku, občas vyběhli na zahrádku a užívali si noc venku, nikdo nepřišel k žádný újmě, Fidgi zůstal bezprizorní, nepřežraly jsme se s N. v noci, jak se to občas vyčerpáním vymkne, poprvý v životě mě někdo vezl na řidítkách na kole a vypadalo to, že se všichni bavili :)
“Ty seš deník princezny. A ty seš deník princezny dvě!”
“Blin? A to je kde?”
“To je ledňáček a to je kříž.”
Květina obdržená (díky Fidgi!!) a květina zakoupená. Od starý paní v parku. Obě mi dělaj’ radost v pokoji.
Protože vybalancujte šedesát kilo živý váhy na nohou a ohněte se takhle bez opory země, když si začnete protahovat záda ve jednadvaceti letech. Protože si musíme na vlastní kůži zkusit asi úplně všechno, co nás jen trochu zaujme :)
“Když vyjde, tak budeš mít boží příběh k ní!”
Aneb jak mi Natálička chtěla udělat vážnou fotku, když v pondělí ráno pršelo, já jsem dělala nějakou práci u počítače a hrála Smells like teen spirit. Najednou Káťa z ničeho nic napsal, že se musel v práci uklonit thajskýmu králi, když vstoupil do místnosti, kde král byl, já jsem vyprskla smíchy, když jsem si ho přestavila, a Nat přesně v tu chvíli zmáčkla spoušť.
Ony všechny by měly příběh. Jak nás vyděsil Minotaurus cestou k bunkrům, odkud jsme mohly mít úplně nejvíc cute společnou, když jsme chytaly letos poprvý slunce, a jak se pak N. rozebíhala z kopce na louce, aby se trefila dobře do záběru výskokem. Jak jsme vůbec netušily, co všechno je potřeba udělat s Flexaretem, aby udělal fotku. Jak jsme nevyměkly a neotočily se po pěti minutách k domovu, když jsme poprvý v životě spolu šly jezdit na bruslích a začínalo pršet, promokly jsme na kost a usnuly pak vymrzlý a vyčerpaný na gauči v půl sedmý večer. Jak jsme dneska promokly znova, jak jsem zapomněla pin od platební karty, jak začaly kvíst třešně a jak jsem po letech byla v patře na nádraží, kde to má takovou zvláštní atmosféru a bylo nám smutno, že už nám zase končí víkend. Spousta dalších příběhů asi zůstane zapomenutá, protože spoléháte na to, že ty vzpomínky jsou zaznamenaný a proto je třeba tolik nedržíte v hlavě. Ten film byl ve foťáku měsíc a bylo toho na něm mnohem víc, než co si teď dokážu vybavit. Pár minut po tý poslední zmíněný situaci jsme zjistily, že ten film byl špatně navinutej a není na něm ani jedinej z těch okamžiků. Analog. Buď a nebo.
Upekla jsem nám asi tak půlku prasete, abysme měly princeznooběd. Zjistily jsme, že to je fakt dobrý, obírat kosti rukama, že nám to zabere hodně času a alespoň to jídlo nespráskáme tak rychle. Ještě dneska jsem to dojídala, pečený žebra jsou jedno z mých fakt fave jídel, ale pátej den za sebou, no.. už mi to docela lezlo ušima :D Je smutný, že ovesná kaše s mandlovým mlíkem je pro mě cheat meal. Ale o to víc jsem si jí vážila. A užila <3
Upekla jsem taky poprvý od léta znova “sežrala-mi-paleo” mandlovou buchtu a Adam dokonalej paleo dort, takže jsme si těžce užívali všichni.
Takový jsem měla (mimo jiné) zase krásný jídla.
Natálička udělala po dlouhý době koupací koule zase, tentokrát úplně monstrózně velký a vypadaly úplně profi. Asi nejoblíbenější várka moje byla tahle, co se týče vzhledu. Funkční boží jako vždycky, žejo, zrovna jsem si včera hrála na vorvaně ve vaně, když jsem se snažila se “v tom” “obalit” celá, protože z toho je pak taková mastná a vyživená kůže. Hodně jsem si to užila, a to že já se zásadně sprchuju, nespatřuju žádný zázraky v ležení ve vaně :) Ale už jsou všechny pryč, takže máte asi smůlu, jestli jste si neobjednali předtím, když je avizovala na blogu.. Jedině, že byste jí napsali a zkusili ukecat další sérii, má prej zase už nějaký nový nápady.. Doufam, že mě nepřerve za tuhle pobídku :D
Jsem si nemohla nevyfotit dneska ráno. Vypadá to jako hodně špatnej vtip, ale je to úplně nevinný! Ráno jsem krutě nestíhala, ale vím, jak strašně bez jídla nefunguju, proto jsem si alespoň udělala snídani do krabičky. A krabičku nechala doma na lince. Jak jinak, žejo. Snídaně v McD jsou záchrana, aneb míchaný vajíčka s sebou, co víc si přát. Sice dost zbytečnejch šedesát korun, když v tý krabičce doma bylo přesně to samý, ale zachránilo mě to od za á smrti hladem a za bé od toho, že bych snědla něco, co fakt jíst nechci. Ale na první pohled to vypadá jako výsměch, radši jsem rychle nacpala všechno do kabelky :D
3 Comments
udělejte to obráceně
Athelas, já jsem taky takovej pseudopaleo fanoušek ale, přijde mi to jako dobrá cesta a snažím se tak stravovat, ale nejsem dost striktní :) Nicméně svoje důvody a přínosy bych určitě napsat mohla. Cvičím dost, to je míň pochybný než moje dlouhodobý stravovací experimenty :) Díky za podněty, budu na to myslet!
škoda toho filmu :(
Cassidy, někdy můžeš zkusit víc rozepsat “paleo + já”, proč jsi do toho šla, co ti to přineslo. V mým okolí je taky pár pseudopaleo fanoušků, ale ti se nedají brát vážně.. nebo se víc rozepsat o tom sportu, dost teď makáš. To jsou věci, co mě docela zajímají, je to zase něco nového k zamyšlení a porovnání. :)