November 29, Saturday

Dnés se podíváme zpátky do minulosti na to… Jak jsme 21. září běželi závod.

“Tak kde chceš začít? Rozhodnutím?”
“No jasně, rozhodnutím, to bylo úplně rozhodnutí.”

Jsem si stěžovala. Jeden večer, když jsem pomalu začínala balit na dalších čtrrnáct dnů v UK, jsem si stěžovala, že kvůli odletu nestihnu další z řady překážkovejch závodů, který se v průběhu jara, léta a podzimu konaly na různých místech v Čechách a nejdřív to byl nejistej termín státnic, pak léto v zahraničí a pak právě další podzimní výjezd. Stěžovala jsem si večer. Ráno první věc, kterou jsem našla v mejlu, bylo “Potvrzení vaší registrace na Back2thetrenches”. Rozhodnutí jak sviňa. OMG.

Tak jsme běželi, no. Co na tom, že fyzička spíš nic než moc a trénovat nějak nebyl čas (zajímavý), že večer předtím Káťa slavil třicátiny a že jsem měla namožený všechno jak blázen, protože po měsíci sezení u počítače jsem předchozí dva dny makala deset hodin jak blázen na rekonstrukci domu.

Časová rezerva hodina a půl do ranního londýnskýho trafficu neznamená vůbec nic, pro kafe na benzínku jsme si přes celý parkoviště běželi, cestou zpátky ho půlku vybryndali a start jsme stihli tak tak. Celkově jsme rádi, že jsme vůbec vyběhli, nějak se tak všichni pořád hromadně rozcvičujou, tak se taky rozcvičujem a najednou se běží, aniž bysme zaznamenali nějaký signál. Ok, po půlhodinovým čekání a hlasitým společným odpočítávání na WRP trochu rozdíl :D

Vybíhalo se ve vlnách, myslím, že jsme byli druhý kolo, takže jsme měli šanci vidět ještě před startem některý z předchozích závodníků. Nevypadali úplně nejhůř. Docela i čistě na to, že závod se jmenoval “mud race”.

“Se možná ani neumažem,” padla památná hláška, který jsme se hodně vytlemili ve chvíli, kdy jsme asi v druhý minutě běhu skočili do pás do bahnitý vody v příkopu. A to jsme hodně nevěděli, co nás čeká dál.

Začali jsme delším pozvolným stoupáním, po kterým následovalo snad osum superprudkách sešupů, který míň odvážní překonávali po zadku a zbytek se snažil zachytit aspoň větví okolo, aby neskončil ve křoví dole, ale aby se mohlo “sešoupávat”, musely se stejný kopečky zdolat i opačným směrem, ve většině případů po čtyřech, protože jinak to prostě moc nešlo. Hm. Nemít neustále povzbuzujícího vodiče deset metrů před sebou a v hlavě spíš negativní motivaci v podobě šílený ostudy, v tuhle chvíli jsem neměla daleko od toho se na to vykašlat :D První třetina závodu byla hodně o svalech a výbušný síle v nohách a to není moje silná stránka. Srdce mi málem prasklo a nohy moc nechtěly poslouchat, ale naštěstí následoval trošku delší výklus po lesní cestě, podařilo se mi trochu se rozdechat a “dostat se do toho” a přibližně od třetiny jsem si začala běh i překážky dost užívat. I když jsem Káťu pořád brzdila, většinu času jsme ostatní spíš předbíhali, ale tím, že se mísily jednotlivé vlny závodníků, neměli jsme tušení, v jak úspěšné části se pohybujeme.

Plazení pod ostnatým drátem, podlejzání, přelejzání, prolízt skrz dlouhou trubku, běžet s pneumatikou, seskočit ze dvou metrů do půlky lýtek do hnoje, milionkrát po pas do bahnitýho zákopu a ven, skrz vysokou trávu, pod maskovací sítí, dvacetimetrová klouzačka (jak jinak než končící v bahně), před oheň, přes obří pneumatiky, skrz pneumatiky, hodit granátem na cíl, na závěr přeplavat řeku (aha, tak proto bylo těch pár lidí relativně čistých)… Pět kilometrů, na kterých vám nikdo nedaroval jediný metr. Občasnej sympatickej teamwork ve vzájemným vyhákávání se z ostnatýho drátu nebo vystrkování se z kluzkých bahnitých rigólů a stovky lidi, co fakt dělají, co můžou, věci, který tomu dají úplně jinej rozměr a zase vás posunou psychicky trochu dál.

Cílem jsme proběhli společně za pracičky s časem 42:40. Takže to bylo to:
“Chceš to to zaběhnout, jakože fakt zaběhnout, nebo poběžíme spolu?”
“Dáme to na pohodu, společně…”

Vyčerpaní vyklepanýma rukama odvázali čipy z tkaniček, osprchovali se oblečený z toho nejhoršího, zjistili, že jsme zničili bílý sportovní ponožky a hlavně slávistický trenky, navlíkli se do suchýho, modlili se, abysme to “lítání po venku absolutně turch” neodnesli nějakou sexy rýmičkou a přiblblýma úsměvama se vydali na skoro stokilometrovou cestu kolem Londýna zpátky.

Tři dny na to jsme z oficiálních výsledků zjistili, že to znamenalo z celkovýho počtu 381 účastníků desátý a jedenáctý místo a pro mě zároveň bronzovou příčku v kategorii žen. Docela asi teda good job, guys!!