So here their real ride beggins

26. 9.
Cesta z Hradce Králové, kde jsem s narvaným batůžkem přeskočila ze žlutýho autobusu ke K. do auta, do Krumvíře trvala mnohem dýl, než jsem čekala, ale nemohla být víc cool. Projížděli jsme krajinou plnou zelených kopečků zalitých slunečníma paprskama, o chvíli později jsme sledovali zapadající slunce, zatímco jsme chroupali zelený jablka a jeli po uzounký silničce lemovaný břízama někde před Blanskem. Pár průjezdů serpentýnama skrz lesy připomnělo typický hororový scény, za šera se v údolíčkách povalovaly kousky mlhy a já jsem si zapadlá do sedačky spolujezdce říkala, jak se mám nejlíp. Víkendovej výlet začínal ještě víc dokonale, než bych si dokázala představit.

A pak jsme, po spoustě hodin, byli najednou v tom pověstným Krumvíři. Nehledě na to, jak moc jsme po něm toužili, Vilda  rozhodl, že na jídlo nemáme nárok do tý doby, než podstoupíme prohlídku jejich rodinného vinného sklepa (protože na Moravě se nesmí říkat sklípek, prej!), a o pět minut později už jsme se za svitu diod na telefonech brodili vysokou trávou k rodinnýmu pokladu a s respektem nesli v ruce dvaceticentimetrový klíč jak z pohádky. Pořád nevěřím, že to je bez dvou týdnů půlrok, co jsme se s Vildou viděli naposled, přijde mi to jako před týdnem. Ze sklepa jsme si přivezli výborný červený s láskou vypiplaný Vildovo tátou a do půl druhý, kdy jsme si nakázali, že už vážně nesmíme zůstat vzhůru ani o minutu dýl, bylo o čem vyprávět. A co plánovat, protože situace se má následovně…

• Vaši kamarádi mají následující den svatbu.
• Moc rádi by vás tam viděli, nicméně vzhledem k okolnostem absolutně nepočítají s tím, že byste se objevili.
• Svatba se koná v ne-úplně-maličkém městě kousek za slovenskými hranicemi, ale nevíte přesně kde…
• nevíte přesně kdy…
• nevíte o nikom dalším, kdo se svatby účastní nebo by o ní měl informace…
• a zeptat se nemůžete, protože překvapení, žejo. Výzva?

A tak ráno vstanete, společně s Vildovou maminkou se snažíte dát Vildovi dohromady nějaký alespoň-trochu-svatební outfit, což vrcholí tím, že běháte po maličkým nákupním centru ve víkendovým Hodoníně, kterýmu vévodí Kik, a snažíte se sehnat sedící košili. Kumšt. Naštěstí po chvíli zoufání objevujeme mini butik prodávající převážně právě košile od českého výrobce, sice trochu mimo původní cenové očekávání, ale zato jsou krásný. A tak poprvý vidíme Vildu jinak než v tričku s obrázkem typu Paul Frank a wow.

V tu chvíli se na facebooku objeví indicie v podobě fotky hotelové snídaně budoucích novomanželů a tak okamžitě víme, kam zamířit. O to větší je zklamání, když kolem hotelu inkognito projíždíme, jsme nervózní i se zatmavenými skly a najednou vidíme pár ve svatením.. a společeně. “To je v háji, jsme to prošvihli?” “Neříkejte, že měli obřad už od jedenácti…” Za rohem zdobíme auto stuhami a připevňujeme svatebního Kiwiho s tím, že zjistíme, kde se koná “pokračování” a překvapíme alespoň tam. Máloco mi v poslední době udělalo takovou radost jako recepční, která mi řekla, že se Ondra s Ivanou jeli fotit a obřad sice neví kde, ale začíná až ve tři. To máme ještě spoustu času to zjistit. Nakonec to nebylo vůbec těžký, my jsme krom perfektního oběda stihli svým vzhledem budit rozruch i ve vedlejším městě, kam jsme si zajeli do kavárny a těšili se, jak se nám to pěkně vydaří…

… a vydařilo! Když jsme na náměstí před kostelem zatroubili na Ondru vycházejícího z hotelu, nejdřív nás nepoznal a když mu došlo, co se děje, byl skoro dojatej. Taková ta nefalšovaná obrovská radost, to jsem ani nečekala. Obřad, ač církevní, netrval vůbec zbytečně dlouho, hrála krásná hudba, mladý oddávající měl hezký proslov a novomanželé se slibů zhostili taky perfektně. Venku mezitím přestalo pršet a všechno dál šlo jako na drátkách až do brzkých ranních hodin.

 

Foto: LK studio

Svatba byla nádherná. Asi nejlepší, na které jsem kdy byla, vážně (smáli jsme se, že snad jen “so far” :) ). Myslím, že hodně dělá to, jaký zahraniční život Ondrej s Ivankou žijou, jaké překážky byli oba z novomanželů schopni překonat a že právě díky životním zkušenostem si svatbu opravdu užili bez nejmenšího náznaků stresu, stíhali se věnovat sami sobě navzájem i hostům jako úplní profesionálové, DJ / moderátor i fotografové odváděli skvělou práci a zúčastnění pomohli vytvořit neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Jsem moc vděčná, že to nakonec všechno vyšlo a my tři s nimi mohli sdílet tenhle speciální den a “zavírat” svatbu skoro za svítání. Věřím, že tímhle to teprv začíná :))

… a naše víkendový dobrodružství vlastně taky zdaleka nekončí!