life & stories

2018

posted by cassidy on 2019-01-26 at 10.42 AM, 8 comments

V uplynulým roce jsem blogu dala míň než všechny předchozí a i když mě to na jednu stranu mrzí, asi ne dostatečně, protože mám pocit, že se to v blízký době nezmění. Protože bych musela vybírat, jestli o životě a zážitcích psát a nebo žít další, volba byla jasná. Na tenhle článek jsem si ale čas našla, je pro mě důležitej. Interně tomu na Plurku (v roce 2018 nás většina “oslavila” 10. výročí od registrace, to je taky něco…!) říkáme bilance, ale nemyslím, že bych bilancovala. Jen si tu shrnu uplynulej rok, protože občas mívám pocit, že se toho zase tolik nestalo, ale ve výsledku jsem pak vždycky překvapená a spokojená s tím, co jsme prožili a dokázali.

Leden

Začátkem roku tak nějak poplouvám. Jsem z toho neustálýho šeda a tmy zaskočená. První zima tady na horách. Řídím skoro denně za tmy a hustýho sněžení a tak utíkám alespoň jednou týdně do útulnýho tepla jógovýho studia. I když mi to zabírá hodně času a v ty dny většinou už nic jinýho nestihnu, v tomhle období je to fajn. Ostatní dny často cvičím alespoň doma.

Držíme s Nat půst. Jednodenní. Vydržíme, ale zjišťujeme, že život bez jídla nedává smysl :D

Navštěvujeme Anie a Lukyho u nich v Orlických, couráme se celý odpoledne zasněženými lesními cestami a povídáme tolik, že kdyby nás nezahnala tma a zima, možná tam kecáme doteď.

Během volných chvilek v dílně prototypujeme houpací lišku pro děti, součást našeho dlouhodobějšího nápadu, a baví nás na něčem dělat společně.

MInerály akvarel

Únor

2.2. jsem jela po dlouhé době do školy. Obhajovat diplomku.  I když v porovnání se stresem ze státnic jsem se cítila o dost jistější, vzhledem k tomu, že jsem ještě ani to ráno neměla v ruce posudek oponenta a vedoucího jsem si vybrala přísnějšího schválně, aby moje práce za něco stála, jsem se obávala, co mě čeká. Posudek přišel asi 15 minut předtím, než mě Tom vysazoval u školy, o pár minut později jsem sledovala, jak z učebny odchází dvě slečny ze slzama v očích – to na náladě úplně nepřidá. Naštěstí narychlo připravené odpovědi na otázky v posudku stačily na to, aby vyvrátily všechny pochyby a tak jsem svých pět a půl roku na VŠE zakončila diplomkou na výbornou. Udělalo mi to radost, ale trvalo minimálně ještě měsíc, než se mi podařilo dostat záda odrovnaná nekonečným psaním do nějakého „předdiplomkového“ stádia.

Aby té úlevy nebylo moc, po roce práce s projektanty smetá naše dokončené dokumenty na přestavbu domu ze stolu soused, který s návrhem nesouhlasí. Bohužel soused zároveň působí na stavebním úřadě (horší kombinaci nevymyslíte) a důvody jeho nesouhlasu jsou minimálně z části oprávněné, což zjišťujeme až posléze. Projektantka nám jednoduše zkreslila přesně to, co jsme si představovali my, a to, že to nesplňuje některé normy a předpisy se nám nenamáhala ani říct, natož vymyslet jiné řešení. Rok čekání a práce je najednou pryč. Nenajímá si právě proto člověk na takový věci odborníky? Achjo. Všem kolem nás je nás hrozně líto, ale my to neseme až nějak podezřele dobře. Jako bychom něco tušili.

Konečně si trochu víc užíváme si zimu, vyrážíme na lyže, na běžky s kralupskýma, posedět do skibaru a i za kamarádama na horskou boudu. Několikrát se snažíme natáčet s kameramany promo video v Malé Úpě. Počasí s námi vždycky absolutně vymete, ale alespoň se projedu na skútru a manžestrový sjezdovce bez jedinýho dalšího člověka.

Březen

Tom odlítá na týden pracovně do Dubaje, zatímco my s Nat se ten samý den scházíme s právničkou, abychom zase jednou zabojovaly za Číču a celkově autorskou tvorbu. Je to nejroztomilejší schůzka v růžovým pokojíčku a když zapadneme do hlubokýho měkkýho gauče, připadáme si spíš jako na terapii než u právníka. Díky člověku na svým místě a řadě důkazů (díky, sociální sítě!) a pár věcem, o kterých by nás v nejmenším nenapadlo, že nám teď pomůžou v právním sporu, se nám daří dosáhnout svýho. Možná je svět přeci jen ještě v pořádku.

Tom se vrací z teplých krajin, slavím 26. narozeniny a pouštíme se do plánu B. Ten jsme původně vůbec neměli, ale vzniknul potom, co padl plán A. Nemůže být představba půdy? Tak bude suterén! V tu dobu jsem si absolutně nedokázala představit, co nás čeká. To ale nejspíš nikdo. A tak jsme začali vyklízet. Jeden víkend, druhý, třetí. Smrsknout věci ze tří místností, které se přes 40 let plnily vším, co „by se jednou mohlo hodit“, do jedné, znamenalo spoustu redukování. Ani jeden z nás není takový, že bychom nechali přistavit kontejner a všechno do něj bez přemýšlení přesunuli. Rukama nám prošel každičkej hřebík. Všechno použitelné jsme vybrali, očistili a uložili na nové místo. Všechno, co už neposlouží, jsme pečlivě vytřídili, aby do směsnýho odpadu přišlo fakt úplný minimum. Obecně redukovat odpad se nám, myslím, daří dost dobře i běžným životě, a šířit takové myšlenky celkem taky. Každý krůček našeho okolí za poslední roky mi dělá radost. Sníh pomalu mizel, po celý zahradě začaly rozkvétat sněženky a v tenhle moment jsem pořád měla představu, že jakmile odvezeme poslední odpad do sběrnýho dvora, víceméně vymalujeme, položíme podlahu (ok, a nějak v mezičase obložíme koupelnu) a maličký byt bude připravený. Hoši.

Poprvý v životě zkouším skialpy. Na noční výšlap vyrážíme s lidmi z práce a je to velká dřina, ale zároveň skvělej zážitek. Promoce a vánočno-narozeninovej večírek s kralupskýma. Zpráva od ségry. Podařilo se jí získat visa na Zéland, prý mám zatím hlavně mlčet. Ta holka je neuvěřitelná.

Podaří se nám získat hint, který nás dovede na pozemek, který jsem už kdysi dávno našla v inzerátu a nadchl nás, ale nedokázali jsme rozklíčovat, kde přesně se nachází, abysme si ho mohli prohlídnout. Byl zbytečně velký (a tím zbytečně drahý) a stála na něm stavba k demolici. Ale protože svět je malej, naše zvědavost nezůstala bez povšimnutí a přistála u nás jiná nabídka. O pár desítek metrů vedle, rozumnější výměra, dostupnější cena. A hlavně – ten výhled. Má sice zase jiný háček, ale to buď vyřešíme, nebo ne. Ale tohle je prostě ono! Už teď děkujeme sousedovi za to, že se mu nelíbil náš původní plán… Kdyby ho odsouhlasil, nikdy bychom tu teď nekoukali na Černou horu.

Duben

Tom je nešťastnej ze svojí práce, snažím se mu být oporou, ale to hlavní je na něm. Vysílám nás na seminář Jak hořet a nevyhořet, který nás sice nějak zásadně nespasí, ale na psychiku to působí dobře. Přichází s krizovým plánem a nezbývá než čekat, jestli zafunguje.

Mně přibyla trocha freelance práce, organizuju několik focení po celý republice a řeším miliony papírování kvůli jednání s bankami. Spousta schůzek, telefonů, rozpočtů, plánků, formulářů, hledání dávno ztracených dokumentů, sepisování smluv. Když si na to zpětně vzpomenu, překvapuje mě, že se to nakonec podařilo dát dohromady.

Definitivně začalo jaro a na to, kde žijeme, je úplně neuvěřitelný počasí, který vydrží od dubna přes celý léto až do začátku podzimu. Takovou sezónu tu prý nikdo napamatuje. Hraje nám to do karet. Díky tomu můžeme mnohem líp pracovat na rekonstrukci i na zahradě. Po všemožným zvažování docházíme k závěru, že bude nejrozumnější v suterénu snížit podlahy. Postupně za velký pomoci obou tátů a sem tam někoho dalšího, kdo se přichomýtl, kluci vykopávají sedm kontejnerů suti, hlíny, osekávají základy… Já po loňském roce pokračuju v pomalý rekultivaci zahrady, tentokrát s předstihem. Návážíme novou hlínu do záhonků místo vyčerpané jílovité, seju víceméně to, čemu se dařilo i loni, v rámci možností srovnávám terén a zasívám trávu na zbytku pozemku.

I když se tu bude hrát sotva pár zápasů, na brigádu na softballovým hřišti se schází pěkná tlupa a společně ho dáváme ho po zimě do kupy. S Janinou lítáme po lesích, hledáme medvědí česnek a vyrábíme skvělý pesta.

Medvědí česnek

Na konci měsíce se objevuje zajímavej let do Kanady. Nadšeně píšu T., ale snad ani nečekám na odpověď a bookuju letenky.

Květen

Odlítáme do milovanýho Londýna. Baví mě procházet se známýma místama i nechávat si představit ta, která neznám, ale Tom na nich strávil nějaký čas. Díky tomu mi zapadají střípky vyprávění z dob, kdy jsme se ještě neznali. Trávíme nějaký čas s tříletýma dvojčatama. Vidíme je zhruba jednou za půl roku a doteď nevím, jestli si nás vážně pamatují nebo jsou tak bezprostřední a přátelí se s každým. Každopádně je to super, přála bych si, aby moje děti jednou fungovaly na podobný vlně. Cestou na letiště dostávám hroznou horečku, cesta autobusem, který nejel, letadlem a pak ještě z letiště autem je peklo. Z minuty na minutu mě bolí všechny klouby tak, že nemůžu skoro sedět ani ležet, ale na nohách mám problém se udržet. Mám strach, ale následující den mě čeká důležitá schůzka s právníky, tentokrát kvůli práci a víc než stovce klientů, kteří čekají na výsledek, proto potřebuju fungovat. Ráno jsem ale téměř v pořádku. Divnost.

Zakládáme s Nat eseróčko, společně s JB všichni dřeme jak to jde, abychom Číču připravili na GDPR. Původně jsme měli dost velký oči a chtěli to zmáknout i s kompletním redesignem e-shopu, naštěstí nám včas došlo, jak moc to je nereálný a zvládli jsme alespoň to, co bylo nezbytný.

Z nově navezený hlíny v záhoncích se vylíhly kvanta malých mušek, který si nárokujou mojí zeleninu. Když to vidím, chce se mi plakat z představy, že po vší tý dřině by se nakonec nemuselo nic urodit. Obden jezdím na zahrádku měnit lepicí pastičky a po pár týdnech boje jsou záhonky naštěstí zase pod kontrolou.

Jednou za čas se prodíráme se metr a půl vysokou trávou dívat se na pozemek, na “naše” kopretiny a ovocný stromy a jsme si čím dál jistější, že to s ním musí dopadnout.

Červen

Protože papírování nebylo málo, přichází kontrola že Živnostenskýho úřadu. Pár dnů mi příprava všeho, co máme dokládat, zabere, Nat tam se strachem jde, ukazuje se, že dámy se naopak bály, kdo přijde za e-shop s takovým názvem a sortimentem :D Ok.

Víkendy stále trávíme prací na rekonstrukci. Žádnou pergolu nemáme, proto sedáváme v otevřeným dřevníku. Máme obrovskou úrodu třešní, jíme je postupně celej měsíc a nikomu pořád ještě nelezou ušima. Objevuje se problém s trubkami vedoucími do kanalizace, takže je potřeba překopat půl zahrady. Takže trávník zasívám podruhý.

Strejda slaví kulatiny velkým koncertem, kam se mu podařilo svolat lidi ze všech kapel a uskupení, se kterými v průběhu života hrál. Postupně se s ním na pódiu vystřídají desítky hudebníků včetně několika dalších členů rodiny. Jsem na ně pyšná <3 Posedáváme na břehu řeky a Tom, kterýmu se původně moc jet nechtělo, je nadšenej.

10 let na Plurku <3

I když jsem se potom, co jsem si po čtvrtý třídě obarvila vlasy na červeno šampónem na čtyři umytí a zbavovala se té barvy tři čtvrtě roku, zařekla, že už to nikdy neudělám, nechávám Nat, aby mi nabarvila konce vlasů na růžovo fialovo a baví mě to tak, že je tak nosím celý léto.

Vyhrávám ve fotografický soutěži strašně drahý běžecký boty. Delší dobu jsem o nových přemýšlela, moje kolena si lepší podrážku pochvalujou, ale ukazuje se, že vrátit se k pravidelnýmu běhu mi nějak zásadně ani strašně drahý boty nepomáhají.

Několik teplých večerů trávíme na Dolcích, rybník jsme letos obešli snad desetkrát. Vždycky si u toho vybíráme nejhezší z chatiček, co tam lidi mají ve stráni, a pak s něčím dobrým a dobrýma lidma posedáváme na mole. Slyšíme tam hrát jednu skvělou kapelu a ve srandě se shodujem na tom, že jestli se jednou budeme brát, potřebujeme je na svatbě.

Červenec

Přijíždí mě navštívit Hrošíci a obdivuju, jakou šíří pohodovou rodinnou atmosféru. Víkend na to Tomáš s Anet, to je akorát po skončení Mistrovství republiky ve slowpitchi. Udělali jsme bezlepkový bramboráky a radovali se, že Sparks vybojovali druhý místo. To byl neuvěřitelnej výsledek na to, jak to letos vypadalo bídně. Hráčů se sešlo z různých důvodů tak maličko, že jsem na posledním místě soupisky byla já, takže jsem krom focení a zajišťování přísunu kofeinu pro všechny modlila, aby se hlavně nikomu z těch, co hrát umí, nic nestalo.

Natáčíme s Tomem kamarádům svatbu, s Nat máme nádherný věnečky od Magaely, tak jsme za víly a milujem to.

S Lůcou a Nat vyrážíme na Misi Berlín, o který vím akorát to, že máme za úkol někam k Berlínu dovézt karavan. Něco od práce, říkala Lucie… Je asi padesát stupňů, jedeme autem bez klimatizace a ten karavan, co vezeme, je asi čtyřikrát větší, než jsme čekaly. Okamžitě je jasný, že se nesmí stát, že bychom někde špatně odbočily a musely se otáčet, nedejbože couvat. Proto nám pán připojí onen karavan a ukazuje Lůce: „No, tady se otočíte a vyrazíte tímhle směrem…“ Než po devíti hodinách, spoustě plechovek studenýho pití a stoeurový pokutě přijedeme na místo, pořád netuším, co nás čeká. O to víc jsem v šoku, když zjišťuju, že cílem je setkání Mezinárodní asociace karavaningu a campingu. Karavanů jsou tam stovky, možná tisíce, a troufám si odhadnout, že věkový průměr účastníků vysoko nad šedesátkou. Protože i následující dva dny je padesát stupňů, z plánovanýho výletu do Berlína je koupání v podezřelým jezeře někde na předměstí. Jedno z těch větších wtf letošního roku, ale rozhodně na to budeme s holkama vzpomínat.

Srpen

Tom strašně moc pracuje, aby stihli dokončit zakázku do konce měsíce, proto původně odpískáváme účast na Mistrovství Evropy ve slowpitchi. Když ale ve čtvrtek nedorazil očekávaný materiál, neměli by o víkendu stejně co dělat… Stačí jedna zpráva a jakmile to jen trochu jde, zavírám ve studiu počítač, během hodiny sbalím nás oba a jídlo na tři dny, zatímco on montuje postel do auta a vyrážíme. Noční jízda je náročná, jakmile padne tma, začne obrovská bouřka, lije tak, že stěrače nestíhají, ale kdybychom na noc zastavili, nemělo by skoro smysl do Itálie jezdit. Střídáme se v řízení snad po hodině, ale jedeme! Druhý den v poledne se vítáme se týmem v italským Riccione. Stíháme pár zápasů, koupání v moři, nemocnici s Téřiným vykloubeným prstem, procházku městem a pár večerních drinků na terase, ráno skvělou snídani, několik silných espress, návštěvu přírodní rezervace, finálový zápasy… Další noc trávíme na břehu Lago di garda. Po parným dnu přichází další obrovská bouřka, blesky rozvěcují hory na druhý straně jezera a zvony na lodích bijou na poplach. Probouzíme se do chladnějšího rána, plaveme v ledovým jezeře, zastavujeme se podívat už akorát na univerzitní kampus v Trentu (říkala jsem někdy, jak moc mě baví prohlížet si univerzity a knihovny na cestách?), nakoupit si nějaký italský dobroty s sebou domů, a před půlnocí už uléháme do vlastní postele s pocitem, že jsme byli na dovolený alespoň týden. Ve skutečnosti jsme za ty tři dny a tři noci strávili jízdou víc času než mimo auto. Stačí nám asi málo :)

S Nat se nám asi na třicátej sedmej pokus daří půjčit si paddleboard, což máme v plánu už několik týdnů. Původně jsme chtěly jet na vodu, ale tak nějak vzniklo to, že paddleboard bude muset letos stačit. Vyfasujeme ale píchnutý, což se začne projevovat na potvoru zrovna ve chvíli, kdy jsme na úplně druhý straně rybníku, a strašně se bojíme, že se utopíme s i paddleboardem :D

Ztrácíme se s mamkou v zámeckým parku, fotím dvě svatby a zjištuju, že mám kamarádům pomoct dostat se v říjnových volbách do obecního zastupitelstva. Chtějí dělat dobro, ale nemají nachystaného vůbec nic :D Let’s do this!

Objevuje se problém s trubkami, o kterých nikdo nevěděl, že existují, znovu se kope zahrada. Potřetí už trávník nezasívám.

Rovnou ze studia každý den pokračuju rovnou k tchánům na zahrádku, kde dlouho do večera pokračuju v práci na počítači. Jsem strašně spokojená, že u toho můžu být venku, kolem mě se pořád něco děje. Většinu času graficky zpracovávám dvě knížky (1, 2). To jsou moje takový oblíbený prácičky, vždycky se těším, až je pak uvidím naživo.

Ke konci měsíce už kluci na montáži tráví snad dvacet hodin denně. Po jednom z takových praštěných dnů házíme do auta batohy a vyrážíme směr Brno, odkud nám ve dvě ráno jede autobus do Vídně na letiště. Jsme tak vyčerpaní, že do Brna dojedeme fakt s vypětím všech sil, ale pak už to je dobrý. Mezi pátou a osmou ráno řeším z vídeňskýho letiště na dálku spouštění jednoho z největších letošních pracovních projektů a odlítáme přes Zurich do Vancouveru.

Září

Dvě třetiny září trávíme v Kanadě. Sami, v pomalovaným autě, a máme se nejlíp na světě. Volnost, divočina, vysokánský hory a neuvěřitelně modrý jezera, pralesy, studený pláže, litry filtrovanýho kafe, dokončování knížky po kavárnách, tisíce pomaličku a po kouskách najetých kilometrů. Bez mobilních dat. Kanadu jsme si zamilovali, ještě mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Do Čech se vracím s prstýnkem na levým malíčku a vznáším se na obláčku. Z toho mě rychle sundá to, jak první dny nemůžu vůbec vydržet sedět u počítače, protože moje vnitřní dítě by prostě radši lítalo po venku.

Webexpo, velká motivace.

Asi tři hodiny nicnedělání u Nat, nevěříme. #workoholics Někdy během podzimu, a vůbec si nedokážu vybavit při jaký příležitosti, si jdeme všichni tři v Nuslích pro pizzu v Natáliiných divnokabátech <3


Začínáme s Domčou pracovat na božím projektu – dostáváme volný ruce v návrhu interiéru a vizuální indentity nového zdravého bistra v Trutnově.

Podepisujeme konečně kupní smlouvu na pozemek. I s háčkem. Sklízíme spousty a spousty jablek, který tu napříč velkýmu suchu a žádný péči na stromech uzrály. Jíme je ve všech možných formách, část zbylých uskladňujeme, část putuje na calvados.

Wow, tady tedy vážně budeme nejspíš jednou bydlet. Ale postupně. Předtím nás čekají dva byty, kterým jsme naslibovali dost lásky. Pokud se nic nezmění, následujících pár let se ponese v duchu budování. Budeme profesionální lowcostoví budovači.

Říjen

Daří se nám udělat si prostor a věnovat se předvánočním novinkám na Číču, střihnu si pár krásnejch podzimních focení. Letošní první a poslední pořádnej cyklovýlet se západem slunce nad Krkonošema. Bohužel nějak nikomu nedošlo, že západ slunce nahoře ve Strážném znamená cestu dolů v úplný tmě. To, že na firemní výlety zapomínáme brát čelovky, je už takový jejich společný znak.

Nově vzniklá strana je v zastupitelstvu! Podařilo se získat dokonce dva mandáty.

Vichřice ničí spoustu vybavení a většinu sítí na softballovým hřišti, je mi to líto. Popadaný větve (spíš části stromů) odklízíme, společnýma silama hrabeme listí na stovkách metrů čtverečních, ale brigáda stačit nebude – bez investice si tu příští rok nikdo nezahraje. Uvidíme, co se bude dát dělat.

Vyrážíme už tradičně na finále ESSL do Regensburgu, Tom hraje, já fotím. Střídá se šílená zima s krásným slunečným počasím.

#vanliferulez

ESSL Supercup Regensburg 2018

#nofilter

Rodiče slaví kulatiny a půlkulatiny. Usuzujeme, že je nejvyšší čas, aby moje mamka poprvý letěla letadlem. Kupujeme letenky do Barcelony a jsme u toho v takovým rozpoložení, že nám přijde vtipný koupit je i Tomovým rodičům k Vánocům. Smějeme se u toho tak, že nám tečou slzy. Takže v lednu poletíme všichni a snad nás smích nepřejde :D

Díky dosahu, který máme prostřednictvím Číči, se Nat daří zachránit kočičí život. Zapojí se spousta dalších lidí a povede se nad rámec našeho daru vybrat dostatek peněz na kompletní léčbu Horáčka, kocoura z Horek. Tohle mám na Číče strašně ráda. To, že pro nás zdaleka není jen e-shop, ale že díky ní dokážeme spojit lidi, šířit myšlenky, podporovat dobrý věci. Snažíme se to dělat často.

Podzim je kouzelnej. Letošní jaro, léto a podzim jsou celkově jak vystřižený z katalogu.

Listopad

Tom hrává dost na kytaru, já zkouším drnkat na ukulele. Jeden večer se nám s megapřivřenýma očima (ušima?) podaří udržet se tak nějak společně celou první sloku Kytky <3 Ta necelá hodinka je okamžik takovýho zakonzervovanýho štěstí.

Halloween, japonská skupinka bojovník, gejša a sushi. Po roce a půl za nám konečně přijíždí Téra s Vojtou <3 Výletíme v Adršpachu a přeju si, aby nemuseli odjíždět. Kurz ajurvédských masáží. Trošku se bojím vzít Toma na takovou akci a ve výsledku se mu to zase líbí. Dvě hodiny se spolu navzájem drbeme ve vlasech a poplácáváme po hlavě a nemůžeme se nabažit květinový vůně jednoho masážního oleje. Taková normální sobota.

Kultůra. Bohemian rapshody v malým kině Vlast. Koncert Evolucie, na který jsem kupovala lístky před rokem a tři čtvtě a měla v tu dobu pocit, že to prostě nemůže přijít. Tak přišlo. Letí to.

Vyrážíme s Domčou na „nákup vánočních dekorací“ do lesa, pečeme šišky v troubě, oháníme se tavnýma pistolema, balíme 50 sáčků vánočních sypaných čajů jako novoroční přáníčka pro kamarády.

Už je to jistý, Tomovýmu bráchovi Jirkovi neprodloužili po čtyřech letech pracovní visa na Zélandu a bude se vracet. Začínáme plánovat jeho návrat jako vánoční překvapení.

Prosinec

Povoláváme Vildu k záchraně světa, ten nezklame a i když sám neví kam dřív skočit, během snad čtyřiadvaceti hodin se i s instalatérským tátou a vším instalatérským vybavením dostaví do rozestavěnýho domu našich kamarádů a tři dny zapojují všechno, co je potřeba. Za to mu vezeme alespoň buchtu, jedna cesta do Orlických hor trvá skoro dvě hodiny, jedeme fakt jen na otočku. Lidi se ptají, jestli jsme všichni stejně praštěný. Cestou čtu Tomovi nahlas Hochy od Bobří řeky, které jsem ten den ráno koupila jako vánoční dárek a přeju si, aby se dnešnímu desetiletýmu kloučkovi ta knížka líbila alespoň z poloviny tolik, co nám.

Hoši od Bobří řeky 2018

Rozesíláme pozvánky na svatbu. Jediné, co jsme od září zařídili, je místo a datum, protože na tom nám opravdu záleželo a chtěli jsme dát lidem vědět co nejdřív – protože nám záleželo na tom, aby tam s námi mohlo být co nejvíc z těch, které bychom tam chtěli mít. Kdybysme měli neomezený možnosti, strašně rádi bysme tam viděli ještě mnohem víc kamarádů a známých, ale víte, jak to je. Dvě odpovědi nepřichází, to trochu zabolí, ale that’s life. Jednu ne-odpověď jsem čekala, jednu ne.

Dyzajn market s Číčou. Radost z místa uvnitř nás přechází hned, jakmile zjišťujeme, že dvoje vstupní dveře jsou stejně celou dobu dokořán. Takže umíráme zimou i tak, ale snažíme se přemluvit se, že venku je přeci jen ještě o něco hůř. Lidi jsou rok od roku víc fajn a my nechápeme, jaké věkové kategorie jsme dokázaly nadchnout. Navštěvuje nás spousta známých, navzájem si nosíme jeden punč za druhým, a tak upřímnou radost v očích Toma a Nat jako když jsem jim někdy v podveřer přinesla teplý jídlo, jsem dlouho neviděla :D

S rekonstrukcí jsme ve fázi, kdy už se vážně začíná jen přidávat a není potřeba nic dalšího bourat. Po tři čtvrtě roce. Já naivka.

Předvánoční přípravy u nás jsou hlavně o Jířově návratu. Obří krabice s mašlí, průběžný natáčení, skrytý kamery, naprostá součinnost všech zúčastněných, vyzvednutí na Štědrý den odpoledne na letišti… Všechno klaplo do posledního puntíku! Rodiče netušili do poslední vteřiny a byli nejšťastnější. Tak moc, že si nevšimli na stromečku těch letenek do Barcelony :D

Ozdobené perníčky

PFko čaj

Vánoční stromeček v květináči

Šestadvacátýho máme konečně čas ozdobit si i náš vlastní vánoční stromeček, nastěhovat do bytu obrovskej dubovej stůl, kterej mi Tom vyrobil jako dárek a kam se konečně pohodlně vejdeme oba i se všemi papíry, diaři a nákresy, které potřebujeme k práci <333 a na chvíli se kochat. Pár večerů tu s námi tráví Nat s Jackem a máme vánoční pohodu. Vyprávíme jí, jak se nás Milan v Kanadě ptal, „co se cestou posralo.“ A my jsme se sami divili, že jsme (jako magnety na neočekávaný překážky) na nic nemohli přijít. I to, že zrušili původní koncert Foo Fighters, na který jsem tajně koupila lístky Tomovi k narozeninám, nakonec bylo dobrý, protože jsme díky tomu jeli na jiný koncert, podívali se do Států, Tom jako bonus viděl i zápas vysněný Major League a vraceli jsme se přes nádhernej Vancouver Island, kam bychom se jinak nedostali.

„Tak jste mu mohli říct alespoň, o čem jste se hádali, ne?“
„Ale my jsme se nepohádali… My jsme se vlastně asi nikdy nepohádali.“

Tak na ten rok za námi a na všechny, co nás teprv čekají!

8 Comments

  • Reply Misa 2019-02-04 at 1.45 AM

    Univerzitni kampusy miluju taky <3 zrovna zitra se chystam do dalsiho do sbirky.. :D skvely clanek! Moc jsem se tesila,az tu bude nejaky novy. Jsi fakt inspirativni,jak stihas spoustu ruznych kreativnich veci.. At se dari dal a tesim se zas pristi rok na shrnuti! A kdyby byl i nejaky meziclanek,zlobit se nebudu.. :D

  • Reply Lenka 2019-02-03 at 1.48 AM

    Na jednu stranu mě hrozně mrzí, že už na blog moc nepřispíváš, protože se to krásně čte a taky mě šíleně motivuje, jak akční člověk jsi. Na druhou stranu uznávám, že žít další zážitky je mnohem lepší než psát o těch prožitých :-)
    A ty minerály z ledna mi už nějakou dobu visí na zdi a je to nejlepší plakát ever!

  • Reply Quanti 2019-01-30 at 5.41 AM

    Hustej, nabitej rok :) přeju krásnou svatbu <3

    • Reply cassidy 2019-01-30 at 8.27 AM

      Když se to takhle poskládá k sobě, taky mě to vždycky překvapí! A děkujeme! Máme nějakou představu… Hlavním bodem je “užít si to”, tak snad to vyjde :))

  • Reply johanka 2019-01-29 at 1.39 AM

    Davkovala jsem si tenhle clanek na vickrat, aby mi delal dobrou naladu delsi dobu, dokonce jsem ho zvladla roztahnout na dva dny :D Taky bych si chtela umet uzivat zivot jako ty. Fakt. Jak na to?:D A moc me zajima vsechno okolo toho vaseho pozemku a planu, taky to ted resime. Tak sdilej na plurku urcite! :)

    • Reply cassidy 2019-01-30 at 8.30 AM

      Ooo, ty jsi zlatá, to mě těší <3 Ale přijde mi, že jsi zrovna tak hezky naladěnej člověk!

  • Reply Michelle 2019-01-28 at 10.20 PM

    <3

    • Reply cassidy 2019-01-30 at 8.30 AM

      <3

    Leave a Reply