Bilance 2019

Nebo spíš rok 2019, kdy tu bylo největší ticho v historii, v rychlosti.

Míň jsme se toulali a víc budovali. Chybělo mi to, ale priority. Zase se to otočí. Objevila se spousta nápadů, který nebyl prostor dotáhnout, ale jejich čas přijde. Hodněkrát se potvrdilo, že se vyplatí riskovat a jít si za svým a že je potřeba nenechat se odradit předpoklady a názory ostatních.

Leden

„Chtěla bych spát u krbu!“ Stěhujeme matrace z postelí na zem do obýváku a je to tak boží, že tam místo jedný noci zůstáváme týden. Vyrážíme na lyže a snowboard do Rokytnice, kde moje poslední jízda končí bolestí, která prolítla postupně zápěstím, loktem a ramenem až do zad a obrovskou boulí, která vypadá jako zlomenina vřetenní kosti. Naštěstí jen vypadá. Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti. Nemělo by mě tohle v mým věku už pomalu pouštět? Vykvetla nám barborka, takhle v půlce ledna. Začínám chodit na angličtinu, mám dobrej pocit z toho, že když si nenajdu na vzdělávání čas doma, tohle mě donutí. Otevírá se Bruno, nová kavárna v Trutnově, kterou Tom s klukama truhlářskýma nejen vybavoval, ale pomáhal celej koncept navrhnout a často jsme ji spolu řešili. Nejenom proto, že když tam přišel na schůzku, ležela tam připravená kupička rámů a v ní snad polovina plakátů z Číča v kleci – doteď stěny kavárny zdobí a baví lidi. Od tý chvíle je Bruno prostě naše.

Na konci měsíce vyrážíme s obojíma rodičema do Barcelony, dostali od nás letenky porůznu k narozeninám a Vánocům. Moje mamka neletěla letadlem nikdy, všichni ostatní by svoje lety spočítali na prstech jedný ruky, takže zážitek byl umocněný právě tímhle. Předělit zimu třemi dny ve slunečných osumnácti stupních byl ve všech ohledech skvělej nápad. Tomovi rodiče byli nadšení z toho, že je někdo vytáhl na výlet a bylo o ně i program postaráno, moji mamku potěšilo, že i v případě výletu letadlem většina věcí funguje tak, jak si předem nastudovala na internetu, a táta… Táta se dokáže naladit na vlnu, že je spoko, skoro kdykoli. Myslím, že nám všichni rychle odpustili i to, že jsme je „na dovolený“ nutili vstávat v pět a trmácet se na kopec do Park Güell sledovat slunce nad Barcelonou :) Barcelona patří mezi jedno z mých nejoblíbenějších měst, doporučuju <3

Únor

Únor začal jógovým víkendem v Českým Švýcarsku. Odměna za čtyřhodinouvou úmornou cestu pohraničím tam i zpět uprostřed sněhových vánic ale stála za to – dva dny plný (občas celkem náročnýho) pohybu v nádherným prostředí chaty postavený v maximálním souladu s přírodou, geniálního vege jídla a sympatických holek, který jsem předtím v životě neviděla, a stejně panovala přátelská a ukecaná nálada. Skoro se mi nechce věřit, že tohle píšu já :D

Pořizujeme si Netflix, trhají mi osmičku, snažíme se využít hezký dny a chodit na běžky, ošklivý věnovat rekonstrukci budoucího bytu Tomovýho dědy. Brzo to bude rok, co jsme ty prostory začali vyklízet a já si naivně myslela, že to je otázka tří měsíců. Valentýna slavíme výletem v knihkupectví a několika hodinama společně ponořenýma do knížek. Moje je o zahraničení a nemůžu se dočkat, až se zase do všeho pustím.

Jedu si zkoušet svatební šaty, ale protože pomotám čas, způsobím velkej trabl Nat, která ruší pracovní schůzky a trhá rekord na trase Praha–Jaroměř. Ve dveřích se rozbrečí, tak tam brečíme spolu a jedny šaty zamlouvám. Nemá smysl jezdit jinam, když třeba od sedmnácti vím, že pokud se jednou budu vdávat, pojedu si pro šaty k Monice Le, kterou si pamatuju z blogerský historie. I když v tu dobu ještě ani netuším, kde nějaká Jaroměř je. Tak tohle budou ony <3

Vypsaná Fixa v Peci. Natáčíme tradiční únorovou videochallenge a protože jsem vám ji sem nedala, tak tady je:

Březen

Firemní lyžovačka, firemní noční skialpy. Tohle zažijete málokde (sháníme kodéra a projekťáka, kdo se chce přestěhovat na hory?). Note to self: Až mi někdo zase bude tvrdit, že trasa má čtyři kilometry, prověřit si, že to není čtrnáct. Marketing Festival. Každou volnou chvilku trávím kompletováním účetnictví, první rok (vlastně ani ne celej), kdy za Číču vedeme podvojné účetnictví a protože si řešíme samy od začátku úplně všechno, tak přeci bychom zrovna účetnictví nenechaly profesionálům :D

Pouštíme se v pronajatým bytě do rekonstrukce kuchyně, která musí proběhnout rychle, levně a kvalitně. Víte, jak to zpravidla je – vyberte si z těch tří věci dvě. Navzdory všem doporučením natíráme starý ošklivý obkladačky a yes, klaplo to. Konečně máme kuchyň, která jde uklidit, a hlavně – po dvou letech máme myčku <3 My, dva ekzematici, kteří rozhodujou, kdo bude ten den mýt nádobí podle toho, kdo má aktuálně míň suchý ruce. Kvalita života stoupá o milion procent.

Je mi dvacet sedm.

Duben

I když hodně pomaličku, začíná se dělat trochu jaro. Letošní záhonky i péči o pokojový rostliny plánuju zabalená v dece na balkoně. Přiměju Toma postavit nám na zahradě kompost a sázím první předpěstovaný rostlinky.

Objevuju v Albertu skvělý veggie burgery od Nature’s promise a dělám s nima dojem několikrát během nadcházející grilovací sezóny. Ačkoli mě to málem stojí tenisky, podaří se mi nasbírat trochu medvědího česneku a můžeme se ujíst medvědočesnekovýho másla na domácím chlebu, který taky nějak tou dobou objevuju. Fotím Elilíně svatbu, málem sice umřu na nervy, ale je jedna z nejsympatičtějších svateb, na kterých jsem měla možnost být. Díky <3

První letošní kempování. Na Konopáči. Na srazu karavaningu a campingu jsme dlouho ostudu nedělaly.

Květen

Oprašuju tablet a dost kreslím. Doma, po kavárnách… Na víkend přijíždějí kralupský holky a i když Tom vypadá, že mu z toho nekonečnýho štěbetání (TAK dlouho jsme se zase neviděly!) každou chvíli praskne hlava, statečně se drží <3

Pardubický Majáles mě poprvý dovede k tomu vidět Pardubice i jinak než z okýnka auta na okruhu a na první pohled si to město oblíbím. Mají nádhernej park, sympatický centrum s pěší zónou, skvělou indicko-nepálskou restauraci a pekaře Optimistu.

Začínám Tomovi psát deník posledních 111 dní našeho zasnoubení. Ve stejný den dostáváme zprávu, že se musíme vystěhovat z našeho pronajatýho bytu. Co nejdřív, ideálně do týdne. Posbíráme krabice kde se dá a balíme. Kam půjdeme, to se zatím neví. Je skoro léto, auto to na pár dnů jistí. Ale sbaleno máme během dvou dnů. Pobolívá mě břicho, připisuju to tomu, že poslední dobou flákám pohyb a snažím se to rozhýbat na softballovým tréninku.

Červen

Máme obrovský štěstí, podařilo se nám domluvit se s kamarádem a máme na měsíc půjčený jeho byt, který bude potřebovat až od července, kdy se s rodinou vrací ze zahraničí. Vedu školení / workshop o Instagramu pro trutnovské podnikatele a přetrvávající bolest břicha připisuju i přes poctivou přípravu a vymakanou prezentaci nervozitě právě z toho, že jsem se nechala přemluvit k mluvení na veřejnosti. O tři dny později přesvědčuju sestřičku na ultrazvuku o tom, že nemůžu čekat čtrnáct dnů na volný termín vyšetření, berou mě hned a za hodinu už jsem na cestě do nemocnice s akutním zánětem slepýho střeva. Přišla jsem po svých, docela jsme se i nasmáli, běhám s tím týden – nechce se jim mě operovat, prý takhle nevypadají lidi, co „mají slepák“, ale výsledky mluví jasně a právě ta doba, jakou mě trápí, znamená, že může být každou chvilku pozdě. Moje představy o průběhu rekonvalescence po laparoskopický operaci jsou na hony vzdálený realitě a tak i když jsme ještě ve čtvrtek plánovali, jak mě Tom o den později vyzvedne a vezme na víkendový turnaj v Ostravě, jsem ráda, že s vypětím všech sil a zatnutýma zubama proti bolesti dokážu přejít nemocniční pokoj a neomdlít při tom. Zůstávám nakonec tři dny a ani následující týden není zrovna sranda.

I zbytek měsíce se musím dost šetřit. Nutí mě to přemýšlet nad tím, kde by se dalo zpomalit, ale na nic spásnýho nepřicházím. Sbírám bylinky, navštěvuje mě Domča a začínáme vyrábět první drobnosti na svatbu. Zkouším recept na svatební dort a na první dobrou mám jasno.

Červenec

Podařilo se nám sehnat byt na následující půlrok a znovu se stěhujeme. MČR ve slowpitchi, tradičně pořádaný u nás. Ve snaze podpořit tým slibuju, že pokud vyhrajou, budu se podílet na organizaci výjezdu na evropskou soutěž. Vyhráli. Obědváme i večeříme u stánku na hřišti a do půlnoci pak vždycky drhneme byt a vybalujeme alespoň to nejnutnější z krabic.
Z mých záhonků je jedna velká džungle a dělá mi to obrovskou radost, stačí odhrnout jakýkoli list a vždycky se najde něco, co se dá sníst.

Vyrážíme na svatbu kamarádů z Anglie na východ Slovenska. Pro jistotu už o dva dny dřív, abysme cestu zároveň „využili“ jako další z našich letošních víkendových dovolených, na větší cestu to letos nevypadá – musela jsem zamáčknout slzu a vzhledem k okolnostem, událostem a plánům odložit podzimní národní parky na západě USA, na který jsem se po loňský Kanadě TAK těšila, na neurčito. Spíme pár dnů v autě. Milujeme to, jak ty hlavy běžně zavalený nekonečnou spoustou práce a úkolů okamžitě přepnou do módu, když nás zajímá jen co budeme jíst a kde zaparkujeme na noc. A úplně nejlíp se nám spí.

Natála s Lůcou mě unášej na tajnej výlet <3 „Víš alespoň, v jakým jsi státě?“ „Neasy, v Rakousku.“ „Hahaha.“ Odtud pochází nové přirovnání “Zmatená jak Beskyda v Berchtesgaden.” A proč ta necesta musela vést kolem cedule: „CAUTION Danger to life!“? Protože i takhle se zažívaj věci.

Srpen

Další turnaj ESSL, tentokrát v Ljubljaně. Všechno zlý je pro něco dobrý a tak díky tomu, že klukům se tentokrát nedaří, končí na turnaji už v neděli ráno a my získáváme den navíc pro náš krátkej, ale o to intenzivnější výlet po Slovinsku, kde jsme oba poprvý, a oba si ho rychle zamilujeme. Ledová tyrkysová voda všude, nespočet vodopádů a dechberoucích výhledů. Zvládáme vysokohorskou túru, vidět sníh i východ slunce z Mangartského sedla. Spát jednu noc v Itálii a druhou v Rakousku, protože ve Slovinsku lidi jako jsme my nevidí rádi.

Holky mi chystají tu nejlepší rozlučku se svobodou, jakou jsem si mohla přát. Nechtěla jsem se s ničím loučit, přijde mi, že ten název má takovej negativní podtext, ale holčičí víkend se soukromou lekcí létající jógy, bublinkama, paddleboardy, cestováním vlakem, božím vege jídlem i zmrzlinou, nočním koupáním a růžovým ginem? Tomu není rozumnej důvod říct ne :) Vím, že padaly návrhy na víkend někde úplně pryč, túry a kouzelný domečky na stromech a tak, ale takhle jsme si to užily fakt všechny a zároveň to (snad) nebylo úplně likvidační. Chtěla jsem napsat, že žádná divočina, ale oh hell, stačilo zavzpomínat líp. Některý části si prostě necháme pro sebe. Díky, že vás mám <3

Většina mých mentálních i časových kapacit směřuje ke svatbě. Snažíme se, abychom nepořizovali spoustu věcí na jedno použití, o to víc plánování a možná i času to vyžaduje. Co nejvíc dekorací vyrobit a vypůjčit, od známých nebo z přírody (ve výsledku končí dobrých 90 % výzdob na kompostu, my si domů odvážíme dvě přepravky věcí). Poslední nezbytnosti vyřešil jeden tisícikorunový nákup v Ikea.

Září

„Máš dobrou náladu?“ „Mám,“ odpovídá, i když je to zrovna jeden z těch pátečních večerů, kdy oba dokážeme únavou jen tupě zírat a občas prohodit pár slov. Zároveň se mi hlavou točí milion myšlenek a nevydržím už ani minutu se o ně nepodělit. Podávám mu balíček s knížkou: „Ahoj, tati.“ „Nene!“ rozsvítěj se mu po vteřině, která mi přišla nekonečně dlouhá, oči a já se směju, protože reaguje úplně stejně jako já, když před rokem touhle dobou vytáhl z kapsy krabičku s prstýnkem. Do svatby zbývá pár dnů a my zjišťujeme, že jsme si na posledním výletu vymilovali budoucího novýho člena výpravy <3

Dva dny před svatbou přijíždí ségra a kdyby nepřijela, tak se možná nevezmeme :D Minimálně podle jejího výrazu, když začala ve svém pomyslném to-do listu odškrtávat, co máme a nemáme připravené. Píšeme jmenovky, tvoříme girlandy, pečeme. Další den pečeme s Tomovou mamkou dort. Svatební dort z desetinásobku surovin, který byl v původním receptu. Z padesáti domácích vajíček. Nápad, který mi rozmlouvalo 100 % lidí, kteří se o něm dozvěděli a který dopadl nad všechna očekávání.

Od chvíle, kdy jsme se o svatbě začali bavit, jsme měli v hlavě prodloužený víkend. Chtěli jsme naše oblíbený lidi dostat na krásný místo, oslavit tu naši lásku a užít si společně strávenej čas. Aby nám nakonec nezbyl v hlavě jen mlžný opar svatebního dne, který uteče jako voda. Na místě se scházíme s velkou částí hostů už v pátek. Vážeme kytice, vývazky, rozvěšujeme zeleň, prostíráme podle instrukcí, které jsme dostali od profíků, plníme lednice, kluci staví teepee… postupně přijíždějí i ti, co se jim cesta kdejakým způsobem zkomplikovala a v devět večer se hudebně zdatní chytají kytar a ještě dlouho zpíváme a povídáme.

Ráno se budíme do obrovský mlhy a dvou stupňů a jinovatky na zábradlí a tak nějak je pořád hodně co dělat. „Vy jste nevěsta?“ skoro vyděšeně se ptá pán od cateringu, když mě najde v jedenáct dopoledne nenalíčenou, v khaki parce a legínách. Co vám budu povídat, nevypadalo to zrovna ukázkově. A pak se v poledne skrz mraky prodralo sluníčko, mně v rychlosti pomohly všechny moje ženy do šatů a najednou jsme si mezi spoustou smíchu a slz jsme si uprostřed broumovský přírody říkali to svoje „ano“. A pak už jsme se jenom radovali z toho, jak je všechno tak, jak má bejt, jaký máme obrovský štěstí, jaký kolem sebe máme lidi, a tancovali až do rána.

Nedělní dopoledne, ta část, kdy se všichni sešli venku na sluníčku v zimních bundách, s lehkou bolestí hlavy způsobenou nedostatkem spánku a alkoholem, ale zároveň pořád tak trochu na obláčku, byla strašně fajn. Prstýnky nám vytetovala Natála ještě s kocovinou hned v neděli odpoledne a prý to jsou nejrovnější čáry, co když udělala.

Webexpo. Začínám chodit na kroužek kytary pro děti ve věku 8–18 let. Kroužek pro dospělý zase neotevřeli, ale prý to neva.

Každý víkend odteď trávíme na domečku, kde se dědův byt sice začíná rýsovat, ale s dokončením každý jedný práce se objevují další tři detaily, který je potřeba řešit, a náš čas v nájmu se zase neúprosně krátí. Potřebuju na sobě nenechat nic znát, ale je mi dost zle a pravidelně usínám v půl osmý na gauči. Navzdory tomu je strašně hezký mít tohle společný tajemství <3

Říjen

Vysílám v práci všem klientům živý školení, skoro to vypadá, že si postupně na mluvení k lidem budu muset zvyknout. Improvizovaný studio funguje, záznam už tolik ne. Doladíme. Měsíční „výročí“ svatby slavíme velkou porcí takeaway zeleninovýho sushi. Nat na mě útočí s plány na všemožný adrenalinový výlety, který by se daly podniknout v příštím roce a když i z výstupu na Sněžku musím udělat jen sestup z Černý hory, nezbývá než prozradit, že už asi navždycky budeme muset počítat s dalším pasažérem. Tak zase skoro brečíme a dostávám obratem klíče od jejího bytu s přívěskem „gaybar“. Prý kdybych potřebovala kdykoli v Praze třeba přebalit :D <3

Dostávám rýmu a do konce roku už se jí nezbavím, ale konečně mi přestává být zle od žaludku a občas do sebe nasoukám i normální jídlo.

Listopad

Tom zjišťuje, že žádný z obkladačů neobkládá tak precizně, jak by si představoval, a pouští se sám do obkládání koupelny. Zabere mu to tři víkendy, ale výsledek je geniální. Pořádáme sushi večírek se sousedy, protože se blíží konec našeho sousedování, a následující týden pro velký úspěch ještě jeden. Jinak nějak nevím.

Prosinec

Prvního ségra přilítá natajňačku ze Zélandu. Prý se jí v létě, když tu byla na svatbu, po všech a všem zastesklo tak, že z první výplaty po návratu koupila letenku zpět natrvalo, kočička.

Letos poprvý za posledních snad pět let nebudeme v Londýně, ale reálně víme, že se už do konce roku nepovede utrhnout ani den. Bookujeme letenky do Manchesteru na leden, to bude poslední víkend, kdy ještě budu moct letět, respektive bude mě ještě možný pojistit. Nechávám si doma vyfotit fotku z profilu ve chvíli, kdy mi přijde, že už mám velký břicho. Už teď, sotva o měsíc pozdějš, se sama sobě směju, a zároveň trochu začínám bát, co mě ještě čeká.

Dyzajn market, kterýho jsme se tak bály, protože se výjimečně konal v Holešovicích místo piazzety Národního divadla, byl nakonec nejlepší ze všech, na kterých jsme byly. I když Tom na poslední chvíli nemohl jet. Kombinace počasí, zázemí, toho, že jsme si konečně pořídily platební terminál, byly vybavený topením a hřejícíma polštářkama do bot a tak nějak celkový atmosféry udělala ze dvou dnů, ze kterých jsme se vždycky lízaly ještě měsíc, víkend, kterej jsme si fakt užily.

Dědu se nám do jeho nového bytu podaří přestěhovat finálně přesně večer předtím, než z našeho pronajatýho bytu musíme zmizet my. Trvalo to téměř rok a tři čtvrtě (můj původní naivní odhad byl tři měsíce, haha, ale je pravda, že rozsah prací, který se řešily, byl mnohonásobně větší, než jsme původně odhadovali). Za tu dobu tu byl jeden jedinej řemeslník, kamarád instalatér, jinak je to kompletně práce Toma, našich dvou tátů a sem tam kohokoli dalšího, kdo byl zrovna po ruce. Bez girl power by se to taky neobešlo. Občas jsem je musela vyvést z míry nějakým přiblblým nápadem, rozhodovat o věcech, o kterých nemám ani páru, nekonečně mockrát jela pro něco zapomenutého do Obi, přicmrdávala, když se dalo a hlavně se snažila být okolo, když se Tom snažil zmáknout vždycky alespoň další malej kousek večer po práci. S mamkama jsme se statečně střídaly ve vaření a pečení jak pro regiment a poslední dva měsíce pečlivě třídily všechno, co se za čtyřicet let v původním (a dvojnásobně velikým) bytě nastřádalo.

Původně jsme mysleli, že stihneme alespoň část rekonstrukce jeho původního bytu předtím, než se do něj, našeho čtvrtýho letošního domova, přesuneme, ale nakonec jsme rádi, že tam během jednoho večera navozíme všechny naše věci v krabicích a pohled na ten zastavěný obývák v zanedbaným bytě je totální zoufalství. Na Vánoce odjíždíme užít si dva dny klidu v čistotě k našim, stihneme se vidět s pár kamarády a šestadvacátýho se oficiálně začíná bourat. Jednou to tu bude krásný.