August 26, Friday

Asi před měsícem mi došlo, že bez kola prostě nemůžu být. Nemůžu a hlavně možná nechci. Prostě mi chybělo. Tož zaškrabkala jsem prstíčkem a vlastně i udělala dobrou věc – ulehčila tátovýmu skladu všemožnýho (užasnýho) bordelu o jedno kolo. A půl. Ta půlka jsou díly z jiného, ještě zničenějšího.

Historie se opakuje a já se po dvou letech, skoro na den přesně raduju z nového kola, které byste možná na první pohled označili jako šťastně nalezené to staré. Bohužel tomu tak není.

I původní si byla dost podobná, tohle naneštěstí bylo (i když to tak možná nevypadá) v o dost horším stavu. 

Rez všude, zlomený řetěz (což se ukázalo jako dost závažný problém, jelikož tenhle typ řetězu se údajně používal jen do roku 1945 a není úplně sranda sehnat v současné době odpovídající náhradu), nepoužitelné duše a dost rychlá domácí renovace ve stylu “na to co rozebírat, když to můžu přetřít složený” znamenající barvu zaschnou na všech šroubech a další libůstky. Ale co!

Rozhodla jsem se pro změnu a pár dní toužila po mentolově světle zeleno-modrém kole. Úspěšně jsme (na druhý pokus :D) našli oblíbený graffiti shop přesunutý z Veverkovy do Janovského, já se vybavila zelenou a stříbrnou. Když jsem se po dvou dnech strávených střídavě s vrtačkou s brousícím kartáčem a šmirglem chystala konečně na barvu, nějak se u toho vyskytl táta a říká mi: “Proč jsi vlastně byla v Praze kupovat ty barvy? Vždyť tady máš ještě celou plnou od minule.” “No, já už nebudu mít růžový kolo…” V tu chvíli téměř dvojhlasně oba mí Tomášové: “Ty nebudeš mít růžový kolo?” A já si říkám: “Nojo, fakt nebudu mít růžový kolo?” Ne, to nešlo. Myšlenka, že už vlastně nebudu mít růžový kolo se najednou v tu chvíli zdála naprosto nepředstavitelná, všechny myšlenky na mint káru byly v trapu a hledali jsme strarou canu růžový.

V procesu. Sice jako na všech fotkách je Tomáš, takže to nevypadá, ale fakt jsem si na něm mákla a proti tomu prvnímu jsem zůstávala celý odpoledne na zahradě zoufalá ze všeho nářadí a broušení sama mnohem častěji.

Nakonec se podařilo vyřešit i problém s nesehnatelným řetězem (díky, pane prodavač) a vyviklaným předním kolem (díky, dědo!), zjistit, kam patří všechny ty šroubky bez přemýšlení sesypané do jedné krabičky (zbylo mi jich možná až podezřele moc, ale kolo drží :D) a tradá! Sice teda nemůže už nic být tak dokonalé, jako moje první, takže se trošku hůř řídí a trochu (víc) hůř brzí, ale to je o zvyk :)

Here we go – v celé své kráse :) Už jen nosič, přece jen – potřebuju kolo pro dva :D

Už z první testovací jízdy (do hospody :D) Přežili jsme oba.

Omluvte rozdílnou kvalitu fotek, věčně jsem byla jak čuník, takže se mi na foťák moc sahat nechtělo a fotila jsem tím, co zrovna přišlo pod ruku. Taky jsem si to teď vytrpěla při sbírání všech materiálů asi z milionu zařízení :D