Browsing Category

photos

Japan, photos, travels

April 5, Saturday

posted by cassidy on 2014-04-05 at 4.53 PM, 7 comments

Protože jsem si fakt hodně přála tu mít alespoň stopu o výletu do Japonska a protože jsem to tak dlouho odkládala, než jsem zapomněla, co jsme postupně v jednotlivých dnech dělali, většinu názvů míst, který jsme navštívili, a bohužel asi většinu i pocitů, který jsem v daný chvíle měla, už se mi do toho nechtělo.

Tenhle týden je to rok, což je asi hezká příležitost aspoň v rámci možností zapátrat v paměti a když si na to najdu odpoledne chvíli, možná trochu i v dovezených materiálech a mapách.

Kdyby se mi nepovedlo ROK schraňovat tenhle papírek, kterej jsem si napsala jako “tahák” hned po příjezdu, asi bych to nedala ani z fotek. O cestě do Japonska a prvním dnu tam jsem ještě napsala, to si můžete připomenout tady. Samozřejmě když to bylo aktuální, měla jsem plnou hlavu toho, o co se nesmím zapomenout podělit, postupně seznam slábnul a tak to dneska bude spíš o fotkách, kterých jsme si za těch osum dní přivezli asi tři a půl tisíce a ke kterým se budu vždycky hodně ráda vracet.

Každý den jsme viděli spoustu věcí a neustále bylo na co koukat, nebyla minuta, kdy bychom nebyli nadšení z nějakého parku, rostliny, architektury, všudypřítomných chrámů, věcí, které jsme do té doby neviděli… Takže i když třeba výčet míst a památek v tomhle článku není zrovna dlouhý a nevyznívá z něj tak, kolik jsme toho viděli, je to jen z toho důvodu, že nebylo v mých silách si všechno zapamatovat, natož vybavit po roce od návratu.

Den 2
Přeskočím teda příletovou sobotu. První noc byla poměrně výživná. Říkali, že budem bojovat s jet lagem, že asi budeme vzhůru. Prý druhá ranní je pro původně znavenýho Evropana taková běžná hodinka na vstávání. V Japonsku je o osm hodin víc, takže to dává smysl, probudit se “v našich deset”. “Ježiš vůbec, my jsme tak hotoví, že budem spát jak miminka…” V půl třetí na sebe absolutně vyspalí čumíme v posteli a smějem se tomu, žejo.

V neděli nepřicházelo v úvahu nic jinýho, než vyrazit na Ginzu, mekku nákupů v Tokyu, ale hlavně snad čtyřproudou třídu, kterou v neděli zavírají pro automobily a stává se z ní pěší zóna, díky čemuž mohly vzniknout následující fotky, který tehdy vzbudily na facebooku poměrně rozruch. “Vy jste se vyfotili na silnici?  V Tokyu? JAK proboha?!” Cestou, ještě na Odaibě v nákupním centru Aqua city, jsem měla první čest se zařízením, co funguje jako “obrácená lednička”, tedy udržuje nápoje v obchodech teplé. Hlavně čaje. V Japonsku to je úplně běžné, v každém automatu taky musíte dávat pozor, jestli si kupujete teplé nebo studené pití.

A teď vážně doufám, že nebudu kecat, když řeknu, že po procházce na Ginze jsme se přemístili do čtvrti Shibuya, kde se nachází socha slavného psa Hachiko, o kterém jste určitě slyšeli. Ze Shibuyi jsme vyrazili pěšky směrem k Harajuku a Yoyogi parku, který obklopuje chrám Meiji. Park byl plný mladých Japonců, kteří buď  jen seděli na dekách a bavili se, ale mnohem spíš se věnovali nějakým sportovním aktivitám, skákali přes švihadla, tančili v kroužcích, cvičili podle toho, jak jeden z nich předváděl.. věci, na který moc nejsme zvyklí :)

Rajčatový bonbóny a donut s příchutí “sakura”.

Den 3
Velikonoční pondělí! Společně s několika rodinami Evropanů, které žily ve stejné budově jako naši hostitelé, organizujeme společnou snídani a trochu nějaký tradice, aby děti si užily Velikonoce i mimo domov.

Vyrážíme teda trochu později a vydáváme k Tokyo Tower, červenobílé “eiffelovce”, a následně přejíždíme do Shinjuku, kde chvíli bloudíme mezi mrakodrapy, než se nám povede najít Tokyo Metropolitan Government Building, z jejíchž observatoří můžete shlížet na Tokyo z výšky 202 metrů.

Po třetí opravdu špatný zkušenosti s japonským jídlem začínáme být smíření s tím, že McDonalds bude následující týden naším hodně dobrým kamarádem. Ať se snažím, jak chci, fakt to skoro nedokážu pozřít.

Večer trávíme s Honzou tour po několika hospůdkách a barech, zkoušíme saké, já čaje, kluci piva. Máme pocit, že ty sušené hrášky s hůlkami jako pozornost podniku nám donesli proto, aby se pobavili tím, jak se s nimi Evropani vypořádají. Nad očekávání, klidně po dvou! :D

Pozastavujeme se u zavřenýho zverimexu s psíčkama ve výloze. Mít psa v Japonsku je považováno za obrovský luxus, který si rozhodně každý nemůže dovolit. Jen za štěně nějaké menší rasy zaplatíte v přepočtu částku kolem 60 000 Kč (ale ani 120 000 Kč není výjimka), o poplatcích, regulích a nákladností veterináře nemluvě. Kdo ale psa má, stará se o něj většinou opravdu královsky, v každém nákupním středisku narazíte na butik zaměřený pouze na psí oblečky, o kterých si na první pohled řeknete, že na děti jsou supermódní a promakaný.. a pak zjistíte, že jsou pro psy :D Samozřejmostí jsou i psí kočárky, kterými je vybavena většina majitelů psů.

Den 4
Úterním cílem je Akihabara, čtvrť známá neuvěřitelnou koncentrací obchodů s elektronikou, pro dvě computer kidz místo, kde oči přecházejí. Já jsem zvědavá hlavně na foto-vychytávky, Tomáše zajímají věci ohledně síťařiny, ale oba jsme asi stejně nejvíc odvaření z výběru kalkukaček :D V životě jsem si nedokázala představit, že by jich mohlo existovat tolik a ještě na jednom místě.

Způsob prodeje fototechniky je proti situaci u nás dost jinde, žádné vyndání zboží z krabice na požádání… Všechny nabízené modely foťáků a objektivů jsou vystavené na prodejnách, zabezpečené maximálně kabelem, ale jinak plně v provozu, objektivy (včetně těch za statisíce) si můžete hned vyzkoušet na vlastní foťák.

Slíbili jsme Honzovi, že se mu mrkneme po iPadu, k jeho potěšení zjišťujeme, že Apple produkty stojí o třetinu méně, než u nás. Ale iPhone si z Japonska nepřivezete, ani iPad s třigéčkem, nedají se pořídit bez smlouvy s operátorem, kterou jako turista nevyužijete a jestli si dobře vzpomínám, tak snad ani nedostanete.

Kolem poledne jsme ale už měli dost objevování pokladů v obchodech a vybrali si další cíl jen tak, podle toho, co nás zaujalo v papírové mapě města, která nás provázela po celou dobu. Ten den pršelo. Koupila jsem si jeden z všudypřítomných průhledných deštníků a toulali jsme se odhlehlejšími ulicemu. Bez dřívějšího plánování jsme objevili Kanda Myojin Shrine a Yushima Seidō Temple, dva hodně rozdílné, ale krásné chrámové komplexy.

Den 5
Ve středu jsme se rozhodli, že je na čase podívat se za hranice Tokya a vyrazili jsme vlakem do Kamakury. Trochu nám zkřížilo plány počasí, měli jsme v plánu si v Kamakuře půjčit kola, abychom stihli projet všechno, co nás zajímalo, ale kvůli tomu, jak moc pršelo, jsme od kol museli upustit. Ačkoli Kamakura je taky turisticky populárním městem, bylo hodně znát to, že jsme mimo metropoli. Anglických překladů výrazně ubylo a byli jsme tak o dost víc bez informací, museli se víc ptát. Chtěli jsme vidět Kotokuin Temple, chrámový komplex s obrovskou sochou buddhy, která je asi nejznámějším motivem z fotografií z Kamakury. Nachází se ale úplně na druhou stranu od všech ostatních bodů zájmu, proto jsme k němu i zpět jeli autobusem a pěšky se pak vydali až na cestu po menších chrámech.

Ačkoli se odpoledne udělali krásně, ranní déšť asi od návštěvy Kamakury odradil hodně lidí a tak jsme někoho potkávali celkem zřídka. Objevili jsme nejkouzelnější místo, na kterým jsem kdy byla. Chrámovou zahradu  na kopci daleko od centra města. Měli jsme ji jen pro sebe, jedinou společnost dělali zpívající ptáci a občas kolem proběhla plachá veverka. Strávili jsme tam dost času jen tak, potichých procházením, a připadali si jako v jiným světě. Bylo to až trochu děsivý, napozemský, jeden z takových těch everlasting moments, i když hodně zapomínám, zrovna tenhle pocit si i po tý době dokážu přesně vybavit a je pořád stejně nádhernej. A asi nepopsatelnej, to člověk potřebuje zažít.

Kvůli tomu, že nevyšel náš plán s koly a tomu, že většina chrámů se zavírá už hodně brzy, kolem 16:30, jsem bohužel nestihla vidět bambusový les, který byl součástí jednoho z komplexů, ten jsem si hodně přála navštívit. Je potřeba s otevírací dobou počítat a vyplatí se tedy vyrážet hodně brzo ráno.

Den 6
Čtvrtek patřil Kyotu. Vstávali jsme hodně brzo, kolem páté, díky tomu jsme viděli východ slunce a nezvykle prázdné Tokyo. Čekala nás téměř pětisetkilometrová cesta, kterou jsme shinkansenem z hlavního tokyjského nádraží překonali za asi dvě a půl hodiny. Nepřestávaly mě překvapovat délky vlaků, než dojel konec, nedohlídla jsem na začátek. Na nástupišti hlášení nebylo nahrané, ale hlásili výpravčí v bílých rukavičkách “live” přes vysílačky.

Neměli jsme nějak sílu zjišťovat předem informace o možnostech veřejné dopravy v Kyotu a taky nechtěli strávit cenný čas pod zemí, ve vagónech a autobusech. Počasí nám přálo mnohem víc než v přechozích dnech a tak první kroky z nádraží vedly k půjčovně kol jen o pár ulic dál, což se ukázalo jako perfektní nápad.

Díky kolům jsme stihli vidět nespočet památek a zároveň spoustu scén z “běžnýho života”. Orientovali jsme se zase podle mapy, kterou jsme dostali v turistickém centru na nádraží a na pohodlných city bajkách najeli, jestli si dobře vzpomínám, asi 30 km. Díky tomu, že v Japonsku se absolutně nekrade (“čipy” na oblečení v obchodech neznají, půlka zboží vystavená za pokladnami, když zapomenete foťák v metru (a nenarazí na něj Evropan), s největší pravděpodobností se s ním údajně shledáte na konečné zastávce nebo na nejbližší policejní stanici), jsme se nemuseli bát neustále (často i nezamčená) kola někde nechávat včetně obsahu košíků, žádné hlídání věcí, to bylo mnohem příjemnější. A jízda po šestiproudé silnici na závěr byla adrenalinovým zážitkem na celý život :D

Kyoto by si určitě zasloužilo víc, než jeden den, kdyby se náš čas v Japonsku pomalu nechýlil ke konci, asi bychom si naplánovali třeba přespání a věnovali mu o den déle.

Den 7
Po nočním návratu z Kyota jsme byli už fakt hodně vysílení, a ačkoli jsme si celou dobu říkali, že spát budeme v hrobech, a pili pořád obrovský množství kávy, pátek se musel nést  v trochu volnějším duchu.

Ten den, pátýho dubna, v Čechách sněžilo, a my se procházeli bosky v teplým písku na břehu se zmrzlinou v ruce, a večer si mazali panthenolem spálený nosy.

Vyhlídkovou lodí jsme se nechali z Odaiby převézt na pevninu, do čtvrti Asakusa, která je známá asi hlavně obrovskému buddhistickému chrámového komplexu Sensō-ji. Krom dalších věšteb a drobných suvenýrů, které jsem si nemohla odpustit téměř nikdy, jsme si vyzkoušeli rituál, kdy kouřem z vonných tyčinek máte odehnat zdravotní problém ze svého těla, zkoušeli jsme si “vyléčit” kolena bolící při běhání. Na to, že jsme to udělali, jsem úplně zapomněla a vzpomněla si až teď, což je masakr, protože mě fakt od loňskýho léta po dvou protrpěných letech předtím nebolí kolena. Tak kdovíco v tom je za čáry :)

Poblíž bylo velké tržiště s takovými tradičními věcmi, jídly a tak. Vyzkoušeli jsme kde co, koupila jsem si jako suvenýr jednoduché květované kimono, děti taky dostaly kimona, procházeli jsme se městem, zašli si na kávu, výjimečně do kavárny a né za pochodu, vzali nějaké věci na piknik a navečer vyrazili do parku, někam směrem za královský palác. Psali/kreslili jsme další kupičku pohledů, děti lovily pulce a Štěpán jedním v lahvi od pití děsil skupinku japonských slečen na dece kousek od nás.

S nakupováním jídla jsme měli celkem problémy. Balení bylo často dost rozdílné proti tomu, na co jsme zvyklí od nás, nápisy latinkou nemělo ve většině případů smysl očekávat a často jsme tak měli úplně něco jiného, než jsme chtěli. Ale byla to sranda. A on teda i sortiment a příchutě byly hodně jinde proti tomu, co známe. Jen co si teď tak vzpomínám – jogurt s příchutí hroznového vína – úplně běžná věc. Milý bylo, že ke všemu jste dostali nějaký “nástroj”, abyste to mohli rovnou zkonzumovat. K ochucenému kefírovému mléku v krabici brčko, k jogurtu lžičku.. V Japonsku jsem se taky naučila jíst avokádo, tehdy ještě na toustu, což byla taková mírnější cesta, jak mu přijít na chuť.

Nad ránem mě probudilo slabé zemětřesení, strašně jsem se vyděsila a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje.

Den 8
Poslední den v Tokyu jsem si přála jít na Sky Tree, nejvyšší budovu ve městě. Bohužel počasí se zkazilo a nebylo by vidět vůbec nic, vstupné není navíc úplně levné, takže to vážně nemělo smysl.

Díky tomu, že jsme upustili od původního plánu, jsme ale měli možnost dostat se úplně mimo turistické lokality, do typicky japonské komunity, a zúčastnit se jakéhosi dobročinného jarmarku, vidět, jak se správně váže kimono, vyzkoušet místní cukroví i se podívat do japonského domu. Marie, starší Japonka, která byla jednou z organizátorek té akce, se nás ujala a celým dnem nás provázela, dozvěděli jsme se spoustu věcí, ke kterým bysme se jako turisti nedostali. Šli jsme společně na jídlo a pak se podívat k jednomu chrámu, jehož součástí byl i malý hřbitov. Naučila nás, jak se místo květin dávají k hrobům vonné tyčinky a jak prokázat úctu padlým bojovníkům, jejichž památce byl malý hřbitov vybudován.

Posledním, co jsme ještě chtěli navštívit, byl Císařský palác, do kterého nás už nepustili, protože jsme přišli 5 minut před koncem otevírací doby, ten den byla z nějakých důvodů zrovna zkrácená. Další důvod, proč se do Japonska musím ještě někdy vrátit!

Večer nám Honza s Janou naservírovali sushi, kterému jsem se celý týden snažila úspěšně vyhýbat. V té době jsem vůbec nejedla ryby a představa syrové mě děsila dvojnásob. Po tom, co kousek lososa po rozžvýkání málem znovu spatřil světlo světa, všichni pochopili, a já sushi s rybami ještě chvíli znovu šanci nedám. S vegetariánským bych kámo celkem být mohla. Ale co se týče ryb, zatím považuju za velký úspěch to, že od minulýho měsíce  vůbec jím lososa a tuňáka – a to tepelně upravený.

Den 9
V neděli  nám nezbývalo už nic jiného, než se brzy ráno vydat na letiště. Cesta autobusem byla delší než vlakem, ale odjížděl jen kousek od místa, kde jsme bydleli, takže ve výsledku s obrovskými kufry výhra.

Na letiště jsme dojeli dost tip top, ale do letadla se dostali včas. Náš let, jako jeden z mála, neměl na tabuli odletů psané žádné zpoždění, na to došlo až ve chvíli, kdy jsme seděli v letadle a čekali, až se rozjede. Nerozjelo se další víc než dvě hodiny, silný vítr s ním cloumal i na zemi, natož kdyby se pokoušelo vzlétnout. Tím jsme přišli o dvě hodiny na přestup v Moskvě a uletěl nám pozdní večerní spoj do Prahy.

Čekali jsme, že nám stejně jako spoustě cestujících do jiných cílových destinací, dají náhradní letenky do pravidelného spoje za 24 hodin. Smířila jsem se s tím, že mi uteče důležitý test v pondělí ráno ve škole a zopáknu si kvůli tomu předmět v dalším semestru a rozhodli jsme se, že si zaplatíme víza a alespoň se podíváme do centra Mosky, do kterého se dá z letiště dostat vlakem během půl hodiny. A vlastně jsme se na to, narozdíl od vytočených Norů před námi, dost těšili, že dobrodrůžo a uvidíme něco navíc ještě :D Nic z toho se však nekonalo, proti ostatním jsme nakonec měli docela štěstí a do Prahy nás poslali letem ČSA asi jen o tři hodiny později.

KONEC. Shrnuto a podtrženo, Japonsko je nádherná a zajímavá země, udělala jsem dobře, že jsem tehdy dost spontánně rozhodla za nás za oba, že “prostě jedeme” a ten výlet, ačkoli pro nás byl dost nákladný, stál absolutně za každou korunu. Byla bych ráda, kdyby se mi v budoucnu podařilo se do Japonska ještě vrátit, myslím, že odlehlejší lokality a příroda je něco, co bych taky chtěla vidět. Jsem ráda, že jsem to nakonec alespoň takhle stručně sepsala. Hezky jsem si u toho pozavzpomínala. Pokud nad Japonskem přemýšlíte, s nejčistším svědomím můžu jen doporučit :)

Pár dalších postřehů, co mi ještě utkvěly v hlavě a do textu se mi nevešly:

  • Vypínače světel nejsou “nahoru a dolů” jako u nás, ale “zleva doprava”.
  • Pod pojmem sushi si  u nás většinou představujeme “maki”, zatímco v Japonsku je téměř synonymem pro sushi “nigiri”.
  • Všechny kabely v Japonsku jsou tahané vzduchem kvůli častým zemětřesením, v zemi by víc hrozilo jejich poškození a případné opravy by byly složitější.
  • V Japonsku se nekrade, být chycen při krádeži (například v obchodě) je považováno za opravdu velmi velký přestupek, i kdyby se jednalo o něco v mizivé hodnotě, a taková ostuda, že to prostě nikdo neudělá.
  • Roušky Japonci nenosí z toho důvodu, že by se báli, že “něco chytí”, ale ze solidarity k ostatním, pokud se necítí dobře, vezmou si ji, aby naopak nikoho nenakazili. Roušky koupíte na každém rohu, v každé trafice, stejně jako třeba žvýkačky, v rovnou i v několika barvách. Neodolala jsem balení světle růžových :)
  • Japonci jsou většinou dost vyděšení, když na ně promluvíte na ulici anglicky. Jsou milí a snaží se být nápomocní, ale je na první pohled vidět, že to pro ně je hodně mimo komfortní zónu a první, co zpravidla udělají, že začnou odchytávat další Japonce, asi aby měli pocit skupiny. Pokud něco neví, nechtějí to přiznat nebo říci “ne”, snaží se něco vymyslet a stane se tak, že raději poradí špatně. Naštěstí jsme se brzy naučili to odhalit a nenechat se posílat špatnou cestou.
  • V Japonsku se, stejně jako v dalších 75 státech světa, řídí nalevo.
  • V Japonsku jsou hodně hodně populární herny a najdete je skoro všude, stejně jako automaty na pití, které jsou i na místech, kde byste vůbec nečekali ani elektřinu, natož takovýhle zažízení.
  • Vlaky jezdí absolutně na čas a staví dveřmi přesně u vyznačených míst, tudíž na nástupišti čekáte frontu “správně”.
  • Protože mít kočku nebo psa není dostupné pro každého, v obchodních centrech jsou speciální “obchody”, kde se můžete po zaplacení určité částky jít se zvířaty na nějakou dobu pomazlit.
  • Smrkání na veřejnosti je považováno za neslušené a nehygienické, proto v dopravních prostředcích všichni vesele popotahují.
  • Kde v Japonsku není povoleno kouřit, je to zakázáno. Na ulicích najdete speciální “kuřárny”, aby kuřáci neobtěžovali své okolí.
photos

February 18, Tuesday

posted by cassidy on 2014-02-18 at 7.39 AM, 0 comments

Když máte fotky z analogu ráno po vymotání filmu z foťáku. Foceno půjčeným Zenitem E na film, o kterým jsme věděli jen, že je to čtyřstovka a to, že se mi válí minimálně dva roky v šuplíku. Pak tu byla ještě dost velká právděpodobnost, že je prošlej a barevnej, protože černobílej jsem nikdy nekupovala. Půlka nafocených fotek bohužel zemřela ve chvíli, kdy se milý Zenit zasekl a museli jsme ho trochu násilně otevřít. A samozřejmě nějaký jsem zmršila špatným odhadem hodnot. Ale už umím pracovat s expozimetrem, příště čekám o trošku větší procento úspěšnosti. Opět velký díky Jirkoj, tenhle film totiž neviděl fotolab, takový mám šikovný a ochotný kamarády :)

Moje fave <3

Protože “ono” to má samospoušť!

Něco potřebuju dneska vyřešit. Držte mi palce.

life & stories, parties & events, photos

February 17, Monday

posted by cassidy on 2014-02-17 at 11.27 PM, 1 comment

Měla přijet v pátek. A v pátek byl Valentýn, že, proto čekám na nádru se srdíčkovým balónkem, největším kýčem, kterej jsem cestou dokázala vymyslet a sehnat. Ale přišlo mi to celkem cute. Že vyleze z podchodu ověšená krosnou a  kabelkou  a ještě u toho ponese živej tulipán, to jsem fakt nečekala <3 Lidi na nádraží netuší xDDDDDD Máme už asi tři měsíce v plánu večeři a ještě si měníme rezervaci na dřív, v pět na jídlo, abysme byly v osm doma. Osmá ranní bohužel byla rozhodně blíž, než ta večerní. Dokonalý burgery v Arts Café, nenápadně sledujeme všechny páry okolo nás a fandíme pánovi, co čeká snad tři čtvrtě hodiny s červenou růží (nakonec mu slečna přišla, ale bylo to napínavý!). Slibuju ještě jeden drink v casinu, protože tam N. měla být už před rokem a půl a od tý doby jí to nikdy nevyšlo. Ne, že by o něco přicházela, ale chtěla ho “zažít”.  Jenže potkáváme lidi, další lidi a najednou je půlnoc, Pagi, procházka, vyhlídka, skoro doma už jsme, a pak zase nejsme, vinárna a valentýnská párty, Micky, Ponorka a drsnopárty, bohužel poslední zastávka v kebabu opět a domů nad ránem. Aha, no.

Trapka z Trutnova a “Na severu Čech nemaj’ dech,” Pagi perlí.

V sobotu nevíme, jestli strašně chceme nebo strašně nechceme jet do Soči. Jedeme nakonec, Tomáš nás bere autem, což je ještě lepší. Policie na koních v McDrive.

“A objednávali něco i pro ty koně, nebo jen pro sebe?”
Prý jen pro sebe, jestli to chcete taky vědět.

Sice sportoviště tajou, všude je spousta vody a bláta, s tím nikdo nic nenadělá, ale přijde mi to sympatický a má to hezkou atmosféru. Muselo to stát neuvěřitelných peněz, ale lidi si to užívají a myslím, že je fakt milý, že přijdou snowboarďáci udělat show lidem, že má veřejnost takhle možnost být blízko vysílání. A tak.

Protože některý ženy umí číst v mapách.

Nejvíc z celýho výletu jsme si ale rozhodně užili strom cestou k autu. Nemám vůbec tušení, jak se to stalo, ale na dvacet minut jsme absolutně zapomněli, kolik nám je… A lezli po stromě. A věšeli se za nohy. A ani těm policajtům v pozadí to nevadilo. Úplně na chvíli nevnímáte, že běží čas a že máte na kost zmrzlý ruce i prsty na nohou, protože conversky a únor.

Kdo uhodne, co děláme na týhle fotce, má u mě velký bezvýznamný plus :D Ne, umím teď dělat diplomy, asi i diplom bych udělala! 

Ninja! 

“A tys byla někdy na Okoři?”
“Ne.. Proč?”
“No, žes minule po mě chtěla, ať se naučim tu písničku, že si ji zazpíváme…”

A pak prostě stojí na kraji silnice pán od nějaký konkurence Family Frost, vy chcete zmrzlinu, zastavíte, koupíte si jich 15, protože po míň se neprodávají a zapomenete na ně v mrazáku. Se stává i v lepších rodinách.

Koukáme na třetinu hokeje doma a na druhý dvě s klukama ve Zlončicích, rychlej přesun během přestávky. Rozebíráme s Jiřím zaseklej Zenit E, čímž přicházím o většinu do tý doby vyfocených snímků, ale foťák žije. On asi přežije kde co, to je pravda. Jen poučení pro příště – režim bulb nezkoušet. Zasekne se to znova.

“S tím i kdybys upadla, tak to spíš udělá kráter do země, než aby se to rozbilo.”

A zase rychlej přesun domů, jsme úplně hotový, čerstvej pražskej vzduch udělal svý. Chceme koukat na Musíme si promluvit o Kevinovi, ale po patnácti minutách to vzdáváme, protože minimálně pět minut už jsme prospaly.

“Ještě, že jste nepřijely barákem.”

Protože Sněžka je daleko a protože na Sněžce už jsme byli hodněkrát, nedělní plán zní: Milešovka. Taková poloviční Sněžka. Zato terén by mohl směle konkurovat! Bahno po kotníky, spadaný stromy nebo deseticentimetrová vrstva ledu, vyberte si. A nebo taky všechno dohromady. Myslím, že pádu se neubránil ani jeden z nás, jak čuníci jsme se vrátili. Znova zničený úplně, computer kids na vzduchu, proč tohle děláme. Ale vnitřně se pak člověk usmívá.

Jsem za Zenitem. Doslova.

Fotky z Milešovky jsou od Káti a Jirky, tak jim hromadně poděkujme za to. Já jsem tentokrát nechala pětitisícovku napospas autu, protože mi přišlo úplně jako magořina, abysme si nesli v pěti lidech pět záznamových zařízení, ale byla jsem z toho pak celou dobu nervózní, nemůžu to dělat prostě asi. Nosila jsem si teda v ruce tu cihličku, Zenit půjčenej od Jirky, jenže mi zbývalo asi šest snímků na filmu, to si člověk musí hodně rozmýšlet. Ale to zase až příště :)

life & stories, photos

February 7, Friday #2

posted by cassidy on 2014-02-07 at 6.41 PM, 0 comments

V poledne jsem si přinesla z labu cédéčko s fotkama z Diany. Vždycky velký očekávání, nevýhoda toho, že je nemám rovnou papírový, že je nemůžu prolustrovat hned na chodníku před dveřmi, ale musím si počkat domů. Tentokrát trochu zklamání, mám trochu podezření, že se porouchalo přetáčení filmu, protože na dvou třetinách z něj nebylo absolutně nic, ani náznak. Zbylých jedenáct políček vydalo pár povedených záběrů. Naštěstí si za ten půlrok nepamatuju vůbec, co jsem vyfotila, tak mě to alespoň tolik nemrzí. Krom jedný fotky, ta dost. Ale to je film :)

Takhle to šlo postupně :)

(Vidíte zvíře?)

A prostě. Stala se věc úplně! Si tu zrovna připravuju do příspěvku tyhle fotky, vlezu Natále na blog a čumím úplně jak péro z gauče. Nejen, že je stihla postnout ještě dřív, než já, ALE…! Ti Killers? Cože prostě?! To fakt musí bejt telepatie, včera jsem PŘESNĚ tohle říkala Tomášoj, když jsme jeli z tý nemocnice z Kladna tady u nás na mostě, že to je šílený, že Mr. Brightside je deset let už stará písnička a že deset let je strašně moc.

Úplně je pravděpodobnost asi 0,0000000000000000000014, že bysme měly potřebu něco takovýhleho někomu sdělit takhle ve stejnou dobu. Jaký jsou faktory, který by ovlivnily nějakej výpočet pravděpodobnosti? Teď přemýšlíme usilovně. Asi to, kolik posloucháme společnejch kapel. Kolik mají The Killers písniček a kolik dní fungujou? A asi by to taky dost ovlivnil fakt, že jsme se spolu o hudbě bavily asi tak jednou v životě. Dvakrát vlastně. Jednou o Franz Ferdinand a podruhý o Schovaný od Fixy. Takže tak. Teď to někdo spočítejte. Dík!

life & stories, parties & events, photos

February 2, Sunday

posted by cassidy on 2014-02-02 at 1.55 PM, 0 comments

Od úterního večera do pátku na horách u Natáličky. Zmizet o všední dny a zazdít komunikaci se světem, který po mně vyžaduje práci, bylo trochu stresující, ale udělaly jsme strašně moc věcí dobrejch, nešly jsme tentokrát ani na lyže, ani nikam moc jinam. Fotily jsme, natáčely, fotily natáčení a následně zpracovávaly všechny ty pořízený věci dva dny v kuse a strašně jsme si to užily. Pro začátek je tu trailer v předchozím příspěvku, ale ještě přijdou věci! Vzaly jsme si všudypřítomnou mrkev do kina. Vejška je film, kterej jsem asi vidět nakonec fakt moc nemusela. Poslední večer jsme byly trochu smutný a dlouho jsme si povídaly v posteli.

“Vymyslíme to pak s Google translate.”

“Dram kávy”  a extrémní extrémy.

Kopyrajt my dvě, Beskyda a Natála.

Nechala jsem si vytisknout fotky. Příště to musím udělat po kratší době než po tři čtvrtě roce, kupička 200+ kusů teď čeká na nalepení do scrapbooků a mám trochu pochybnosti, jestli na to na někdy dojde.