July 2015

16. 7. 2015

Budíme se do krásnýho rána, ale už cestou na snídani králů v sympatickým podniku v jedný z nenápadných bočních uliček, Bugaboo, začíná poprchávat a cestou zpět utíkáme před regulérním deštěm.

Díky tomu, že náš plán na dopoledne zní “přejet půl Sydney autobusem k autopůjčovně” nás to nějak extra nemrzí až do chvíle, než zjistíme, že jsme o kilometr a půl přejeli zastávku, na který jsme měli vystoupit a tak k půjčovně přicházíme deštník nedeštník mokří na kost. I kdyby totiž nějaký autobus opačným směrem zrovna jel (jezdí asi ve 20 minutových intervalech), ani bysme si neškrtli, jízdenku totiž musíte mít koupenou předem (nejčastěji z nějaké večerky typu 7/11) a my jsme byli kdesi uprostřed průmyslový zóny za letištěm a mě je do toho zrovna úplně extrémně špatně z jídla. Ale co! Pobočku Travellers AutoBarn nacházíme snadno narozdíl od polského páru, který kolem bloku s kufry na kolečkách bloudí dobrých dvacet minut. Ještě, že potkali nás. V půjčovně vládne docela zmatek a kvůli několika předávkám aut najednou se vyřízení táhne o trochu víc, než by se nám líbilo, ale nakonec úspěšně odjíždíme v přestavěné Toyotě Hiace a yayy!

Yayy trošku opadává hned na první křižovatce, kdy manuální převodovka (po devíti měsících a spoustě tisíc kilometrů) v kombinaci s prokluzující spojkou a vykvrdlanou řadící pákou dělá trošku problémy… K tomu auto vydává trochu děsivý zvuky, údajně proto, že do něj lidi lijou nejlevnější benzín, který se v Austrálii prodává lehce namíchaný s ethanolem. Spousta majitelů hlavně starších aut to dělá i v Čechách, je to levnější, ale očividně to autům moc nesvědčí, nebo alespoň některým. Ale pořád jedeme :D

“Já bych to zrušil, víš, jak blbě se při řízení pije kafe, když levačkou musíš řadit?!”

Vyzvedáváme si autem v hotelu velký batohy (díky za ten spásnej nápad nechat si je tam, představa, že bychom měli v tu chvíli promočený krom malých báglů s macbooky i všechno oblečení…) a vydáváme se směr Bondi Beach!

Bondi, aww. Kocháme se výhledem opření o zábradní, ledovej vítr mi cuchá vlasy zatímco se snažím zalízt co nejhloubš do bundy a ve vodě lítají děti v plavkách a na vlnách se pohupuje dobrá desítka odvážných surfařů. Tak jo. Obědváme dokonalý burrito v mexický Beach Burrito Company jen přes ulici od pláže. Deset minut na to je mi znova fakt hodně špatně, jsem zvyklá, že mě žaludek trochu bolí přibližně po dvou ze tří jídel, ale v Austrálii je to extrém, nakonec nepřestane bolet skoro celou dobu a už moc nevím, co se sebou.

Když ale zahlídnu město včetně Harbour Bridge ve zlatým podvečerním světle, na chvíli na všechno zapomenu a z posledních sil se škrábu ještě výš v Hugh Bamford Reserve, abych si tenhle pohled mohla archivovat nejen v hlavě, ale taky v digitální podobě.

#nofilter. Fakt.

15. 7. 2015

Nebudu tajnůstkářka – podle nadpisu je jasný, o co jde. Ale abysme se mohli vydat na tuhle cestu, do Sydney se nejdřív musíme dostat. Z Aucklandu jsme odlítali 14.7. po sedmé večer. Čtyři hodinu letu, dvouhodinový časový posun, po půl desáté místního času už stojíme nohama na zemi obtěžkaní batohy zepředu i zezadu, já (překvapivě bez problému :D) projdu namátkovou kontrolou na drogy a rozhlížíme se kolem dokola. Protože check-in na navazující let máme v pět ráno z jiného terminálu, na těch “pár hodin” nemá smysl nic moc řešit – zvládneme je na letišti.

První, co nás ale trefí do očí, je zářivě žluto tyrkysový stánek Optus, operátora, kterého jsme byli rozhodnutí hledat klidně i ve městě. To nám hodně usnadní život. Optus totiž nabízí předplacenou simkartu s tarifem, který jako cestovatel rozhodně oceníte. 500 MB dat (a neomezené volání a sms) za 2 AUD denně. Každý den 500 MB, ne na měsíc. Dobít si tedy musíte kredit v minimální výši 20 AUD, takže pokud se tu zastavujete na tři dny, taková pecka to není, ale na našich osm dní je to hodně fér nabídka – plánujeme za pochodu, hodně využíváme navigaci a nemuset přemýšlet nad omezeními typu FUP (protože udělat 500 MB za den na telefonu, to by člověk neviděl asi nic jinýho než displej) je velkej palec nahoru pro Optus.

“Hele, brzdi, mám na tebe nějak podezřele moc čísel…”

Letiště v Brisbane se noční pobyt na letišti nesnaží cestujícím nijak znepříjemnit a hned kousek od příletové haly nabízí dobrých patnáct gaučíků, na které se menší člověk celkem pohodně natáhne. V rámci “bezpečnosti” alespoň sepneme všechny čtyři batohy a vozík tak nějak dohromady a až překvapivě dobře se prospíme. Kolem půl pátý ráno se přesouváme letištním autobusem z mezinárodního terminálu na vnitrostátní a koncentrace upozornění na maximální hmotnost příručního zavazadla při letu s Tiger Air nás znepokojí natolik, že před odevzdáním velkých zavazadel děláme nějaké přesuny z malých batohů do velkých. Jsme za to hodně rádi jen o pár chvil později, když ostatním cestujícím neprojde ani 100 g navíc a nezbývá jim než zaplatit poplatek 43 AUD. Levný letenky je potřeba někde dohnat a nám se po tolikátý potvrdilo, že nemá smysl snažit se za každou cenu “se vším vyjebat”.

Let do Sydney už uteče jako voda, na letišti jsme přijmuli žádost o to, abychom seděli u emergency exitu, takže máme trojsedačku pro sebe a mnohem víc místa pro nohy a jen zamhouřím oči, probudí mě hlášení, že budeme přistávat. Kéž by to takhle bylo pokaždý :) Zatímco v Sydney čekáme na batohy, je docela nejvyšší čas vyřídit, kde následující večer složíme hlavu. Po zjištění, jaký jsou možnosti, si bookujeme hotel v centru s pocitem dobrýho dealu a za dvacet minut už u něj vystupujeme z vlaku. Protože není ještě ani deset hodin (na check-in příliš brzo), ukládáme si jen velký batohy a vydáváme se do ulic. Nemůžeme se zbavit pocitu, že je odpoledne, jak máme extrémně dlouhý den.

Sydney vypadá přesně tak, jak jsem si celej dosavadní život představovala New York. Svět mě nepřestává překvapovat :) Centrum města je nádherný. Za tři čtvrtě roku jsme si na Zélandu zvykli, že když je nějaká budova stará sto let, je to historická památka, najednou jsme v šoku ze vší tý “kultury” a můžeme si ukroutit hlavy.

Jsme zvědaví, jak vypadají australský dolary, při první příležitosti si vybíráme z bankomatu a jéé, hezký jsou hodně! Stejně jako novozélanský nejsou z papíru, ale z takové “plastové” fólie – nepromokavé. Mince jsou dost mimo zdravej rozum, vždycky mi v UK přišel divný takový kontrast mezi padesáti pencemi a librou… Tak tady ho tak ztrojnásobme, mince v hodnotě padesáti centů by rozměry i hmotností mohla posloužit jako docela slušná zbraň.

Užíváme si krásnej slunečnej den a míříme pěšky k Harbour Bridge a Opeře. Díky tomu, že je asi nejvíc off-season, jak může být a relativně brzo, jsme ušetřeni davů. Milujeme botanickou zahradu. A s kelímkem kávy v ruce ji milujem ještě trochu víc. Najednou mi kolem hlavy prosviští něco bílýho. “Tyjo, to snad ani nebyl racek,” povídám K. a ještě než to dořeknu, vidím před námi na trávníku minimálně dvacet velkých bílých papoušků kakadu. Moje vnitřní dítě má druhý Vánoce. Milujeme ležet na trávě u jednoho z mnoha jezírek a milujeme i Art gallery, ale už né tolik, protože nás v tuhle chvíli máme v nohách víc než deset kilometrů a conversky prostě nebyly vymyšlený na poznávání nových měst.

Cestou zpět k hotelu potkáváme další papoušky, jen tak na ulici na plotě místo vrabčáků :))

První postřehy z Austrálie? Mnohem víc se tu dbá na životní styl. Tolik běžců jako u Opery není snad ani v londýnským Hyde parku a ačkoli fast foody najdete na každým rohu, procento silnějších lidí tu je v porování se Zélandem (kde štíhlej člověk je snad spíš výjimka) úplně mizivý. Že by tomu přispíval i fakt, že téměř všechny řetězce fast foodů a kaváren u dezertů uvádí krom ceny i energetický hodnoty? Na mě to rozhodně odrazujícím dojmem působí :D U ledový kávy už zase nemusím vysvětlovat, že bych dovnitř ráda vážně espresso a né ten cukrovej syrup s kávovou příchutí a smoothie je vážně smoothie, ne ovocnej koncentrát rozmixovanej s vanilkovou zmrzlinou a mlíkem – čtete dobře. Zéland miluje sladký a důsledky nějak moc neřeší.