May 2014

Jsem vám vůbec neříkala, jakej jsem technik. Neboť můj ubohý telefon, který mě dováděl k šílenství posledních tři čtvrtě roku, opravdu odešel do věčných lovišť, bylo na čase pořídit náhradu. Protože vím, jakou trvanlivost mají telefony v mým vlastnictví, absolutně jsem zamítla investovat nějakou pětimístnou částku. A tak jsem si to vymyslela tak, že mi Káťa doveze iPhone 4S, což je podle mě takovej hezkej kompromis ceny a výkonu, z UK. Bohužel při jeho snaze “něco maličko poštelovat” se ale z funkčního telefonu v perfektním stavu stalo cosi nepoužitelného a přede mnou tak vyvstala mise vydat se kamsi do ghetta na Krymskou pro náhradní displej a pustit se do operace. Vyfasovala jsem k tomu od něj krásnou sadu duhovejch šroubováčků, bez kterých bych u toho umřela (DĚKUJU, moje nervy též!), snažila se nemyslet na to, že hrozí, že tu hromádků šroubečků a součástek možná budu moct sesunout rovnou do koše a operovala a operovala, až jsem najednou hrdou majitelkou dalšího jablka. Happy end <3

Výhodou toho, že jsem do toho spadla takhle po hlavě, je to, že až roztřískám displej, nebudu jeho výměnu odkládat do nekonečna jako u svých předchozích dvou telefonů, ale prostě půjdu, koupím někde za litr displej a během hodiny ho budu mít vyměněnej. A čau.

Dneska jsem si uběhla rekord na vzdálenost v kuse, 12,3 km. Úplně omylem, zaposlouchala jsem se a zapomněla se otočit na běžným místě. Doteď bych nevěřila, že se to může stát :D Předvčerejší běh byl sice kratší, ale záživnej. Trochu pršelo, všude byla spousta kaluží a spousta slimáků. Na druhým kilometru nevím, co se stalo, ale úplně taková endorfinová facka, fakt instatní štěstí, jak kdyby mi někdo něco píchnul. Nechápala jsem. Se sílícím deštěm mě tenhle “lítám si” pocit přecházel a prostě si tak běžím a snažím se nešlápnout ani do louže, ani na slimáka, což je občas trochu složitý, když najednou na šestým kilometru mi do uší začíná hrát “něco”. “I’m blue, dabadeedabadaa.” To ne xDDDDDD Vyprsknu smíchy. Úplně stejná situace, jako když jsme s N. v listopadu poslouchaly v autě v dešti Flashdance. “Tos sakra přehnala, Kesido,” proběhne mi hlavou a přidám si zvuk, když už, tak pořádně :D

Pár desítek kilometrů mi sice ještě chybí, ale svatosvatě slibuju, že to pětikilo mi do konce světa na Runkeeperu svítit bude. 90 % done. To, co jsem naběhala doteď, mě stálo dost energie, času a občas i přemlouvání, protože jakmile z toho člověk jednou vypadne, je zle, ale dalo mi to neporovnatelně víc :) Nechápu, proč jsem posledních pár tejdnů byla línej debil.

Úkol na následující období je jasný. Nepodcenit a nevyprokrastinovat přípravu na státnice, dokud je čas, nemůžu si dovolit se na deset dnů na poslední chvíli někam zavřít před světem a “prostě se to naučit”. Budu potřebovat pořád fungovat i jinak. Mojí velkou výhodou je to, že prokrastinuju celkem produktivně. Mám neustále rozdělaných tolik dlouhodobějších věcí, že sice od jedný zrovna uteču, když mě přestane bavit, ale ve většině případů k nějaký jiný potřebný. A nebo alespoň k něčemu, co sice tak nutný není, ale něco mi to dává. No, plán je (byl?) začít se učit průběžně. V sobotu. Je noc z  pondělí na úterý. Ne, že bych to viděla. Bakalářku mám odevzdanou, takovej mezník docela. Šílená byrokracie, hodněkrát jsem nenáviděla svět. Ale vedoucí se to líbí, oponentovi se to líbí, tak snad 9. června večer, po obhajobě, budu instalovat výstavu s pocitem zadostiučinění a né uřvaná vzteky :)

Když jsem před šesti hodinama jela po-dlouhý-době-prvním teplým večerem na kole na schůzku kvůli výstavě a do očí mi svítilo zapadající slunce, napadlo mě něco, co jsem FAKT chtěla si sem napsat a říkala jsem si, že jakmile na semaforu zastavím, musím si to napsat do telefonu, jinak to zapomenu. Dvě krátká věty to byly. Jenže na semaforu nefungovalo takový to tlačítko pro chodce, já jsem gestikulovala na Betty se psem, která stála na druhý straně a obě jsme jak trubky nechaly projet dvakrát auta, než jsme se rozhodly přejít na červenou. A mezitím jsem zapomněla, že jsem si chtěla něco napsat a za dvě hodiny, než jsem si vzpomněla, že jsem si něco chtěla napsat, jsem zase zapomněla, co to mělo bejt. ACHJO.

Evernote, štětcový fixy a centropen jsou v poslední době nejlepší kámo.

Děláme na něčem celý dny. A děláme u toho kraviny. Close enough? xD

Vyprávěla jsem vám už, jak jsem si rozsekla ruku pumpičkou na kolo?

Občas věci, který děláte, vyžadujou (o hodně) víc energie, než jste původně předpokládali.

Takový to, jak každej den naivně věříte, že to už klapne, že si to odškrtnete a třeba se fakt už po třech tejdnech se spánkovým průměrem čtyři hodiny za noc vyspíte… A další noc znova ve stejným složení sedíme u Jury “v baru”, topíme si klimatizací a snažíme se spasit svět. Nebo aspoň sami sebe. Takový to, jak se s pocitama kombinujícíma bezmoc a zoufalství díváte do notebooku, nic se neposunulo už pěknejch pár desítek minut, netušíte, co dalšího ještě zkusit, abyste dosáhli toho, co potřebujete nebo co je vyžadováno nějakou vyšší mocí, a jste skálopevně přesvědčení o tom, že ani když přemůžete všechny výčitky a půjdete si na pár hodin lehnout, nic se nezlepší a ráno výkonnější nebudete.

Za posledních pár týdnů bylo i pár skvělech chvil, kdy jsem na všechno zapomněla a žila perfektním okamžikem, bohužel byly následně vykoupený slušným zlem. Stojí to za to.

Některý dny se pak světlý chvilky omezily na pár minut kolem čtvrtý a devátý večer, kdy jsme měli nárok naskákat do auta, shodnout se na tom, kdo zrovna platí, objednat čtyři T-boxy bez dalšího upřesňování, protože pán z kebabu si to pamatuje od naší druhý návštěvy z milionu, v rámci možností se celkem neprasácky a relativně za pár korun najíst a dokonce do sebe dostat i nějakou zeleninu.

Trochu problém je v tom, že lidi, který by vás mohli obejmout, najednou nejsou k dispozici a nebo to objetí potřebujou možná ještě o něco víc než vy. Ono to vždycky zatím dopadlo. Ale nechci si představovat, co se stane, až to jednou FAKT nevyjde. Bojim se totiž mnohem víc, než těch “oficiálních” následků toho, že nás to prostě zlomí.

Den ode dne vypadáme vždycky o něco hůř. Zombie mode on.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale o tom muj život není. Masochisticky si tohle dělám sama, vědomě, vím o tom. Jenom jsem potřebovala chvíli mluvit. Pomáhá to skoro vždycky, jenom mi trvalo roky, než jsem si to uvědomila a začala na tom pracovat.

Touha neustále vyhrávat sám nad sebou. Možná taky trošku nemoc. Ale to si všichni přiznáváme těžko, že?

Udělala jsem chybu, že jsem odsunula na druhou kolej poměrně náročný a celkem častý sportování, na který jsem si zvykla pár měsíců zpátky. S tím, že bych prostě měla ten čas věnovat důležitějším věcem. Teď si jsem skoro jistá, že to, že jsem na sebe někde uvnitř mohla bejt trochu hrdá za to, že jsem v sobě našla sílu trénovat (a rostoucí sílu pociťovala i fyzicky), mělo pozitivní vliv a pomáhalo mi to držet se nějak v normě, ne se nechat semlít do týhle hrůzy.

PROBER SE.

A uvědom si, že 800 mg kofeinu je hodně.

Desetikilometrovej běh zafungoval jako profackování. Je v nás ve všech mnohem víc, než si myslíme.

Mám i pár veselejších stories, tak stay tunned.