Jsem vám vůbec neříkala, jakej jsem technik. Neboť můj ubohý telefon, který mě dováděl k šílenství posledních tři čtvrtě roku, opravdu odešel do věčných lovišť, bylo na čase pořídit náhradu. Protože vím, jakou trvanlivost mají telefony v mým vlastnictví, absolutně jsem zamítla investovat nějakou pětimístnou částku. A tak jsem si to vymyslela tak, že mi Káťa doveze iPhone 4S, což je podle mě takovej hezkej kompromis ceny a výkonu, z UK. Bohužel při jeho snaze “něco maličko poštelovat” se ale z funkčního telefonu v perfektním stavu stalo cosi nepoužitelného a přede mnou tak vyvstala mise vydat se kamsi do ghetta na Krymskou pro náhradní displej a pustit se do operace. Vyfasovala jsem k tomu od něj krásnou sadu duhovejch šroubováčků, bez kterých bych u toho umřela (DĚKUJU, moje nervy též!), snažila se nemyslet na to, že hrozí, že tu hromádků šroubečků a součástek možná budu moct sesunout rovnou do koše a operovala a operovala, až jsem najednou hrdou majitelkou dalšího jablka. Happy end <3
Výhodou toho, že jsem do toho spadla takhle po hlavě, je to, že až roztřískám displej, nebudu jeho výměnu odkládat do nekonečna jako u svých předchozích dvou telefonů, ale prostě půjdu, koupím někde za litr displej a během hodiny ho budu mít vyměněnej. A čau.
Dneska jsem si uběhla rekord na vzdálenost v kuse, 12,3 km. Úplně omylem, zaposlouchala jsem se a zapomněla se otočit na běžným místě. Doteď bych nevěřila, že se to může stát :D Předvčerejší běh byl sice kratší, ale záživnej. Trochu pršelo, všude byla spousta kaluží a spousta slimáků. Na druhým kilometru nevím, co se stalo, ale úplně taková endorfinová facka, fakt instatní štěstí, jak kdyby mi někdo něco píchnul. Nechápala jsem. Se sílícím deštěm mě tenhle “lítám si” pocit přecházel a prostě si tak běžím a snažím se nešlápnout ani do louže, ani na slimáka, což je občas trochu složitý, když najednou na šestým kilometru mi do uší začíná hrát “něco”. “I’m blue, dabadeedabadaa.” To ne xDDDDDD Vyprsknu smíchy. Úplně stejná situace, jako když jsme s N. v listopadu poslouchaly v autě v dešti Flashdance. “Tos sakra přehnala, Kesido,” proběhne mi hlavou a přidám si zvuk, když už, tak pořádně :D
Pár desítek kilometrů mi sice ještě chybí, ale svatosvatě slibuju, že to pětikilo mi do konce světa na Runkeeperu svítit bude. 90 % done. To, co jsem naběhala doteď, mě stálo dost energie, času a občas i přemlouvání, protože jakmile z toho člověk jednou vypadne, je zle, ale dalo mi to neporovnatelně víc :) Nechápu, proč jsem posledních pár tejdnů byla línej debil.
Úkol na následující období je jasný. Nepodcenit a nevyprokrastinovat přípravu na státnice, dokud je čas, nemůžu si dovolit se na deset dnů na poslední chvíli někam zavřít před světem a “prostě se to naučit”. Budu potřebovat pořád fungovat i jinak. Mojí velkou výhodou je to, že prokrastinuju celkem produktivně. Mám neustále rozdělaných tolik dlouhodobějších věcí, že sice od jedný zrovna uteču, když mě přestane bavit, ale ve většině případů k nějaký jiný potřebný. A nebo alespoň k něčemu, co sice tak nutný není, ale něco mi to dává. No, plán je (byl?) začít se učit průběžně. V sobotu. Je noc z pondělí na úterý. Ne, že bych to viděla. Bakalářku mám odevzdanou, takovej mezník docela. Šílená byrokracie, hodněkrát jsem nenáviděla svět. Ale vedoucí se to líbí, oponentovi se to líbí, tak snad 9. června večer, po obhajobě, budu instalovat výstavu s pocitem zadostiučinění a né uřvaná vzteky :)
Když jsem před šesti hodinama jela po-dlouhý-době-prvním teplým večerem na kole na schůzku kvůli výstavě a do očí mi svítilo zapadající slunce, napadlo mě něco, co jsem FAKT chtěla si sem napsat a říkala jsem si, že jakmile na semaforu zastavím, musím si to napsat do telefonu, jinak to zapomenu. Dvě krátká věty to byly. Jenže na semaforu nefungovalo takový to tlačítko pro chodce, já jsem gestikulovala na Betty se psem, která stála na druhý straně a obě jsme jak trubky nechaly projet dvakrát auta, než jsme se rozhodly přejít na červenou. A mezitím jsem zapomněla, že jsem si chtěla něco napsat a za dvě hodiny, než jsem si vzpomněla, že jsem si něco chtěla napsat, jsem zase zapomněla, co to mělo bejt. ACHJO.
Evernote, štětcový fixy a centropen jsou v poslední době nejlepší kámo.
Děláme na něčem celý dny. A děláme u toho kraviny. Close enough? xD
Vyprávěla jsem vám už, jak jsem si rozsekla ruku pumpičkou na kolo?
No Comments