Monthly Archives

August 2013

life & stories, travels, UK

August 28, Wednesday

posted by cassidy on 2013-08-28 at 5.29 PM, 1 comment

All the crazy shit we did last night.. se snad ani nedá popsat.

Fotobudka nás dostala. Se tam fakt všichni nacpeme, nastavíme do póz a všechno, konečně se rozhodneme to odbouchnout, když ona se zeptá: “Are you ready?” Tomáš klidně odpoví: “Yes…” a budka na to: “Okay!” My všichni mrtví smíchy a v tu chvíli fotka xDDDDD

“Nedelejte ostudu po Evrope (to je hlavne na tebe, Kaceno!)”

Káťo, co si o nás myslíš, jak bysme mohly.

Ne, fakt. Se stydíme za sebe asi dokonce, to se nám málokdy stává xDDDDDD

Ale prostě… Když už se dohodnete, kdo teda sežene tu fólii na omotání kufru, ve třetím obchodě ji fakt seženu po desetiminutovým popisování Indovi “stretching foil”, abych pak zjistila, že vlastně hledám “cling film”, úspěšným nalezením se navzájem na letišti…

[vsuvka]”Sejdeme se za minutu pod napisem Deparatures u stanku I LOVE SAUSAGE!!! XDDDDDDD MUJ SEN.” Svítí na dálku v tom neonově růžovým tričku (má na sobě úplně na chlup to, co jsem měla den předtím, taky jsme se mohly sejít jako dvojčata xDDDDDD) a popobíhá směrem ke mně, jednou rukou vláčí obrovskej kufr a druhou divoce gestikuluje, ukazuje na kluka, co jde asi dva metry před ní a jakoby bezeslov křičí: “To je on, to je on!!” Tak to je on, ten z tý smsky, co mi předtím přišla do busu. Jako **** teda podle mě moc nevypadá, ale sympatickej. Prej Dakine batoh a redukce do zásuvky, asi poletíme společně letadlem.. [/vsuvka]

omotání kufrů (exkluzivní videjo!), nervózním postávání ve frontě, neb naše fast tracky (rozuměj priority boarding, ale nevzpomenem si nikdy narychlo, jak se tomu říká správně :D) jsou nám při odevzdávání kufrů v UK k ničemu. Nelíbí se jim můj notebook při kontrole, pán ho studuje podrobnějš. V tom mi dochází, co mám strčený uvnitř v obalu a modlím se, aby to nerozbaloval, protože to by vypadalo hodně blbě, suvernýry z telefonních budek z předchozího dne. Žádná kriminalita ani vandalství, nebojte jako, ale říkám, že by to vypadalo hodně blbě xDDDDDD Necelá hodina do odletu, to ještě stíháme večeři v Burger Kingu. Zvedáme se od stolu 33 minut před odletem, v tom nám dochází, že na letence psali, že gate se zavírá 30 minut před odletem. Čas na sprint. Asi 50 metrů pospícháme. K první tabuli s odlety, kde zjišťujeme, že letadlo má nově zpoždění a bránu ještě ani neotevřeli. Nice. Tak co můžete asi udělat se zbytkem tý fólie v kabelce takhle na plný chodbě lidí na letišti, no.

Hádají se, kterej z nich mě zkazil tolik, že už úplně beze všeho dělám všechny ty bejkárny s nima xDDDDD

“A on se mě zeptal, jestli jsem.. no… jakoby synonymum k loajální to bylo. Jaký je synonymum k loajální?”
“Svolná?” 

Jsme asi milion hodin na nohou už, i s fast trackama čekáme dlouho, než nás pustí do letadla, umíráme docela bolestí všeho, ale na druhou stranu jsme vyspalí z autobusů, energie nechybí. Děláme bordel docela. Všechno je sranda fakt ale. Kdybych letěla sama, byla bych stoprocentně jedním z těch unavených lidí, co sotva stojí, hlavně už chtějí být doma, a nenáviděla bych nás. Hodně. Pán, co stál původně ve frontě před námi, čeká u letušek, abychom prošli okoli a vybrali si místa v letadle dřív než on, a zajistí si tak, že bude sedět dostatečně daleko od naší skupiny.

Zastavili kvůli nám letadlo. Prej: “Ještě, že jsme už nebyli ve vzduchu, bysme asi spadli!!”

To je on sedí asi tři řady za náma. Plán poslat kapesníček s napsanou adresou N. blogu nevychází, neboť v jedné z řad oddělujících nás od něj sedí dítě tak malý, že úkol “poslat to dál” nezvládá. Tož Tom přichází s plánem B. On kreslí, já držím nad hlavou, střídavě sledujeme přední kamerou, jestli kouká nebo ne. Nejsme si jistý.

“Jste blbí, nesnášim vás!”

Asi jsme, no.

Gangztaz v letadle

Tímto se omlouváme všem cestujícím a posádce letu WizzAir W62602 London Luton to Vaclav Havel Airport Prague 27.8.2013 21:10 za nadměrný hluk a dementní chování, dali bysme si přes držku za to.

“Hlavně tomu pánovi před náma se omlouváme.”

Na letišti čekají naši. Z dálky mě tlemí už, odlítala jsem za slečinku s navlněnýma vlasama a vracím se za deště, v teplákách, s piercingem v nose a se snapback kšiltkou na hlavě. A vnitřně se usmívam.
“No čáááu,” objetí, objetí,
“Kde máte Natálu? Táta jí veze pivo.” 
“Támhle na lavičce. Se vás prej bojí.”

Sotva dojedeme domů a screenshot ve zprávě na FB. TYVOLE!! Tak koukal, no :D

Tři hodiny spánku, protože spánek je pro nuly. A pro ty, co jim nevisí trilion práce. Ale nějak na to očividně nemáme dneska… Takhle nějak:
“Takový práce mam, že mě z toho jebne.”
“Já taky tyvole, čtyři weby do neděle mám udělat!” 

Tak asi abysme fakt šly pracovat.

Dobrý je, že ta její knížka je čím dál tlustší. Ona chtěla, aby byla hodně tlustá. Všichni nesnášíme dobrý knížky, co přečteme za jeden dva večery, žejo. Už aby začala psát.

Předcházely tomuhle dva dny s T. na venkově a dva dny v Londýně, na ty snad taky dojde :)

life & stories, photos, travels, UK

August 24, Saturday

posted by cassidy on 2013-08-24 at 11.47 PM, 2 comments

V pátek jako skvělý kamarádky nejdeme na Lůcy rozlučkovou párty u ní doma, protože to prej bude trága. Zevlíme u nás, nesnášíme společně štěně už fakt úplně vážně. Nechci psa asi nikdy už, jsem vyléčená úplně tímhle šílencem. Noc bláznivá, nějak matně si vybavuju, že jsme si v polospánku něco vyprávěly, ani jedna pořádně nevíme, co se dělo, budila jsem se několikrát z vyděšená z divných snů, noční telefonáty už nikoho nepřekvapují… Nicméně když se to všechno sečte a podtrhne, zaspaly jsme o hodinu a půl, proč ne, když máme v osum už vyzvedávat Lucii a malýho Lukáše, kterýho tu má na návštěvě, a letí spolu domů. A tak začala sobota, náš asi nejvíc fail day z celýho léta.

“Mi tyhle odjezdy z cizích zemí vůbec nepřijdou smutný…,” povídá mi N. v autě.

Pět minut na to, když se Lucie s rodinou loučí, všichni úsměvy na rtech, my dvě utíráme slzama rozmazanou řasenku xDDDD Ona první dokonce! (Od sebe bych to třeba i čekala, ale po tý hlášce prostě ještě :D). Absolutně se se všema kuframa nemůžem vejít do auta, málem musím zůstat doma.

Snídaně u Mekáče, máme tam už trvale rezervovanej stůl u dveří snad, za celý léto jsme neseděly jinde. “Kafe, dvě mlíka, dva cukry, prosím,” proto dostává dvě kafe, dvě mlíka a tři cukry.

Míříme do Basingstoke, podívat se po obchodech a hlavně do Nando’s, “KFCčka pro lidi, co umí jíst vidličkou”, na jídlo, bez kterýho nemůžeme prý odjet z UK v restauraci, kterou Briti milujou.. což absolutně NECHÁPEME. Studený, hnusný, bez chuti, pět Mayo chickenů jsme si radši měly dát.

Chceme to trochu vylepšit, proto bereme Lůcu do ShakeAway, protože podle našeho taky nemůže opustit UK, aniž by si dala Zoe Zero. Nechutná jí a nechápeme opět.

Mně měla zlepšit chuť Sugar & Spice zmrzlina ze stánku v obchodním centru. Neměli ji. Aspoň mám Luciinu Zoe Zero.

Vybíráme v TK Maxxu kufry, protože můj a Natálčin, překvapivě totožný, kufr nezvládl poslední cestu, očividně ne všechna kolečka jsou dimenzována na WizzAiří limit 32 kilo. Nakonec s kufrem odchází Lucie, ačkoli ho vůbec nepotřebovala, má skvělej s lebkou, ten tam nemohl zůstat :D Po tom, co ho dvě hodiny vláčíme nákupním centrem mě napadá, že ho pravděpodobně nemáme kam dát, když už předtím seděli Lucie s Lukášem každej s hlavou naplácnutou na svým okýnku a kufr šel sotva zavřít.. Tož, dramatický to bylo dost, namáčklí na okýnkách byli ještě trochu víc, Lůca celou dobu držela dvacet kilo na klíně a já měla kolena až pod bradou kvůli sedačce narvaný dopředu tak moc, jak jen to šlo.

Tepláky a pyžamový kalhoty místo tepláků. Kupy léta.

“Miluju Anglii,” povídá s levou rukou neustále na řadicí páce a pravou opřenou o stehno jen lehce přidržuje volant v koloně, z Lutonu jedeme skoro tři hodiny, máme co dělat, abysme udržely otevřený oči i po kafi. Je pravda, že to řízení tu je pro praváka vážně příjemnější.

“Kdybych šla do Světa sýrů, užila bych si to víc!!” komentuje “zážitek” z Nando’s ještě 7 hodin poté, když nasraně zapne stěrače úplně na nejvyšší rychlost, co jde,  a já mám pocit, že chvíli odlítneme, protože nám to při čekání ve frontě k benzínce u Tesca úplně škube autem.

“Nesnášim Anglii tyvole, nesnášim!!” (podruhý na třech kilometrech stavíme, abysme se tak nějak vyhnuly s protijedoucím autem, aneb obousměrné silničky rozměrů jednosměrky…)

Blijem z Creamy Soda. Cute růžový obal někdy není všechno.

Z původní výletní sestavy jsme teda zbyli čtyři. Na to, že Káťa nám opět volal v sobotu v půl třetí ráno a nutně potřeboval vědět, co bude mít k obědu, dorazili někdy kolem jedenáctý večer. Oběd jak má bejt. Ono to bylo složitější teda, zmeškanej trajekt, benzín došlej… Jako by se to někdy mohlo obejít bez dramat :) Půlnoční svačinka v podobě hodinových řízků se šlupkovým salátem, jak jsme překřili vánoční klasiku v lehké úpravě, ale bylo to mrakydobrý.

“Sežrala mi paleo!”
Viliamovy  potuchy o mý (nakonec) boží paleo buchtě/obecně paleu, nejsou úplně dokonalý :D Hláška, když mu kousek sežral malej pes přímo před nosem z talíře, když ji nechal lízt na stůl, kdo by to čekal, k nezaplacení.

“Přišlo to z nenadání.”
Už nevím strašně, co to bylo, ale přišlo to z nenadání :D
[edit] Prej “bababa” přišlo z nenadání. Až to zase zapomenu. [/edit]

Ráno vyrážíme na poslední společnej výlet, Southampton. Bláznivej systém parkování a procházení skrz obchoďák na ulici, milionkrát nahoru a dolů výtahem, po schodech, po esklátorech.

Malá, původně neplánovaná, zajížďka do New Forestu.

“Tys tam nebyla?”
“No nebyla, jak bych se tam dostala…”
“My jsme tě tam nevzaly, jo? To jsme svině teda!” 

New Forest je velký území, národní park, kde žijí volně zvířata, hlavně koně. A zároveň jsou tam ale vesničky, silnice, lidi tam normálně žijou a vy můžete projet autem. Občas si sice počkáte, než vám stádo krav uvolní cestu nebo budete muset vystrkat koňskou hlavu z okýnka auta… :)
Boží, boží, boží. Kluci nejdřív vůbec nevěřili, že prej safari, a tak. Ale ne, úplně opravdický to je. Jeden z nejvíc zážitků tady, z toho se budu vnitřně usmívat ještě dlouho :)

Kdyby se Viliamoj chtělo přistát na tak malý ploše, jako zabírá ta miska s vodou, za boha se mu to samozřejmě nepovede. Ale když zrovna utopit vrtulníček není vaším cílem, jak se daří.

Aby náhodou víkend neskončil nějak nudně tím, že prostě si půjdu lehnout, ve chvíli, kdy rozebírám poslední věci v kuchyni a už se fakt neuvěřitelně těším, až padnu do postele, mi musí prasknout igelitová taška, ve které je mimo jiné i jedna skleněná lahev, která se okamžitě tříští na miliony kousků a jeden z větších střepů mi sklouzává po nártu, anev v tyto chvíle jsou žabky opravdu ideální obuv. Čistej řez, krve jak z vola. Asi by to dva stehy sneslo, ale pohotovost nám tu zrušili, protože tam lidi chodili s příliš “nepohotovýma” problémama. A krev teče a teče, po celý kuchyni krvavý šlápoty, jedna papírová utěrka za druhou, modlím se, abych neomdlela, protože by mě neměl kdo zachraňovat. Omldívám často. S tím člověk nic neudělá. Ale asi jak jsem věděla, že fakt nesmím, zvládla jsem se ošetřit sama jen s lehkou nevolností.

Som operoval.

Skupinový terapie, holky v teplákách, malej Paddy, Paddy #2, pavouci, co dupou, pavouci, co padají na dlažbu a pavouci, kteří propadávají obracečkou na palačinky.

Ve středu jsme se potřebovaly sejít, protože si u mě N. o víkend zapomněla maso. Opravdu, to se stává. Že se sejdem na půli cesty, ale její původní destinace nebyl domov, ale posilovna, kam vezla mladýho. A tím byla “půle cesty” v Enham Alameinu, vesnici, kde žijí skoro jen samí postižení lidi. Je to fakt takový mile vypadající místo, myslím, že vážně dobrej nápad, že se tam všichni mají fakt dobře, ale na druhou stranu to tak nějak respektuju jako jejich území a i když projíždím několikrát týdně, nikdy mě nějak nenapadlo ani tam jít třeba nakoupit, nebo tak. Měly jsme asi 40 minut, tak že si jdeme dát zmrzlinu, koupily jsme si VODOVÝ nanuky (never ever, proč proboha jsme to udělaly?!) a sedly si na lavičku před obchodem. Tolik lidí nás během půl hodiny nikdy nepozdravilo, všichni určitě nadšený, že se přistěhoval někdo novej, jak se všichni znají.

“Ahoj, jak se máte?!
“Dobře, díky…”
“Víte, co je tohle?” ukazuje na nějaký kytky v květináčích, co jsou vystavené před obchodem na prodej.
Nevíme, co to je za druh, samozřejmě, my dvě bioložky hadr.
“Ne, to nevim…”
“KYTKA!! ROSTLINA! To se zalejvá!”
Dostal nás.

“Co tady proboha děláte? :D”
“To je složitá story, to nechceš slyšet, ale taky jsme se tomu smály.” 
Protože vždycky vás potká někdo známej v situaci, kdy se to zrovna “nejvíc” hodí. Auto plný britských teenagerů ve chvíli, kdy sedíte s (vodovým xD) nanukem na lavičce před obchodem u stacionáře pro postižené lidi je ideální příklad.

Nedávno jsme se s Natáličkou shodly, že dioptrický brýle a paleo strava jsou věci, který spasí svět. Po čtvrtečním večeru k nim přidávám jógu. Jóga, brejle a paleo a všichni budou šťastný.

“Tyvole, kdyby nás někdo odposlouchával…”

life & stories, travels, UK

August 19, Monday

posted by cassidy on 2013-08-19 at 8.47 PM, 2 comments

Minulou sobotu mi rodina odjela na dovolenou, celý týden a ještě další víkend navíc jsem byla “home alone”. Možná “home” a “alone” je výstižnější. Docela pré, zbyli mi na starost jen psi, kočka a večerní vyvedení ponies do ohrady.

Na víkend se mi sem nastěhovaly holky, vždycky jsme pohromadě tam, kde se to zrovna hodí nejvíc. Lůca někde našla sáček bramborových knedlíků v prášku, uvařily jsme si první pořádný český jídlo za tu dobu, co jsem tady. Uzený se špenátem a braborový knedlíky. Sice jsem zatím nepostřehla, že by mi něco českýho k jídlu vyloženě chybělo, ale tohle hodně bodlo.

“Kolik chceš knedlíků?”
“Dva.”
“Dostaneš tři!”

Hodně se nám to povedlo! Deset minut snad beze slova úplně, na nás neuvěřitelná doba, jak jsme jen jedly a jedly :D A přežírací párty pokračuje, neb lednice obsahuje spoustu věcí, který je potřeba sníst rychle, nebo se vyhodí. A jídlo se přece nevyhazuje, žejo. I když passion fruit jsme asi vyhodit měly rovnou, to je jedna z věcí, který už v puse mít nechci xDD

Ten večer jsem zjistila, že to, že jeden den jsou volný lístky na všechny časy do Harry Potter Studio Tour neznamená, že následující den už se vám nepodaří na požadované datum sehnat jediný lístek. Celý léto to plánuju. Měl Tomáš dostat lístek jakože k narozeninám. “Hele, klidně breč, já to sice fakt nechápu, ale se ti uleví..” Brečela jsem, no.

“You see, you see?”

Pravidelnej noční telefonát o půl třetí, to už nás nepřekvapuje. Když mi ale v šest třicet volá hostmum, málem vyletím leknutím z kůže. Že v Turecku je o tři hodiny víc jí dochází ve chvíli, kdy slyší moje absolutně nepřítomný rozespalý “Hello?”. Nejstarší z holek si zapomněla na sušáku plnou pračku oblečení, vzhledem k tomu, co jsem na něm našla, fakt asi úplně všechno, co si s sebou plánovala sbalit. Jedem na výlet prej, no, za pár hodin za nimi letí ještě jedna rodina, co bydlí asi 40 minut cesty odsud. Škoda, že s “mojí” navigací právě odjela Lucie do Londýna :D O domě, který hledáme, nikdo z lidí, které potkáváme ve vesnici, neslyšel, dvakrát ho přejedeme, než si všimneme nečitelné tabulky s názvem, ale 10 minut před plánovaným odjezdem rodiny na letiště předáváme tašku oblečení.

Cestou zpátky naivně zkoušíme, jestli nemají v Tidworthu Costu. Nebo vůbec nějaký kafe. Nemají. Natálka nám kupuje k snídani chipsy v Tescu, jediný věci, která je v neděli ráno otevřená.

“Sundej mi to, sundej mi to!” klepu hystericky levou rukou zaseklou až po zápěstí v sáčku chipsů ve chvíli, kdy potřebuju zrovna zatáčet a řadit zároveň. Ona místo toho, aby mě zachraňovala, všechno fotí, a mě nedojde, že mám na volantu druhou ruku, kterou jsem si ten sáček mohla klidně sundat. Tak kde to jsme? xDDD

Dopravní značku “pozor tanky” jen tak někde nepotkáte :D

Zastavujeme se u jednoho z nejstrašidelnějších kostelů, který jsem kdy viděla. Trochu to kazí modrý nebe na fotce, ale i tak. To, že se nachází u silnice, která se jmenuje Dark Lane, tomu nijak nepomáhá. Úplně na samotě mezi vesnicemi, vedle něj je jenom jeden (obydlenej!!) kamennej dům a poštovní schránka.

“Tyvado, tady kdyby se mi po tmě rozbilo auto, tak v něm radši umřu než tam jít poprosit o pomoc.”
“Úplně ale, tam jít, tak podle nás stopro natočej horor podle skutečný události, to by nemohlo dopadnout jinak!”

Jsem se bála fakt i za bílýho dne. Kostel je ještě ok, ale ten dům vedle.. Když nad tím tak přemýšlím, nevím, co by se muselo stát, abych tam šla zaklepat i za světla.

Fosbury church

“Jedem se na něj podívat?”
“Já nevim, jak chceš ty…”
“Hmm, tak jedem domů už teda…”
“Jé, když já jsem tam asi teda chtěla…”
“No, já vlastně taky” :D
Otáčíme auto a vracíme se k Wilton Windmill, větrnému mlýnu uprostřed polí, který jsme si taky vyhlídly cestou “tam”.

Protože máme pití a chipsy, můžeme  se ještě zastavit na chvíli na fotbal, N. se mi chvilku snaží vysvětlit i pravidla, prý tyhle vesnický sranda zápasy jsou stejně nejlepší..

Káťoj taky chutná naše jídlo. I čtyřikrát ohřátý, protože logistické problémy.

“Je vidět, že mám mango?”

“Víš, já jsem strašnej odborník na ananasy..”
“Jono, to jsem ti vlastně chtěla napsat, jak jsem včera dojela na první pokus přes celý město k Tescu, že jsem si připadala jako úplná královna kruháčů.”

A tak jsme přišly k novým prostředním jménům.

Za pět čtyři, úplně na poslední chvíli, vbíháme do Costy u nás, a dlouho dlouho pak užíváme slábnoucí sluníčko a hudbu na plný pecky z cizího auta na lavičce na náměstí. Milý.

Úterní odpolední kafe. Jen, co dojedu domů, telefon: “Nechceš se sejít dřív? Mě se nechce bejt doma..” Ok, zpátky do města, “pre-party” jeden drink v RedBridgi, hodinová debata o pevných discích (aneb o čem se tak můžou bavit dvě holky v baru…), Lůcy rozlučková večeře v Golden Dragon se slovenskými bratry, gathering (protože říkat tomu sleepover je vrchol trapnosti prej :D) u N., nálada tak boží, že se K. bojí nastoupit do auta skoro, když ji vyzvedáváme cestou domů. Briti nemají noční můry, ale noční kobyly.

Padá rozhodnutí, že bysme měly natočit debilní kecy Angličanů. Ale nestihly jsme to. Nic nebude.

“Dáš si čaj?”

Konečně se po dvou měsících řízení dokopu spočítat, jak je to tu se spotřebou. Vždycky mě v autě točí, jak nevím absolutně, za kolik jedu, neboť britský auta ukazujou spotřebu v mpg, totiž kolik mil ujedete na jeden gallon pohonný hmoty. Pro nás nezvyk hodně už jen to, že je to převrácená hodnota, natož v úplně jiných jednotkách, než jsme zvyklí používat. Když nejezdíme úplně jako čuňata, dostanem se nad 40 mpg, což odpovídá asi 7 l / 100 km. Překvapivě docela dost, ale je to tak. Ale hlavně teda konečně vím nějaký konkrétní číslo a to mi stačí asi. Ale když tankujete, cena je udaná za litr. Aby to nebylo trapně jednoduchý.

life & stories, travels, UK

August 15, Thursday

posted by cassidy on 2013-08-15 at 3.26 PM, 3 comments

Rozhodla jsem se, že i přes únavu a nechuť každý den tenhle týden udělám něco jakože pro nějakej osobní rozvoj. Už jsem zvládla projít Very first lessons for little pianists, na to, že jsem u piana nikdy neseděla, jsem si nakonec zahrála i obouruč. Sice jen na devíti klávesách, ale přišlo mi, že to docela i něco připomíná. Akorát to končilo nějakou věcí od Mozarta, kde už se objevovaly akordy, a to né teda, to bych musela ještě hodně trénovat. Ale do tý doby to šlo až překvapivě dobře, zvlášť vzhledem k tomu, jakej jsem hudební antitalent. Trochu jsem malovala a kreslila, občas taky běhám. Míň, než bych chtěla, míň, než bych měla. Ale zato jsem si trhla osobáček v pacu, nevím vůbec, kde se to ve mně vzalo.

Schne mi pozadí.

Potřebuju brýle. ASAP. Máme takovou teorii, že by mohly výrazně zlepšit duševní situaci.

Máme štěně. Je cute, ale docela mi ničí život. A oblečení. A boty. A blije mi ve včera uklizeným autě.

Prší. Druhej den v kuse. Takhle přesně jsem myslela, že to bude celý léto. Že budem chodit na procházky, když zrovna bude jen lehce mrholit. Mokrý špičky a zkoucený vlasy, jsem skoro zapomněla, jak to nesnáším. Ale na druhou stranu to má něco do sebe. Ten klid a ticho a čerstvej vzduch. A o to víc si pak užijeme čaj, svíčku a teplou sprchu.

Šero, déšť, holínky, půjčený bundy a koně. Mohli přijít kovbojové ještě. Ale nepřišli.

15. srpna. Šílenost. 12 dní, hoši. Pomalu čas balit kufry a zavazovat boty.

life & stories, parties & events, travels, UK

August 12, Monday

posted by cassidy on 2013-08-12 at 3.01 PM, 2 comments

Dneska to bude o tom, jak jsme hned druhý prázdninový víkend jely do Thorpe Parku a doteď jsem o tom nestihla napsat. Byl to ten víkend, kdy nás cestou na pláž naboural borec u benzínky, nic se nestalo naštěstí, ale nám se chtělo zvracet ze stresu ještě půl dne, kdy mi bylo líto, že nejím rozinky, protože Natálka si kupovala nejvíc cute balíčky rozinkek v Marks and Spencer food u té benzínky, kde nás nabořili, kdy jsem poprvý slyšela vánoční hymnu Evropy 2, která mě asi bude pronásledovat po zbytek života, kdy mi bylo osvětleno, proč je Peréz Peréz a dávalo (a pořád dává xDDDDD) to smysl víc, než kde co jinýho, kdy si N. koupila novej opalovací krém a třpytila se na pláži jako upír (a její peněženka byla upír ještě následujících několik dní) a kdy Lůca zahlásila: “No, a pak mi přestalo fungovat tady tohle tlačítko,” což je dost smutný, když to je jediný tlačítko, který iPad mini má :D

O Thorpe Parku holky mluvily už od února, takže to přijít muselo. Pět dospělých lidí v autě, nebohá Kesida namáčklá mezi slovenskýma bratrama, vedro na umření už úplně od rána… Nikdy bych neřekla, že si TAKHLE užijeme zábavní park!! Původně jsme fakt neměly odvahu na hodně věcí. Lůca byla ještě celkem odhodlaná, já jsem dvě nejhorší věci vyškrtla s tím, že prostě co je moc, to je moc a Natálička plánovala obejít výhradně dětský atrakce s tím, že u těch velkých na nás čeká dole. “Nikdy v životě, na tohle mě nedostanete!” No, ukecaly jsme ji na první, že nemůže umřít bez velký horský dráhy prostě… A pak už se to vezlo xDDDDD “Jdem znova!!” Nakoupily jsme fast tracky, abychom se vyhnuly hodinovým frontám a konec takovej, že úplně všechny největší dráhy jsme obešly, i tu úplně úplně nejvíc zabijáckou jsme jely dvakrát :D

Přišlo mi pěkný, že všechny atrakce byly výborně tematicky zpracovaný, nic nebyla “jen” horská dráha, ačkoli nejnovější Swarm zpracovaný ve stylu opravdu dost realistické letecké havárie doplněný vrakem letadla, nabouranými auty hasičů, policie, s houkajícíma sirénama, umělým kouřem a falešným vysíláním BBC o pádu letadla jen pár kilometrů od Heathrow snad není ani moc vtipný… Hlavně kdyby se v parku něco stalo doopravdy, myslím, že by trvalo fakt dlouho, než by si lidi uvědomili, že to už není jen kulisa. To, že během našeho čekání dráha nejdřív asi pět minut nejela a následně ji pustili třikrát úplně bez lidí taky úplně nepřidalo :D

Cedule typu  “Get ready to SCREAM!”, “You’re going to get REALLY wet on this attraction”, “Enter at your own risk” nás doprovázely na každým kroku, protože jsme si vybíraly samý lepší :)

Super super, vážně nad očekávání! Domů jsme odjížděly nadšený, úplně dobitý, turch z poslední vodní atrakce a šťastný z toho, že jsme nikoho nepoblily a zároveň ani nikdo nepoblil nás xDDD

 

Chtěla jsem vám dát nějaký video, ale přijde mi, že to nahraný nevypadá ani zdaleka tak dobře/děsivě/rychle jako ve skutečnosti, ale kdyby to přece jenom někoho zajímalo, koukněte se na youtube třeba na Stealth, Saw nebo Nemesis Inferno.