August 2013

All the crazy shit we did last night.. se snad ani nedá popsat.

Fotobudka nás dostala. Se tam fakt všichni nacpeme, nastavíme do póz a všechno, konečně se rozhodneme to odbouchnout, když ona se zeptá: “Are you ready?” Tomáš klidně odpoví: “Yes…” a budka na to: “Okay!” My všichni mrtví smíchy a v tu chvíli fotka xDDDDD

“Nedelejte ostudu po Evrope (to je hlavne na tebe, Kaceno!)”

Káťo, co si o nás myslíš, jak bysme mohly.

Ne, fakt. Se stydíme za sebe asi dokonce, to se nám málokdy stává xDDDDDD

Ale prostě… Když už se dohodnete, kdo teda sežene tu fólii na omotání kufru, ve třetím obchodě ji fakt seženu po desetiminutovým popisování Indovi “stretching foil”, abych pak zjistila, že vlastně hledám “cling film”, úspěšným nalezením se navzájem na letišti…

[vsuvka]”Sejdeme se za minutu pod napisem Deparatures u stanku I LOVE SAUSAGE!!! XDDDDDDD MUJ SEN.” Svítí na dálku v tom neonově růžovým tričku (má na sobě úplně na chlup to, co jsem měla den předtím, taky jsme se mohly sejít jako dvojčata xDDDDDD) a popobíhá směrem ke mně, jednou rukou vláčí obrovskej kufr a druhou divoce gestikuluje, ukazuje na kluka, co jde asi dva metry před ní a jakoby bezeslov křičí: “To je on, to je on!!” Tak to je on, ten z tý smsky, co mi předtím přišla do busu. Jako **** teda podle mě moc nevypadá, ale sympatickej. Prej Dakine batoh a redukce do zásuvky, asi poletíme společně letadlem.. [/vsuvka]

…omotání kufrů (exkluzivní videjo!), nervózním postávání ve frontě, neb naše fast tracky (rozuměj priority boarding, ale nevzpomenem si nikdy narychlo, jak se tomu říká správně :D) jsou nám při odevzdávání kufrů v UK k ničemu. Nelíbí se jim můj notebook při kontrole, pán ho studuje podrobnějš. V tom mi dochází, co mám strčený uvnitř v obalu a modlím se, aby to nerozbaloval, protože to by vypadalo hodně blbě, suvernýry z telefonních budek z předchozího dne. Žádná kriminalita ani vandalství, nebojte jako, ale říkám, že by to vypadalo hodně blbě xDDDDDD Necelá hodina do odletu, to ještě stíháme večeři v Burger Kingu. Zvedáme se od stolu 33 minut před odletem, v tom nám dochází, že na letence psali, že gate se zavírá 30 minut před odletem. Čas na sprint. Asi 50 metrů pospícháme. K první tabuli s odlety, kde zjišťujeme, že letadlo má nově zpoždění a bránu ještě ani neotevřeli. Nice. Tak co můžete asi udělat se zbytkem tý fólie v kabelce takhle na plný chodbě lidí na letišti, no.

Hádají se, kterej z nich mě zkazil tolik, že už úplně beze všeho dělám všechny ty bejkárny s nima xDDDDD

“A on se mě zeptal, jestli jsem.. no… jakoby synonymum k loajální to bylo. Jaký je synonymum k loajální?”
“Svolná?” 

Jsme asi milion hodin na nohou už, i s fast trackama čekáme dlouho, než nás pustí do letadla, umíráme docela bolestí všeho, ale na druhou stranu jsme vyspalí z autobusů, energie nechybí. Děláme bordel docela. Všechno je sranda fakt ale. Kdybych letěla sama, byla bych stoprocentně jedním z těch unavených lidí, co sotva stojí, hlavně už chtějí být doma, a nenáviděla bych nás. Hodně. Pán, co stál původně ve frontě před námi, čeká u letušek, abychom prošli okoli a vybrali si místa v letadle dřív než on, a zajistí si tak, že bude sedět dostatečně daleko od naší skupiny.

Zastavili kvůli nám letadlo. Prej: “Ještě, že jsme už nebyli ve vzduchu, bysme asi spadli!!”

To je on sedí asi tři řady za náma. Plán poslat kapesníček s napsanou adresou N. blogu nevychází, neboť v jedné z řad oddělujících nás od něj sedí dítě tak malý, že úkol “poslat to dál” nezvládá. Tož Tom přichází s plánem B. On kreslí, já držím nad hlavou, střídavě sledujeme přední kamerou, jestli kouká nebo ne. Nejsme si jistý.

“Jste blbí, nesnášim vás!”

Asi jsme, no.

Gangztaz v letadle

Tímto se omlouváme všem cestujícím a posádce letu WizzAir W62602 London Luton to Vaclav Havel Airport Prague 27.8.2013 21:10 za nadměrný hluk a dementní chování, dali bysme si přes držku za to.

“Hlavně tomu pánovi před náma se omlouváme.”

Na letišti čekají naši. Z dálky mě tlemí už, odlítala jsem za slečinku s navlněnýma vlasama a vracím se za deště, v teplákách, s piercingem v nose a se snapback kšiltkou na hlavě. A vnitřně se usmívam.
“No čáááu,” objetí, objetí,
“Kde máte Natálu? Táta jí veze pivo.” 
“Támhle na lavičce. Se vás prej bojí.”

Sotva dojedeme domů a screenshot ve zprávě na FB. TYVOLE!! Tak koukal, no :D

Tři hodiny spánku, protože spánek je pro nuly. A pro ty, co jim nevisí trilion práce. Ale nějak na to očividně nemáme dneska… Takhle nějak:
“Takový práce mam, že mě z toho jebne.”
“Já taky tyvole, čtyři weby do neděle mám udělat!” 

Tak asi abysme fakt šly pracovat.

Dobrý je, že ta její knížka je čím dál tlustší. Ona chtěla, aby byla hodně tlustá. Všichni nesnášíme dobrý knížky, co přečteme za jeden dva večery, žejo. Už aby začala psát.

Předcházely tomuhle dva dny s T. na venkově a dva dny v Londýně, na ty snad taky dojde :)

Minulou sobotu mi rodina odjela na dovolenou, celý týden a ještě další víkend navíc jsem byla “home alone”. Možná “home” a “alone” je výstižnější. Docela pré, zbyli mi na starost jen psi, kočka a večerní vyvedení ponies do ohrady.

Na víkend se mi sem nastěhovaly holky, vždycky jsme pohromadě tam, kde se to zrovna hodí nejvíc. Lůca někde našla sáček bramborových knedlíků v prášku, uvařily jsme si první pořádný český jídlo za tu dobu, co jsem tady. Uzený se špenátem a braborový knedlíky. Sice jsem zatím nepostřehla, že by mi něco českýho k jídlu vyloženě chybělo, ale tohle hodně bodlo.

“Kolik chceš knedlíků?”
“Dva.”
“Dostaneš tři!”

Hodně se nám to povedlo! Deset minut snad beze slova úplně, na nás neuvěřitelná doba, jak jsme jen jedly a jedly :D A přežírací párty pokračuje, neb lednice obsahuje spoustu věcí, který je potřeba sníst rychle, nebo se vyhodí. A jídlo se přece nevyhazuje, žejo. I když passion fruit jsme asi vyhodit měly rovnou, to je jedna z věcí, který už v puse mít nechci xDD

Ten večer jsem zjistila, že to, že jeden den jsou volný lístky na všechny časy do Harry Potter Studio Tour neznamená, že následující den už se vám nepodaří na požadované datum sehnat jediný lístek. Celý léto to plánuju. Měl Tomáš dostat lístek jakože k narozeninám. “Hele, klidně breč, já to sice fakt nechápu, ale se ti uleví..” Brečela jsem, no.

“You see, you see?”

Pravidelnej noční telefonát o půl třetí, to už nás nepřekvapuje. Když mi ale v šest třicet volá hostmum, málem vyletím leknutím z kůže. Že v Turecku je o tři hodiny víc jí dochází ve chvíli, kdy slyší moje absolutně nepřítomný rozespalý “Hello?”. Nejstarší z holek si zapomněla na sušáku plnou pračku oblečení, vzhledem k tomu, co jsem na něm našla, fakt asi úplně všechno, co si s sebou plánovala sbalit. Jedem na výlet prej, no, za pár hodin za nimi letí ještě jedna rodina, co bydlí asi 40 minut cesty odsud. Škoda, že s “mojí” navigací právě odjela Lucie do Londýna :D O domě, který hledáme, nikdo z lidí, které potkáváme ve vesnici, neslyšel, dvakrát ho přejedeme, než si všimneme nečitelné tabulky s názvem, ale 10 minut před plánovaným odjezdem rodiny na letiště předáváme tašku oblečení.

Cestou zpátky naivně zkoušíme, jestli nemají v Tidworthu Costu. Nebo vůbec nějaký kafe. Nemají. Natálka nám kupuje k snídani chipsy v Tescu, jediný věci, která je v neděli ráno otevřená.

“Sundej mi to, sundej mi to!” klepu hystericky levou rukou zaseklou až po zápěstí v sáčku chipsů ve chvíli, kdy potřebuju zrovna zatáčet a řadit zároveň. Ona místo toho, aby mě zachraňovala, všechno fotí, a mě nedojde, že mám na volantu druhou ruku, kterou jsem si ten sáček mohla klidně sundat. Tak kde to jsme? xDDD

Dopravní značku “pozor tanky” jen tak někde nepotkáte :D

Zastavujeme se u jednoho z nejstrašidelnějších kostelů, který jsem kdy viděla. Trochu to kazí modrý nebe na fotce, ale i tak. To, že se nachází u silnice, která se jmenuje Dark Lane, tomu nijak nepomáhá. Úplně na samotě mezi vesnicemi, vedle něj je jenom jeden (obydlenej!!) kamennej dům a poštovní schránka.

“Tyvado, tady kdyby se mi po tmě rozbilo auto, tak v něm radši umřu než tam jít poprosit o pomoc.”
“Úplně ale, tam jít, tak podle nás stopro natočej horor podle skutečný události, to by nemohlo dopadnout jinak!”

Jsem se bála fakt i za bílýho dne. Kostel je ještě ok, ale ten dům vedle.. Když nad tím tak přemýšlím, nevím, co by se muselo stát, abych tam šla zaklepat i za světla.

Fosbury church

“Jedem se na něj podívat?”
“Já nevim, jak chceš ty…”
“Hmm, tak jedem domů už teda…”
“Jé, když já jsem tam asi teda chtěla…”
“No, já vlastně taky” :D
Otáčíme auto a vracíme se k Wilton Windmill, větrnému mlýnu uprostřed polí, který jsme si taky vyhlídly cestou “tam”.

Protože máme pití a chipsy, můžeme  se ještě zastavit na chvíli na fotbal, N. se mi chvilku snaží vysvětlit i pravidla, prý tyhle vesnický sranda zápasy jsou stejně nejlepší..

Káťoj taky chutná naše jídlo. I čtyřikrát ohřátý, protože logistické problémy.

“Je vidět, že mám mango?”

“Víš, já jsem strašnej odborník na ananasy..”
“Jono, to jsem ti vlastně chtěla napsat, jak jsem včera dojela na první pokus přes celý město k Tescu, že jsem si připadala jako úplná královna kruháčů.”

A tak jsme přišly k novým prostředním jménům.

Za pět čtyři, úplně na poslední chvíli, vbíháme do Costy u nás, a dlouho dlouho pak užíváme slábnoucí sluníčko a hudbu na plný pecky z cizího auta na lavičce na náměstí. Milý.

Úterní odpolední kafe. Jen, co dojedu domů, telefon: “Nechceš se sejít dřív? Mě se nechce bejt doma..” Ok, zpátky do města, “pre-party” jeden drink v RedBridgi, hodinová debata o pevných discích (aneb o čem se tak můžou bavit dvě holky v baru…), Lůcy rozlučková večeře v Golden Dragon se slovenskými bratry, gathering (protože říkat tomu sleepover je vrchol trapnosti prej :D) u N., nálada tak boží, že se K. bojí nastoupit do auta skoro, když ji vyzvedáváme cestou domů. Briti nemají noční můry, ale noční kobyly.

Padá rozhodnutí, že bysme měly natočit debilní kecy Angličanů. Ale nestihly jsme to. Nic nebude.

“Dáš si čaj?”

Konečně se po dvou měsících řízení dokopu spočítat, jak je to tu se spotřebou. Vždycky mě v autě točí, jak nevím absolutně, za kolik jedu, neboť britský auta ukazujou spotřebu v mpg, totiž kolik mil ujedete na jeden gallon pohonný hmoty. Pro nás nezvyk hodně už jen to, že je to převrácená hodnota, natož v úplně jiných jednotkách, než jsme zvyklí používat. Když nejezdíme úplně jako čuňata, dostanem se nad 40 mpg, což odpovídá asi 7 l / 100 km. Překvapivě docela dost, ale je to tak. Ale hlavně teda konečně vím nějaký konkrétní číslo a to mi stačí asi. Ale když tankujete, cena je udaná za litr. Aby to nebylo trapně jednoduchý.

Rozhodla jsem se, že i přes únavu a nechuť každý den tenhle týden udělám něco jakože pro nějakej osobní rozvoj. Už jsem zvládla projít Very first lessons for little pianists, na to, že jsem u piana nikdy neseděla, jsem si nakonec zahrála i obouruč. Sice jen na devíti klávesách, ale přišlo mi, že to docela i něco připomíná. Akorát to končilo nějakou věcí od Mozarta, kde už se objevovaly akordy, a to né teda, to bych musela ještě hodně trénovat. Ale do tý doby to šlo až překvapivě dobře, zvlášť vzhledem k tomu, jakej jsem hudební antitalent. Trochu jsem malovala a kreslila, občas taky běhám. Míň, než bych chtěla, míň, než bych měla. Ale zato jsem si trhla osobáček v pacu, nevím vůbec, kde se to ve mně vzalo.

Schne mi pozadí.

Potřebuju brýle. ASAP. Máme takovou teorii, že by mohly výrazně zlepšit duševní situaci.

Máme štěně. Je cute, ale docela mi ničí život. A oblečení. A boty. A blije mi ve včera uklizeným autě.

Prší. Druhej den v kuse. Takhle přesně jsem myslela, že to bude celý léto. Že budem chodit na procházky, když zrovna bude jen lehce mrholit. Mokrý špičky a zkoucený vlasy, jsem skoro zapomněla, jak to nesnáším. Ale na druhou stranu to má něco do sebe. Ten klid a ticho a čerstvej vzduch. A o to víc si pak užijeme čaj, svíčku a teplou sprchu.

Šero, déšť, holínky, půjčený bundy a koně. Mohli přijít kovbojové ještě. Ale nepřišli.

15. srpna. Šílenost. 12 dní, hoši. Pomalu čas balit kufry a zavazovat boty.