Rozhodla jsem se, že i přes únavu a nechuť každý den tenhle týden udělám něco jakože pro nějakej osobní rozvoj. Už jsem zvládla projít Very first lessons for little pianists, na to, že jsem u piana nikdy neseděla, jsem si nakonec zahrála i obouruč. Sice jen na devíti klávesách, ale přišlo mi, že to docela i něco připomíná. Akorát to končilo nějakou věcí od Mozarta, kde už se objevovaly akordy, a to né teda, to bych musela ještě hodně trénovat. Ale do tý doby to šlo až překvapivě dobře, zvlášť vzhledem k tomu, jakej jsem hudební antitalent. Trochu jsem malovala a kreslila, občas taky běhám. Míň, než bych chtěla, míň, než bych měla. Ale zato jsem si trhla osobáček v pacu, nevím vůbec, kde se to ve mně vzalo.
Schne mi pozadí.
Potřebuju brýle. ASAP. Máme takovou teorii, že by mohly výrazně zlepšit duševní situaci.
Máme štěně. Je cute, ale docela mi ničí život. A oblečení. A boty. A blije mi ve včera uklizeným autě.
Prší. Druhej den v kuse. Takhle přesně jsem myslela, že to bude celý léto. Že budem chodit na procházky, když zrovna bude jen lehce mrholit. Mokrý špičky a zkoucený vlasy, jsem skoro zapomněla, jak to nesnáším. Ale na druhou stranu to má něco do sebe. Ten klid a ticho a čerstvej vzduch. A o to víc si pak užijeme čaj, svíčku a teplou sprchu.
Šero, déšť, holínky, půjčený bundy a koně. Mohli přijít kovbojové ještě. Ale nepřišli.
15. srpna. Šílenost. 12 dní, hoši. Pomalu čas balit kufry a zavazovat boty.
3 Comments
Mám tak trochu pocit, že jet do Anglie bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsi kdy udělala! <3 A osobnímu rozvoji fandím!!
neskutečně znuděný článek..
Prijde mi, ze ti ta Anglie neskutecne slusi, doufam, ze se po navratu vsecko vrati k lepsimu, ze sis tam v sobe nasla vsechno, cos hledala :-) Zazilas toho silene moc, ja chodim cist tvuj blog a potaji zavidim, jak jste se s Natalou spratelily a jaky uzasny leto jste spolu letos zazily a co jste vsechno videly a udelaly … tohle je zivot a libi se mi, ze delate proste to, co chcete a co vam dela radost.