August 19, Monday

Minulou sobotu mi rodina odjela na dovolenou, celý týden a ještě další víkend navíc jsem byla “home alone”. Možná “home” a “alone” je výstižnější. Docela pré, zbyli mi na starost jen psi, kočka a večerní vyvedení ponies do ohrady.

Na víkend se mi sem nastěhovaly holky, vždycky jsme pohromadě tam, kde se to zrovna hodí nejvíc. Lůca někde našla sáček bramborových knedlíků v prášku, uvařily jsme si první pořádný český jídlo za tu dobu, co jsem tady. Uzený se špenátem a braborový knedlíky. Sice jsem zatím nepostřehla, že by mi něco českýho k jídlu vyloženě chybělo, ale tohle hodně bodlo.

“Kolik chceš knedlíků?”
“Dva.”
“Dostaneš tři!”

Hodně se nám to povedlo! Deset minut snad beze slova úplně, na nás neuvěřitelná doba, jak jsme jen jedly a jedly :D A přežírací párty pokračuje, neb lednice obsahuje spoustu věcí, který je potřeba sníst rychle, nebo se vyhodí. A jídlo se přece nevyhazuje, žejo. I když passion fruit jsme asi vyhodit měly rovnou, to je jedna z věcí, který už v puse mít nechci xDD

Ten večer jsem zjistila, že to, že jeden den jsou volný lístky na všechny časy do Harry Potter Studio Tour neznamená, že následující den už se vám nepodaří na požadované datum sehnat jediný lístek. Celý léto to plánuju. Měl Tomáš dostat lístek jakože k narozeninám. “Hele, klidně breč, já to sice fakt nechápu, ale se ti uleví..” Brečela jsem, no.

“You see, you see?”

Pravidelnej noční telefonát o půl třetí, to už nás nepřekvapuje. Když mi ale v šest třicet volá hostmum, málem vyletím leknutím z kůže. Že v Turecku je o tři hodiny víc jí dochází ve chvíli, kdy slyší moje absolutně nepřítomný rozespalý “Hello?”. Nejstarší z holek si zapomněla na sušáku plnou pračku oblečení, vzhledem k tomu, co jsem na něm našla, fakt asi úplně všechno, co si s sebou plánovala sbalit. Jedem na výlet prej, no, za pár hodin za nimi letí ještě jedna rodina, co bydlí asi 40 minut cesty odsud. Škoda, že s “mojí” navigací právě odjela Lucie do Londýna :D O domě, který hledáme, nikdo z lidí, které potkáváme ve vesnici, neslyšel, dvakrát ho přejedeme, než si všimneme nečitelné tabulky s názvem, ale 10 minut před plánovaným odjezdem rodiny na letiště předáváme tašku oblečení.

Cestou zpátky naivně zkoušíme, jestli nemají v Tidworthu Costu. Nebo vůbec nějaký kafe. Nemají. Natálka nám kupuje k snídani chipsy v Tescu, jediný věci, která je v neděli ráno otevřená.

“Sundej mi to, sundej mi to!” klepu hystericky levou rukou zaseklou až po zápěstí v sáčku chipsů ve chvíli, kdy potřebuju zrovna zatáčet a řadit zároveň. Ona místo toho, aby mě zachraňovala, všechno fotí, a mě nedojde, že mám na volantu druhou ruku, kterou jsem si ten sáček mohla klidně sundat. Tak kde to jsme? xDDD

Dopravní značku “pozor tanky” jen tak někde nepotkáte :D

Zastavujeme se u jednoho z nejstrašidelnějších kostelů, který jsem kdy viděla. Trochu to kazí modrý nebe na fotce, ale i tak. To, že se nachází u silnice, která se jmenuje Dark Lane, tomu nijak nepomáhá. Úplně na samotě mezi vesnicemi, vedle něj je jenom jeden (obydlenej!!) kamennej dům a poštovní schránka.

“Tyvado, tady kdyby se mi po tmě rozbilo auto, tak v něm radši umřu než tam jít poprosit o pomoc.”
“Úplně ale, tam jít, tak podle nás stopro natočej horor podle skutečný události, to by nemohlo dopadnout jinak!”

Jsem se bála fakt i za bílýho dne. Kostel je ještě ok, ale ten dům vedle.. Když nad tím tak přemýšlím, nevím, co by se muselo stát, abych tam šla zaklepat i za světla.

Fosbury church

“Jedem se na něj podívat?”
“Já nevim, jak chceš ty…”
“Hmm, tak jedem domů už teda…”
“Jé, když já jsem tam asi teda chtěla…”
“No, já vlastně taky” :D
Otáčíme auto a vracíme se k Wilton Windmill, větrnému mlýnu uprostřed polí, který jsme si taky vyhlídly cestou “tam”.

Protože máme pití a chipsy, můžeme  se ještě zastavit na chvíli na fotbal, N. se mi chvilku snaží vysvětlit i pravidla, prý tyhle vesnický sranda zápasy jsou stejně nejlepší..

Káťoj taky chutná naše jídlo. I čtyřikrát ohřátý, protože logistické problémy.

“Je vidět, že mám mango?”

“Víš, já jsem strašnej odborník na ananasy..”
“Jono, to jsem ti vlastně chtěla napsat, jak jsem včera dojela na první pokus přes celý město k Tescu, že jsem si připadala jako úplná královna kruháčů.”

A tak jsme přišly k novým prostředním jménům.

Za pět čtyři, úplně na poslední chvíli, vbíháme do Costy u nás, a dlouho dlouho pak užíváme slábnoucí sluníčko a hudbu na plný pecky z cizího auta na lavičce na náměstí. Milý.

Úterní odpolední kafe. Jen, co dojedu domů, telefon: “Nechceš se sejít dřív? Mě se nechce bejt doma..” Ok, zpátky do města, “pre-party” jeden drink v RedBridgi, hodinová debata o pevných discích (aneb o čem se tak můžou bavit dvě holky v baru…), Lůcy rozlučková večeře v Golden Dragon se slovenskými bratry, gathering (protože říkat tomu sleepover je vrchol trapnosti prej :D) u N., nálada tak boží, že se K. bojí nastoupit do auta skoro, když ji vyzvedáváme cestou domů. Briti nemají noční můry, ale noční kobyly.

Padá rozhodnutí, že bysme měly natočit debilní kecy Angličanů. Ale nestihly jsme to. Nic nebude.

“Dáš si čaj?”

Konečně se po dvou měsících řízení dokopu spočítat, jak je to tu se spotřebou. Vždycky mě v autě točí, jak nevím absolutně, za kolik jedu, neboť britský auta ukazujou spotřebu v mpg, totiž kolik mil ujedete na jeden gallon pohonný hmoty. Pro nás nezvyk hodně už jen to, že je to převrácená hodnota, natož v úplně jiných jednotkách, než jsme zvyklí používat. Když nejezdíme úplně jako čuňata, dostanem se nad 40 mpg, což odpovídá asi 7 l / 100 km. Překvapivě docela dost, ale je to tak. Ale hlavně teda konečně vím nějaký konkrétní číslo a to mi stačí asi. Ale když tankujete, cena je udaná za litr. Aby to nebylo trapně jednoduchý.