posted in life & stories, NZ life, parties & events

Help me get things right

posted by cassidy on 2015-02-22 at 5.36 PM, 0 comments

Kluci si koupili lístky na koncert Foo Fighters snad jako první věc v Christchurch. Čekali fakt na TU MINUTU kdy otevřou předprodej a měli je určitě mezi prvníma. K. miluje FF nejvíc na celým světě a Vilda asi jen o trochu míň, těšili se tři měsíce v kuse a nebyl den, kdy by o tom nemluvili a my jsme si s Nat vymyslely náhradní plán, neboť naše finanční situace v době prodeje vstupenek se moc neslučovala se $160 za lístek na koncert a pak už bylo pozdě. Zatímco bude odpoledne volný dům, uděláme nějakou práci, natočíme pár videí, které jsme slíbily poslat, a až fakt začnou hrát, můžem si před stadion jet poslechnout pár písniček.

Mohly jsme přelízt plot. Zatímco jsme na něm stály a koukaly přes, pár lidí ho přeskočilo. Nějak jsme nevěděly moc, co čekat a unavený po deseti hodinách v práci jsme nějak neměly úplně náladu ani zdrhat, ani na trable s pořadatelema nebo potažmo mužema zákona.. Tak si tak sedíme na obrubníku za plotem, je takovej pozdně letní teplej večer, povídáme si o docela vážnejch věcech po hodně dlouhý době, máme pocit, že jsme to stejně docela vychytaly, protože jsme asi 30 metrů od stage, FF hrajou Skin and Bones a zastavuje u nás auto.

10981437_10204685642235890_4320620773646041570_n

“Girls, do you want our tickets? We’ve just left.”
“What… OMG yes, please!”

Pět vteřin nám nedochází, co se právě stalo. Ten koncert sotva začal. Nevíme, jestli je třeba zajímali jen Rise Against, jestli museli narychlo zmizet, každopádně.. Máme lístky. Podíváme se a rozeběhnem se a běžíme asi pět minut ulicema kolem poloviny stadionu, abysme dolítly na tribunu tři vteřiny předtím, než začnou hrát mojí nejoblíbenější Learn to fly.

“Tyvole, chápeš, co se právě stalo?”

Nevěříme furt. Dementní úsměvy přes celej obličej nezmizej za celou dobu. Wow. Vydyndat si propustku do kotle se nám s “našimi” lístky nedaří, ale koncert je výbornej i z tribuny. Vystoupení až neuvěřitelně přirozený, sympatický, celkově akce taková nevyhrocená, lidi si ji užívají, ale nikde žádný extra výtržnosti ani přehnaný reakce pořadatelů. Dave má na konci strašně hezkej proslov takovej a prostě <3 Radost. Strašně díky, cizí lidi. Doufám, že se vám to brzo vrátí.

10917366_10204685904642450_603872673003958732_n

1920287_10204685903882431_2660353963808586105_n

 

posted in life & stories, NZ life, travels

When the journey is the destination

posted by cassidy on 2015-02-19 at 7.29 AM, 0 comments

Říkají, že Christchurch je hnusný město. Jako člověk, který vyrůstal v Kralupech nad Vltavou (městě, který nejednou někdo tituloval i nejošklivějším městem v ČR), bych mohla asi mít trochu zkreslenej pohled na věc. Ale stejně jsme se shodli, že všechno je vždycky spíš takový, jaký si to uděláte.

DSC_1624_copy

DSC_1638_copy

DSC_1648_copy

thumb_5e20c8e4bffb54dceff61d232651aa4f

DSC_1657

Kdybych měla sepsat seznam důvodu, proč necestovat, stejně by končil slovy, že ono to za to všechno stojí. Ale začínal by myšlenkou, že jakmile si uvědomíte, že cesta je váš cíl, jste ztracen a věci nebudou jako dřív. Je to jako závislost. Ne, ona je to závislost. Zkusíte trochu a potřebujete víc. Lidi, který máte rádi,vás moc nechápou a hlavně by vás chtěli takový jako dřív – teda doma.

Předevčírem jsem si koupila Keepcup, protože můj normální hrnek mi nedrží dobře v držáku v autě a udělala kalendář. Naše doba v Christu se totiž začíná chýlit a pomalu je vidět na konec další etapy. A ačkoli nás z toho na jednu stranu mrazí, jsme zvědaví a těšíme se, co nás čeká dál. Ale stejně ve mě hrkne pokaždý, když si uvědomím, do jaký se opět vrháme nejistoty. Zbývá 32 dní, z toho 22 pracovních, a dneska jsou to čtyři měsíce od chvíle, kdy jsme odletěli.

keepcup

Zbývá mi posledních pět volnejch listů v mým nejlepším bloku z Papelote a za boha za něj nemůžu najít náhradu. V životě jsem neměla blok, do kterýho by pro mě bylo tak komfortní psát. Stránky z jedný strany s linkami, z druhý prádný, trhací, pevný desky, ideální rozměr, recyklovaný papír, co neprosvítá.. A v životě žádnej můj blok nebyl plnej TOLIKA nápadů, skic a tolika textů napsanejch jen tak, spontánně, protože mě prostě napadly.

Mám podobný stavy, jako jsem mívala v létě, když jsem jela do UK, jen ještě v trochu větší míře. V hlavě smršť nápadů takových, že bych každej den dokázala zaměstnat novej týmeček schopnejch lidí na půl roku. Polovinu z toho eliminuju nebo odsunu na pozdějš a tý druhý půlky chci bejt součástí co nejdřív.

“Skvělý na dobrým týmu je, že si neřeknem ‘Jdem do toho… A co dál?,’ ale že si řeknem ‘Jdem do toho’ a každej se pustí do práce, protože přesně ví, co má dělat a jaký je jeho místo. Počítá se prostě se ‘všema,’ jen si tu práci musíš najít.”

Don’t date a girl who travels.

A nebo jo?

posted in life & stories, NZ life, travels

OMG, this shit is getting serious

posted by cassidy on 2015-02-15 at 9.41 PM, 0 comments

Musíme řešit, co bude dál, tak to řešíme a… doháje, nás čekají takový věci, že umřu. Pure excitement. A strach, ale takovej ten, co chcete mít. Kdybych nebyla tak unavená, tak dneska snad neusnu. Miluju život.

IMG_5098

posted in NZ life, travels

3 months, baby #3

posted by cassidy on 2015-02-12 at 10.56 AM, 1 comment

K. začal sepisovat nějaký body k naší cestě úplně od začátku, takže teď už kolikátej večer vzpomínáme a už se prokousal až k příjezdu do Christchurch, takže jestli to někdy fakt sepíše a publikuje, což by bylo boží a věřím, že to zvládne, vyplnila by se spousta děr, který jsem tu nasekala já. Ale mám alespoň třetí a poslední část mých postřehů o životě na Novém Zélandu.

O JÍDLE, VZHLEDU A ŽIVOTNÍM STYLU
Myslím, že Zéland mají lidi často spojenej s přírodou (jak jinak) a tím třeba i zdravým životním stylem. Nowayyy. Zélanďani milujou junk food a hlavně sladký. Sladkosti, sušenky, tunu cukru ve všem. Dokonce se někdy stane, že když nekřičíte, že bez cukru, automaticky vám osladí kávu v kavárně (černou ne, ale flat white, cappuccino…) Ew.

“Přinesli jsme nějaký sladkosti z pekárny, jsou úžasný, pojďte si dát.”
“Achjo, já se snažim nejíst sladký…”
“Ježiš, proč?”
“Tak jako – není to zdravý a nejsem zrovna nejhubenější.”
“Co? Vy všichni Evropani jste tak malí a skinny!”

Oni jsou obrovský. Se svýma cca 169 cm nejsem zrovna drobek, řekla bych, že to je přibližně průměrná výška v porovnání s lidmi, které vídám. V Čechách není úplně výjimka potkat kluky / muže stejnýho vzrůstu nebo i menší, žejo. Tady jsem snad nenarazila na chlapa, který by nebyl minimálně o hlavu vyšší. Celkově mnohem mohutnější. Tlustší. Málokdo tu na sobě maká. Samozřejmě jsou tu lidi, kteří sportují. Ale rozhodně víc (jakože vážně převahu) tu potkáte těch, jejichž představa volnýho času je gauč, telka a sáček chipsů. Ale očividně je tu standard o dost jinde a lidí s postavou, kterou bychom my zhodnotili jako “fajn, ok, normální” tu je menšina.

Kiwi muži jsou charistmatičtí a celkem pěkní. Zélanďanky hodně hooodně výjimečně.

O JAZYKU
Angličtina tu je hodně jiná. Ve škole jsem slýchala americkou, na britskou jsem si zvykla, ale zélandská dává zabrat. Psala jsem v nějakém z prvních článků, že prostě místo “e” vyslovují “í”, takže se počet slov, která znějí stejně, se násobí. A hlavně teda matou tím, že znamenají něco úplně jinýho, žejo.

K tomu má hezký video Nat. Protože se nám nepovedlo najít na youtube prostě žádnou nahrávku, která by nám připadala dostatečně vypovídající, zkusila sehnat vlastní. On to zkazil, protože taky se snažil mluvit co nejzřejtelněji (takže zas nic), ale proběhlo tam něco ve smyslu:
“Joshi, jakej je muj oblíbenej alkoholickej nápoj?
“Beer.”
“Hele, a jak se jmenuje takový to velký hnědý chlupatý zvíře, co žije v lese?”
Po tom, co mu vysvětlila, že nemyslela “moose”, zkusil “bír”. Jakože fakt. Úplně stejně vyslovený. Hlavně, že nám to ve škole omílali milionkrát, žejo! 

Oblíbený typický slovní spojení jsou “sweet as”, jakožto “that’s fine” a “no worries” ve významu “bez problému” spíš než “bez obav”“Do you like it?” jsem snad ještě nezaslechla, jedině “Are you happy with that?”

O KÁVĚ A KAVÁRNÁCH
Nikdy jsem nemyslela, že jsme národ kavárenskej povalečů, ale očividně jsme. Kavárenská kultura tady je úplně jiná než v Čechách. Zatímco u nás do kaváren utíká spousta lidí s prací na počítači, knížkou nebo se i soustředit na učení, tady kavárnou každý spíš proběhne, laptop jsem tu zahlídla tolikrát, že bych to spočítala na prstech jedný ruky. Určitě to je způsobený i absencí veřejných wifi sítí, který tu rozhodně nejsou standardem, a svoje dělá taky otevírací doba. Christchurch žije přes den. Zatímco jsem z domova zvyklá, že “centrum” našeho města ve všední dny připomíná kolem oběda město duchů, tady jsou ulice plný lidí, což doteď nechápu. Kavárny pak v 98 % případů zavřou v čase od 15.30 do 17.00 a čau. Nevím, já do pěti pracuju a… Jako asi všichni pracujou minimálně do pěti, ne? A miluju chodit na kafe a fakt asi spoustu údajně dobrých kaváren tady nebudu moct navštívit, protože jejich pracovní doba nikdy nepřesahuje moji. Ale nikomu to nepřijde divný. Jen z mýho hobby objevovat a zkoušet nový podniky nějak extra moc nezbylo :D Ale ono tady stejně na FourSquare je toho minimum, takže… Ano, vítejte na Zélandě :D

S šéfem jsme přišli na jeden z možných důvodů těch provozních hodin. Lidi tu hodně chodí do kostela a i když se mi tomu nechce snad ani věřit, on se svojí rodinou a údajně spousta dalších lidí chodí do kostela denně. Že prý tam potká spoustu přátel a třeba právě proto teda nemají potřebu se v pozdních odpoledních a večerních hodinách potkávat v kavárnách?

Málo lidí si tu vychutná dobrou černou kávu, tady letí “lattéčka” a flat white. Jak už jsem zmiňovala, sladký je jejich. Sirupy, zmrzlina a ještě osladit. Yum! A muffin, sušenku nebo dort k tomu.

O TECHNOLOGIÍCH, ELEKTRONICE A IT
Manažeři se tu pyšní nablýskanýma Blackberry a na celým Jižním ostrově nenajdete jediný Apple Store. Nabíječku na tablet vám doporučí nechat si přivézt od známých, protože “tak tohle se tady ještě dlouho prodávat nebude”, bez záštity zaběhlýho studia s officem ve městě si se zaměřením typicky grafika / webdesign / copywriting / online marketing moc neškrtnete, protože ve schopnosti a výhody freelancerů se tu zatím moc nevěří a Facebook tu jako marketingový nástroj ještě nechápou. Můj šéf, marketingový ředitel, povídal, že počítač ke svý práci používá posledních přibližně pět let, že předtím v tom moc neviděl smysl. Tady by se dala udělat díra do světa, kdybyste někdo nevěděl, coby :)

O POČASÍ A PODNEBÍ
Říkali, že když má člověk trochu štěstí, zažije tu všechna čtyři roční období během jedinýho dne. Potvrzeno! Počasí se mění z minuty na minutu.

Řekla bych, že nejteplejší letní dny jsou srovnatelné s našimi v ČR, ale takových není moc a už vůbec ne v řadě za sebou. Slunce tu pálí mnohem víc, ale zároveň vzhledem k blízkosti moře tu hodně fouká vítr. Mažu se padesátkou a moje pihy mají stejně pré.

Kiwi lidi jsou neskutečně otužilí a už v listopadu, kdy my jsme tu navlíkali tři vrstvy, jsme Kiwáky idetifikovali podle kraťas a často absence bot. Někdo chodí místo v botách v ponožkách z ovčí vlny, někdo bos.

2015-02-04 19.21.23
O RECYKLACI
Recyklace jak odpadu, tak věcí, tu je úplně někde jinde. Stejně jako v Británii se odpad třídí na recyklovatelný, nerecyklovatelný a bio, takže tři popelnice před každým domem a když máte něco špatně, nevyvezou vám ji.

Až neuvěřitelně se tu točí i věci a oblečení. Bazary, zastavárny, second handy a charity shopy na každém rohu, inzertní vývěsky, internetový portály a skupiny na FB, do toho víkendové blešáky a občasné garage sales… Když člověk stihne otevíračku, dá se pořídit spousta vybavení domácnosti a oblečení za pakatel, široká nabídka sportovního vybavení, mezi kterým se při troše pátrání dají najít taky fajn dealy. Naopak třeba co se týče nářadí, přišlo nám vždycky, že ta úspora je vzhledem k opotřebení tak malá, že se spíš vyplatí investovat do nového.

Lidi jsou naučení tu ještě-alespoň-trochu-použitelné věci, které jim nestojí za snahu prodat, nechávat před domy, aby si je mohl ještě vzít a upotřebit někdo jiný. “Recyklaci” věcí, takovéhle to předávání z ruky do ruky, jsem v takové míře nepostřehla nikde jinde.

O SILNIČNÍM PROVOZU
Řídí se klasicky nalevo, automatické převodovky hýbou světem, benzín tu byl ještě nedávno levnější než u nás, nafta stojí o něco málo víc než polovinu ceny benzínu, ale zase si musíte na poště předem předplatit ujeté kilometry, takže ve výsledku to o moc výhodnější není.

Málokdo vám v autě poděkuje za to, že ho třeba pustíte nebo se kvůli němu jinak omezíte, to mi třeba proti UK chybí hodně, tam to je zas extrémní v opačným smyslu a proto bych to tak nějak čekala i tady, protože jinak je těch podobností patrných fakt až podezřele a překvapivě hodně. Policejní hlídky tu fungují minimálně, radary jsme potkali snad dva a i přesto lidi jezdí podle pravidel a oranžovou prosvištíme snad jedině my, když jedem pozdě do práce. Oranžová na semaforech problikne jen ve “směru” zelená-oranžová-červená, zpátky z červené skočí přímo zelená. Naopak bezohledně se z mýho pohledu chovají řidiči například když odněkud vycouváváte, místo toho, aby počkali, objíždí a cpou se všude možně i nemožně.

Na kolo jsou povinné helmy a celkově se tu víc dbá na bezpečnost, řekla bych, že tu legislativa třeba mnohem víc upravuje bezpečnost práce.

O TOM, PRO CO JSEM NEVYMYSLELA NADPIS
Strašně tu je takovej ten UK style dodržování pravidel. Všechno do puntíku a přes nic nejede vlak, a čím míň to je logicky odůvodnitelný, tím líp.

Na alkohol tu platí klasický “mohlo by ti být pod 25, připrav si pas” a s jiným dokladem to neukecáte. Ani ve třiceti.

Voda z kohoutku je tu pro všechny zdarma, zato balená stojí dost i v supermarketech – často je dražší než “značkový” limonády.

Pet se ptala na ceny, čekala bych, že asi hlavně třeba jídla? To je takový porovnatelný.. Mám problém trochu v tom, že absolutně nemám v hlavě takovou tu automatickou představu, kolik co stojí v korunách. On novozélandský dolar totiž odpovídá dost přesně polovině britský libry a tak když už něco porovnáváme, ačkoli jsme se od toho dávno docela odprostili, tak s cenama v UK. Ale aspoň zkusím něco. Je tu samozřejmě dráž, čekala bych spíš kvůli tomu, že se toho strašně moc dováží. Překvapivě ale výrazně dražší je tu třeba ovoce a zelenina, od oka paprika $1.69 / ks, okurka $1.89 / ks, rajčata $2.99 / kg, jablka $3.99 – 6.99 / kg, meruňky $7.99 / kg, cukety $6.99 / kg. Takže se mi běžně stane, že zeleninová příloha k masu vyjde dráž, než samotný kvalitní maso. Naopak co se tu teda dá sehnat v úžasný kvalitě za fajn peníze je hovězí, chuťově absolutně neporovnatelný s tím, co koupíme v Čechách, ty krávy se na těch loukách tady fakt usmívaj’. Mleté za $8.99 / kg, steaky pak třeba od $11.99 / kg. Kuřecí a vepřové je dražší, což je z našeho pohledu nezvyk. Nevím, jak to je s ovcema, těch je na loukách i v regálech spousta, ale na to ani nekoukám, protože mě se zvedá žaludek jen z představy toho specifickýho zápachu toho masa. Na svý si přijdou milovníci mořských potvor, takoví ti chlazení humři, co si pamatuju z Makra třeba kolem osmi stovek, se tu dají koupit v každým supermarketu kolem $15. Levně koupíte takový ty klasický shit věci, co koupíte levně i u nás – tousťáky, fazole v konzervách.. Přežít se na tom dá, ale to nechcete. Půlkilová kostka másla v akci (pořád je v akci) stojí $3, nesolený je o něco dražší. Dvoulitrová lahev mléka stojí stejně a stejně i litr sojovýho nebo bezlaktózovýho mléka. V každém obchodě se najde oddělení bezlepkových potravin a bezlepková jídla a dezerty nabízejí i všechny restaurace a kavárny.

Jestli vás zajímá něco víc, určitě zeptejte konkrétně, ráda povím, když budu vědět. Já o tom takhle zas tak nepřemýšlím a snažím se nějak neporovnávat, protože to akorát vede k tomu, že by pak člověk byl naštvanej asi, i když vzhledem k místnímu finančnímu ohodnocení v práci jakoby bezdůvodně.

posted in life & stories, NZ life, travels

3 months, baby #2

posted by cassidy on 2015-01-25 at 8.36 PM, 5 comments

Jsem slíbila něco, tak pokračujeme :)

O PRÁCI
Nerada píšu o problémech, dokud nejsou vyřešený. A sehnat práci byl boj, kterej jsme nakonec vyhráli, ale trval dlouho a byl hodně psychicky náročnej.

Jak jsem už psala, bydlíme v Christchurch, což je největší město Jižního ostrova a má asi 360 000 obyvatel. I přesto tu sehnat práci není vůbec jednoduchý. Pokud jste chlap a chcete dělat rukama, tak jo. Ať už máte zkušenosti a chcete se věnovat svému oboru nebo zkušenosti nemáte, ale chcete se věnovat obecným / pomocným pracem ve stavebnictví, pokud umíte trochu anglicky, uvítají vás v agenturách s otevřenou náručí a práci seženou, ale taky to zpravidla není úplně do druhýho dne. Ale takový to, že nám říkali, že ve službách ani pro holky není problém, že oběhnem pár kavárem a s relativně schopným vzezřením máme job jistej, to ne. Zkoušely jsme to osobně, přes inzeráty na internetu, přes agentury.. a stejně se to zdálo nemožný. Já jsem do toho ještě pořád nechtěla úplně smířit s tím, co mi řekly holky v Blenu, že “kvalifikovaná práce je prostě pro Kiwáky,” a obepisovala a obcházela se životopisy reklamky, tiskárny, grafický studia, protože jich tu je spousta, a odepsala snad na každej inzerát na grafika, na kterej jsem měla skill, protože přece jenom, kdyby se mi povedlo z tohohle období, který jsem chtěla věnovat hlavně poznání nový země, vytřískat ještě zahraniční zkušenost v oboru, ve kterým se chci i dál pohybovat a zdokonalovat, bylo by to perfektní.

Odpověď jsem vlastně dostala hned na první inzerát, na který jsem psala a hned pozvánku na interview. Korejský majitel větší tiskárny po dvouhodinovým pohovoru a testování, co zvládnu v Illustratoru byl nadšenej, a protože se snaží dělat úplně všechno a webař mu chyběl, asi bych se mu hodila. Proto mi s výmluvou na moje vízum (absolutně neoprávněnou) nabídl velice výhodný “intership” znamenající zkrácenou pracovní dobu 9 – 16 s tím, že ačkoli normálně při interships to teda nedělá, ale chápe moji situaci a zaplatil by mi teda nájem a základní potraviny. Což znamená nevyplácet za kvalifikovanou práci ani minimální mzdu. Vlastně ani polovinu minimální hodinový mzdy. TYVOLE DÍKY!! Aneb jak vyjebat s cizinkou, která se právě přistěhovala do země a nemá páru.

Ok. Stáže jsou fajn. Ale ona je stáž a stáž. Kdoví, zkušenost by to možná byla zajímavá, ale ani o tom jsem bohužel nebyla úplně přesvědčená, ten člověk mi byl krajně nesympatickej a hlavně přijmout takovýhle podmínky by v naší situaci, kdy nejen, že je třeba ufinancovat běžnej život, potřebujeme taky našetřit trochu nějaký peníze na to, abychom mohli strávit nějakou dobu bez zaměstnání na cestách, bylo dost nesmyslný. Nehledě na to, že bych se nezbavila pocitu, že mě využívá jako extrémně nedoceněnou pracovní sílu a přes to prostě tak nějak vlak nejede.

A pak bylo týdny ticho po pěšině. Ticho, do kterýho byl později občas slyšet zoufalej pláč.

Není tu standard posílat vyjádření ohledně neúspěchu ve výběrovým řízení, takže vůbec nevíte, na čem jste, jestli se na životopisy ještě nedívali, nebo jestli si vybrali někoho jinýho.

Abych nekřivdila agenturám úplně, z jedné mě poslali na zkoušku do kavárny. Po čtyřech hodinách trialu mě manažer posílal domů s tím, že skvělá práce, že jestli já jsem “in”, tak “I think you already have the job, see you soon.” Když jsem další dva dny nedostala další info, v agentuře mi řekli, že si nakonec vybral někoho jinýho. Tady si asi někdo nevidí na špičku jazyka. Nedělejte lidem planý naděje.

A pak mi po pěti týdnech hledání práce odepsal G. O práci nic. Ptal se stručně, proč proboha jsem z Evropy si vybrala Zéland. Vyměnili jsme si pár zpráv, kdy jsem mu vysvětlila svoje důvody k tomu, proč zrovna ten “pomalej, zaostalej Zéland s kulturní situací sto let za opicema a pomalým internetem” (říkal on po tom, co měl možnost navštívit na pár měsíců právě střední Evropu), proč je mladá Evropanka fajn zaměstnanec a pár dalších věcí a celkově mi přišlo dost fajn se s ním i jen bavit. A očividně jsem svýho budoucího novýho šéfa taky zaujala.

“I like your attitude. And that gets you an interview, if you’re still interested.”

Interview bylo v pohodě a netrvalo dýl než půl hodiny. Překvapilo mě, když říkali, že spousta lidí nečte inzeráty pořádně a oni byli rádi, že teda mám i pracovně schopnej počítač a licence na software, který používám. Docela fajn jsme si popovídali, i když jsem měla fakt hodně co dělat, abych rozumněla druhýmu pánovi, co u pohovoru byl. Týden na to, poslední pracovní týden před vánočními prázdninami, jsem nastoupila do svýho prvního regulérního fulltime zaměstnání. A s výslovností P., který si se mnou něco chce říct každý den v práci, bojuju teda doteď.

Pracuju jako jeden ze dvou interních grafiků ve firmě, která se zabývá výbavou pro bezpečnost výškových prací. Jedná se o fixed term contract, takže ne-e, ani v případě absolutní spokojenosti mi pracovní vízum na další roky mi nezajistí (a ne, že bych o něco takovýho chtěla usilovat, ale řeší se to tu dost a často se mě na to někdo ptá), mám tu práci přibližně na dva až tři měsíce, řekla bych, že ve výsledku to vážně bude něco mezi.

Skvělý je, že mi nehrozí ani náznak stereotypu – pracuju na několika typech propagačních materiálů a občas je něco tak na hranici mýho skillu, že jsem zatlačená lehce mimo komfortní zónu, kde si jsem jistá, a musím se něco novýho naučit. Takový ty věci, který prostě ani nevíte, že existujou, dokud se nedostanete do nějaký speciální situace. A to je boží. Občas se něčím obohatíme navzájem s A., druhým grafikem. Pracujem na odlišných věcech, takže není žádný důvod k nějakýmu soupeření, a to je taky fajn. Hned u pohovoru zjistili, že i ráda fotím, takže toho využili a na mě první den čekala na stole brašna s Canonem 600D, v pondělí si objednám základní ateliérovou výbavu a krom produktovek mě čeká i minimálně dvoudenní photoshoot v terénu – na stavkách, ve výškách, s modelama! Kvůli tomu a taky z důvodu, abych si vyzkoušela výbavu, s jejímiž obrázky denodenně pracuju, v praxi, jsem šla i na kurz výškových prací a mám teď na to fakt jako certifikát, yay. Mám pocit, že i když jsem ve firmě asi docela výrazně nejmladší, mě berou vážně.

IMG_4914

IMG_4915

IMG_4916

IMG_4913Můj novej kámoš z kurzu, Alex. Alex je z UK, tak jsme si konečně rozumněli.

… a večer pak zahodíte ty business casual hadry a v kraťasech od pyžama si jedete objet blok na longboardu.

Jsem strašně vděčná, že tohle nakonec vyšlo a mám práci, kterou mám ráda, dělám ráda, někdo ji ocení a která mi rozhodně něco dává, která mě nutí posouvat se dál. Já celkově hodně špatně nesu, když musím dělat něco, v čem úplně nevidím smysl a nenaplňuje mě to, lituju se a snažím se to dohánět “děláním svých věcí,” což je většinou na úkor spánku a znamená akorát další přetažení, ale nedokážu se od toho odprostit. Jasně, dokážu to hecnout a v případě nutnosti nějakou dobu vzít zavděk téměř jakoukoli prací, udělala jsem to spoustakrát. Ale právě pro to se roky snažím a roky na sobě pracuju, mám se dost ráda na to, abych mohla dělat co nejvíc to, co chci, co mě baví.

Slyšela jsem, že tu mají rádi Evropany, protože jsme pracovití, neflákáme se a takový věci. Samozřejmě – zažila jsem jednu firmu, jinde to může být jinak, v jiných odvětvíchto může být jinak, ale jednoduše – z toho, co jsem zatím měla možnost vidět, mi to přijde jako bullshit. Zatímco jsem vždycky měla pocit, že spousta Čechů pracujících v kancelářích (tím myslím v administrativě a podobně) zvládá strávit půlku pracovní doby surfováním na internetu a checkováním Facebooku, tady jsem nezahlídla nikoho, že by si dovolil řešit osobní věci nebo se věnovat něčemu mimo svoji pracovní náplň. Můj nadřízený se mnou dokonce chtěl kraťoučce mluvit o nějaké grafice pro jeho vlastní business a ani to si nepřál, aby proběhlo v pracovní době. Neříkám, že to tu je naprosto sterilní, lidi v kanceláři si normálně povídají o osobních záležitostech a vědí o sobě dost, ale mají na to prostě coffee breaky a já z nich mám občas až špatný svědomí, že bych mohla makat ještě víc.

Myslím, že to má dost co dělat s finančním ohodnocením. Lidi jsou tu mnohem spokojenější (aby ne, když – když už tu práci máte – jste na dovolenou na Bali schopní ušetřit třeba za dva týdny), mnohem méně ve stresu, mnohem méně záštiplní a nesnaží se díky tomu “ojebat, co jde”. Mimochodem ale – úplně běžně i v kanceláři se tu pracuje 9 – 10 hodin, ne našich osm, a nikdo si nestěžuje. Jen občas ráno trochu fňukám, i když ráda vstávám brzo, 5.30 je mazec i na mě, ale zas máme v práci boží kávovar.

Jinak teda – říkala jsem si, že si sem jedu odpočinout, protože jsem roky prostě toho měla nad hlavu se školou a prací, tak že mi jedno odpadne. Dokud jsem byla oficiálně nezaměstnaná a pracovala na dálku do Čech (což teda sux, protože makáte jak dement a absolutně není šance tu za vydělaný peníze přežít, ale na druhou stranu – pokud se člověk dokáže zaměstnat, alespoň trochu oddaluje to, kdy mu začne hrabat), bylo to fajn. Když jsem začala chodit do práce, dva týdny jsem fakt jen chodila do práce. Jenže pak se naskytl ještě jeden fajn web, na kterým jsem si chtěla něco vyzkoušet, objevilo se pár věcí, které měly něco společného s něčím, co jsme dělali už dřív a bylo by hodně nefér i hloupý zahodit vlastního stávajícího klienta, před pár dny se naskytla hezká kampaň pro AIESEC s deadlinem za 48 hodin… a už se zase vezu.

Začínáme být hodně kámo s Illustratorem a to fakt ve smyslu ilustrací, na což jsem VÁŽNĚ nevěřila, že by někdy mohlo dojít, protože tyhle věci mi nikdy nešly, strašně nemám na to talent. Ale občas vás situace donutí hodně opustit komfortní zónu a jak je pak člověk nadšenej, když to alespoň trochu vyjde. Během posledních týdnů jsem si střihla jsem si svojí “komiksovou” prvotinu, vznikly mi pod rukama dvě sady ikon / piktogramů a začínám s lineartovými ilustracemi / diagramy do katalogu. Celkem často taky něco píšu nebo kreslím ručně a následně převádím do digitální podoby a to mě baví asi nejvíc. Včera jsem si přinesla z Drawing Roomu <3 novej inkoust a štětec a dneska se mi ráno nechtělo skoro ani na výlet, abych si mohla psát.