Thaitle #2

Category : life & stories, travels

Zdravím z mojí horní postele v nočním vlaku ze Surat Thani zpět do Bangkoku!

Všechny tři části cesty jsme si vyjednali předchozí odpoledne v rámci našeho skútr výletu v agentuře, ke které nás přivezl řidič před čtyřmi dny, když jsme na jih přijížděli. Paní za počítačem na nás od stolu hnedka pokřikovala: “Welcome back, I remember you!” a to pro nás bylo takový dobrý znamení.

Domluvili jsme se s ní na tom, co potřebujeme, zjistili, že jsme měli přijít tak o dva dny dřív, že oba vlaky v čase, kdy jsme přibližně chtěli jet, jsou úplně vyprodané a mnohem pozdější skoro taky, ale nacpala nás tam. V mezičase při čekání, než nějaký její “kumpán” doveze fyzicky lístky na vlak z nejlnližší vlakové stanice (takhle to tu funguje, říkala přibližně 15 minut, ale samozřejmě není problém vyzvednout si je trochu později, když už jsou zaplacené), jsme si dali teprv druhou kávu za celý pobyt v Thajsku a k tomu (evropský) dorty v kavárně a při tý příležitosti napsali první milion pohledů.

Opět jsme dostali varování, že se může stát, že nás řidič bude chtít vyzmrdit nebo cestu fakt nezvládat (ptají se pořád na cestu ostatních aut a podobně), tak kdyby cokoli, ať hned voláme. Telefonní číslo tentokrát Vilda vyzkoušel hned v agentuře, aby se nám nestalo to, co při první cestě. Řidič asi pět minut po urgenci v době desetiminutovýho zpoždění dojel a zbytek našeho transferu na vlakový nádraží nejdřív na korbě pick-upu a potom dvěma minivany proběhl hladce. Při jednom přestupu si nás vyfotila turistická policie (na telefon), takže kdyby se nám něco stalo, rovnou máme fotku k dramatickýmu titulku v novinách. Dostali jsme letáčky s jejich telefonním číslem, což sice je fajn, ale vypovídá spíš o tom, že se dějou blbý věci a to na dobrým pocitu úplně nepřidá.

Jeden z řidičů minivanu nás všech devět cestujících vytrhl z klimbání v průtrži mračen zapnutím rádia na plný pecky a naladěním hitů našeho asi ještě dětství typu Celine Dion a jejího My heart will go on nebo Eternal flame od Atomic Kitten následovaných Everytime od Britney a podobně. S Natálou a Kátou se neubráníme minimálně předvádění zpěvu a občas neodolá ani Němka sedící vedle Nat, Jirka se nepřestává snažit opětovně usnout a hodně unavenýho Viliama to hodně štve :D

Večeříme u stánku v „temným koutku”. Už jsme měli takovej hlad, že kdyby tam nebyl, asi bysme zvládli snad i ten vedlejší s plesnivou polystyrenovou bednou na skladování masa. Jídlo je výborný a proti pobřeží levnější, velká porce za 60 TBH, kluci si obratem objednávají ještě jednu a všichni si bereme ještě takeaway do vlaku, o kterém ve chvíli, kdy najezení a ready přicházíme hodinu před plánovaným odjezdem na nádraží, netušíme, že má dalších 90 minut zpoždění. Po chvíli čmukání po nádraží, mým žaludečním záchvatečku, kdy mě na dvacet minut polilo fakt slušný horko a Natálička mě musela léčit Coca colou, a namazání všech lehce přismahlých kluků od hlavy k patě alespoň vazelínou, neb v deset večer jsme nic lepšího nesehnali, se uchylujem ještě na chvíli do kavárny Coffe De’Fay. Holky, co obsluhují, těžce nezvládaj, vzhledem k tomu, že fakt není narváno a že jejich návštěvníci musí být z 95% turisti, kterým jede vlak, by člověk čekal, že budou trochu kmitat, ale nakonec po půl hodině čekání a dvou urgencích se Káťa toho caffé latte taky dočkal.

„Jak dlabajó tu réžu.“
Pořád ještě občas mám pocit, že Vilda je z jiný planety :D Ale pořád ještě se všichni navzájem bavíme. Už skoro rok a půl.

rybičky osmažený!

delay..

Klóžeme na perón.

První pocit po nástupu je asi: “Mamii, já chci domů!” a když se na mě otočí Nat, podle výrazu má hodně podobnej. Druhá třída je trochu rozdíl, ale pokud jsme chtěli jet zpět do Bkk ještě ten den, resp. noc, nebylo moc na výběr. V neklimatizovaným vagónu za trochu nižší cenu jedeme s obyčejnými Thajci, všechno je mnohem menší a uzší, špinavější a páchne mnohem víc :D V době našeho nástupu už většina cestujících spí za zataženými závěsy a kvůli tomu, jak moc nemocný lidi jsme viděli spát na lavičkách na nádraží, mám docela dost strach z toho, kdo může spát za záclonkama a jaká nemoc na nás může odkudkoli skočit. Hodně teď musím věřit svýmu obecně celkem dobrýmu zdraví, očkováním a tomu, že “ebola-check” (i když jen podle pasu) při prodeji jízdenky do vlaku dělali i ostatním.

Dost špatně neseme to, že jsme rozházení po celým vagónu tak, že na sebe sotva dohlídneme. Moje místo #1 je (překvapivě) hnedka u dveří vagónu, který jsou celou cestu otevřený. Už chápeme neustálý policejní kontroly, vzhledem k tomu, že vlak běžně staví uprostřed pustiny a čeká a projetí protijedoucího, mohl by nastoupit asi kde kdo.

Po chvíli kluci odchází na “průzkum vlaku”. Že moc daleko nedošli kvůli dveřím na kraji vagónu, které chvíli předtím zablokoval průvodčí pro bezpečnost kovovou deskou vzpříčenou mezi klikou a futrem, pomineme. Koukám na vzdalující se postavy a vykloním se potichu na Nat:
“Čau kluci, doufám, že se ještě někdy uvidíme…“
“Tak nám tu mohli nechat nějakej zachrannej prvek.“
“Třeba kudlu.“
“Nebo Kačenu.“

Nevím, jestli po kafi nebo celkově takovým vyděšením ze všeho, ale nechce se mi spát. Nat se rozhodne, že “tu hrůzu prostě zaspí” a snad se jí to i nějak daří.

“Já si snad musim k Vildoj pro panáka,” a lituju, že jsem jeho nabídek k požití nějakýho alkoholu nevyužila už dřív.

Sedím chvíli s klukama na Vildový horní posteli a počítáme, jak moc velká je šance, že lehátko a čtyři šrouby ve vlaku z roku 1967 unese 280 kilo. Ve chvíli, kdy myslíme, že má jít průvodčí, nasoukáme všichni na 60 cm širokou postel i nohy, zatáhnem závěs a schováváme se tam potichu jak malí fakani. Nebo utečenci. Nebo tak něco. Domlouváme se na tom, že už je vážně čas na nějakej serious meeting ohledně prvních dnů na Zélandu a asi ho podnikneme hned následující den. Rezignovala jsem na všechny snahy nějak vypadat a došla jsem za nimi odlíčená v culíku na spaní. Těžko říct, jestli jim to je tak jedno nebo za to může těch pár loků vodky s džusem, ale Vilda praví, že stejně nám to holkám sluší nejvíc takhle a tak nějak se přes to asi prostě budu muset přenýst, když plánujem trávit společně několik měsíců.

Přehoupává se půlnoc, zkoordinovat lahev s vodou, pastu na zuby a kartáček s kodrcáním vlaku a ničeho se ničím z toho nedotknout a pomalu bedtime. Při minulý cestě vlakem jsem někde musela při převlíkání ztratit legíny, takže budu přes noc v kraťasech, ale díky absenci klimatizace by to asi stejně jinak nebylo. Spím s buzením se po hodině asi od půl jedný do šesti, docela dost. Je 25.10. pár minut před osmou ráno a před obědem bysme měli být v Bkk. Jdu na obhlídku vagónu a podívat se, jak je na tom zbytek tý mý náhradní rodiny.

Snad brzo napíšu i Thaitle #1 (Thailand + title, vzniklo při nočním pojmenovávání první cestovní evernotí poznámky.. „Nějakej tajtl, musíš tam dát nějakej tajtl.“) o tom, jak jsme se dostali tam, kde jsme, jak jsme se měli doteď a tak. Jen aktuální pocity z cesty vlakem pro mě stály za okamžitý zaznamenání, protože vím, že už dneska odpoledne by byly zkreslený.

September 7, Sunday

Category : food & lifestyle

První týden whole30 jsme končili tím, že se nám začalo dělat líp. Což bylo dobře, protože nás v sobotu čekalo We run Prague a skoro celej rok se Adam mluví o tom, že poruší paleo a dá si pořádnej boost s těstovinama, což kvůli tomu, že jsme se po půlce srpna rozhodli pro whole30, nepřicházelo v úvahu, a měli jsme dost strach, co to s náma udělá. Vůbec desítku v kuse jsem běžela naposled snad někdy na přelomu května a června a ambice na čas jsme měli v porovnání s předchozími ročníky na nás dost vysoko.

Přemejšleli jsme, co teda celý den se sebou, když závod začínal až v 19.00. Zvolili jsme strategii prvního a druhýho úplně normálního jídla a odpoledne se nacpat povolenýma sacharidama. Banán, banán, Nakd tyčinka (rozmixované datle a kešu), nedoslazené sušené ovoce. A běželi jsme ze všech sil. A doběhli jsme tak, že jsme se mohli pomyslně poplácat po zádech. Cíl byl pod padesát minut, Aduš to měl za 47 a nějaký drobný, já s půlminutovou rezervou. Nicméně asi od půlky to byl fakt pain. Shodli jsme se, že pocit, že by nám chyběla energie kvůli jídlu, jsme neměli. U mě to bylo o nohách. Dřívější problémy  “neudejcháním” jsou pryč docela dávno, v hlavě problém taky nemám. Ale i když bych to úplně nečekala, chyběla síla v nohách. Hned po závodě se taky ozvala kolena, kterým jsem děkovala, že mě nechala aspoň doběhnout. Den na to jsme se kompletně dodělali na kruháči a zbytek týdne si lízali rány. Šílená šílená šílená únava první dva dny po sportovním víkendu, která nešla zahnat ničím.

Adam si zamiloval bulletprooof coffee, já zatím ne. Ale myslím, že to je jen otázka času, když vím, jak moc se mi změnily chutě za poslední třeba rok.

Že vaříme dvě teplý, zpravidla rozdílný, jídla denně, to jsem si zvykla. Naopak, je to dost fajn. Nevaříme nic extra časově náročnýho a stejně je to úplně jinej level, než do sebe napráskat tuňáka z konzervy. Když jsem ale spěchala se svým obědem a ze tří směsí mražený zeleniny v mrazáku neodpovídala požadavkům whole30 kvůli obsahu hrášku a/nebo kukuřice ani jedna a volala jsem na Adama, ať mi ji jde pomoct přebrat, připadali už jsem si jako dementíci docela oba.

Co dobrýho jsme měli druhej týden (a pamatujem si to)?
- Vepřový výpečky s fazolovýma luskama na slanině
- Naked burger z Dishe s batátovýma hranolkama
- Lososa se špenátem
- Boží vepřovej guláš
- Hovězí na česneku s brokolicí
- Banánovej trhanec s banánovou dření
- “Katův šleh”
- Hovězí steak s dušenou zeleninovou směsí
- Dýňovou polévku
- Mleté maso s rajčatovou omáčkou a lusky
- Domácí burgery s domácí chilli majonézou
- Kuřecí kousky se zelenou paprikou
- Sekanou s dýňovou kaší
- Vařené hovězí s květákovou kaší
- Vepřovou pečeni se zelím

Jednoznačnou peckou tohohle týdne byla naše srdcovka Dish, kde jsme museli samozřejmě hodně upravovat požadavky na burgery z nabídky, ale bez problému nám vyšli vstříc. A jejich batátový hranolky? Věc, pro kterou bysme riskovali život!! V docela těsným závěsu guláš.

Na přelomu druhýho a třetího týdne jsme začli mít brutální chuť na něco sladkýho a to takovou, že jsme si začali říkat, že FAKT dobrý, že v tom jsme dva, že sami bysme asi ztratili motivaci a prostě si něco dali. Odneslo to několik mang v řadě, ale udrželi jsme se. Naše počáteční nadšení pro W30 ale lehce opadlo :D

Tenhle týden si chystáme rozmazlovat držtičky s pečenou kachnou, kterou jsme samozřejmě nikdy nezkoušeli (stejně jako třeba guláš, kterej byl nakonec fakt top), tak snad dopadne!

August 28, Thursday

Category : food & lifestyle

Whole30, ve středu večer byl 1. týden za náma. Možná jste tenhle pojem slyšeli, možná jste programem prošli, možná jste v knihkupectví narazili na knížku Jídlo na prvním místě.. Pokud nevíte, o co jde, asi nemá smysl, abych se tu snažila ve zkratce shrnout něco, o čem bylo napsáno smysluplně spousty a spousty a bez pořádnýho vysvětlení to akorát (z mnohých a mnohých zkušeností) vyvolává nedorozumění, nepochopení a zbytečný vlny emocí. Oficiální stránky tvůrců programu tady, stránka knížky s odkazy na užitečný materiály v češtině tu.

Po mým cca roce a Adamovým dva a půl roce experimentování s paleem jsme se rozhodli, že do toho jdem. Bavili jsme se o tom poslední měsíc. Po mým návratu z UK jsme rychle sežrali oslavný 3/4 čískejku, vypili lahev vína na grilovačce, dala jsem si s Térou poslední kafe s mlíkem, udělali jsme noční výlet na přípravnej nákup potravin do Tesca a ve středu ráno se do toho pustili.

Vajíčka k snídani jsou něco, bez čeho si skoro nedokážu představit ráno, ranní jídlo bylo pořešený. Když vynechám svoje svačinky, což mi přišlo skoro nemožný, znamenalo to, že druhý a třetí jídlo bude muset bejt něco pořádnýho. Hned ve středu večer jsme v Baru vlítli na hodinu a půl k plotně, obrátili kuchyň naruby, umazali všechno existující nádobí (asi třikrát), zjistili absolutně nedostatečnou vybavenost kuchyně (Ikea následovala velice brzy), uvařili asi čtyři různý jídla do krabiček na další dny a říkali si, že první den jsme přežili docela dobře. Až na to, jak smutný bylo, když jsem asi v deset ráno sáhla po balíčku žvejkaček, který mi ležely na stole (a který mám absolutně všude, protože normálně žvýkám asi balíček denně)… a smutně je hodila do šuplíku. Umělý sladidla, no. Stálá výbava báglu se rozšířila o novej kartáček na zuby a cestovní balení pasty na zuby.

Den na to jsme vyrabovali zdravou výživu v Dejvicích, jmenovali jednu z prázdných skříněk v kuchyni paleo skříňkou a naplnili ji kokosem ve všech možných formách (lupínky, mletej, živej, olej..), ořechama, avokádama, 100% čokoládou (když náhodou dostanu na čokoládu chuť, po kousnutí do týhle mě rozhodně přejde), olivama a sušenou zeleninou do polívky. Sehnat něco bez chemie je masakr. A vařit jídla bez chemie docela taky. Rychlá zeleninová polívka bez bujónu byla hodně smutná. První porce. Druhá už byla lepší a třetí talíř/misku (každej má jiný potřeby, no!!) už jsme si docela dost užili.

Mojí čtvrteční večerní bolestí žaludku začalo pár fakt blbejch dnů nevolností a šílený únavy. Dost brzo. Na to, že bysme vlastně měli být skoro zvyklí… Dva dny jsem šla spát v deset s křečema v žaludku, který do rána po 10 hodinách (na to, že většinou spím tak 6,5) spánku přešly. Prej, že umíraj mi v břiše hlady ty zviřátka, který žily z těch blbejch věcí a teď maj hlad. Sounds legit. Zní to docela jako peklíčko za to, že vlastně jíte dobře.. ale dobrá zpráva – sedmým dnem útrapy ustoupily a (spoiler do druhýho týdne) od tý doby je nám oběma dobře. Ale to bych předbíhala. To be continued.

Co nás k tomu ještě tak napadá? Čekali jsme to horší ve smyslu šílenejch chutí na nějaký prasárničky a neschopnosti odolat. Ale ono je to asi hodně o tom, že třeba nevybíráte nejmíň špatnou variantu, která akorát vyvolá chuť na něco dalšího. Jak prostě nemůžete fakt NIC, tak to je mnohem snazší. Naopak očekávali jsme asi únavu, ale ne takovou neschopnost fungovat několik dnů v kuse a hlavně ty bolesti břicha, kterejma jsme si prošli oba. A hlavně, který jsme na sobě nemohli nechat moc znát kvůli okolí, který nás samozřejmě od whole (a od palea tak nějak průběžně zrazuje celou dobu) zrazovalo s tím, že “jíst se má všechno”. Recept, jak to zvládnout? Najít si parťáka, co do toho půjde s váma a vařit asi fakt boží jídla, jako jsme to dělali my.

Co jsme třeba jedli krom vajíček na milion způsobů?
Cuketové špagety s “boloňskou“
Dušenou mrkev s vepřovým masem
Pečená kuřecí stehna s fazolovýma luskama
Vařené kuře v bylinkové domácí majonéze
Kuřecí kousky s brokolicí
Vepřové na žampionech s fazolovýma luskama na slanině
Kuřecí kousky s květákovou kaší
Vepřové-pepřové plátky s dýňovou kaší
Kuřecí vývar se zeleninou a vajíčkem
Sekanou se žlutou cuketou
Španělské ptáčky

Za hitparádu týdne vyhlašujeme první dvě zmíněný jídla, bych se užrala k smrti :D

Zamilovali jsme si mango a oblíbenou zábavou při nákupech jídla v Penny se stalo nakukování do cizích vozíků a vybírání, co z toho nákupu bysme mohli sníst. Rekord jsou celý 3 věci, ale málokdy se dostaneme na víc než jednu. Mazec.

Přemýšlím, co pro mě bylo ze změn v jídelníčku takový výrazný a nepočítala jsem s tím tolik předem. Určitě kafe bez mlíka (a samozřejmě cukru). Připravovala jsem se na to už poslední týden v UK a byl to pro mě docela záhul, neboť třetina mýho hrnku byla do tý doby mléko. Káťa mi poradil, ať si kafe trošičku maličko osladím, že se zbavím takovýho toho nejhoršího kyselýho a hořkýho „vocasu“, což mi hodně pomohlo. Udělala jsem to asi u čtyřech prvních a pak už jsem do sebe zvládla dostat americano nebo hrnek rozpustnýho docela normálně, s lehkým křivením držtičky.

Neumím si moc představit pustit se do whole30 z klasický stravy s přílohama, stravy, kdy jste zvyklí svačit pečivo a dávat si k odpolední kávě oplatku. Jestli to někdo přežije, tak klobouk dolů. Docela s čistým svědomím bych řekla, že jsem se pravidly whole řídila třeba z 80 % rok předem a “stejně to byl hec jako svině, žejo.” Držte nám palce, ať to dotáhnem. Zatím tomu věříme dost a… a to je asi tak nějak všechno, co jsem měla momentálně  v hlavě k prvnímu zdolanýmu týdnu. 21 dní zbývá.

„Od tý doby, co jsem přežil první tejden w30, se moje štěstí zvedlo hrozně.“

August 19, Tuesday

Category : life & stories

Dneska má angelic devátý narozeninky. Chtěla jsem tenhle post vylepšit nějakým dortíčkem na fotce nebo tak něco, ale zítra začínáme s Whole30, tak to není úplně na místě a bude muset stačit „happy b-day!“ Párty bude příští rok, to bude sakra co slavit :)

A taky přesně za 2 měsíce letíme.

July 12, Saturday

Category : life & stories

Jsem tenhle článek napsala tak pěkně v letadle a v autobuse a pak se mi smazal, tak znova. Ale už to nebude ono :/ Aspoň nějak stručně.

Týden před obhajobou bakalářky a státnicema vypadal asi tak, že.. Vypsaná fixa, příprava výstavy do noci, Ikea, zase Ikea, koncert Lucie, vernisáž.. jedno lepší než druhý, hm :D

Mám chuť na letmý polibek.

Prej „s Lucií na Lucii“ :)) lístek se mi dostal přes milion rukou, rychloplán bez očekávání a TAK výborný to bylo, děkuju!

Bakalářka byl hec. Jak člověk ví, co je potřeba, nějakej jasnej cíl, tak to prostě jde. Že to prostě zahrnuje dlouhý noci a dealování se zkurvenou školní byrokracií je věc druhá. Ale je tam prostě něco, čeho musíte dosáhnout a deadline, kterej si dobrovolně posunete ještě o tejden dřív. Ale pro mě jsou tyhle věci, který mají jasnej cíl, mnohem lepší, než se „něco“ učit.

Obhajoba byla zábava na celej den. V místnosti vedle nás byla desítka lidí s diplomkama vyřízená za dvě hodiny, zatímco my jsme si mysleli, že toho týpka z naší skupiny vevnitř snad zavraždili, když ani po čtyřiceti pěti minutách pořád nevylejzal. Protože jsem byla na seznamu až poslední, počkala jsem do krásných sedmi večer, byla jsem v tom horku úplně chcíplá už, ale navržený jedničky se dokonce povedlo obhájit. Takže další den, kdy jsem se plánovala učit, v háji. Rovnou z obhajoby jsem totiž jela připavovat čtvrteční výstavu do Horoměřic, o který jsem psala posledně, pozvání stále platí :)

A pak jsme se teda už fakt docela učili. Bulánci po síti, obědy v Iluzích a zmrzlina pravidelně v 16.00, jediný hajlajty těch stejnejch dní. Naučila jsem se učit se z počítače, protože i jen když jsme si na papíry vypisovali, zmizel za týden celej balík těch 500 listů papíru. Měli bysme jít sázet lesy někam. Tisknout to, to už bych si fakt musela urvat hlavu. Ale do týhle doby jsem nemohla žít vůbec s materiálama v digitální podobě vůbec prostě. Zavřený v Baru celý dny a noci, skoro jsme nevěděli několik tejdnů, jak vypadá slunce fakt. Když už jsem spala doma, jela jsem přes město na kole za ranní mlhy a domů pozdě po půlnoci, někdy to prostě nevyšlo a upadla jsem do kómatu přímo u kluků.

Takový to, že večer před velkou zkouškou už máte kašlat na všechno, vypnout.. Hm, ne. Nestíhačky. Když kluci dva dny před mým dnem D zjistili, kolik okruhů mi ještě zbývá projít, nelítostně mi sebrali i papíry, na který jsem si vypisovala podstatný věci, že prostě už není čas dělat to pořádně.

„Se na to nedokážu bez toho přepisování soustředit!“
„Musíš tyvole, MUSÍŠ, jinak to prostě už nejde!“ 

Tak jako – učila jsem se do jedný ráno, na pátou budík, ještě ve vlaku něco dočíst, ještě na chodbě před zkušební místností něco dočíst.. No, nestihla jsem to ani tak xD Naštěstí jsem dva dny předem měla vybraný, že si vytáhnu životní cyklus podniku z podnikovky/financí a z managementu motivaci. Marketing/spotřebko jsem nějak neměla preferenci, ačkoli z toho spousta lidí šílela, nějak jsem měla pocit, že se to dá okecat všechno podobně :D

„Děláš si prdel? Vzít si na státnice kamenný vejce a růžovýho dinosaura, to fakt můžeš udělat jenom ty,“ povidal týpek ve škole xD Vím, proč to dělám.

Pár lidí mi drželo palce, mockrát díky za to. Určitě máte prsty v mým úspěchu :) Kluci byli nejvíc boží, jak mi fandili v přímým přenosu. Jsem byla první vlaštovka, žejo. Nikdo nevěděl, co bude.

Vejce, dinosaur a bizon z kindervajíčka v levý ruce, pravou musim ukočírovat ajsik a ten papír, co vás bez něj nenechaj dělat státnice, ale jeho zfalšování by bylo otázkou asi tak 30 vteřin v PSku (a kterej jsem se bála nejvíc na světě, že zapomenu někde, protože se znám). postupně vybírám z každý ze tří hromádek lísteček s otázkou a nemam odvahu se na ně podívat, dokud si nesehnu na místo, kde si mám udělat přípravu. Hah. Životní cyklus podniku, osobnost manažera, distribuce jako marketingový nástroj. OMG. Asi nejlepší otázky, který jsem mohla mít. Jsem s tím počítala ale, no. Za všechny ty výjeby za celý studium, zasloužený. Hlavně poslední tejden jsem měla za všechny dobrý skutky takovou karmu, že nás dvakrát pokladní v Penny volala, ať jdeme dopředu na začátek fronty, že toho proti ostatním lidem máme málo. A tak xD Jasně, mohli mě vykotlit a vykotlili by mě na kde čem, ale tak nějak jsem počítaka s tím, že to půjde dobře, nebyla jiná možnost ani, než doufat. To strašně vytlemili lidi na chodbě, jak jsem vylítla úsměvem od ucha k uchu, s hlasitým „YES!“ s takovým tím, jak si zatáhnete pěstí k pasu. Sice jsem nevěděla v tu chvíli oficiálně, jestli teda „jo,“ ale dobrej pocit prostě. Všichni vylejzali jak zmoklý slepice, i když si tahali taky fajn otázky. Proč prostě, lidi?

Protože jsem šla na řadu poslední před „vyhlášením výsledků“ naší první půlky, měla jsem to za pár. „A kdo už máte obhájenou bakalářskou práci?“ Čtyři z pěti rukou nahoře, včetně mojí.. „Tak vám gratulujeme, bakaláři!“ 

HELL YEAHHH!

Svoboda. Ani ne nějaká euforická radost v ten moment, ale takovej správnej pocit zadostiučinění.

Na dlouhou dobu poslední oběd s Terezou, se kterou jsme to celý tři roky, už od druhýho dne v nový škole táhly spolu, když jsme se náhodně potkaly na jedný přednášce a zjistily, že máme stejnej rozvrh.

Stejnej den státnicovali i Honza s Janou, lidi z ČVUTu, který jsem kdysi v prváku poznala díky Tomášovi. Správnej den na to jít poprvý na Vltavu na šlapadlo. Nechtěli labuť, ale prej teda když si to hodně přeju.. Cestou ještě letíme do My, protože na to, jaká byla ráno kosa na trenčkot, tak odpoledne asi 30 stupňů a máme všichni trochu ne-zrovna-šlapadlovej společenskej oděv. S Janou čapnem každá první šaty (Jana. Šaty. Jana. Šaty!), Honza nějaký šortky, což v kombinaci s košilí a kravatou působí, jakože někde ztratil kalhoty, cestou se k nám přidá ještě Štěpán, zmrzlina s nutellou z Bageterie, Bohemka a labuť. Boží letní odpoledne a správně vygumováno.

Na nádru na mě čekaj kluci, výjimečně na zmrzku o dvě hodiny pozdějš, až se mnou. Z okýnka mávaj á dvojkovým plakátem s „Bc. Lucie K.“ a já je miluju ještě víc, než doteď :)

„A vidělas vůbec židli?“
„Jste mi opravili to kolečko?“
„Jaký kolečko…?“

Druhej den začínám se svým nekonečným to-do listem, kterej jsem nashromáždila za poslední dva tejdny. Odpovědět na mejly. Zavolat zpět na tisíckrát ignorovaný hovory. Přeinstalovat už absolutně nepoužitelnej macbook s 300 mb volnýho místa na disku. Pořád v baru, jakoby se nic nezměnilo, přišlo pár gratulací a dotazů, jestli teda párty párty, ale není zatím moc co oslavovat, teprv čtvrtina úspěchu, žejo.

Ve čtvrtek ráno vezu vyklepanýho Adama do Prahy, to má i s osobním řidičem – si někdo žije! :D Čekání je dlouhý. Po hodině začínají i kluci plašit na hromadným chatu, co jako teda bude, ať podávám nějaký info – těžko, když sama nevím, naštěstí se nám povedlo najít rozpis a zjistili jsme, že má ještě pět minut, tak stepuju na místě, kde mě nechal, kolem se postupně schází další, co jdou na řadu později, když najednou slyšim hlasitý: „JOOOOOO!“ asi o dvě patra vejš. Impy!! Strašně poznam, žejo, píšu hnedka, že určitě dobrý, během dalších třiceti vteřin to mam potvrzený běžícím Bc. Adamem s rozzářenym úsměvem od ucha k uchu.

Oslavnej taneček kolem auta, poloviční převlečení do zevláckýho „outfitu“ („Jsem Bc., mrdat!“), prásácká oslavná snídaně v Sbuxu na Hradě, kus pěšky přes zahrady – zvykat si zase trochu na sluneční světlo, vybírání knížek za odměnu v NeoLuxoru… máme spoustu času totiž po rychlý domluvě s Honzou:

„Jdeš odpo Tomášovi na ty státnice?“
„No, on mi říkal, že mě tam nechce, až to posere…“
„Jó, no, nám taky… tak 14.40 na FELu?“
„Koupim cestou šampus!“ 

Nechtěl nás tam nikoho. Předali jsme talismánky a tvářili se, že mizíme, jen co si dopijem pití ve studovně na FELu. Krátkej powersleep na stole mezi Tomášovým odchodem „na věc“ a odpožděným příchodem Honzy. Nečekáme moc dlouho na hodně stručnou smsku „C“ (A co, že je stručká, je to tam!!!!), berem láhve a běžíme před vchod do budovy školy. Tomáš vychází, jak je sám, tak se nějak extra neraduje, čumí do mobilu, navíc má kšiltovku, takže vůbec neví. Nenatlakovatelný teplý šumivý vína, sprcha!

„Jsem čekal, že tu prostě nasednu do auta a jedu domu. Mam vás rád, zmrdi!“ 

„Tak ještě Jura a můžete si to vaše skupinový učení nechat patentovat, co?“

Víkendový čekání je dlouhý. Strašně si přejem to mít za sebou komplet. V neděli večer už to nevydržíme a otvíráme si lahev stáčený pálavy doma, nervy, ale Jura je najetej, nepochybujem’ a oslavně kupujeme všem domény jako překvápko. Tajně makám na fórovejch Bc. vizitkách (euforie, no, samozřejmě, že nemáme v plánu ty tituly používat :D), v pondělí přes den vyzvedáváme barový razítko (nejlepší stejně, miluju razítka)…

V pondělí 23.6. se stal Jura posledním Pokémonem do sbírky, úspěch 4/4, hell yeah!!

Ok, to znamená, že máme asi hodinu, než přijede domů, abysme udělali ty weby. Ty weby na ty domény, co jsme koupili den předtím. A máme svolanou párty, který se má včetně nás čtyř účastnit šest lidí, takže nás to nějak extra nevzrušuje, ale najednou je osum a v bytě čítajícím čtyři kancelářský židle posedává po zemi dobrých  dvanáct lidí, seems legit. Přesun do kasína, který je asi tři minuty od baru, strategická poloha. Popsaný čela, orazítkovaný ruce, apírový korunky pro všechny nový bakaláře (bylo fakt co slavit, nakonec to dalo během posledních 7 dnů 7 zúčastněných) i nebakaláře, lihovkový tetování všude, štrykedyke, policie. Spousta lidí spících na zemi. V šest ráno se pomalu začínají probouzet, odcházej všichni na vlak, na pěší zónu před barem svítí sluníčko a všichni se usmívaj, i když byste čekali, že jim bude fakt blbě. Nejlepší oslava, jakou jste si mohli představit.

Druhá, komornější oslava ve čtvrtek v Čestru, kterej jsme si slibovali za úspěšně zvládnutý tituly snad tři čtvrtě roku (musíte se mi furt na co těšit, žejo). A fakt the end of an era. Trošku smutný nakonec asi i.

Takže náš recept na bakaláře? Změna prostředí, kofeinový tablety, noční t-boxy (krabičky s gyros masem), plný hlavy plánů a zmrzlina. Rivotril je taky dobrej kámoš, potvrzujeme hromadně. Okolí, který vás prostě nechá porvat se s tím po svým („Já nevim, jak ti pomoct, jestli se tě ptát, jak to jde, utěšovat, nebo na tebe radši nemluvit…“) - díky mami a tati, dík Nat, že se mnou poslední dva dny nemluvila, protože mi to dalo hodně času navíc a sama bych se tak rozhodnout nezvládla, a dík všem, co na nás mysleli. Ale hlavně kamarádi, co v tom jedou s váma, co vám udělaj sto osumdesátý kafe a cestou pro něj namasírujou krk, co vás nenechaj vyčerpaný spát přes den dýl než dvacet minut v kuse. Morálka. Fakt jo. Byly to zatím asi psychicky nejnáročnější dva měsíce v našich životech, stálo nás to hodně sebezapření a nevim, jestli bych to bez vás dokázala nebo ne, ale takhle to bylo výborný a nikdy nezapomenu na to, jak jsme to zase spolu zvládli <3 …a tohle byl jen začátek.