December 7, Sunday

Category : NZ life, stuff

Rozhodla jsem se, že každej den alespoň do Vánoc budu číst. I kdyby to měla být jedna stránka na telefonu těsně před tím, než usnu. Rozečtený tři knížky zároveň, tu nestarší ještě z Čech. Hlavně jsem si začala víc vzpomínat na to, jak hodně mě to baví a jak hodně mi knížky třeba loni v zimě dokázaly dát, a je škoda se tomu nevěnovat, když vím, že i ať si člověk myslí, že je jakkoli busy, pár minut se najít dá.

Jak jsem celej dosavadní život neměla ráda čtečky knih a dělal mi radost ten proces courání NeoLuxorem a následný ňuchňání se s papírovou knížkou odrbanou z věčnýho tahání v kabelce. Ale rozhodnutí žít nějakou dobou s množstvím věcí takovým, který se dá líp či hůř narvat do krosny, se prostě s papírovýma knížkama neslučuje. Se stařičkou půjčenou Kindle keyboard jsme se staly hodně kámo a začala jsem se snažit užívat si i ten trochu zdlouhavej nákup na palmknihy.cz, kde prodávají knihy mýho oblíbenýho nakladatelství Jan Melvil.

V Kindle mě čeká ještě skoro půlka Webu ostrýho jako břitva od Jana Řezáče, Vzkvétání od Martina Selingmana, ze kterýho jsem zatím viděla jen pár prvních stránek. A dva týdny tam leželo Ukaž, co děláš! od Austina Kleona, který jsem včera večer právě na základě tohohle rozhodnutí dočetla.

Ta knížka se mi líbila, stejně jako její předchůdce Kraď jako umělec. Utkvěly mi dvě myšlenky z posledních pár stránek, který bych si tu chtěla schovat.

„Pokud do práce nikdy nepůjdeš, tak z ní ani nemůžeš odejít.“

„Kdo se nestydí z své loňské já, se pravděpodobně dostatečně neučí.“

Kluci hráli na kytaru a já jsem se válela po cizím polštáři na zemi s knížkou. Ne s knížkou, se čtečkou. Vlastně jak se to vezme.

„Panebože! To je lepší než drogy!“

November 30, Sunday

Category : NZ life, travels

Káťa poctivě natáčel a Natálička nám sestříhala video, do kterýho dala písničku, o který jsem si říkala, když jsem ji někdy loni v zimě slyšela poprvý, že by měla bejt ve videu, až pojedeme na Zéland. Samozřejmě jsem na to od tý doby zapomněla a čuměla jsem jak péro z gauče, když nám to pustila. Úplně creepy až. Ale musíte uznat, že se prostě hodí jako málokam jinam.

November 29, Saturday

Category : life & stories, parties & events, travels

Dnés se podíváme zpátky do minulosti na to… Jak jsme 21. září běželi závod.

„Tak kde chceš začít? Rozhodnutím?“
“No jasně, rozhodnutím, to bylo úplně rozhodnutí.“

Jsem si stěžovala. Jeden večer, když jsem pomalu začínala balit na dalších čtrrnáct dnů v UK, jsem si stěžovala, že kvůli odletu nestihnu další z řady překážkovejch závodů, který se v průběhu jara, léta a podzimu konaly na různých místech v Čechách a nejdřív to byl nejistej termín státnic, pak léto v zahraničí a pak právě další podzimní výjezd. Stěžovala jsem si večer. Ráno první věc, kterou jsem našla v mejlu, bylo “Potvrzení vaší registrace na Back2thetrenches”. Rozhodnutí jak sviňa. OMG.

Tak jsme běželi, no. Co na tom, že fyzička spíš nic než moc a trénovat nějak nebyl čas (zajímavý), že večer předtím Káťa slavil třicátiny a že jsem měla namožený všechno jak blázen, protože po měsíci sezení u počítače jsem předchozí dva dny makala deset hodin jak blázen na rekonstrukci domu.

Časová rezerva hodina a půl do ranního londýnskýho trafficu neznamená vůbec nic, pro kafe na benzínku jsme si přes celý parkoviště běželi, cestou zpátky ho půlku vybryndali a start jsme stihli tak tak. Celkově jsme rádi, že jsme vůbec vyběhli, nějak se tak všichni pořád hromadně rozcvičujou, tak se taky rozcvičujem a najednou se běží, aniž bysme zaznamenali nějaký signál. Ok, po půlhodinovým čekání a hlasitým společným odpočítávání na WRP trochu rozdíl :D

Vybíhalo se ve vlnách, myslím, že jsme byli druhý kolo, takže jsme měli šanci vidět ještě před startem některý z předchozích závodníků. Nevypadali úplně nejhůř. Docela i čistě na to, že závod se jmenoval “mud race”.

“Se možná ani neumažem,” padla památná hláška, který jsme se hodně vytlemili ve chvíli, kdy jsme asi v druhý minutě běhu skočili do pás do bahnitý vody v příkopu. A to jsme hodně nevěděli, co nás čeká dál.

Začali jsme delším pozvolným stoupáním, po kterým následovalo snad osum superprudkách sešupů, který míň odvážní překonávali po zadku a zbytek se snažil zachytit aspoň větví okolo, aby neskončil ve křoví dole, ale aby se mohlo “sešoupávat”, musely se stejný kopečky zdolat i opačným směrem, ve většině případů po čtyřech, protože jinak to prostě moc nešlo. Hm. Nemít neustále povzbuzujícího vodiče deset metrů před sebou a v hlavě spíš negativní motivaci v podobě šílený ostudy, v tuhle chvíli jsem neměla daleko od toho se na to vykašlat :D První třetina závodu byla hodně o svalech a výbušný síle v nohách a to není moje silná stránka. Srdce mi málem prasklo a nohy moc nechtěly poslouchat, ale naštěstí následoval trošku delší výklus po lesní cestě, podařilo se mi trochu se rozdechat a “dostat se do toho” a přibližně od třetiny jsem si začala běh i překážky dost užívat. I když jsem Káťu pořád brzdila, většinu času jsme ostatní spíš předbíhali, ale tím, že se mísily jednotlivé vlny závodníků, neměli jsme tušení, v jak úspěšné části se pohybujeme.

Plazení pod ostnatým drátem, podlejzání, přelejzání, prolízt skrz dlouhou trubku, běžet s pneumatikou, seskočit ze dvou metrů do půlky lýtek do hnoje, milionkrát po pas do bahnitýho zákopu a ven, skrz vysokou trávu, pod maskovací sítí, dvacetimetrová klouzačka (jak jinak než končící v bahně), před oheň, přes obří pneumatiky, skrz pneumatiky, hodit granátem na cíl, na závěr přeplavat řeku (aha, tak proto bylo těch pár lidí relativně čistých)… Pět kilometrů, na kterých vám nikdo nedaroval jediný metr. Občasnej sympatickej teamwork ve vzájemným vyhákávání se z ostnatýho drátu nebo vystrkování se z kluzkých bahnitých rigólů a stovky lidi, co fakt dělají, co můžou, věci, který tomu dají úplně jinej rozměr a zase vás posunou psychicky trochu dál.

Cílem jsme proběhli společně za pracičky s časem 42:40. Takže to bylo to:
“Chceš to to zaběhnout, jakože fakt zaběhnout, nebo poběžíme spolu?“
“Dáme to na pohodu, společně…“

Vyčerpaní vyklepanýma rukama odvázali čipy z tkaniček, osprchovali se oblečený z toho nejhoršího, zjistili, že jsme zničili bílý sportovní ponožky a hlavně slávistický trenky, navlíkli se do suchýho, modlili se, abysme to „lítání po venku absolutně turch” neodnesli nějakou sexy rýmičkou a přiblblýma úsměvama se vydali na skoro stokilometrovou cestu kolem Londýna zpátky.

Tři dny na to jsme z oficiálních výsledků zjistili, že to znamenalo z celkovýho počtu 381 účastníků desátý a jedenáctý místo a pro mě zároveň bronzovou příčku v kategorii žen. Docela asi teda good job, guys!!

November 20, Thursday

Category : NZ life

“Jdu napsat naší ranní routine, tyvole, fakt to jdu napsat!!!” tlemím se a jak rychle otvírám notebook, hrnek s čajem má hodně na mále. Každý ráno poslední týden je do detailu stejný.

Zvoní mi budík v 6.15 a druhej v šest dvacet. Do tý doby stihlo zvonit Natále průměrně osum budíků, ale rozhodně ji to nijak nevzrušuje. Během dvaceti minut na sebe naházím “domácí” oblečení z přechozího odpoledne, vyčistím si zuby za čtení zpráv, který mi přišly z Čech během noci a zpravidla řeším nějakej průser. Třeba že nám poslali asi 6475 kg balík s 250 plakátama na fakturační adresu místo dodací a moje babička je teď doma vyděšená, co to vůbec je, co s tím má dělat, neunese to a spousta těch plakátů musí být během pár hodin zabalená a na cestě. Dole u stolu sedí Káťa a dojídá snídani. Prohodíme pár slov o tom, jak on od půl šestý nespal a já spala naopak v úplným kómatu, já místo snídaně pořád řeším, před tři čtvrtě pořád s telefonem v ruce nazouvám boty a vezu ho na sedmičku do práce.

Vrátím se domů a s hrnečkem zelenýho čaje si u stolu v obýváku čtu něco na telefonu. O půl osmý ťapkání po schodech, rozcuchaná Nat ve spacím triku s kočkou a spacích kalhotkách s kočkou začíná den (a teď přísaham, že fakt jo!!) slovy:

“Ten život je úplně napiču,” a když zvednu oči, pokračuje.
“Tyvole, jsem nejtlustší člověk na světě.”

Dneska už jsem se fakt začala smát, že to není možný. Ze schodů zapluje rovnou do kuchyně, nasype se mističku gluten free müsli, na stůl položí hrstičku léků a začne se tím krmit. V tu chvíli jí dojde, že je zataženej závěs.

“Tady je úplně ŠÍLENÁ zima,” a roztahuje (tady je úplně šílená zima pořád)
“To ne, to ne tohle!!” vřískám já, když mi nečekaně slunce z bočního okna vypálí oči.

Chvíli se handrkujem o to, jestli bude zataženo nebo si přesednu na jiný místo, aby mi nesvítilo do očí, dojí si gluten free müsli, dopiju zbytek už studenýho zelenýho čaje, Meďák má před sebou touhle dobou ještě dvě hodiny spánku, Káťa hodinu práce za sebou. Koukám na svůj soupis toho, co jako nezaměstnanej člověk potřebuju dneska udělat a očividně už bych měla sakra začít :)

That’s it. Už jsem se musela smát dneska fakt, jak Nat každej den přijde s tou stejnou hláškou ráno. A hlavně to vůbec neví :D

Máme i takovou večerní podobnou věc, kdy přesně vim na minutu, co se kdy stane, protože když přivezu Katieho z práce, je trochu roztěkanej a rozlítanej a má vždycky nějakej first world problem a něco vypráví a zařizujem ještě cestou něco ohledně jedný bejkárny, co jsme si vymysleli, tak jsme nadšený takoví a něčemu se smějem. Natálička stojí u plotny a dodělává večeři, kterou jsme začaly předtím, než jsem pro něj jela. Vlezeme do obýváku šoupacíma prosklenýma dveřma z naší 2×3 metry zahrádky, oba máme plný náruče nějakejch věcí, on zakřičí: “Lásko, jsem doma!”, všechno sesypem na zem, pokud nám to ještě neupadlo do týhle chvíle, ona se otočí a rychle jí začnem zasvěcovat do toho, o čem jsme se bavili do tý doby, a jak mluvíme rychle, strašně se smějeme, ona se zeptá: “Vy jste něco hulili?”, všichni se nahrnem do mikrokuchyně, abysme asap doplácali to jídlo, do toho nově vzniklej ruch přiláká Meďáka z pokoje a jdeme společně večeřet :D

“Káťo, jsem doma! Seš taky doma?“

“Jsem myslela, že bych tě dneska z lásky vzala..“
“Kam, kam?!” *výraz nadšenýho štěněte*
“Do obchoďáku!“
Jsem cestou autem viděla ceduli na Arts centre, tak jsem chtěla vzít já ji tam, jestli tam není vysoký vstupný, ale očividně má pro mě lepší plán :D

“Co je to za divnou houbu v lednici?”
“To je lívanec.”
Společné soužití přináší neustále nové objevy.

“Co je tak cirka za den?“
koukám na Thu 07:45 v pravým růžku monitoru
“Cirka čtvrtek…“
“A to fakt jen tak stříláš, nebo to víš přesně?!

Dneska by nám měli zapojit po 10 dnech internet. Ale pozor jako, NEOMEZENEJ! :D

Jedna útulná scenérie z našeho domova za závěr.

Nat napsala o Thajsku! Já i když mám kupičky poznámek všude možně,  jsem to prošvihla strašně, bych to už nedala takhle do detailu a jinak to pro mě nemá moc smysl, tak jsem ráda, že si to můžu přečíst taky u ní :)

November 18, Tuesday

Category : life & stories, NZ life, travels

Psáno 9.11.

Včera, v sobotu 8.11. (né, že bych si to z toho dělala knihu jízd, ale potřebuju si psát ta data pro sebe a tady se mi neztratěj), jsme jeli využít víkendu, protože s prácí nebo jakoukoli administrativou osobní nebo kolem domečku stejně nehneme a bylo tak nádherně, že prostě nepřicházelo v úvahu nikam nevyrazit. Vyrazili jsme do Arthur’s Pass National Parku, po jedné hodně mála silniček, které vedou od jednoho pobřeží ostrova na druhé. Udělali jsme si dvě zastávky, ve skalním městě Castle Hill, kde jsme se trochu vyblbli při lezení po skalách a vyšlápli si krásných 500 výškových metrů na 1.2 km dlouhé cestě na treku Temple Basin.

 

Cestou zpátky z druhý strany všechno vypadalo úplně jinak než dopoledne. Jeli jsme už asi hodinu a půl autem. Hned na začátku cesty mě Meďák pustil dopředu, protože mi bylo zle, a lehl si na zadní sedačky. Svítilo teplý podvečerní sluníčko, před náma nekonečně dlouhá rovná silnice a občas jsme si s Káťou strašně potichoučku pozpěvovali každej pro sebe Fixu.

Výhodou je, že se nejde vrátit zpátky,
máme oheň a pokračujem dál do dálky,
výhodou je, že se nejde vrátit zpátky…

“Feel free to borrow our guitar,” visí nalepenej malej papírek na recepci. Chybí jí Dčko. Ta druhá má prasklou jinou strunu, tak hoši u večeře z dvou nepoužitelnejch kytar dali dohromady jednu a naladili tak, že se na ni nějak trochu hrát dalo… a začali.

“Lidi, Natála zpívá. Hraje a zpívá a to kurva nahlas,” vrátí se Katie zeshora.
Nat s nadšením sebrala vybrakovanou druhou kytaru, který zbyly ve výsledku jen čtyři struny, pustila si karaoke Adele a na pár minut z ní byla hvězda celýho hostelu i přes zavřený dveře. Bylo to spontánní, bezprostřední, trochu funny.. a super. A zopakovala nám to, když jsme se došli podívat všichni.

Pro mě je strašnej nezvyk, jak je pro někoho takhle přirozený hrát a zpívat a má to takhle jako zábavu na volný chvíle nebo protože někdo jinej je o to třeba poprosí. Neznám to z domova a ani nikdo z mých kamarádů tohle nedělal, neměli jsme třeba ve třídě někoho, kdo by tahal kytaru na školní výlety nebo tak něco. Když jsme s Kačou v Thajsku přinesli flétnu…

“Pustíte je na pět minut na zmrzlinu a oni se vrátěj za hodinu a půl s flétnou.“

… (protože jsem narazila v hudebninách na Yamahu v přepočtu za 60 korun, nechte ji tam!), nevěřila jsem, že na ni někdy něco zahraju, s mým hudebním hluchem jsem sekla s hudebkou ve třetí třídě a celkově jsem měla hraní na veřejnosti spojený akorát se stresem na nějakých přehrávkách nebo kritikou protivního učitele v ZUŠce. A tihle lidi po mě chtěj, ať něco zahraju? The fuck? Ale láká si zkusit aspoň písknout, sedíme každej na svý posteli v našem pokojíčku, pořád obracim tu flétnu v rukou a mezitím si kluci předávaj kytaru a zpívaj samý výborný známý písničky, který jsme ráno poslouchali v autě, a já si broukam, protože zpívat neumim.

Ale je to tak milý a tak to všechny baví, že to ve mě trošičku aspoň zlomilo ten blok, že si v jedenáct střihnem společně nejistý pomalý Tři oříšky pro Popelku a pár úplně těch nejjednodušších lidovek, co pískají děti, a když už budem mít Vánoce v létě, docela se těším aspoň na koledy :) Ale video asi zas jako nechcete :D