April 10, Thursday

Category : life & stories

Fakt bych vám napsala blog. Docela napráskanej víkend, spousta focení, včera zážitek obrovskej, dneska vernisáž a potřebujeme naplánovat výstavu, pořád něco, ale píšu místo toho bakalářku, hoši. Mi hoří koudel už, nou čojs. Tak pozdějš snad… a prej N. vám napíše.

A jsem nemocná už čtvrtej den, kdybyste to chtěli vědět. Rýmička. Snažim se ji zabít vitamínama, zázvorem a dýňovou polívkou, ale moc to nefunguje a v noci pak poslepu chodím hledat paralen.

April 5, Saturday

Category : photos, travels

Protože jsem si fakt hodně přála tu mít alespoň stopu o výletu do Japonska a protože jsem to tak dlouho odkládala, než jsem zapomněla, co jsme postupně v jednotlivých dnech dělali, většinu názvů míst, který jsme navštívili, a bohužel asi většinu i pocitů, který jsem v daný chvíle měla, už se mi do toho nechtělo.

Tenhle týden je to rok, což je asi hezká příležitost aspoň v rámci možností zapátrat v paměti a když si na to najdu odpoledne chvíli, možná trochu i v dovezených materiálech a mapách.

Kdyby se mi nepovedlo ROK schraňovat tenhle papírek, kterej jsem si napsala jako “tahák” hned po příjezdu, asi bych to nedala ani z fotek. O cestě do Japonska a prvním dnu tam jsem ještě napsala, to si můžete připomenout tady. Samozřejmě když to bylo aktuální, měla jsem plnou hlavu toho, o co se nesmím zapomenout podělit, postupně seznam slábnul a tak to dneska bude spíš o fotkách, kterých jsme si za těch osum dní přivezli asi tři a půl tisíce a ke kterým se budu vždycky hodně ráda vracet.

Každý den jsme viděli spoustu věcí a neustále bylo na co koukat, nebyla minuta, kdy bychom nebyli nadšení z nějakého parku, rostliny, architektury, všudypřítomných chrámů, věcí, které jsme do té doby neviděli… Takže i když třeba výčet míst a památek v tomhle článku není zrovna dlouhý a nevyznívá z něj tak, kolik jsme toho viděli, je to jen z toho důvodu, že nebylo v mých silách si všechno zapamatovat, natož vybavit po roce od návratu.

Den 2
Přeskočím teda příletovou sobotu. První noc byla poměrně výživná. Říkali, že budem bojovat s jet lagem, že asi budeme vzhůru. Prý druhá ranní je pro původně znavenýho Evropana taková běžná hodinka na vstávání. V Japonsku je o osm hodin víc, takže to dává smysl, probudit se “v našich deset”. “Ježiš vůbec, my jsme tak hotoví, že budem spát jak miminka…” V půl třetí na sebe absolutně vyspalí čumíme v posteli a smějem se tomu, žejo.

V neděli nepřicházelo v úvahu nic jinýho, než vyrazit na Ginzu, mekku nákupů v Tokyu, ale hlavně snad čtyřproudou třídu, kterou v neděli zavírají pro automobily a stává se z ní pěší zóna, díky čemuž mohly vzniknout následující fotky, který tehdy vzbudily na facebooku poměrně rozruch. “Vy jste se vyfotili na silnici?  V Tokyu? JAK proboha?!” Cestou, ještě na Odaibě v nákupním centru Aqua city, jsem měla první čest se zařízením, co funguje jako „obrácená lednička“, tedy udržuje nápoje v obchodech teplé. Hlavně čaje. V Japonsku to je úplně běžné, v každém automatu taky musíte dávat pozor, jestli si kupujete teplé nebo studené pití.

A teď vážně doufám, že nebudu kecat, když řeknu, že po procházce na Ginze jsme se přemístili do čtvrti Shibuya, kde se nachází socha slavného psa Hachiko, o kterém jste určitě slyšeli. Ze Shibuyi jsme vyrazili pěšky směrem k Harajuku a Yoyogi parku, který obklopuje chrám Meiji. Park byl plný mladých Japonců, kteří buď  jen seděli na dekách a bavili se, ale mnohem spíš se věnovali nějakým sportovním aktivitám, skákali přes švihadla, tančili v kroužcích, cvičili podle toho, jak jeden z nich předváděl.. věci, na který moc nejsme zvyklí :)

Rajčatový bonbóny a donut s příchutí „sakura“.

Den 3
Velikonoční pondělí! Společně s několika rodinami Evropanů, které žily ve stejné budově jako naši hostitelé, organizujeme společnou snídani a trochu nějaký tradice, aby děti si užily Velikonoce i mimo domov.

Vyrážíme teda trochu později a vydáváme k Tokyo Tower, červenobílé „eiffelovce“, a následně přejíždíme do Shinjuku, kde chvíli bloudíme mezi mrakodrapy, než se nám povede najít Tokyo Metropolitan Government Building, z jejíchž observatoří můžete shlížet na Tokyo z výšky 202 metrů.

Po třetí opravdu špatný zkušenosti s japonským jídlem začínáme být smíření s tím, že McDonalds bude následující týden naším hodně dobrým kamarádem. Ať se snažím, jak chci, fakt to skoro nedokážu pozřít.

Večer trávíme s Honzou tour po několika hospůdkách a barech, zkoušíme saké, já čaje, kluci piva. Máme pocit, že ty sušené hrášky s hůlkami jako pozornost podniku nám donesli proto, aby se pobavili tím, jak se s nimi Evropani vypořádají. Nad očekávání, klidně po dvou! :D

Pozastavujeme se u zavřenýho zverimexu s psíčkama ve výloze. Mít psa v Japonsku je považováno za obrovský luxus, který si rozhodně každý nemůže dovolit. Jen za štěně nějaké menší rasy zaplatíte v přepočtu částku kolem 60 000 Kč (ale ani 120 000 Kč není výjimka), o poplatcích, regulích a nákladností veterináře nemluvě. Kdo ale psa má, stará se o něj většinou opravdu královsky, v každém nákupním středisku narazíte na butik zaměřený pouze na psí oblečky, o kterých si na první pohled řeknete, že na děti jsou supermódní a promakaný.. a pak zjistíte, že jsou pro psy :D Samozřejmostí jsou i psí kočárky, kterými je vybavena většina majitelů psů.

Den 4
Úterním cílem je Akihabara, čtvrť známá neuvěřitelnou koncentrací obchodů s elektronikou, pro dvě computer kidz místo, kde oči přecházejí. Já jsem zvědavá hlavně na foto-vychytávky, Tomáše zajímají věci ohledně síťařiny, ale oba jsme asi stejně nejvíc odvaření z výběru kalkukaček :D V životě jsem si nedokázala představit, že by jich mohlo existovat tolik a ještě na jednom místě.

Způsob prodeje fototechniky je proti situaci u nás dost jinde, žádné vyndání zboží z krabice na požádání… Všechny nabízené modely foťáků a objektivů jsou vystavené na prodejnách, zabezpečené maximálně kabelem, ale jinak plně v provozu, objektivy (včetně těch za statisíce) si můžete hned vyzkoušet na vlastní foťák.

Slíbili jsme Honzovi, že se mu mrkneme po iPadu, k jeho potěšení zjišťujeme, že Apple produkty stojí o třetinu méně, než u nás. Ale iPhone si z Japonska nepřivezete, ani iPad s třigéčkem, nedají se pořídit bez smlouvy s operátorem, kterou jako turista nevyužijete a jestli si dobře vzpomínám, tak snad ani nedostanete.

Kolem poledne jsme ale už měli dost objevování pokladů v obchodech a vybrali si další cíl jen tak, podle toho, co nás zaujalo v papírové mapě města, která nás provázela po celou dobu. Ten den pršelo. Koupila jsem si jeden z všudypřítomných průhledných deštníků a toulali jsme se odhlehlejšími ulicemu. Bez dřívějšího plánování jsme objevili Kanda Myojin Shrine a Yushima Seidō Temple, dva hodně rozdílné, ale krásné chrámové komplexy.

Den 5
Ve středu jsme se rozhodli, že je na čase podívat se za hranice Tokya a vyrazili jsme vlakem do Kamakury. Trochu nám zkřížilo plány počasí, měli jsme v plánu si v Kamakuře půjčit kola, abychom stihli projet všechno, co nás zajímalo, ale kvůli tomu, jak moc pršelo, jsme od kol museli upustit. Ačkoli Kamakura je taky turisticky populárním městem, bylo hodně znát to, že jsme mimo metropoli. Anglických překladů výrazně ubylo a byli jsme tak o dost víc bez informací, museli se víc ptát. Chtěli jsme vidět Kotokuin Temple, chrámový komplex s obrovskou sochou buddhy, která je asi nejznámějším motivem z fotografií z Kamakury. Nachází se ale úplně na druhou stranu od všech ostatních bodů zájmu, proto jsme k němu i zpět jeli autobusem a pěšky se pak vydali až na cestu po menších chrámech.

Ačkoli se odpoledne udělali krásně, ranní déšť asi od návštěvy Kamakury odradil hodně lidí a tak jsme někoho potkávali celkem zřídka. Objevili jsme nejkouzelnější místo, na kterým jsem kdy byla. Chrámovou zahradu  na kopci daleko od centra města. Měli jsme ji jen pro sebe, jedinou společnost dělali zpívající ptáci a občas kolem proběhla plachá veverka. Strávili jsme tam dost času jen tak, potichých procházením, a připadali si jako v jiným světě. Bylo to až trochu děsivý, napozemský, jeden z takových těch everlasting moments, i když hodně zapomínám, zrovna tenhle pocit si i po tý době dokážu přesně vybavit a je pořád stejně nádhernej. A asi nepopsatelnej, to člověk potřebuje zažít.

Kvůli tomu, že nevyšel náš plán s koly a tomu, že většina chrámů se zavírá už hodně brzy, kolem 16:30, jsem bohužel nestihla vidět bambusový les, který byl součástí jednoho z komplexů, ten jsem si hodně přála navštívit. Je potřeba s otevírací dobou počítat a vyplatí se tedy vyrážet hodně brzo ráno.

Den 6
Čtvrtek patřil Kyotu. Vstávali jsme hodně brzo, kolem páté, díky tomu jsme viděli východ slunce a nezvykle prázdné Tokyo. Čekala nás téměř pětisetkilometrová cesta, kterou jsme shinkansenem z hlavního tokyjského nádraží překonali za asi dvě a půl hodiny. Nepřestávaly mě překvapovat délky vlaků, než dojel konec, nedohlídla jsem na začátek. Na nástupišti hlášení nebylo nahrané, ale hlásili výpravčí v bílých rukavičkách „live“ přes vysílačky.

Neměli jsme nějak sílu zjišťovat předem informace o možnostech veřejné dopravy v Kyotu a taky nechtěli strávit cenný čas pod zemí, ve vagónech a autobusech. Počasí nám přálo mnohem víc než v přechozích dnech a tak první kroky z nádraží vedly k půjčovně kol jen o pár ulic dál, což se ukázalo jako perfektní nápad.

Díky kolům jsme stihli vidět nespočet památek a zároveň spoustu scén z „běžnýho života“. Orientovali jsme se zase podle mapy, kterou jsme dostali v turistickém centru na nádraží a na pohodlných city bajkách najeli, jestli si dobře vzpomínám, asi 30 km. Díky tomu, že v Japonsku se absolutně nekrade („čipy“ na oblečení v obchodech neznají, půlka zboží vystavená za pokladnami, když zapomenete foťák v metru (a nenarazí na něj Evropan), s největší pravděpodobností se s ním údajně shledáte na konečné zastávce nebo na nejbližší policejní stanici), jsme se nemuseli bát neustále (často i nezamčená) kola někde nechávat včetně obsahu košíků, žádné hlídání věcí, to bylo mnohem příjemnější. A jízda po šestiproudé silnici na závěr byla adrenalinovým zážitkem na celý život :D

Kyoto by si určitě zasloužilo víc, než jeden den, kdyby se náš čas v Japonsku pomalu nechýlil ke konci, asi bychom si naplánovali třeba přespání a věnovali mu o den déle.

Den 7
Po nočním návratu z Kyota jsme byli už fakt hodně vysílení, a ačkoli jsme si celou dobu říkali, že spát budeme v hrobech, a pili pořád obrovský množství kávy, pátek se musel nést  v trochu volnějším duchu.

Ten den, pátýho dubna, v Čechách sněžilo, a my se procházeli bosky v teplým písku na břehu se zmrzlinou v ruce, a večer si mazali panthenolem spálený nosy.

Vyhlídkovou lodí jsme se nechali z Odaiby převézt na pevninu, do čtvrti Asakusa, která je známá asi hlavně obrovskému buddhistickému chrámového komplexu Sensō-ji. Krom dalších věšteb a drobných suvenýrů, které jsem si nemohla odpustit téměř nikdy, jsme si vyzkoušeli rituál, kdy kouřem z vonných tyčinek máte odehnat zdravotní problém ze svého těla, zkoušeli jsme si „vyléčit“ kolena bolící při běhání. Na to, že jsme to udělali, jsem úplně zapomněla a vzpomněla si až teď, což je masakr, protože mě fakt od loňskýho léta po dvou protrpěných letech předtím nebolí kolena. Tak kdovíco v tom je za čáry :)

Poblíž bylo velké tržiště s takovými tradičními věcmi, jídly a tak. Vyzkoušeli jsme kde co, koupila jsem si jako suvenýr jednoduché květované kimono, děti taky dostaly kimona, procházeli jsme se městem, zašli si na kávu, výjimečně do kavárny a né za pochodu, vzali nějaké věci na piknik a navečer vyrazili do parku, někam směrem za královský palác. Psali/kreslili jsme další kupičku pohledů, děti lovily pulce a Štěpán jedním v lahvi od pití děsil skupinku japonských slečen na dece kousek od nás.

S nakupováním jídla jsme měli celkem problémy. Balení bylo často dost rozdílné proti tomu, na co jsme zvyklí od nás, nápisy latinkou nemělo ve většině případů smysl očekávat a často jsme tak měli úplně něco jiného, než jsme chtěli. Ale byla to sranda. A on teda i sortiment a příchutě byly hodně jinde proti tomu, co známe. Jen co si teď tak vzpomínám – jogurt s příchutí hroznového vína – úplně běžná věc. Milý bylo, že ke všemu jste dostali nějaký „nástroj“, abyste to mohli rovnou zkonzumovat. K ochucenému kefírovému mléku v krabici brčko, k jogurtu lžičku.. V Japonsku jsem se taky naučila jíst avokádo, tehdy ještě na toustu, což byla taková mírnější cesta, jak mu přijít na chuť.

Nad ránem mě probudilo slabé zemětřesení, strašně jsem se vyděsila a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje.

Den 8
Poslední den v Tokyu jsem si přála jít na Sky Tree, nejvyšší budovu ve městě. Bohužel počasí se zkazilo a nebylo by vidět vůbec nic, vstupné není navíc úplně levné, takže to vážně nemělo smysl.

Díky tomu, že jsme upustili od původního plánu, jsme ale měli možnost dostat se úplně mimo turistické lokality, do typicky japonské komunity, a zúčastnit se jakéhosi dobročinného jarmarku, vidět, jak se správně váže kimono, vyzkoušet místní cukroví i se podívat do japonského domu. Marie, starší Japonka, která byla jednou z organizátorek té akce, se nás ujala a celým dnem nás provázela, dozvěděli jsme se spoustu věcí, ke kterým bysme se jako turisti nedostali. Šli jsme společně na jídlo a pak se podívat k jednomu chrámu, jehož součástí byl i malý hřbitov. Naučila nás, jak se místo květin dávají k hrobům vonné tyčinky a jak prokázat úctu padlým bojovníkům, jejichž památce byl malý hřbitov vybudován.

Posledním, co jsme ještě chtěli navštívit, byl Císařský palác, do kterého nás už nepustili, protože jsme přišli 5 minut před koncem otevírací doby, ten den byla z nějakých důvodů zrovna zkrácená. Další důvod, proč se do Japonska musím ještě někdy vrátit!

Večer nám Honza s Janou naservírovali sushi, kterému jsem se celý týden snažila úspěšně vyhýbat. V té době jsem vůbec nejedla ryby a představa syrové mě děsila dvojnásob. Po tom, co kousek lososa po rozžvýkání málem znovu spatřil světlo světa, všichni pochopili, a já sushi s rybami ještě chvíli znovu šanci nedám. S vegetariánským bych kámo celkem být mohla. Ale co se týče ryb, zatím považuju za velký úspěch to, že od minulýho měsíce  vůbec jím lososa a tuňáka – a to tepelně upravený.

Den 9
V neděli  nám nezbývalo už nic jiného, než se brzy ráno vydat na letiště. Cesta autobusem byla delší než vlakem, ale odjížděl jen kousek od místa, kde jsme bydleli, takže ve výsledku s obrovskými kufry výhra.

Na letiště jsme dojeli dost tip top, ale do letadla se dostali včas. Náš let, jako jeden z mála, neměl na tabuli odletů psané žádné zpoždění, na to došlo až ve chvíli, kdy jsme seděli v letadle a čekali, až se rozjede. Nerozjelo se další víc než dvě hodiny, silný vítr s ním cloumal i na zemi, natož kdyby se pokoušelo vzlétnout. Tím jsme přišli o dvě hodiny na přestup v Moskvě a uletěl nám pozdní večerní spoj do Prahy.

Čekali jsme, že nám stejně jako spoustě cestujících do jiných cílových destinací, dají náhradní letenky do pravidelného spoje za 24 hodin. Smířila jsem se s tím, že mi uteče důležitý test v pondělí ráno ve škole a zopáknu si kvůli tomu předmět v dalším semestru a rozhodli jsme se, že si zaplatíme víza a alespoň se podíváme do centra Mosky, do kterého se dá z letiště dostat vlakem během půl hodiny. A vlastně jsme se na to, narozdíl od vytočených Norů před námi, dost těšili, že dobrodrůžo a uvidíme něco navíc ještě :D Nic z toho se však nekonalo, proti ostatním jsme nakonec měli docela štěstí a do Prahy nás poslali letem ČSA asi jen o tři hodiny později.

KONEC. Shrnuto a podtrženo, Japonsko je nádherná a zajímavá země, udělala jsem dobře, že jsem tehdy dost spontánně rozhodla za nás za oba, že „prostě jedeme“ a ten výlet, ačkoli pro nás byl dost nákladný, stál absolutně za každou korunu. Byla bych ráda, kdyby se mi v budoucnu podařilo se do Japonska ještě vrátit, myslím, že odlehlejší lokality a příroda je něco, co bych taky chtěla vidět. Jsem ráda, že jsem to nakonec alespoň takhle stručně sepsala. Hezky jsem si u toho pozavzpomínala. Pokud nad Japonskem přemýšlíte, s nejčistším svědomím můžu jen doporučit :)

Pár dalších postřehů, co mi ještě utkvěly v hlavě a do textu se mi nevešly:

  • Vypínače světel nejsou „nahoru a dolů“ jako u nás, ale „zleva doprava“.
  • Pod pojmem sushi si  u nás většinou představujeme „maki“, zatímco v Japonsku je téměř synonymem pro sushi „nigiri“.
  • Všechny kabely v Japonsku jsou tahané vzduchem kvůli častým zemětřesením, v zemi by víc hrozilo jejich poškození a případné opravy by byly složitější.
  • V Japonsku se nekrade, být chycen při krádeži (například v obchodě) je považováno za opravdu velmi velký přestupek, i kdyby se jednalo o něco v mizivé hodnotě, a taková ostuda, že to prostě nikdo neudělá.
  • Roušky Japonci nenosí z toho důvodu, že by se báli, že „něco chytí“, ale ze solidarity k ostatním, pokud se necítí dobře, vezmou si ji, aby naopak nikoho nenakazili. Roušky koupíte na každém rohu, v každé trafice, stejně jako třeba žvýkačky, v rovnou i v několika barvách. Neodolala jsem balení světle růžových :)
  • Japonci jsou většinou dost vyděšení, když na ně promluvíte na ulici anglicky. Jsou milí a snaží se být nápomocní, ale je na první pohled vidět, že to pro ně je hodně mimo komfortní zónu a první, co zpravidla udělají, že začnou odchytávat další Japonce, asi aby měli pocit skupiny. Pokud něco neví, nechtějí to přiznat nebo říci „ne“, snaží se něco vymyslet a stane se tak, že raději poradí špatně. Naštěstí jsme se brzy naučili to odhalit a nenechat se posílat špatnou cestou.
  • V Japonsku se, stejně jako v dalších 75 státech světa, řídí nalevo.
  • V Japonsku jsou hodně hodně populární herny a najdete je skoro všude, stejně jako automaty na pití, které jsou i na místech, kde byste vůbec nečekali ani elektřinu, natož takovýhle zažízení.
  • Vlaky jezdí absolutně na čas a staví dveřmi přesně u vyznačených míst, tudíž na nástupišti čekáte frontu „správně“.
  • Protože mít kočku nebo psa není dostupné pro každého, v obchodních centrech jsou speciální „obchody“, kde se můžete po zaplacení určité částky jít se zvířaty na nějakou dobu pomazlit.
  • Smrkání na veřejnosti je považováno za neslušené a nehygienické, proto v dopravních prostředcích všichni vesele popotahují.
  • Kde v Japonsku není povoleno kouřit, je to zakázáno. Na ulicích najdete speciální „kuřárny“, aby kuřáci neobtěžovali své okolí.

April 1, Tuesday

Category : life & stories

Dneska jsme se nastěhovali po šílený době společně v tý naší oldskool sestavě na terasu. Makat, jak jinak. Poprvý jsme si vyzkoušeli, že to funguje, už před maturitou, a nic se nezměnilo. Mi strašně prospěla ta změna prostředí, pocit, že v krásným počasí nejsem zavřená doma, socializace, trochu nostalgie, motivace, spousta kofeinu v různých formách, hodně pití, zdravej oběd z grilu, mžourání na displej, sluníčko hřející do zad.. Sdílený „utrpení“ a případný „stresíky“ se snáší mnohem líp.

Dík <3

„Tady je tak pomalej internet, že bohužel se mi ten gif nehejbe.“

„No jak to mam asi kurva zkompilovat, když mi zmizelo to tlačítko Kompilovat…!“

„Chtělo by to víc kokainu.“
… po pěti hodinách s LaTexem – kofein nebo kokain, whatever, slyšíte to samý.

Bakalářka snad někde v půlce minimálního rozsahu to vypadá, 34.5k znaků. Snad se mi nevrátí s moc velkou kritikou. Předanej web, předaná grafika, navržená nová věc, zatím sice jen na papír, ale ještě s tím hnu, vyřízený maily a faktury. Hraní si s roztomilým kurzem na Ruby. Dneska flow :)

March 30, Sunday

Category : do, make, create, life & stories

… ’cause nothing good comes from beeing lazy.

March 27, Thursday

Category : life & stories, stuff

Prý opožděný dárek k narozeninám a taky trochu takový „díky“. Bylo to velký překvapení, nečekaný (nečekaně, když překvapení, že), promyšlený do posledního detailu, pečlivě zabalený na cestu, logisticky náročný… a přece se ke mně ta těžká krabice dostala. O to víc si toho cením. Vyrazilo mi to dech a samozřejmě udělalo obrovskou radost. A to, že si ho prý „doopravdy zasloužím“ snad ještě větší. Obrovský DĚKUJU.

Welcome home, můj první profesionální fotoaparáte :)

Canon A-1 s pevnou 50 mm f/1.8, edice „Official camera of the footbal world cup 1982″, 28 mm f/2.8 macro, telekonventor Marexar multi-coated auto tele conventer 2x, tím se ještě „rozšíří“ obzory a to, co bych na první pohled automaticky považovala za battery grip, je prosím automatický „převíječ“ filmu.

Jestli mi přišlo, že na Zenitu je (v porovnání s Dianou Mini) hodně různých koleček a páček, proti tomuhle fešákovi to nebylo absolutně nic. Zase se mám hodně co učit. Neustále si ho prohlížím, tohle mě jen tak nepřestane fascinovat. S „když něco novýho, tak ať to stojí za to,“ v hlavě jsem do něj navinula první černobílej film v životě a… už abych ho provětrala!