Czech Republic, life & stories

And that’s how the fall started.

posted by cassidy on 2015-12-17 at 8.11 AM, 1 comment

13. 10.
Do ticha v pokoji hraje tichá hudba a po nekonečným zápřahu ze mě dneska všechno spadlo. Než budu povídat dál, ještě si trochu zavzpomínáme. Na ty první školní týdny, kdy jsem zanedbávala všechny povinnosti, protože jsem každý pátek z poslední přednášky spěchala rovnou na autobus do Krkonoš a vracela se ideálně v úterý ráno rovnou do školy. Na ty dny, kdy můj telefon potřeboval nabíječku po více než 48 hodinách, zatímco běžně mi nevydrží nabitý ani do odpoledne. Na ty dny, kdy všechny starosti zmizely jako mávnutím kouzelnýho proutku, kdy jsme míň přemýšleli, víc snili, hodně povídali. Procházeli se vesnicí, potkávali lidi, toulali se pro něj tak známými a pro mě tak novými cestičkami v lesích, vykopávali barevný listí do vzduchu a vyprávěli si příběhy. Vyráželi na túry a výlety a vraceli se zmrzlí na kost a spokojení.

IMG_9956

IMG_9972

IMG_9960

IMG_9963

IMG_0336

IMG_9971

Snídaně s výhledem na les, nespočet čajů v čínským hrnečku, kterej jsem si zamilovala na první pohled, ranní mlhy, podzimní sluníčko, příroda, mokrý větvičky, co šlehnou do obličeje, poslední letošní ohně, kytary, nostalgie.

IMG_9904

IMG_9896

IMG_9884

IMG_9912
A pak nastal den, kdy jsem se do těch světle modrejch očí musela podívat naposled a došlo mi že to, o čem jsme věděli spoustu měsíců dopředu, se právě stává realitou. A po větrem ošlehaných tvářích se mi rozkutálely slzy.

Czech Republic, travels

See, see, see the wild full moons in my head?

posted by cassidy on 2015-12-10 at 1.53 AM, 2 comments

28.9.

Pamatujete předminulý příspěvek, kdy jsme se vyloupli na slovenské svatbě? Protože když už jsme se vydali tímhle směrem a protože já bych svoje dosavadní pobyty na Moravě dokázala spočítat na prstech jedné ruky, byla by škoda toho nevyužít a neudělat si takový “stopover” v místech, která mě zajímala už dávno.

IMG_9834

IMG_9817

IMG_9786

Ten víkend byla obloha bez mráčku, na zádech hřálo slábnoucí podzimní slunce a sklizeň všudypřítomných hroznů byla v plným proudu. Krásný počasí do areálu zámku Lednice přilákalo víc než příjemný množství lidí a tak jsme utekli o kousek dál – rozlehlý, trošku zpustlý zahrady Valtic byly jen naše. Jenže den utekl jako voda a s blížícím večerem se taky stávala čím dál aktuálnější otázka, kde složíme hlavu. Ach, jak jsme vzpomínali na VaNZe, když jsme dobrou půlhodinu v zámecké kavárně oba trapně koukali do telefonů a snažili se ze všech sil najít nějaké trochu slušné místo na přespání. Bylo to vyčerpávající. S posledním lokem kávy jsme tenhle problém odložili na později, protože to bylo jednoduše moc vyčerpávající a časově náročný na to, že zbývaly poslední desítky minut světla.

IMG_9755

IMG_9771

Chvíli na to jsem riskovala a procházela se po rozpadající se zdinad pětimetrovým srázem ohraničující jednu z nespočtu vinic a mžourajíc do zbytečků slunce nemusela dlouho pobízet Toma, ať se vyleze dívat taky… A tak nějak nás najednou napadlo to samý – vážně to neřešit, vždyť přece spát v autě umíme dost dobře…

IMG_9794

IMG_9799

A tak složíte zadní sedačky kombíku, místo patnácti stovek za hodně nic moc přespání zaplatíte 289,- Kč v Lidlu za velkou deku a po romantické večeři sestávající z masových koulí s bramborovou kaší a brusinkami v Ikea (když vám řeknu, že to byla jediná věc, kterou jsme vymysleli, když jsme v létě na cestách přemýšleli, co nám chybí z Čech, potažmo z Evropy, pochopíte, že v předchozí větě se skrývá míň ironie, než by se mohlo na první pohled zdát – ano, až takhle!) a večeru s výhledem na všechna světla Brna ze Špilberku parkujete v million star hotelu v aleji mezi poli, kde je největší tma v širokým okolí, nastavujete budík na 4.40, protože rudý měsíc a usínáte se vzpomínkami na zélandskou divočinu.

IMG_9851

Protože noc trávíte střídavě sledováním noční oblohy skrz mlžící se okna a snahou zahřát si zmrzlý nohy, ráno se probudíte sice trošku unavení, ale šťastní. Podivíte se dvěma dodávkám České televize, které vám z ničeho nic dělají společnost.. Pro jistotu až o kus dál, u Brněnské přehrady, se konečně trochu protáhnete, úspěšně si vyčistíte zuby a užíváte si to neskutečný ticho, do kterýho se v půl osmý ráno ozývá jenom občasnej zpěv ptáků..

2015-09-28 13.41.52-2

2015-09-28 13.41.52-3

Kocháme se z poza okýnek oblastí Pálavy, po mrazivý zastávce na rozhledně na Fajtově kopci obědváme na pohádkovým náměstí v Čáslavi a odpolední kávu už si vychutnáváme Na kozím plácku v Kutné hoře, bavíme se pozorností, kterou už třetí den budí naše kiwi-svatebně-vyzdobený auto a Prahou projíždíme už za tmy. Taky jste se zasnili…? Dobrodružství čeká za každým rohem, kdy vyrážíme zase? :)

life & stories

Everything you go through, grows you aneb jak jsme se vydali sdílet.

posted by cassidy on 2015-11-30 at 10.55 PM, 4 comments

5.10. byl den, kdy mi Tom vyrazil dech. Když jsme se rozhodli, že bychom se o to, jak nám cestování během posledních pár let otevřelo oči, rádi podělili s někým dalším a on začal na terase našeho thajského bungalovu pracovat na přednášce pro studenty středního odborného učiliště, přinejmenším mě nenapadlo, jak silný zážitek to bude.

Vzpomínám si, jak jsme vždycky měli rádi, když nám do školy přišel povídat někdo, kdo něco zažil. Tady to běžné není. Školu kontaktoval z vlastní iniciativy a moc jsme nevěděli, co čekat, když jsme si rychle stiskli ruce a překročili práh před třídu druháků. Měli jsme na povídání vyhrazené dvě vyučovací hodiny, takže nebyl prostor zabíhat do přílišných detailů. Což bylo na druhou stranu dobře, i díky se povedlo povídání udržet na takové úrovni, že si pod ním publikum, které zatím nic podobného nezažilo a s většinou myšlenek se s velkou pravděpodobností setkávalo poprvé, dokázalo něco konkrétního představit.

“Víte, já vím, o čem mluvím. Před třinácti lety jsem seděl támhle v tý lavici vzadu a všechno se zdálo pitomý,” zaujal pozornost těch znuděných, smířených mladých lidí s výrazy kombinující naštvání, necílevědomost a demotivaci. Pohled, který jsem předtím nezažila a pohled, který by se ve školách prostě vyskytovat neměl.

A pak prostě čas plynul a povídalo se. Celkově byla dvouhodinovka postavená v kontextu práce v zahraničí a podpořená čerstvými zážitky z cest, ale ne výhradně. Mluvilo se právě hlavně o motivaci, o tom, aby na sobě makali. O tom, že výsledky stojí za to, o tom, jak se Tom přesvědčil na vlastní kůži o tom, že učňák neznamená žádný “odsouzení” k tomu, že v životě člověk nedosáhne úspěchu, že učňák absolutně neznamená to, že na “nic lepšího člověk neměl,” ale je jen na nich to dokázat. O tom, že jsou i jiný možnosti jak žít než spánek-práce-televize/hospoda/Facebook. Že nejen v kontextu cestování a práce v zahraničí mají obrovskou konkurenční výhodu. Dostali jsme se také třeba ke srovnání rozdílů v jejich řemesle (truhlařina, tesařina) mezi ČR a UK, Zélandem, Austrálií a USA, k tomu, jak prodat, co umím, k životopisům, a častých chybách v nich, k tomu, proč se snažit co nejvíc využít možnost učit se cizím jazykům ve škole a na co se zaměřit.. Ale tím nejdůležitějším zůstávala celou dobu myšlenka, že štěstí je potřeba jít naproti. A vážně se nám povedlo studenty alespoň na chvíli přesvědčit o tom, že “jaký si to uděláš, takový to máš,” v některých z nich dokonce probudit zájem o to, co je podle jejich slov nikdy předtím nenapadlo – vyzkoušet si, jaké to je žít i jinde než v okolí 20 km od místa, kde vyrostli.

A jak to bylo s tím vyrážením dechu? Zatímco my jsme vyměnili papírové školní “projekty” za powerpointové prezentace někdy v tercii o a od té doby mě prezentování před spolužáky provází celým studijním životem, z Toma vypadlo, že vlastně nikdy takhle před lidmi nemluvil. Ok. Všechno je jednou poprvý a na něčem si to člověk vyzkoušet musí, říkala jsem si, když jsem se snažila na poslední chvíli vysypat z rukávu nějaké rychlé rady typu, že se nemá otáčet zády k publiku… Hoši, on byl perfektní! Myslím, že se mu povedlo získat pozornost a zájem už jen tím, jak silně, občas trochu přísně, ale klidně, srozumitelně a smysluplně, bez zadrhávání.. Učitelé se pak shodli, že působil jako ten nejlepší vzor, ke kterému vzhlížet, ale se zároveň se s ním moct ztotožnit. Já jsem se podílela spíš ve vedlejší roli, odvyprávěla jsem vzhledem k zaměření přednášky svojí celkem malou část a sem tam doplňovala, ale i tak bylo určitě příjemnější stát před tabulí ve dvou :) Musím říct, že se nám rozhodně osvědčila se pečlivá příprava prezentace, která povídání skvěle podpořila.

Měli jsme radost, že náš pohled na věc a přístup a iniciativu ocenili i učitelé, dostali jsme opravdu pozitivní feedback, na spoustu věcí se nás doptávali ještě o přestávce a my jsme se ve výsledku se stejnou přednáškou vrátili ještě následující týden, abychom alespoň trošku zvedli povědomí o možnostech i v jiném ročníku. A jestli se povede na tenhle miniprojekt navázat a posunout ho ještě o kousek dál, o tom si možná budeme moct popovídat na jaře.

Doufám, že si z tohohle setkání studenti SOU odnesli alespoň z poloviny tolik, co my. To, co jsme zažili a pochopili za těch devadesát minut nám ukázalo zase úplně jiný směr a opět dokázalo, v jakých bublinách všichni žijeme. A po tolikátý jsem se ujistila v tom, že v životě chci dělat dobro.

life & stories, parties & events

So here their real ride beggins

posted by cassidy on 2015-11-18 at 9.21 AM, 6 comments

26. 9.
Cesta z Hradce Králové, kde jsem s narvaným batůžkem přeskočila ze žlutýho autobusu ke K. do auta, do Krumvíře trvala mnohem dýl, než jsem čekala, ale nemohla být víc cool. Projížděli jsme krajinou plnou zelených kopečků zalitých slunečníma paprskama, o chvíli později jsme sledovali zapadající slunce, zatímco jsme chroupali zelený jablka a jeli po uzounký silničce lemovaný břízama někde před Blanskem. Pár průjezdů serpentýnama skrz lesy připomnělo typický hororový scény, za šera se v údolíčkách povalovaly kousky mlhy a já jsem si zapadlá do sedačky spolujezdce říkala, jak se mám nejlíp. Víkendovej výlet začínal ještě víc dokonale, než bych si dokázala představit.

A pak jsme, po spoustě hodin, byli najednou v tom pověstným Krumvíři. Nehledě na to, jak moc jsme po něm toužili, Vilda  rozhodl, že na jídlo nemáme nárok do tý doby, než podstoupíme prohlídku jejich rodinného vinného sklepa (protože na Moravě se nesmí říkat sklípek, prej!), a o pět minut později už jsme se za svitu diod na telefonech brodili vysokou trávou k rodinnýmu pokladu a s respektem nesli v ruce dvaceticentimetrový klíč jak z pohádky. Pořád nevěřím, že to je bez dvou týdnů půlrok, co jsme se s Vildou viděli naposled, přijde mi to jako před týdnem. Ze sklepa jsme si přivezli výborný červený s láskou vypiplaný Vildovo tátou a do půl druhý, kdy jsme si nakázali, že už vážně nesmíme zůstat vzhůru ani o minutu dýl, bylo o čem vyprávět. A co plánovat, protože situace se má následovně…

  • Vaši kamarádi mají následující den svatbu.
  • Moc rádi by vás tam viděli, nicméně vzhledem k okolnostem absolutně nepočítají s tím, že byste se objevili.
  • Svatba se koná v ne-úplně-maličkém městě kousek za slovenskými hranicemi, ale nevíte přesně kde…
  • nevíte přesně kdy…
  • nevíte o nikom dalším, kdo se svatby účastní nebo by o ní měl informace…
  • a zeptat se nemůžete, protože překvapení, žejo. Výzva?

A tak ráno vstanete, společně s Vildovou maminkou se snažíte dát Vildovi dohromady nějaký alespoň-trochu-svatební outfit, což vrcholí tím, že běháte po maličkým nákupním centru ve víkendovým Hodoníně, kterýmu vévodí Kik, a snažíte se sehnat sedící košili. Kumšt. Naštěstí po chvíli zoufání objevujeme mini butik prodávající převážně právě košile od českého výrobce, sice trochu mimo původní cenové očekávání, ale zato jsou krásný. A tak poprvý vidíme Vildu jinak než v tričku s obrázkem typu Paul Frank a wow.

V tu chvíli se na facebooku objeví indicie v podobě fotky hotelové snídaně budoucích novomanželů a tak okamžitě víme, kam zamířit. O to větší je zklamání, když kolem hotelu inkognito projíždíme, jsme nervózní i se zatmavenými skly a najednou vidíme pár ve svatením.. a společeně. “To je v háji, jsme to prošvihli?” “Neříkejte, že měli obřad už od jedenácti…” Za rohem zdobíme auto stuhami a připevňujeme svatebního Kiwiho s tím, že zjistíme, kde se koná “pokračování” a překvapíme alespoň tam. Máloco mi v poslední době udělalo takovou radost jako recepční, která mi řekla, že se Ondra s Ivanou jeli fotit a obřad sice neví kde, ale začíná až ve tři. To máme ještě spoustu času to zjistit. Nakonec to nebylo vůbec těžký, my jsme krom perfektního oběda stihli svým vzhledem budit rozruch i ve vedlejším městě, kam jsme si zajeli do kavárny a těšili se, jak se nám to pěkně vydaří…

… a vydařilo! Když jsme na náměstí před kostelem zatroubili na Ondru vycházejícího z hotelu, nejdřív nás nepoznal a když mu došlo, co se děje, byl skoro dojatej. Taková ta nefalšovaná obrovská radost, to jsem ani nečekala. Obřad, ač církevní, netrval vůbec zbytečně dlouho, hrála krásná hudba, mladý oddávající měl hezký proslov a novomanželé se slibů zhostili taky perfektně. Venku mezitím přestalo pršet a všechno dál šlo jako na drátkách až do brzkých ranních hodin.

 

12240425_10153749275757760_8730287925457251721_oFoto: LK studio

Svatba byla nádherná. Asi nejlepší, na které jsem kdy byla, vážně (smáli jsme se, že snad jen “so far” :) ). Myslím, že hodně dělá to, jaký zahraniční život Ondrej s Ivankou žijou, jaké překážky byli oba z novomanželů schopni překonat a že právě díky životním zkušenostem si svatbu opravdu užili bez nejmenšího náznaků stresu, stíhali se věnovat sami sobě navzájem i hostům jako úplní profesionálové, DJ / moderátor i fotografové odváděli skvělou práci a zúčastnění pomohli vytvořit neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Jsem moc vděčná, že to nakonec všechno vyšlo a my tři s nimi mohli sdílet tenhle speciální den a “zavírat” svatbu skoro za svítání. Věřím, že tímhle to teprv začíná :))

… a naše víkendový dobrodružství vlastně taky zdaleka nekončí!