Říkají, že Christchurch je hnusný město. Jako člověk, který vyrůstal v Kralupech nad Vltavou (městě, který nejednou někdo tituloval i nejošklivějším městem v ČR), bych mohla asi mít trochu zkreslenej pohled na věc. Ale stejně jsme se shodli, že všechno je vždycky spíš takový, jaký si to uděláte.

Kdybych měla sepsat seznam důvodu, proč necestovat, stejně by končil slovy, že ono to za to všechno stojí. Ale začínal by myšlenkou, že jakmile si uvědomíte, že cesta je váš cíl, jste ztracen a věci nebudou jako dřív. Je to jako závislost. Ne, ona je to závislost. Zkusíte trochu a potřebujete víc. Lidi, který máte rádi,vás moc nechápou a hlavně by vás chtěli takový jako dřív – teda doma.

Předevčírem jsem si koupila Keepcup, protože můj normální hrnek mi nedrží dobře v držáku v autě a udělala kalendář. Naše doba v Christu se totiž začíná chýlit a pomalu je vidět na konec další etapy. A ačkoli nás z toho na jednu stranu mrazí, jsme zvědaví a těšíme se, co nás čeká dál. Ale stejně ve mě hrkne pokaždý, když si uvědomím, do jaký se opět vrháme nejistoty. Zbývá 32 dní, z toho 22 pracovních, a dneska jsou to čtyři měsíce od chvíle, kdy jsme odletěli.

Zbývá mi posledních pět volnejch listů v mým nejlepším bloku z Papelote a za boha za něj nemůžu najít náhradu. V životě jsem neměla blok, do kterýho by pro mě bylo tak komfortní psát. Stránky z jedný strany s linkami, z druhý prádný, trhací, pevný desky, ideální rozměr, recyklovaný papír, co neprosvítá.. A v životě žádnej můj blok nebyl plnej TOLIKA nápadů, skic a tolika textů napsanejch jen tak, spontánně, protože mě prostě napadly.

Mám podobný stavy, jako jsem mívala v létě, když jsem jela do UK, jen ještě v trochu větší míře. V hlavě smršť nápadů takových, že bych každej den dokázala zaměstnat novej týmeček schopnejch lidí na půl roku. Polovinu z toho eliminuju nebo odsunu na pozdějš a tý druhý půlky chci bejt součástí co nejdřív.

“Skvělý na dobrým týmu je, že si neřeknem ‘Jdem do toho… A co dál?,’ ale že si řeknem ‘Jdem do toho’ a každej se pustí do práce, protože přesně ví, co má dělat a jaký je jeho místo. Počítá se prostě se ‘všema,’ jen si tu práci musíš najít.”

Don’t date a girl who travels.

A nebo jo?

Musíme řešit, co bude dál, tak to řešíme a… doháje, nás čekají takový věci, že umřu. Pure excitement. A strach, ale takovej ten, co chcete mít. Kdybych nebyla tak unavená, tak dneska snad neusnu. Miluju život.

Jsem slíbila něco, tak pokračujeme :)

O PRÁCI
Nerada píšu o problémech, dokud nejsou vyřešený. A sehnat práci byl boj, kterej jsme nakonec vyhráli, ale trval dlouho a byl hodně psychicky náročnej.

Jak jsem už psala, bydlíme v Christchurch, což je největší město Jižního ostrova a má asi 360 000 obyvatel. I přesto tu sehnat práci není vůbec jednoduchý. Pokud jste chlap a chcete dělat rukama, tak jo. Ať už máte zkušenosti a chcete se věnovat svému oboru nebo zkušenosti nemáte, ale chcete se věnovat obecným / pomocným pracem ve stavebnictví, pokud umíte trochu anglicky, uvítají vás v agenturách s otevřenou náručí a práci seženou, ale taky to zpravidla není úplně do druhýho dne. Ale takový to, že nám říkali, že ve službách ani pro holky není problém, že oběhnem pár kavárem a s relativně schopným vzezřením máme job jistej, to ne. Zkoušely jsme to osobně, přes inzeráty na internetu, přes agentury.. a stejně se to zdálo nemožný. Já jsem do toho ještě pořád nechtěla úplně smířit s tím, co mi řekly holky v Blenu, že “kvalifikovaná práce je prostě pro Kiwáky,” a obepisovala a obcházela se životopisy reklamky, tiskárny, grafický studia, protože jich tu je spousta, a odepsala snad na každej inzerát na grafika, na kterej jsem měla skill, protože přece jenom, kdyby se mi povedlo z tohohle období, který jsem chtěla věnovat hlavně poznání nový země, vytřískat ještě zahraniční zkušenost v oboru, ve kterým se chci i dál pohybovat a zdokonalovat, bylo by to perfektní.

Odpověď jsem vlastně dostala hned na první inzerát, na který jsem psala a hned pozvánku na interview. Korejský majitel větší tiskárny po dvouhodinovým pohovoru a testování, co zvládnu v Illustratoru byl nadšenej, a protože se snaží dělat úplně všechno a webař mu chyběl, asi bych se mu hodila. Proto mi s výmluvou na moje vízum (absolutně neoprávněnou) nabídl velice výhodný “intership” znamenající zkrácenou pracovní dobu 9 – 16 s tím, že ačkoli normálně při interships to teda nedělá, ale chápe moji situaci a zaplatil by mi teda nájem a základní potraviny. Což znamená nevyplácet za kvalifikovanou práci ani minimální mzdu. Vlastně ani polovinu minimální hodinový mzdy. TYVOLE DÍKY!! Aneb jak vyjebat s cizinkou, která se právě přistěhovala do země a nemá páru.

Ok. Stáže jsou fajn. Ale ona je stáž a stáž. Kdoví, zkušenost by to možná byla zajímavá, ale ani o tom jsem bohužel nebyla úplně přesvědčená, ten člověk mi byl krajně nesympatickej a hlavně přijmout takovýhle podmínky by v naší situaci, kdy nejen, že je třeba ufinancovat běžnej život, potřebujeme taky našetřit trochu nějaký peníze na to, abychom mohli strávit nějakou dobu bez zaměstnání na cestách, bylo dost nesmyslný. Nehledě na to, že bych se nezbavila pocitu, že mě využívá jako extrémně nedoceněnou pracovní sílu a přes to prostě tak nějak vlak nejede.

A pak bylo týdny ticho po pěšině. Ticho, do kterýho byl později občas slyšet zoufalej pláč.

Není tu standard posílat vyjádření ohledně neúspěchu ve výběrovým řízení, takže vůbec nevíte, na čem jste, jestli se na životopisy ještě nedívali, nebo jestli si vybrali někoho jinýho.

Abych nekřivdila agenturám úplně, z jedné mě poslali na zkoušku do kavárny. Po čtyřech hodinách trialu mě manažer posílal domů s tím, že skvělá práce, že jestli já jsem “in”, tak “I think you already have the job, see you soon.” Když jsem další dva dny nedostala další info, v agentuře mi řekli, že si nakonec vybral někoho jinýho. Tady si asi někdo nevidí na špičku jazyka. Nedělejte lidem planý naděje.

A pak mi po pěti týdnech hledání práce odepsal G. O práci nic. Ptal se stručně, proč proboha jsem z Evropy si vybrala Zéland. Vyměnili jsme si pár zpráv, kdy jsem mu vysvětlila svoje důvody k tomu, proč zrovna ten “pomalej, zaostalej Zéland s kulturní situací sto let za opicema a pomalým internetem” (říkal on po tom, co měl možnost navštívit na pár měsíců právě střední Evropu), proč je mladá Evropanka fajn zaměstnanec a pár dalších věcí a celkově mi přišlo dost fajn se s ním i jen bavit. A očividně jsem svýho budoucího novýho šéfa taky zaujala.

“I like your attitude. And that gets you an interview, if you’re still interested.”

Interview bylo v pohodě a netrvalo dýl než půl hodiny. Překvapilo mě, když říkali, že spousta lidí nečte inzeráty pořádně a oni byli rádi, že teda mám i pracovně schopnej počítač a licence na software, který používám. Docela fajn jsme si popovídali, i když jsem měla fakt hodně co dělat, abych rozumněla druhýmu pánovi, co u pohovoru byl. Týden na to, poslední pracovní týden před vánočními prázdninami, jsem nastoupila do svýho prvního regulérního fulltime zaměstnání. A s výslovností P., který si se mnou něco chce říct každý den v práci, bojuju teda doteď.

Pracuju jako jeden ze dvou interních grafiků ve firmě, která se zabývá výbavou pro bezpečnost výškových prací. Jedná se o fixed term contract, takže ne-e, ani v případě absolutní spokojenosti mi pracovní vízum na další roky mi nezajistí (a ne, že bych o něco takovýho chtěla usilovat, ale řeší se to tu dost a často se mě na to někdo ptá), mám tu práci přibližně na dva až tři měsíce, řekla bych, že ve výsledku to vážně bude něco mezi.

Skvělý je, že mi nehrozí ani náznak stereotypu – pracuju na několika typech propagačních materiálů a občas je něco tak na hranici mýho skillu, že jsem zatlačená lehce mimo komfortní zónu, kde si jsem jistá, a musím se něco novýho naučit. Takový ty věci, který prostě ani nevíte, že existujou, dokud se nedostanete do nějaký speciální situace. A to je boží. Občas se něčím obohatíme navzájem s A., druhým grafikem. Pracujem na odlišných věcech, takže není žádný důvod k nějakýmu soupeření, a to je taky fajn. Hned u pohovoru zjistili, že i ráda fotím, takže toho využili a na mě první den čekala na stole brašna s Canonem 600D, v pondělí si objednám základní ateliérovou výbavu a krom produktovek mě čeká i minimálně dvoudenní photoshoot v terénu – na stavkách, ve výškách, s modelama! Kvůli tomu a taky z důvodu, abych si vyzkoušela výbavu, s jejímiž obrázky denodenně pracuju, v praxi, jsem šla i na kurz výškových prací a mám teď na to fakt jako certifikát, yay. Mám pocit, že i když jsem ve firmě asi docela výrazně nejmladší, mě berou vážně.

Můj novej kámoš z kurzu, Alex. Alex je z UK, tak jsme si konečně rozumněli.

… a večer pak zahodíte ty business casual hadry a v kraťasech od pyžama si jedete objet blok na longboardu.

Jsem strašně vděčná, že tohle nakonec vyšlo a mám práci, kterou mám ráda, dělám ráda, někdo ji ocení a která mi rozhodně něco dává, která mě nutí posouvat se dál. Já celkově hodně špatně nesu, když musím dělat něco, v čem úplně nevidím smysl a nenaplňuje mě to, lituju se a snažím se to dohánět “děláním svých věcí,” což je většinou na úkor spánku a znamená akorát další přetažení, ale nedokážu se od toho odprostit. Jasně, dokážu to hecnout a v případě nutnosti nějakou dobu vzít zavděk téměř jakoukoli prací, udělala jsem to spoustakrát. Ale právě pro to se roky snažím a roky na sobě pracuju, mám se dost ráda na to, abych mohla dělat co nejvíc to, co chci, co mě baví.

Slyšela jsem, že tu mají rádi Evropany, protože jsme pracovití, neflákáme se a takový věci. Samozřejmě – zažila jsem jednu firmu, jinde to může být jinak, v jiných odvětvíchto může být jinak, ale jednoduše – z toho, co jsem zatím měla možnost vidět, mi to přijde jako bullshit. Zatímco jsem vždycky měla pocit, že spousta Čechů pracujících v kancelářích (tím myslím v administrativě a podobně) zvládá strávit půlku pracovní doby surfováním na internetu a checkováním Facebooku, tady jsem nezahlídla nikoho, že by si dovolil řešit osobní věci nebo se věnovat něčemu mimo svoji pracovní náplň. Můj nadřízený se mnou dokonce chtěl kraťoučce mluvit o nějaké grafice pro jeho vlastní business a ani to si nepřál, aby proběhlo v pracovní době. Neříkám, že to tu je naprosto sterilní, lidi v kanceláři si normálně povídají o osobních záležitostech a vědí o sobě dost, ale mají na to prostě coffee breaky a já z nich mám občas až špatný svědomí, že bych mohla makat ještě víc.

Myslím, že to má dost co dělat s finančním ohodnocením. Lidi jsou tu mnohem spokojenější (aby ne, když – když už tu práci máte – jste na dovolenou na Bali schopní ušetřit třeba za dva týdny), mnohem méně ve stresu, mnohem méně záštiplní a nesnaží se díky tomu “ojebat, co jde”. Mimochodem ale – úplně běžně i v kanceláři se tu pracuje 9 – 10 hodin, ne našich osm, a nikdo si nestěžuje. Jen občas ráno trochu fňukám, i když ráda vstávám brzo, 5.30 je mazec i na mě, ale zas máme v práci boží kávovar.

Jinak teda – říkala jsem si, že si sem jedu odpočinout, protože jsem roky prostě toho měla nad hlavu se školou a prací, tak že mi jedno odpadne. Dokud jsem byla oficiálně nezaměstnaná a pracovala na dálku do Čech (což teda sux, protože makáte jak dement a absolutně není šance tu za vydělaný peníze přežít, ale na druhou stranu – pokud se člověk dokáže zaměstnat, alespoň trochu oddaluje to, kdy mu začne hrabat), bylo to fajn. Když jsem začala chodit do práce, dva týdny jsem fakt jen chodila do práce. Jenže pak se naskytl ještě jeden fajn web, na kterým jsem si chtěla něco vyzkoušet, objevilo se pár věcí, které měly něco společného s něčím, co jsme dělali už dřív a bylo by hodně nefér i hloupý zahodit vlastního stávajícího klienta, před pár dny se naskytla hezká kampaň pro AIESEC s deadlinem za 48 hodin… a už se zase vezu.

Začínáme být hodně kámo s Illustratorem a to fakt ve smyslu ilustrací, na což jsem VÁŽNĚ nevěřila, že by někdy mohlo dojít, protože tyhle věci mi nikdy nešly, strašně nemám na to talent. Ale občas vás situace donutí hodně opustit komfortní zónu a jak je pak člověk nadšenej, když to alespoň trochu vyjde. Během posledních týdnů jsem si střihla jsem si svojí “komiksovou” prvotinu, vznikly mi pod rukama dvě sady ikon / piktogramů a začínám s lineartovými ilustracemi / diagramy do katalogu. Celkem často taky něco píšu nebo kreslím ručně a následně převádím do digitální podoby a to mě baví asi nejvíc. Včera jsem si přinesla z Drawing Roomu <3 novej inkoust a štětec a dneska se mi ráno nechtělo skoro ani na výlet, abych si mohla psát.