Díky tomu, že se nám tak dobře povedlo vychytat nastavení nezávislého topení a spí se nám v autě vážně dobře, nemáme nejmenší potřebu shánět si třeba jednou za tři dny Airbnb nebo nějaké jiné ubytování, abysme se „dali dohromady“, nicméně sprchu bysme už uvítali. Žádné veřejné jako třeba na německých benzínkách tu nejsou, ale plavecký bazény v Norsku mají. Plavání je fajn a v plaveckých bazénech jsou sprchy – plán na upršený dopoledne v Trondheimu je teda jasný. Jen to znamená strávit krušnou půlhodinku přeskládáváním celého auta v dešti při hledáním mých plavek, které byly před pár dny při balení v Bergenu vyhodnocené jako „nebudu potřebovat cestou“, a tím pádem umístěny v nejzazších krabicích hluboko pod postelí.

Když jsme vyplavaní, vyvýřivkovaní a vysaunovaný, venku je konečně světlo a míříme do centra. Trondheim je krásný město. Útulný, sympatický, navíc vánočně ozdobený vypadá všechno ještě líp.
Máme tip od Terezky, která tu byla na Erasmu před rokem, a tak tentokrát nehledáme kavárnu naslepo, ale naopak do Mormors Stue (Babiččin obývák) přicházíme s poměrně vysokým očekáváním. I to ale naprosto rozseká nabídka „all you can eat coffee & cake“ za 89 NOK. Vzhledem k tomu, že tloustnu jen z toho, že se na ty úžasně vypadající sladkosti jen dívám, s úsměvem odmítáme a kupujeme si jen kávu a jiný deal – dvě libovolné sladkosti, což je v našem případě menší kousek gulrotkake (mrkvový dort) a sjokoladekake (čokoládový dort), a když se povzneseme nad to, že v mrkvovém moc mrkve není, chuťově je jeden geniálnější než druhý, stejně tak prostředí. Několik útulných místností, prostorné stoly s paličkovanými dečkami, všemožné gaučíky, křesílka, židle.. studovat v Trondheimu, asi jsem „u babičky“ často i s učením :)

Když ve dvě hodiny odcházíme, je šero, když ve 3:10 nastupujeme do auta, úplná tma.
Sto kilometrů kodrcání se po zbytcích ledo-sněhu rozbitého od pásů rolby po silnici číslo 30 je opravdu výživných a klepání v levém kole čím dál hlasitější, super. Ale cedule „pozor sobi“, které jsme viděli jen úplně první noc, kdy jsme do Norska v srpnu přijeli, jsou víc exciting!

Dneska budeme spát v Røros. Když přijíždíme, všude svítí lampy a vánoční výzdoba a venku to vypadá kouzelně. Vyslovuju svoje přání jít se ještě projít, a po pár vteřinách, když otevřu dveře auta, kterým okamžitě prosviští ledová větrná bouře, přemýšlím, jestli to nepřehodnotím :D Zpoza okýnka ta atmosféra vypadala trochu víc welcoming. Schováváme se do pletených čepic, kapuc, rukavic, šál a vyrážíme. Ve velkém kostele nad hlavní uličkou právě skončil vánoční koncert, takže městem zrovna odchází spousty hezky oblečených lidí a my díky tomu máme možnost alespoň nahlídnout dovnitř.

Můj milý má kvůli bolesti v levém předloktí (existuje asi milion důvodů, proč by ho mohlo bolet jako třeba namožené z řízení, z bazénu, nějaký bouchnutí se v bazénu a tak, ale víme… :) ) pocit, že na něj jde infakt, a rozhoduje se roztáhnout si žíly tatranským čajem. Chvíli přemýšlí, jak moc blbý je nalít si ho do skleničky na víno, když tu Kesida zašátrá rukou pod matrací a z krabice mezi lamelami tahá dva Tupperware kelímečky o objemu 50 cl ve tvaru panáků. „To si děláš srandu, na co to máš…?!“ komentuje trochu podezřívavě se smíchem v hlase. Nalívá nám oběma (proč vlastně i mně?) snad třetinu a uh, na těch 52 % se to asi pije dobře, ale jak vůbec nejsem zvyklá, tak to je docela síla. Nicméně infarkt snad zažehnán.
Vaříme si Díváme se na Návrat idiota, který v nás nechává poměrně dost otazníků a při usínání nám do očí svítí nádražní lampa. Domlouváme se na tom, že to vlastně fajn, že konečně jednou nebudeme vstávat do tmy, ale nahradí nám slunce.

Písnička pro dnešní den: Red Hot Chili Peppers – The Adventures of Rain Dance Maggie

Jestli světýlka Ålesundu večer byly velká paráda, tak hory a ostrůvky objevující se ráno s ustupující tmou… wow.

Sympatické, kulturně působící centrum města nás vítá pro změnu neutuchajícím deštěm. Prohlížíme si historické kamenné budovy, výlohu obchodu s výbavou pro lodě, čvachtá mi v botách, těší mě řetěz světlýlek omotaný kolem zábradlí mostu, skoro až smutně konstatujeme, že ještě ani nemáme chuť na kávu (to se nestává!), a tak místo abychom šli hledat kavárnu, usuzujeme, že bude rozumný vydat se dál. Světlo je zhruba šest hodin denně a jsme až překvapení, jak rychle vždycky ten čas uteče.

Projíždíme Atlantic Ocean Road. S přejezdem Storseisundet Bridge si můžeme pomyslně odškrtnout druhý z žebříčku dvanácti nejnebezpečnějších mostů světa, který Tom před chvilkou někde našel. Pokud se někdy ocitnete v téhle části Norska, doporučujeme všemi deseti, cesta přes soustavu mostů je vážně zážitek, navíc na několika místech je možnost zastavit, projít se, pokochat se výhledy a pokud zrovna nebude fičet krutý severní vítr, těžko budete hledat lepší místo třeba pro piknik :)

Jsem vážně vděčnej spolujezdec. Většina lidí radši řídí. Nebojím se řídit, to v nejmenším, ale jednoduše radši aktivně loupu a podávám mandarinky a čaj v termohrnku, vybírám hudbu, fotím, sem tam zvládám číst průvodce za jízdy a neusnu, jen co sednu do auta :)

Máme trilion iphoních kabelů a USB nabíječku do zapalovače se dvěmi vstupy, ale stejně si půjčujeme jeden kabel. Roztomilost.

Baví nás jezdit bez navigace. Poslední roky se Google maps staly tak nějakou součástí téměř jakýkoli cesty, jen Zéland jsme si užili bez nich – protože skoro nikde nebyl signál a nezbylo, než se spolehnout na mapu v rukách spolujezdce :) Detailní mapu / atlas Norska se mi nějak sehnat nepovedlo, na druhou stranu tu mimo města úplně není, kde se ztratit, silnice jsou narozdíl od turistických tras značené dobře, tak nám na telefonech běží jen Spotify a je to super.

Nepřestáváme žasnout nad množství (vkusný!) vánoční výzdoby VŠUDE. Žádná barevná blikající divočina, jen kilometry teple žlutých řetězů světýlek a svítící papírové hvězdy v oknech. Každý sebeopuštěnější domek na dálku svítí, všechno vypadá neskutečně útulně. Přemýšlím, jestli mi to přijde přehnané a až zbytečné, jak úsilí, tak plýtvání elektřinou a tak, ale nakonec se shodujem’ na tom, že to je prostě hezký. A že jedna taková svítící papírová hvězda by se nám taky líbila.

Písnička pro dnešní den: The Vaccines – If you wanna

Zapadaní nejsme – lije. Vařím i přes Tomův nesouhlas vodu na ovesnou kaši na plynovém vařiči uvnitř v autě a neumíráme u toho. Naopak Tom se mě snaží přesvědčit, že i kupovanou mrkev můžeme jíst neoloupanou a neomytou, protože škrabku nemáme a vodu zrovna už taky ne. A taky z toho neumíráme.

Dnešní část cesty z velké části vede oblastí Jostedalsbreen Nasjonalpark a když zrovna není tolik sněhu nebo jste vybavení sněžnicemi, vedou tu desítky tras od procházkových po náročnější, během nichž jste často odměnění výhledem na (rok od roku menší) ledovce. Trpělivě čekáme, jestli v jedenáct hodin otevřou místní infocentrum a zjistíme, kam bychom v tuhle roční dobu zvládli dojít bez vybavení, ale vzhledem k tomu, že neotvírá ani infocentrum, jsou šance asi dost mizivý. Prohlížíme si ledovce na fotkách. Nevadí, budou jiný výlety!

Blížíme se jednomu z highlightů Norska, Geirangerfjordu. Průvodce slibuje smaragdově zelenou vodu a na serpentýny Trollstingen se těšíme snad ode dne, kdy jsme se dozvěděli, že do Norska jedeme. Stoupáme výš, sněhu jak na zemi, tak toho padajícího přibývá, projíždíme krajinou jak z ruský (norský?) pohádky a občas se v mlze a mracích ukazují jinak schované hory, když tu náš výhled vyruší světelná tabule s červeným nápisem Stengt / Closed. Na místech, kudy pravděpodobně vede silnice, leží dobrý metr sněhu. Shit. Ani Trollstingen nebude. Očividně nemáme zrovna dobrej den :D Trochu pochybujeme, jestli nápad vydat se na roadtrip po Norsku v prosinci nebyl z těch blbějších. Ale co. Z nejblbějších nápadů často vznikají ty nejlepší vzpomínky. Nezbývá než se otočit, vrátit se asi o 50 minut zpět, abychom na křižovatce uhnuli jiným směrem. (O pár hodin později míjíme další odbočku na Geirainger, z druhé strany. Taky zavřenou. Jsou tam teď přes zimu tedy lidi „uvěznění“?)

Zajímalo by nás, proč jsou v některých tunelech zavřené betonové brány, které se otevřou jen, když projíždí auto. Napoprvé nás to pěkně vyděsilo. Představte si, že jedete tunelem v horách, projedete zatáčkou a najednou se řítíte proti betonové stěně.

Baví nás, jak jsou tu trajekty běžnou součástí dopravy, přijedete, počkáte maximálně půlhodinu, na palubě zaplatíte za jízdenku… Žádné bookování dopředu na přesné časy, žádné ujeté trajekty a spousta hodin čekání, než se objeví volné místo na jednom z následujících (Povedlo se nám cestou z UK, no. NOACO.).

Večer nám vynahrazuje dnešní „neúspěchy“, když na noc parkujeme na vyhlídce Aksla a všechna světýlka Ålesundu nám leží u nohou.

Písnička pro dnešní den: MGMT – Kids

Z Erasmu a života v Bergenu obecně mám rozepsanou spoustu článků, ale momentálně jsme na cestě a baví mě, podobně jako na Zélandu, psát live. Pojeďte s námi na mrazivej severskej roadtrip!

1. 12. 2016
Celý ten kolotoč začal vlastně už předchozí den ráno. Vstala jsem chvilku před pátou, abych si do devíti, kdy mi začínala poslední norská zkouška, stihla dočíst poslední materiály. Ten čas utekl ani jsem nemrkla, zkoušku jsem odevzdala po dvou hodinách z tříhodinového limitu, protože mě bolelo zápěstí a za krkem, dali jsme si s Tomem, který za mnou příjel, poslední kafe ve školní kavárně a nakoupili nějaké čerstvé ovoce na cestu v obchodě naproti škole.

Potom zase odjel, já jsem šla na domluvený rozlučkový oběd s Finkou Johannou a Norkou Lise, přičemž se mi povedlo narazit na Polku Natalii a na pár lidí z TEDx skupiny a rozloučit se tak i s nimi osobně. Na tři hodiny domů, sbalit co nejvíc věcí a třídit je logicky podle toho, jestli je budeme potřebovat na cestě a nebo jestli je můžeme zaskládat hluboko pod postel v autě. Běžet (doslova) na lekci jógy, abych řekla „Until next time!“ Švýcarovi, Jihokorejce, dvěma Švédům a našemu indickému učiteli. Tentokrát se mi „Your mind is totally, completely empty“ dařilo ještě míň než kdykoli jindy, ale stejně jsem ráda, že jsem se protáhnout (a rozloučit) šla.

Rychle zpět domů, abysme si s Tomem dali patnáctiminutový závod v uklízení kuchyně, kterou moji (už bývalí) housemates úspěšně zanášeli bordelem poslední tři dny, aniž by si po sobě kdokoli cokoli uklidil. Ráda bych je omluvila tím, že měli taky zkoušky na krku, ale úplně stejně kuchyň vypadala každý večer celý semestr. S posledním talířem mířícím do myčky se ozval zvonek a zpoza dveří se trošku unaveně usmívaly zmzlý Němky, Alissa a Kristin. Poslední společný falafely, poslední společná sklenička vína, povídáme jedna přes druhou a Tomovi z nás jde asi trošku hlava kolem. Před desátou se loučí, obě potřebují následující den fungovat, my máme pořád ještě co dohánět s balením, praním posledního prádla, úklidem, ale před půlnoci taky zavíráme oči. Je neuvěřitelný, jak to zase všechno uteklo.

Chvilku po šesté ráno mě budí zprávy od Nat, kterou přepadli ve Vietnamu a ukradli jí telefon, takže řešíme nějaké věcí ohledně zabezpečení, ale stejně je pomalu čas vstávat. Snídáme borůvkové knedlíky z World dinner jakožto poslední pozůstatek z mrazáku, Tom se hrdinně pouští do snášení krabic do auta zatímco já dobaluju kuchyň, vařím nám u toho sójové chilli con carne a peču ovesné sušenky. Obsah jednoho ze dvou plechů putuje z trouby rovnou do koše, protože to se prostě stává, když děláte milion věcí najednou. Rychlá sprcha, batoh na záda, peřina a pět polštářů do náruče a najednou zase sedíme v autě.
První zastávka na sebe nenechá dlouho čekat, od snídaně uběhlo pěkných pár hodin, takže jsme víc než ready (= hladoví jak vlci) na brunch v Ikea. Věděli, že pojedeme kolem, a už před pár dny jsme se domluvili, že si tam uspořádáme válečnou poradu před cestou. All you can eat za 49 NOK je na Norsko úplně nevídaně výhodný deal, i když vynecháte všechno maso a ani se nechystáte přejíst se na dva dny dopředu. Válečná porada ve výsledku spočívá v: „Já bych to vzal spíš tou cestou blíž pobřeží než tou, co vede úplně vnitrozemím.“ „Jojo, ta se mi taky zdála sympatičtější,“ načež se vracíme k tomu, že mi Tom vysvětluje, jak se vyrábí překližky z bříz.

Brzy mizíme mimo civilizaci, to naopak v Norsku vůbec složité není. Prší. Výhodou toho, když prší, je ta, že se všude objeví spousta vodopádů. Maličkých i vážně pořádných, a tak je pořád na co koukat. To trochu zní, jakože běžně na co koukat není, ale to a) není pravda a b) prší skoro pořád, což znamená, že vodopády jsou skoro pořád :)

Všude kolem cesty rostou břízy. Z nich je pak asi všechna ta překližka.

Z deště se stává sníh a z toho deště, co už předtím dopadl na zem, led. Ten nám v jednom kopci pěkně nahnal strach, když jsme museli zastavit za zastaveným kamionem a donutilo nás to chvilku přemýšlet, jestli tedy máme někde ty sněhové řetězy, které nám nabízel můj táta, když jsme v srpnu odjížděli z Čech.
Po dlouhý polotmě padá opravdová tma a tak parkujeme na břehu jezera v Utviku. Vypadá to, že se nám chvíli experimentování daří naladit nezávislé topení tak, že ani nemrzneme, ani si nepřipadáme jako v sauně a koukáme na Top Gun. Tom nevěří, že jsem nikdy neviděla („Tobě chybí úplný základy!“), kocháme se našimi konečně adekvátními světýlky v autě (nainstalovala jsem je pro jistotu taky už v srpnu), sledujeme obrovský sněhový vločky za oknem a s přáním, abychom se ráno neprobudili zapadaní sněhem, brzo usínáme.

Písnička pro dnešní den: Bear Attack – The Backpack Song