V uplynulým roce jsem blogu dala míň než všechny předchozí a i když mě to na jednu stranu mrzí, asi ne dostatečně, protože mám pocit, že se to v blízký době nezmění. Protože bych musela vybírat, jestli o životě a zážitcích psát a nebo žít další, volba byla jasná. Na tenhle článek jsem si ale čas našla, je pro mě důležitej. Interně tomu na Plurku (v roce 2018 nás většina “oslavila” 10. výročí od registrace, to je taky něco…!) říkáme bilance, ale nemyslím, že bych bilancovala. Jen si tu shrnu uplynulej rok, protože občas mívám pocit, že se toho zase tolik nestalo, ale ve výsledku jsem pak vždycky překvapená a spokojená s tím, co jsme prožili a dokázali.

Leden

Začátkem roku tak nějak poplouvám. Jsem z toho neustálýho šeda a tmy zaskočená. První zima tady na horách. Řídím skoro denně za tmy a hustýho sněžení a tak utíkám alespoň jednou týdně do útulnýho tepla jógovýho studia. I když mi to zabírá hodně času a v ty dny většinou už nic jinýho nestihnu, v tomhle období je to fajn. Ostatní dny často cvičím alespoň doma.

Držíme s Nat půst. Jednodenní. Vydržíme, ale zjišťujeme, že život bez jídla nedává smysl :D

Navštěvujeme Anie a Lukyho u nich v Orlických, couráme se celý odpoledne zasněženými lesními cestami a povídáme tolik, že kdyby nás nezahnala tma a zima, možná tam kecáme doteď.

Během volných chvilek v dílně prototypujeme houpací lišku pro děti, součást našeho dlouhodobějšího nápadu, a baví nás na něčem dělat společně.

Únor

2.2. jsem jela po dlouhé době do školy. Obhajovat diplomku.  I když v porovnání se stresem ze státnic jsem se cítila o dost jistější, vzhledem k tomu, že jsem ještě ani to ráno neměla v ruce posudek oponenta a vedoucího jsem si vybrala přísnějšího schválně, aby moje práce za něco stála, jsem se obávala, co mě čeká. Posudek přišel asi 15 minut předtím, než mě Tom vysazoval u školy, o pár minut později jsem sledovala, jak z učebny odchází dvě slečny ze slzama v očích – to na náladě úplně nepřidá. Naštěstí narychlo připravené odpovědi na otázky v posudku stačily na to, aby vyvrátily všechny pochyby a tak jsem svých pět a půl roku na VŠE zakončila diplomkou na výbornou. Udělalo mi to radost, ale trvalo minimálně ještě měsíc, než se mi podařilo dostat záda odrovnaná nekonečným psaním do nějakého „předdiplomkového“ stádia.

Aby té úlevy nebylo moc, po roce práce s projektanty smetá naše dokončené dokumenty na přestavbu domu ze stolu soused, který s návrhem nesouhlasí. Bohužel soused zároveň působí na stavebním úřadě (horší kombinaci nevymyslíte) a důvody jeho nesouhlasu jsou minimálně z části oprávněné, což zjišťujeme až posléze. Projektantka nám jednoduše zkreslila přesně to, co jsme si představovali my, a to, že to nesplňuje některé normy a předpisy se nám nenamáhala ani říct, natož vymyslet jiné řešení. Rok čekání a práce je najednou pryč. Nenajímá si právě proto člověk na takový věci odborníky? Achjo. Všem kolem nás je nás hrozně líto, ale my to neseme až nějak podezřele dobře. Jako bychom něco tušili.

Konečně si trochu víc užíváme si zimu, vyrážíme na lyže, na běžky s kralupskýma, posedět do skibaru a i za kamarádama na horskou boudu. Několikrát se snažíme natáčet s kameramany promo video v Malé Úpě. Počasí s námi vždycky absolutně vymete, ale alespoň se projedu na skútru a manžestrový sjezdovce bez jedinýho dalšího člověka.

Březen

Tom odlítá na týden pracovně do Dubaje, zatímco my s Nat se ten samý den scházíme s právničkou, abychom zase jednou zabojovaly za Číču a celkově autorskou tvorbu. Je to nejroztomilejší schůzka v růžovým pokojíčku a když zapadneme do hlubokýho měkkýho gauče, připadáme si spíš jako na terapii než u právníka. Díky člověku na svým místě a řadě důkazů (díky, sociální sítě!) a pár věcem, o kterých by nás v nejmenším nenapadlo, že nám teď pomůžou v právním sporu, se nám daří dosáhnout svýho. Možná je svět přeci jen ještě v pořádku.

Tom se vrací z teplých krajin, slavím 26. narozeniny a pouštíme se do plánu B. Ten jsme původně vůbec neměli, ale vzniknul potom, co padl plán A. Nemůže být představba půdy? Tak bude suterén! V tu dobu jsem si absolutně nedokázala představit, co nás čeká. To ale nejspíš nikdo. A tak jsme začali vyklízet. Jeden víkend, druhý, třetí. Smrsknout věci ze tří místností, které se přes 40 let plnily vším, co „by se jednou mohlo hodit“, do jedné, znamenalo spoustu redukování. Ani jeden z nás není takový, že bychom nechali přistavit kontejner a všechno do něj bez přemýšlení přesunuli. Rukama nám prošel každičkej hřebík. Všechno použitelné jsme vybrali, očistili a uložili na nové místo. Všechno, co už neposlouží, jsme pečlivě vytřídili, aby do směsnýho odpadu přišlo fakt úplný minimum. Obecně redukovat odpad se nám, myslím, daří dost dobře i běžným životě, a šířit takové myšlenky celkem taky. Každý krůček našeho okolí za poslední roky mi dělá radost. Sníh pomalu mizel, po celý zahradě začaly rozkvétat sněženky a v tenhle moment jsem pořád měla představu, že jakmile odvezeme poslední odpad do sběrnýho dvora, víceméně vymalujeme, položíme podlahu (ok, a nějak v mezičase obložíme koupelnu) a maličký byt bude připravený. Hoši.

Poprvý v životě zkouším skialpy. Na noční výšlap vyrážíme s lidmi z práce a je to velká dřina, ale zároveň skvělej zážitek. Promoce a vánočno-narozeninovej večírek s kralupskýma. Zpráva od ségry. Podařilo se jí získat visa na Zéland, prý mám zatím hlavně mlčet. Ta holka je neuvěřitelná.

Podaří se nám získat hint, který nás dovede na pozemek, který jsem už kdysi dávno našla v inzerátu a nadchl nás, ale nedokázali jsme rozklíčovat, kde přesně se nachází, abysme si ho mohli prohlídnout. Byl zbytečně velký (a tím zbytečně drahý) a stála na něm stavba k demolici. Ale protože svět je malej, naše zvědavost nezůstala bez povšimnutí a přistála u nás jiná nabídka. O pár desítek metrů vedle, rozumnější výměra, dostupnější cena. A hlavně – ten výhled. Má sice zase jiný háček, ale to buď vyřešíme, nebo ne. Ale tohle je prostě ono! Už teď děkujeme sousedovi za to, že se mu nelíbil náš původní plán… Kdyby ho odsouhlasil, nikdy bychom tu teď nekoukali na Černou horu.

Duben

Tom je nešťastnej ze svojí práce, snažím se mu být oporou, ale to hlavní je na něm. Vysílám nás na seminář Jak hořet a nevyhořet, který nás sice nějak zásadně nespasí, ale na psychiku to působí dobře. Přichází s krizovým plánem a nezbývá než čekat, jestli zafunguje.

Mně přibyla trocha freelance práce, organizuju několik focení po celý republice a řeším miliony papírování kvůli jednání s bankami. Spousta schůzek, telefonů, rozpočtů, plánků, formulářů, hledání dávno ztracených dokumentů, sepisování smluv. Když si na to zpětně vzpomenu, překvapuje mě, že se to nakonec podařilo dát dohromady.

Definitivně začalo jaro a na to, kde žijeme, je úplně neuvěřitelný počasí, který vydrží od dubna přes celý léto až do začátku podzimu. Takovou sezónu tu prý nikdo napamatuje. Hraje nám to do karet. Díky tomu můžeme mnohem líp pracovat na rekonstrukci i na zahradě. Po všemožným zvažování docházíme k závěru, že bude nejrozumnější v suterénu snížit podlahy. Postupně za velký pomoci obou tátů a sem tam někoho dalšího, kdo se přichomýtl, kluci vykopávají sedm kontejnerů suti, hlíny, osekávají základy… Já po loňském roce pokračuju v pomalý rekultivaci zahrady, tentokrát s předstihem. Návážíme novou hlínu do záhonků místo vyčerpané jílovité, seju víceméně to, čemu se dařilo i loni, v rámci možností srovnávám terén a zasívám trávu na zbytku pozemku.

I když se tu bude hrát sotva pár zápasů, na brigádu na softballovým hřišti se schází pěkná tlupa a společně ho dáváme ho po zimě do kupy. S Janinou lítáme po lesích, hledáme medvědí česnek a vyrábíme skvělý pesta.

Na konci měsíce se objevuje zajímavej let do Kanady. Nadšeně píšu T., ale snad ani nečekám na odpověď a bookuju letenky.

Květen

Odlítáme do milovanýho Londýna. Baví mě procházet se známýma místama i nechávat si představit ta, která neznám, ale Tom na nich strávil nějaký čas. Díky tomu mi zapadají střípky vyprávění z dob, kdy jsme se ještě neznali. Trávíme nějaký čas s tříletýma dvojčatama. Vidíme je zhruba jednou za půl roku a doteď nevím, jestli si nás vážně pamatují nebo jsou tak bezprostřední a přátelí se s každým. Každopádně je to super, přála bych si, aby moje děti jednou fungovaly na podobný vlně. Cestou na letiště dostávám hroznou horečku, cesta autobusem, který nejel, letadlem a pak ještě z letiště autem je peklo. Z minuty na minutu mě bolí všechny klouby tak, že nemůžu skoro sedět ani ležet, ale na nohách mám problém se udržet. Mám strach, ale následující den mě čeká důležitá schůzka s právníky, tentokrát kvůli práci a víc než stovce klientů, kteří čekají na výsledek, proto potřebuju fungovat. Ráno jsem ale téměř v pořádku. Divnost.

Zakládáme s Nat eseróčko, společně s JB všichni dřeme jak to jde, abychom Číču připravili na GDPR. Původně jsme měli dost velký oči a chtěli to zmáknout i s kompletním redesignem e-shopu, naštěstí nám včas došlo, jak moc to je nereálný a zvládli jsme alespoň to, co bylo nezbytný.

Z nově navezený hlíny v záhoncích se vylíhly kvanta malých mušek, který si nárokujou mojí zeleninu. Když to vidím, chce se mi plakat z představy, že po vší tý dřině by se nakonec nemuselo nic urodit. Obden jezdím na zahrádku měnit lepicí pastičky a po pár týdnech boje jsou záhonky naštěstí zase pod kontrolou.

Jednou za čas se prodíráme se metr a půl vysokou trávou dívat se na pozemek, na “naše” kopretiny a ovocný stromy a jsme si čím dál jistější, že to s ním musí dopadnout.

Červen

Protože papírování nebylo málo, přichází kontrola že Živnostenskýho úřadu. Pár dnů mi příprava všeho, co máme dokládat, zabere, Nat tam se strachem jde, ukazuje se, že dámy se naopak bály, kdo přijde za e-shop s takovým názvem a sortimentem :D Ok.

Víkendy stále trávíme prací na rekonstrukci. Žádnou pergolu nemáme, proto sedáváme v otevřeným dřevníku. Máme obrovskou úrodu třešní, jíme je postupně celej měsíc a nikomu pořád ještě nelezou ušima. Objevuje se problém s trubkami vedoucími do kanalizace, takže je potřeba překopat půl zahrady. Takže trávník zasívám podruhý.

Strejda slaví kulatiny velkým koncertem, kam se mu podařilo svolat lidi ze všech kapel a uskupení, se kterými v průběhu života hrál. Postupně se s ním na pódiu vystřídají desítky hudebníků včetně několika dalších členů rodiny. Jsem na ně pyšná <3 Posedáváme na břehu řeky a Tom, kterýmu se původně moc jet nechtělo, je nadšenej.

10 let na Plurku <3

I když jsem se potom, co jsem si po čtvrtý třídě obarvila vlasy na červeno šampónem na čtyři umytí a zbavovala se té barvy tři čtvrtě roku, zařekla, že už to nikdy neudělám, nechávám Nat, aby mi nabarvila konce vlasů na růžovo fialovo a baví mě to tak, že je tak nosím celý léto.

Vyhrávám ve fotografický soutěži strašně drahý běžecký boty. Delší dobu jsem o nových přemýšlela, moje kolena si lepší podrážku pochvalujou, ale ukazuje se, že vrátit se k pravidelnýmu běhu mi nějak zásadně ani strašně drahý boty nepomáhají.

Několik teplých večerů trávíme na Dolcích, rybník jsme letos obešli snad desetkrát. Vždycky si u toho vybíráme nejhezší z chatiček, co tam lidi mají ve stráni, a pak s něčím dobrým a dobrýma lidma posedáváme na mole. Slyšíme tam hrát jednu skvělou kapelu a ve srandě se shodujem na tom, že jestli se jednou budeme brát, potřebujeme je na svatbě.

Červenec

Přijíždí mě navštívit Hrošíci a obdivuju, jakou šíří pohodovou rodinnou atmosféru. Víkend na to Tomáš s Anet, to je akorát po skončení Mistrovství republiky ve slowpitchi. Udělali jsme bezlepkový bramboráky a radovali se, že Sparks vybojovali druhý místo. To byl neuvěřitelnej výsledek na to, jak to letos vypadalo bídně. Hráčů se sešlo z různých důvodů tak maličko, že jsem na posledním místě soupisky byla já, takže jsem krom focení a zajišťování přísunu kofeinu pro všechny modlila, aby se hlavně nikomu z těch, co hrát umí, nic nestalo.

Natáčíme s Tomem kamarádům svatbu, s Nat máme nádherný věnečky od Magaely, tak jsme za víly a milujem to.

S Lůcou a Nat vyrážíme na Misi Berlín, o který vím akorát to, že máme za úkol někam k Berlínu dovézt karavan. Něco od práce, říkala Lucie… Je asi padesát stupňů, jedeme autem bez klimatizace a ten karavan, co vezeme, je asi čtyřikrát větší, než jsme čekaly. Okamžitě je jasný, že se nesmí stát, že bychom někde špatně odbočily a musely se otáčet, nedejbože couvat. Proto nám pán připojí onen karavan a ukazuje Lůce: „No, tady se otočíte a vyrazíte tímhle směrem…“ Než po devíti hodinách, spoustě plechovek studenýho pití a stoeurový pokutě přijedeme na místo, pořád netuším, co nás čeká. O to víc jsem v šoku, když zjišťuju, že cílem je setkání Mezinárodní asociace karavaningu a campingu. Karavanů jsou tam stovky, možná tisíce, a troufám si odhadnout, že věkový průměr účastníků vysoko nad šedesátkou. Protože i následující dva dny je padesát stupňů, z plánovanýho výletu do Berlína je koupání v podezřelým jezeře někde na předměstí. Jedno z těch větších wtf letošního roku, ale rozhodně na to budeme s holkama vzpomínat.

Srpen

Tom strašně moc pracuje, aby stihli dokončit zakázku do konce měsíce, proto původně odpískáváme účast na Mistrovství Evropy ve slowpitchi. Když ale ve čtvrtek nedorazil očekávaný materiál, neměli by o víkendu stejně co dělat… Stačí jedna zpráva a jakmile to jen trochu jde, zavírám ve studiu počítač, během hodiny sbalím nás oba a jídlo na tři dny, zatímco on montuje postel do auta a vyrážíme. Noční jízda je náročná, jakmile padne tma, začne obrovská bouřka, lije tak, že stěrače nestíhají, ale kdybychom na noc zastavili, nemělo by skoro smysl do Itálie jezdit. Střídáme se v řízení snad po hodině, ale jedeme! Druhý den v poledne se vítáme se týmem v italským Riccione. Stíháme pár zápasů, koupání v moři, nemocnici s Téřiným vykloubeným prstem, procházku městem a pár večerních drinků na terase, ráno skvělou snídani, několik silných espress, návštěvu přírodní rezervace, finálový zápasy… Další noc trávíme na břehu Lago di garda. Po parným dnu přichází další obrovská bouřka, blesky rozvěcují hory na druhý straně jezera a zvony na lodích bijou na poplach. Probouzíme se do chladnějšího rána, plaveme v ledovým jezeře, zastavujeme se podívat už akorát na univerzitní kampus v Trentu (říkala jsem někdy, jak moc mě baví prohlížet si univerzity a knihovny na cestách?), nakoupit si nějaký italský dobroty s sebou domů, a před půlnocí už uléháme do vlastní postele s pocitem, že jsme byli na dovolený alespoň týden. Ve skutečnosti jsme za ty tři dny a tři noci strávili jízdou víc času než mimo auto. Stačí nám asi málo :)

S Nat se nám asi na třicátej sedmej pokus daří půjčit si paddleboard, což máme v plánu už několik týdnů. Původně jsme chtěly jet na vodu, ale tak nějak vzniklo to, že paddleboard bude muset letos stačit. Vyfasujeme ale píchnutý, což se začne projevovat na potvoru zrovna ve chvíli, kdy jsme na úplně druhý straně rybníku, a strašně se bojíme, že se utopíme s i paddleboardem :D

Ztrácíme se s mamkou v zámeckým parku, fotím dvě svatby a zjištuju, že mám kamarádům pomoct dostat se v říjnových volbách do obecního zastupitelstva. Chtějí dělat dobro, ale nemají nachystaného vůbec nic :D Let’s do this!

Objevuje se problém s trubkami, o kterých nikdo nevěděl, že existují, znovu se kope zahrada. Potřetí už trávník nezasívám.

Rovnou ze studia každý den pokračuju rovnou k tchánům na zahrádku, kde dlouho do večera pokračuju v práci na počítači. Jsem strašně spokojená, že u toho můžu být venku, kolem mě se pořád něco děje. Většinu času graficky zpracovávám dvě knížky (1, 2). To jsou moje takový oblíbený prácičky, vždycky se těším, až je pak uvidím naživo.

Ke konci měsíce už kluci na montáži tráví snad dvacet hodin denně. Po jednom z takových praštěných dnů házíme do auta batohy a vyrážíme směr Brno, odkud nám ve dvě ráno jede autobus do Vídně na letiště. Jsme tak vyčerpaní, že do Brna dojedeme fakt s vypětím všech sil, ale pak už to je dobrý. Mezi pátou a osmou ráno řeším z vídeňskýho letiště na dálku spouštění jednoho z největších letošních pracovních projektů a odlítáme přes Zurich do Vancouveru.

Září

Dvě třetiny září trávíme v Kanadě. Sami, v pomalovaným autě, a máme se nejlíp na světě. Volnost, divočina, vysokánský hory a neuvěřitelně modrý jezera, pralesy, studený pláže, litry filtrovanýho kafe, dokončování knížky po kavárnách, tisíce pomaličku a po kouskách najetých kilometrů. Bez mobilních dat. Kanadu jsme si zamilovali, ještě mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Do Čech se vracím s prstýnkem na levým malíčku a vznáším se na obláčku. Z toho mě rychle sundá to, jak první dny nemůžu vůbec vydržet sedět u počítače, protože moje vnitřní dítě by prostě radši lítalo po venku.

Webexpo, velká motivace.

Asi tři hodiny nicnedělání u Nat, nevěříme. #workoholics Někdy během podzimu, a vůbec si nedokážu vybavit při jaký příležitosti, si jdeme všichni tři v Nuslích pro pizzu v Natáliiných divnokabátech <3

Začínáme s Domčou pracovat na božím projektu – dostáváme volný ruce v návrhu interiéru a vizuální indentity nového zdravého bistra v Trutnově.

Podepisujeme konečně kupní smlouvu na pozemek. I s háčkem. Sklízíme spousty a spousty jablek, který tu napříč velkýmu suchu a žádný péči na stromech uzrály. Jíme je ve všech možných formách, část zbylých uskladňujeme, část putuje na calvados.

Wow, tady tedy vážně budeme nejspíš jednou bydlet. Ale postupně. Předtím nás čekají dva byty, kterým jsme naslibovali dost lásky. Pokud se nic nezmění, následujících pár let se ponese v duchu budování. Budeme profesionální lowcostoví budovači.

Říjen

Daří se nám udělat si prostor a věnovat se předvánočním novinkám na Číču, střihnu si pár krásnejch podzimních focení. Letošní první a poslední pořádnej cyklovýlet se západem slunce nad Krkonošema. Bohužel nějak nikomu nedošlo, že západ slunce nahoře ve Strážném znamená cestu dolů v úplný tmě. To, že na firemní výlety zapomínáme brát čelovky, je už takový jejich společný znak.

Nově vzniklá strana je v zastupitelstvu! Podařilo se získat dokonce dva mandáty.

Vichřice ničí spoustu vybavení a většinu sítí na softballovým hřišti, je mi to líto. Popadaný větve (spíš části stromů) odklízíme, společnýma silama hrabeme listí na stovkách metrů čtverečních, ale brigáda stačit nebude – bez investice si tu příští rok nikdo nezahraje. Uvidíme, co se bude dát dělat.

Vyrážíme už tradičně na finále ESSL do Regensburgu, Tom hraje, já fotím. Střídá se šílená zima s krásným slunečným počasím.

Rodiče slaví kulatiny a půlkulatiny. Usuzujeme, že je nejvyšší čas, aby moje mamka poprvý letěla letadlem. Kupujeme letenky do Barcelony a jsme u toho v takovým rozpoložení, že nám přijde vtipný koupit je i Tomovým rodičům k Vánocům. Smějeme se u toho tak, že nám tečou slzy. Takže v lednu poletíme všichni a snad nás smích nepřejde :D

Díky dosahu, který máme prostřednictvím Číči, se Nat daří zachránit kočičí život. Zapojí se spousta dalších lidí a povede se nad rámec našeho daru vybrat dostatek peněz na kompletní léčbu Horáčka, kocoura z Horek. Tohle mám na Číče strašně ráda. To, že pro nás zdaleka není jen e-shop, ale že díky ní dokážeme spojit lidi, šířit myšlenky, podporovat dobrý věci. Snažíme se to dělat často.

Podzim je kouzelnej. Letošní jaro, léto a podzim jsou celkově jak vystřižený z katalogu.

Listopad

Tom hrává dost na kytaru, já zkouším drnkat na ukulele. Jeden večer se nám s megapřivřenýma očima (ušima?) podaří udržet se tak nějak společně celou první sloku Kytky <3 Ta necelá hodinka je okamžik takovýho zakonzervovanýho štěstí.

Halloween, japonská skupinka bojovník, gejša a sushi. Po roce a půl za nám konečně přijíždí Téra s Vojtou <3 Výletíme v Adršpachu a přeju si, aby nemuseli odjíždět. Kurz ajurvédských masáží. Trošku se bojím vzít Toma na takovou akci a ve výsledku se mu to zase líbí. Dvě hodiny se spolu navzájem drbeme ve vlasech a poplácáváme po hlavě a nemůžeme se nabažit květinový vůně jednoho masážního oleje. Taková normální sobota.

Kultůra. Bohemian rapshody v malým kině Vlast. Koncert Evolucie, na který jsem kupovala lístky před rokem a tři čtvtě a měla v tu dobu pocit, že to prostě nemůže přijít. Tak přišlo. Letí to.

Vyrážíme s Domčou na „nákup vánočních dekorací“ do lesa, pečeme šišky v troubě, oháníme se tavnýma pistolema, balíme 50 sáčků vánočních sypaných čajů jako novoroční přáníčka pro kamarády.

Už je to jistý, Tomovýmu bráchovi Jirkovi neprodloužili po čtyřech letech pracovní visa na Zélandu a bude se vracet. Začínáme plánovat jeho návrat jako vánoční překvapení.

Prosinec

Povoláváme Vildu k záchraně světa, ten nezklame a i když sám neví kam dřív skočit, během snad čtyřiadvaceti hodin se i s instalatérským tátou a vším instalatérským vybavením dostaví do rozestavěnýho domu našich kamarádů a tři dny zapojují všechno, co je potřeba. Za to mu vezeme alespoň buchtu, jedna cesta do Orlických hor trvá skoro dvě hodiny, jedeme fakt jen na otočku. Lidi se ptají, jestli jsme všichni stejně praštěný. Cestou čtu Tomovi nahlas Hochy od Bobří řeky, které jsem ten den ráno koupila jako vánoční dárek a přeju si, aby se dnešnímu desetiletýmu kloučkovi ta knížka líbila alespoň z poloviny tolik, co nám.

Rozesíláme pozvánky na svatbu. Jediné, co jsme od září zařídili, je místo a datum, protože na tom nám opravdu záleželo a chtěli jsme dát lidem vědět co nejdřív – protože nám záleželo na tom, aby tam s námi mohlo být co nejvíc z těch, které bychom tam chtěli mít. Kdybysme měli neomezený možnosti, strašně rádi bysme tam viděli ještě mnohem víc kamarádů a známých, ale víte, jak to je. Dvě odpovědi nepřichází, to trochu zabolí, ale that’s life. Jednu ne-odpověď jsem čekala, jednu ne.

Dyzajn market s Číčou. Radost z místa uvnitř nás přechází hned, jakmile zjišťujeme, že dvoje vstupní dveře jsou stejně celou dobu dokořán. Takže umíráme zimou i tak, ale snažíme se přemluvit se, že venku je přeci jen ještě o něco hůř. Lidi jsou rok od roku víc fajn a my nechápeme, jaké věkové kategorie jsme dokázaly nadchnout. Navštěvuje nás spousta známých, navzájem si nosíme jeden punč za druhým, a tak upřímnou radost v očích Toma a Nat jako když jsem jim někdy v podveřer přinesla teplý jídlo, jsem dlouho neviděla :D

S rekonstrukcí jsme ve fázi, kdy už se vážně začíná jen přidávat a není potřeba nic dalšího bourat. Po tři čtvrtě roce. Já naivka.

Předvánoční přípravy u nás jsou hlavně o Jířově návratu. Obří krabice s mašlí, průběžný natáčení, skrytý kamery, naprostá součinnost všech zúčastněných, vyzvednutí na Štědrý den odpoledne na letišti… Všechno klaplo do posledního puntíku! Rodiče netušili do poslední vteřiny a byli nejšťastnější. Tak moc, že si nevšimli na stromečku těch letenek do Barcelony :D

Šestadvacátýho máme konečně čas ozdobit si i náš vlastní vánoční stromeček, nastěhovat do bytu obrovskej dubovej stůl, kterej mi Tom vyrobil jako dárek a kam se konečně pohodlně vejdeme oba i se všemi papíry, diaři a nákresy, které potřebujeme k práci <333 a na chvíli se kochat. Pár večerů tu s námi tráví Nat s Jackem a máme vánoční pohodu. Vyprávíme jí, jak se nás Milan v Kanadě ptal, „co se cestou posralo.“ A my jsme se sami divili, že jsme (jako magnety na neočekávaný překážky) na nic nemohli přijít. I to, že zrušili původní koncert Foo Fighters, na který jsem tajně koupila lístky Tomovi k narozeninám, nakonec bylo dobrý, protože jsme díky tomu jeli na jiný koncert, podívali se do Států, Tom jako bonus viděl i zápas vysněný Major League a vraceli jsme se přes nádhernej Vancouver Island, kam bychom se jinak nedostali.

„Tak jste mu mohli říct alespoň, o čem jste se hádali, ne?“
„Ale my jsme se nepohádali… My jsme se vlastně asi nikdy nepohádali.“

Tak na ten rok za námi a na všechny, co nás teprv čekají!

Z Norska jsme se vrátili pár dnů před loňskými Vánoci. Utahaní, špinaví a plní zážitků, ale nějak jsem od tý doby neměla chuť psát. Mám trochu zvláštní blok, nechce se mi o věcech psát, dokud nejsou nějakým způsobem vyřešený – jako bych se bála, že se něco změní, dopadne jinak, a tím pádem budou zveřejněný informace vlastně “nepravdivý”. A ono toho bylo pořád otevřenýho docela hodně. Ale měla jsem pocit, že by mě nakonec mrzelo, že až budu za pár let pátrat a nebudu mít k čemu se vracet, že mi ty příspěvky budou chybět. A taky trochu pocit, že to byl v porovnání s předchozími ne-až-tak-vzrůšo rok. Když to takhle vidím takhle pokupě, byla to vlastně zase docela jízda :) Takže… můj rok 2017 ve zkratce?

Leden
Prvního dopoledne jdeme poprvý a naposled za celou zimu na lyže. Asi po dvanácti letech jsem zpátky v Peci, kam jsme jezdili skoro celý dětství a cítím se skoro jak doma, všechno při starým <3 Setkáváme se s Nat s Weef a Petrem a je to večer, ze kterýho mi jde kvůli neustálým slovním hříčkám, ve kterých Petr mluví, hlava kolem, ale je to sranda. Dáváme hlavy dohromady ohledně možný spolupráce. Většinu dnů trávím s Tomem v dílně, ze začátku ji pořád ještě velkou část času dáváme dokupy z neuvěřitelně zanedbanýho stavu, v jakým ji převzdali, ale musím mezi tím vším nepořádkem a prachem vždycky najít kousek místa na počítač, abych se mohla věnovat grafice a jak dny utíkají, čím dál víc taky na učení. Když jsem v Kralupech, jezdím za Térou do Roudnice na jógu, takže se vidíme častěji. Poprvý od lyžáku v sedmý třídě zkouším běžky – není to jednoduchý, ale jsem sama v šoku z toho, jak mě to najednou baví. Asi do nich člověk musí dospět. Motivující setkání po dlouhý době s Luci a Nicole, tak dobrej crowfundingovej nápad, že nás rozbrečel, a první schůzka s projektanty ohledně projektu na budoucí bydlení. Všude jsou spousty sněhu. Prý nejlepší zima minimálně za posledních sedm let!

Únor
Státnice z ekonomie checked, padá mi velkej kámen ze srdce – největší strašák je za mnou. Protože jsme se dlouho pořádně neprojeli autem, hned druhý den brzo ráno vyrážíme do Anglie. Tom tam má nějakou práci, já to tam miluju a cesty autem milujem oba, takže není co řešit. Navíc vezeme hodně věcí tam a ještě víc věcí zpět. Každý večer celý týden se potkáváme se starými známými z naší britský etapy života, zažijem soukromej koncert ve zkušebně i podvečerní vyhlídku nad celým Londýnem. Už tradičně natáčíme únorovou videochallenge. Na konci měsíce mě a mých pár krabic Tom nakládá a odváží do Krkonoš. Jakože už „napořád“. U našich jsem za poslední roky pobývala docela sporadicky, ale pořád vždycky to bylo moje oficiální doma. Teď se stěhuju se do svýho první opravdovýho bydlení. Jedeme na koncert Two Door Cinema Club. Už druhej rok prodlužuju doménu, která na svý využití pořád ještě čeká. Táta po 25 letech zavírá obchod. Přeju mu větší samozřejmě pohodu, ale je mi z toho ouzko.

Březen
Pětadvacátiny slavím docela komorně ve středu doma v obýváku s norským mexickým bezmasým tacos. Je čas začít řešit práci – cítím, že na pár dnů v týdnu chci mezi lidi. Ale zase ne moc. Vím, že zaměstnání není pro mě, den až dva každý týden budu pokračovat v práci na volné noze, kterou se nám s Davidem, který na volnou nohu přešel teprve předchozí měsíc, daří posunout na novou úroveň. Nějakou dobu to trvá, ale ze tří kontaktů jsou nakonec tři pracovní nabídky. Rozhoduju se nakonec srdcem, i když to racionálně znamenalo slevit ze svých požadavků a nesáhnout po pozici s nejlepšími podmínkami. Některý věci holt vyřeším trochu jinak, důležitý pro mě je, aby mě práce bavila, naplňovala, posouvala dál a mohla jsem na ni být pyšná. Dobrá zpráva, brečíme s Nat radostí každá u svýho počítače a poprvý někomu posílám kytku. Začínám chodit na softballový tréninky. Učit se v pětadvaceti letech, jak správně hodit míčem. Promítání Rolling Stones OLÉ OLÉ OLÉ!, geniální. Pokud budete mít možnost, podívejte se, ale v kině to mělo opravdový grády. Na konci měsíce se teda poprvý na pár dní ukazuju ve studiu a první, na čem pracuju, je důležitej tender. V zápětí poprvý osiřím v novým bytě, Tom je pracovně v Hamburku a tak večery trávím malováním ložnice, abysme se do ní mohli přesunout postele z obýváku. Dokud byly stěny modrý, nedalo se tam skoro ani vkročit. Připravuju grafiku pro jedno bistro na Gold Coast a hodně u toho vzpomínám – na Austrálii, Zéland. Uháníme projektanty – původní plán byl začít stavět, jakmile sleze sníh,což se pomalu blíží – ale marně.

Duben
Jedeme do Kralup na amatérský softballový turnaj. Poprvý „hraju“ a jsem nervózní jak blázen, i když to neumí skoro nikdo a já mám mít vlastně alespoň maličko natrénováno :D Další víkend se hraje baseballový turnaj v Bukách, to vypadá, jakože sezóna je oficiálně zahájená. Hodně večerů trávíme na trénincích a na hřišti a uvědomuju si, jak mě baví na něčem makat, když jde o skupinový úsilí. Koncert Monkey Business mě úplně neoslovil, zato Anna K. je geniální. Jezdím občas do Prahy, veliká pracovní výzva.

Květen
Pokud se snažít dát dokupy roky zanedbávanou zahradu jako úplnej amatér, nemějte velký očekávání. Hodně úsilí, hodně bolavých zad, hodně hlíny za nehtama, výsledek ne-zrovna-ideální. Ale jdu do toho další rok znovu! Ve studiu jsme vzali na praxi úplně všechny středoškoláky, co nás o to požádali, starám se o ně jak nejlíp dokážu, ale po miliontý se potvzuje, že jaký si to uděláš… Lidi, co mají zájem, si praxe užili a odnesli si z nich krom nabídky další spolupráci i spoustu nových zkušeností. Ti, který nic moc nezajímalo do tý doby, si to tak nějak přežili a zmizeli.

Červen
Zase se dost učím. S prací, do který pár dní v týdnu potřebuju jezdit, to je ještě trochu komplikovanější než předchozí zkoušky, kdy jsem si jako volnonožka mohla naplánovat víc volna. Ačkoli si dáváme velikou časovou rezervu, na státnice přijedu asi o 20 minut později, protože na dálnici je bouračka v zúžení a nedá se s tím dělat fakt NIC. Naštěstí komise netrvá na žádném pořadí, neshánějí se po mě a ve výsledku si toho asi ani nikdo nevšimne. Úspěšně za mnou i třetí – poslední státnice. Znamená to, že už fakt nic nebrání tomu, abych začala psát diplomku, kterou jsem doteď odsouvala s tím, ať nepřijde vniveč, kdyby mě od zkoušek nakonec vyhodili. Vzhledem k tomu, že jsem v tom za jedna, to byla asi přeci jen trochu výmluva, abych neměla pocit, že na diplomku kašlu. Slavíme 5000 fanoušků na FB stránce Číča v kleci (SLEDUJTE NÁS TAKY!) a máme takovou radost, že ty nafukovací čísla/písmena vláčíme několik dnů s sebou, i nahoru na Medvědín. Za odměnu mizíme na pár dní na sever Polska. Setkání s Vildou a jeho rozbitou motorkou na dálnici, společnej festival, Foo Fighters a Jimmy Eat World naživo, studený větrný pláže, noci v autě <3 Oprava řazení 700 km od domoviny stahovací páskou – a nejen, že jsme dojeli, ujeli jsme “na ni” dalších 1500 km. Pamatuju si, že jsem v létě hodně spokojená se svojí pletí, snažím se dávat si pozor na jídlo a vypadá to, že je všechno na dobrý cestě. Když jsem se teď zpětně dívala na pár detailních fotek z tý doby, nemohla jsem uvěřit, jak špatně vypadala. Kdyby další půlrok přinesl podobnou změnu k lepšímu, bude snad už úplně zdravá a skoro bez jizev!

Polsko

Červenec
Vstáváme každý den hodně brzo a užíváme si společný rána, když snídáme za východu slunce na balkóně. Někdy v kraťasech, jindy zabalení do dek, ale nevynecháme snad den. Jíme hodně okurek, který Tomový mamce skoro přerůstají přes hlavu v novým pařníku a hlavně hodně bramboráků, který se na zahradě chystají průměrně třikrát týdně. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, možná tohle vysvětluje, proč jsem trošičku zhubla teď během podzima a zimy, kdy se přirozeně spíš nabírá – žádný bramboráky! :D Hraje se MČR ve slowpitchi a Buky neobhájí titul, ve finále podléhají, ale nikomu to nevadí. Vstávám ve tři, fotíme východ slunce na Černý Hoře s Jirkou Lízlerem a jeho boží ženou Lu, mám na to jen dohlížet, ale protože nikdo nesehnal modely, budu na billboardech. Naštěstí jen zezadu. Přijíždějí na návštěvu naši a poprvý se potkávají s Tomovýma rodičema. Mamky byly kámo fejsbuku, takže „už přece o nic nejde“ a do noci zpívaj s kytarou. Roste strašně moc hub a sklízím nakonec přeci jen docela pěknou úrodu na zahradě. Největší horko na baseballovým zápasu v Jablonci a koupání v přehradě. Slavíme s T. výročí seznámení pizzou bez sýru a chystáme novou grafiku pro Anie, Lukyho a jejich Továrnu na sny.

Jedna ze tří analogových, co vyšly.

Srpen
Pomáháme organizovat příjezd Jirky, Tomovýho bráchy, ze Zélandu. Tomu se podaří díky složitostem s časovými posuny všechny ostatní napálit a s trochou pomoci tak překvapuje a objevuje se o den dřív, než nahlásil, a navíc ještě se strašně fajn Míšou po boku. Jedeme s Nat na vodu, tak nějak spontánně – každá po práci vyrazíme, sejdeme se hodinu a půl na to na Malý Skále. Tou dobou už asi týden v kuse lije. Parkujeme dodávku před hospodou, abychom to po pár pivech (to nechápu, jak se stalo!!) měly blízko do postele. Snídáme na obrubníku, ráno dostáváme loď s nekonečnými výstrahami o tom, jak je voda proti běžný situaci kvůli dešti divoká. Nikdy jsme ani jedna loď neřídily. Jde nám to úplně krásně, cestou zachraňujeme život ovci a ještě z toho děláme přímý přenos na instastories. Fotím kamarádům svatbu. Každý rok fotím alespoň jedněm kamarádům svatbu a je to taková milá „pracovní povinnost“, cením si tý důvěry. Jdeme na procházku s Ävchen a Toníkem kdesi na konci světa nad Pecí, kde nabírá síly na čerstvým vzduchu a nabíráme síly s nimi. Setkáváme se s nejvíc cool grafičkou – paní, která je mnohonásobná babička, vypráví o přechodu z klasický na digitální tvorbu a o tom, jak si hýčká svůj iMac a přitom z ní čiší pohoda, klid a okouzlující francouzskej šarm. Inspirace až na měsíc. Vyrážíme objevovat Krkonoše z polský strany a mají to tam HODNĚ pěkný. Z očekávaný hodinový procházky je celodenní túra, ale to se nám nestalo poprvý a asi ani naposled, jenom bychom s tím mohli už začít preventivně počítat a brát si s sebou víc jídla. S holkama ze softballu jdeme noční výstup na Sněžku a jsme samy překvapený z toho, jaký jsme hrdinky a nebojíme se. Nádherně nám vychází počasí. Poprvý si zkouším produkci natáčení promo videí v terénu, rovnou si v nich „zahraju“, protože lidi jsou vždycky nedostatkový zboží a zamilovávám si vylidněnej Špindl, kde už se o slovo hlásí podzim. Letíme s mojí Térou a jejím Vojtou do Itálie, Cinque Terre je oblast, kterou už mám hodně let v hlavě. Začíná to trochu dramaticky, poprvý v životě jdeme z letiště pěšky a nakonec je to krásnej výlet se spoustou pizzy, těstovin, zmrzliny a vína a takový uspokojivý pomyslný rozloučení se s létem. Rada do života: conversky nejsou ideální jediný boty na pětidenní chození.

Jizera

Polsko

Itálie

Září
Bavíme se při snaze napodobit fotky Toma a jeho bráchů z dětství, jedeme kvůli tomu někam a nikdo z nich si nepamatuje kam, mrzneme v ledový Úpě, peču baseballovej dort a slavíme řadu narozenin. Posílám do tisku další vysázenou knížku. Kvůli počasí odpískáváme víkendový ferraty se mojí ségrou. Po víc než půl roce jdu ke kadeřnici a dostává se mi úplně geniálního provedení mýho požadavku na přirozený prosvětlení vlasů, který nebude vypadat blbě, když bude odrůstat, takový ombré-melíry. Po pěti měsících potvrzuju, že to klaplo a ještě dlouho nikam nemusím <3 Na konci měsíce nás přijíždí navštívit T., jednu noc lezeme na Sněžku, druhý den po skalách v Adršpachu, společně s dalšími kamarády opékáme na jednorázovým grilu, přespáváme na místě s nádherným výhledem na skály, ráno dostáváme zelenou natrhat si jablka v přírodně udržovaným sadu, kde je každý strom jiný. Vidíme se s Puffčou, dává si dvě kafe během jedný návštěvy kavárny <3 Máme velkou novinku na Číče, vytvořily jsme nejoblíbenější plakáty i mnohem větší velikosti a milujem je od prvního okamžiku. „Barcelona 3.–5.11. za 2,5k?“ „Možem.“ Kupuju letenky.

Říjen
Občas si vzpomenu na diplomku a občas i něco tvořím, ale zatím to má takový nejasný obrysy. Hodně pracuju ve studiu i mimo. Po Poslední pálce končíme se softballem. My s Tomem jedeme ještě následující víkend do Německa. On hrát, já fotit, společně courat po podzimním Regensburgu. Po hodině cesty si uvědomuju, že veškerá foto výbava zůstala doma. Na místě mi Mertlas půjčuje batoh vybavení, který je asi tak o tři úrovně jinde a fotoreport dopadá supr a hra je vlastně taky hodně nad očekávání. Poslední letošní noci v autě. Tom měl jet pracovně na dva týdny do Francie, tak jsem si naplánovala program, aby mi nebylo doma smutno. Nakonec neodjíždí, ale já jo. S Nat hledáme Design Blok úplně někde jinde, než kde je, pak na něj nějakým omylem projdeme bez vstupenek a den na to mu spadne/uletí střecha. Jedu do Kralup na Halloween, všichni jsou překvapení a je to super večer se starýma kamarádama.

Listopad
Následující víkend letíme s Nat do Barcelony. Barcelona je náš společnej sen, kterej už několikrát nevyšel. Před odletem nás z médií začaly bombardovat zprávy o nepokojích a násilných demonstracích týkající se osamostatnění Katalánska, Vlastně nás ani nepřekvapilo, že krom pár vlajek vyvěšených z balkonů jsme nic nezaznamenaly. 49 listopadových hodin v tričkách s krátkým rukávem a na růžových kolech byly něco, co jsem v podzimním šedu a zimě potřebovala, energie toho víkendu mě hřeje, ještě když si na něj teď vzpomínám. Hodně píšu. Nic jinýho už mi vzhledem k blížícímu se datu odevzdání diplomky nezbývá. Začínají mě bolet záda a jsem tak hloupá, že ani to mě nedonutí si nějak trochu přeorganizovat čas a netrátvit i počítače tolik času. Všechen čas. S lidmi ze studia jedeme na Marketing Festival, kterej je super, jsem ráda, že můžu po delší době poslouchat angličtinu a z afterparty přicházím v šest ráno. To taky nevím, jak se stalo. Ráno nakládám Davida skoro v kómatu, musím mu otevřít okýnko a dáváme se do kupy hranolkami a kafem v Mekáči na dálnici. Ale konference nás baví a tak vyrážíme ještě na Social Restart. Vyzvedávám poslední vánoční dárky, vzala jsem tuhle pro mě milou starost na sebe a zařídila za nás všechny, protože to je věc, kterou Tom na Vánocích nemá rád. Tak snad je díky tomu měl hezčí :) Listopad zakončujeme akustickým koncertem Davida Kollera. Mám všeho docela dost, sedím na koncertě a mám pocit, že mám úplně vygumováno.

Prosinec
Odevzdávám diplomku, oslavuju to s Adamem, T. a Anet v Baru, druzí dva mě následující den vezou zpět do Krkonoš a beru je za to na výlet ve sněhu, tolik potřebný vypnutí hlavy po náročných předcházejících dnech. K svátku dostávám masáž a zachraňuje mi to život, protože poslední měsíc jsem se skoro doslova nezvedla od počítače – studio, práce, diplomka, nebylo vyhnutí. Pan masér mi rovná nohy, záda, dostávám zákaz sedět s překříženýma nohama, vracím se k pravidelnějšímu cvičení a vypadá to, že se dám dokupy :) Jsme s Číčou na Dyzajn Marketu, atmosféra je proti loňskýmu roku mnohem příjemnější, pořád někdo nosí svařáky a punče, takže se ani nebojíme mluvit s lidmi, nikdo nám nenadává do zasraných feministek jako předloni a majitelé našich sousedních stánků jsou taky fajn – loni nás paní nechtěla skoro ani pustit projít na záchod :D Vzpomínáme s Tomem na předchozí dva roky, kdy jsme jeli do poslední chvíli před Vánoci naplno a během svátků pak usínali na návštěvách a vlastně si je ani nestihli moc užít. Připravujeme se proto letos dřív, stíhám upíct trochu zdravějšího cukroví, on už od začátku listopadu neslibuje do Vánoc vyrobit nikomu nic, na poslední týden před Vánoci si neplánuje vůbec žádnou práci, díky čemuž stíhá v klidu dořešit všechny drobnosti a resty a během svátků nepracujeme vůbec. Do dílny jedeme asi dvakrát a na chvíli, jednou tam trochu poklidit, podruhý vyrobit si něco pro sebe. Dostáváme dokončený projekt. Tak pokud i všechen ten zbytek klapne, třeba začneme stavět, až sleze ten další sníh. Máme parádní firemní párty, sáňkujeme, blbneme na sněžnicích a v gangsterských převlecích, přemlouváme kouzelníka, ať nás naučí triky… kluci truhlářskou besídku taky, protože se oba sejdeme doma až nad ránem. Sobota před Štědrým dnem je taková hodně naše, užíváme si skoro neznámý volno a navečer se společně s Míšou těšíme na její cestu za Jirkou na Nový Zéland. Na Štědrý den jedeme oba k našim, za to jsem hodně vděčná. Líbí se nám, jak je svět pusto prázdnej, jak jsou všichni doma a užívají si pohodu. Tak happy happy 2018.