Ušklíbli jsme se na sebe, když jsme se ráno probouzeli do deště. A další den taky. I ten následující. Klidným tempem jsme se tři dny posouvali vnitrozemím směrem na severozápad. Vždycky spoustu hodin “ničím”, klidem, spoustou tunelů, mokrýma klikatýma úzkýma silničkama mezi lesy, které nás postupně dovedly až vysoko na náhorní plošinu Hardangervidda, kde už převládaly spíš kleče a lišejníky, občas bylo i za jízdy z auta vidět spoustu hub a o silnici jsme se často dělili s ovcemi. Nepřestávali jsme žasnout nad nespočtem víkendových domků a chatiček a snažili se představit si život v odlehlých sídlech daleko od jakékoli známky civilizace. Kdekoli nás cestou něco jen maličko zaujalo, zastavili jsme (případně se při nejbližší možnosti i otočili a vraceli pořádný kus cesty zpět, protože s pěti-a-kus-metrovým autem se na těch úzkých klikatých silničkách nedá otočit úplně kdekoli, kde si Cass usmyslí), prošli se, zmokli, a s takovým napjatým a zároveň hrozně excited pocitem z toho všeho neznáma pak vždycky zase zapluli do “bezpečí” dodávky, zapnuli na chvilku topení naplno, ohřívali si ruce o tumblery s čajem nebo kávou a mrkali na sebe, když jsme si předávali sdílenou tyčinku nebo oplatku (sdílenou proto, abysme neměli pocit, že jíme tolik nezdravýho jídla, samozřejmě :)) Užívali jsme si krásný dny na cestě, to probouzení do deště s výhledem na hory skrz zadní dveře, na který jsme nezvládli přidělat záclonky, a připadali si na úpatí těch skalních stěn, mezi jezery a na březích fjordů strašně maličký.
Když počet kilometrů zbývajících do Bergenu klesnul pod stovku, nervozita začala trochu stoupat. Přeci jen se někam stěhujeme na následující půlrok a tentokrát to není jako dřív, třeba na Zélandu nebo v Asii, tak, že kdyby se nám to úplně nepozdávalo, nic nás nedrží a můžeme během pár dní přesídlit.
Do Bergenu přijíždíme pár hodin před domluvenou schůzkou s majitelkou domu, kde máme přes internet domluvený pronájem pokoje, takže máme možnost si projít kousek města (a eventuelně ještě vzít rychle nohy na ramena? :D) Bergen je moc hezký město. Všechno je čistý, spousta historických kamenných budov v centru vytváří příjemnou atmosféru, úpatí vysokých hor, které se od centra města zvedají, je poseté udržovanými dřevem obloženými domy a ačkoli nervozita neopadavá, utíkat se mi nechce :)
A bydlení? Já jsem o organizování tohohle “výletu” zatím nic nepsala, ale kdybych poslední měsíce nepadala každou noc do mdlob vyčerpáním ještě předtím, než mi hlava dopadla na polštář, věřím, že právě hledání ubytování by mi bylo schopný zapříčinit pár bezesných nocí. Tři měsíce listování realitními servery, čtyřicet obepsaných inzerátů, tři negativní odpovědi… Navíc téměř všechny pokoje, které se ve sdílených domech a bytech pronajímají, jsou maličký místnůstky, kam se vejde sotva postel, často nemají ani prostor pro psací stůl (sedm metrů čtverečních? Normálka.) a se světlem to není žádný zázrak. Já jsem tohle po zkušenosti z Aucklandu strašně nechtěla, ale vypadalo to, že si vážně nebudeme moct vybírat, naopak, vzhledem k “úspěšnosti” hledání nám dost reálně hrozilo, že budeme muset nějakou dobu pobýt v autě. Chodit do školy z auta není dobrý :D
Asi dva týdny před odjezdem, přišla čtvrtá odpověď. Ta jedna! Na dobrý věci se vyplatí počkat. A tak máme krásnej světlej pokoj v prvním patře velkýho rodinnýho domu obloženýho bílým dřevem, ze kterýho vedou dveře přímo na terasu. A o tom výhledu na moře vím od prvního dne, že mi, rybě, bude hodně chybět.
A nakonec i přestalo pršet.
