July 12, Saturday

Category : life & stories

Jsem tenhle článek napsala tak pěkně v letadle a v autobuse a pak se mi smazal, tak znova. Ale už to nebude ono :/ Aspoň nějak stručně.

Týden před obhajobou bakalářky a státnicema vypadal asi tak, že.. Vypsaná fixa, příprava výstavy do noci, Ikea, zase Ikea, koncert Lucie, vernisáž.. jedno lepší než druhý, hm :D

Mám chuť na letmý polibek.

Prej „s Lucií na Lucii“ :)) lístek se mi dostal přes milion rukou, rychloplán bez očekávání a TAK výborný to bylo, děkuju!

Bakalářka byl hec. Jak člověk ví, co je potřeba, nějakej jasnej cíl, tak to prostě jde. Že to prostě zahrnuje dlouhý noci a dealování se zkurvenou školní byrokracií je věc druhá. Ale je tam prostě něco, čeho musíte dosáhnout a deadline, kterej si dobrovolně posunete ještě o tejden dřív. Ale pro mě jsou tyhle věci, který mají jasnej cíl, mnohem lepší, než se „něco“ učit.

Obhajoba byla zábava na celej den. V místnosti vedle nás byla desítka lidí s diplomkama vyřízená za dvě hodiny, zatímco my jsme si mysleli, že toho týpka z naší skupiny vevnitř snad zavraždili, když ani po čtyřiceti pěti minutách pořád nevylejzal. Protože jsem byla na seznamu až poslední, počkala jsem do krásných sedmi večer, byla jsem v tom horku úplně chcíplá už, ale navržený jedničky se dokonce povedlo obhájit. Takže další den, kdy jsem se plánovala učit, v háji. Rovnou z obhajoby jsem totiž jela připavovat čtvrteční výstavu do Horoměřic, o který jsem psala posledně, pozvání stále platí :)

A pak jsme se teda už fakt docela učili. Bulánci po síti, obědy v Iluzích a zmrzlina pravidelně v 16.00, jediný hajlajty těch stejnejch dní. Naučila jsem se učit se z počítače, protože i jen když jsme si na papíry vypisovali, zmizel za týden celej balík těch 500 listů papíru. Měli bysme jít sázet lesy někam. Tisknout to, to už bych si fakt musela urvat hlavu. Ale do týhle doby jsem nemohla žít vůbec s materiálama v digitální podobě vůbec prostě. Zavřený v Baru celý dny a noci, skoro jsme nevěděli několik tejdnů, jak vypadá slunce fakt. Když už jsem spala doma, jela jsem přes město na kole za ranní mlhy a domů pozdě po půlnoci, někdy to prostě nevyšlo a upadla jsem do kómatu přímo u kluků.

Takový to, že večer před velkou zkouškou už máte kašlat na všechno, vypnout.. Hm, ne. Nestíhačky. Když kluci dva dny před mým dnem D zjistili, kolik okruhů mi ještě zbývá projít, nelítostně mi sebrali i papíry, na který jsem si vypisovala podstatný věci, že prostě už není čas dělat to pořádně.

„Se na to nedokážu bez toho přepisování soustředit!“
„Musíš tyvole, MUSÍŠ, jinak to prostě už nejde!“ 

Tak jako – učila jsem se do jedný ráno, na pátou budík, ještě ve vlaku něco dočíst, ještě na chodbě před zkušební místností něco dočíst.. No, nestihla jsem to ani tak xD Naštěstí jsem dva dny předem měla vybraný, že si vytáhnu životní cyklus podniku z podnikovky/financí a z managementu motivaci. Marketing/spotřebko jsem nějak neměla preferenci, ačkoli z toho spousta lidí šílela, nějak jsem měla pocit, že se to dá okecat všechno podobně :D

„Děláš si prdel? Vzít si na státnice kamenný vejce a růžovýho dinosaura, to fakt můžeš udělat jenom ty,“ povidal týpek ve škole xD Vím, proč to dělám.

Pár lidí mi drželo palce, mockrát díky za to. Určitě máte prsty v mým úspěchu :) Kluci byli nejvíc boží, jak mi fandili v přímým přenosu. Jsem byla první vlaštovka, žejo. Nikdo nevěděl, co bude.

Vejce, dinosaur a bizon z kindervajíčka v levý ruce, pravou musim ukočírovat ajsik a ten papír, co vás bez něj nenechaj dělat státnice, ale jeho zfalšování by bylo otázkou asi tak 30 vteřin v PSku (a kterej jsem se bála nejvíc na světě, že zapomenu někde, protože se znám). postupně vybírám z každý ze tří hromádek lísteček s otázkou a nemam odvahu se na ně podívat, dokud si nesehnu na místo, kde si mám udělat přípravu. Hah. Životní cyklus podniku, osobnost manažera, distribuce jako marketingový nástroj. OMG. Asi nejlepší otázky, který jsem mohla mít. Jsem s tím počítala ale, no. Za všechny ty výjeby za celý studium, zasloužený. Hlavně poslední tejden jsem měla za všechny dobrý skutky takovou karmu, že nás dvakrát pokladní v Penny volala, ať jdeme dopředu na začátek fronty, že toho proti ostatním lidem máme málo. A tak xD Jasně, mohli mě vykotlit a vykotlili by mě na kde čem, ale tak nějak jsem počítaka s tím, že to půjde dobře, nebyla jiná možnost ani, než doufat. To strašně vytlemili lidi na chodbě, jak jsem vylítla úsměvem od ucha k uchu, s hlasitým „YES!“ s takovým tím, jak si zatáhnete pěstí k pasu. Sice jsem nevěděla v tu chvíli oficiálně, jestli teda „jo,“ ale dobrej pocit prostě. Všichni vylejzali jak zmoklý slepice, i když si tahali taky fajn otázky. Proč prostě, lidi?

Protože jsem šla na řadu poslední před „vyhlášením výsledků“ naší první půlky, měla jsem to za pár. „A kdo už máte obhájenou bakalářskou práci?“ Čtyři z pěti rukou nahoře, včetně mojí.. „Tak vám gratulujeme, bakaláři!“ 

HELL YEAHHH!

Svoboda. Ani ne nějaká euforická radost v ten moment, ale takovej správnej pocit zadostiučinění.

Na dlouhou dobu poslední oběd s Terezou, se kterou jsme to celý tři roky, už od druhýho dne v nový škole táhly spolu, když jsme se náhodně potkaly na jedný přednášce a zjistily, že máme stejnej rozvrh.

Stejnej den státnicovali i Honza s Janou, lidi z ČVUTu, který jsem kdysi v prváku poznala díky Tomášovi. Správnej den na to jít poprvý na Vltavu na šlapadlo. Nechtěli labuť, ale prej teda když si to hodně přeju.. Cestou ještě letíme do My, protože na to, jaká byla ráno kosa na trenčkot, tak odpoledne asi 30 stupňů a máme všichni trochu ne-zrovna-šlapadlovej společenskej oděv. S Janou čapnem každá první šaty (Jana. Šaty. Jana. Šaty!), Honza nějaký šortky, což v kombinaci s košilí a kravatou působí, jakože někde ztratil kalhoty, cestou se k nám přidá ještě Štěpán, zmrzlina s nutellou z Bageterie, Bohemka a labuť. Boží letní odpoledne a správně vygumováno.

Na nádru na mě čekaj kluci, výjimečně na zmrzku o dvě hodiny pozdějš, až se mnou. Z okýnka mávaj á dvojkovým plakátem s „Bc. Lucie K.“ a já je miluju ještě víc, než doteď :)

„A vidělas vůbec židli?“
„Jste mi opravili to kolečko?“
„Jaký kolečko…?“

Druhej den začínám se svým nekonečným to-do listem, kterej jsem nashromáždila za poslední dva tejdny. Odpovědět na mejly. Zavolat zpět na tisíckrát ignorovaný hovory. Přeinstalovat už absolutně nepoužitelnej macbook s 300 mb volnýho místa na disku. Pořád v baru, jakoby se nic nezměnilo, přišlo pár gratulací a dotazů, jestli teda párty párty, ale není zatím moc co oslavovat, teprv čtvrtina úspěchu, žejo.

Ve čtvrtek ráno vezu vyklepanýho Adama do Prahy, to má i s osobním řidičem – si někdo žije! :D Čekání je dlouhý. Po hodině začínají i kluci plašit na hromadným chatu, co jako teda bude, ať podávám nějaký info – těžko, když sama nevím, naštěstí se nám povedlo najít rozpis a zjistili jsme, že má ještě pět minut, tak stepuju na místě, kde mě nechal, kolem se postupně schází další, co jdou na řadu později, když najednou slyšim hlasitý: „JOOOOOO!“ asi o dvě patra vejš. Impy!! Strašně poznam, žejo, píšu hnedka, že určitě dobrý, během dalších třiceti vteřin to mam potvrzený běžícím Bc. Adamem s rozzářenym úsměvem od ucha k uchu.

Oslavnej taneček kolem auta, poloviční převlečení do zevláckýho „outfitu“ („Jsem Bc., mrdat!“), prásácká oslavná snídaně v Sbuxu na Hradě, kus pěšky přes zahrady – zvykat si zase trochu na sluneční světlo, vybírání knížek za odměnu v NeoLuxoru… máme spoustu času totiž po rychlý domluvě s Honzou:

„Jdeš odpo Tomášovi na ty státnice?“
„No, on mi říkal, že mě tam nechce, až to posere…“
„Jó, no, nám taky… tak 14.40 na FELu?“
„Koupim cestou šampus!“ 

Nechtěl nás tam nikoho. Předali jsme talismánky a tvářili se, že mizíme, jen co si dopijem pití ve studovně na FELu. Krátkej powersleep na stole mezi Tomášovým odchodem „na věc“ a odpožděným příchodem Honzy. Nečekáme moc dlouho na hodně stručnou smsku „C“ (A co, že je stručká, je to tam!!!!), berem láhve a běžíme před vchod do budovy školy. Tomáš vychází, jak je sám, tak se nějak extra neraduje, čumí do mobilu, navíc má kšiltovku, takže vůbec neví. Nenatlakovatelný teplý šumivý vína, sprcha!

„Jsem čekal, že tu prostě nasednu do auta a jedu domu. Mam vás rád, zmrdi!“ 

„Tak ještě Jura a můžete si to vaše skupinový učení nechat patentovat, co?“

Víkendový čekání je dlouhý. Strašně si přejem to mít za sebou komplet. V neděli večer už to nevydržíme a otvíráme si lahev stáčený pálavy doma, nervy, ale Jura je najetej, nepochybujem’ a oslavně kupujeme všem domény jako překvápko. Tajně makám na fórovejch Bc. vizitkách (euforie, no, samozřejmě, že nemáme v plánu ty tituly používat :D), v pondělí přes den vyzvedáváme barový razítko (nejlepší stejně, miluju razítka)…

V pondělí 23.6. se stal Jura posledním Pokémonem do sbírky, úspěch 4/4, hell yeah!!

Ok, to znamená, že máme asi hodinu, než přijede domů, abysme udělali ty weby. Ty weby na ty domény, co jsme koupili den předtím. A máme svolanou párty, který se má včetně nás čtyř účastnit šest lidí, takže nás to nějak extra nevzrušuje, ale najednou je osum a v bytě čítajícím čtyři kancelářský židle posedává po zemi dobrých  dvanáct lidí, seems legit. Přesun do kasína, který je asi tři minuty od baru, strategická poloha. Popsaný čela, orazítkovaný ruce, apírový korunky pro všechny nový bakaláře (bylo fakt co slavit, nakonec to dalo během posledních 7 dnů 7 zúčastněných) i nebakaláře, lihovkový tetování všude, štrykedyke, policie. Spousta lidí spících na zemi. V šest ráno se pomalu začínají probouzet, odcházej všichni na vlak, na pěší zónu před barem svítí sluníčko a všichni se usmívaj, i když byste čekali, že jim bude fakt blbě. Nejlepší oslava, jakou jste si mohli představit.

Druhá, komornější oslava ve čtvrtek v Čestru, kterej jsme si slibovali za úspěšně zvládnutý tituly snad tři čtvrtě roku (musíte se mi furt na co těšit, žejo). A fakt the end of an era. Trošku smutný nakonec asi i.

Takže náš recept na bakaláře? Změna prostředí, kofeinový tablety, noční t-boxy (krabičky s gyros masem), plný hlavy plánů a zmrzlina. Rivotril je taky dobrej kámoš, potvrzujeme hromadně. Okolí, který vás prostě nechá porvat se s tím po svým („Já nevim, jak ti pomoct, jestli se tě ptát, jak to jde, utěšovat, nebo na tebe radši nemluvit…“) - díky mami a tati, dík Nat, že se mnou poslední dva dny nemluvila, protože mi to dalo hodně času navíc a sama bych se tak rozhodnout nezvládla, a dík všem, co na nás mysleli. Ale hlavně kamarádi, co v tom jedou s váma, co vám udělaj sto osumdesátý kafe a cestou pro něj namasírujou krk, co vás nenechaj vyčerpaný spát přes den dýl než dvacet minut v kuse. Morálka. Fakt jo. Byly to zatím asi psychicky nejnáročnější dva měsíce v našich životech, stálo nás to hodně sebezapření a nevim, jestli bych to bez vás dokázala nebo ne, ale takhle to bylo výborný a nikdy nezapomenu na to, jak jsme to zase spolu zvládli <3 …a tohle byl jen začátek.

June 22, Sunday

Category : life & stories

Lidi, mám se nejlíp na světě.

Poslední tři měsíce utekly tak, že jsem seriózně ani nemrkla. Hodně času jsem věnovala škole, o tom napíšu pozdějš. Ale hlavně – spousta zážitků zase. Courala jsem se po nocích po Vítkově, Vyšehradě, snídala na Petříně, sem tam běhala (hodně na hraně kolapsu) schody na Hostibejku, výletila po Pokličkách, Kokoříně, Řípu (několikrát), jedla miliardy výbornejch obědů v Iluzích, byla na cheesecake festivalu, 4x v Ikea, párkrát se zničit v posilovně, na koncertech Skyline, Fixy a Lucie, snědla 45638 konzerv tuňáka, protože u kluků v bytě není možnost cokoli uvařit, odstartovala svojí první (a snad ne poslední) výstavu (společnou s dalšími pár skvělými lidmi), zabalila a poslala tuny tubusů s plakátama a myslím, že zatím nikomu jinej, než si objednal, trávila 93 % času s klukama v jednom baru nebo v druhým baru, zmalovala 4657 papírů mýma 7 štětcovýma fixama, začala se učit víc koukat na ceny jídla (protože jídlo je SAKRA drahý), vypila víc kafe, než za celej dosavadní život dohromady, opravila žaluzie.. Roční tour po pražských cheesecakes jsme zakončili tím nejlepším z nejlepšího v Café Savoy, vezli najednou v Golfu tři lidi, dvě matrace, rám stolu, dvě peřiny, dva polštáře a milion serepetiček okolo, první noc v novým bytě a díky, že jsem u toho mohla být.. A nevím dál teď zrovna :) Moc všeho prostě <3

žvejky se žvejkovou příchutí

„S Prahou a bez ryb.“

„Miluju epický západy slunce nad Kaučukem.“

„To je sweet, jak to pořád nosíš.“

„Hjustne, zdá se mi, že ztrácíme kontakt.“

„Klínovec, to je tam, jak jsem se zrakvil?“
„Asi jo, to by sedělo, Klínovec, klíční kost…“
„To jestli máš podle toho, tak k nám na chatu nikdy nejedeš, tam se to totiž jmenuje Hrob!“ 

Třeba pátek. Vstát brzo, budím se většinou ještě před budíkem po asi nezdravě krátký době spaní, což často znamená nutnost nějakýho powersleepu během dne, ale tohle zrovna mi nedělá vážně problém, hodně jsem si zvykla na to. Budím se brzo a se strašně dobrou náladou, tak co víc si přát, Proběhnout si úplně jinej okruh, než běžně, po týdnu pauzy se mi neběželo zrovna nejlíp.. „Jsem si oddělal trenéra? Blbý, co? :D“ Ale endorfiny. Dopoledne práce na novým projektu, úplně pure happiness moct se zase vrhnout do navrhování něčeho novýho bez neustálých výčitek, že byste měli dělat školu. Oběd z mikrovlnky a schůzka ohledně jiný práce. Trochu z ruky a domlouval mi to Adam, tak se mnou i jel a ptali jsme se, kam bysme se mohli v okolí podívat, když už jsme jeli, ať máme trochu nějakej výlet.. „Tak jeďte do Lán, tam bude hezky.“ Shodli jsme se na tom, že v Lánech jsme oba byli naposled před minimálně patnácti lety, tak že pojedeme. Po sedmi hodinách bez jídla umírám hlady, kupuju si nějaký lepší párky a krabičku rajčat k obědu v malým obchůdku kousek od parku a že teda jdeme. Zavřeno. Okay, proč ne. Jsme čerství bakaláři, nic nutně nemusíme, můžem se  úplně beztrestně courat za zdí parku a polem, jíst neumytý rajčata, mít mokrý kalhoty od vysokýho obilí z toho, když se snažíme prodrat k divoký třešni, a boty od bahna, snažit se na třešně přilákat lamy s obrovskýma krásnýma hnědýma očima (lamy třešně nejedí, pozn. red.), přivízt Juroj z Tuchlovic na nervy nejlepší zmrzlinu na světě a mít už druhej den vybitej vypnutej telefon.

„Procházka? Co to, sakra, je?“

Bažák a knírač na steroidech.

„Pocem, pocem…!“
„Có?“
chytá mě za ramena
„Mám pro tebe seriózní  návrh…“ (chvilka ticha a napětí) „Zahrajem si Dobyvatele?“ xDDDD

#milacci

Rozlučka s Élou

Nebo dnešek. Dnešek byl boží boží boží, kreativní a i když u celej u počítače, tak z něj mám skvělej pocit. Jsem už neskutečně unavená, ale když to nedopíšu teď, tak už asi nikdy, a skončí to stejně jako těch dalších 6 konceptů, který jsem si uložila za poslední dva měsíce. Dopoledne jsem opět byla odhodlaná věnovat se nutný práci, ke který jsem se nakonec taky dostala, vizitka a razítko hotový a odeslaný, maily zodpovězený, ale vymyslela nebo začala jsem u toho třicet dalších věcí. Takový to nadšení, že vůbec nevíte, co dřív. Strávila jsem snad tři hodiny děláním jedný ilustrace fakt ÚPLNĚ jakože fakt jen pro srandu, mohla jsem klidně si uložit první obrázek, kterej by mi vypliv google, ale illustratorovala a photoshopila jsem náš vlastní donut. Donut-donate-tlačítko. DONUTE. Vtípek, ze kterýho jsem, když jsem ho vysvětlovala klukům, začala brečet smíchy. Ok, asi to úplně vtipný není, ale v tu chvíli prostě.. To znáte. „Tyvole, ta holka je fakt labil, co?“ Nakreslený barový razítko, který musím zejtra hned ráno překreslit do křivek, abysme si ho mohli nechat co nejdřív udělat. Chvíle čtení. Miluju papírový knížky. A občas si čte i někdo další, což je úplně nezvyk. Další nakreslená skica, jen tak, abych si trochu procvičila ruce. Kluci si večer vymysleli „pětiminutovej projekt“, než půjdem spát, a proto jsme přes hodinu všichni na něčem makali s tím, že je to asi ve 30 %, kdoví jestli :D Tomáš hlavně na hardwaru a něco blbnul s Arduinem, Adam začal s iOS appkou, já jsem připravila ikony pro Android i iOS, který zítra dodělám ve všech potřebných formátech, a androidí appka čeká na Juru na zítra, až odstátnicuje. Má to naplánovaný už pěkně od nás, hoch :D A protože domén není nikdy dost, koupili jsme za odměnu daší domény.

Hvězdář a Nahá.

Výstava je pořád aktuální, kdybyste přemýšleli, kam si v okolí Prahy na výlet – do konce srpna bude otevřená v galerii Orchidea nad adrese Požárníků 38, Horoměřice (autobusem 15 minut z Dejvic). Vernisáž se, myslím, povedla, Jára s Ondrou se postarali o bezkonkurenční úvodní představení, jen jsme trochu podcenili sílu publila tím, když jsme si řekli, že my sami nic říkat nebudeme, takže jsme si žádný „proslov“ nepřipravili a pak jsme museli dost improvizovat, protože odvolání na naši „nástěnku“ lidem úplně nestačilo. Ale  podařilo se nám zařídit nakonec kvalitní tisk fotek na kapa desky, jídlo bylo super a celkově další přínosná zkušenost. Jen ta příprava byla trochu náročnější, než jsme čekali, v půl jedenáctý naše snahy komentoval pan starosta slovy: „Mládeži, dělejte, co děláte, jako aranžéři byste se asi neuživili.“ :D

Ještě jsem vám chtěla říct o jedný skupince kluků, co je s úderem letního volna už potřetí v sedlech. Sleduju jejich cyklo „výlety“ od samýho pomaturitního začátku a nepřestávají mě udivovat, už Chorvatsko jsem (jako někdo, koho 80 km na školním sportovním kurzu odrovnalo na další dva dny) nechápala, ale Praha – Lisabon? Fakt? Po týdnu jízdy jsou kluci ve čtvrtině cesty, klobouk dolů a držím palce, ať se jim závažný (bez menších komplikací by samozřejmě nebyly takový zážitky :D ) problémy vyhnou velkým obloukem a dosáhnou svýho cíle. Jestli chcete vědět víc, sledujte a podpořte Jedeme k mo (degenerace Barem) K moři na kole!

Plány na léto nabraly na obrátkách.

Každá zeď se dá zbourat.

Mějte se aspoň z poloviny tak dobře jako já a užívejte si první letní dny.

May 23, Friday

Category : do, make, create, life & stories, stuff

Hoši, je to tu! Oficiálně jsme s Natáličkou spustily náš novej projekt, Číča v kleci! Je mi ctí vás seznámit :)

Asi víte docela, že obě milujeme hezký věci, grafika nás baví / živí a z tun lístečků s motivačními texty, oblíbenými citáty a hláškami, kterýma mám oblepenej pokoj, se občas něco dostaly i sem. Když budu mluvit za sebe, docela dlouho už mi chybělo udělat si něco „jen tak, pro sebe“, jako dřív, vždycky jsem to vytěsnila s tím, že jsou důležitější věci. Tohle je úplně perfektní možnost, jak si užít vytváření něčeho podle sebe s tím, že doufáme, že pomůžeme a uděláme radost spoustě dalších lidí. Jak píšeme na úvodní stránce webu – neviset mi v pokoji Nefňukej a makej, kdoví, jestli bysme to v jednu z těch probdělejch nocí nad připravováním e-shopu nevzdaly :)

Připravily jsme pro začátek deset designů s různými motivačními či k-nějaký-aktivitě-nakopávajícími hesly v češtině, protože čeština je hezká a naše, protože to je mnohem větší výzva.. Navíc sehnat něco, co vypadá (podle našeho názoru) použitelně a zároveň česky je dost problém. Kvalita materiálu i tisku je výborná, takže pokud si vyberete z nabízených motivů, ani zpracování vás následně nezklame a cenu uznáte za odpovídající nebo dokonce nízkou.  Snažily jsme se. Navíc poštovné pro začátek zatáhnem za vás.

Každý like a share potěší, objednávka o to víc! Klidně nám do poznámky napište, odkud jste se o Číče dozvěděli, budeme rády, když budeme vědět, že naše výrobky zdobí stěnu některého z čtenářů našich blogů :)

Číča v kleci
Facebook Číča v kleci
Instagram @cicavkleci

May 20, Tuesday

Category : life & stories

Jsem vám vůbec neříkala, jakej jsem technik. Neboť můj ubohý telefon, který mě dováděl k šílenství posledních tři čtvrtě roku, opravdu odešel do věčných lovišť, bylo na čase pořídit náhradu. Protože vím, jakou trvanlivost mají telefony v mým vlastnictví, absolutně jsem zamítla investovat nějakou pětimístnou částku. A tak jsem si to vymyslela tak, že mi Káťa doveze iPhone 4S, což je podle mě takovej hezkej kompromis ceny a výkonu, z UK. Bohužel při jeho snaze „něco maličko poštelovat“ se ale z funkčního telefonu v perfektním stavu stalo cosi nepoužitelného a přede mnou tak vyvstala mise vydat se kamsi do ghetta na Krymskou pro náhradní displej a pustit se do operace. Vyfasovala jsem k tomu od něj krásnou sadu duhovejch šroubováčků, bez kterých bych u toho umřela (DĚKUJU, moje nervy též!), snažila se nemyslet na to, že hrozí, že tu hromádků šroubečků a součástek možná budu moct sesunout rovnou do koše a operovala a operovala, až jsem najednou hrdou majitelkou dalšího jablka. Happy end <3

Výhodou toho, že jsem do toho spadla takhle po hlavě, je to, že až roztřískám displej, nebudu jeho výměnu odkládat do nekonečna jako u svých předchozích dvou telefonů, ale prostě půjdu, koupím někde za litr displej a během hodiny ho budu mít vyměněnej. A čau.

Dneska jsem si uběhla rekord na vzdálenost v kuse, 12,3 km. Úplně omylem, zaposlouchala jsem se a zapomněla se otočit na běžným místě. Doteď bych nevěřila, že se to může stát :D Předvčerejší běh byl sice kratší, ale záživnej. Trochu pršelo, všude byla spousta kaluží a spousta slimáků. Na druhým kilometru nevím, co se stalo, ale úplně taková endorfinová facka, fakt instatní štěstí, jak kdyby mi někdo něco píchnul. Nechápala jsem. Se sílícím deštěm mě tenhle „lítám si“ pocit přecházel a prostě si tak běžím a snažím se nešlápnout ani do louže, ani na slimáka, což je občas trochu složitý, když najednou na šestým kilometru mi do uší začíná hrát „něco“. „I’m blue, dabadeedabadaa.“ To ne xDDDDDD Vyprsknu smíchy. Úplně stejná situace, jako když jsme s N. v listopadu poslouchaly v autě v dešti Flashdance. „Tos sakra přehnala, Kesido,“ proběhne mi hlavou a přidám si zvuk, když už, tak pořádně :D

Pár desítek kilometrů mi sice ještě chybí, ale svatosvatě slibuju, že to pětikilo mi do konce světa na Runkeeperu svítit bude. 90 % done. To, co jsem naběhala doteď, mě stálo dost energie, času a občas i přemlouvání, protože jakmile z toho člověk jednou vypadne, je zle, ale dalo mi to neporovnatelně víc :) Nechápu, proč jsem posledních pár tejdnů byla línej debil.

Úkol na následující období je jasný. Nepodcenit a nevyprokrastinovat přípravu na státnice, dokud je čas, nemůžu si dovolit se na deset dnů na poslední chvíli někam zavřít před světem a „prostě se to naučit“. Budu potřebovat pořád fungovat i jinak. Mojí velkou výhodou je to, že prokrastinuju celkem produktivně. Mám neustále rozdělaných tolik dlouhodobějších věcí, že sice od jedný zrovna uteču, když mě přestane bavit, ale ve většině případů k nějaký jiný potřebný. A nebo alespoň k něčemu, co sice tak nutný není, ale něco mi to dává. No, plán je (byl?) začít se učit průběžně. V sobotu. Je noc z  pondělí na úterý. Ne, že bych to viděla. Bakalářku mám odevzdanou, takovej mezník docela. Šílená byrokracie, hodněkrát jsem nenáviděla svět. Ale vedoucí se to líbí, oponentovi se to líbí, tak snad 9. června večer, po obhajobě, budu instalovat výstavu s pocitem zadostiučinění a né uřvaná vzteky :)

Když jsem před šesti hodinama jela po-dlouhý-době-prvním teplým večerem na kole na schůzku kvůli výstavě a do očí mi svítilo zapadající slunce, napadlo mě něco, co jsem FAKT chtěla si sem napsat a říkala jsem si, že jakmile na semaforu zastavím, musím si to napsat do telefonu, jinak to zapomenu. Dvě krátká věty to byly. Jenže na semaforu nefungovalo takový to tlačítko pro chodce, já jsem gestikulovala na Betty se psem, která stála na druhý straně a obě jsme jak trubky nechaly projet dvakrát auta, než jsme se rozhodly přejít na červenou. A mezitím jsem zapomněla, že jsem si chtěla něco napsat a za dvě hodiny, než jsem si vzpomněla, že jsem si něco chtěla napsat, jsem zase zapomněla, co to mělo bejt. ACHJO.

Evernote, štětcový fixy a centropen jsou v poslední době nejlepší kámo.

Děláme na něčem celý dny. A děláme u toho kraviny. Close enough? xD

Vyprávěla jsem vám už, jak jsem si rozsekla ruku pumpičkou na kolo?

May 16, Friday

Category : life & stories

Občas věci, který děláte, vyžadujou (o hodně) víc energie, než jste původně předpokládali.

Takový to, jak každej den naivně věříte, že to už klapne, že si to odškrtnete a třeba se fakt už po třech tejdnech se spánkovým průměrem čtyři hodiny za noc vyspíte… A další noc znova ve stejným složení sedíme u Jury “v baru”, topíme si klimatizací a snažíme se spasit svět. Nebo aspoň sami sebe. Takový to, jak se s pocitama kombinujícíma bezmoc a zoufalství díváte do notebooku, nic se neposunulo už pěknejch pár desítek minut, netušíte, co dalšího ještě zkusit, abyste dosáhli toho, co potřebujete nebo co je vyžadováno nějakou vyšší mocí, a jste skálopevně přesvědčení o tom, že ani když přemůžete všechny výčitky a půjdete si na pár hodin lehnout, nic se nezlepší a ráno výkonnější nebudete.

Za posledních pár týdnů bylo i pár skvělech chvil, kdy jsem na všechno zapomněla a žila perfektním okamžikem, bohužel byly následně vykoupený slušným zlem. Stojí to za to.

Některý dny se pak světlý chvilky omezily na pár minut kolem čtvrtý a devátý večer, kdy jsme měli nárok naskákat do auta, shodnout se na tom, kdo zrovna platí, objednat čtyři T-boxy bez dalšího upřesňování, protože pán z kebabu si to pamatuje od naší druhý návštěvy z milionu, v rámci možností se celkem neprasácky a relativně za pár korun najíst a dokonce do sebe dostat i nějakou zeleninu.

Trochu problém je v tom, že lidi, který by vás mohli obejmout, najednou nejsou k dispozici a nebo to objetí potřebujou možná ještě o něco víc než vy. Ono to vždycky zatím dopadlo. Ale nechci si představovat, co se stane, až to jednou FAKT nevyjde. Bojim se totiž mnohem víc, než těch “oficiálních” následků toho, že nás to prostě zlomí.

Den ode dne vypadáme vždycky o něco hůř. Zombie mode on.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale o tom muj život není. Masochisticky si tohle dělám sama, vědomě, vím o tom. Jenom jsem potřebovala chvíli mluvit. Pomáhá to skoro vždycky, jenom mi trvalo roky, než jsem si to uvědomila a začala na tom pracovat.

Touha neustále vyhrávat sám nad sebou. Možná taky trošku nemoc. Ale to si všichni přiznáváme těžko, že?

Udělala jsem chybu, že jsem odsunula na druhou kolej poměrně náročný a celkem častý sportování, na který jsem si zvykla pár měsíců zpátky. S tím, že bych prostě měla ten čas věnovat důležitějším věcem. Teď si jsem skoro jistá, že to, že jsem na sebe někde uvnitř mohla bejt trochu hrdá za to, že jsem v sobě našla sílu trénovat (a rostoucí sílu pociťovala i fyzicky), mělo pozitivní vliv a pomáhalo mi to držet se nějak v normě, ne se nechat semlít do týhle hrůzy.

PROBER SE.

A uvědom si, že 800 mg kofeinu je hodně.

Desetikilometrovej běh zafungoval jako profackování. Je v nás ve všech mnohem víc, než si myslíme.

Mám i pár veselejších stories, tak stay tunned.