NZ life, travels

Be humble

posted by cassidy on 2015-07-05 at 2.22 PM, 0 comments

Díky našim inzerátům, ve kterých jsme se snažili prodat nějaké nářadí a vybavení, které nám přebývalo hlavně z výroby surfu, nás kontaktovali dva čeští cestovatelé, kteří žijou v Keri Keri a zrovna na tenhle víkend měli naplánovaný výlet do Aucklandu. I když nakonec kluci nářadí nevydealovali, domluvili jsme se, že zajdeme alespoň na kávu. Po víc než měsíci to byli první lidi, na které se dalo mluvit česky, docela jsme si změnu užívali a z rychlýho kafe nakonec byla nakonec skvěle strávená sobota.

Probrali jsme zážitky, očekávání v porovnání s realitou, vyměnili jsme si spoustu praktických informací, zatímco oni si pohrávají s myšlenkou, jestli se nevydat v dohledné době na Jižní ostrov, o kterém jsme věděli spoustu my, na oplátku jsme dostali cenný rady ohledně trekování v Nepálu. Nebudu předbíhat, ale řekněme, že se velmi pravděpodobně budou jednou hodit :)

2015-07-04 11.09.47-1Věřili byste, že bydlíme jen kousek od centra nějvětší novozélandský metropole?

Chtěli se podívat na “víš, takový ten nejznámější výhled na Auckland” – na One Tree Hill, nicméně seděli jsme v tu chvíli v kavárně, odkud je snad jen pár desítek metrů k začátku cestičky na jiný “kopec” – trávou porostlý kráter sopky známý jako Mt Eden Domain. Z původně mlhavého rána se nakonec udělal hezký den a za patnáct minut nenáročného výšlapu jsme byli odměnění výhledem na Auckland do všech čtyř světových stran. Tyhle kopce a sopky rozházené mezi zástavbou mě fascinují a mám je hodně ráda. Vždycky, když stojím nahoře, vlasy mi cuchá vítr, na chvíli pár vteřin se zastaví čas a dýchne na mě absolutní klid a mír.

Moc ráda potkávám lidi, co cestují, všichni mají spoustu příběhů, historek a zážitků a nestane se, že by náhodou řeč stála a je tak zajímavý slyšet všech těch osudech. Ještě lepší je ale potkat někoho, s kým si doopravdy sednete lidsky, kdo má podobný přístup a pohled na život. Chápu, že jsme každý jiný, jedinečný a rozhodně máme jiné priority – i když se ráda bavím (kdo ne?), propařený noci a komerční atrakce jsou věci, který v mým životě moc prostoru nemají a z toho, co občas vídám naživo nebo se dočtu při hledání informací v nějakých komentářích myslím, že některým, zejména mladším nebo začínajícím cestovatelům zásadně chybí pokora. A tak mě to včerejší setkání zase tak příjemně naladilo.

A aby to bylo trošku zmatečný, přidávám pár fotek z onoho One Tree Hill, kam jsme vyšplhali před pár týdny :)

2015-05-06 16.10.15-copy

IMAG1153-copy

NZ life, travels

Places to see around Christchurch, New Zealand

posted by cassidy on 2015-06-22 at 11.36 AM, 0 comments

Pár dnů nefungoval web, vím – celou dobu jsem se to snažila napravit. Nejdřív to byla spousta dnů přesvědčování pracovníků supportu Envato marketu o tom, že jsem to opravdu já, kdo se snaží do účtu založenýho z Evropy přihlašovat z NZ, pak o tom, že ať jim systém říká cokoli o tom, že mi verifikační e-maily byly odeslaný, nepřichází. A posledních pár hodin to bylo o tom přepracovat šablonu znovu k obrazu svýmu, teda do tý podoby, na kterou jsme všichni zvyklí. Ale snad už fungujeme a doufám, že to chvíli vydrží :)

Já jsem o tom vůbec nepsala, ale během našich pěti měsíců v Christchurch jsme se snažili využít skoro každý víkend nebo volno k tomu, abychom se někam podívali. Našli jsme si tak oblíbená místa, na která jsme se rádi vraceli, přímo v Christu a sjezdili jsme zajímavosti v celkem dost velkým okruhu. K. nedávno zjistil, že to vůbec nemáme zdokumentovaný – a já jsem si uvědomila, kolik času jsme v poslední době strávila listováním travel blogy, abych nasbírala nový informace o místech, kam se chystáme. Přijde mi, že i kdybych krom toho, že si budu moct zážitky připomenout sama, měla tímhle postem pomoct jen jedinýmu člověku, stojí to za to a trochu tak vrátím světu nějaký informace :) A tak jsem slíbila, že to alespoň stručně sepíšu a jestli zrovna přemýšlíte, kam na výlet z Christchurch, snad najdete nějakou inspiraci a místo, kde jste ještě nebyli.

christchurch_s

[edit] Stručně to nepůjde. Nebo alepsoň ne rychle a snadno. Po dvou hodinách psaní mám sekci Christchurch a alespoň vyjmenovaný ostatní místa, který bych ráda zmínila. Kdy jsme tohle všechno stihli? [/edit]

Dám tu abecední seznam toho, o čem budu psát, pro představu a lepší orientaci: Akaroa, Castle Hill, Cave Stream, Diamond Harbour, Hagley Park, Hanmer Springs, Kaikoura, Lake Coleridge, Lake Tekapo a Pukaki, New Brighton Beach, Rangitata, Scarborough Beach, Tasman Glacier, Taylors Mistake, Temple Basin, Victoria Park, Waimakariri River

— PŘÍMO V CHRISTCHURCH (pod hodinu autem)

Victoria Park
Vysílač tyčící se nad městem nepřehlédnete. Blízko něj, na vrcholcích hor, se rozprostírá rezervace Victoria park. Místo, ze kterýho na vás dejchne klid a mír, když odsud budete sledovat nádhernej západ slunce a podvečerní město, na který se pomalu snáší z hor mlha. Ještě trochu hezčí výhled je přímo od vysílače, ale vyražte včas – ten sprint do prudkýho kopce, kdy jsem vážně myslela, že to je poslední, co v životě udělám, bych nikomu nepřála :) Na druhou stranu, směrem od města, se vám rozprostře výhled na zátoku a přístav Lyttelton a za letního večera má tohle místo prostě atmosféru.

Na stejné místo jsme vyrazili i o Silvestra s geniálním nápadem sledovat odtamtud o půlnoci ohňostroje. Jenže nám nikdo neřekl, že ohňostroje a rachejtle na Zélandu na Nový rok nějak výrazně nefrčí a ten jediný hlavní v Hagley Parku v centru města zrovna zakrývaly nějaké stromy. To nebylo chytrý.

DSC_0602

DSC_0648

DSC_0277

Taylors Mistake
Zátoka Taylors Mistake je známá jako ráj surfařů v Christchurch, ale za návštěvu určitě stojí i pokud prknem nedisponujete. My jsme procházkou po skalách podél zátoky strávili dopoledne na Štědrý den. Cestou zpět jsme u pláže nasbírali velký mušle, který si kluci užili jako součást štědrovečerní večeře, takže i to může být důvod, proč se tam podívat.

DSC_9837

DSC_9836

DSC_9820

DSC_9756

Východ slunce
Občas se vyplatí si přivstat, já mám tu atmosféru, jakou mají místa za brzkýho rána neskutečně ráda (ať už jsme šli na Sněžku 1, na Sněžku 2 nebo zažili liduprázdný Bangkok, když jsme vydali se ve čtyři ráno na desetikilometrový okruh k chrámu Wat Arun). Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi víc líbilo pozorovat ho z hor nad Scarborough Beach, kdy máte celý probouzející se město jako na dlani nebo z New Brighton Beach, kdy podívanou doplňovalo zpěněný ranní moře. Asi musíte prostě dvarkát. Teplá velká mikina, čaj v KeepCupu a něco malýho k snídani s sebou a to vstávání bolí mnohem míň :)

DSC_2530

DSC_1568

Hagley Park
Obrovský park v centru města si mě až neuvěřitelně získal. Kdybych mohla, chodila bych tam snad každý den. Je tam toho tolik k vidění a při každý návštěvě jsem narazila na něco, co jsem předtím nepostřehla nebo na to jednoduše nenarazila ve změti cestiček. Kdybych měla vybrat nejoblíbenější místa, byl by to World Peace Bell, japonský jezírko, u kterýho jsem potichu pustila relaxační hudbu a vzpomínala asi nejkouzelnější místo, na kterým jsem kdy byla, a obrovský eukalyptus.

Sport
Pokud rádi sportujete, v Christu je spousta tenisových kurtů, které můžete mimo pár hodin, kdy jsou zamluvené pro lekce, využívat úplně zdarma bez nutnosti jakékoli registrace, rezervace – prostře přijdete a hrajete. Jirka si občas chodil pinknout beach volleyball s převážně českou bandou na hřiště u New Brighton Beach. Alespoň malý park pro vyběhnutí najde ve svém sousedství snad každý. U některých škol se nachází volně přístupná outdoorová “hřiště pro dospělý” / “workout hřiště”, překážky, hrazdy, jednoduchý vybavení, na kterém si můžete zacvičit (nám se líbilo to na North Parade, přímo mezi Shirley Boys’ High School a Shirley Intermediate School). Oprašte skate nebo bmx skilly z mládí, ve městě je spousta menších a pár větších skateparků a díky tomu, že město je úplná placka, je úplně ideální na přepravu na longboardech nebo kolech, která koupíte při troše hledání za dobrou cenu v zastavárnách (pátrejte po názvech jako pawn shop nebo cash converters). Při kupování kola vezměte rovnou helmu, na Zélandu jsou povinné pro všechny bez rozdílu.

— TROŠKU DÁL (1 – 2 hodiny autem)
Akaroa
Akaroa je asi nejznámější městečko na poloostově sopečného původu, Banks Peninsule. Život tam běží ještě o trochu pomaleji než v Christchurch, který pro nás i tak měl spíš relaxační tempo. Městečko žije zejména z turistického ruchu, v ulici lemující pobřeží najdete několik příjemných barů a restaurací (hodně jsme si pochutnali v thajské a na kávu/pivo jsme si zašli do HarBaru se skvělým výhledem – od moře už nás nedělila ani úzká silnička), užijete si výhledy na záliv z jednoho z mnoha dřevěných mol, můžete se odsud vydat na plavbu lodí za delfíny (nebo s nimi dokonce plavat) a nebo se vypravit na některý z mnoha párhodinových treků do hor. Když se rozhodnete pro výšlap, určitě nebudete litovat. My jsme vyrazili na Purple Peak, ale máme trochu podezření, že jsme nakonec vylezli někam jinam. Noaco. Akaroa nás bavila tolik, že jsme se tam následně vrátili ještě dvakrát.

DSC_9294

DSC_9282

Lake Coleridge
Lake Coleridge se nachází ve středozemí západně od Christchurch. Protože jsme v domě před odjezdem nemohli najít žádnou lahev, rozhodli jsme se, že si nějakou vodu koupíme cestou. Nejpozději v tom infocentru, který je značený na mapě. Vítejte na Zélandě, smáli jsme se, když jsme dojeli na pozici “infocentra” a popovídat jsme si mohli maximálně s tou informační tabulí. Vítejte na Zélandě, znělo nám v hlavě, když jsme za poslední hodinu cesty nenarazili absolutně na nic a vodu si vyprahlí jako Sahara nabírali z řeky po přelezení ohrady, přebrodění se bažinami a prodrání se bushí. Rovnou jsem si přitom ošetřila zranění, který jsem utrpěla při příliž těsným kontaktu s trnitým keřem. Byl to jeden z našich prvních zélandských výletů, poučili jsme se :) Peak Hill track ale opět stál za to. Výhled na zářivě tyrskysový jezero nám na chvíli vzal dech. A tabulky o tom, že oblast se vyznačuje náročným klimatem a měli bychom jít nahoru jen dobře vybavení, opět nelhaly. 1240 metrů nad mořem bylo znát nejen na teplotě, v silným větru byl občas fakt problém se udržet na nohách a s plánovaným oběděm jsme si museli počkat, až slezeme trošku níž, do závětří.

10679754_10154905552650204_8672968646676624360_o

DSC_9409

Cave Stream
Když nám Kačka v Blenheim vyprávěla o tom, kam ji vzal přítel, představovali jsme si jeskyni zaplavenou vodou úplně jinak. Rozhodně ne jako půlhodinovou trasu vedoucí černočernou jeskyní v tekoucí vodě, která sahala střídavě od půli lýtek pod prsa. Zážitek na celej život. Nečekaný strašně. Nenapadlo by mě, že podobný místo bude volně přístupný, doporučovaný na výlet, bez průvodce, bez přítomnosti kohokoli, kdo by to měl trošku “na starosti” – a najednou to bylo úplně přirozený se tam vydat a být z toho u vytržení další tři dny.

Mimochodem, vědí, proč doporučují čelovku na osobu. Naše pětičlenná skupinka vybavená přesně dvěma to měla trochu zábavnější. Trasa není fyzicky náročná, schůdná téměř pro každého. Jen je potřeba dát pozor na počasí, hlavně na jaře, když taje sníh v horách, může být neprůchodná nebo nebezpečná. Ale to zjistíte u vchodu, je tam naznačeno, kam nejvýše může sahat hladina, abyste dovnitř mohli. Díky tomu, že ve vodě nic nežije, nejsou kameny porostlé nebo slizké, nekloužou, a nemusíte se bát, že vás ve tmě něco ukousne. My jsme šli v běžeckých teniskách, legínách / kraťasech a mikinách, které jsme si v hlubší vodě vyhrnovali, aby nám nebyla zima v úplně mokrém. Dlouhý nohavice bych doporučila, udělají ve studené vodě rozdíl, slyšela jsem o lidech, co si berou neopreny – v chladnějších dnech věřím, že to není k zahození, ale my jsme na letním sluníčku rozmrzli rychle.

Cestou zpět jsme se zastavili vykoupat v nádherně modré Waimakariri River a kluci vymysleli, že skočí ze skály naproti. My s Nat jsme hodně váhaly. Takový to, že fakt chcete, ale zároveň FAKT strach. Nakonec jsme přebrodily šílenej proud řeky, vyškrábaly se nahoru… A skočily. A byl to zážitek na celej život #2. Šest metrů vypadá o hodně výš, když stojíte nahoře na tý skále (a máte běžně strach z výšek) a klepaly jsme se z toho šoku a adrenalinu ještě hodinu po tom.

10942580_10155159815695204_1414536259557765241_o

unnamed

10937665_10206080073667872_1470329950_n

Castle Hill a Temple Basin
Arthur Pass nabízí spoustu možností na jednodenní i vícedenní výlety. Myslím, že úplně první místo, kam jsme z Christchurch vyjeli, byla právě kombinace Castle Hill, skalního města asi 90 kilometrů od Christu. Ze silnice ho nepřehlédnete, vypadá ale jako pár větších kamenů rozházených na zelené louce. Projděte se blíž, budete překvapení, jak obrovské ve skutečnosti jsou. Dostat se až nahoru byla trošku zkouška na fyzičku, ale alespoň jsme se rozcvičili před strmým výšlapem treku Temple Basin, který startuje ještě o pár desítek kilometrů dál. Začátkem léta jsme si tu sáhli na první (a možná i poslední) novozélandský sníh, koulovačka v tričkách s krátkým rukávem a přismahlýma nosama byla sranda, všudypřítomná voda z tajícího sněhu valící se po cestičce skrz naše boty už tolik ne.

Ať už pojedete od Cave Streamu, z Castle Hill nebo odkudkoli jinud z Arthur Passu, zastavte se v Sheffieldu posilnit se místním Famous pie. Název neklame, jejich pepper steak pie byl určitě jeden z nejlepších, který jsem na Zélandu ochutnala.

DSC_9087

DSC_9168

Diamond Harbour
Vilda přišel jeden den z práce s tím, že objevil skvělý místo, kam pojedeme na výlet, ostrůvek Quail Island, na který nás za pár dolarů sveze loď z přístavu Lyttelton. Tak si tak následující víkend, těsně před Vánoci, kluci sbalí rybářskou výbavu, koupíme lístky na loď, chvíli pozorujeme vzdalující se pobřeží ze zádi… A ta loď nevypadá, že by mířila na Quail Island. S podobným časovým harmonogramem totiž odjížděly lodě i do Diamond Harbour, kam bychom dokázali objet zátoku i autem, ale ono to nakonec bylo úplně jedno – zážitek z jízdy lodí (tuším $11 za zpáteční jízdenku) jsme měli, celodenní čtení a opalování na plážičce v Church Bay splnilo moje očekávání a zážitek o tom, jak Vilda nakonec ulovil žraloka a my měli vyřešenou Štědrovečerní večeři, jsme vyprávěli ještě několik týdnů.

DSC_9658

DSC_9719

DSC_9724
— SPÍŠ NA PŘES NOC (2+ hodiny)
Hanmer Springs
Hanmer Springs je krásný turistický městečko ležící ve vnitrozemí severně, asi dvě hodiny jízdy, od Christchurch. Nejznámější je díky termálním pramenům, které tu objevili už koncem 19. století a vy si je můžete užít v místním (finančně dostupným!) aquaparku.

Vydali jsme se sem během vánočních svátků. Původně jsme chtěli spát pod stanem, což by asi nebyl špatnej nápad, kdybysme ovšem vlastnili stan. 25. prosince bohužel není otevřeno ani v nejvíc super supermarketech a protože se nám nechce zbytečně čekat, jedeme bez něj:
“Přemýšleli jsme, že bysme spali pod širákem. Teda – kluci pod širákem, holky v autě.”
“No, to byste nespali. Tady jsme v lese. Jen se setmí, ze země vylezou takovíhle (ukazuje dobrých pět čísel) brouci a…”
… pokračovat místní paní nemusela.

Pronajímáme si perfektní, poslední volnou, chatičku v Alpine Adventure Holiday Park, v noci sledujeme oblohu úplně obsypanou hvězdami a za pomoci aplikací v telefonech objevujem’ souhvězdí. Takhle malý světelný znečištění jsme pak zažili snad už jen u Lake Tekapo.

Krom odpočinku v termálech nabízí Hanmer Springs samozřejmě spoustu treků do okolí. V horku jsme se vydrápali k Dogstream Waterfall, ledová voda ve vodopádu nás probrala tak, že jsme v sobě objevili sílu v cestě strmě nahoru pokračovat a “prošli” jsme se ještě asi o hodinu dál směrem k vrcholu Mt Isobel.

Na cestě domů si kousek zajedeme, abychom se vykoupali ve Waiau River. Úplnou náhodou stavíme v místě, kde se dá dělat něco úplně božího – skočit do proudu v místě, kde je řeka rozdělená skalnatým “ostrůvkem” na dvě ramena, nechat se unášet tyrkysovou vodou okolo něj, na konci “ostrova” se z vody vyhrabat, oběhnout ostrov – a jet znovu :D Zábava na půl odpoledne.

DSC_9899

DSC_9918

DSC_9864

Tekapo a Pukaki
Do oblasti nejmodřejších jezer na Zélandu, Lake Tekapo a Lake Pukaki jsme vyrazili kempovat hned po Hanmer Springs, taky během vánočních svátků. Každou ze tří noci v téhle lokalitě jsme náš stan rozměrů menšího hotelovýho pokoje stavěli na jiným místě a jedno bylo krásnější než druhý. Aoraki Mount Cook, nejvyšší hora Nového Zélandu, celou dobu zpestřoval panoramata – to se jen tak nepovede, koupat se 27. prosince nádherným jezeře nebo se opalovat na kameni na břehu a přes tyrkysovou hladinu pozorovat zasněžený vrcholky hor. Na vysokohorskou turistiku jsme nebyli vybavení, takže jsme dojeli jen do Mount Cook Village, dál jsme se nepouštěli. Prošli jsme se k Tasman Glacier, dali si výbornou Fish’n’Chips v městěčku Twizel a na cestě zpět do Christchurch se zastavili podívat rychle na město Timaru a vykoupat se – odtud mám horovovou story o tom, jak mě tam v moři cosi kouslo do nohy, skočila jsem K. kolem krku a nechala se vynýst. Fuj!

DSC_9982

DSC_0078

DSC_0106

DSC_0231

DSC_0202

DSC_0190

DSC_0025

DSC_0053

Kaikoura
Když budete mít štěstí a dorazíte ve správnou roční dobu (údajně kolem dubna, ale zkušenosti lidí se liší, takže je to vážně spíš o tom štěstí), v Ohau Stream Waterfall, který najdete jen kousek od hlavní silnice, možná uvidíte hrající si mláďata tuleňů. Během naší únorový návštěvy zelo jezírko pod vodopádem prázdnotou, ale naše první tuleně jsme viděli přímo u moře – a rozhodně jich nebylo málo. Mladý byli kouzelní, na přítomnost lidí jsou asi celkem zvyklí a nevypadali z nás vůbec vyděšeně (snažili jsme se teda chovat se hezky, nepřibližovat se rychle a nedělat zbytečně rámus), z dospělých šel občas strach.

Stan jsme si postavili na skvělým místě, podobných jsme už moc nenašli. Ve free kempu přímo na pláži (snažím se vám teď dohledat název, s největší pravděpodobností to bylo Meatworks Beachfront, ale bez ruky v ohni, jo?), kde poprvé nebylo zakázané rozdělávat ohně – táborák, kytara a do toho šumění moře. Romantika hadr.

Protože nám první den TAK chutnala fish’n’chips v Don’s v Kaikouře, vrátili jsme se tam na oběd i následující den. Zrovna si někdo dával jejich známý giant burger a vypadal taky hodně hodně dobře – kdo bude další, kdo pokoří tohle 1.5 kg monstrum a zapíše se tak na místní zeď slávy? Pár českých vlaječek tam už je :)

DSC_2435

DSC_2332

DSC_2335

Rangitata
Všechny naše “free” výlety zakončíme něčím komerčním, haha. Rafty na řece Rangitatě byly skvělej zážitek pro všechny, divoká voda je trošku jinej level než naše dosavadní zkušenosti s kánoemi z českých řek.

Protože se nás přihlásilo pět společně, nechali nás jako týmeček dohromady, byli jsme svědky nejvtipnější instruktáže o tom, jak se navlíct do vší zapůjčený výstroje (termoprádlo, mikiny, neopreny, neoprenový botičky, helmy), odvezli nás dobrou půlhodinku autobusem na start, vybral si nás nejlepší guide Owen s guidem Sushim ve výcviku a potom, co jsme si na “voleji” na začátku vyzkoušeli, jak budeme reagovat na povely a vyslechli, jak nás případně zachrání přes smrtí, začaly pomalu peřejky. A pak už to byly pěkný peřeje grade 2, 3, “čtyřku nemáme” a u pětky se jim dost divím, že jsou ochotný riskovat svůj život s bandou cizích neraftařů na palubě :D Výskot, voda všude, raft víc ve vzduchu než na hladině, obrovský kameny, obrovskej proud, rozzářený nadšený obličeje.

Rádi jsme dali dalších $40 za CDčko s akčními fotkami, které nám pořídila fotografka na kajaku – občas jsme ji cestou viděli a zaplatit by si zasloužila snad už jen za ty výkony, co předváděla, klobouk dolů. Většinou jsme se komerčním atrakcím na Zélandu spíš vyhýbali, ale zrovna dvou set dolarů za Rangitatu nikdo určitě nelitoval.

DSC_0004

DSC_0080

DSC_0082

Inspiroval vás článek k nějakému výletu, našli jste něco, o čem jste nevěděli? Nebo máte naopak v rukávu nějaké eso, které jsem nezmínila? Podělte se v komentářích, věřím, že se najde někdo, kdo to ocení :)

NZ life, travels

Nový začátky v Aucklandu

posted by cassidy on 2015-05-05 at 12.25 PM, 0 comments

Hodně dotazů ze všech stran na mě směřuje ohledně práce. Ani já ani K. nemáme bohužel zatím vyřešenou práci, teda zaměstnání. Pořád je pro mě trochu zklamání přístup velký většiny lidí tady. Když už není nepřekonatelnou překážkou absence “tertiary education in design” (neb tady něco, co má v názvu design můžete studovat téměř na každým rohu a momentálně to oblast, co zní dost cool, takže absolventů s hodně rozdílnými schopnostmi je prostě dost), máte prý “beautiful style” práce, ale nikam vás nepošlou, neboť nemáte dostatek commercial experience, což v překladu znamená, že nejste dost dobří proto, že jste nebyli zaměstnaní v reklamce :)

Na druhou stranu je pochopitelný, že z Čech na to, že by byl problém chybějící oficiální vzdělání v oboru, nejsme zvyklí a jde o to, co doopravdy dokážete, když škol na to máme hodně poskrovnu a navíc jsme si dobře vědomi toho, že freelancer dokáže odvést výbornou práci s nižšíma nákladama a zpravidla si ještě obě strany užijou osobitost tý spolupráce. Zéland si na tohle prozření bude muset ještě pár let počkat.

Na jednu stranu to je nahouby, protože přece jen životní náklady nejsou zrovna nízký, ale na tu druhou nemůžu říct, že bysme si to zatím neužívali. Neznamená to ale rozhodně, že bysme se flákali celej den u seriálů. Vlastně mám pocit, že nepromrháme ani minutu z našeho dne. Když zrovna nevyvíjíme nějakou aktivitu týkající se hledání práce, hodně se oba věnujeme tématům, který nás zajímají, rozvíjíme nápady, přemýšlíme, jak zařídit sobě i ostatním lepší svět :) Vzděláváme, našli jsme si čas přečíst si věci, o kterých jsme chtěli vědět víc už dávno a pořád si rozšiřujeme obzory. A to je hodně cool. Snad nebudu mít brzo hlavu jak pátrací balón :)

Krom toho, že mám taky pořád relativně plný ruce práce na dálku, protože se do druhý etapy přehoupl zatím nejrozsáhlejší projekt, na kterém jsem kdy pracovala, a do toho se pořád objevují nějaké zajímavé drobnosti, se docela velký věci začínají dít kolem Číči v kleci a protože víc hlav víc ví, doufám, že se tím výsledek znásobí. Stay tuned!

Ačkoli tu roční období odpovídá našemu začátku listopadu, je krásně, většinu času svítí slábnoucí podzimní sluníčko a venku je na tričko s lehkým svetrem nebo košilí pro případ, že začne foukat. Není den, kdy bysme nevyrazili objevovat nový aucklandský zákoutí (a zpravidla narazíme na něco mindblowing ve stylu kráteru sopky uprostřed města). Našli jsme si dokonce dvě “domovský” kavárny, kde se nás asi jen tak nezbaví.

Užívám si, že máme po víc než pěti týdnech v autě k dispozici vybavenou kuchyň a jídelníček se neomezuje na jídla, který se dají připravit v jednom hrnci pod deset minut. K. mi možná brzo odejme sociálka, protože když jsme si stoupli na váhu, zjistil, že moje narážky na to, že na něm visí oblečení, nebyly neopodstatněný a zhubnul pět kilo. (Já dvě, yay, očividně mi změna a spousta chození po zajímavostech prospěla. Ale vidět to není. Nebo takhle. My jsme v Christu měli hodně zeštíhlující zrcadlo, což není vůbec fajn, protože máte hodně zkreslenou představu. A pak se třeba náhodou vidíte na fotce.) Rozhodla jsem se taky využít toho, že zatím nepadám na tlamu po celým dnu v práci a začala jsem zase pravidelnějš cvičit. Plavková sezóna mě letos mine. Naštěstí. Klobouk dolů všem lidem na cestách, kteří si dokážou uržet nebo dokonce budovat formu, stojí to o dost víc úsilí, než jsem si představovala :)

Dnešek je byl z těch horších dnů. Ráno jsem se rozhodla jet s K. na jednu jeho pracovní schůzku s tím, že alespoň uvidím novej kus Aucklandu. Nabídka se neukázala tak fajn, jak zněla, a celkově na mě nějak tak padl stres z aktuální situace, ze všeho. Takový to, že kdybych měla sepsat seznam svejch aktuálních struggles, byl by sakra dlouhej, a zatímco K. řídí k jedný pracovní agentuře, střídavě nervózně vyklepávám rytmus Hey Brother do hliníku Macbooku na klíně a píšu tohle.

Ale bude dobře.

cosmetics, food & lifestyle, life & stories

Long story short…

posted by cassidy on 2015-05-03 at 11.26 PM, 6 comments

… aneb jak jsem přišla o dlouhý vlasy.

Mívala jsem vždycky sestříhané vlasy, kadeřnice i ostatní tvrdili, že to jemným vlasům pomůže, budou lehčí a budou ve výsledku vypadat objemněji. Upravené vypadaly. Od chvíle, kdy mi kadeřnice poprvý v době, kdy mi bylo čtrnáct, vytvořila vrstvený účes (a že v té době to byla pecka, nebylo to nějaký scene háro, ale emo, ačkoli jsem se k tomu nikdy nehlásila, trendy uznávaný teenagerama v tý době ovlivnilo ať už jsme chtěli nebo ne, že :D), pět let jsem si upravovala vlasy žehličkou opravdu skoro každý den a dostala se do začarovaného kruhu, kdy jsem se se svými přírodními vlasy necítila vůbec dobře a tepelně je upravovala, zatímco jejich kvalita a tím i přirozený vzhled se zhoršoval. Díky bohu za to, že jsem měla vždycky dost rozumu na to, abych se nepustila do nějakého barvení nebo odbarvování sama doma, ale nechávala si melír dělat profesionálně. I když to vlasům taky vůbec nepomáhá a spoustu let jsem pracovala na tom, abych se nenápadným a nenásilným způsobem dopracovala ke své přirozené barvě vlasů, alespoň jsem si je nezničila víc, než bylo nezbytně nutné. Nicméně žehlička minimálně po umytí a vyfénování si na své vždycky přišla. A mě to asi jako nevadilo. I když moje vlasy nebyly úplně v nejlepší kondici, nepamatuju si období, kdy by mě vysloveně štvaly, to já jako mám ráda svoje vlasy. A třeba dva roky zpátky byly i o hodně delší, nevím, co konkrétně to způsobilo, ale poslední dobou se zhoršily i přes snahu o “dobrou” péči a nevěděla jsem, jak zařídit, aby se vzchopily a začaly znovu růst. A jak postupem času mění to, s čím jsem spokojená, začala jsem se tou nutností péče o vlasy po umytí cítit trochu svázaná a štvalo mě, že jsem si v hlavě vypěstovala to, že se s přírodními vlasy necítím dobře.

Jenže jsem s tím stejně pořád nic nezmohla a zlomilo se až nedávno. 3. března (to je dneska přesně dva měsíce, aha, to už zas tak nedávno není) jsem poprvé (a pravděpodobně naposledy) šla ke kadeřnici na Novém Zélandu. Co se týká kadeřnic, jsem hodně konzervativní a vždycky jsem si radši počkala domů, na moji dlouholetou kadeřnici Zuzku, se kterou jsme to měly dávno vychytané. Nicméně konečky mých vlasů byly v takovém stavu, že čekat na návrat do Čech rozhodně nepřicházelo v úvahu. A taky – co se na tom dá zkazit, žejo? To jsem netušila, že moje angličtina je asi tak špatná, že “zastřihnutí konečků” a “Jeden, maximálně dva centimetry,” si kadeřnice vyloží jako “radikální ozdravnou kúru a 10 cm pryč”. Střihla poprvé, strčila mi před oči dlouhý ustřižený pramínek vlasů a říká: “Takhle, dobrý?” Moje “Omg.. to je strašně moc! No… Jenže co se dá dělat. Tak to, prosimvás, vemte hlavně do roviny.” A Zuzce jsem poslala pohled, jak se mi bez ní v dosahu “zadařilo” :D

2015-03-04 06.15.03

Nikdy jsem se nenechala stříhat o tolik, bože, snažím se tolik let o dlouhý vlasy. Byl to takovej šok, že se mi ani nestihlo chtít začít brečet, což se mi normálně stává i když jsou to tři centimetry místo dvou :)

A když už se to stalo a já měla konečně opravdu všechny vlasy stejně dlouhé, bez náznaku nějakých vrstev, rozhodla jsem se radikálně změnit svoji péči o vlasy, přestat být závislá na fénu a žehličce na vlasy, které si doteď vždycky našly místo i v sebemenším zavazadle při cestách na místa, kde bych se bez nich VÁŽNĚ mohla obejít a tak od 1. března moje vlasy vážně s teplem do kontaktu nepřišly. Udělala jsem zároveň tlustou čáru za dosavadní péčí o vlasy, pořídila jsem jim nový přírodní šampon a kondicionér (které mimochodem, ačkoli bych to od přírodního přípravku nečekala, dělají fakt s vlasama skoro zázraky, a – byla jsem skeptická k malému 220 ml balení – vydrží hodně dlouho, dokonce přímo výrobce doporučuje používat pro nejlepší výsledky jen malé množství a já po dvou měsících používání pořád ještě nesháním nové!), ubrala na používaných produktech (a to že už jsem to dost zkrouhla díky cestě na Zéland) a začala víc přemýšlet o tom, abych necpala svýmu tělu víc chemie, než je nezbytně nutné.

Zélandská kadeřnice mi navíc ukázala jeden trik, který se mi zatím jeví jako hodně dobrá praktika. Do spodní části polosuchých nebo suchých vlasů před spaním vetřít malé množství kondicionéru (uuh, jak popsat to množství, něco jako třeba červená fazole?), normálního “smývacího”. Komukoli jsem to zatím řekla, kroutil hlavou, že to je blbost, že vlasy pak budou celý zmaštěný a ošklivý. Na moje to funguje. Po pročesání ráno nevypadají, že by je něco zatěžovalo, jen jsou mnohem hydratovanější, nemají tendence krepatět a vypadají zdravěji. Respektive – nejen vypadají, ony jsou vyživenější, ne jako při použití různých uhlazovacích přípravků nebo produktů na roztřepené konečky plných silikonů, díky kterým vlasy chvilku vypadají líp, ale ve výsledku je produkt vysuší a bez jeho použití jsou na tom vlastně ještě hůř.

Možná to zní, že to moc řeším. Možná se v tom vidíte a úplně to chápete. Každopádně – díky tomu, že jsem se rozhodla, že si zvyknu na svůj novej “standardní” vzhled, si připadám o hodně svobodnějš, věřím, že moje vlasy to taky ocení a třeba se vážně i dočkám těch delších zdravých vlasů, které vypadají relativně hezky i samy od sebe, po kterých jsem vždycky toužila. Ale kdyby ne, alespoň malá psychická změna ve vnímání sama sebe proběhla (ještě to pořád není stoprocentní, zrovna včera jsem měla hříšnou myšlenku na žehličku) a to je důležitý.

Co vy a vlasy? Prozraďte nějaký tajemství!

NZ life, travels

Hittin’ the road again?

posted by cassidy on 2015-04-26 at 8.44 PM, 0 comments

23. 4. 2015 /čtvrtek/

Ve čtvrtek jsme v Aucklandu – den se nese docela očkávaně v neustálý hledání jedný wifi za druhou, bydlení a práce. Haha. První pohovor v agentuře se mi podaří domluvit přesně za týden, naivně jsem si myslela, že bych se někde mohla ukázat třeba ještě před víkendem. Projíždíme inzeráty s pronájmy pokojů na Trademe a facebookový stránce Flatmates Wanted – Auckland, spíme po dlouhým hledání kempu poblíž velkoměsta a mojí premiéře v platbě kartou po telefonu (nutná pro rezervaci a získání vstupního kódu na bránu) v Ambury parku. Při příjezdu se všude v šeru za bránou líně povaluje mlha a je to trochu strašidelný :)

Processed with VSCOcam with t1 preset

24. 4. 2015 /pátek/

Pátek se nese v podobným duchu jako předchozí den, jedna ruka na klávesnici, v druhý střídavě mobil a několikátý kafe.

Navečer se jdem se podívat na bydlení, yay! Protože jsme na místě trochu dřív, obcházíme okolí ulice, už mám vytipovanej svůj budoucí oblíbenej obchod – zdravou výživu… A pak přijde člověk, co měl pronájem na starosti a řekne, že pokoj právě pronajmul někdo před náma <3 Naštěstí má ale tip na jiný bydlení, dokonce lepší a blíž centra. Hned, jak po půlhodině snahy kontaktovat toho člověka zjistím, že má pravděpodobně můj operátor problém, píšeme a voláme z K. mobilu, a i když mě trochu děsil ten holohlavej nabouchanej týpek středního věku, co seděl v kuchyni s večeří zrovna, když jsme se přišli do domu podívat, plácnem si a v závislosti na tom, jak se vyvinou okolnosti, se můžeme nastěhovat v neděli večer nebo v úterý. To znamená ještě dvě až čtyři noci, tak co s náma…?

Processed with VSCOcam with t1 presetV těch dnech jsem poslala spoustu pohledů – některý z nich šly i k vám (chcete taky pohled? víc info v tomhle článku :)) 

Mysleli jsme, že tohle je finální, že se teda na pár měsíců usadíme. Ve velkoměstě jsme byli den a půl. Najednou byl pátek večer a my jsme se tak nějak cejtili, že ještě prostě není ten čas, že nejsme připravený do toho skočit takhle po hlavě, že ještě nechceme, aby tahle toulavá etapa skončila… Rychle se setmí, najednou si kupujem trochu jídla na cestu, tankujeme plnou a během chvilky jsme na výpadovce na sever. Začíná pořádnej slejvák a náš víkend na krásnejch, větrnejch plážích na severu.

DSC_3887_copy

Jsem neskutečně ráda za tuhle následující fotku. Tak dobře vystihuje ten moment, pokaždý mi TAK dobře připomene tu atmosféru, tu volnost a divokost, kterou jsme v posledních týdnech zažívali.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_3896_copy

DSC_3901_copy

26. 4. 2015 /neděle/

Už jsme tak na cestě zpět z našeho víkendovýho útěku z města do Sandy Bay a okolí s tím, že zastavíme, když by nás cestou něco cvrnklo do nosu, ale jinak že se pohodovým tempem suneme do Aucklandu, protože večer se můžeme přesně po pěti týdnech (35 nocí, chápete?) v autě nastěhovat do pokoje. Do pokoje s postelí v hezkým domě ve fajn čtvrti. Když tu najednou, ťupky dupky, světelná šou na palubovce, krom trvale svítící kontrolky nezavřených dveří ještě nedobíjící se baterka, olej, který jsme tak úspěšně vyměnili před týdnem a cosi, co nevíme, co je, ale briskně na mobilu (signál, wow, wow!) zjištuju, že to je buď chladič nebo radiátor, což si vysvětluju nějak podobně. Sakra, no.

Stavíme jak to jde u malýho parku na kraji městečka a po kontrole oleje a řemenu se vrháme k telefonům a snažíme se najít další možný poruchy, když najednou si neodpustí jedovatou poznámku pán z páru s kočárkem, který jde zrovna okolo.

“I hope you guys aren’t texting each other!”
“Ani ne, snažíme se, actually, přijít na to, co je s naším autem,” odpovídám trochu zpruzele, protože to není poprvý, co do nás někdo ryje kvůli koukání do telefonů zrovna ve chvíli, kdy potřebujem nějakou emergency informaci.
“Ježiš, snad není rozbitý…” No néasy, a ten otevřenej motor máme otevřenej ze srandy. Pán dost změnil tón a poradili nám, že máme velký štěstí, že jsme na kraji vesnice a pár minut pěšky je opravna, kterou před chvílí viděli otevřenou. Automechanik taky nebyl zrovna happy, že po něm někdo chce něco v neděli odpoledne, ale auto zběžně okouknul a seznámil nás se skutečností, že se rozbil alternátor a bez dobíjející se baterky těch zbývajících 110 kilometrů zpátky do Aucklandu nedojedeme a vzhledem k tomu, že následující den je Anzac Day, státní svátek, oznamuje nám, že tam asi pár dnů budeme muset pobýt. Výborně. Jediná dobrá zpráva je, že nám nehrozí nějaký poškození motoru nebo tak.

“A pane, kdybysme náááhodou měli ty baterky dvě, je nějaká šance?” tahám z rukávu eso v podobě naší záložní baterky.
“Nezaručím vám to, ale to už byste při troše štěstí zvládnout mohli.”

K. se na mě podívá takovým tím don’t-even-think-about-it pohledem, já nahodím výraz desetiletý chytrolínky a rychle pokračuju..

“Hele, máme dvě možnosti. Buď zůstaneme x dnů v týhle díře, ten týpek až v úterý objedná díl, kdovíkdy mu ho dovezou… A nebo to riskneme. Co kdybych ti skočila naproti pro kafe?”
Chvilka ticha, chvilka napětí.
“Jo, máš pravdu. Zajdem si na kafe a prostě pojedem.”

Processed with VSCOcam with t1 preset

Povypínáme všechno, co jde, všechny nabíječky, větráky, rádio, přes den se tu naštěstí nesvítí… A protože dokud to není happyend, není konec, tak si tak drandíme s tou naší světelnou show u budíků asi dvacet třicet kilometrů, když najednou přejedem nějakej hrbol, drncne to, varovný kontrolky zhasnou… A od tý doby auto jede bez problému dál <3

A teď už to může bejt konec! Konec roadtripu a začátek naší poslední novozélandský etapy, wow. Time flies.

Další hezká část života to byla. Zaslouží si to rekapitulaci? 35 dní na cestě, plus mínus 4800 kilometrů ujetých ve 24 let starým vanu (což znamená starší než jsem já) na dvou ostrovech, 1508 fotek, 36 check-inů na Swarmu (to jsme tomu moc nedali :D) a nepočítaně krásnejch míst a zážitků, o který jsem se s váma podělila v 25 článcích.