posted in cosmetics, food & lifestyle, life & stories

Long story short…

posted by cassidy on 2015-05-03 at 11.26 PM, 3 comments

… aneb jak jsem přišla o dlouhý vlasy.

Mívala jsem vždycky sestříhané vlasy, kadeřnice i ostatní tvrdili, že to jemným vlasům pomůže, budou lehčí a budou ve výsledku vypadat objemněji. Upravené vypadaly. Od chvíle, kdy mi kadeřnice poprvý v době, kdy mi bylo čtrnáct, vytvořila vrstvený účes (a že v té době to byla pecka, nebylo to nějaký scene háro, ale emo, ačkoli jsem se k tomu nikdy nehlásila, trendy uznávaný teenagerama v tý době ovlivnilo ať už jsme chtěli nebo ne, že :D), pět let jsem si upravovala vlasy žehličkou opravdu skoro každý den a dostala se do začarovaného kruhu, kdy jsem se se svými přírodními vlasy necítila vůbec dobře a tepelně je upravovala, zatímco jejich kvalita a tím i přirozený vzhled se zhoršoval. Díky bohu za to, že jsem měla vždycky dost rozumu na to, abych se nepustila do nějakého barvení nebo odbarvování sama doma, ale nechávala si melír dělat profesionálně. I když to vlasům taky vůbec nepomáhá a spoustu let jsem pracovala na tom, abych se nenápadným a nenásilným způsobem dopracovala ke své přirozené barvě vlasů, alespoň jsem si je nezničila víc, než bylo nezbytně nutné. Nicméně žehlička minimálně po umytí a vyfénování si na své vždycky přišla. A mě to asi jako nevadilo. I když moje vlasy nebyly úplně v nejlepší kondici, nepamatuju si období, kdy by mě vysloveně štvaly, to já jako mám ráda svoje vlasy. A třeba dva roky zpátky byly i o hodně delší, nevím, co konkrétně to způsobilo, ale poslední dobou se zhoršily i přes snahu o “dobrou” péči a nevěděla jsem, jak zařídit, aby se vzchopily a začaly znovu růst. A jak postupem času mění to, s čím jsem spokojená, začala jsem se tou nutností péče o vlasy po umytí cítit trochu svázaná a štvalo mě, že jsem si v hlavě vypěstovala to, že se s přírodními vlasy necítím dobře.

Jenže jsem s tím stejně pořád nic nezmohla a zlomilo se až nedávno. 3. března (to je dneska přesně dva měsíce, aha, to už zas tak nedávno není) jsem poprvé (a pravděpodobně naposledy) šla ke kadeřnici na Novém Zélandu. Co se týká kadeřnic, jsem hodně konzervativní a vždycky jsem si radši počkala domů, na moji dlouholetou kadeřnici Zuzku, se kterou jsme to měly dávno vychytané. Nicméně konečky mých vlasů byly v takovém stavu, že čekat na návrat do Čech rozhodně nepřicházelo v úvahu. A taky – co se na tom dá zkazit, žejo? To jsem netušila, že moje angličtina je asi tak špatná, že “zastřihnutí konečků” a “Jeden, maximálně dva centimetry,” si kadeřnice vyloží jako “radikální ozdravnou kúru a 10 cm pryč”. Střihla poprvé, strčila mi před oči dlouhý ustřižený pramínek vlasů a říká: “Takhle, dobrý?” Moje “Omg.. to je strašně moc! No… Jenže co se dá dělat. Tak to, prosimvás, vemte hlavně do roviny.” A Zuzce jsem poslala pohled, jak se mi bez ní v dosahu “zadařilo” :D

2015-03-04 06.15.03

Nikdy jsem se nenechala stříhat o tolik, bože, snažím se tolik let o dlouhý vlasy. Byl to takovej šok, že se mi ani nestihlo chtít začít brečet, což se mi normálně stává i když jsou to tři centimetry místo dvou :)

A když už se to stalo a já měla konečně opravdu všechny vlasy stejně dlouhé, bez náznaku nějakých vrstev, rozhodla jsem se radikálně změnit svoji péči o vlasy, přestat být závislá na fénu a žehličce na vlasy, které si doteď vždycky našly místo i v sebemenším zavazadle při cestách na místa, kde bych se bez nich VÁŽNĚ mohla obejít a tak od 1. března moje vlasy vážně s teplem do kontaktu nepřišly. Udělala jsem zároveň tlustou čáru za dosavadní péčí o vlasy, pořídila jsem jim nový přírodní šampon a kondicionér (které mimochodem, ačkoli bych to od přírodního přípravku nečekala, dělají fakt s vlasama skoro zázraky, a – byla jsem skeptická k malému 220 ml balení – vydrží hodně dlouho, dokonce přímo výrobce doporučuje používat pro nejlepší výsledky jen malé množství a já po dvou měsících používání pořád ještě nesháním nové!), ubrala na používaných produktech (a to že už jsem to dost zkrouhla díky cestě na Zéland) a začala víc přemýšlet o tom, abych necpala svýmu tělu víc chemie, než je nezbytně nutné.

Zélandská kadeřnice mi navíc ukázala jeden trik, který se mi zatím jeví jako hodně dobrá praktika. Do spodní části polosuchých nebo suchých vlasů před spaním vetřít malé množství kondicionéru (uuh, jak popsat to množství, něco jako třeba červená fazole?), normálního “smývacího”. Komukoli jsem to zatím řekla, kroutil hlavou, že to je blbost, že vlasy pak budou celý zmaštěný a ošklivý. Na moje to funguje. Po pročesání ráno nevypadají, že by je něco zatěžovalo, jen jsou mnohem hydratovanější, nemají tendence krepatět a vypadají zdravěji. Respektive – nejen vypadají, ony jsou vyživenější, ne jako při použití různých uhlazovacích přípravků nebo produktů na roztřepené konečky plných silikonů, díky kterým vlasy chvilku vypadají líp, ale ve výsledku je produkt vysuší a bez jeho použití jsou na tom vlastně ještě hůř.

Možná to zní, že to moc řeším. Možná se v tom vidíte a úplně to chápete. Každopádně – díky tomu, že jsem se rozhodla, že si zvyknu na svůj novej “standardní” vzhled, si připadám o hodně svobodnějš, věřím, že moje vlasy to taky ocení a třeba se vážně i dočkám těch delších zdravých vlasů, které vypadají relativně hezky i samy od sebe, po kterých jsem vždycky toužila. Ale kdyby ne, alespoň malá psychická změna ve vnímání sama sebe proběhla (ještě to pořád není stoprocentní, zrovna včera jsem měla hříšnou myšlenku na žehličku) a to je důležitý.

Co vy a vlasy? Prozraďte nějaký tajemství!

posted in NZ life, travels

North to South #3

posted by cassidy on 2015-04-17 at 12.41 PM, 1 comment

Dnešek nezačal zrovna úspěšně, když jsme stavěli, abysme vyplivli kokosový olej po oilpullingu, vypadl mi telefon z auta na silnici a skleněná “fólie” na displeji trochu umřela. Když jsme u toho, skleněná fólie (seženete spíš pod relevantnějším názvem tempered glass screen protector) je něco, co majitelům zejména iPhone, protože na ty bude určitě nejdostupnější, určitě můžu doporučit. Zvlášť pokud vám, stejně jako mě, sem tam něco z rukou vypadne. U mě to, ač se snažím jakkoli, není sem tam, ale spíš docela často. Jednu dobu to bývaly klíče, povedlo se mi je kolikrát upustit i třikrát, než jsem odemkla vchodové dveře, ale to je ta lepší varianta, ty to zvládnou. Od tý doby, co klíče nevlastním, je na ráně telefon, a jsem přesvědčená, že tohle byl vážně minimálně třetí případ za poslední čtyři měsíce, co fólie používám, kdy bych musela řešit výměnu displeje. Takhle je to v případě potřeby záležitost pár minut a deseti dolarů.

Zjistili jsme si doby přílivu a odlivu kvůli Split Apple Rock a vyšlo nám z toho, že ráno pojedeme až skoro na úplný sever Jižního ostrova, na Wharariki Beach. Cestou jsou na moři snad stovky černých labutí!

Když sjíždíme po nezpevněné cestě na trase, kde nám údajně 26 km bude trvat 42 minut a máme před sebou výhled takový, jaký máme… “Něco mi říká, že to bude hodně cool,” povídám a K. se usměje a pokývá hlavou.

Na parkovišti, od kterého se jde na Wharariki Beach, se krom jednoho karavanu vyskytuje páv. Očividně je zvyklý na lidi, odváží se beze strachu hodně blízko a tak trochu si nárokuje snídani, kterou si začínáme připravovat, takže si dělíme role, K. pokračuje ve vaření, zatímco já se kouskem chleba a foťákem snažím zabavit páva alespoň o pár metrů dál.

DSC_3676_copy

K pláži vede asi dvacetiminutová procházka po cestičce přes pastvinu, načež se před náma otevře nevídaná, neznámá krajina, pláž lemovaná pastelově zelenou vysokou trávou. Sbíháme vysokou dunu světle šedýho písku větrem ufoukaným do vlnek. V moři si kolem majestátných skal s “tunely” hrajou tuleni. Chvíli se procházíme, vítr nám fouká písek do očí a zatímco si vyklepávám písek z vlasů a telefonu po pokusech o jóga pózy, který mi K. diktuje, přemýšlíme nahlas, kolik takhle dechberoucích pohledů nám Zéland ještě připraví.

DSC_3684_copy

DSC_3688_copy

vlcsnap-2015-04-23-12h24m03s10

vlcsnap-2015-04-23-12h26m48s124

vlcsnap-2015-04-23-12h28m26s66

DSC_3706_copy

DSC_3725_copy#beachyogagirl v celé svojí eleganci :D

Na to, že je pořád ještě dopoledne, jsme podezřele unavení. Svalujeme to na málo jídla předchozí den a zastavujeme se občerstvit v Collingwoodu, abysme měli sílu na Split Apple Rock. Odliv není tak velkej, jak jsme doufali, a skála je fakt přístupná jen z kajaku, jak psali na internetu, no. Moje ambice na fotku uprostřed skály jsou ale silnější než “nějaký moře”, přicházejí backpackerský dilemata – bosýma nohama to nepůjde, na to jsou kameny moc ostrý a žije na nich moc zviřátek, boty si namočit nemůžu dovolit – ok, obětuju běžecký Nike ponožky, stejně už utrpěly nějaký rány na Color Runu. Všechno to, co žije na kamenech pod mořskou hladinou mě dost děsí (říkala jsem vám, jak mě cosi kouslo do nohy o Vánoce při koupání v Timaru?), takže už jen dostat se na skálu je docela stezka odvahy. Brzo jsem zjistila, že jsem hodně přecenila svoje síly, když jsem si myslela, že mezi skalami dokážu vyšvihnout rozštěp, možná kdybych s sebou měla dva asistenty, tak by tam začínala být alespoň šance, a tak ta myšlenka na cool fotku zůstane navždycky jenom v mý hlavě :)

DSC_3741_copy

Backpackerský trable #2 – nechali jsme si pod autem ztuhnout tabulku bílý čokolády, která se nám úplně roztekla v boxu s jídlem a báli jsme se, že obal už dlouho nevydrží a celá vyteče mezi plechovky ratatouille, tuňáků a rajčatový polívky. Samozřejmě na parkovišti zůstala, tak docela truchlíme nad ztrátou.

Odpoledne přijíždíme do Motueky, tentokrát v trochu rozumnější čas, takže jsou otevřené i jiné obchody než 24/7 McD a čerpací stanice. Bohužel narážíme na Crystal Shop, kde mě K. se zoufalstvím v očích snad na hodinu nechává, zatímco stíhá doprojít zbytek hlavní ulice, zjistit všechno, co potřebujeme ohledně přespání, přeparkovat auto na druhý konec centra a vymyslet, co budeme mít k večeři a přidělat náhradní klíč na VaNZe. Já si po strašně příjemným povídání s majitelkou obchodu odnáším krásný nový přírůstky do svojí sbírky kamenů a dva nové oleje, jasmín a bergamot, a aww awww prostě, mám z toho radost a prohlížím si je dokola po zbytek dne.

Ještě nás dnes čeká cestování autem, noc strávíme v kempu Maitai v Nelsonu. Recenze slibují horkou sprchu, víc ke štěstí asi momentálně nepotřebujeme.

Prý jsem “beautiful person”. Řekla to tak, že mi to asi v hlavě bude znít ještě dlouho a jsem si jistá, že mě to bude motivovat k tomu, abych doopravdy byla. Děkuju.

posted in NZ life, travels

South to North #2

posted by cassidy on 2015-04-16 at 12.31 PM, 0 comments

Spali jsme ve free kempu Deer Valley v Lewis Pass a… Zima, lidi, zima! Doteď se nám nestalo, že by nám bylo v noci chladno. Dneska? Ve 3:14 (3:15 zemřeš je prostě nejblbější název filmu, co někdo mohl vymyslet, jak starý to je? Možná dobrých deset let si na něj vzpomenu pokaždý, kdy se v noci vzbudím v nějakej podobnej čas) jsem se soukala do ledových legín a mikiny, o dvě hodiny pozdějš poslepu rozbalovala spacák, abych se přikryla druhou vrstvou (neb princezny spí přece pod peřinkou).

Když jsem si před pár dny při kupování oleje v SuperCheap Auto dělala u pokladny legraci, jestli máme v autě škrabku na okna a kluci to přešli s tím, že tady přece nebude mrznout, vážně jsem nečekala, že by se nám hodila TAK brzo. A pak šmudlám zrcátko rukou a K. profesionálně platební kartou Kiwi Bank.

Promrzlýma rukama jsme ráno nezvládli nic než si vyčistit zuby a já vyfotit první jinovatkou se třpytící keř letošní zimy (tak pomaličký zrcátko ve foťáku snad nepamatuju!). Dali bysme si čaj, to víte, že dali, ale znova ven nás nikdo nedostane, musíme chvíli jet, aby se ohřálo auto. Naštěstí VaNZ topí až podezřele rychle a tak po pár kilometrech stavíme na vyhlídce, snídáme a koukáme přitom na zasněžený vrcholky hor.

DSC_3628_copy

unnamed (1)

Když projíždíme první vesničkou, chytnu na chviličku dvě čárky signálu a přijdou mi e-maily, kde je mimo jiné taky upozornění o první donation na pohled, udělá mi to strašně radost a K. skoro nevěří, dvakrát si čtem’ zprávu, která k ní přišla a jsme z toho dost happy.

Bavíme se dlouho o autech, protože K. stoprocentně a mě asi docela taky koupě nějakýho dopravního prostředku po návratu čeká. A děláme si legraci, že bych mohla natočit “room tour”, vlastně “flat tour” po VaNZoj. Ofis, ložnice, spíž… :D

V oficu to zrovna v tu chvíli jede naplno, píšu už pátej článek na Více barev (kterej následně Nat musí skoro komplet přepracovat, blbej den asi, no :D). Mimochodem… čtete příspěvky Číči v kleci?

Zastavujeme v Reefton, městečku obklopeném bývalými i funkčními zlatými a uhelnými doly. Westernová atmosféra, barevně natřený dřevěný obklad domků na hlavní ulici, obchody pod podloubíčkama a lidi,co nikam nespěchají. Po kávě v superútulným Reef Cottage Cafe jdeme vrátit přebytečný nepoužitý letáčky a zjistit něco do místního infocentra, které zároveň slouží i jako takový muzeum. Zatímco K. je fascinovanej modelem vodní elektrárny, která napájí celé město, a informacemi o současné těžbě zlata, mě se hodně líbí informační tabule o tom, jak významnou roli hrály ženy v době imigrace zahraničních pracovníků do týhle lokality. A líbí se nám tam oběma tolik, že se úplně zapomeneme zeptat na ty věci o Nelson Lakes, kvůli kterým jsme přišli.

Na sever Jižního ostrova jsme si už nemohli vyhradit tolik času, jako na jih, proto si pro zastávky vybíráme spíš místa, ke kterým nevede půl- nebo vícedenní trek, ale jsou snadněji / rychleji dostupná od silnice, a tak se bohužel nepodíváme k Blue Lake a budeme se muset spokojit s tím, že si uvaříme oběd na břehu Lake Rotoroa, což nakonec vůbec není zlý :)

DSC_3631_copy

Blížíme se Motuece, jablečnýmu ráji. Přejedem v rychlosti dva “stánky” s ovocem, než se nám podaří u dalšího zastavit. Samoobsluha v pravým slova smyslu. Moje peníze cinknou o spoustu dalších mincí na dně kovového boxu, očividně to dobře funguje. Poprvý jsem se s tímhle stylem prodeje setkala v létě 2013 v Uptonu, kde jsme s Polly chodily skoro obden k paní Lyndě (kterou jsem nikdy neviděla) pro vajíčka do takové kovové truhly, kterou měla na začátku příjezdové cesty ke svému domu.

unnamed

K večeři máme kafe a pecan tarte napůl v McCafé v Motuece a po tmě (což není zas takový umění, tma jak v pytli je už v půl sedmý) přijíždíme do free kempu Uruwhenua Bridge asi 40 minut za Motuekou.

Když jsme přijeli, říkali jsme si, že dneska v noci bude líp, ale vychladl motor a vypadá to, že bude stejná kosa jako předchozí noc. K. vystříhal fotky z videí z Hollyford tracku a jsou skvělý, ne zrovna kvalitní, ale správně akční. Doplnila jsem některý z nich do článku o treku, koukněte! Vůbec jsem zjistila, že má naškudleno spoustu dobrých fotek v kameře a v telefonu a vůbec o nich nevím, musím nějaký dostat. Já jsem se probrala skrz dvě stě fotek, které mi přibyly v posledních dnech a jakmile se dostaneme k wifi a budu mít chvíli času, už možná doženu konečně všechny články z tripu tak, abych byla “v současnosti” :)

posted in NZ life, travels

South to North #1

posted by cassidy on 2015-04-15 at 4.54 PM, 1 comment

Poslední dny byly hodně punkový. Pořád nám Christchurch přijde takovej jakože strašný “doma”, a pak si uvědomíme, že jsme bezdomovci s tunou věcí v japonský dodávečce.

V neděli odpoledne jsme přijeli a po krátký internetový session v knihovně jsme si začali domlouvat rande s Vildou, kterej nás okamžitě vyzvedl (“Tyvole, to jste mi nemohli říct dřív, že do knihovny chodí takový kočky?”) a ubytoval na noc u sebe doma. Hodně jsme měli všichni co vyprávět a bylo to takový pěkný setkání.

Vilda nás varoval, že dům, kterej sdílí se dvěma mladýma Zélanďanama, je trochu mess. Jsem neviděla nikdy v životě takovej bordel, přísaham. Nechápu, že takhle někdo chce žít, ale co. Jeden ze spolubydlících nás viděl ten večer. S druhým jsme se s K. seznámili druhý den ráno, když jsme se s ním kolem osmý ráno srazili ve vchodových dveřích, on se vracel domů a my zrovna byli na cestě shánět vajíčka k snídani. “Hey,” pozdravil nás jakoby nic a pokračoval dál do domu. Potkáte prostě dva cizí lidi u sebe v chodbě a vůbec vás to neznepokojí, natož aby vás zajímalo, co tam dělají.

DSC_3613_copy

Z pondělí na úterý jsme se jeli podívat potřetí a jestli ne naposledy, tak minimálně na nějakou dobu, do Akaroy za holkama do jejich nádhernýho bílýho domu kopci nad městečkem. Už cestou hodně pršelo a večer začal šílenej mordor, kterej pokračoval i následující den. Ledovej vítr, hodiny a hodiny padající kroupy.. Jak nám bylo dobře u krbu, zatímco v horním patře snad vážně mrzlo. V noci nás smršť krup všechny v šoku vzbudila, protože to byl rámus, jak kdyby padal dům. Asi o hodinu pozdějš mě vyšokoval ze spaní Jirka, když spadl z postele :D

DSC_3608_copyKroupy na zahradě! Mezi dozrávajícíma rajčatama, citrónama a kvetoucíma kytkama na terase.

V úterý odpoledne jsme se vrátili do Christu, abychom se sešli na večeři s Nat. Vybrala nám vietnamskou restauraci Little Star a já jsem si nad zeleninovou směsí s kuřecím masem a kešu opět zavzpomínala na Thajsko. Po večeři jsme si vyzvedli věci, co jsme u ní měli schovaný během našeho tripu po jihu. VaNZ byl rázem plnej po střechu a Jirka rád, že nemusí běžet za autem, ale vmáčkne se na zadní sedačku mezi krabice.

Ve středu dopoledne jsme si u Vildy prali oblečení, sušili ho na obrovským sušáku, který vrzal, když se otáčel v silným větru (ach, sušičko, jak nám s tebou v těhlech “v časovým pressu” situacích bylo dobře) a rozebírali / rozdělovali si všechny ty věci, co jsme měli u Nat. Neuvěřitelný, kolik se nám toho za těch pár měsíců podařilo nashromáždit. Trochu nás omlouvá to, že jsme šli bydlet do nezařízenýho domu, právě i jen to nejzákladnější, co potřebujete k žití, následný stěhování dost komplikuje. Když jsme vytahali všechno z auta, rázem se to nafouklo tak, že toho byl plnej dvorek. Plnej dvorek rubbishe. Do toho kluci měnili olej ve VaNZoj, přičemž se posunulo těsnění a snad polovina ho vytekla, takže do toho ještě zažehnávat ekologickou katastrofu. Chvílema jsem seděla mezi tím vším na schodech, sbírala síly a říkala si, že tohle by už vážně asi nebylo pro každýho.

DSC_3618_copy

Auto se nám nakonec podařilo vyčistit a seskládat zpět tak dobře, že máme vzadu trvale připravenou “spací plochu” a místo dvacetiminutovýho přeorganizovávání, jako to bylo při cestování ve třech, přehodíme krom surfu na přední sedačky maximálně pár drobností. A to je hodně pohodný :)

Odpoledne trávíme ještě s Jirkou v knihovně, dohnat nějaký resty v článcích na blog, hořící prácičky, posbírat alespoň trochu infa a tak nějak je čas… Objetí, plácnutí a zrovna se začíná stmívat, když já a K. opouštíme město.

Vilda v Christu chtěl zůstat kvůli dobrý práci v oboru, my ostatní jsme původně plánovali společně přesun na Severní ostrov. Jirka a Nat se každý samostatně rozhodli nakonec taky nejet. Jirka si působení na Zélandě bude snažit s největší pravděpodobností prodloužit, takže pro poznávání severu možná ještě bude mít příležitost. Já a K. víme, že náš čas tady je pevně danej a ohraničenej, protože oba už máme další plány, které na Zéland navazujou, a tomu chceme přizpůsobit i náš život tady – poznat co nejvíc :)

Jedeme nabalený v teplých mikinách stařičkým autem a skrz mlžící se okýnko vidím posh lidi vycházející z posh restaurace kousek od K. bývalý práce a na chvíli si třeba představím, jaký by to bylo, kdyby to bylo jinak, ale zase mě to rychle přejde. Jsem teď volná jako nikdy předtím, jako pták.

Je tma a vyrážíme vzhůru novým dobrodružstvím, dneska chceme dojet do Lewis Pass, ideálně alespoň k Hanmer Springs. Dokud mám signál, píšu po šílený době alespoň rodičům a pár nejbližším kamarádům, co se změnilo, co se děje, co je v plánu, už bylo hodně na čase.

Where do we go from here?

posted in NZ life, travels

South Island Roadtrip #16

posted by cassidy on 2015-04-11 at 4.15 PM, 0 comments

Wow. Předchozí noc, když jsem se na přání K. snažila zachytit na fotku Jižní kříž (v horní části uprostřed, vidíte?), jsme měli tušení (možná tomu napomohly trochu nějaký recenze Gilliespies Beach Campsite na WikiCamps), že se vyplatí vyskočit z “postele” na budík deset minut před východem slunce a vyběhnout na pláž, protože tohle sobotní studený ráno bylo jedno z nejkouzelnějších, jaký jsem zažila. Voda v moři zpěněná do bíla vypadala neuvěřitelně hebce a měkce, když se převalovala v obrovských vlnách a v dálce splývala s pláží s oblohou tak, že nebylo možný přesně rozeznat horizont. Nevím vůbec, jak dlouho jsme tam stáli v němým úžasu.

DSC_3470_copy

DSC_3505_copy

DSC_3497_copy

I při návratu na parkoviště se nám otevírá skvělej pohled, ustupující mraky odkryly vysoký zasněžený vrcholky v pozadí, o kterých jsme ještě pár minut předtím neměli tušení, a dva papoušci Kea hledající zbytky jídla mě s foťákem taky na chvíli zabavili.

DSC_3509_copy

DSC_3520_copy

DSC_3545_copy

DSC_3566_copy

DSC_3503_copy

DSC_3550_copy

DSC_3557_copy

Plán na dnešní den jsou highlights západního pobřeží, ledovce. Protože se jedná o jedny z nejsnáze dostupných ledovců na světě, jsou samozřejmě turisticky hodně populární a i když už není hlavní sezóna, pořád tu bylo dost lidí. Hlavně německých teenagerů. Celkově je tu extrémně hodně mladých Němců, spousta jich vypadá, že zdaleka ani nemohla ještě dokončit střední školu, zvláštní, jak je pro ně zrovna takhle destinace tak populární.

Jako první jsme se prošli k Fox Glacier…

DSC_3570_copy

… a potom nejdřív pralesem a následně po kamenité cestě údolím k Franz Josef Glacier. Ve spoustě zdrojů jsem se dočetla, že Franz Josef díky tomu, že sestupuje do nadmořské výšky asi jen 250 metrů nad mořem, je jedním ze tří ledovců na světě, které končí v biotopu deštného lesa. Zajímalo by mě, které jsou ty dva další, ale nepovedlo se mi to zjistit – nevíte?

DSC_3582

DSC_3590_copy

DSC_3600_copy

DSC_3603_copy

Cestou jsme se zastavili na několika místech jen tak se pokochat výhledem a navečer jsme se dostali až do Hokitiky, kde už pomalu všechno zavíralo. Nikde jsem neviděla větší koncentraci dílen a obchodů zabývající se zpracováním greenstone, zeleného kamene (nefritu a jadeitu), jehož je Nový Zéland významným nalezištěm a pro Maory byl cenný odedávna. Novozélanďané věří, že talisman z greenstone si nemůžete jen tak koupit, ale abyste byli spojeni se všemi druhy štěstí, které může přinášet, měl by vám ho někdo darovat. Protože bylo kolem páté, většina podniků zavírala a my jsme potřebovali počkat na tmu, zapluli jsme do Stella Café, kde nás při čekání na výbornou kávu (odolat nádhernejm dezertům bylo hodně náročný) zaujal včelí koutek – krom vystaveného místního medu k prodeji a plakátům s poutavě podanými fakty o včelách hlavně živý včely! Ve stěně kavárny / restaurace byl zabudovaný z části prosklený úl, takže jsme mohli z deseti centimetrů pozorovat stovky, možná tisíce pilně pracujících včel.

Tma! Správnej čas vydat se do Glow Worm Dell, na kratičkou procházku lesem (určenou asi převážně dětem), kde můžete v noci pozorovat svítící červy. Lákaly nás už Glow Worm Caves u Te Anau, určitě by to byl zážitek, ale tuším $70 za vstupné dokážu využít líp :) Tak jsme byli hodně rádi, že jsme mohli vidět svítící červy naživo (i když v mnohem menším počtu) právě v Hokitice, určitě to splnilo účel.

Víno z hrníčku,
olivy na víčku
plastovou vidličkou.

Poslední noc týhle série South Island Roadtrip jsme strávili v DOC kempu Goldsborough campsite a v neděli ráno se vydali skrz Arthur Pass zpět do Christchurch. Měli jsme původně v plánu v Arthur Pass zastavit ještě na nějaký výlet / track, který jsme v předchozích měsících během víkendových úniků z Christchurch nešli, ale byly asi 4 stupně, vichřice a tak pršelo, že jsem absolutně nezpochybňovala AccuWeather, které osadě Arthur Pass Village na noc předpovídalo sněžení a teploty pod nulou, zatímco o sto kilometrů dál svítilo sluníčko a vesele kvetly u silnice tisíce květin.

Processed with VSCOcam with t1 preset

21 dní na cestě a 2674 km jsem vám shrnula (jestli s WordPressem dobře počítáme) 11 484 slovy v 16 článcích. Dělají mi radost vaše komentáře, možnosti připojení k internetu byly (a pořád většinu času jsou) opravdu omezený a tak jsem na ně nemohla reagovat, ale četla jsem všechny. Baví mě, že bavím i někoho jinýho :)

A nesmutněte, nějaký změny proběhly, ale nekončíme!