November 20, Thursday

Category : NZ life

“Jdu napsat naší ranní routine, tyvole, fakt to jdu napsat!!!” tlemím se a jak rychle otvírám notebook, hrnek s čajem má hodně na mále. Každý ráno poslední týden je do detailu stejný.

Zvoní mi budík v 6.15 a druhej v šest dvacet. Do tý doby stihlo zvonit Natále průměrně osum budíků, ale rozhodně ji to nijak nevzrušuje. Během dvaceti minut na sebe naházím “domácí” oblečení z přechozího odpoledne, vyčistím si zuby za čtení zpráv, který mi přišly z Čech během noci a zpravidla řeším nějakej průser. Třeba že nám poslali asi 6475 kg balík s 250 plakátama na fakturační adresu místo dodací a moje babička je teď doma vyděšená, co to vůbec je, co s tím má dělat, neunese to a spousta těch plakátů musí být během pár hodin zabalená a na cestě. Dole u stolu sedí Káťa a dojídá snídani. Prohodíme pár slov o tom, jak on od půl šestý nespal a já spala naopak v úplným kómatu, já místo snídaně pořád řeším, před tři čtvrtě pořád s telefonem v ruce nazouvám boty a vezu ho na sedmičku do práce.

Vrátím se domů a s hrnečkem zelenýho čaje si u stolu v obýváku čtu něco na telefonu. O půl osmý ťapkání po schodech, rozcuchaná Nat ve spacím triku s kočkou a spacích kalhotkách s kočkou začíná den (a teď přísaham, že fakt jo!!) slovy:

“Ten život je úplně napiču,” a když zvednu oči, pokračuje.
“Tyvole, jsem nejtlustší člověk na světě.”

Dneska už jsem se fakt začala smát, že to není možný. Ze schodů zapluje rovnou do kuchyně, nasype se mističku gluten free müsli, na stůl položí hrstičku léků a začne se tím krmit. V tu chvíli jí dojde, že je zataženej závěs.

“Tady je úplně ŠÍLENÁ zima,” a roztahuje (tady je úplně šílená zima pořád)
“To ne, to ne tohle!!” vřískám já, když mi nečekaně slunce z bočního okna vypálí oči.

Chvíli se handrkujem o to, jestli bude zataženo nebo si přesednu na jiný místo, aby mi nesvítilo do očí, dojí si gluten free müsli, dopiju zbytek už studenýho zelenýho čaje, Meďák má před sebou touhle dobou ještě dvě hodiny spánku, Káťa hodinu práce za sebou. Koukám na svůj soupis toho, co jako nezaměstnanej člověk potřebuju dneska udělat a očividně už bych měla sakra začít :)

That’s it. Už jsem se musela smát dneska fakt, jak Nat každej den přijde s tou stejnou hláškou ráno. A hlavně to vůbec neví :D

Máme i takovou večerní podobnou věc, kdy přesně vim na minutu, co se kdy stane, protože když přivezu Katieho z práce, je trochu roztěkanej a rozlítanej a má vždycky nějakej first world problem a něco vypráví a zařizujem ještě cestou něco ohledně jedný bejkárny, co jsme si vymysleli, tak jsme nadšený takoví a něčemu se smějem. Natálička stojí u plotny a dodělává večeři, kterou jsme začaly předtím, než jsem pro něj jela. Vlezeme do obýváku šoupacíma prosklenýma dveřma z naší 2×3 metry zahrádky, oba máme plný náruče nějakejch věcí, on zakřičí: “Lásko, jsem doma!”, všechno sesypem na zem, pokud nám to ještě neupadlo do týhle chvíle, ona se otočí a rychle jí začnem zasvěcovat do toho, o čem jsme se bavili do tý doby, a jak mluvíme rychle, strašně se smějeme, ona se zeptá: “Vy jste něco hulili?”, všichni se nahrnem do mikrokuchyně, abysme asap doplácali to jídlo, do toho nově vzniklej ruch přiláká Meďáka z pokoje a jdeme společně večeřet :D

“Káťo, jsem doma! Seš taky doma?“

“Jsem myslela, že bych tě dneska z lásky vzala..“
“Kam, kam?!” *výraz nadšenýho štěněte*
“Do obchoďáku!“
Jsem cestou autem viděla ceduli na Arts centre, tak jsem chtěla vzít já ji tam, jestli tam není vysoký vstupný, ale očividně má pro mě lepší plán :D

“Co je to za divnou houbu v lednici?”
“To je lívanec.”
Společné soužití přináší neustále nové objevy.

“Co je tak cirka za den?“
koukám na Thu 07:45 v pravým růžku monitoru
“Cirka čtvrtek…“
“A to fakt jen tak stříláš, nebo to víš přesně?!

Dneska by nám měli zapojit po 10 dnech internet. Ale pozor jako, NEOMEZENEJ! :D

Jedna útulná scenérie z našeho domova za závěr.

Nat napsala o Thajsku! Já i když mám kupičky poznámek všude možně,  jsem to prošvihla strašně, bych to už nedala takhle do detailu a jinak to pro mě nemá moc smysl, tak jsem ráda, že si to můžu přečíst taky u ní :)

November 18, Tuesday

Category : life & stories, NZ life, travels

Psáno 9.11.

Včera, v sobotu 8.11. (né, že bych si to z toho dělala knihu jízd, ale potřebuju si psát ta data pro sebe a tady se mi neztratěj), jsme jeli využít víkendu, protože s prácí nebo jakoukoli administrativou osobní nebo kolem domečku stejně nehneme a bylo tak nádherně, že prostě nepřicházelo v úvahu nikam nevyrazit. Vyrazili jsme do Arthur’s Pass National Parku, po jedné hodně mála silniček, které vedou od jednoho pobřeží ostrova na druhé. Udělali jsme si dvě zastávky, ve skalním městě Castle Hill, kde jsme se trochu vyblbli při lezení po skalách a vyšlápli si krásných 500 výškových metrů na 1.2 km dlouhé cestě na treku Temple Basin.

 

Cestou zpátky z druhý strany všechno vypadalo úplně jinak než dopoledne. Jeli jsme už asi hodinu a půl autem. Hned na začátku cesty mě Meďák pustil dopředu, protože mi bylo zle, a lehl si na zadní sedačky. Svítilo teplý podvečerní sluníčko, před náma nekonečně dlouhá rovná silnice a občas jsme si s Káťou strašně potichoučku pozpěvovali každej pro sebe Fixu.

Výhodou je, že se nejde vrátit zpátky,
máme oheň a pokračujem dál do dálky,
výhodou je, že se nejde vrátit zpátky…

“Feel free to borrow our guitar,” visí nalepenej malej papírek na recepci. Chybí jí Dčko. Ta druhá má prasklou jinou strunu, tak hoši u večeře z dvou nepoužitelnejch kytar dali dohromady jednu a naladili tak, že se na ni nějak trochu hrát dalo… a začali.

“Lidi, Natála zpívá. Hraje a zpívá a to kurva nahlas,” vrátí se Katie zeshora.
Nat s nadšením sebrala vybrakovanou druhou kytaru, který zbyly ve výsledku jen čtyři struny, pustila si karaoke Adele a na pár minut z ní byla hvězda celýho hostelu i přes zavřený dveře. Bylo to spontánní, bezprostřední, trochu funny.. a super. A zopakovala nám to, když jsme se došli podívat všichni.

Pro mě je strašnej nezvyk, jak je pro někoho takhle přirozený hrát a zpívat a má to takhle jako zábavu na volný chvíle nebo protože někdo jinej je o to třeba poprosí. Neznám to z domova a ani nikdo z mých kamarádů tohle nedělal, neměli jsme třeba ve třídě někoho, kdo by tahal kytaru na školní výlety nebo tak něco. Když jsme s Kačou v Thajsku přinesli flétnu…

“Pustíte je na pět minut na zmrzlinu a oni se vrátěj za hodinu a půl s flétnou.“

… (protože jsem narazila v hudebninách na Yamahu v přepočtu za 60 korun, nechte ji tam!), nevěřila jsem, že na ni někdy něco zahraju, s mým hudebním hluchem jsem sekla s hudebkou ve třetí třídě a celkově jsem měla hraní na veřejnosti spojený akorát se stresem na nějakých přehrávkách nebo kritikou protivního učitele v ZUŠce. A tihle lidi po mě chtěj, ať něco zahraju? The fuck? Ale láká si zkusit aspoň písknout, sedíme každej na svý posteli v našem pokojíčku, pořád obracim tu flétnu v rukou a mezitím si kluci předávaj kytaru a zpívaj samý výborný známý písničky, který jsme ráno poslouchali v autě, a já si broukam, protože zpívat neumim.

Ale je to tak milý a tak to všechny baví, že to ve mě trošičku aspoň zlomilo ten blok, že si v jedenáct střihnem společně nejistý pomalý Tři oříšky pro Popelku a pár úplně těch nejjednodušších lidovek, co pískají děti, a když už budem mít Vánoce v létě, docela se těším aspoň na koledy :) Ale video asi zas jako nechcete :D

November 9, Sunday

Category : life & stories, NZ life, travels

Psáno 4.11.

Měli jsme tak nějak v plánu na Zélandu podniknout výlety do přírody a doufala jsem, že se nám povede i něco vícedenního. První trek přišel ale o hodně dřív, než jsem čekala.

Z trajektu jsme na pevninu vjeli v sobotu 1.11. někdy po šesté večer a nechtěli jsme další stovky kilometrů do našeho cíle odřídit přes noc po tmě, abysme „něco“ viděli cestou. Tak jako tak, co bysme dělali v Christchurch o půlnoci, to není úplně ideální doba pro shánění ubytování, zvlášť, když jedete absolutně na blind. Picton, město na pobřeží, jsme minuli, ani jsme nemrkli, další v řadě byl asi půl hodiny vzdálený Blenheim. V Blenu bydlí Lůca, který z Kra přes půl světa vezu nabíječku na tablet, která se tu nedá sehnat. Když shodíme bágly v hostelu v centru města, hned píšu zprávu s tím, že kdyby byla někde v dosahu, mohla by se pro ni stavit a já bych si třeba ušetřila balení balíčku. Hostel? Typický prostory pro hororový storky. Tady se zastavil čas před padesáti lety. Pusto prázdno, dlouhá chodba, koule místo kliky na dveřích, květovaný přehozy na postelích, v koupelně ještě přihrádka na použité žiletky…

„Tyvole, vy jste to vzali nějak hopem! Ale neuvěříš, co jsem zrovna dělala, když jsi napsala, akorát měla rozepsanou zprávu pro tebe! No, jestli jste fakt v Blenu, tak koukejte dorazit na víno!“

Slovo tak nějak dalo slovo a za pět osum ráno jsme stáli nastoupený před Warehouse, kterej otvírali až v půl devátý. Aspoň stíháme snídani. Začíná to tu bejt reklama na fastfoody, ale jako z 90 % jsou to u mě fakt snídaňový vajíčka nebo káva. V blenheimským McD jsme byli celkem třikrát a bylo to jednou větší peklo než druhý, takhle neschopnej personál si asi nedokážete představit. Za šestnáct minut našeho čekání snad stihli i poprosit slepici, ať ta vajíčka snese, navíc jsou tu všichni tak tlustí, že se nemůžou kolem pokladen nějak míjet… (doh) *konec hejtu*

Všichni během pěti minut kupují spacáky, já jsem ujištěna, že ten maličkej motorkářskej, kterým mě vybavil táta doma, bude stačit a vyrážíme asi 60 km na západ do Mount Richmond Forest Park. Prý když s Luckou a jejíma spolubydlícíma Kačkou a Alešem půjde i naše smečka, nebude to nic hardcore, taková procházka nejdřív po hřebenech a druhý den kolem řeky, v běhacích botách prý v pohodě…

Po téměř dvou hodinách serpentýn po prašný štěrkový cestě, kdy se z naší tmavomodrý káry stala matně světle béžová, parkujeme auta (osazenstvo druhýho, bílýho, auta si ukazuje prstem a doprovází to slušným výtlemem), přemisťujeme plechovky tuňáků a beaNZ (ano, národní hrdost je tu hodně zřetelná) z New World igelitek do našich školních Dakine batohů a vyrážíme na naši první túru, wow!

„Jé, ty máš pěknou bundu!“
„Seš taková ta bárbína, co neexistuje. Barbie na treku.“
Moje ladící růžová bunda a růžový boty na běhání, no… Hlavně, že bunda funguje, při tomhle prvním zátěžovým testu dost uspěla a na barvu se úplně nehraje.

A tak si tak ťapkáme, asi po dvou třech hodinách jsme na rozcestí, kdy na vrchol Mt. Patriarch jsou to dvě a půl hodiny cesty, k hutu, kde chceme spát, další tři jiným směrem. Osmičlenná skupina se dělí, Viliam a Kačka jdou napřed do chaty, zbytek se odhodlaně vydává výš, ačkoli víme, že tak, abysme stihli dojít k chatě dřív, než padne úplná tma, se úplně k vrcholu nedostaneme. Výstup nahoru nám dal zabrat, o tom žádná, ale ten výhled? Připadali jsme si jako na vrcholu světa a absolutně jsme neměli ani tušení, co nás teprve čeká cestou k hutu.

Úlomky skály se souvaly pod nohama, z jedné strany sráz, z druhé skála a „very steep“ vyškrábané do barvy na rozcestníku nabíralo za každou zatáčkou vyšších obrátek. Prudký sestup nejdřív po skalách, potom lesem, pásma rostlin se měnily snad každou minutu. V tu dobu už mě slušně bolely obě moje dorasený kolena a na vlhkým kluzkým povrchu jsem spadla snad dvanáctkrát spadla, zatímco jsem se bála, kde uvidím zapadlou Nat, která vyrazila napřed nebo kdy se Káťoj, kterýmu bylo asi od půlky cesty neskutečně blbě, tak zamotá hlava, že se zhroutí někam z útesu. Věc, kterou jsme nechápali ještě trochu víc než to, že tohle někdo vytvořil jako značenou cestu, bylo to, že šipky vedly i opačným směrem, což musela být fakt mission impossible. „Příští tejden fakt klidně obětuju celej, abych v Blenu našla toho magora, co tohle vyznačil,“ zvládla Kača zopakovat snad čtyřikrát. Cestu nám znepříjemňovalo to, že jsme dost podcenili situaci se zásobama vody a se 3/4 litrovou lahví spoléhali na „My pijem vždycky cestou to, co zrovna teče, vždycky se najde nějakej potůček, tady je všechna voda ok.“ První řeku jsme ale za 8 hodin na cestě potkali 100 metrů před hutem. Ale ta radost z ní? (A co, že se před odpočinkem musíme ještě nějak dostat na druhej břeh)

Tuhle poslední část cesty, asi dvě hodiny, jsme se dost rozdělili s tím, že není kam se ztratit, jen má každej svý tempo. My s Káťou jsme šli úplně poslední vzhledem k našemu tragickýmu stavu. Chviličku před tou první vodou vidíme na zemi u rozcestníku sedět Jirku.

„Čáu, trosečníku!“
„Tyvole lidi, jsme v prdeli…“ ukazuje na rozcestník.
„Co tam je?“
„Počkej, až sem dojdeš.“

Na rozcestníku vyznačené tři huty a my no idea, jak se jmenuje ten, ke kterému máme dojít, vzdálenosti žádné, abysme mohli alespoň odhadovat.

„Že nám tady nenechali alespoň nějakou značku!“
„No, oni asi nechali…“ ukazuju šipku z dvoumetrový klády přímo uprostřed cesty :D

Chata! Nádherná bílá čistá chata s přesně osmi postelema na slunečný planince uprostřed lesů.

„Jděte do řeky, to vás TAK probere!“ křičí Natalča z verandy a my s Kačkou a Jirkou neváháme. Kdybysme váhali, tak nás tam nikdo nedostane, kdyby ta tekoucí voda mohla mít mínus, rozhodně má. „Lehněte si, lehněte si!“ povzbuzuje Lůca a my máme modrý nohy ještě než dojdem po kamanech do takový hloubky, kde by se dalo ponořit. Ale nápad za všechny prachy, osvěžení a hlavně máme celej večer pocit, že jsme čistý, vykoupaný a je to dost boží.

Zapomněla jsem říct, že už od cesty k parkovišti jsme byli všichni bez signálu. „Já ten mobil nosím v kapse místo foťáku.“ Mohlo mě to napadnout a dát vědět aspoň domů a klukům, aby počítali s tím, že to, že se víc než 48 hodin neozvu nutně neznamená, že někde ležím mrtvá po bouračce nebo tak něco.

Ale ten večer? Že banda mladýho lidu si tři hodiny povídá a společně večeří konzervy na terase malý chatky uprostřed divočiny, aniž by za celou dobu kdokoli jen zabloudil očima na displej? Jsem tohle nezažila prostě. Když padla tma a začali nás fakt hodně žrát hmyzy, zapálili jsme si svíčky v hutu, ještě asi dvacet minut kecali zalezlí v postelích, o půl desátý jsme odpadli jak miminka a spali skoro jedenáct hodin. Asi dobrej restart pro mozek <3

Druhý den a procházka podle řeky? Haha :D Pět hodin boje s džunglí s dvacetimetrovým srázem (opravdu k řece) po levý straně, první brození řeky, divočák asi 15 metrů od nás, déšť a spousta spadlých obřích stromů, abysme se dostali k náááádhernýmu Lake Chalice.

„Tak vyraž, průvodče!“
„Kesida má jít první, protože má úplně průhledný legíny?“
Blbý, že ty pořádný jsem ztratila hned první den v Thajsku. Co naděláš. Ale mohli mi to říct dřív, to mohli. Kamarádi moji.

Od jezera nás čekala už „jen“ hodina výšlapu s převýšením tři miliony metrů k autu. Ke konci už jsem trochu myslela, že to bude fakt i konec mě, ale třeba Vilík o tom byl přesvědčenej. Kombinace vyčerpání z nezvyklý aktivity a nedostatku jídla mu poslední půlhodinu působila už docela kolapsový stavy, díky bohu za zbylý ořechový tyčinky, burákový máslo a sklenici marmelády v autě, na který se všichni vrhli jak vosy.

„Vylez!“ řve hodně na plný pecky Nat ve chvíli, kdy se objevuje zpoza horizontu na Lucku, která se zamyká zevnitř v autě.
„Říkam ti, vylez ven!!“ a snaží se ji chytit za krk skrz pootevřený okýnko.

Pár rad a poznatků z prvního treku?
- Chce to hodně jídla. Víc, než si myslíte v tom obchodě.
- Sebepohodlnější běhací boty nejsou ideální obuv na dvoudenní trek. Vilda by vám to samý řekl o converskách, ale to asi nikoho úplně nepřekvapí. Shodli jsme se ale na tom, že by si to možná měl dát do CVčka.
- Příště si s sebou vezmeme duct tape.
- Příště si s sebou vezmeme burákový máslo.
- Poslední rada nám byla udělena a zněla: „Tankujte. Kdykoli to jde.“ (A nejen benzín, ale i vodu.)

K večeři jsme téměř vdechli obrovskej poctivej kebab následovanej butterfish a v případě odvážnějších i mušlema, které ten den nalovil Alex, pan domácí. Podle Kaččiných slov typickej Novozélanďan. Říkal Kiwák teda, ale nemam ráda to slovo. Místo „e“ vyslovuje „i“ (leg je líg, head je híd, seven sívn a dead dýd), chodí zásadně v holinkách nebo vlněných ponožkách (i venku), loví (furt a všechno), má loď a Hiluxe. Ten večer nám vyprávěl pro nás abslutně neuvěřitelný storky z lovů, řekl nám toho spoustu jak o zemi, tak o zvířatech a byl prý rád, že mu nějací cizinci rozumí a baví se v jeho přítomnosti anglicky.

„S těma spacákama už to bude asi mazec, to jsem zvědavej, jak se do toho auta vejdem’.“
„Myslim, že místa budete mít dost..“

V úterý ráno Vilda činí definitivní rozhodnutí a od teď už ne-e „brou pin há“. Přepočítáváme bahty, koruny a dolary, rovnáme Dlužníček, spousta „dávej na sebe pozor“ a „hlavně jeďte opatrně“ a zůstáváme čtyři.

Je takovej ten typicky šedej upršenej den, před náma čtyři hodiny v autě, sehnali jsme kazetu s jack výstupem, takže si pouštíme vlastní písničky, jedeme po pobřeží, z jedný strany oceán, z druhý džunglí porostlý hory, Nat střídavě spí a mžourá na svět, Jirka do mýho bloku smolí základní body životopisu, Káťa řídí, já píšu a do toho se průměrně asi tak čtyřikrát do minuty vyrušujeme navzájem, když zahlídnem něco zajímavýho, o což – už jen podle tý frekvence – není nouze. Nebo rovnou stavíme, navlíkáme rozvázaný kecky a vybíháme do zimy, abysme to viděli „pořádně“. Kluci při každý zastávce štelují něco ohledně světel na autě, který tak nějak svítěj, jak se jim zrovna chce, pokaždý jinak, což je asi důvod, proč na nás celou tu noc z Aucklandu do Wellingtonu blikala protijdoucí auta. Mám ráda tenhle výlet. Mám ráda jezdit dálky autem a mám ráda déšť za okny.

„Vypadaj docela happy ty krávy, co?“
„Bych taky byl hepy, kdybych byl kráva na Zélandě.“

November 8, Saturday

Category : life & stories, NZ life, travels

Psáno 1.11. – první hlášení ze Zélandu! S internetem to tu je těžký a najít si chvíli na úpravu a zmenšení fotek taky, tak se zpožděním…

Trajekt! Využívám chvilku, kdy mám kolem sebe na každou stranu asi 10 cm místa navíc a vejde se mi tak na klín notebook. Osobák a pět dospělých lidí s bagáží tomu totiž jinak úplně nefandí. Jak se to stalo?

Před 26 hodinami jsme seděli v autě na autobusový zastávce na Beach Road a bylo ticho, do kterýho se z místa řidiče otočil směrem na nás na zadních sedačkách Káťa a povídá s takovým malým úsměvem: „Jsme docela střelci, ne, že tu sedíme v půjčeným autě, který máme za hodinu a půl vrátit a pak prostě nevíme, co budem dělat..?“

Oběhli jsme totiž asi šest autopůjčoven v dosažitelným okolí s dotazem na cenu půjčení auta a následnýho vrácení v jiným městě a z odpovědí se nám docela protáčely panenky. No way. „Doporučila byste nám nějaký autobazar v okolí?“ Dostáváme adresu, na které po 25 minutách nacházíme motel. Paní na recepci nás vyvádí z omylu, ulice a číslo sice stejné, ale špatná část města. Okay. Nemáme absolutně čas, musíme vrátit auto. Při zpáteční cestě ale zahlídnem něco, co nám stojí za to risknout, že to možná nestihneme. Vbíhám do jiného autobazaru, zbytek skupiny v patách…

„Jak vám můžu pomoct?“
„Víte, my máme takovej delikátní problém. Nevím, jestli nám můžete pomoct, tak ať zbytečně neplýtváme váš i náš čas – potřebujeme auto, který nás doveze do Christchurch, máme na to 3000 dolarů a..“
„…a dvacet minut!“ skáče mi do řeči Nat, načež pán povídá, že to není úplně standard, ale že ví o někom, s kým bysme měli mluvit.

Během deseti vteřin vydrmolíme story znova staršímu kulatýmu pánovi s bílýma vlasama v bílý košili. „Mám něco přesně pro vás, pojďte se mnou!“ Štráduje dlouhýma rychlýma krokama na druhou stranu areálu tak rychle, že za ním skoro klušeme. Scéna jak z filmu, úplně!

Bílá kára ze začátku devadesátek je docela láska, ale přece jenom pro naše potřeby trochu malá a ne zrovna laciná. Bereme si hoďku na rozmyšlenou, stejně nemáme u sebe dost peněz v hotovosti. Stavíme (pro změnu) v prvním Burger Kingu na kafe, v rychlosti si rozdělujeme inzerční servery a na všech dostupných zařízeních zkoumáme nabídky. Bílej rodinnej Nissan asi deset minut od nás by byl absolutní pecka, kdyby mi majitel po telefonu neřekl, že auto sice na prodej je, ale ztratil klíč a za boha ho nemůže najít. Tmavomodrá Hyunday Sonata za skvělý peníze inzerovaná před hodinou a asi patnáct minut jízdy od naší základny ve fast foodu. Indickej přízvuk v telefonu mě trochu vyděsil, ale z prodejce se nakonec vyklubal důvěryhodně vypadající pán s tureckým původem, který na Zélandě žije dlouhý dlouhý roky.

„Týpek měl auto osum let a teď ho mají Millerovi.“

„Millerovi na tripu“ se po „Zabijáci na cestách“ a „Brou pin há“ jmenuje aktuální skupina v Dlužníčku, protože to prostě tak nějak přišlo :)

V pátek 31.10. večer jsme po tom, co jsme rozdýchali storku s autem na wifi v Burger kingu, kde jsme vyřídili během hodiny pojistku na auto (která tu není povinná) a zabookovali trajekt pro auto a pět lidí mezi Severním a Jižním ostrovem, vyrazili na jih a strávili noc přesunem do Wellingtonu.

Na křižovatkách stíráme a když začne pršet, nejdřív si párkrát bliknem, než ná dojde, co se děje. Vůbec si nedokážu vybavit, jestli to takhle bylo i v autech, který jsem řídila v UK, logicky jsme si odvodili, že by asi mělo, zvlášť, když to byly manuály, ale tam se mi nestalo za celý dvě léta, že bych se spletla – blinkry mělo půjčené i tohle naše auto na pravé straně volantu, ovládání stěračů nalevo.

„Na světlech si počkáme na zelenou a pak teda pojedem doleva,“ zní instrukce spolujezdce-navigátora po tom, co nezáměrně nebo z nutnosti profičíme v probouzejícím se liduprázdným Wellingtonu asi tři červený v řadě, než si konečně nacházíme „to“ místo na cípu, ze kterýho by snad mělo být dobře vidět.

„Tak už polez, feno!“
Myslím, že jsem psala už někdy dřív, že Vildovo vyjadřování mě asi nikdy nepřestane bavit. Vždycky, když už to vypadá, že jsme si pomalu zvykli, zaperlí něčím novým. Fakt? Nazvat slunce „fenou“? :D Po patnácti minutách čekání s rukama promrzlýma na kost tak, že jsem sotva schopná mačkat spoušť, fena fakt vylezla.

Poprvý od Vánoc jsem si vrátila na foťák 18-105 mm objektiv a je to takovej nezvyk, že mám pocit, jak kdybych fotila GoPročkem. Úplně mám zas novou hračku. Tři čtvrtě roku s pevnou 35 mm úplně na všechno.

Jedinou snídani v sedum ráno nám připraví asi v Mekáči, takže opět papkáme z papírových krabiček. Ale vajíčka, žejo, díky bohu za ně.

„Co s náma teď? Bych se někde vyspal..“
„Tak ještě vyjedem na tu horu, co chtěla původně Kesida?“

„Ta hora“ – Mount Victoria – nám po tom, co všichni přežili mý řízení několikakilometrovým stoupáním serpentýnama, poskytla takovej ten první fakt „WOW pocit. Ten, kterej jsem od Zélandu tak trochu čekala a za první tři dny ještě neměl šanci přijít. Rozhled do všech stran, jak na moderní centrum hlavního města, tak na malé letiště a letadla vzlítající v párminutových intervalech a širý moře. Byla to nádhera. Asi půl devátý ráno, pohled fakt nečekaně ohromující, 13 stupňů a vítr ve vlasech, ale modrý nebe a tyrkysový moře mizící v dálce probralo všechny z mdlob přicházejících po probdělý noci a celkově prostě úplně bjůtyfl day.

Aby si kluci trochu odpočinuli, necháváme jim s Nat auto na parkovišti s tím, že ať se zkusí aspoň trochu natáhnout a vyspat, že se půjdeme projít. Asi třikrát cestou z nějakýho svahu samovolně upadnu a nemám skoro sílu se zvednout, po noci v autě s koleny skoro u brady se opět ozývají klouby, to běhání je stejně mrcha. Po čtyřiceti minutách jsme z „výletu“ zpátky a protože hoši jsou ve slušným kómatu, usteleme si před autem na zemi na bundách, akumulujeme teplo ze sluníčka a během pár minut taky usínáme.

„I think Halloween was tough last night.“
„Né, žádná párty,“ zvedám rozlámaný tělo z tvrdý země, „po předminulý noci v Burger Kingu jsme tu poslední strávili na desetihodinový cestě z Aucklandu sem a následující nás asi čeká přesun do Christchurch, tak potřebujeme nabrat co nejvíc sil, než nám pojede trajekt.“
„Ježiš aha, tak to vám držím palce a šťastnou cestu!“

Trošku stresíky při hledání přístavu naší přepravní společnosti, který je úplně daleko za městem, jinde, než jsme si celou dobu mysleli, že je, ale jedem. Je mi trochu blbě z toho, jak koukám do počítače a píšu tohle. Za nádhernej výhled z horní paluby musíme bojovat s vichřicí a uslzenýma očima, ale jak na „volným moři“ tak při proplouvání mezi ostrůvky rozhodně stojí za to. Jsme na Jižáku!

Vyhovuje mi, jak nemám čas jíst „jen tak“, jako se mi stávalo, když jsem pracovala celý dny u počítače, ale vzpomenu si na jídlo většinou fakt až ve chvíli, kdy mám hlad. Dokonce mě fakt obtěžuje přemýšlet o jídle předem, když by bylo výhodný nakoupit si něco na pozdějš, protože zrovna potkáme nějaký supermarket, což je u mě úplně nevídaný, nakupování jídla je totiž docela moje hobby :D Kéž by mi to vydrželo!

Umírá mi baterka v ajfonu, yay. Natáličce displej pro změnu a nemáme si kam objednat náhradní díly, neb jsme bezdomovci bez adresy. (NOT ANYMORE!)

October 31, Friday

Category : life & stories, NZ life, travels

Zatímco většina z vás se teď pohybuje kolem čtvrtečního oběda, my máme pátek jednu ráno. Hodně lidí píše, jak si užíváme a tak :) Užíváme.. jako dobrodrůžo to je rozhodně! Jsme od středečního večera už na Zélandu a, no…

„Nikdo neříkal, že to bude jednoduchý.“

Je přesně jedna ráno (tzn. jsme po změně času proti ČR přesně o 12 hodin napřed) , bojuju s únavou po dvaceti minutách spánku v autě, zatímco ostatní šli nabírat síly do postelí, makám už asi tři a půl hodiny na lavičce v Burger kingu na Queens street, protože to je jedinej dostupnej a funkční internet a už fakt musím, protože se mi zas hroutí Tom v Čechách pod náporem všeho, co navíc z naší běžný dělby práce na něj spadlo ke všem jeho běžnejm povinnostem (kterých rozhodně není málo), když jsem už cca deset dní na cestách s omezeným přístupem k počítači/internetu. Pod vedlejším stolem spí nějakej týpek na zemi, každou chvíli přivalí další ožralý holky s rozmatlaným make-upem po obličeji nebo hlučný skupinky místních a jsem hodně ráda, že proti mně z posledních sil Káťa datluje anglicky životopis a že si snad díky tomu nikdo nedovolí vytrhnout mi Macbook z pod rukou.

Zítra ráno se musíme vypakovat z hostelu, potřebujeme se co nejrychleji a nejlevněji dostat do města vzdálenýho 1100 kilometrů a teprv hodinu před odchodem z ubytka (jestli se dovolám) zjistím, jestli nám klaplo auto nebo ne, protože jsme se rozhodli, že se tam dostaneme pohodlně a za zlomek běžný ceny podobnýho tranferu.. Wish us luck & stay tuned!

Zatím mě to baví. Dost :)