posted in NZ life, travels

South to North #8

posted by cassidy on 2015-05-24 at 10.37 PM, 0 comments

22. 4. 2015

Protože “job hunt” začíná být čím dál aktuálnější téma a myšlenku na něj nedokážu po zkušenostech z Christchurch vyhnat z hlavy, ráno během hodiny nad hrnkem výbornýho kafe v přátelský hipsta kavárně Demi-urgos v Hamiltonu upgraduju taky K. životopis a dělá mi radost, že to dokáže ocenit. Na další dvě hodiny se bez problému ztrácíme mezi studenty ve Wintec library, protože je pro mě docela zásadní opravit si osobní web / portfolio, na kterým jsem si před pár dny odpálila styly, a připravit svoje CV k tisku. Všechno pak velmi profesionálně necháváme vytisknout ve Warehouse stationery, načež velmi profesionálně #2 stříhám vizitky ručně chirurgickýma nůžkama. Ve výsledku to všechno vypadá krásně, tak co.

Oba máme pocit, že na nás něco leze, takže nemáme moc chuť podnikat nic moc náročnýho. Protože o Hamiltonu jsme dostali informace na škále od “nastěhujte se tam!” po “jestli budete projíždět skrz, hlavně nezastavujte,” zvědavost nám nedá a procházíme si centrum města. Pravda, že koncentrace Maorů je větší, než ve všech městech, který jsme doposud navštívili, ale jinak působí naopak celkem sympaticky, i když za teplýho slunečnýho dne jen málo měst vypadá jako úplnej průser.

Co mě v Hamiltonu upřímně nadchlo, byly Hamilton Gardens. Jen tu “stylizovanou” část jsme procházeli snad dvě hodiny a já jsem si v uličkách mezi vysokými živými ploty a maličkými zahrádkami připadala jako Alenka v Říši divů. Očividně jsem nebyla první, protože po chvíli jsme narazili na sochu Kloboučníka s mým oblíbeným citátem od Lewise Carrolla:

“If you don’t know where you are going, any road will take you there.”

Processed with VSCOcam with t1 preset Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_3868_copy

DSC_3871_copy

DSC_3862_copy

DSC_3865_copy

 

Hamilton Gardens byly v pozdním odpoledni krásný, tichý místo, kde máte pocit, že relaxujete, nasáváte energii a vnímáte všudypřítomnej klid a mír. Blízko podobnýho místa bych si přála jednou bydlet.

Nechápu, jak jsem celej svůj dosavadní život mohla žít v tom, že nemám ráda rajčatovou polívku. Vždyť ta chuť je úplně geniální!

posted in NZ life, travels

South to North #7

posted by cassidy on 2015-05-24 at 9.36 PM, 0 comments

21. 4. 2015

Dlouhý cestování středozemím, boží krajina Tongariro National Park, sopky, prázdný silnice, divokost, zasněnost a hlavy plný nápadů.

DSC_3839_copy

DSC_3842_copy

DSC_3843_copy

Někdy po obědě přijíždíme k jezeru Taupo. Dlouho jedeme po silnici přímo po břehu, užíváme si výhled na jezero. Stejně se jmenuje taky město v severní části jezera, čekali jsme spíš vesničku a tak jsme překvapení jeho velikostí. Přímo na břehu si na jednom z piknikových stolů vaříme oběd a jsme pořád tak unešení z tý krajiny, kterou jsme doposud projížděli, že necháme odvyprávět celej naučenej monolog starší paní od Strážný věže místo toho, abysme se jí zbavili po první větě a vypadala, že z toho má docela radost.

V okolí Taupo by se dalo zabavit taky na dlouhou dobu. Krátkou procházkou dojdeme k Spa Park Hot Pools, což je místo, kde ústí do řeky potok, ale ne jen tak ledajakej – voda v něm je úplně horká, termálního původu, ale narozdíl od té, jakou známe z Evropy, není vůbec cítit sírou a je průzračně čistá. Tohle místo je volně přístupné a myslím, že v jakoukoli hodinu, v jakoukoli roční dobu tu narazíte na někoho, kdo se tu zrovna bude koupat. My jsme k Hot Pools přišli za hodně teplýho dne, babí léto hadr, v zimě to musí být ještě o dost víc cool. Díky vulkanické aktivitě je v okolí Taupo spousta dalších zajímavostí jako třeba Craters of the moon nebo Thermal Valley a příjemností v podobě několika velkých termálních wellness středisek. Všude i cestou ze silnice je vidět pára stoupající z říček jen pár metrů od cesty.

Poslední zastávka toho dne jsou Huka Falls, vodopád nedaleko od města. Nikdy jsem neviděla vodopád s takovou sílou! Řeka s nádhernou tyrkysovou vodou k němu přitéká hodně úzkým korytem, nabere tak na rychlosti a to, co se děje pod vodopádem, musí být neuvěřitelně nebezpečný. Podívaná ve večerním sluníčku ale moc hezká.

DSC_3853_copy

DSC_3859_copy

Čím víc se posouváme na sever, tím víc dálnice opravdu vypadá jako dálnice, občas už má i mimo města dva pruhy v jednom směru a sem tam je dokonce rozdělená svodidly.

Nechápu, jak jsem celej svůj dosavadní život mohla žít v tom, že nemám ráda sušený banány!

posted in NZ life, travels

South to North #6

posted by cassidy on 2015-05-24 at 9.19 PM, 0 comments

20. 4. 2015

První probuzení na Severním ostrově bylo jedno z nejhezčích, jaký si zpoza okýnka dodávky dokážu představit. Jako vždycky jsme tu zaparkovali za tmy, takže jsme neměli nejmenší tušení, co nás ráno čeká, o to lepší překvapení to bylo :) Navíc sucho a celkem teplo, konečně takový podmínky, kdy si nedokážete najít jedinou výmluvu, proč se vyhnout rannímu protažení.

Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_3825_copy

Processed with VSCOcam with t1 preset

Víme, že s každým kilometrem severně se blíží chvíle, kdy budeme řešit nový zaměstnání a chceme do Aucklandu přijet už fakt připravení, možná třeba i odpovědět na nějaké inzeráty den dva předem, a já si předtím potřebuju aktualizovat portfolio i životopis. Vytipujeme si proto velkou klidnou knihovnu, kde máme v plánu strávit ty dvě a půl hodiny, na které nám vystačily drobný do parkovacího automatu. Po dlouhý době otvírám počítač z jinýho důvodu než abych psala poznámky z cest, těším se na to, že mám na něčem pracovat… a ono mi to strašně nejde. Jenže když to nejde hodinu, hodinu a půl, začínám bejt hodně zklamaná a vrcholí to tím, že se mi nenahraje správně soubor s CSS na ftpko a web je nepoužitelnej minimálně do tý doby, než odpoledne vstanou kluci v Čechách a pošlou mi starší verzi ze zálohy. Kdyby se to stalo s jakoukoli jinou prací, prostě se projdu, dám si oběd a nestresuju se tím, vím, že se to někdy stává a že to za chvíli bude dobrý. Jenže kdy zas budu mít příležitost sednout si někde v tichu ke stolu s připojením k internetu. Chytá mě takovej záchvat úzkosti, že K. zavelí, že jdeme radši do muzea. Procházka po pobřeží je fajn, muzeum taky, občas se mi daří na to i zapomenout, ale nálada pořád nic moc.

Jsme dost unavení a Wellington jako město nás neohromil ani na druhý pokus. Mezi mrakodrapy a spěchajícíma business lidma si připadáme nepatřičně a motá se nám z toho hlava, přece jen všechny ty předchozí měsíce v Christu, který občas připomínal víc než cokoli jinýho nějaký město duchů, nás nějak poznamenaly.

Vítr mi cuchá vlasy, ve Wellingtonu totiž pořád pořád pořád fouká vítr, a docela mě to baví.

Protože vím, že jediný, co mi může pomoct, je fakt udělat to, co potřebuju mít hotový, dáváme tomu druhou šanci navečer v Mekáči. Internet dost pofidérní, ale daří se mi udělat to, o co jsem se snažila už ráno a najednou je všechno dobrý :)

Těsně před tím, než jsme opustili město, jsme se stavili v Countdownu pro jednu výbornou šunku k snídani. Za pultem byl stařičkej Japonec, už to je zvláštní, z 99,9 % to je prostě při-těle-Kiwi-žena. Poprosila jsem o 100 g šunky, pán ji nabral, potěžkal v ruce, položil na váhu, na jejímž displeji se ustálilo číslo 100. Načež se Japonec usmál a místo toho, aby sáček slepil etiketou do něčeho, co musíte celý rozškubat, abyste se dostali k obsahu, na něm udělal volný uzel a etiketu nalepil prostě někam dolů. Nemilovali byste toho člověka?

posted in NZ life, travels

South to North #5

posted by cassidy on 2015-05-14 at 1.09 PM, 0 comments

19. 4. 2015

Protože jsme se předchozí večer rozhodli opustit Jižák, je víc jasné, že Queen Charlotte track si (protentokrát?) budeme muset odpustit. Marlborough Sounds jsou ale jedna z lokalit, která nás hodně zajímala a jeli jsme se proto podívat “alespoň” autem. Vážně bych si strašně přála vidět scénu, jaký pohled jsme si vyměnili, když jsme po dvou hodinách jízdy serpentýnama po “no exit” (slepé) silnici uviděli ceduli “café – open” (navíc v neděli).

Majitel kavárničky a asi celého Te Mahia Bay resortu poté, co zjišťuje, odkud pocházíme, běží pro pořadač s vytištěnými mapami a informacemi, chvíli jím divoce listuje, než najde mapu Jižních Čech a začíná se rozplývat nad tím, jak mu ČR před třemi lety tak učarovala, že se tam letos v (evropském) létě vrací znovu. Vlastně jsem se snad nesetkala s jinou možností, než že lidi buď absolutně neví, že Česká republika existuje, nebo potkali někoho z Čech, nebo v Čechách byli a zamilovali si naši zemi. Pro místní je fakt vrchol historie budova stará 150 let a hrad tu je všeho všudy jeden, celkem malý. Tak si představte, jaký zážitek pro ně musí být památky, které máme “na každým rohu” :)

DSC_3802_copyTrajekt! Výhled do Marlborough Sounds.

Odpoledne míříme ještě do Blenheim, pozdravit “staré známé” (pamatujete si ještě na náš první zélandský trek?). Z Blenu jsme v šoku. Zaprvý z toho, že jsme si uvědomili, že to je půl roku, co jsme projížděli. Zadruhý, a to hlavně, z toho, že máme v živý paměti, jak jsme Blenheim vyhodnotili za šílenou díru, když jsme sem přijeli, a hromadně litovali Káti, že tu žije. Jak nám přišlo to město úplně bezduchý, mrtvý, ošklivý, prázdný, všechno. Najednou se procházíme v neděli odpoledne ulicema, na kterých jsou lidi, otevřený obchody, míjíme hezký kavárny, obědváme perfektní kebab v Akbabas, jdeme se podívat dokonce do několika knihkupectví, seženu potřebný pohledy včetně známek a na návštěvu přivezem’ karamelový a jablečný řezy z místní pekárny.

Je vtipný, jak v Čechách většinou skoro vítáme návštěvu něčím ve stylu: “Dáš si kafe?” Tady je jedna z prvních vět skoro vždycky: “Chcete se vysprchovat?” :D

Káťa s Alexem jsou taky v šoku z toho, že to je půl roku od chvíle, kdy jsme u nich byli poprvý/naposledy, rozhodně je co vyprávět. Seznamujeme se taky s jejich nájemníky, jedním samostatným článkem a trojčlennou skupinkou, diametrálně rozdílnými lidmi a perfektní ukázkou toho, jak dobře nebo blbě se dá žít / přistupovat ke všemu / určit sám sobě, jaký celkový dojem z cest bude člověk mít, když se rozhodne odcestovat do cizí země.

DSC_3814_copy

Těšila jsem se, že poplujeme v ideální čas na pozorování západu slunce na moři, z větrný paluby trajektu. Mezi horami ale slunce zmizelo mnohem dřív a už na loď jsme vjížděli za tmy. Tak nic, no! Ani moje plány na produktivní využití téměř čtyř hodin času na lodi moc nevyšly, jen, co jsem napsala adresy na pohledy mi začalo být ne-zrovna-nejlíp a tak jsem pak většinu cesty strávila v leže, počítač nějak nezvládla ani otevřít a spíš silou vůle posunovala minutovou ručičku na hodinách, aby cesta utekla co nejrychleji. Přitom jsem hodně přemýšlela o tom, do jaký nejistoty jsme se to zase vrhli. Když se nad tím člověk zamyslí racionálně, zvlášť někdo jako já, kdo ještě před pár měsíci bez perfektně zorganizovaného diáře nedal ani ránu, je to dost děsivý, proto se snažím to dělat co nejmíň. Tak Severáku… Please be good to us.

posted in NZ life, travels

South to North #4

posted by cassidy on 2015-05-14 at 12.57 PM, 0 comments

18. 5. 2015

Ráno lije, vzdávám se svojí šance umýt si po třech dnech vlasy a asi budu muset vydržet další tři dny, než budu mít další příležitost.

Protože víme, že v sobotu dopoledne se na Trafalgar Square koná Nelson Saturday Market a protože tyhle věci máme rádi, hodně nás těší, že nám zastávka v Nelsonu bez většího plánování vyšla zrovna na tenhle den. Jen co se z boční uličky vynoříme na náměstí, praští nás do nosu vůně sladkýho pečiva a čerstvýho kafe. Aww. Stánky s čerstvým ovocem a zeleninou za v porovnání se supermarkety opravdu příznivý ceny, doma vyrobenými poctivými hořčicemi a omáčkami, sýry, uzeninami, designovými výrobky ze dřeva, přírodní kosmetikou…

… a dredař hrající na piano na kolech. Jeden z nejsilnějších hudebních zážitků ever, nepamatuju si, kdy bych naposledy slyšela něco tak upřímnýho a příjemnýho. Se svým pianem cestuje, něco si o něm přečíst a dokonce si za dobrovolný příspěvek stáhnout jeho hudbu můžete na Evolving rhymes. Bohužel se mi nepovedlo najít přímo tu skladbu, kterou hrál, ani nic moc podobnýho, tak jsem trochu zklamaná teď, že se o to nemůžu podělit.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Ochutnáváme dosud neznámý úlovky z trhu, ovoce paw paw a feijoa. Zatímco paw paw (na fotce) připomíná jak měkkou dužinou tak chutí něco mezi banánem a mangem a “otvírá” se stejně jako avokádo podélným rozříznutím a pootočením, feioja má nakyslou, citrusovou chuť.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Nedokážu si vybavit, jak jsme si na to vzpomněli, ale v Nelsonu jsme si dali za úkol sehnat bavlnky a oprášit náramková skilly z dětství. Já jsem jako menší byla královna všech možných provázků, bavlnek a korálků, což pozdějš přešlo ve Fimo mánii, a to už možná někteří i pamatujete. V galanterii prodával strašně milej starší pán.

Nádhernej pohled na celý město je z vyhlídky, která je zároveň geografickým centrem Nového Zélandu – Centre of NZ. Jako největší luckeři jsme se na kopec vyškrábali pár minut před západem slunce, což dojem ještě hodně umocnilo.

DSC_3755_copy

DSC_3765_copy

DSC_3775_copy

DSC_3791_copy

Nelson je láska na první pohled. Kdybysme nemířili stoprocentně na sever, shodli jsme se na tom, že tady bysme bydleli vážně s radostí. Pokud se v Nelsonu vyskytnete, nenechte si ujít zmíněný víkendový trhy, kávu a něco dobrýho na zub (ať už preferujete sladký nebo slaný) v Suter Gallery Café, v závislosti na tom, co koho baví, věřím, že si každý vybere z velkýho množství galerií, od klasickýho umění po odpad zrecyklovanej na art, katedrálu, která se jako monument za slovo vzatej tyčí nad městem, západ slunce se zálivem jako na dlani a celkově si užijte město, který má takovej kulturní nádech :)

Setmělo se. Sedíme v autě zaparkovaném před knihovnou a konstatujeme, že mít na to budget, Zélandem bysme se vážně dokázali toulat zbývající čtyři měsíce. Pár kliků na stránkách Interislanderu a…
“Takže zítra fakt už Wellington.”

Legální prostor pro přespání nám dneska poskytne Brown River Reserve na cestě mezi Nelsonem a Pictonem. Zatímco K. řídí, já využívám čas a dopisuju, co se dá. Před pár dny jsme si říkali, že když se člověk snaží dokumentovat svoje cestování, měl by si na něj vyhradit dvakrát tolik času. Ačkoli mi psaní a třídění / organizování / upravování fotek trvá dlouho, už teď jsem za to vynaložený úsilí hodně ráda. Neumím si představit přijet po tomhle všem někam jen tak s nafocenou kartou. Když vidím, jak lovíme v paměti věci i pár dnů zpět, nikdy bych bych to už nedala dohromady. Když zapatráme trochu dál v telefonech nebo kartě v GoPro, která díky svý obrovský kapacitě nevyžaduje zrovna častý mazání, vždycky nestačíme žasnout, kolik toho zažíváme. Musíme sestříhat video!

“Už mi zbývá jen dnešek a fakt budu v současnosti!”
“Já se tak těšim, až si to jednou přečtu…”