„Napiš taky, že jedeš!  Jsem chtěla aby sis to napsala sama a měla ten pocit. Si budou lidi myslet kdoví s kým jedu… Jako kdyby to nebylo jasný.“

Původně jsem nechtěla. Myslela jsem, že si to nechám ještě nějakou dobu pro sebe, ale něco prostě nejde :)

Myslela jsem, že až budu psát článek o něčem zlomovým, bude začínat tím, že jednu podzimní neděli, 24.11., jsme „to“ vymyslely. Vymyslely jsme si to krásně a od tý doby jsme vymyslely spoustu jinejch věcí, a ono „to“ je dávno pasé. Alespoň pro teď. Třeba jednou zase bude aktuální, protože se neustále utvrzuju v tom, že člověk fakt NIKDY neví.

Stalo se to asi nějak takhle.

8.1.
„A ty taky jedeš?“
„Ne, proč?“
„No, že jste přišli spolu, tak jsem myslel, že třeba poletíš taky…“
„Ježiš né, vůbec!“

13.1.
„No jen počkej, ono všechno těžký budeš mít za sebou a v březnu žádáš o vízum! :D“
… pořád nevěřícně kroutím hlavou, že ne-e, ani nápad.

Jenže pak najednou mi to přišlo vlastně jako úplně výbornej nápad, příležitost a obrovská důvěra v to, že to doopravdy může vyjít díky tomu, že absolutně nezávisle na tom, jak se rozhoupu já, jede někdo, kdo to neodpíská na poslední chvíli. A tak proběhl ten zmiňovaný skajp s Nat. Jen bych uvedla na pravou míru, že její „Tyjo, nevím…“ bylo v prvních pár vteřinách spíš „never ever“ a mně se v tu chvíli udělalo fakt hodně zle. Po chvíli z ní vypadlo něco ve smyslu: „No, já jsem nad tím vlastně taky trochu přemejšlela…“ a najednou bylo asi docela jasno. Plán.

Mírný komplikace se školním řádem, ale pana proděkana jsem očividně dokázala přesvědčit a během dvou dnů získala příslib přesně toho, co jsem potřebovala.

„Ale když se nám tam nebude líbit, pojedeme domů, žejo?“
„No jasně, že! Přece bysme nebyly někde, kde se nám nebude líbit.“

To je ono. Strašně o nic nejde, žejo. Úplně nejhorší možnej scénář je ten, že prostě přebookujete letenky a z iks měsíců bude nakonec pár týdnů. A co :)

Naši byli proti. Od půl osmý různě postávám v obýváku, v kuchyni, vždycky, když už se skoro odhodlám něco říct, jeden z nich zrovna někam odejde a nebo je právě zaujatej něčím na televizní obrazovce. O hodinu později ze mě konečně vypadne:
„Heleďte, tak já jsem se teda fakt rozhodla…“
„Jsme se říkali, že něco chceš, když tu hodinu obcházíš jak mlsnej pes,“ shodnou se oba, jeden v kuchyni a druhý v obýváku, zatímco já se nervózně opírám o futra ve zdi oddělující ty dvě místnosti.

„Hele, Jihostroj je třetí!“ 

Ještě rychlý Skype hovor, ujistit se, že všechno bude dobrý. Ve 21:51 telefon s N., po chvilce ticha: „Čau, co se děje?“ „Čau… Fakt to tam teda pošleš?“ „No… asi teda fakt jo.“ Protože štěstí přeje připraveným, 4.3. večer všichni vyklepaní sedíme u počítačů s tím, že přesně víme, jak budou vypadat formuláře, které budeme vyplňovat, a pro případ  selhání techniky máme důležitý údaje navzájem nasdílený v tabulce, aby eventuelně měl k údajům přístup i někdo další a mohl zachraňovat situaci. Ale pořád to nic neznamená.

„Truhlář, grafik, aupair, instalatér a účetní,“ překládám si v hlavě vypsané naše poslední práce, které je nutné uvést, „tyve, takhle napsaný to zní jako skupina z nějakýho blbýho vtipu předurčená k rychlý smrti :D“
„A nebo jako to, že se zvládnem poprat absolutně se vším a nic nás nezaskočí.“
<3

„Scheme is available,“ rozklepou se mi ruce a N. vyhrožuje na hromadným chatu zvracením. Vážně vyplňujeme žádosti o víza. Sem tam něco zkonzultujem’, počkáme na sebe, ale jde to až podezřele hladce, stránka nepadá, jak bysme čekali, a tak. Kluci mají problém s posledními pár políčky, které hlásí chybu, i když nikde žádná není, ale na druhý nebo třetí pokus už je to ok a před námi stojí zákeřná otázka – na poslední stránce formuláře Next nebo Submit? Hlasujeme pro Submit, souhlas s posledními podmínkami, údaje z karty… Není cesty zpět, teď děj se vůle boží.

Emoce. Klepu se pořád, ale už se neubráním přiblbýmu úsměvu. Kluci otvírají piva a Meďák okamžitě hlásí, že nejede. Co mi to jen připomíná? :D

Mezitím lidi na internetu šílí, že se jim stránka nenačítá, padá odesílání, ztrácí nervy a vykřikujou, že to vzdávají. Po sedmdesáti minutách je 1200 víz beznadějně pryč. Minulý rok vydržela kvóta přes měsíc, předtím čtyři, ještě předtím snad dokonce devět. Tohle jsme nečekali. Tušila jsem, že asi bude dost velký zájem, ale třeba alespoň den, dva, ne hodina. Nechci si ani představovat, že bysme si třeba žádosti uložili s tím, že s platbou počkáme do rána, že si to ještě necháme projít hlavou.. V tu chvíli nevíme, jak dlouho budeme čekat na nějaké další informace. Ze zkušeností lidí, kteří se o víza ucházeli v předchozích letech tušíme, že by mohlo jít o pár dní, ze zákona však vyřízení může trvat až čtyři týdny a nemůžu už udělat nic víc, než si jít lehnout, abych byla trochu schopná následující ráno ve škole.

6.3. v 0:20 nám všem od Káti přišly zprávy, že to vyšlo. Že se mu zdál sen, že už máme verdikt, vylítl v noci k počítači a fakt. Prý excitement na druhou, nezamhouřený oči do rána. S náma s nikým zvuky příchozích zpráv ani nehnuly a měli jsme tak noc jako každou jinou. Ráno se postupně dozvídáme, co se stalo, nejdřív já, pak kluci, nervózně čekáme dalších pár minut na Natálku.

„A co novýho u tebe?“
„Pamatuješ, jak ses mě v lednu zeptal, jestli taky letím na Zéland a já jsem řekla, že ne?“
„Hahaha :D“ 

Doteď to moc nechápu. Těžko uvěřit tomu, že jsem se fakt odhodlala a poslala to. Že pokud se nestane něco úplně šílenýho, tak po létě odcestuju do dalšího léta úplně asi nejdál od domova, jak jen můžu. Jestli jsem občas myslela, že se můj život otočil z minuty na minutu naruby, tak letos asi zjistím, jaký to je, když je všechno vzhůru nohama :) Asi se trochu nemůžu dočkat.

Wish me luck. A za to se dozvíte snad úplně o všem :)

Ale ne, nepoletíme takhle. To víme už teď. Jen pro představu. Protože zaprvý – takhle se stejně nelítá. A zadruhý – přeci nebudete cestovat přes půl zeměkoule, aniž byste to využili k tomu vidět něco „cestou“ :)

A tohle je „fotka“ „New Zealand Life, “ dárek na blog za to, že mě má ráda.

„Openness to experience is consistently the strongest predictor of creative achievement,“ says Kaufman. „This consists of lots of different facets, but they’re all related to each other: Intellectual curiosity, thrill seeking, openness to your emotions, openness to fantasy. The thing that brings them all together is a drive for cognitive and behavioral exploration of the world, your inner world and your outer world.

Na závěr. Odsud. Vůbec celej ten článek se mi dost líbil.