Jsem slíbila něco, tak pokračujeme :)

O PRÁCI
Nerada píšu o problémech, dokud nejsou vyřešený. A sehnat práci byl boj, kterej jsme nakonec vyhráli, ale trval dlouho a byl hodně psychicky náročnej.

Jak jsem už psala, bydlíme v Christchurch, což je největší město Jižního ostrova a má asi 360 000 obyvatel. I přesto tu sehnat práci není vůbec jednoduchý. Pokud jste chlap a chcete dělat rukama, tak jo. Ať už máte zkušenosti a chcete se věnovat svému oboru nebo zkušenosti nemáte, ale chcete se věnovat obecným / pomocným pracem ve stavebnictví, pokud umíte trochu anglicky, uvítají vás v agenturách s otevřenou náručí a práci seženou, ale taky to zpravidla není úplně do druhýho dne. Ale takový to, že nám říkali, že ve službách ani pro holky není problém, že oběhnem pár kavárem a s relativně schopným vzezřením máme job jistej, to ne. Zkoušely jsme to osobně, přes inzeráty na internetu, přes agentury.. a stejně se to zdálo nemožný. Já jsem do toho ještě pořád nechtěla úplně smířit s tím, co mi řekly holky v Blenu, že “kvalifikovaná práce je prostě pro Kiwáky,” a obepisovala a obcházela se životopisy reklamky, tiskárny, grafický studia, protože jich tu je spousta, a odepsala snad na každej inzerát na grafika, na kterej jsem měla skill, protože přece jenom, kdyby se mi povedlo z tohohle období, který jsem chtěla věnovat hlavně poznání nový země, vytřískat ještě zahraniční zkušenost v oboru, ve kterým se chci i dál pohybovat a zdokonalovat, bylo by to perfektní.

Odpověď jsem vlastně dostala hned na první inzerát, na který jsem psala a hned pozvánku na interview. Korejský majitel větší tiskárny po dvouhodinovým pohovoru a testování, co zvládnu v Illustratoru byl nadšenej, a protože se snaží dělat úplně všechno a webař mu chyběl, asi bych se mu hodila. Proto mi s výmluvou na moje vízum (absolutně neoprávněnou) nabídl velice výhodný “intership” znamenající zkrácenou pracovní dobu 9 – 16 s tím, že ačkoli normálně při interships to teda nedělá, ale chápe moji situaci a zaplatil by mi teda nájem a základní potraviny. Což znamená nevyplácet za kvalifikovanou práci ani minimální mzdu. Vlastně ani polovinu minimální hodinový mzdy. TYVOLE DÍKY!! Aneb jak vyjebat s cizinkou, která se právě přistěhovala do země a nemá páru.

Ok. Stáže jsou fajn. Ale ona je stáž a stáž. Kdoví, zkušenost by to možná byla zajímavá, ale ani o tom jsem bohužel nebyla úplně přesvědčená, ten člověk mi byl krajně nesympatickej a hlavně přijmout takovýhle podmínky by v naší situaci, kdy nejen, že je třeba ufinancovat běžnej život, potřebujeme taky našetřit trochu nějaký peníze na to, abychom mohli strávit nějakou dobu bez zaměstnání na cestách, bylo dost nesmyslný. Nehledě na to, že bych se nezbavila pocitu, že mě využívá jako extrémně nedoceněnou pracovní sílu a přes to prostě tak nějak vlak nejede.

A pak bylo týdny ticho po pěšině. Ticho, do kterýho byl později občas slyšet zoufalej pláč.

Není tu standard posílat vyjádření ohledně neúspěchu ve výběrovým řízení, takže vůbec nevíte, na čem jste, jestli se na životopisy ještě nedívali, nebo jestli si vybrali někoho jinýho.

Abych nekřivdila agenturám úplně, z jedné mě poslali na zkoušku do kavárny. Po čtyřech hodinách trialu mě manažer posílal domů s tím, že skvělá práce, že jestli já jsem “in”, tak “I think you already have the job, see you soon.” Když jsem další dva dny nedostala další info, v agentuře mi řekli, že si nakonec vybral někoho jinýho. Tady si asi někdo nevidí na špičku jazyka. Nedělejte lidem planý naděje.

A pak mi po pěti týdnech hledání práce odepsal G. O práci nic. Ptal se stručně, proč proboha jsem z Evropy si vybrala Zéland. Vyměnili jsme si pár zpráv, kdy jsem mu vysvětlila svoje důvody k tomu, proč zrovna ten “pomalej, zaostalej Zéland s kulturní situací sto let za opicema a pomalým internetem” (říkal on po tom, co měl možnost navštívit na pár měsíců právě střední Evropu), proč je mladá Evropanka fajn zaměstnanec a pár dalších věcí a celkově mi přišlo dost fajn se s ním i jen bavit. A očividně jsem svýho budoucího novýho šéfa taky zaujala.

“I like your attitude. And that gets you an interview, if you’re still interested.”

Interview bylo v pohodě a netrvalo dýl než půl hodiny. Překvapilo mě, když říkali, že spousta lidí nečte inzeráty pořádně a oni byli rádi, že teda mám i pracovně schopnej počítač a licence na software, který používám. Docela fajn jsme si popovídali, i když jsem měla fakt hodně co dělat, abych rozumněla druhýmu pánovi, co u pohovoru byl. Týden na to, poslední pracovní týden před vánočními prázdninami, jsem nastoupila do svýho prvního regulérního fulltime zaměstnání. A s výslovností P., který si se mnou něco chce říct každý den v práci, bojuju teda doteď.

Pracuju jako jeden ze dvou interních grafiků ve firmě, která se zabývá výbavou pro bezpečnost výškových prací. Jedná se o fixed term contract, takže ne-e, ani v případě absolutní spokojenosti mi pracovní vízum na další roky mi nezajistí (a ne, že bych o něco takovýho chtěla usilovat, ale řeší se to tu dost a často se mě na to někdo ptá), mám tu práci přibližně na dva až tři měsíce, řekla bych, že ve výsledku to vážně bude něco mezi.

Skvělý je, že mi nehrozí ani náznak stereotypu – pracuju na několika typech propagačních materiálů a občas je něco tak na hranici mýho skillu, že jsem zatlačená lehce mimo komfortní zónu, kde si jsem jistá, a musím se něco novýho naučit. Takový ty věci, který prostě ani nevíte, že existujou, dokud se nedostanete do nějaký speciální situace. A to je boží. Občas se něčím obohatíme navzájem s A., druhým grafikem. Pracujem na odlišných věcech, takže není žádný důvod k nějakýmu soupeření, a to je taky fajn. Hned u pohovoru zjistili, že i ráda fotím, takže toho využili a na mě první den čekala na stole brašna s Canonem 600D, v pondělí si objednám základní ateliérovou výbavu a krom produktovek mě čeká i minimálně dvoudenní photoshoot v terénu – na stavkách, ve výškách, s modelama! Kvůli tomu a taky z důvodu, abych si vyzkoušela výbavu, s jejímiž obrázky denodenně pracuju, v praxi, jsem šla i na kurz výškových prací a mám teď na to fakt jako certifikát, yay. Mám pocit, že i když jsem ve firmě asi docela výrazně nejmladší, mě berou vážně.

Můj novej kámoš z kurzu, Alex. Alex je z UK, tak jsme si konečně rozumněli.

… a večer pak zahodíte ty business casual hadry a v kraťasech od pyžama si jedete objet blok na longboardu.

Jsem strašně vděčná, že tohle nakonec vyšlo a mám práci, kterou mám ráda, dělám ráda, někdo ji ocení a která mi rozhodně něco dává, která mě nutí posouvat se dál. Já celkově hodně špatně nesu, když musím dělat něco, v čem úplně nevidím smysl a nenaplňuje mě to, lituju se a snažím se to dohánět “děláním svých věcí,” což je většinou na úkor spánku a znamená akorát další přetažení, ale nedokážu se od toho odprostit. Jasně, dokážu to hecnout a v případě nutnosti nějakou dobu vzít zavděk téměř jakoukoli prací, udělala jsem to spoustakrát. Ale právě pro to se roky snažím a roky na sobě pracuju, mám se dost ráda na to, abych mohla dělat co nejvíc to, co chci, co mě baví.

Slyšela jsem, že tu mají rádi Evropany, protože jsme pracovití, neflákáme se a takový věci. Samozřejmě – zažila jsem jednu firmu, jinde to může být jinak, v jiných odvětvíchto může být jinak, ale jednoduše – z toho, co jsem zatím měla možnost vidět, mi to přijde jako bullshit. Zatímco jsem vždycky měla pocit, že spousta Čechů pracujících v kancelářích (tím myslím v administrativě a podobně) zvládá strávit půlku pracovní doby surfováním na internetu a checkováním Facebooku, tady jsem nezahlídla nikoho, že by si dovolil řešit osobní věci nebo se věnovat něčemu mimo svoji pracovní náplň. Můj nadřízený se mnou dokonce chtěl kraťoučce mluvit o nějaké grafice pro jeho vlastní business a ani to si nepřál, aby proběhlo v pracovní době. Neříkám, že to tu je naprosto sterilní, lidi v kanceláři si normálně povídají o osobních záležitostech a vědí o sobě dost, ale mají na to prostě coffee breaky a já z nich mám občas až špatný svědomí, že bych mohla makat ještě víc.

Myslím, že to má dost co dělat s finančním ohodnocením. Lidi jsou tu mnohem spokojenější (aby ne, když – když už tu práci máte – jste na dovolenou na Bali schopní ušetřit třeba za dva týdny), mnohem méně ve stresu, mnohem méně záštiplní a nesnaží se díky tomu “ojebat, co jde”. Mimochodem ale – úplně běžně i v kanceláři se tu pracuje 9 – 10 hodin, ne našich osm, a nikdo si nestěžuje. Jen občas ráno trochu fňukám, i když ráda vstávám brzo, 5.30 je mazec i na mě, ale zas máme v práci boží kávovar.

Jinak teda – říkala jsem si, že si sem jedu odpočinout, protože jsem roky prostě toho měla nad hlavu se školou a prací, tak že mi jedno odpadne. Dokud jsem byla oficiálně nezaměstnaná a pracovala na dálku do Čech (což teda sux, protože makáte jak dement a absolutně není šance tu za vydělaný peníze přežít, ale na druhou stranu – pokud se člověk dokáže zaměstnat, alespoň trochu oddaluje to, kdy mu začne hrabat), bylo to fajn. Když jsem začala chodit do práce, dva týdny jsem fakt jen chodila do práce. Jenže pak se naskytl ještě jeden fajn web, na kterým jsem si chtěla něco vyzkoušet, objevilo se pár věcí, které měly něco společného s něčím, co jsme dělali už dřív a bylo by hodně nefér i hloupý zahodit vlastního stávajícího klienta, před pár dny se naskytla hezká kampaň pro AIESEC s deadlinem za 48 hodin… a už se zase vezu.

Začínáme být hodně kámo s Illustratorem a to fakt ve smyslu ilustrací, na což jsem VÁŽNĚ nevěřila, že by někdy mohlo dojít, protože tyhle věci mi nikdy nešly, strašně nemám na to talent. Ale občas vás situace donutí hodně opustit komfortní zónu a jak je pak člověk nadšenej, když to alespoň trochu vyjde. Během posledních týdnů jsem si střihla jsem si svojí “komiksovou” prvotinu, vznikly mi pod rukama dvě sady ikon / piktogramů a začínám s lineartovými ilustracemi / diagramy do katalogu. Celkem často taky něco píšu nebo kreslím ručně a následně převádím do digitální podoby a to mě baví asi nejvíc. Včera jsem si přinesla z Drawing Roomu <3 novej inkoust a štětec a dneska se mi ráno nechtělo skoro ani na výlet, abych si mohla psát.

Když žijete měsíc z výplaty za první týden v práci, kterou jste dostali před Vánoci. Pak jsou dva týdny volno, cestujete, kempujete, vyrábíte surfy, vrátíte se do práce… a plat dostáváte po čtrnácti dnech. Když máte na účtě už týden posledních $12 a v peněžence asi čtyři v drobných. Dvanáct nebo nic, to už je nastejno – v pátek ráno za $11.60 jdete na kafe a paleo dortíček a ty $4 dáte K., kterej si zapomněl peněženku, aby neumřel bez kafe v práci.

A pak přijde konečně přijde ta výplata a vy v sobotu odpoledne přemýšlíte, jak si co nejvíc užít den, když Nat přehodili směnu v práci a původně naplánovanej výlet je tak převelenej na následující den. Bohužel jsme si s K. ten den ráno zkoušeli Nat longboard, který si přinesla asi dva dny předtím a bylo rychle jasno. Objeli jsme tři zastavárny, v první jeden skvělej našel on, v druhý sice výběr obrovskej, ale po dvacetiminutovým testování na parkovišti mě jízdníma vlastnostma žádnej nepřesvědčil. Ve třetím posledním-vytipovaným-v-sobotu-po-obědě-otevřeným podniku bylo na výběr jen ze dvou, ale jeden lepší než druhej a dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla. Nakonec zvítězily kompaktnější rozměry a s tím ruku v ruce příjemnější cena.

Odpoledne jsme strávili “tréninkem” na zapadlým parkovišti za malou oldschool nákupní pasáží v New Brightonu, plážový čtvrti, která má takovou fajn surf/skate atmosféru. Nejsou tu luxusní domy s výhledem na moře jako třeba v Sumner, všechno je takový obyčejnější, ošoupanější. Já jsem stála (respektive seděla) na skateboardu jednou v životě asi v osmi letech a to jsem se TAK rozštípala (doslova – o hromadu naštípanýho dřeva), že jsem neměla doteď potřebu dávat mu další šanci. Hm. Z druhýho pokusu na prkně na kolečkách plyne ponaučení “nejezděte v žabkách a nejezděte bosi,” sice bez bot se na tom sice líp zatáčí, ale ty krvavý puchýře po rychlým seskoku na asfalt mi otravujou život ještě teď. Whatever. Ježiš, longboard pecka!!

Slíbili jsme N., že večer přijedem pomoct do práce zavřít, občas jezdíme, takoví jsme hodní:

“To si děláte prdel, to jako pojedem všichni na longboardech domů, jo?”

A protože pořád jsme neměli dost, vyrazili jsme brázdit dva kilometry dlouhou čtyřproudou Kilmore street, na který před pár dny, jak jsme zjistili při běhání, konečně dokončili novej asfalt, připočítejte si šortky a mžourání očima zapadajícího sluníčka, co je víc <3

 Číče v kleci!

Dobrý na longboardech je, že se to dá proti skatu fakt docela ovládat. A dobrý na tom, učit se něco takovýho jako dospělej člověk, je, že dokážete alespoň trochu koordinovat svý pohyby a využít efektivně svoji váhu a od prvních okamžiků se docela svezete, užíváte si to a zamilujete si novou věc.

A večer pak končím odpověď na Adamovu otázku, co jsme dělali přes den: “No, a teď jsem utahaná, nenamalovaná, rozlítaný vlasy zacuchaný od větru, jsem špinavá, mám odřenou nohu, přismahlej ksichtík z celýho dne na sluníčku, prostě takový prázdniny ve třetí třídě hadr…”
“Jo, ono to přesně tak zní.”

V noci, asi na ty dvě minuty, než jsem usnula, jsem měla takový to, jak když se celej den koupete v moři (třeba plavete na nafukovačce) a po ulehnutí do postele se vám všechno houpe, ale s ježděním zatáček na longboardu, hah, jsem myslela, že to bývá jen s vlnama v moři prostě. Tady to teda nikdo nezná, tak nevím, jestli jsem magor, řekněte, že se vám to taky stává?

Dnes to je přesně tři měsíce od odletu z ČR, což z tohohle výjezdu dělá zatím nejdelší v mým životě. Chtěla jsem nějaké shrnutí napsat už po měsíci, pak po dvou, ale nějak jsem to nezvládla, ale teď, když už se nemůžu vymlouvat na to, že to toho nenáviděnýho layoutu už nedokážu psát, toho je tolik, že jsem kňučela, že nevím, jak začít.

“Napiš prostě, jak tam žijete,” je rada nad zlato :D Zejména z Plurku pak padaly požadavky na články s informacemi, cenami a podobně.. Tak pár postřehů alespoň?

O BYDLENÍ
Po první noci ve čtyřech lidech v osobáku a následujících šesti v hostelu, kde se nám povedlo vychytat čtyřlůžkový pokoj a udělat si tam dost sympatickou základnu (btw Foley Towers na Kilmore Street v Christchurch doporučujeme všema deseti, krom absence free wifi, což je tu úplně normální, se nám tam žilo hodně fajn, bylo tam čisto, dvě veliký kuchyně, domácí atmosféra, perfektní staff…) se nám povedlo sehnat bydlení. Nejdřív jsme přemýšleli o pokojích, ale přitom nás nějak napadlo, že proč bysme neměli rovnou domek. Procházeli trade.me, ale když už nějaký dům splňoval alespoň trochu požadavky na cenu, lokalitu a nebyl to úplnej mess, byl k nastěhování nejdřív za měsíc. Měli jsme trochu tušení, jak to chodí s pronájmy v UK, kontroly bankovní historie, dokazování příjmů, zvlášť jako cizinec? A my tu deset dnů na území státu, bankovní účet ještě ani nezaloženej.. Ale při telefonickým zjišťování informací o jednom pronájmu mi pán řekl, že žádný dokumenty by eventuelně nepotřeboval a díky tomu jsme dostali odvahu vyrazit po realitních kancelářích.

Měli jsme asi trošku výhodu ve složení skupiny, dvě holky a dva kluky si prostě automaticky vyložíte jako dva páry a dva mladý páry působí líp, než banda kamarádů. Tak jsme si v realitce sedli vedle sebe na střídačku, v kolonce “zaměstnání” upřímně na radu mladý realitní makléřky “seeking job” a za pár minut jeli na prohlídku. V nově zrekonstruovaném dvoupodlažním 3+1 s malou zahrádkou a garáží ještě pán dokončoval nějaké práce v koupelně, my jsme si večer plácli s makléřkou a za pár dnů se stěhovali.

“Máme nulovou toleranci zpoždění se s nájmem, pokud tohle si ohlídáte, všechno je v nejlepším pořádku.”

A to je všechno prostě. Platíš, tak jsi v pohodě. Žádný podezřívání, vyhledávání problémů předem… Nemají důvod.

Problém ale bylo vybavení. Sehnat alespoň trochu vybavený dům k pronájmu je mission impossible, ale shodou okolností realitní makléřka je zároveň majitelkou domu, kde bydlíme, a domluvili jsme se na o trochu vyšším nájmu za to, že nám pořídí postele a my se postaráme o zbytek.

Složili jsme kauci ve výši čtyř týdenních nájmů (4x$440), zaplatili poplatek za zprostředkování, který měl být roven taky jednomu nájmu, ale chtěli po nás jen $300, první nájem ($440) a za pár dní jsme se stěhovali. Díky nájemní smlouvě taky nebyl nejmenší problém s “proof of address” při následném zakládání bankovních účtů.

“Have you already decided who’s having the bigger room?”
“Girls!”
“Doprdele, jsem to prokecla,” prolítne mi hlavou snad ještě než to dořeknu.
“I though you were two couples..”
“Well.. There’s no need to spend every second together.”
“You know what? That actually sounds like a really good idea.”

Nakonec na nás v den nastěhování čekal i stůl se židlemi. V pokojích jsou vestavěné skříně, provozuschopnou kuchyň a koupelnu považuju za běžné asi v každém domě / bytě k pronájmu. Místo gauče jsme si koupili další matraci a alespoň malou skříňku na odkládání věcí jsem dostala zadarmo u charity shopu a během dvou odpolední nezaměstatného člověka zrenovovala tak, že i Meďák snad vzal zpět svoje: “Tyvole, máme v autě něco tak nechutnýho, že tos ještě neviděl.”

Věděli jsme, že než se nám povede najít práci, budem muset žít hodně on budget. Neměli tušení, že to bude mnohem horší, než jsme si mysleli. A zařídit dům není zrovna levná záležitost, že. Nejzákladnější vybavení jako talíře, příbory a french press jsme nakoupili narychlo ve Warehousu, novou varnou konvici jsme si přivezli z “take it, it’s free” krabice v hostelu, peřiny, povlečení a hrnečky se nám povedlo sehnat ve strašný slevě v Briscoes, který nám doporučil někdo na ulici, jestli si dobře vzpomínám, protože silný řeči o tom, že budeme spát ve spacákách, nás rychle přešly. Ruční vysavač, žehličku, hrnec, zapékací mísu / pekáč obracečku, formu na koláč a pár nějakejch dalších bordýlků jsme pořídili dohromady za $10 na výprodeji na výletě v Akaoře. Bednu s pár talíři, hrncem #2 a skleničkami na víno jsme dostali od souseda z toho domu, kam nám pravidelně jezdí dělat show policejní zásahovka a menší plynový gril od druhého na základě našeho inzerátu na poštovní schránce, co by se nám jakožto nově přistěhovaným hodilo :) Škoda, že jsme neobjevili o pár dnů dřív kouzlo charity shopu, co máme o dva bloky dál, ušetřili bysme na nějakých věcech. Ale i tak jsme tam našli nějaký věci, kterýma jsme obohatili naši domácnost, třeba hrnec #3. Pořád se nám občas hoděj plastový příbory, který Meďák aktivně nasbíral při všech cestách letadlem, sem tam se někdo nají z plastový krabičky lžičkou od frozen yogurtu, ale to už k tomu tak nějak patří :)

Zbývá elektřina a internet. Vzhledem k tomu, že si dům pronajímáme zatím na 4 měsíce se trochu náročnější sehnat dodavatele, se kterým nemusíte podepsat smlouvu minimálně na rok a služby jsou tak pravděpodobně o něco dražší. Elektrickou přípojku od Meridianu se mi podařilo vyřídit do druhýho dne po telefonu, bez závazku, jen s připojovacím poplatkem $50, to byla ta snadnější část. Na připojení k internetu jsme i s vlastním modemem/routerem čekali tuším 11 dnů. Slovy jedenáct. Fakt. A né, že by se čekalo, než někdo přijel, prostě 11 dnů trvalo, než to v Compassu nastavili. A to jsem to urgovala ob den, protože pracovní skajpy přes mobilní data 1 GB za $20 se mi moc nelíbily. Ale je neomezenej (jo, fakt můžete mít v roce 2015 doma ADSL s FUP), bez závazku a funguje stabilně. Za $80 měsíčně, co víc si přát.

První měsíc nám tu byla neuvěřitelná zima, ale na to nás připravovali už známí při zastávce v Blenu. Domy prostě netěsní a i když přes den v listopadu bylo občas na kraťasy, večer jsme se tu klepali v mikinách pod peřinama a ohřívali si ruce o hrnky čaje, který chladly závratnou rychlostí. Párkrát jsem spala v mikině, spacáku a přikrytá peřinou a nebyla to moc sranda.

Jsme tu teď něco přes dva měsíce, takže domeček jsme si v rámci možností zabydleli. Snažíme se vší silou neshromažďovat nic nad rámec nezbytně nutnýho, ale už teď je nám jasný, že jestli se budem chtít někdy přestěhovat, ani dvě dodávky by nestačily. O garáži nemluvě, do-it-yourself projektíčky si žádaj tu brusku, tu pilku, tu dvoumetrovou polystyrenovou / dřevotřískovou / překližkovou desku, tu omylem přijedete z bazaru, kam jste se jeli podívat na přímočarou pilu na kole, tu vám při koupi nových pneumatik na auto starý nacpou do kufru a zjistíte to až doma… Proč se mi zdá, že brzo budem parkovat na ulici?

Bydlíme s Nat za dveřmi s nápisem “the drawing room, graphic designers bitches to hire” vystříhaným z tašky z Drawing roomu, našeho nejoblíbenějšího obchodu (papírnictví a výtvarný potřeby <3) a našeho letáčku na grafiku, kterej nefungoval. Na sprchovým koutě za dveřma s cedulkou “wi room” (taky z draWIng ROOM) je směrem do sprchy nalepený vzkaz “Ty nohy, pyčo!”, protože koho baví mít neustále mokrý ponožky z potopy před sprcháčem, v obýváku máme každý měsíc nový ručně načmáraný kalendář na á trojce ve zlatým rámu, kterej jsem našla na ulici a ve skříni velkej obraz jelení lebzy, kterou namalovala Nat a nemáme ji kam ji pověsit, než ji prodá.

Po večerech už sice moc nezpíváme s kytarou, ale pořád mnohem míň než dřív sedím u počítače až do chvíle, než upadnu do mdlob a díky tomu, že jsme už přijeli jako skupina kamarádů, žijeme tak trochu víc rodinně, vaříme si společně jedno teplý jídlo denně, společně večeříme, nepereme si odděleně každej svý poloprázdný pračky, trochu víc si povídáme a nějak tak trávíme čas společně nejen fyzicky, ale i duchem.

Jediný, na co jsem si pořád nezvykla a asi jen tak nezvyknu je to, kolik času prostě zabere péče o domácnost a nějaký udržování domu / jídla / všudypřítomnejch věcí / prádla v životaschopný normě. Vím, že to zní jak od rozmazlenýho fakana, ale pořád jsem překvapená z toho, jak moc musím fungovat proti doma nebo proti baru, kde byla práce a v jistejch obdobích škola prostě absolutní prio, když už se podařilo ušetřit hodinu, bylo lepší ji strávit v posilce nebo běháním, nádobí mohlo počkat dva dny, dokud už VÁŽNĚ nebylo žádný čistý a jídlo se vařilo dole v Iluzích a když už nevařili, tak to jistil T-Box. Žije nás tu teď pět a není možný prostě po sobě nechávat bordel, protože ho po vás vždycky hnedka někdo uklidí, ale tak nějak se očekává, že to brzo uděláte zase za ostatní vy. A jestli ne, tak vám to je stejně blbý, žejo. Logicky.

Měsíce strávený s klukama v baru byly taková hodně mírná příprava, takovej přechodnej stupeň a trochu víc punk. Bar mi trochu chybí. Ale mám hodně ráda náš domek tady, i když angličtinu si rozhovory se spolubydlícíma v tomhle czechhousu zrovna nevylepšíme, jsem ráda, že můžeme bydlet všichni společeně. A o to víc když občas zahlídnu, jak tu bydlí / přežívají jiní cestovatelé.

To be continued!