life & stories, Norway, travels

Chilly Norwegian Roadtrip #3

posted by cassidy on 2016-12-03 at 9.02 PM, 0 comments

Jestli světýlka Ålesundu večer byly velká paráda, tak hory a ostrůvky objevující se ráno s ustupující tmou… wow.

Aksla, Ålesund, Norway

Sympatické, kulturně působící centrum města nás vítá pro změnu neutuchajícím deštěm. Prohlížíme si historické kamenné budovy, výlohu obchodu s výbavou pro lodě, čvachtá mi v botách, těší mě řetěz světlýlek omotaný kolem zábradlí mostu, skoro až smutně konstatujeme, že ještě ani nemáme chuť na kávu (to se nestává!), a tak místo abychom šli hledat kavárnu, usuzujeme, že bude rozumný vydat se dál. Světlo je zhruba šest hodin denně a jsme až překvapení, jak rychle vždycky ten čas uteče.

Projíždíme Atlantic Ocean Road. S přejezdem Storseisundet Bridge si můžeme pomyslně odškrtnout druhý z žebříčku dvanácti nejnebezpečnějších mostů světa, který Tom před chvilkou někde našel. Pokud se někdy ocitnete v téhle části Norska, doporučujeme všemi deseti, cesta přes soustavu mostů je vážně zážitek, navíc na několika místech je možnost zastavit, projít se, pokochat se výhledy a pokud zrovna nebude fičet krutý severní vítr, těžko budete hledat lepší místo třeba pro piknik :)

Storseisundet Bridge, Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Atlantic Ocean Road, Norway

Jsem vážně vděčnej spolujezdec. Většina lidí radši řídí. Nebojím se řídit, to v nejmenším, ale jednoduše radši aktivně loupu a podávám mandarinky a čaj v termohrnku, vybírám hudbu, fotím, sem tam zvládám číst průvodce za jízdy a neusnu, jen co sednu do auta :)

Máme trilion iphoních kabelů a USB nabíječku do zapalovače se dvěmi vstupy, ale stejně si půjčujeme jeden kabel. Roztomilost.

Baví nás jezdit bez navigace. Poslední roky se Google maps staly tak nějakou součástí téměř jakýkoli cesty, jen Zéland jsme si užili bez nich – protože skoro nikde nebyl signál a nezbylo, než se spolehnout na mapu v rukách spolujezdce :) Detailní mapu / atlas Norska se mi nějak sehnat nepovedlo, na druhou stranu tu mimo města úplně není, kde se ztratit, silnice jsou narozdíl od turistických tras značené dobře, tak nám na telefonech běží jen Spotify a je to super.

_dsc5880

Nepřestáváme žasnout nad množství (vkusný!) vánoční výzdoby VŠUDE. Žádná barevná blikající divočina, jen kilometry teple žlutých řetězů světýlek a svítící papírové hvězdy v oknech. Každý sebeopuštěnější domek na dálku svítí, všechno vypadá neskutečně útulně. Přemýšlím, jestli mi to přijde přehnané a až zbytečné, jak úsilí, tak plýtvání elektřinou a tak, ale nakonec se shodujem’ na tom, že to je prostě hezký. A že jedna taková svítící papírová hvězda by se nám taky líbila.

Písnička pro dnešní den: The Vaccines – If you wanna

life & stories, Norway, travels

Chilly Norwegian Roadtrip #2

posted by cassidy on 2016-12-02 at 9.00 PM, 0 comments

Zapadaní nejsme – lije. Vařím i přes Tomův nesouhlas vodu na ovesnou kaši na plynovém vařiči uvnitř v autě a neumíráme u toho. Naopak Tom se mě snaží přesvědčit, že i kupovanou mrkev můžeme jíst neoloupanou a neomytou, protože škrabku nemáme a vodu zrovna už taky ne. A taky z toho neumíráme.

Dnešní část cesty z velké části vede oblastí Jostedalsbreen Nasjonalpark a když zrovna není tolik sněhu nebo jste vybavení sněžnicemi, vedou tu desítky tras od procházkových po náročnější, během nichž jste často odměnění výhledem na (rok od roku menší) ledovce. Trpělivě čekáme, jestli v jedenáct hodin otevřou místní infocentrum a zjistíme, kam bychom v tuhle roční dobu zvládli dojít bez vybavení, ale vzhledem k tomu, že neotvírá ani infocentrum, jsou šance asi dost mizivý. Prohlížíme si ledovce na fotkách. Nevadí, budou jiný výlety!

_dsc5812

_dsc5805

_dsc5819

_dsc5821

Blížíme se jednomu z highlightů Norska, Geirangerfjordu. Průvodce slibuje smaragdově zelenou vodu a na serpentýny Trollstingen se těšíme snad ode dne, kdy jsme se dozvěděli, že do Norska jedeme. Stoupáme výš, sněhu jak na zemi, tak toho padajícího přibývá, projíždíme krajinou jak z ruský (norský?) pohádky a občas se v mlze a mracích ukazují jinak schované hory, když tu náš výhled vyruší světelná tabule s červeným nápisem Stengt / Closed. Na místech, kudy pravděpodobně vede silnice, leží dobrý metr sněhu. Shit. Ani Trollstingen nebude. Očividně nemáme zrovna dobrej den :D Trochu pochybujeme, jestli nápad vydat se na roadtrip po Norsku v prosinci nebyl z těch blbějších. Ale co. Z nejblbějších nápadů často vznikají ty nejlepší vzpomínky. Nezbývá než se otočit, vrátit se asi o 50 minut zpět, abychom na křižovatce uhnuli jiným směrem. (O pár hodin později míjíme další odbočku na Geirainger, z druhé strany. Taky zavřenou. Jsou tam teď přes zimu tedy lidi „uvěznění“?)

_dsc5829

_dsc5834

_dsc5840

_dsc5848

_dsc5817

Zajímalo by nás, proč jsou v některých tunelech zavřené betonové brány, které se otevřou jen, když projíždí auto. Napoprvé nás to pěkně vyděsilo. Představte si, že jedete tunelem v horách, projedete zatáčkou a najednou se řítíte proti betonové stěně.

Baví nás, jak jsou tu trajekty běžnou součástí dopravy, přijedete, počkáte maximálně půlhodinu, na palubě zaplatíte za jízdenku… Žádné bookování dopředu na přesné časy, žádné ujeté trajekty a spousta hodin čekání, než se objeví volné místo na jednom z následujících (Povedlo se nám cestou z UK, no. NOACO.).

Večer nám vynahrazuje dnešní „neúspěchy“, když na noc parkujeme na vyhlídce Aksla a všechna světýlka Ålesundu nám leží u nohou.

Písnička pro dnešní den: MGMT – Kids

life & stories, Norway, travels

Chilly Norwegian Roadtrip #1

posted by cassidy on 2016-12-01 at 10.31 PM, 0 comments

Z Erasmu a života v Bergenu obecně mám rozepsanou spoustu článků, ale momentálně jsme na cestě a baví mě, podobně jako na Zélandu, psát live. Pojeďte s námi na mrazivej severskej roadtrip!

1. 12. 2016
Celý ten kolotoč začal vlastně už předchozí den ráno. Vstala jsem chvilku před pátou, abych si do devíti, kdy mi začínala poslední norská zkouška, stihla dočíst poslední materiály. Ten čas utekl ani jsem nemrkla, zkoušku jsem odevzdala po dvou hodinách z tříhodinového limitu, protože mě bolelo zápěstí a za krkem, dali jsme si s Tomem, který za mnou příjel, poslední kafe ve školní kavárně a nakoupili nějaké čerstvé ovoce na cestu v obchodě naproti škole.

Potom zase odjel, já jsem šla na domluvený rozlučkový oběd s Finkou Johannou a Norkou Lise, přičemž se mi povedlo narazit na Polku Natalii a na pár lidí z TEDx skupiny a rozloučit se tak i s nimi osobně. Na tři hodiny domů, sbalit co nejvíc věcí a třídit je logicky podle toho, jestli je budeme potřebovat na cestě a nebo jestli je můžeme zaskládat hluboko pod postel v autě. Běžet (doslova) na lekci jógy, abych řekla „Until next time!“ Švýcarovi, Jihokorejce, dvěma Švédům a našemu indickému učiteli. Tentokrát se mi „Your mind is totally, completely empty“ dařilo ještě míň než kdykoli jindy, ale stejně jsem ráda, že jsem se protáhnout (a rozloučit) šla.

Rychle zpět domů, abysme si s Tomem dali patnáctiminutový závod v uklízení kuchyně, kterou moji (už bývalí) housemates úspěšně zanášeli bordelem poslední tři dny, aniž by si po sobě kdokoli cokoli uklidil. Ráda bych je omluvila tím, že měli taky zkoušky na krku, ale úplně stejně kuchyň vypadala každý večer celý semestr. S posledním talířem mířícím do myčky se ozval zvonek a zpoza dveří se trošku unaveně usmívaly zmzlý Němky, Alissa a Kristin. Poslední společný falafely, poslední společná sklenička vína, povídáme jedna přes druhou a Tomovi z nás jde asi trošku hlava kolem. Před desátou se loučí, obě potřebují následující den fungovat, my máme pořád ještě co dohánět s balením, praním posledního prádla, úklidem, ale před půlnoci taky zavíráme oči. Je neuvěřitelný, jak to zase všechno uteklo.

_dsc4708

_dsc4717

Chvilku po šesté ráno mě budí zprávy od Nat, kterou přepadli ve Vietnamu a ukradli jí telefon, takže řešíme nějaké věcí ohledně zabezpečení, ale stejně je pomalu čas vstávat. Snídáme borůvkové knedlíky z World dinner jakožto poslední pozůstatek z mrazáku, Tom se hrdinně pouští do snášení krabic do auta zatímco já dobaluju kuchyň, vařím nám u toho sójové chilli con carne a peču ovesné sušenky. Obsah jednoho ze dvou plechů putuje z trouby rovnou do koše, protože to se prostě stává, když děláte milion věcí najednou. Rychlá sprcha, batoh na záda, peřina a pět polštářů do náruče a najednou zase sedíme v autě.
První zastávka na sebe nenechá dlouho čekat, od snídaně uběhlo pěkných pár hodin, takže jsme víc než ready (= hladoví jak vlci) na brunch v Ikea. Věděli, že pojedeme kolem, a už před pár dny jsme se domluvili, že si tam uspořádáme válečnou poradu před cestou. All you can eat za 49 NOK je na Norsko úplně nevídaně výhodný deal, i když vynecháte všechno maso a ani se nechystáte přejíst se na dva dny dopředu. Válečná porada ve výsledku spočívá v: „Já bych to vzal spíš tou cestou blíž pobřeží než tou, co vede úplně vnitrozemím.“ „Jojo, ta se mi taky zdála sympatičtější,“ načež se vracíme k tomu, že mi Tom vysvětluje, jak se vyrábí překližky z bříz.

Brzy mizíme mimo civilizaci, to naopak v Norsku vůbec složité není. Prší. Výhodou toho, když prší, je ta, že se všude objeví spousta vodopádů. Maličkých i vážně pořádných, a tak je pořád na co koukat. To trochu zní, jakože běžně na co koukat není, ale to a) není pravda a b) prší skoro pořád, což znamená, že vodopády jsou skoro pořád :)

Všude kolem cesty rostou břízy. Z nich je pak asi všechna ta překližka.

_dsc5793

Z deště se stává sníh a z toho deště, co už předtím dopadl na zem, led. Ten nám v jednom kopci pěkně nahnal strach, když jsme museli zastavit za zastaveným kamionem a donutilo nás to chvilku přemýšlet, jestli tedy máme někde ty sněhové řetězy, které nám nabízel můj táta, když jsme v srpnu odjížděli z Čech.
Po dlouhý polotmě padá opravdová tma a tak parkujeme na břehu jezera v Utviku. Vypadá to, že se nám chvíli experimentování daří naladit nezávislé topení tak, že ani nemrzneme, ani si nepřipadáme jako v sauně a koukáme na Top Gun. Tom nevěří, že jsem nikdy neviděla („Tobě chybí úplný základy!“), kocháme se našimi konečně adekvátními světýlky v autě (nainstalovala jsem je pro jistotu taky už v srpnu), sledujeme obrovský sněhový vločky za oknem a s přáním, abychom se ráno neprobudili zapadaní sněhem, brzo usínáme.

Písnička pro dnešní den: Bear Attack – The Backpack Song

life & stories, Norway, travels

Snatches of thoughts

posted by cassidy on 2016-10-31 at 3.59 AM, 0 comments

Psáno 26. 8. 2016
Vypadá to, že se mě pokouší skolit chřipka, ale odmítám se jí úplně poddat. Uděláme nějaký kompromis, budu respektovat to, že si moje tělo říká o odpočinek, ale ono mě na oplátku nechá alespoň trochu fungovat. Oblečená v teplém svetru sedím u dřevěného stolu útulné kavárny, venku prší, a zatímco skrz velké okno sleduju nepříliš rušnou pěší zónu a kamenné budovy naproti, dávám si kávu jako bolestné za to, že se na stejné místo budu muset vypravit zítra znovu, protože už celé tři hodiny před zavíračkou mě z policie, kde jsem se potřebovala zaregistrovat k delšímu než tříměsíčnímu pobytu, poslali domů s tím, že dnes už frontu vystát nestihnu a mám se vrátit následující ráno. Ale díky paní u vchodu za to, že mě tam nenechala tři hodiny čekat předtím, než bych odešla se stejným výsledkem.

Tomovy pracovní plány nevyšly zdaleka podle představ. Předevčírem jsem ho odvezla na letiště a jsem tu teď zhruba na (snad) něco málo přes měsíc sama. Myslím, že mě čeká náročná výzva, nepoddat se v nějakej okamžik v neznámým prostředí, navíc proslaveným počasím, které většina lidí vnímá spíš negativně, pocitům osamělosti a nějakým smutkům. Takhle to být nemělo. Ale všichni víme, že jaký si to uděláš… Budu se snažit.

Před pár dny jsem zjistila, že je otevřené výběrové řízení do organizačního týmu jedné akce a protože to je něco, v čem vidím velký smysl, ráda bych přiložila ruku k dílu. Navíc jsme se zrovna nedávno bavily s holkama na Plurku přesně o tom, že pustit se do nového projektu je skvělá prevence potenciálních smutků v těhlech obdobích slaměných vdov. Takže případný win win na obzoru? Začínám být hodně nadšená, žejo? Neměla bych asi zapomínat na to, že do všech klubů a organizací pod záštitou školy se podle slov mých spolubydlících organizují přijímací řízení skoro jako do zaměstnání a projev zájmu zdaleka neznamená to, že se stanete členem, ale na to se mi nějak myslet nechce. Přihláška je odeslaná a pohovory příští týden, držte mi palce :)

Napadlo mě teď při psaní posledních vět… Bavily jsme se včera trošku dýl s jednou slečnou a říkala, že je až neuvěřitelný štěstí, jak mi / nám v životě všechno vychází. Ta věta mi pak dlouho zněla v hlavě. Dějou se tragédie, který bych určitě nechtěla zlehčovat, ale myslím, že je potřeba, abychom si víc uvědomovali, že život z obrovský části není o štěstí, ale o vnímání a přístupu, o tom, jak se postavíme k tomu, v jaké situaci se právě nacházíme a jak dokážeme pracovat s tím, co máme.

Psáno 13. 9. 2016
Když je alespoň trochu hezky nebo dokonce na chvilku vysvitne slunce, chodím si číst na skálu, kterou jsme s Tomem objevili den předtím, než odjel. Chvíli z dálky pozoruju lodě mířící do přístavu ve městě, přečtu většinou jen pár stránek, protože nebývá moc teplo. Večer pak z terasy nebo zpoza okna pozoruju, jak za horami nad fjordem zapadá slunce a v hlavě počítám, kolik takových západů zbývá, než se zase uvidíme.

Je asi nejkrásnější večer, jakej zatím byl. Dneska poprvý pláču. Držela jsem se dlouho, ale jednou to přijít muselo. Donesla jsem utahaná domů těžkej nákup a z měsíce se tak nějak stalo neurčito. Tak silná nejsem.

Ztratila jsem svůj oblíbenej dřevěnej kartáč na vlasy, nechci si koupit tu plastovou hrůzu ze supermarketu a v momentálním rozpoložení se to zdá jako nevyřešitelnej problém.

Ale to výběrový řízení?„Welcome on board!“ Zaměstnat hlavu ještě o něco víc. Někam patřit. Vidět, že je kolem pár stejně naladěných lidí s podobnými hodnotami. Usínat s pocitem, že dělám zase něco maličko pro dobro světa. To je to, co na příští týdny a měsíce potřebuju.

Pokud to znělo trochu chaoticky nebo jako emoční roller coaster, vystihuje to můj aktuální (a vlastně celej) život asi dobře.

life & stories, Norway, travels

První dojmy ze života v Norsku

posted by cassidy on 2016-10-15 at 2.33 AM, 3 comments

Zní to neuvěřitelně, ale dnes jsem v Bergenu přesně dva měsíce. Tenhle článek jsem rozepsala chvilku po příjezdu, ale až včera jsem si našla čas projít všechny fotky, které jsem za tu dobu nashromáždila – ačkoli to asi zní jako blbá výmluva, to je takový můj blok psaní. Možná je na čase se o první dojmy z Norska podělit? :)

Je dlouho světlo (už neplatí!)
Ačkoli Bergen od polárního kruhu dělí ještě skoro stejná vzdálenost jako od České republiky, rozdíl v délce dní jsme v létě poznali okamžitě. Ještě v srpnu, když jsme přijeli, se stmívalo před desátou a ráno slunce vycházelo podobně jako v Čechách. Bylo to zvláštní, pořád jsem měla pocit, že je odpoledne, zatímco „oficiálně” byl skoro čas jít spát. Ale asi by mi to vůbec nevadilo, zůstávala jsem produktivní a akční mnohem dýl. Bohužel s blížící se zimou to bude brzy vykoupené výrazně kratšími dny, ale bylo zajímavé to zažít.

Bergen, sunset, Sandviken

Prší
Jsou věci, který můžete tisíckrát číst a který přesto nechcete přijmout. Bergen se dlouhodobě umisťuje na předních příčkách žebříčků nejdeštivějších míst v Evropě a když prší, stojí to za to. Neprší totiž jen zeshora, ale taky zleva, zprava a možná i zespodu. Všichni se snaží vychytat nejúčinnější úhly deštníků a i tak se jich všude válí spousta rozbitých :) Na přelomu srpna a září nepřestalo pršet dva týdny v kuse a to prý si nedokážeme představit, jaký je třeba listopad. Zatímco místní si s tím hlavu nedělají a svůj pravidelný běh si jdou užít bez ohledu na srážky, s ostatními výměnnými studenty jsme se shodli na tom, že semestr je na to, abychom si na to zvykli, prostě málo. Ale ta radost z každý chvíle, kdy neprší? Jdu do školy a neprší, yay! Jdu z nákupu a nepřijdu mokrá na kost? Yay! Je víkend a vypadá to, že nebude lejt od rána do večera? My máme TAKOVÝ štěstí, povinnosti jdou stranou a MUSÍME na výlet. Norské počasí rozhodně naučí radovat se z maličkostí :)

Pokémoni jsou „a thing”
Ok, jsem přesvědčená, že to je chvilková záležitost, ale stejně jako jsem zmiňovala v příspěvku z Dánska, Pokémon Go je v Norsku vážná věc. Taková, že se v úvodní uvítací prezentaci o škole dostal na čtvrtý slide. Hned za Welcome to Norway, Welcome to Bergen a Welcome to NHH jsme se dozvěděli o tom, jaké pokéshopy a gymy se nacházejí na půdě campusu a v jakém levelu je naše koordinátorka.

V neděli je všechno zavřené
…a v sobotu je otvírací doba zkrácená. Výjimku tvoří benzínky, obchody s potravinami menší než 100 m2 (= pár trafikoobčerstvení 7eleven a Narvessen v centru města) a květinářství. Takže víkendový výlety „za kulturou do OC” se tu nepořádají. Některé další národy jsou na to zvyklé, ale pro nás na to zapomenout může být celkem nepříjemný.

S alkoholem je to složitý
Aneb pro víno si do večerky neskočíte. V obchodech s potravinami se smí prodávat jen pivo, cidery a takové ty míchané drinky, jednoduše věci, ve kterých obsah alkoholu nepřesahuje 4.75 %. Navíc jen do osmi hodin večer, v sobotu maximálně do šesti. Nápoje s vyšším obsahem alkoholu koupíte jen ve speciálních obchodech. V okruhu 5 km kolem Bergenu, druhého největšího norského města, jich najdete celých pět.

Umí anglicky
Norsko je první ne-anglicky mluvící země, kde žiju delší dobu. Vybrala jsem si ho i právě z důvodu menší jazykové bariéry, ale tou úrovní jsem vážně překvapená. Každý umí anglicky. Děti, důchodci, lidi, kteří by to vzhledem k povaze svojí práce absolutně nepotřebovali. Samozřejmě, že mě zajímalo, jak to je možné, jak se tedy učí, protože tohle chceme přeci taky. Odpověď většiny lidí zní, že jen ze školy to nemají – podobně jako třeba v Nizozemsku Norové nedabují zahraniční pořady, od dětství jste v denním kontaktu s angličtinou v televizi a prý to dělá vážně hodně. (Note to self: Jestli někdy budu mít děti…)

Všichni jsou neuvěřitelně fit
Nemůžu si odpustit další podobnost z Dánskem – lidi jsou tu opravdu aktivní. V tělocvičnách a posilovnách se dveře netrhnou a na hory, které obklopují město, nevylezli jednou se školním výletem, ale pokud počasí alespoň trochu dovolí (a že tu mají měřítka o dost posunutá), vyběhnou (mnozí k mému nepochopení doslova) některou z nich běžně i po práci. Nebo před prací. Nebo přes oběd.

Sandviksfjellet, Stolzen, Bergen, Norway.

Lidi jsou milí a dělají věci s láskou
Celkově mi Norové připadají míň uspěchaní a utahaní, mnohem víc v psychické pohodě. Vypadají, že mají rádi svou práci a jsou na ni pyšní, ať už jsou profesory na univerzitě nebo doplňují zboží v malém supermarketu naproti ní. Pokud bych měla zmínit někoho extra speciálního, neznám snad člověka, který by byl víc „na svým místě” než Norunn, koordinátorku výměnných studentů. Trpělivě odpovídá už od jara na všechny naše e-maily, na jejích bedrech bylo dostat k nám všechny důležitý studijní informace a vyřešit všechny naše problémy, každou chvíli je s někým v přátelským hovoru někde po campusu, poradí i s nemožným (jak vyřešit proclení zásilky, když všechny informace a dokumenty jsou v norštině :D), dá vám jablka ze zahrádky nebo malou masáž zablokovanýho krku (to říkala Bree!) a ještě nám v deset večer napíše na Facebook, ať nezapomeneme sledovat nebe, že je vyhlášený „aurora alert“, tedy že reálně hrozí, že bude vidět polární záře.