Long story short…

… aneb jak jsem přišla o dlouhý vlasy.

Mívala jsem vždycky sestříhané vlasy, kadeřnice i ostatní tvrdili, že to jemným vlasům pomůže, budou lehčí a budou ve výsledku vypadat objemněji. Upravené vypadaly. Od chvíle, kdy mi kadeřnice poprvý v době, kdy mi bylo čtrnáct, vytvořila vrstvený účes (a že v té době to byla pecka, nebylo to nějaký scene háro, ale emo, ačkoli jsem se k tomu nikdy nehlásila, trendy uznávaný teenagerama v tý době ovlivnilo ať už jsme chtěli nebo ne, že :D), pět let jsem si upravovala vlasy žehličkou opravdu skoro každý den a dostala se do začarovaného kruhu, kdy jsem se se svými přírodními vlasy necítila vůbec dobře a tepelně je upravovala, zatímco jejich kvalita a tím i přirozený vzhled se zhoršoval. Díky bohu za to, že jsem měla vždycky dost rozumu na to, abych se nepustila do nějakého barvení nebo odbarvování sama doma, ale nechávala si melír dělat profesionálně. I když to vlasům taky vůbec nepomáhá a spoustu let jsem pracovala na tom, abych se nenápadným a nenásilným způsobem dopracovala ke své přirozené barvě vlasů, alespoň jsem si je nezničila víc, než bylo nezbytně nutné. Nicméně žehlička minimálně po umytí a vyfénování si na své vždycky přišla. A mě to asi jako nevadilo. I když moje vlasy nebyly úplně v nejlepší kondici, nepamatuju si období, kdy by mě vysloveně štvaly, to já jako mám ráda svoje vlasy. A třeba dva roky zpátky byly i o hodně delší, nevím, co konkrétně to způsobilo, ale poslední dobou se zhoršily i přes snahu o “dobrou” péči a nevěděla jsem, jak zařídit, aby se vzchopily a začaly znovu růst. A jak postupem času mění to, s čím jsem spokojená, začala jsem se tou nutností péče o vlasy po umytí cítit trochu svázaná a štvalo mě, že jsem si v hlavě vypěstovala to, že se s přírodními vlasy necítím dobře.

Jenže jsem s tím stejně pořád nic nezmohla a zlomilo se až nedávno. 3. března (to je dneska přesně dva měsíce, aha, to už zas tak nedávno není) jsem poprvé (a pravděpodobně naposledy) šla ke kadeřnici na Novém Zélandu. Co se týká kadeřnic, jsem hodně konzervativní a vždycky jsem si radši počkala domů, na moji dlouholetou kadeřnici Zuzku, se kterou jsme to měly dávno vychytané. Nicméně konečky mých vlasů byly v takovém stavu, že čekat na návrat do Čech rozhodně nepřicházelo v úvahu. A taky – co se na tom dá zkazit, žejo? To jsem netušila, že moje angličtina je asi tak špatná, že “zastřihnutí konečků” a “Jeden, maximálně dva centimetry,” si kadeřnice vyloží jako “radikální ozdravnou kúru a 10 cm pryč”. Střihla poprvé, strčila mi před oči dlouhý ustřižený pramínek vlasů a říká: “Takhle, dobrý?” Moje “Omg.. to je strašně moc! No… Jenže co se dá dělat. Tak to, prosimvás, vemte hlavně do roviny.” A Zuzce jsem poslala pohled, jak se mi bez ní v dosahu “zadařilo” :D

Nikdy jsem se nenechala stříhat o tolik, bože, snažím se tolik let o dlouhý vlasy. Byl to takovej šok, že se mi ani nestihlo chtít začít brečet, což se mi normálně stává i když jsou to tři centimetry místo dvou :)

A když už se to stalo a já měla konečně opravdu všechny vlasy stejně dlouhé, bez náznaku nějakých vrstev, rozhodla jsem se radikálně změnit svoji péči o vlasy, přestat být závislá na fénu a žehličce na vlasy, které si doteď vždycky našly místo i v sebemenším zavazadle při cestách na místa, kde bych se bez nich VÁŽNĚ mohla obejít a tak od 1. března moje vlasy vážně s teplem do kontaktu nepřišly. Udělala jsem zároveň tlustou čáru za dosavadní péčí o vlasy, pořídila jsem jim nový přírodní šampon a kondicionér (které mimochodem, ačkoli bych to od přírodního přípravku nečekala, dělají fakt s vlasama skoro zázraky, a – byla jsem skeptická k malému 220 ml balení – vydrží hodně dlouho, dokonce přímo výrobce doporučuje používat pro nejlepší výsledky jen malé množství a já po dvou měsících používání pořád ještě nesháním nové!), ubrala na používaných produktech (a to že už jsem to dost zkrouhla díky cestě na Zéland) a začala víc přemýšlet o tom, abych necpala svýmu tělu víc chemie, než je nezbytně nutné.

Zélandská kadeřnice mi navíc ukázala jeden trik, který se mi zatím jeví jako hodně dobrá praktika. Do spodní části polosuchých nebo suchých vlasů před spaním vetřít malé množství kondicionéru (uuh, jak popsat to množství, něco jako třeba červená fazole?), normálního “smývacího”. Komukoli jsem to zatím řekla, kroutil hlavou, že to je blbost, že vlasy pak budou celý zmaštěný a ošklivý. Na moje to funguje. Po pročesání ráno nevypadají, že by je něco zatěžovalo, jen jsou mnohem hydratovanější, nemají tendence krepatět a vypadají zdravěji. Respektive – nejen vypadají, ony jsou vyživenější, ne jako při použití různých uhlazovacích přípravků nebo produktů na roztřepené konečky plných silikonů, díky kterým vlasy chvilku vypadají líp, ale ve výsledku je produkt vysuší a bez jeho použití jsou na tom vlastně ještě hůř.

Možná to zní, že to moc řeším. Možná se v tom vidíte a úplně to chápete. Každopádně – díky tomu, že jsem se rozhodla, že si zvyknu na svůj novej “standardní” vzhled, si připadám o hodně svobodnějš, věřím, že moje vlasy to taky ocení a třeba se vážně i dočkám těch delších zdravých vlasů, které vypadají relativně hezky i samy od sebe, po kterých jsem vždycky toužila. Ale kdyby ne, alespoň malá psychická změna ve vnímání sama sebe proběhla (ještě to pořád není stoprocentní, zrovna včera jsem měla hříšnou myšlenku na žehličku) a to je důležitý.

Co vy a vlasy? Prozraďte nějaký tajemství!