November 2014

Psáno 9.11.

Včera, v sobotu 8.11. (né, že bych si to z toho dělala knihu jízd, ale potřebuju si psát ta data pro sebe a tady se mi neztratěj), jsme jeli využít víkendu, protože s prácí nebo jakoukoli administrativou osobní nebo kolem domečku stejně nehneme a bylo tak nádherně, že prostě nepřicházelo v úvahu nikam nevyrazit. Vyrazili jsme do Arthur’s Pass National Parku, po jedné hodně mála silniček, které vedou od jednoho pobřeží ostrova na druhé. Udělali jsme si dvě zastávky, ve skalním městě Castle Hill, kde jsme se trochu vyblbli při lezení po skalách a vyšlápli si krásných 500 výškových metrů na 1.2 km dlouhé cestě na treku Temple Basin.

Cestou zpátky z druhý strany všechno vypadalo úplně jinak než dopoledne. Jeli jsme už asi hodinu a půl autem. Hned na začátku cesty mě Meďák pustil dopředu, protože mi bylo zle, a lehl si na zadní sedačky. Svítilo teplý podvečerní sluníčko, před náma nekonečně dlouhá rovná silnice a občas jsme si s Káťou strašně potichoučku pozpěvovali každej pro sebe Fixu.

Výhodou je, že se nejde vrátit zpátky,
máme oheň a pokračujem dál do dálky,
výhodou je, že se nejde vrátit zpátky…

“Feel free to borrow our guitar,” visí nalepenej malej papírek na recepci. Chybí jí Dčko. Ta druhá má prasklou jinou strunu, tak hoši u večeře z dvou nepoužitelnejch kytar dali dohromady jednu a naladili tak, že se na ni nějak trochu hrát dalo… a začali.

“Lidi, Natála zpívá. Hraje a zpívá a to kurva nahlas,” vrátí se Katie zeshora.
Nat s nadšením sebrala vybrakovanou druhou kytaru, který zbyly ve výsledku jen čtyři struny, pustila si karaoke Adele a na pár minut z ní byla hvězda celýho hostelu i přes zavřený dveře. Bylo to spontánní, bezprostřední, trochu funny.. a super. A zopakovala nám to, když jsme se došli podívat všichni.

Pro mě je strašnej nezvyk, jak je pro někoho takhle přirozený hrát a zpívat a má to takhle jako zábavu na volný chvíle nebo protože někdo jinej je o to třeba poprosí. Neznám to z domova a ani nikdo z mých kamarádů tohle nedělal, neměli jsme třeba ve třídě někoho, kdo by tahal kytaru na školní výlety nebo tak něco. Když jsme s Kačou v Thajsku přinesli flétnu…

“Pustíte je na pět minut na zmrzlinu a oni se vrátěj za hodinu a půl s flétnou.”

… (protože jsem narazila v hudebninách na Yamahu v přepočtu za 60 korun, nechte ji tam!), nevěřila jsem, že na ni někdy něco zahraju, s mým hudebním hluchem jsem sekla s hudebkou ve třetí třídě a celkově jsem měla hraní na veřejnosti spojený akorát se stresem na nějakých přehrávkách nebo kritikou protivního učitele v ZUŠce. A tihle lidi po mě chtěj, ať něco zahraju? The fuck? Ale láká si zkusit aspoň písknout, sedíme každej na svý posteli v našem pokojíčku, pořád obracim tu flétnu v rukou a mezitím si kluci předávaj kytaru a zpívaj samý výborný známý písničky, který jsme ráno poslouchali v autě, a já si broukam, protože zpívat neumim.

Ale je to tak milý a tak to všechny baví, že to ve mě trošičku aspoň zlomilo ten blok, že si v jedenáct střihnem společně nejistý pomalý Tři oříšky pro Popelku a pár úplně těch nejjednodušších lidovek, co pískají děti, a když už budem mít Vánoce v létě, docela se těším aspoň na koledy :) Ale video asi zas jako nechcete :D

Psáno 4.11.

Měli jsme tak nějak v plánu na Zélandu podniknout výlety do přírody a doufala jsem, že se nám povede i něco vícedenního. První trek přišel ale o hodně dřív, než jsem čekala.

Z trajektu jsme na pevninu vjeli v sobotu 1.11. někdy po šesté večer a nechtěli jsme další stovky kilometrů do našeho cíle odřídit přes noc po tmě, abysme “něco” viděli cestou. Tak jako tak, co bysme dělali v Christchurch o půlnoci, to není úplně ideální doba pro shánění ubytování, zvlášť, když jedete absolutně na blind. Picton, město na pobřeží, jsme minuli, ani jsme nemrkli, další v řadě byl asi půl hodiny vzdálený Blenheim. V Blenu bydlí Lůca, který z Kra přes půl světa vezu nabíječku na tablet, která se tu nedá sehnat. Když shodíme bágly v hostelu v centru města, hned píšu zprávu s tím, že kdyby byla někde v dosahu, mohla by se pro ni stavit a já bych si třeba ušetřila balení balíčku. Hostel? Typický prostory pro hororový storky. Tady se zastavil čas před padesáti lety. Pusto prázdno, dlouhá chodba, koule místo kliky na dveřích, květovaný přehozy na postelích, v koupelně ještě přihrádka na použité žiletky…

“Tyvole, vy jste to vzali nějak hopem! Ale neuvěříš, co jsem zrovna dělala, když jsi napsala, akorát měla rozepsanou zprávu pro tebe! No, jestli jste fakt v Blenu, tak koukejte dorazit na víno!”

Slovo tak nějak dalo slovo a za pět osum ráno jsme stáli nastoupený před Warehouse, kterej otvírali až v půl devátý. Aspoň stíháme snídani. Začíná to tu bejt reklama na fastfoody, ale jako z 90 % jsou to u mě fakt snídaňový vajíčka nebo káva. V blenheimským McD jsme byli celkem třikrát a bylo to jednou větší peklo než druhý, takhle neschopnej personál si asi nedokážete představit. Za šestnáct minut našeho čekání snad stihli i poprosit slepici, ať ta vajíčka snese, navíc jsou tu všichni tak tlustí, že se nemůžou kolem pokladen nějak míjet… (doh) *konec hejtu*

Všichni během pěti minut kupují spacáky, já jsem ujištěna, že ten maličkej motorkářskej, kterým mě vybavil táta doma, bude stačit a vyrážíme asi 60 km na západ do Mount Richmond Forest Park. Prý když s Luckou a jejíma spolubydlícíma Kačkou a Alešem půjde i naše smečka, nebude to nic hardcore, taková procházka nejdřív po hřebenech a druhý den kolem řeky, v běhacích botách prý v pohodě…

Po téměř dvou hodinách serpentýn po prašný štěrkový cestě, kdy se z naší tmavomodrý káry stala matně světle béžová, parkujeme auta (osazenstvo druhýho, bílýho, auta si ukazuje prstem a doprovází to slušným výtlemem), přemisťujeme plechovky tuňáků a beaNZ (ano, národní hrdost je tu hodně zřetelná) z New World igelitek do našich školních Dakine batohů a vyrážíme na naši první túru, wow!

“Jé, ty máš pěknou bundu!”
“Seš taková ta bárbína, co neexistuje. Barbie na treku.”
Moje ladící růžová bunda a růžový boty na běhání, no… Hlavně, že bunda funguje, při tomhle prvním zátěžovým testu dost uspěla a na barvu se úplně nehraje.

A tak si tak ťapkáme, asi po dvou třech hodinách jsme na rozcestí, kdy na vrchol Mt. Patriarch jsou to dvě a půl hodiny cesty, k hutu, kde chceme spát, další tři jiným směrem. Osmičlenná skupina se dělí, Viliam a Kačka jdou napřed do chaty, zbytek se odhodlaně vydává výš, ačkoli víme, že tak, abysme stihli dojít k chatě dřív, než padne úplná tma, se úplně k vrcholu nedostaneme. Výstup nahoru nám dal zabrat, o tom žádná, ale ten výhled? Připadali jsme si jako na vrcholu světa a absolutně jsme neměli ani tušení, co nás teprve čeká cestou k hutu.

Úlomky skály se souvaly pod nohama, z jedné strany sráz, z druhé skála a “very steep” vyškrábané do barvy na rozcestníku nabíralo za každou zatáčkou vyšších obrátek. Prudký sestup nejdřív po skalách, potom lesem, pásma rostlin se měnily snad každou minutu. V tu dobu už mě slušně bolely obě moje dorasený kolena a na vlhkým kluzkým povrchu jsem spadla snad dvanáctkrát spadla, zatímco jsem se bála, kde uvidím zapadlou Nat, která vyrazila napřed nebo kdy se Káťoj, kterýmu bylo asi od půlky cesty neskutečně blbě, tak zamotá hlava, že se zhroutí někam z útesu. Věc, kterou jsme nechápali ještě trochu víc než to, že tohle někdo vytvořil jako značenou cestu, bylo to, že šipky vedly i opačným směrem, což musela být fakt mission impossible. “Příští tejden fakt klidně obětuju celej, abych v Blenu našla toho magora, co tohle vyznačil,” zvládla Kača zopakovat snad čtyřikrát. Cestu nám znepříjemňovalo to, že jsme dost podcenili situaci se zásobama vody a se 3/4 litrovou lahví spoléhali na “My pijem vždycky cestou to, co zrovna teče, vždycky se najde nějakej potůček, tady je všechna voda ok.” První řeku jsme ale za 8 hodin na cestě potkali 100 metrů před hutem. Ale ta radost z ní? (A co, že se před odpočinkem musíme ještě nějak dostat na druhej břeh)

Tuhle poslední část cesty, asi dvě hodiny, jsme se dost rozdělili s tím, že není kam se ztratit, jen má každej svý tempo. My s Káťou jsme šli úplně poslední vzhledem k našemu tragickýmu stavu. Chviličku před tou první vodou vidíme na zemi u rozcestníku sedět Jirku.

“Čáu, trosečníku!”
“Tyvole lidi, jsme v prdeli…” ukazuje na rozcestník.
“Co tam je?”
“Počkej, až sem dojdeš.”

Na rozcestníku vyznačené tři huty a my no idea, jak se jmenuje ten, ke kterému máme dojít, vzdálenosti žádné, abysme mohli alespoň odhadovat.

“Že nám tady nenechali alespoň nějakou značku!”
“No, oni asi nechali…” ukazuju šipku z dvoumetrový klády přímo uprostřed cesty :D

Chata! Nádherná bílá čistá chata s přesně osmi postelema na slunečný planince uprostřed lesů.

“Jděte do řeky, to vás TAK probere!” křičí Natalča z verandy a my s Kačkou a Jirkou neváháme. Kdybysme váhali, tak nás tam nikdo nedostane, kdyby ta tekoucí voda mohla mít mínus, rozhodně má. “Lehněte si, lehněte si!” povzbuzuje Lůca a my máme modrý nohy ještě než dojdem po kamanech do takový hloubky, kde by se dalo ponořit. Ale nápad za všechny prachy, osvěžení a hlavně máme celej večer pocit, že jsme čistý, vykoupaný a je to dost boží.

Zapomněla jsem říct, že už od cesty k parkovišti jsme byli všichni bez signálu. “Já ten mobil nosím v kapse místo foťáku.” Mohlo mě to napadnout a dát vědět aspoň domů a klukům, aby počítali s tím, že to, že se víc než 48 hodin neozvu nutně neznamená, že někde ležím mrtvá po bouračce nebo tak něco.

Ale ten večer? Že banda mladýho lidu si tři hodiny povídá a společně večeří konzervy na terase malý chatky uprostřed divočiny, aniž by za celou dobu kdokoli jen zabloudil očima na displej? Jsem tohle nezažila prostě. Když padla tma a začali nás fakt hodně žrát hmyzy, zapálili jsme si svíčky v hutu, ještě asi dvacet minut kecali zalezlí v postelích, o půl desátý jsme odpadli jak miminka a spali skoro jedenáct hodin. Asi dobrej restart pro mozek <3

Druhý den a procházka podle řeky? Haha :D Pět hodin boje s džunglí s dvacetimetrovým srázem (opravdu k řece) po levý straně, první brození řeky, divočák asi 15 metrů od nás, déšť a spousta spadlých obřích stromů, abysme se dostali k náááádhernýmu Lake Chalice.

“Tak vyraž, průvodče!”
“Kesida má jít první, protože má úplně průhledný legíny?”
Blbý, že ty pořádný jsem ztratila hned první den v Thajsku. Co naděláš. Ale mohli mi to říct dřív, to mohli. Kamarádi moji.

Od jezera nás čekala už “jen” hodina výšlapu s převýšením tři miliony metrů k autu. Ke konci už jsem trochu myslela, že to bude fakt i konec mě, ale třeba Vilík o tom byl přesvědčenej. Kombinace vyčerpání z nezvyklý aktivity a nedostatku jídla mu poslední půlhodinu působila už docela kolapsový stavy, díky bohu za zbylý ořechový tyčinky, burákový máslo a sklenici marmelády v autě, na který se všichni vrhli jak vosy.

“Vylez!” řve hodně na plný pecky Nat ve chvíli, kdy se objevuje zpoza horizontu na Lucku, která se zamyká zevnitř v autě.
“Říkam ti, vylez ven!!” a snaží se ji chytit za krk skrz pootevřený okýnko.

Pár rad a poznatků z prvního treku?
– Chce to hodně jídla. Víc, než si myslíte v tom obchodě.
– Sebepohodlnější běhací boty nejsou ideální obuv na dvoudenní trek. Vilda by vám to samý řekl o converskách, ale to asi nikoho úplně nepřekvapí. Shodli jsme se ale na tom, že by si to možná měl dát do CVčka.
– Příště si s sebou vezmeme duct tape.
– Příště si s sebou vezmeme burákový máslo.
– Poslední rada nám byla udělena a zněla: “Tankujte. Kdykoli to jde.” (A nejen benzín, ale i vodu.)

K večeři jsme téměř vdechli obrovskej poctivej kebab následovanej butterfish a v případě odvážnějších i mušlema, které ten den nalovil Alex, pan domácí. Podle Kaččiných slov typickej Novozélanďan. Říkal Kiwák teda, ale nemam ráda to slovo. Místo “e” vyslovuje “i” (leg je líg, head je híd, seven sívn a dead dýd), chodí zásadně v holinkách nebo vlněných ponožkách (i venku), loví (furt a všechno), má loď a Hiluxe. Ten večer nám vyprávěl pro nás abslutně neuvěřitelný storky z lovů, řekl nám toho spoustu jak o zemi, tak o zvířatech a byl prý rád, že mu nějací cizinci rozumí a baví se v jeho přítomnosti anglicky.

“S těma spacákama už to bude asi mazec, to jsem zvědavej, jak se do toho auta vejdem’.”
“Myslim, že místa budete mít dost..”

V úterý ráno Vilda činí definitivní rozhodnutí a od teď už ne-e “brou pin há”. Přepočítáváme bahty, koruny a dolary, rovnáme Dlužníček, spousta “dávej na sebe pozor” a “hlavně jeďte opatrně” a zůstáváme čtyři.

Je takovej ten typicky šedej upršenej den, před náma čtyři hodiny v autě, sehnali jsme kazetu s jack výstupem, takže si pouštíme vlastní písničky, jedeme po pobřeží, z jedný strany oceán, z druhý džunglí porostlý hory, Nat střídavě spí a mžourá na svět, Jirka do mýho bloku smolí základní body životopisu, Káťa řídí, já píšu a do toho se průměrně asi tak čtyřikrát do minuty vyrušujeme navzájem, když zahlídnem něco zajímavýho, o což – už jen podle tý frekvence – není nouze. Nebo rovnou stavíme, navlíkáme rozvázaný kecky a vybíháme do zimy, abysme to viděli “pořádně”. Kluci při každý zastávce štelují něco ohledně světel na autě, který tak nějak svítěj, jak se jim zrovna chce, pokaždý jinak, což je asi důvod, proč na nás celou tu noc z Aucklandu do Wellingtonu blikala protijdoucí auta. Mám ráda tenhle výlet. Mám ráda jezdit dálky autem a mám ráda déšť za okny.

“Vypadaj docela happy ty krávy, co?”
“Bych taky byl hepy, kdybych byl kráva na Zélandě.”