Monthly Archives

November 2014

life & stories, New Zealand, travels

November 8, Saturday

posted by cassidy on 2014-11-08 at 11.45 PM, 0 comments

Psáno 1.11. – první hlášení ze Zélandu! S internetem to tu je těžký a najít si chvíli na úpravu a zmenšení fotek taky, tak se zpožděním…

Trajekt! Využívám chvilku, kdy mám kolem sebe na každou stranu asi 10 cm místa navíc a vejde se mi tak na klín notebook. Osobák a pět dospělých lidí s bagáží tomu totiž jinak úplně nefandí. Jak se to stalo?

Před 26 hodinami jsme seděli v autě na autobusový zastávce na Beach Road a bylo ticho, do kterýho se z místa řidiče otočil směrem na nás na zadních sedačkách Káťa a povídá s takovým malým úsměvem: “Jsme docela střelci, ne, že tu sedíme v půjčeným autě, který máme za hodinu a půl vrátit a pak prostě nevíme, co budem dělat..?”

Oběhli jsme totiž asi šest autopůjčoven v dosažitelným okolí s dotazem na cenu půjčení auta a následnýho vrácení v jiným městě a z odpovědí se nám docela protáčely panenky. No way. “Doporučila byste nám nějaký autobazar v okolí?” Dostáváme adresu, na které po 25 minutách nacházíme motel. Paní na recepci nás vyvádí z omylu, ulice a číslo sice stejné, ale špatná část města. Okay. Nemáme absolutně čas, musíme vrátit auto. Při zpáteční cestě ale zahlídnem něco, co nám stojí za to risknout, že to možná nestihneme. Vbíhám do jiného autobazaru, zbytek skupiny v patách…

“Jak vám můžu pomoct?”
“Víte, my máme takovej delikátní problém. Nevím, jestli nám můžete pomoct, tak ať zbytečně neplýtváme váš i náš čas – potřebujeme auto, který nás doveze do Christchurch, máme na to 3000 dolarů a..”
“…a dvacet minut!” skáče mi do řeči Nat, načež pán povídá, že to není úplně standard, ale že ví o někom, s kým bysme měli mluvit.

Během deseti vteřin vydrmolíme story znova staršímu kulatýmu pánovi s bílýma vlasama v bílý košili. “Mám něco přesně pro vás, pojďte se mnou!” Štráduje dlouhýma rychlýma krokama na druhou stranu areálu tak rychle, že za ním skoro klušeme. Scéna jak z filmu, úplně!

Bílá kára ze začátku devadesátek je docela láska, ale přece jenom pro naše potřeby trochu malá a ne zrovna laciná. Bereme si hoďku na rozmyšlenou, stejně nemáme u sebe dost peněz v hotovosti. Stavíme (pro změnu) v prvním Burger Kingu na kafe, v rychlosti si rozdělujeme inzerční servery a na všech dostupných zařízeních zkoumáme nabídky. Bílej rodinnej Nissan asi deset minut od nás by byl absolutní pecka, kdyby mi majitel po telefonu neřekl, že auto sice na prodej je, ale ztratil klíč a za boha ho nemůže najít. Tmavomodrá Hyunday Sonata za skvělý peníze inzerovaná před hodinou a asi patnáct minut jízdy od naší základny ve fast foodu. Indickej přízvuk v telefonu mě trochu vyděsil, ale z prodejce se nakonec vyklubal důvěryhodně vypadající pán s tureckým původem, který na Zélandě žije dlouhý dlouhý roky.

“Týpek měl auto osum let a teď ho mají Millerovi.”

“Millerovi na tripu” se po “Zabijáci na cestách” a “Brou pin há” jmenuje aktuální skupina v Dlužníčku, protože to prostě tak nějak přišlo :)

V pátek 31.10. večer jsme po tom, co jsme rozdýchali storku s autem na wifi v Burger kingu, kde jsme vyřídili během hodiny pojistku na auto (která tu není povinná) a zabookovali trajekt pro auto a pět lidí mezi Severním a Jižním ostrovem, vyrazili na jih a strávili noc přesunem do Wellingtonu.

Na křižovatkách stíráme a když začne pršet, nejdřív si párkrát bliknem, než ná dojde, co se děje. Vůbec si nedokážu vybavit, jestli to takhle bylo i v autech, který jsem řídila v UK, logicky jsme si odvodili, že by asi mělo, zvlášť, když to byly manuály, ale tam se mi nestalo za celý dvě léta, že bych se spletla – blinkry mělo půjčené i tohle naše auto na pravé straně volantu, ovládání stěračů nalevo.

“Na světlech si počkáme na zelenou a pak teda pojedem doleva,” zní instrukce spolujezdce-navigátora po tom, co nezáměrně nebo z nutnosti profičíme v probouzejícím se liduprázdným Wellingtonu asi tři červený v řadě, než si konečně nacházíme “to” místo na cípu, ze kterýho by snad mělo být dobře vidět.

“Tak už polez, feno!”
Myslím, že jsem psala už někdy dřív, že Vildovo vyjadřování mě asi nikdy nepřestane bavit. Vždycky, když už to vypadá, že jsme si pomalu zvykli, zaperlí něčím novým. Fakt? Nazvat slunce “fenou”? :D Po patnácti minutách čekání s rukama promrzlýma na kost tak, že jsem sotva schopná mačkat spoušť, fena fakt vylezla.

Poprvý od Vánoc jsem si vrátila na foťák 18-105 mm objektiv a je to takovej nezvyk, že mám pocit, jak kdybych fotila GoPročkem. Úplně mám zas novou hračku. Tři čtvrtě roku s pevnou 35 mm úplně na všechno.

Jedinou snídani v sedum ráno nám připraví asi v Mekáči, takže opět papkáme z papírových krabiček. Ale vajíčka, žejo, díky bohu za ně.

“Co s náma teď? Bych se někde vyspal..”
“Tak ještě vyjedem na tu horu, co chtěla původně Kesida?”

“Ta hora” – Mount Victoria – nám po tom, co všichni přežili mý řízení několikakilometrovým stoupáním serpentýnama, poskytla takovej ten první fakt “WOW pocit. Ten, kterej jsem od Zélandu tak trochu čekala a za první tři dny ještě neměl šanci přijít. Rozhled do všech stran, jak na moderní centrum hlavního města, tak na malé letiště a letadla vzlítající v párminutových intervalech a širý moře. Byla to nádhera. Asi půl devátý ráno, pohled fakt nečekaně ohromující, 13 stupňů a vítr ve vlasech, ale modrý nebe a tyrkysový moře mizící v dálce probralo všechny z mdlob přicházejících po probdělý noci a celkově prostě úplně bjůtyfl day.

Aby si kluci trochu odpočinuli, necháváme jim s Nat auto na parkovišti s tím, že ať se zkusí aspoň trochu natáhnout a vyspat, že se půjdeme projít. Asi třikrát cestou z nějakýho svahu samovolně upadnu a nemám skoro sílu se zvednout, po noci v autě s koleny skoro u brady se opět ozývají klouby, to běhání je stejně mrcha. Po čtyřiceti minutách jsme z “výletu” zpátky a protože hoši jsou ve slušným kómatu, usteleme si před autem na zemi na bundách, akumulujeme teplo ze sluníčka a během pár minut taky usínáme.

“I think Halloween was tough last night.”
“Né, žádná párty,” zvedám rozlámaný tělo z tvrdý země, “po předminulý noci v Burger Kingu jsme tu poslední strávili na desetihodinový cestě z Aucklandu sem a následující nás asi čeká přesun do Christchurch, tak potřebujeme nabrat co nejvíc sil, než nám pojede trajekt.”
“Ježiš aha, tak to vám držím palce a šťastnou cestu!”

Trošku stresíky při hledání přístavu naší přepravní společnosti, který je úplně daleko za městem, jinde, než jsme si celou dobu mysleli, že je, ale jedem. Je mi trochu blbě z toho, jak koukám do počítače a píšu tohle. Za nádhernej výhled z horní paluby musíme bojovat s vichřicí a uslzenýma očima, ale jak na “volným moři” tak při proplouvání mezi ostrůvky rozhodně stojí za to. Jsme na Jižáku!

Vyhovuje mi, jak nemám čas jíst “jen tak”, jako se mi stávalo, když jsem pracovala celý dny u počítače, ale vzpomenu si na jídlo většinou fakt až ve chvíli, kdy mám hlad. Dokonce mě fakt obtěžuje přemýšlet o jídle předem, když by bylo výhodný nakoupit si něco na pozdějš, protože zrovna potkáme nějaký supermarket, což je u mě úplně nevídaný, nakupování jídla je totiž docela moje hobby :D Kéž by mi to vydrželo!

Umírá mi baterka v ajfonu, yay. Natáličce displej pro změnu a nemáme si kam objednat náhradní díly, neb jsme bezdomovci bez adresy. (NOT ANYMORE!)