Dvacet tři dneska. V tom se moc nemění, protože – nevím proč – žiju v tom, že mi je dvacet tři celej poslední rok, prostě jsem nějak ve svý hlavě přeskočila z jednadvaceti rovnou na další lichý číslo. Mám ho ráda. Následující rok pro mě nebude pravděpodobně znamenat velký životní kroky do neznáma, mám pocit, že pro mě bude důležitej hlavně po stránce mýho interního vývoje.
Psala jsem na Instagramu, že když už se teda pro mě nemění nic tím číslem, rozhodla jsem se změnit něco jinýho a definitivně si přestat nípat (a někdy i kousat) kůžičky kolem nehtů. Nikdy jsem si nekousala nehty a od tý doby, co si je nelakuju (nebo jen opravdu příležitostně) se mi daří pěstovat si celkem hezký a silný, ale to okolo, to je stresařův zlozvyk a něco, za co jsem se občas i styděla. Byl, ne je. Je jedině konec. I can do this! (Už 40 hodin!)
Dostala jsem krásný dárky, btw <3 Měsíční kámen a zvláštní pyrit společně s tetováníma a “strašně vtipným” přáním od N., akvarelový pastelky a domácí carrot cake od Katieho a jako velký překvapení jsem v pátek objevila ve schránce novej blok jako náhradu toho, po kterým jsem tu plakala dva příspěvky zpátky, od Adama. Naši mi poslali na Zéland už snad víc pošty než za celej předchozí život dohromady a prstýnek s růženínem, ten mám od sebe. (Noaco.)
Chápete, že už je březen? Že už je to rok, co jsme celkem spontánně bojovali o víza na Zéland a že už vlastně má “ortel” další ročník?
No Comments