Chilly Norwegian Roadtrip #5

„Slunce“ nepomohlo a budíme se snad nejpozději ze všech dosavadních vstávání, v 8.20. To je pořád úplně akorát na to, abysme si uvařili snídani, uklidili postel a oblékli se, než se začne rozednívat. Venku sněží. A je dost zima. Ještě aby ne, Røros (vyslovováno [rerus]) je se svým subarktickým podnebím nejchladnější obcí v Norsku. Přijde nám to trochu divné, protože spousta měst je mnohem severněji položená, ale hádám, že díky kontinentálnímu podnebí (v porovnání s přechozími dny jsme hodně ve středozemí) a nadmořskou výškou by na tom něco být mohlo.

Jdeme se znovu projít do města, mám takovou úplně dětskou radost – po několika dnech neprší, bývalý hornický městečko je samo o sobě takový útulný, všude svítí vánoční výzdoba, v pekárno-kavárě si dáváme filtrovaný kafe a boller (takový typický Norsko – kávu si můžete doplňovat podle vlastního uvážení a boller je měkká kulatá houstička s rozinkami, něco jako náš sladký rohlík – loupák, ale ne tak suchá, a Tom ji zatím ještě neochutnal, tak musel), kupujeme vánoční dárek pro N. a celkově vánoční nálada na topu. Po pár driftech naší pět-a-půl-metrovou dodávkou na parkovišti má dětskou radost v očích i Tom.

Dělím se o tohle nadšení na Plurku, načež se Honny ptá, jestli máme 4×4 nebo jen náhon na zadek. Druhé je správně, občas sice musíme vypínat EPS, abychom se někam vyškrábali, ale řetězy jsme zatím nepotřebovali. Plus máme takovou drobnou neshodu v tom, jestli je vůbec máme. Já tvrdím, že jo, Tom říká, že o tom nic neví. Necháváme si to jako překvapení.

Zase jsou všude značky „pozor sobi“, tak zrovna napjatě čekáme na setkání :))

K obědu máme tortilly se směsí na styl chilli con carne, kterou jsem uvařila ve čtvrtek ráno, než jsme odjížděli z Bergenu. Tohle je velká výhoda rostlinný stravy. Dřív jsem neustálý psycho z toho, že je zkažený, vždycky mi všechno maso už v lednici přišlo zkažený, natož představa mít ho chvíli mimo ni.

Sledujeme krásný západ slunce za horami ve 14:17 :D Tohle je taky docela psycho. Zajímalo by mě, jestli se na to dá zvyknout nebo to je navždycky divný. Jako jsme si třeba mysleli, že Thajci musí být na to teplo zvyklí a ono jim bylo stejně celý den hrozný horko a polehávali a žili a dělali věci až pozdě večer.
Perlím s norštinou a vysloužím si tak uznalé pohlazení po vlasech :)

Odbočujeme na ještě menší silničku číslo 219 obklopenou lesy z obou stran. „Cejtim soba,“ zašeptá Tom, já si nadšeně zatleskám, mrknem na sebe a oběma se nám natěšeně zablejská v očích. Pořád omílám ty soby. Ono to s nimi je tak, že bysme si fakt přáli nějakýho vidět. Volně žijícího nejlíp, samozřejmě. Na Zélandu jsme se deset měsíců snažili vidět kiwiho. Nepovedlo se to, tak jsme poslední den v Auckladu šli do aucklandský ZOO, abysme ho viděli alespoň tam, po dvou hodinách bloudění jsme našli vážně i tu jeho expozici, a ani tam kiwi nebyl. A v Norsku bysme samozřejmě chtěli vidět soba. A zbývá nám už posledních pár dní.

Téměř zamrzlá světle tyrkysová řeka <3 I když se k ní brodím v bílých Reebok teniskách, což jsou momentálně moje nejzimnější boty, půlmetrovým sněhem a připadám si jak Kačenka v S tebou mě baví svět. V té scéně s bačkůrkama, jak jinak. Takhle jsem si vždycky představovala Aljašku.

A nádhera se stupňuje. Vyšplhali jsme dost vysoko, silnička nás vede zasněženými pláněmi bez stromů, obloha hraje všemi barvami od oranžové po modro fialovou, na nebi svítí měsíc a první hvězdy a my si připadáme jako ve snu.

Z toho nás po chvíli probudí auto zapadlé v příkopě v opačném směru. Chceme zastavit, abychom se zeptali, jestli můžeme zkusit nějak pomoct, když naše pravé přední kolo taky nebezpečně sklouzává do příkopu, který není vidět – silnice je totiž vyfrézovaná o něco víc do šířky, než kde je asfaltový podklad, tricky tricky! A dodávce se nechce ven. Po pár pokusech dopředu a dozadu s lehce zvednutou hladinou adrenalinu v krvi se nakonec daří vyškrábat zpět na silnici, uff, a konečně se jdeme zeptat pána, co tedy s ním a jeho zapadlým autem. Děkuje nám s tím, že přeci jen lépe vybavená pomoc už je na cestě a tak pokračujeme dál. Ale zážitek rozdýcháváme ještě slušných pár minut.

Večer přijíždíme do Lillehammeru. Sobi nic.

Písnička pro dnešní den: Two Door Cinema Club – Something good can work