’cause the cool kids, they seem invincible

Když žijete měsíc z výplaty za první týden v práci, kterou jste dostali před Vánoci. Pak jsou dva týdny volno, cestujete, kempujete, vyrábíte surfy, vrátíte se do práce… a plat dostáváte po čtrnácti dnech. Když máte na účtě už týden posledních $12 a v peněžence asi čtyři v drobných. Dvanáct nebo nic, to už je nastejno – v pátek ráno za $11.60 jdete na kafe a paleo dortíček a ty $4 dáte K., kterej si zapomněl peněženku, aby neumřel bez kafe v práci.

A pak přijde konečně přijde ta výplata a vy v sobotu odpoledne přemýšlíte, jak si co nejvíc užít den, když Nat přehodili směnu v práci a původně naplánovanej výlet je tak převelenej na následující den. Bohužel jsme si s K. ten den ráno zkoušeli Nat longboard, který si přinesla asi dva dny předtím a bylo rychle jasno. Objeli jsme tři zastavárny, v první jeden skvělej našel on, v druhý sice výběr obrovskej, ale po dvacetiminutovým testování na parkovišti mě jízdníma vlastnostma žádnej nepřesvědčil. Ve třetím posledním-vytipovaným-v-sobotu-po-obědě-otevřeným podniku bylo na výběr jen ze dvou, ale jeden lepší než druhej a dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla. Nakonec zvítězily kompaktnější rozměry a s tím ruku v ruce příjemnější cena.

Odpoledne jsme strávili “tréninkem” na zapadlým parkovišti za malou oldschool nákupní pasáží v New Brightonu, plážový čtvrti, která má takovou fajn surf/skate atmosféru. Nejsou tu luxusní domy s výhledem na moře jako třeba v Sumner, všechno je takový obyčejnější, ošoupanější. Já jsem stála (respektive seděla) na skateboardu jednou v životě asi v osmi letech a to jsem se TAK rozštípala (doslova – o hromadu naštípanýho dřeva), že jsem neměla doteď potřebu dávat mu další šanci. Hm. Z druhýho pokusu na prkně na kolečkách plyne ponaučení “nejezděte v žabkách a nejezděte bosi,” sice bez bot se na tom sice líp zatáčí, ale ty krvavý puchýře po rychlým seskoku na asfalt mi otravujou život ještě teď. Whatever. Ježiš, longboard pecka!!

Slíbili jsme N., že večer přijedem pomoct do práce zavřít, občas jezdíme, takoví jsme hodní:

“To si děláte prdel, to jako pojedem všichni na longboardech domů, jo?”

A protože pořád jsme neměli dost, vyrazili jsme brázdit dva kilometry dlouhou čtyřproudou Kilmore street, na který před pár dny, jak jsme zjistili při běhání, konečně dokončili novej asfalt, připočítejte si šortky a mžourání očima zapadajícího sluníčka, co je víc <3

 Číče v kleci!

Dobrý na longboardech je, že se to dá proti skatu fakt docela ovládat. A dobrý na tom, učit se něco takovýho jako dospělej člověk, je, že dokážete alespoň trochu koordinovat svý pohyby a využít efektivně svoji váhu a od prvních okamžiků se docela svezete, užíváte si to a zamilujete si novou věc.

A večer pak končím odpověď na Adamovu otázku, co jsme dělali přes den: “No, a teď jsem utahaná, nenamalovaná, rozlítaný vlasy zacuchaný od větru, jsem špinavá, mám odřenou nohu, přismahlej ksichtík z celýho dne na sluníčku, prostě takový prázdniny ve třetí třídě hadr…”
“Jo, ono to přesně tak zní.”

V noci, asi na ty dvě minuty, než jsem usnula, jsem měla takový to, jak když se celej den koupete v moři (třeba plavete na nafukovačce) a po ulehnutí do postele se vám všechno houpe, ale s ježděním zatáček na longboardu, hah, jsem myslela, že to bývá jen s vlnama v moři prostě. Tady to teda nikdo nezná, tak nevím, jestli jsem magor, řekněte, že se vám to taky stává?