Browsing Category

New Zealand

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #3

posted by cassidy on 2015-03-25 at 10.26 PM, 0 comments

Probudila jsem se přesně dvě minuty před budíkem, který by nezvonil, protože se mi vybil telefon, na parkovišti v Macandrews Bay. Vstávali jsme brzo, protože jsme byli osmí na spotu, kde bylo povolené přespávání jen pro pět aut. Normálně se snažíme fakt dodržovat pravidla, protože mám pak špatný svědomí. Testovali jsme jinou lůžkovou úpravu – složit zadní sedačky do jedný velký plochy. Vyspala jsem se úplně skvěle, kluci trochu plakali, údajně díky tvarovanýmu pasu a bokům mě netlačil hrb na složených sedačkách jako je :D

Odvezli jsme auto na domluvenou opravu brzd a vydali se do města pěšky. Našli jsme si na tom tu výhodu, že alespoň nemusíme řešit parkování, měli jsme radost, že neprší, i když to předpověď slibovala.. Vzali jsme si s K. na nohy oba nový trekový boty, už bylo na čase, abychom je nezačali rozcházet na nějakým vícedenním treku, to by nebylo zrovna chytrý.

Podívali jsme se do First Church of Otago. Líbí se mi, jak lidi respektují i takhle celkem turisticky oblíbená místa a v kostele byl úplný klid. Rychle jsme si prošli Public Art Gallery a protože přicházela Katieho desátá (= absťák po kávě), “museli” jsme do The Perc, kavárny, kterou jsem si vytipovala na Foursquare, ale den předtím nám ji zavřeli před nosem. Potvrzuju všechny reviews, který ji vychvalovaly do nebes, příjemná obsluha, výborná káva a úžasnej dort rozjasní i to nejšedější ráno.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Processed with VSCOcam with t1 preset

Pokračovali jsme do Cadbury Worldu, čokoládovny. Hned u vstupu jsme nafasovali sáček sladkostí, oni vědí, jak si lidi získat (já jsem pak další tři hodiny přemýšlela, kde se tý levný čokolády, kterou nechci jíst, zbavím tak, aby to nebylo plývání jídlem, až se mi podařilo ji “donatnout” v supermarketu). Další zajímavost, kterou jsme měli vytipnutou, byla historická budova nádraží, kde jsme náhodou v prvním patře objevili The Art Station, výstavu obrazů, která nás bavila mnohem víc, než předchozí galerie. Kluci se chtěli podívat do vedlejší budovy na lokomotivu, kterou zahlídli z ulice, z čehož se stala víc než hodinová návštěva Toitu Otago Settlers Museum. Oni pak pokračovali na oběd do India Gate, restaurace, kterou nám večer předtím doporučila Anet, a já jsem se vydala do Chinese Garden. Asijská oáza klidu uprostřed města. Východní kultura je mi hodně blízká a svojí půlhodinu ticha jsem si užila. A protože jsem hodná, přinesla jsem klukům jejich první fortune cookies.

DSC_2785_copy DSC_2792_copy
Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_2796_Copy

Auto v tou dobou bylo už asi pět hodin ready, vyzvedli jsme ho, nakonec prý byla potřeba menší a méně nákladná oprava, než na jakou nás připravovali při konzultaci o den dřív, což potěšilo. Autem jsme se přemístili do severnější části Dunedinu, podívat se na Baldwin street, nejstrmější ulici světa. Lákalo nás, stejně jako dost ostatních, vyzkoušet si vyjet nahoru (on by to VaNZ asi nedal), ale protože jinudy než stejnou cestou se dolů dostat nedá, s novýma brzdovýma destičkama jsme stejně riskovat nemohli.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Btw jo, když si nefoukám a / nebo nežehlím vlasy, jsem ovce. Už mi to stihla připomenout i mamka, i ségra, kdybych si náhodou nevšimla. Ale moje vlasy jsou happy.

Poslední, co jsme měli v Dunedinu v plánu, byla botanická zahrada. Byla obrovská a.. já mám parky a zahrady strašně ráda. Podvečer, šedo, trochu dusno před deštěm, málo dalších lidí. Mělo to příjemně uklidňující atmosféru, sílu a člověk dokázal hodně načerpat energii.

Processed with VSCOcam with t1 preset

V autě na parkovišti před New Worldem jsme se pak rozhodli kvůli problematickýmu spaní v Dunedinu a ne-zrovna-ideální předpovědi počasí vynechat Otago Peninsulu, o které jsme nebyli úplně přesvědčení, a vyrazili na 85 km dlouhou cestu dolů. V tureckým sedu na přední sedačce se sáčkem směsi ořechů a sušenýho ovoce píšu, stmívá se, prší, hrajou nám Kasabian a je to přesně takový, jaký jsem si to představovala.

Už jsme hodně na jihu. Dnes spíme v Hillview v Balclutha, v maličkým soukromým “kempu” pána, jehož dědeček pocházel z Čech. Bude teplá sprcha, yay!

Processed with VSCOcam with t1 preset

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #2

posted by cassidy on 2015-03-24 at 9.50 PM, 0 comments

Protože jsme do “kempu” včera přijeli až za tmy, rozhodli jsme se, že otestujeme noc v autě místo ve stanu, což byla trošku bolest, ale čekala jsem, že spánek na sedačce spolujezdce bude vzhledem k už týden skříplýmu nervu v zádech horší zážitek. Spala jsem od deseti do sedmi, což je skoro dvojnásobek průměru za poslední týdny. Ráno byla v autě docela zima, ale koukala jsem zamlženým oknem na moře a na východ slunce z pod peřiny (noaco) a čekala, než se probudí kluci, do venkovní zimy se mi nechtělo. Po otevření dveří se ale konalo velký překvápko a venku bylo teplejš, než uvnitř. Naakumulovali jsme trochu tepla při procházení se po pláži, našla jsem krásnej kousek paua shell, K. mě naučil hodit kamenem (neptejte se) a jestli mě ještě naučí vyskočit do výšky, možná ze mě konečně bude plnohodnotnej člověk.

DSC_2711_copy

Vyrazili jsme dál na jih, nečekala nás dlouhá cesta. Cestou do Dunedinu jsme se zastavili u Moeraki Boulders, což je několik desítek neobvyklých velkých kulatých balvanů na pláži. Vznikly údajně tak, že se před 60 miliony let nějaká malá věc (kámen, větvička..) začala obalovat bahnem, které postupně zkamenělo a zůstalo v dnešní podobě.

DSC_2730_copy

DSC_2734_copy

DSC_2741_copy

DSC_2743_copy

Při příjezdu do Dunedinu jsme sjížděli delší kopec, na němž se ozvaly o něco víc než obvykle naše brzdy, o kterých jsme trochu pochybovali už dřív, a tak nějak jsme se usnesli, že by bylo asi fajn s tím něco udělat, dokud jsme takhle hodně v civilizaci a tak nám zítra ráno budou upravovat brzdový kotouče a měnit destičky. Pěkně začínáme!

Dunedin nás nadchnul. Vlastně jsme říkali – probírali jsme to před pár dny s návštěvou – že je super, že jsme bydleli v Christchurch, že nám každý město, kam přijedeme, přijde krásný. Měli jsme rádi i Christ, hodně. První dojmy byly hodně smíšený, ale člověk si najde svoje oblíbený místa a začne se cítit jako doma. Protože bylo dost pozdě na to, abychom šli po nějakých zajímavostech s otevírací dobou, vzali jsme si alespoň informační letáky o great walks a zjistili jsme při jejich lovu, že tu je “streetart trail”, taková tour po místech s graffiti. Mám tohle hodně ráda a docela mě překvapuje, jak moc je to na Zélandu podporovaný, Christchurch byl obrovských uměleckých děl taky pyšně plnej. Měli jsme tak takové malé cíle, díky nimž jsme si navečer prošli docela velkou část centra města.

DSC_2750_copy

Na osmou jsme měli rande naslepo s fotografkou Anetou, se kterou jsme se navzájem zaujaly na instagramu a narychlo domluvily společný večerní výlet na Signal Hill, odkud byl krásnej výhled na noční město.

DSC_2773_copy

Máme vytipovaná tři místa, kde bysme mohli přespat, všechna jsou dost kapacitně omezená a celkem daleko od sebe, tak fingers crossed, ať nám to vyjde na prvním!

New Zealand, travels

South Island Roadtrip #1

posted by cassidy on 2015-03-23 at 9.21 PM, 0 comments

Vstala jsem po pěti hodinách spánku v 7.15. Do noci jsem se snažila dokončit co nejvíc práce na počítači a dopoledne jsem věnovala tomu samému v kombinaci s odbíháním k pračce a balením kuchyně. Pan Paret by si přišel na svý, posledních “pár věcí” nám zabralo víc času a vyžádalo si víc námahy, než sbalit “všechno” den předtím a původní představa odjezdu během dopoledne byla víc než vtipná. Moje první “stěhování”, respektive balení domu v životě. Neumím si představit stěhování v Čechách, když tady jsme měli pocit, že nemáme skoro nic a stejně nám to zabralo dva dny, naplnili jsme čtyři popelnice odpadem a pěkně zásobili charity shop o dvě ulice vedle.

Úspěšně jsme vrátili dům, prý jsme byli “excellent tennants and I really wish you were staying” a ve tři jsme za sebou oficiálně a trochu smutně zabouchli dveře na Hereford Street. Stavili jsme se nakoupit pár emergency tuňáků (a Jirka ve snaze zajistit si budoucnost seškrabával los ještě, než jsme odemkli auto na parkovišti) a po tolikátý najeli na State Highway 76, která nás vyvedla z Christchurch. Bylo to zvláštní a bylo nám z toho fakt trochu úzko. Většinou lidi jsou fakt rádi, že mají dobrou práci a skvělý bydlení a držej se toho. A my jsme to dobrovolně zahodili a stali se opět nezaměstnanýma bezdomovcema. Náš čas je omezenej a roadtrip po Jižním ostrově, na který jsme se těšili tři měsíce, právě začal.

“Vždyť máme VaNZe…”

Před dvěma dny oficiálně začal podzim a poslední týden to podle toho vypadá. Je většinu času zataženo a často pršelo, ale trochu to připisujem i bouři, která se prohnala Pacifikem a věříme, že se ještě udělá líp. Každopádně na cestování je nejvyšší čas vzhledem k tomu, že míříme na jih, kde je výrazně chladněji.

Cestou jsme sháněli rychlovarnou konvici s nižším příkonem, abysme ji mohli použít v autě s inverterem, který zvládne maximálně 1500 W (strašně jsem kluky pobavila přeřekem na video), a nepořídili jsme. Ale kdyby náhodou french press naše kempovací výbava obsahuje. Noaco že nemáme příbory.

Zjištění dne: Když jíte okurku v autě, pravidlo tří vteřin neplatí. Ani když jste si předtím ty koberečky vyluxovali.

Upekla jsem na cestu ovesný sušenky s burákovým máslem (taková z nouze ctnost, abych spotřebovala zbylý ovesný vločky, zbavila nás láhve od medu, ve který bylo na dně, posledních pár datlí, hrstičky borůvek, co jsme měli z nějakého předchozího pečení v mrazáku, a půlky nesolenýho másla, abysme to všechno nemuseli tahat s sebou nebo vyhazovat) a K. povídal, že to je tak dobrý, že není možný, abych to upekla. Díky :D <3

DSC_2691_copy

Co se týče poznávání, náš dnešní cíl byl dostat se co nejdál směrem na jih. Cestou jsme krom extrémně chlupatých divokých krav a naopak úplně holých ovcí a naší oblíbené obří sochy lososa v Rakaie nic moc zajímavýho neviděli, jeli jsme cestou, kterou už jsme párkrát projeli v rámci jiných výletů a bohužel zrovna nějakými kouzelnými výhledy neoplývá, ale v tomhle směru není moc na výběr :) Ale alespoň jsme věděli, kde se stavit na výborný kafe (v Salmon Tales v Rakaie – mají kávu z pražírny l’Affaire, můj novozélandskej top) hned za nejdelším novozélandským mostem. Velký překvapení nás čekalo po příjezdu do Oamaru, kam jsme se dostali za soumraku. Tolik historických budov, tolik různorodý architektury.. Jeli jsme se podívat do Penguin Colony a hodně nás zaujala budova už bohužel zavřeného Steampunk HQ (pokud jako já nevíte, co je steampunk, tak ve zkratce jsem to pochopila jako – vyznavači odpustí neodbornost – odvětví sci-fi vycházející z viktoriánské Anglie zahrnující právě neobvyklá parou poháněná zařízení).

DSC_2695_copy

DSC_2698_copy

DSC_2705_copy

Spát dneska budeme v Campbells Bay kousek pod Oamaru. Je to campsite na břehu moře (prosím, ať je to taky tak krásný, jako v Kaikouře!), kde můžeme být přes noc i v non-self-concained autě za doporučený příspěvek 5 NZD / vozidlo.

Právě nás předjelo auto, co mělo na korbě čerstvou jelení hlavu.

life & stories, New Zealand

Happy B-day to me!

posted by cassidy on 2015-03-09 at 8.42 PM, 0 comments

Dvacet tři dneska. V tom se moc nemění, protože – nevím proč – žiju v tom, že mi je dvacet tři celej poslední rok, prostě jsem nějak ve svý hlavě přeskočila z jednadvaceti rovnou na další lichý číslo. Mám ho ráda. Následující rok pro mě nebude pravděpodobně znamenat velký životní kroky do neznáma, mám pocit, že pro mě bude důležitej hlavně po stránce mýho interního vývoje.

Psala jsem na Instagramu, že když už se teda pro mě nemění nic tím číslem, rozhodla jsem se změnit něco jinýho a definitivně si přestat nípat (a někdy i kousat) kůžičky kolem nehtů. Nikdy jsem si nekousala nehty a od tý doby, co si je nelakuju (nebo jen opravdu příležitostně) se mi daří pěstovat si celkem hezký a silný, ale to okolo, to je stresařův zlozvyk a něco, za co jsem se občas i styděla. Byl, ne je. Je jedině konec. I can do this! (Už 40 hodin!)

Dostala jsem krásný dárky, btw <3 Měsíční kámen a zvláštní pyrit společně s tetováníma a “strašně vtipným” přáním od N., akvarelový pastelky a domácí carrot cake od Katieho a jako velký překvapení jsem v pátek objevila ve schránce novej blok jako náhradu toho, po kterým jsem tu plakala dva příspěvky zpátky, od Adama. Naši mi poslali na Zéland už snad víc pošty než za celej předchozí život dohromady a prstýnek s růženínem, ten mám od sebe. (Noaco.)

Processed with VSCOcam with t1 preset

2015-03-09 18.23.08-1

Chápete, že už je březen? Že už je to rok, co jsme celkem spontánně bojovali o víza na Zéland a že už vlastně má “ortel” další ročník?

life & stories, New Zealand, parties & events

Help me get things right

posted by cassidy on 2015-02-22 at 5.36 PM, 0 comments

Kluci si koupili lístky na koncert Foo Fighters snad jako první věc v Christchurch. Čekali fakt na TU MINUTU kdy otevřou předprodej a měli je určitě mezi prvníma. K. miluje FF nejvíc na celým světě a Vilda asi jen o trochu míň, těšili se tři měsíce v kuse a nebyl den, kdy by o tom nemluvili a my jsme si s Nat vymyslely náhradní plán, neboť naše finanční situace v době prodeje vstupenek se moc neslučovala se $160 za lístek na koncert a pak už bylo pozdě. Zatímco bude odpoledne volný dům, uděláme nějakou práci, natočíme pár videí, které jsme slíbily poslat, a až fakt začnou hrát, můžem si před stadion jet poslechnout pár písniček.

Mohly jsme přelízt plot. Zatímco jsme na něm stály a koukaly přes, pár lidí ho přeskočilo. Nějak jsme nevěděly moc, co čekat a unavený po deseti hodinách v práci jsme nějak neměly úplně náladu ani zdrhat, ani na trable s pořadatelema nebo potažmo mužema zákona.. Tak si tak sedíme na obrubníku za plotem, je takovej pozdně letní teplej večer, povídáme si o docela vážnejch věcech po hodně dlouhý době, máme pocit, že jsme to stejně docela vychytaly, protože jsme asi 30 metrů od stage, FF hrajou Skin and Bones a zastavuje u nás auto.

10981437_10204685642235890_4320620773646041570_n

“Girls, do you want our tickets? We’ve just left.”
“What… OMG yes, please!”

Pět vteřin nám nedochází, co se právě stalo. Ten koncert sotva začal. Nevíme, jestli je třeba zajímali jen Rise Against, jestli museli narychlo zmizet, každopádně.. Máme lístky. Podíváme se a rozeběhnem se a běžíme asi pět minut ulicema kolem poloviny stadionu, abysme dolítly na tribunu tři vteřiny předtím, než začnou hrát mojí nejoblíbenější Learn to fly.

“Tyvole, chápeš, co se právě stalo?”

Nevěříme furt. Dementní úsměvy přes celej obličej nezmizej za celou dobu. Wow. Vydyndat si propustku do kotle se nám s “našimi” lístky nedaří, ale koncert je výbornej i z tribuny. Vystoupení až neuvěřitelně přirozený, sympatický, celkově akce taková nevyhrocená, lidi si ji užívají, ale nikde žádný extra výtržnosti ani přehnaný reakce pořadatelů. Dave má na konci strašně hezkej proslov takovej a prostě <3 Radost. Strašně díky, cizí lidi. Doufám, že se vám to brzo vrátí.

10917366_10204685904642450_603872673003958732_n

1920287_10204685903882431_2660353963808586105_n