Monthly Archives

November 2015

life & stories

Everything you go through, grows you aneb jak jsme se vydali sdílet.

posted by cassidy on 2015-11-30 at 10.55 PM, 4 comments

5.10. byl den, kdy mi Tom vyrazil dech. Když jsme se rozhodli, že bychom se o to, jak nám cestování během posledních pár let otevřelo oči, rádi podělili s někým dalším a on začal na terase našeho thajského bungalovu pracovat na přednášce pro studenty středního odborného učiliště, přinejmenším mě nenapadlo, jak silný zážitek to bude.

Vzpomínám si, jak jsme vždycky měli rádi, když nám do školy přišel povídat někdo, kdo něco zažil. Tady to běžné není. Školu kontaktoval z vlastní iniciativy a moc jsme nevěděli, co čekat, když jsme si rychle stiskli ruce a překročili práh před třídu druháků. Měli jsme na povídání vyhrazené dvě vyučovací hodiny, takže nebyl prostor zabíhat do přílišných detailů. Což bylo na druhou stranu dobře, i díky se povedlo povídání udržet na takové úrovni, že si pod ním publikum, které zatím nic podobného nezažilo a s většinou myšlenek se s velkou pravděpodobností setkávalo poprvé, dokázalo něco konkrétního představit.

“Víte, já vím, o čem mluvím. Před třinácti lety jsem seděl támhle v tý lavici vzadu a všechno se zdálo pitomý,” zaujal pozornost těch znuděných, smířených mladých lidí s výrazy kombinující naštvání, necílevědomost a demotivaci. Pohled, který jsem předtím nezažila a pohled, který by se ve školách prostě vyskytovat neměl.

A pak prostě čas plynul a povídalo se. Celkově byla dvouhodinovka postavená v kontextu práce v zahraničí a podpořená čerstvými zážitky z cest, ale ne výhradně. Mluvilo se právě hlavně o motivaci, o tom, aby na sobě makali. O tom, že výsledky stojí za to, o tom, jak se Tom přesvědčil na vlastní kůži o tom, že učňák neznamená žádný “odsouzení” k tomu, že v životě člověk nedosáhne úspěchu, že učňák absolutně neznamená to, že na “nic lepšího člověk neměl,” ale je jen na nich to dokázat. O tom, že jsou i jiný možnosti jak žít než spánek-práce-televize/hospoda/Facebook. Že nejen v kontextu cestování a práce v zahraničí mají obrovskou konkurenční výhodu. Dostali jsme se také třeba ke srovnání rozdílů v jejich řemesle (truhlařina, tesařina) mezi ČR a UK, Zélandem, Austrálií a USA, k tomu, jak prodat, co umím, k životopisům, a častých chybách v nich, k tomu, proč se snažit co nejvíc využít možnost učit se cizím jazykům ve škole a na co se zaměřit.. Ale tím nejdůležitějším zůstávala celou dobu myšlenka, že štěstí je potřeba jít naproti. A vážně se nám povedlo studenty alespoň na chvíli přesvědčit o tom, že “jaký si to uděláš, takový to máš,” v některých z nich dokonce probudit zájem o to, co je podle jejich slov nikdy předtím nenapadlo – vyzkoušet si, jaké to je žít i jinde než v okolí 20 km od místa, kde vyrostli.

A jak to bylo s tím vyrážením dechu? Zatímco my jsme vyměnili papírové školní “projekty” za powerpointové prezentace někdy v tercii o a od té doby mě prezentování před spolužáky provází celým studijním životem, z Toma vypadlo, že vlastně nikdy takhle před lidmi nemluvil. Ok. Všechno je jednou poprvý a na něčem si to člověk vyzkoušet musí, říkala jsem si, když jsem se snažila na poslední chvíli vysypat z rukávu nějaké rychlé rady typu, že se nemá otáčet zády k publiku… Hoši, on byl perfektní! Myslím, že se mu povedlo získat pozornost a zájem už jen tím, jak silně, občas trochu přísně, ale klidně, srozumitelně a smysluplně, bez zadrhávání.. Učitelé se pak shodli, že působil jako ten nejlepší vzor, ke kterému vzhlížet, ale se zároveň se s ním moct ztotožnit. Já jsem se podílela spíš ve vedlejší roli, odvyprávěla jsem vzhledem k zaměření přednášky svojí celkem malou část a sem tam doplňovala, ale i tak bylo určitě příjemnější stát před tabulí ve dvou :) Musím říct, že se nám rozhodně osvědčila se pečlivá příprava prezentace, která povídání skvěle podpořila.

Měli jsme radost, že náš pohled na věc a přístup a iniciativu ocenili i učitelé, dostali jsme opravdu pozitivní feedback, na spoustu věcí se nás doptávali ještě o přestávce a my jsme se ve výsledku se stejnou přednáškou vrátili ještě následující týden, abychom alespoň trošku zvedli povědomí o možnostech i v jiném ročníku. A jestli se povede na tenhle miniprojekt navázat a posunout ho ještě o kousek dál, o tom si možná budeme moct popovídat na jaře.

Doufám, že si z tohohle setkání studenti SOU odnesli alespoň z poloviny tolik, co my. To, co jsme zažili a pochopili za těch devadesát minut nám ukázalo zase úplně jiný směr a opět dokázalo, v jakých bublinách všichni žijeme. A po tolikátý jsem se ujistila v tom, že v životě chci dělat dobro.

life & stories, parties & events

So here their real ride beggins

posted by cassidy on 2015-11-18 at 9.21 AM, 6 comments

26. 9.
Cesta z Hradce Králové, kde jsem s narvaným batůžkem přeskočila ze žlutýho autobusu ke K. do auta, do Krumvíře trvala mnohem dýl, než jsem čekala, ale nemohla být víc cool. Projížděli jsme krajinou plnou zelených kopečků zalitých slunečníma paprskama, o chvíli později jsme sledovali zapadající slunce, zatímco jsme chroupali zelený jablka a jeli po uzounký silničce lemovaný břízama někde před Blanskem. Pár průjezdů serpentýnama skrz lesy připomnělo typický hororový scény, za šera se v údolíčkách povalovaly kousky mlhy a já jsem si zapadlá do sedačky spolujezdce říkala, jak se mám nejlíp. Víkendovej výlet začínal ještě víc dokonale, než bych si dokázala představit.

A pak jsme, po spoustě hodin, byli najednou v tom pověstným Krumvíři. Nehledě na to, jak moc jsme po něm toužili, Vilda  rozhodl, že na jídlo nemáme nárok do tý doby, než podstoupíme prohlídku jejich rodinného vinného sklepa (protože na Moravě se nesmí říkat sklípek, prej!), a o pět minut později už jsme se za svitu diod na telefonech brodili vysokou trávou k rodinnýmu pokladu a s respektem nesli v ruce dvaceticentimetrový klíč jak z pohádky. Pořád nevěřím, že to je bez dvou týdnů půlrok, co jsme se s Vildou viděli naposled, přijde mi to jako před týdnem. Ze sklepa jsme si přivezli výborný červený s láskou vypiplaný Vildovo tátou a do půl druhý, kdy jsme si nakázali, že už vážně nesmíme zůstat vzhůru ani o minutu dýl, bylo o čem vyprávět. A co plánovat, protože situace se má následovně…

  • Vaši kamarádi mají následující den svatbu.
  • Moc rádi by vás tam viděli, nicméně vzhledem k okolnostem absolutně nepočítají s tím, že byste se objevili.
  • Svatba se koná v ne-úplně-maličkém městě kousek za slovenskými hranicemi, ale nevíte přesně kde…
  • nevíte přesně kdy…
  • nevíte o nikom dalším, kdo se svatby účastní nebo by o ní měl informace…
  • a zeptat se nemůžete, protože překvapení, žejo. Výzva?

A tak ráno vstanete, společně s Vildovou maminkou se snažíte dát Vildovi dohromady nějaký alespoň-trochu-svatební outfit, což vrcholí tím, že běháte po maličkým nákupním centru ve víkendovým Hodoníně, kterýmu vévodí Kik, a snažíte se sehnat sedící košili. Kumšt. Naštěstí po chvíli zoufání objevujeme mini butik prodávající převážně právě košile od českého výrobce, sice trochu mimo původní cenové očekávání, ale zato jsou krásný. A tak poprvý vidíme Vildu jinak než v tričku s obrázkem typu Paul Frank a wow.

V tu chvíli se na facebooku objeví indicie v podobě fotky hotelové snídaně budoucích novomanželů a tak okamžitě víme, kam zamířit. O to větší je zklamání, když kolem hotelu inkognito projíždíme, jsme nervózní i se zatmavenými skly a najednou vidíme pár ve svatením.. a společeně. “To je v háji, jsme to prošvihli?” “Neříkejte, že měli obřad už od jedenácti…” Za rohem zdobíme auto stuhami a připevňujeme svatebního Kiwiho s tím, že zjistíme, kde se koná “pokračování” a překvapíme alespoň tam. Máloco mi v poslední době udělalo takovou radost jako recepční, která mi řekla, že se Ondra s Ivanou jeli fotit a obřad sice neví kde, ale začíná až ve tři. To máme ještě spoustu času to zjistit. Nakonec to nebylo vůbec těžký, my jsme krom perfektního oběda stihli svým vzhledem budit rozruch i ve vedlejším městě, kam jsme si zajeli do kavárny a těšili se, jak se nám to pěkně vydaří…

… a vydařilo! Když jsme na náměstí před kostelem zatroubili na Ondru vycházejícího z hotelu, nejdřív nás nepoznal a když mu došlo, co se děje, byl skoro dojatej. Taková ta nefalšovaná obrovská radost, to jsem ani nečekala. Obřad, ač církevní, netrval vůbec zbytečně dlouho, hrála krásná hudba, mladý oddávající měl hezký proslov a novomanželé se slibů zhostili taky perfektně. Venku mezitím přestalo pršet a všechno dál šlo jako na drátkách až do brzkých ranních hodin.

 

12240425_10153749275757760_8730287925457251721_oFoto: LK studio

Svatba byla nádherná. Asi nejlepší, na které jsem kdy byla, vážně (smáli jsme se, že snad jen “so far” :) ). Myslím, že hodně dělá to, jaký zahraniční život Ondrej s Ivankou žijou, jaké překážky byli oba z novomanželů schopni překonat a že právě díky životním zkušenostem si svatbu opravdu užili bez nejmenšího náznaků stresu, stíhali se věnovat sami sobě navzájem i hostům jako úplní profesionálové, DJ / moderátor i fotografové odváděli skvělou práci a zúčastnění pomohli vytvořit neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Jsem moc vděčná, že to nakonec všechno vyšlo a my tři s nimi mohli sdílet tenhle speciální den a “zavírat” svatbu skoro za svítání. Věřím, že tímhle to teprv začíná :))

… a naše víkendový dobrodružství vlastně taky zdaleka nekončí!