Upozornění 1: Tenhle post je vážně picture-heavy, pokud se vám začal načítat a jste třeba na mobilu, s mobilním internetem a hodně omezenou FUPkou, rychle to stopněte :D
Upozornění 2: Pokud jste se sem dostali náhodou třeba z vyhledávače a zajímají vás klasické londýnské turistické zajímavosti a památky, víc k užitku vám bude pravděpodobně tenhle post z mojí první návštěvy anglické metropole ze srpna 2011. Nic vám ale nebrání trávit čas i nad tímhle, rozhodně neříkám, že tenhle výlet byl nějaký horší nebo méněcenný, to vůbec! Jen byl už trochu jiný.
Od chvíle, kdy jsem zbavila poslední zkoušky zimního semestru, jsem trávila dny a noci prací na jednom větším projektu, který mi toho dal hodně, ale dal mi hlavně hodně zabrat :D Dny utíkaly jeden za druhým, splývaly dohromady a najednou bylo čtrnáctýho února, poledne. Ještě vyměnit libry, místo valentýnské večeře valentýnský oběd s láskou mojí, narychlo něco naházet do kufru, do poslední chvíle před odjezdem pořád u počítače, ještě teď se cítím provinile za to, že jsme nemohli nic zajímavějšího podniknout. Před sedmou odjezd na letiště, kde už čekala Zuzka (cestou v autě jsem se s vámi ještě stihla rychle rozloučit z telefonu, jedna rychlá fotka, aby Tom stihl odjet z parkoviště bez placení. Ani jsme nemrkly a už letíme.
Vlastně ne tak docela, když nad tím teď přemýšlím a vzpomínám, ono to asi jen uteklo, protože jsme byly hodně zaneprázdněný hledáním automatu za zipový sáček správných rozměrů, ale po půlhodině jsme zjistily, že v celém terminálu 1 je zrušili. Aha. Fajn, naštěstí i Zuzčin větší prošel. Taky jsme měly bojový úkol importovat litr finský za 300,- Kč, nevím, jak to Natálička dělá, ale taková se sehnat nedá :D O stovku dražší jo, co už, hlavně, že byla, viď. Pak ještě nějaký incident pozemního personálu se zapáchající paní s image bezdomovkyně, která místo jednoho povoleného uzavíratelného příručního zavazadla mě dvě obří igelitky a nakonec vážně neletěla, moje rám-unfriendly pípající boty… A teď už fakt letíme!
Asi po dvaceti minutách, možná půl hodině se na mě Zuzka otočí s FAKT ŠÍLENÝM výrazem v obličeji, úplně jsem myslela, že minimálně padáme prostě, něco příšernýho, že se muselo stát… A ono fakt! Na moje: “COJE?!” odpovídá: “Luci, nelekni se…” a ukazuje na cosi nad mojí hlavou, ááá. Pomalu tím směrem stáčím oči, fakt nevím, co čekat, a realita je možná ještě horší, než jsem si dokázala představit XDDDDDD Nad mojí hlavou, opřenou o mojí opěrku, má chlap, co sedí na sedačce za mnou, opřenou ruku tak, že dlaň a prsty visí fakt pár centimetrů nad mými vlasy. Ale JAKOU ruku! Malou, červenou, oteklou, se špínou za nehty a chybějícím prstem.. Pamatujete na Scary Movie? Fakt od ní neměla daleko, pomoc!!
Zbytek letu trávím opřená čelem o sedačku přede mnou a snažím se na to nemyslet XDDDDDD
Noční “kdesi v Anglii” (myslím, že Londýn tohle ještě nebyl)
Přistání v pořádku, všechno ostatní taky v pořádku, až na nepatrný detail, kdy chvilku před zastavením stevard zamlumlá (snad schválně potichoučku a rychle, abychom mu co nejhůř rozuměli), že jsme přiletěli na špatný terminál a že jako sorry. Hm, ok. Původně jsem si říkala, co budeme tu hodinu, kterou máme “rezervní” na letišti před odjezdem vlaku do centra, dělat. Já vám řeknu, co jsme dělaly. Běžely jsme. Běžely jsme dlouhatánskými letištními fakt dlouho, krom chvíle čekání na pasovou kontrolu celou dobu. S kuframa. Přilítly jsme k automatům pro výměnu rezervace za opravdové jízdenky pár minut před odjezdem vlaku, vyzvedly je, absolutně vyčerpané a hladové nasedly a… jely :) Ale bylo to dramatický.
Díky bohu za nonstop Starbucks na St. Pancras, jedinýv 0:55 otevřený obchůdek a jejich vajíčkové sendviče, jinak bysme fakt nepřežily. Sedm hodin vzhůru a bez jídla, to je zrovna pro nás dvě.. Horor! :D V dálce jsme zahlídly Lukáše, který nás vyzvedával, se ale zrovna otočil a odcházel někam pryč, Zuzka musela běžet a já hlídala kufry :) Proplížili jsme se všichni k Lukymu, chvíli jsme mu tloukly nějaký klíny do hlavy a po druhý hodině odpadli.
Ráno jsme chtěli vstát brzo, Lukáš musel kolem poledne do školy, tak abysme si ho stihly trochu užít. Cestou jsme si koupili snídani jen tak do ruky, se Zuz jsme si nabily deset liber na Oyster karty, protože jsme se shodly, že lítačku bysme neprojezdily, a pak už jsme pomalu vraceli ulicemi a parky kouzelnými v ranní mlze prosvícený zimním sluníčkem se směrem St. Pancras a tím pádem také King’s Cross, protože jsem ze svojí první návštěvy Londýna neměla obligátní fotku z cesty do Bradavic, žejo. A to nejde. Musí být ;) (Fakt jsem po ní dětinsky toužila a jsem ráda, že mě tam vzali, i když už oba svojí měli. Takže díky, kamarádi!)
Správný směr, už se to blíží!
Pánové v nádražáckým, co fotili fotky k zakoupení v nedalekém HP shopu, mi ještě půjčili nebelvírskou šálu, nemilujte je <3
Anglická snídaně k obědu :)
Lukáš nás nasměroval na British museum a na další dva dny jsme se rozloučili. Moc dlouho jsme nevydržely, měly jsme neskutečně těžký kabelky a kabáty v rukou a všechno, Lukáš nám totiž řekl, že prostě na dvě noci nemůžeme jet nikam s kufrem, že prostě se nám to musí vejít do něčeho menšího. Chvílema jsme ho za to trochu nesnášely, ale pravda, že představa kodrcání se s kufrem celý den taky není úplně sympatická. Asi měl pravdu. Prošly jsme jen pár expozic, British museum je tak obrovské, že i po týdnu byste pořád nacházeli nové věci :) Musím říct, že mi bylo sympatické, jak takhle instituce funguje, žádné fronty u vstupu, žádné vstupné, žádná kontrola, všichni návštěvníci si proudili dovnitř a ven, jak jen se jim zachtělo. Před muzeem jsme potkaly milého postaršího Brita odněkud víc ze severu země, který čekal na svou manželku, dal se s námi na chvíli do řeči a vděčíme mu za tuhle – další typicky turistickou – fotku, bez které ale z Londýna prostě přijet nemůžete :)
Tahle busta je naše nejoblíbenější dílo. “Probably Julius Caesar.” Pobavili :)
Věděly jsme, že bysme se pomalu měly pořád přibližovat Victoria Coach Station, odkud nám měl jet ve čtyři hodiny autobus do Andoveru, kde nás už měla vyzvednout Nat. Protože jsme na mapě viděly, že jsme jen kousek od Oxford Street, uznaly jsme za vhodné jít tamtudy spíš, než se proplétat bočními uličkami. Jenže tam nastal problém. Nenápadný malý vchod hlásající Primark. Hoši, Zuzka neznala Primark. Asi si to teď dokážete všichni představit :D Protože jsme byly úplně někde jinde, než tam, kde se nacházel obrovský Primark, do kterého jsme chodily s Annick a já neměla nejmenší tušení o tom, že jsou na Oxford Street dva obří Primarky, říkám jí, že to je asi nějakej maličkej jen, tak že se tam jen rychle podíváme, aby věděla, na co se těšit. Houby maličkej, byl to jen nějaký úplně nejskrytější a nejzapadlejší vchod do jednoho z těch obrovských a jeden z důvodů, proč nám málem ujel autobus za 30 liber :D Dalším z důvodů bylo to, že sakra ta třiasedumdesátka, kterou jsme si strašně naplánovaly dojet na Victorii, prostě nikde nestavěla. Obtěžkány papírovými taškami jsme doběhly na Coach Station, o které jsme samozřejmě neměly tušení, kterým směrem od Victorie se nachází, úplně za minutu dvanáct. Teda čtyři. Tohle bylo ještě o něco víc o chlup, než ten vlak o den předem. Ale zase jsme to zvládly. Dvě blondýny, víte, my jsme prostě neohrožený. Další vzrůšo.
Další den, dalších sedm hodin, co jsme se nestihly najíst. Ruce se nám fakt klepaly vysílením, když jsme do sebe cpaly sendviče čapnuté pár hodin předtím v Prêt á manger. Zuzka je nejšťastnější člověk, že všechny dlouhý cesty prospí, já jsem za to měla možnost vidět několik vzletů letadel z Heathrow úplně z první řady, runway byla jen pár desítek metrů od silnice, kde jsme projížděli. Nechala jsem se trochu vystresovat Natálijí, která ještě hodinu před naším příjezdem myslela, že je na poslední chvíli bez auta. Viděla jsem “buňky”, samostatný ufo vozíky, co jezdily kolem letiště, a stihla vymyslet spoustu důvodů, proč tam jakože takovýhle nadpozemský věci jezdí :)
Autobus zastavil, začaly jsme se sbírat, přeci jen jsme byly trochu obalenější a šlo to možná trochu pomalu, ale psychicky jsem se připravovala na nějaký opičky při výstupu z busu, co jsem slíbila Nat do její únorový videochallenge, když najednou ona proti nám v uličce a něco rukama mává na řidiče, prý už zavíral dveře a kdoví, kde bysme skončily, kdyby ona neskočila dovnitř a nezasáhla, hero dne! “Nemáte tam nějaký dvě blondýnky z Čech, pane?” Měl :)
První co, že jí vlezu za volant :D Za volant jejího nádhernýho bílýho auta, těžká závist, těžká. Ze začátku je to fakt divný. Večeře u Mekáče. Že u nás McBites ještě nemáme? Moc často u nás do McDonalds nechodím, ale myslím, že ne. Dobrý to je.
Joey se první večer trochu netvářil, ale pak zjistil, že my jsme ti lidi, co hladí, a určitě po nás ještě teď pláče :D
Kouzelný místo :) Určitě jedna z nejoblíbenějších fotek.
Před obědem nabíráme Lůcu a vyrážíme směrem Stonehenge, místo, které jsem si přála vidět už odmala. Trošku zklamání proti kouzelným fotkám i internetu, Stonehenge se nachází na oplocené louce mezi dálnicí a rychlostní silnicí a blízko ke kamenům se dostanete snad jen dvakrát ročně… Ale i tak jsem moc ráda, že jsem se sem podívala, určitě to i tak stojí za to, i tak to má svou atmosféru :)
Přesunuly jsme se do Salisbury, pěkného městečka s klasickou anglickou architekturou a krásně upraveným komplexem okolo katedrály.
První odlovený pán bohužel nepochopil, že když chceme fotku s katedrálou, že opravdu myslíme celou katedrálu, ne jen výřez několika oken, naštěstí po chvíli se objevila stejná asijská rodinka, se kterou jsme si navzájem pořizovali snímky u Stonehenge a všechno bylo zachráněný :)
Poctivá párty příprava :D
“No, naši mi dali německý jméno, aby mi to ladilo k německýmu příjmení.” “Co? Peréz nezní zrovna německy..”
Nat veze navečer na otočku rodinu na letiště, odlétají na dovolenou a dům máme jen pro sebe. Vrací se s výborným asijským jídlem a akorát včas na párty. Ještě mezi tím někde máme všichni šílenej šok z toho, že hostmum si zapomněla pas, protože leží u počítače a letadlo odlítá někdy během následující půlhodiny.. Ona má dva, aha :D Nat s Lůcou říkaly, že to bude párty, jakou jsme nezažily.. Jako tohle, to jsme fakt nezažily XDDDD Nechcete vědět ani.
Opět se utvrzuju v tom, jak strašně miluju tu její láhev na horkou vodu, co se bere do postele <3
Vstáváme zase hodně brzo, moje asi čtrnáctá noc za sebou, kdy jsem se nevyspala fakt do sytosti. To nemám šanci dospat už nikdy :D Ale na odpočívání není čas, musíme toho ještě v životě stihnout strašně moc :) Nejde nevyužít příležitost, vracíme se fotit na místo, kde jsme byly už přechozí den, tentokrát využít naše nový šaty, co jsme si strašně originálně se Zůzou koupily obě, a pořídit nějaký společný fotky.
Strašně vtipná fotka. By člověk snad věřil, že fakt cvičí :D
Backstage.
A výsledek. Berte to s rezervou, docela konkurujeme fotce ségry s jednorožcem (vy jste ji vlastně asi neviděli, co?), tohle je fakt spíš vtípek, než cokoli jinýho, ale vážně jsme se pobavily, takhle v mrazu :D
Trampolína je jeden nejlepších vynálezů ever, fakt, takovej pocit štěstí, když lítáte..
Ještě projít Andover, který jsme viděly jen v noci.. Pár obchodů, kafe v Costě, místní katedrála, a pomalu byl čas začít se připravovat na cestu zpátky do Londýna.
A že příprava se vyplatila. Neboť nedisponujeme ani navigací, ani pořádnou papírovou mapou, jsme odkázány fakt skoro jen samy na sebe. Tři ženský v autě, první hodina cesty autem po dálnici, pohodička.. Ještě se stavujeme na menší nákupy v Basingstoke (“It’s 53.23, please,” holky jednohlasně: “Ježiš chudák…” XDDDDDD), na jídlo, a máme se fakt fajn. Posledních dvacet kilometrů Londýnem, to už jsme byly trochu ve stresu. Cosi na papíře bylo fajn jako kontrola, ale zdaleka ne dostačující. Cosi v telefonu se tvářilo jako navigace, ale bohužel to byla jen těžko ovladatelná mapa s vyznačenou cestou a když jsme měly hodně štěstí a často jsem ji refrešovala, ukázala nám i, kde se cca nacházíme. Bez internetu v mobilu jste dneska ztracení. Když nejste my :D My jsme totiž dojely po hodině a půl střídavě v kolonách a střídavě na fakt rychlých úsecích bez ztrát na životech a absolutně bez zaškobrtnutí až k Lukymu před dům, HA. Ale vybavujete si takové ty pětiproudé silnice, kruháče, a milion sjezdů a nájezdů v několika “patrech” z amerických filmů, u kterých nechápete, jak tohle někdo může dát a říkáte si, že tam byste se nikdy nechtěli ocitnout? Tak přesně tohle všechno jsme musely projet XD Gratulujem si, fakt že jo.
Lukáš měl být kolem sedmý doma, chlapec u vchodu na čipové přívěsky nás ochotně pouští dovnitř, tak co bychom ho tahaly z bytu, plánujeme ho překvapit a zaklepat na dveře. “Recepce, jo, tý jsem si včera vůbec nevšimla..” “Zuzi, já si myslim, že včera jediný, na co jsme myslely, bylo jídlo, to jsme asi nevnímaly.” Třetí patro nevypadá moc povědomě a kolem výtahu prochází černá gorila, hlídač. Asi čas zavolat Lukášovi.. “Lukáši, prosimtě, jaký máš číslo bytu?” “53? Tady je to jen do padesát dvojky a pak až asi padesát sedum..” “A kde proboha jste?” “Čekáme u tý černooranžový sedačky za recepcí, kdy tu budeš?” “Tyvole, kam jste to vlezly?!” AJ. Adresa, kterou nám dal, byla k hlavnímu vchodu do budovy, vchod k jeho bytu byl za rohem… Když ty dveře a ten čip vypadaly úplně stejně, jako ve čtvrtek :D On normálně by to nebyl průser, žejo, běžně neděláte nic špatnýho. Jenže tohle jsou nějaký studentský byty, nádherný, nový, na skvělým místě, ale s jednou podmínkou – žádný návštěvy přes noc. Strašně nenápadný nafukovací dvojlůžko schovaný za závěsem, strašně nenápadný my pod neustálým dohledem kamer. Ten chlap vypadal, že by byl schopnej nás zamknout do nějakýho kumbálu a nechat nás tam umřít hlady / brutálně zavraždit / cokoli hororovýho jen vymyslíte, fantazie na plný obrátky :D
Jestli “tamto” nebylo na Lukáše moc, po tom, co trváme na tom , že mu ukážeme, co všechno krásného na sebe jsme si koupily, nás už musí fakt nenávidět XDDDDD Vždycky je vidět ta úleva, když náhodou všechny tři najednou na pár vteřin zmlkneme :D Ale jinak byl určitě rád, že nás vidí! Jinak bysme přece už neměly pozvánku na příští rok :)
Natálije vyměkla a už nechce spát s Lukášem v jeho posteli, což znamená nás tři na nafukovacím dvoulůžku. “Když si všechny lehneme na stejnej bok, tak se nebudeme dotýkat.” Všichni víte, jak tyhle nafukovací matrace fungují. Za dvě hodiny jste všichni sesunutí uprostřed ať chcete, nebo ne. Další výživná noc :D We don’t care, kdo potřebuje spát.
Ráno nás čekala další bojovka. O víkendu se parkování neplatí, ale do půl devátý ráno muselo auto zmizet, buď jsme tam nesměli parkovat vůbec, že to bylo jen pro lidi, co tam bydlí, nebo za úplně šílený peníze, nevím teď přesně. Všechno parkování prostě za 30 liber na den a víc, což je celkem pálka. Vytipujeme si jako poslední záchranu obchodní centrum někde přes půl Londýna, 45 minut cesty, ale po zaparkování nám nějaký pán v garážích říká, že to je otevřené jen do deseti do večera, to taky není řešení, potřebujeme se toho auta zbavit nějak na celý dva dny, v kuse. Docela stres, nevíme moc, co budeme dělat a Lukáš se musí vracet do centra, do školy. My potřebujeme nějakej cukr, abysme měly sílu trochu racionálně uvažovat a přijít na nějaký nový řešení. Při čekání na otevření Sbux stánku v obchodním centru Zuzka chvíli něco ťuká do infopanelu a najednou je u ceny parkování za 24 hodin. Naděje svitla! Jdem se najíst, potom si informaci ověřujeme ještě u sekuriťáka… Takovej kámen ze srdce, nálada o 180 stupňů jinde během pěti vteřin. Fakt radost :D Z parkování. Z parkování v Londýně, na metru, a za 5 liber na celej den.
A můžeme na výlet :) Jako všechny předchozí dny je nádherně, sice pořád celkem chladno, ale svítí sluníčko, rozepnutý kabáty jsou v pohodě, ideální podmínky na procházku Hyde Parkem. “Náhodou” mám v tašce sáček oříšku, veverky nás milujou – jeden z cílů návštěvy splněn.
Tím dalším bylo mé přání najít sochu Petra Pana, která ale není v mapě a všichni se tváří, že ničem takovém v životě neslyšeli. Po třech hodinách bloumání bez úspěchu narážíme konečně na někoho, kdo ví, o čem mluvím, posílá nás ale “třicet minut rychlou chůzí” zpět směrem, ze kterého jsme přišly. V tu dobu už fakt umíráme hlasy a žízní a… No, třeba to vyjde do třetice všeho dobrého. (Předloni s Annick jsme ho taky nevypátraly.)
Definitivně začínám sbírat fotky Natálijiných úchylek na moje nohy! Tohle bude už třetí :D
Veverka, co stoprocentně v něčem jede, seděla nehnutě na tom sloupku, neskutečnej zásek. A najednou jí ruplo v bedně a neskutečnou rychlostí zmizela.
V Kensington Gardens byly v plném proudu přípravy na londýnský fashion week, který začínal tuším hned následující den.
Pohled pro Téru :) Dorazil během dvou dnů, ale ostatní dva jsou pořád nezvěstné.
Míříme do Notting Hill, cestou naštěstí konečně nacházíme nějaký jídlo. Nacházíme autobus, který (snad) pojede až do Camdenu. Máme krásnou vyhlídkovou jízdu a vzhledem k tomu, co všechno za úžasnosti vidíme venku v obchůdcích, jsme vážně rády, že jsme v autobuse, protože jinak by to bylo hodně drahý :D
Notting Hill
Story o řízkách pro Lukáše, jakožto jedinou věc, kterou si přál jako úplatu za ubytování, nechcete slyšet. Když to shrnu tak, že kdybysme v Marks and Spencer Food koupily ty už obalené a osmažené v krabici, byl by to nejlepší nápad večera, musí vám to stačit XDDDDDDDD
Taky bylo pomalu na čase začít řešit to, že do příručních kufrů, které jsme vezly plné už cestou sem, prostě všechny nově pořízené věci nezabalíme ani náhodou. Lukáš do Čech lítá jen s batohem, takže i když zrovna letěl na víkend domů dva dny po nás, s tímhle nám nepomůže. Poslat balík a riskovat ztrátu / poškození / čekat třeba i několik týdnů na všechny ty krásy? Naštěstí u Easyjetu je možné doplatit si odbavení zavazadla i jen na zpáteční cestu, což jsme zjistily skoro náhodou, a bylo to nejlepší možný řešení, jak cenově, tak v tom, že věci budeme mít hned po návratu. Rozeply jsme “druhé patro” mýho kufru, jako příruční jsem si vzala velkou kabelu a bylo po problému :) Sice to bylo i tak tip ťop, ale vyšlo to. Zase.
Večerní občerstvení a hruškový cider <3 Offline dlužníček a Natálčino válečné umělecké veledílo.
Ráno jsme si s holkama prošly Camden, což jsme do té doby vůbec nestihly. Tržiště z bývalých stájí má atmosféru i skoro vylidněné v deset hodin dopoledne, umím si představit, jak zajímavý místo to musí být v odpoledních a večerních hodinách. Láska na první návštěvu :)
… A pomalu byl čas říct si “Tak čááu, v létě!” a rozdělit se. Mě jel po obědě autobus z Gloucester Place na Stansted, Natálku čekala cesta pro auto a pro její mamku na Heathrow a Zuzku ještě jeden bonusový den v Londýně.
S extra šlehačkou při čekání na autobus.
Bye!
Aby těch úspěchů v řízení nebylo moc (asi jsme se trochu přechválily), včera, asi po týdnu od naší cesty Londýnem, přišel tenhle dáreček :D Ale nás tam fakt zablokovali jako, vůbec jsme za to nemohly XDDDDDD
