“A kdy tam dorazíte?”
“Do neděle bysme to rádi stihli…”
“Já jsem čekala, že odpovíš něco mezi 24 a 48 hodinama, né šest dní! (smích)”
“Nechceme nikam spěchat…”
A tak jsme v úterý devátýho srpna ráno naložili černou Caravellu se zabudovanou postelí, na který jsme pracovali předchozí týden (ok, hlavně Tom, ale… nakreslila jsem plány – zapomeňme na to, že ve výsledku tak úplně nefungovaly, někde se přeci začít musí. Mořit dřevo mi pak šlo prý perfektně a psychická podpora se taky počítá, ne? :D) a když jsme míjeli ceduli značící konec mýho rodnýho města, docela jsme si oba oddychli, že vážně jedeme. Poslední dva a půl měsíce jsme měli plný ruce práce a ačkoli nás většina těch věcí vlastně hodně bavila a naplňovala, na to dýchání občas moc nezbýval čas :)
Proč to? Odevzala jsem multimediální projekt obrovskýho rozsahu, natočili a úspěšně jsme odpromítali s úžasnou skupinou lidí krátký film, odškrtla jsem si ze studijního plánu úspěšně 42 kreditů a jedny ze tří státnic, každý týden jsem si dala minimálně jednou Krkonoše > Praha a zpět, poprvý jsem byla na svatbě za oficiálního fotografa a dopadlo to skvěle, podařilo se nám po roce vidět se s Anie a Lukym, ačkoli se to zdálo jako mission impossible, pořídila jsem si po dlouhým přemýšlení grafický tablet a hned ho využila pro práci (a kreslila ve sklepě, na zahradě, v rozbouraným bytě, v autě, jednoduše kdekoli, kde se dalo sednout, abysme konečně mohli trávit nějaký čas spolu. I když oba zabraní do práce, ale spolu.), dali jsme obrovský úsilí do rekonstrukce bytu, sice ne pro nás, ale nejdřív jsme snili a o pár dnů později už spíš plánovali, kde a jak bysme si mohli vytvořit takovou základničku pro sebe <3 Tom s týmem vyhráli mistrovství republiky ve slowpitchi (a já jsem byla opět hrdě za fotografa), přeskládali jsme 6 tun nařezaných dílů na kuchyně a on pak z tý hromady prkýnek dokonce jednu fakt sestavil a druhou zabalil na dlouhou cestu do Anglie, vyřídili úplně tři miliardy administrativních úkonů s úřady, pojišťovnami a jinými poskytovateli služeb, podařilo se vytřídit tunu dokumentů, skříň s oblečením a jednu hodně “skladištní” půdu (tři plný dodávky, vážně?!), nechala jsem opravit dvacet let rozbité housle, připravily jsme s Nat novou kolekci plakátů pro Číču v kleci, byly na schůzce ohledně úplně nejlepší spolupráce…
… a tak! Do toho odlaďování nového-starého auta, nějaké zdravotní komplikace, snaha vidět se a rozloučit s pár nejbližšími přáteli a rodinou. Nakupilo se to, ale to už je taková předodjezdová klasika. Šlo často o dost, o stresové situace nebyla nouze a chtělo to hodně vzájemný podpory a přemlouvání se, plánování, telefonátů, špinavých rukou a večerních skleniček vína, které jsme únavou zpravidla nestihli ani dopít. Střídavě horký a deštivý dny utíkaly neuvěřitelným tempem, když jsme měli cestu okolo, stavili jsme se vždycky na ovocnou zmrzlinu a vážně moc se nám toho nakonec povedlo.
A najednou jsme vážně jeli. V Českým středohoří začalo pomalu pršet, kapky dopadající na sklo působily uklidňujícím dojmem, opření ve svých sedačkách jsme si užívali cestu krajinou ubíhající v mlze a Nickelback hrající před bluetooth z rádia, se kterým jsme si taky zažili svoje :)
Poslední zastávkou před hranicemi je OBI v Teplicích, pořád nám totiž chybí tyčka na poslední záclonku a jak mi jen tak mimochodem Tom stíhá sdělit, tak taky pilník.
“Víš, Cass, s tím náhradním klíčem… aby fungoval, budeme ho muset ještě trochu upravit.”
Podvečerní německé dálnice už jsou zase zalité sluncem, Berlínu, ačkoli jsme se tam chtěli zastavit, se vyhýbáme obloukem, neb do splnění emisní normy Euro 4 nutné pro vjezd máme dost daleko, a poprvé spíme v nové posteli pár desítek kilometrů před Hamburgem. Když ráno snídáme, jediný odpadek na německém odpočívadle je krabička od cigaret s nápisem: “Kouření vážně škodí vám i vašemu okolí.” Ano, s českým nápisem.
Hamburg, kde jsme ani jeden nebyli, si ujít nechat nechceme. Pojedeme tak daleko, než uvidíme Umwelt zone ceduli, někde před ní zaparkujeme a dál se podíváme pěšky. Jaké je naše překvapení, když jedeme naproti radnici v nejcentrovatějším centru a cedule jsme si pořád žádné nevšimli. No, když už jsme tady… Možná víte, že botanický zahrady jsou naše. Ta hamburgská, Planten und Blomen, zeje ve všední den dopoledne prázdnotou a je to parádní začátek dne :)
Čeká nás ten den hodně kilometrů někam směrem na sever. Cestu jsme si moc detailně neplánovali, ale abychom stihli trajekt, bylo by fajn dojet přibližně někam do poloviny Dánska. Kousek za hranicemi se shodujeme na tom, že dálnice nás nebaví, a tak se s mapou před očima motáme dánským venkovem, podivujeme se opuštěným stavením v polích, jdeme se podívat na hrad v Koldingu, do přístavu ve fjordu Vejle a večer přijíždíme do Aarhus.
Celý den bylo hezky, máme chuť si sednout někam ven, na kopec, a sledovat západ slunce. Má to drobnou vadu, kopec v Dánsku… Díky Foursquare přesně víme, kam potřebujeme. ARoS art museum s duhovým panoramatickým ochozem, ano! Je totiž navíc středa, jediný den, kdy má muzeum otevřeno do 22 hodin, takže něco takového je vůbec možné (jiné dny zavírají v pět). Slunce nám nedává moc času, cestou k muzeu občas popoběhneme, ve spěchu kupujeme vstupenky a cpeme batohy, které si nesmíme vzít s sebou, do skříňky, abysme vyběhli do Rainbow Panorama na střeše krásnou čtvrthodinu před západem <3 Před zavíračkou máme ještě dost času na to, abychom si prošli exhibice moderního umění za tmy ještě nějakou dobu pokračujeme v cestě, než najdeme místo, kde strávit nadcházející noc.
Oba se budíme s bolestí hlavy. Nestává se to často, s trošku nuceným úsměvem to svalujeme na nějakou špatnou konstalaci hvězd a tak trochu tušíme, že to není nic, co by dobrá káva a možná nějaká sladkost nezachránily – naše první kroky potom, co zaparkujeme v Aalborgu, vedou přímo do Behag Din Smag, jedné z nejlepších kaváren ve městě. Minimalistický světlý interiér, skvělá káva a první kontakt s dánštinou při snaze vyslovit cosi znamenajícího “skořicová rolka”. Procházíme si město a neuteče nám pár jasných podobností:
- Všichni vypadají neskutečně fit, když zrovna neběží, alespoň mají na sobě sportovní oblečení a člověka s nadváhou hledáme marně.
- Ačkoli svítí sluníčko, kvůli silnému větru mrzneme v bundách, zatímco místní si očividně užívají letní počasí v kraťasech :D
- Pokémon GO tu má v porovnání s ČR ještě “trochu” jiné žně a pprodlužky vedoucí z obchodů a externí baterky jsou nepostradatelnou výbavou všudypřítomných skupinek zombies.
- Zatímco Tesla v Čechách stále budí zvědavé pohledy širokého okolí, tady jezdí snad v zastoupení podobném jako u nás Fabie a nabíječky najdete bez problémů na každém parkovišti, u benzínky…
Do odjezdu trajektu zbývá celé odpoledne a míříme z města. Přála bych vám vidět tu dětskou radost v Tomových očích, když zjistil, že se na mnohakilometrové pláže spojující městečko Løkken s těmi dalšími na pobřeží, může autem. A tak jsme se po chladných větrných plážích jednou neprocházeli pěšky, ale rozčesávala jsem zacuchané vlasy vlající ze staženého okýnka. Antibiotika neantibiotika (říkala jsem, jaký jsem si z Čech po dobrých deseti letech bez vážnější nemoci odvezla na cestu suvenýr, když dvě měsíce pokusů vyléčit si nateklý krk vlastními silami nezabraly?) jsme se vyškrábali pichlavými rakytníkovými keři a písečnou bouří k majáku Rubjerg Knude Fyr. Původně byl postavený asi 200 m od moře, ale kvůli vlivům větru a vody dnes stojí už téměř na srázu a očekává se, že se během následujících 10 – 15 let zhroutí do moře.
Po čtyřech hodinách na trajektu Hirsthals > Larvik je to tu. Jsme v Norsku. Je půl třetí ráno, po spoustě dalších aut z trajektu není po chviličce ani stopy a já po chvilce mžourání z okýnka na prázdný silnici ujišťuju Toma, že je vidět Velkej vůz.