Když jsem psala na Plurk, že jsem si musela v diáři vyhradit místo na to, abych si vyepilovala nohy, protože to prostě nemělo tak vysokou prioritu na to, aby to za poslední týden vyšlo nějak spontánně, Johanka mi “nakázala”, ať si tam zapíšu taky, že mám napsat blog.
Tenhle semestr jsem si na sebe upletla bič, o čemž vypovídá to, jak často se tu objeví nový příspěvek. Udělala jsem trochu naschvál, rozhodla jsem se, že zaměstnám na jaro hlavu tolik, aby se mi nestíhalo stýskat a zároveň se tak výrazně posunu v seznamu odstudovaných předmětů. Zapsala jsem jsi vesele 42 kreditů, vydyndala si ještě individuální zápis jednoho semináře, na který nemám splněné prerekvizity s tím, že je odstuduju zároveň… A tak.
Velkou část z toho tvoří předměty mojí vedlejší specializace – Multimediální komunikace. Díky tomu, že jsem měla rok přerušené studium a cestovala, se možnost studovat právě tuhle vedlejšku otevřela i pro můj obor a nemohla bych za to být vděčnější. Vybudovat takovýhle “stát ve státě”, Grafickou a multimediální laboratoř na VŠE, muselo stát neuvěřitelný úsilí. Na druhou stranu se snažím věřit, že co se týká pocitu z výuky a přínosu pro studenty, je to vážně taková rewarding činnost, protože jsem na jiných předmětech nikdy nezažila takový úsilí, kteří by studenti školní práci poměrně dobrovolně věnovali a i když je práce na každičký předmět vážně časově náročná, všichni ji děláme až podezřele rádi. Tohle z prostředí školy moc neznám. Díky zájmu o předměty pod záštitou GML se taky vyselektovali lidi, kteří mají obecně dost podobný přístup k životu a práci jako já, oceňují a baví je podobné věci a právě oni mi ukázali, že týmové školní práce nemusejí být vůbec hell, naopak něco, co si člověk může užít. A ještě u toho něco vznikne. Díky, týmečky! <3
(O tom, že mi samozřejmě zbývají i nějaké povinné předměty a pro velký úspěch si s sebou z minulého semestru táhnu mikro, prostě pomlčíme.)
Jenže pak se to všechno nějak posčítá s prací, na kterou je rázem výrazně míň času a tak posledních sedm dní překonávám všechny svoje představy o vlastní produktivitě a možnostech. Až jsem si říkala, že to snad nemůže dopadnout dobře, ale zatím je to celkem sranda.
- Ve čtvrtek jsem si až u vchodových dveří uvědomila, že na sobě nemám podprsenku.
- V pátek jsem vyrazila na celý den do školy a na focení v centru prahy v kalhotách ke kotníkům, nízkých teniskách a růžových ponožkách na spaní. Sexy. Budiž mi omluvou budík v 5.15. (Ani slovo proti barevným ponožkám, miluju je a moje aktuálně nejoblíbenější jsou ty, co vypadají jako krokodýli, co mi žerou nohy, ale tohle byl fakt fail.)
- Dneska při běhání se mi pletly nohy tak, že už na třetím kilometru jsem škobrtla, švihla sebou o zem a mám teď odřenej loket.
Očividně je něco ve vzduchu, protože mimo nejsem jen já. Během jednoho dne jsem byla svědkem toho, jak
- paní úplně bez rozmyslu a zvednutí očí ze země začala přecházet silnici, jedoucí auto dobrzdilo pár desítek centimetrů od ní a ona bez hnutí brvou pokračovala já,
- mě málem sejmul na chodníku cyklista se sluchátky na uších,
- přišlo jaro a v jediném kusu přírody uprostřed našeho města se to hemží “láskou”. Nemůžete příště trochu dál než dva metry od cesty, prosím? Běžce v nepřehlédnutelné neonově žluté bundě (mě) to přivádí do rozpaků.
Mám v hlavě (a teď už dokonce i v Evernotu) alespoň pět článků, který bych v dohledné době vážně ráda napsala, tak mi držte palce. A víte, že zase pomalu začínám přemýšlet, co sbalím do krosny? Ale o tom zase až příště :))
P.S. S tím stýskáním to buď trochu funguje, nebo jsem prostě po tom podzimu dostatečně otupělá a zvládám to trošku líp. Nebo si to umíme líp naplánovat. Nebo je to tím, že je konec už tak docela na dohled. Vyberte si :)
Narozeninové ráno.
Vzpomínky ve sklenici.
