February 2016

Den 2 (8. 8. 2015)

V sedm ráno nás ještě v autobuse hlídači zkasírují každého o 10 USD za vstup do oblasti a po pár dalších minutách vystupujeme uprostřed městečka Nyaung Shwe. Po asfaltkách, které jsme viděli v Yangonu není ani památky, ale udusaná hlína nikomu v žabkách nebo úplně bez bot nevadí. V ulicích už je celkem dost lidí, život tu začíná na naše poměry brzo, už kolem páté, když začíná být světlo (v šest je už úplně bílej den), naopak v sedm večer už je tma a všechno se pomalu uklidňuje.

Hned na nás pár chlápků z motorek zkouší pokřikovat, kam jdeme, jestli nechceme jet na projížďku lodí a tak. Já tohle nahánění hodně nemám ráda a tenhle způsob prodeje na mě nefunguje. I když by se možná dali ve výsledku ukecat na nějakou nižší cenu, ani o tohle nestojím, nějak z toho celkově mám takovej pocit nějakýho šmelu a tak po pár blocích, když narážíme na sympatický domek s “agenturou” ve spodním patře, rozhodneme se zkusit štěstí tam. Domlouváme si právě loďku, protože to je nejlepší způsob, jak během relativně krátké doby vidět spoustu věcí rozmístěných po jezeře Inle Lake. Vlastně u většiny z nich je to zároveň jediný způsob, jak se k nim dostat, protože po souši k nim jednoduše cesta ani žádná lávka nevede.

Chválím paní – majitelce a jediné pracovnici „agentury“ Century Travel zároveň – krásnou angličtinu a ona se rozpovídá o tom, že má vystudovanou fyziku na univerzitě. Wow. Celkově jsem z úrovně angličtiny v Barmě překvapená, ačkoli se jedná o zemi, kam se například v porovnání s Thajskem podívá úplný zlomeček turistů a spoustu let byla opravdu uzavřená, anglicky tu mluví kde kdo a ještě tak pěkně.

Než vyrazíme do místa, kde kotví loďky, utíkáme na chvíli s tím, že nejdřív si musíme domluvit nějaké ubytování, ať to neřešíme večer na poslední chvíli. Bingo, hned “u sousedů” v The White Avenue 2 – skromný, ale na můj vkus úplně nádherný světlý pokojíček s okny přes dvě stěny a vysokou postelí. Čistá koupelna, snídaně v ceně a v naší cenový kategorii, yes please! A můžeme se ubytovat hned, dokonalost – vytoužená sprcha tak přichází asi o deset hodin dřív, než jsme očekávali a kvalita našeho života výrazně stoupá :D

O chvilku později se setkáváme s naším řidičem lodi, který nás bere do přístavu a dlouhým kanálem se vydáváme na jezero. Na březích od každého domečku vede molo, na kterém někdo zrovna pere prádlo, myje nádobí, myje sebe nebo si zrovna čistí zuby v bahnité vodě.

Během několika hodin, které trávíme na jezeře, se seznamujeme s životem na vodě. Je skoro neuvěřitelný, jak přirozenou součástí života se voda pro místní obyvatele stala a jak se jí dokázali přizpůsobit, jak nemají vůbec pocit, že by je nějak omezovala. Obratně se pohybují na maličkých i větších loďkách, vybudovali si na vodě okrasné i zeleninové a bylinkové záhonky…

Trošku “princessy feeling”, protože Tomovi všichni chválí krásnou (= světlovlasou) ženu :))

Díky našemu průvodci se setkáváme i s místními řemesly. Jako první nemůžou naší pozornosti ujít rybáři se svým specifickým stylem pádlování, kdy jedno dlouhé pádlo ovládají nohou a přidržují si ho rukou. Některé dílny na jezeře (všechno je vystavěné na „kuřích nožkách“), například tkalcovna, jsou autentický zážitek. Mladá slečna nám ochotně odpovídá na všechny otázky, zatímco sledujeme ženy, které tu za dva dolary na den tkají lotosové a hedvábné šály. Ty nejsložitější z nich trvají až 100 dní a kvůli jediné chybě může práce přijít vniveč. Naopak „stříbrnictví“ už zase tolik nevěříme a máme pocit, že muži tu zasedli ke stolům a začali se tvářit, že vyrábí šperky, pár vteřin předtím, než jsme překročili práh a trošku na nás hrají divadlo. Setkáváme se s „žirafími ženami“ (Kayan people), které se také živí tkaním látek na tradiční oděvy svých kmenů. A trochu taky tím, že je tkají na takovém místě, aby zvídavý cestovatel mohl nakouknout a nechat v ošatce nějaké peníze.

Lámáním stonků lotosu a natahováním vzniklých dvou částí od sebe vzniká jemné lotosové vlákno.

Hedvábné nitě nabarvené a seřazené přesně tak, aby vznikal vzor z předchozí fotky. Hlavně to nezmotat!

Zvědavý koťátečko z kočičího chrámu na jezeře <3 

Téměř každý den se v některé části jezera koná trh, kde místní obchodují potraviny, hlavně ovoce, zeleninu a ryby, takže ani ten nemůžeme minout. Všudypřítomné bahno, mrtvé ryby navlečené na drátech v něm, mokré zmuchlané bankovky minimální hodnoty a všudypřítomné úsměvy… Jeden den a takových dojmů!

“Zaparkované” lodě u tržiště, ke kterému se sjeli lidé z jezerních domků v okolí.

Jakmile překročíme práh pokoje, přemáhá nás únava a snad tři čtvrtě hodiny se prostě nemůžeme ani zvednout! Navečer si procházíme městečko Nyaung Shwe a přejídáme se k smrti obrovským ananasem z místního trhu, pro který jsme přeskákali po kamenech mezi loužemi a lepivým bahnem, který zouvá žabky :D Tohle místo je úplně království ananasů. Ráj <3

[EDIT 2. 5. 2016]

Zjistila jsem, že existuje ještě jedna Evernote poznámka, kam jsem si poznamenala náklady za tenhle den, tak je doplňuju!

Dlouho jsem nenapsala a moc teď nevím, jak začít. Málo co se mi povedlo odsouvat na úkor jiných věcí tak dlouho, jako zápisky z cest po Barmě / Myanmaru. Ani po tom půl roce jsem se nedokázala rozhodnout, který z názvů chci používat, tak snad se vám nebudou ježit vlasy, když je budu všemožně střídat, jak mi to zrovna přijde pod ruce.

Spoustu slov, které si budete moct přečíst v následujících článcích, jsem poznamenávala na nejpodivnějších místech během cesty, jako bych tušila, že se mi nepovede všechno hned publikovat, ale zároveň jsem měla v hlavě to, jak mi bylo smutno, když jsem lovila z paměti tehdy rok starý zážitky z Japonska a věděla, kolik pocitů a detailů se za tu dobu jednoduše vytratilo.

Zvědaví? Jdeme na to!

Den 1 (7. 8. 2015)

Z Chiang Mai jsme letěli předchozí den posledním večerním letem do Bangkoku, jednoduše nám tak nějak připadalo lepší v Bangkoku na letišti zůstat přes noc než strávit na cestách celý den. A bylo to o něco levnější. Než jsme si sehnali jídlo a přeorganizovali obsah krosen a batohů na “do Barmy / Myanmaru jo” a “do Barmy / Myanmaru ne” a odnesli druhou hromadu zabalenou do igelitového pytle vyškemraného od uklízečky do úschovny zavazadel, bylo najednou půl třetí ráno a my utahaný jak koťata bez problému na následující dvě hodiny usnuli na chladný žulový zemi odletový haly stejně jako spousta dalších cestujících s podobným osudem.

O dopravě v Barmě / Myanmaru jsme nejčastěji četli, že strašně drncá. Všechno a pořád. Když podivně poskakovalo už letadlo na vzletové dráze v Bangkoku, zasmáli jsme se, že nám to teda dobře začíná.

Díky nocování na letišti jsme ale už kolem sedmé ráno vystupovali na letišti v Yangonu. Snáz, než jsme čekali, jsme proběhli kontrolou na imigračním – během dvou minut vyměnili naše e-visa potvrzení za razítka v pasech, a po osmé hodině (asi po 45 min jízdy) nás řidič taxíku vysadil na hlavním vlakovém nádraží. Na letišti na nás začal mluvit tak dobře anglicky, že jsme mysleli, že si hned s někým popovídáme a vyzískáme nějaké informace, ale jak jsme brzo zjistili, bylo to pár naučených frází a se zbytkem se nechytáme. Ačkoli k smrti utahaní, už za tu chvilku v nové zemi máme oči na vrch hlavy a nevíme, co sledovat dřív. Proč třeba?

• Řídí se tu napravo. Bože, po tolika měsících. Celou dobu mám samozřejmě pocit, že jedeme v protisměru a něco nás sejme. Ne-e, ale velký nebezpečí je přebíhání ulic, protože se automaticky rozhlížíme na špatnou stranu.
• Řídí se tu napravo, ale všichni mají volanty napravo! Mindfuck.
• Všichni jsou tak pěkně štíhlí! I když nejsou nějak extra vysocí, proti ostatním asijským národům vypadají takoví protáhlí a ladní.
• Vážně většina lidí nosí tradiční oděv longyi (takovou dlouho “sukni”, ženy zavinovací, muži ji mají v kuse a jen dotáhnou na postavě uzlem)…
• … a určitě víc než polovina lidí, hlavně ženy a děti, mají na obličeji míň nebo víc viditelně natřenou pastu thanaka, která slouží jako ochrana proti slunci, jako ozdoba a pokud je dobře rozetřená, tak i jako pudr. Dokonce prý je při používání kůže jemnější a funguje i proti akné (je pravda, že člověka bez perfektní pleti jsem ještě nezahlídla)
• Všude ve velkoměstě je spousta zeleně a spousta jí je fakt hezky upravená
• Ačkoli všechno působí hodně ošuntěle, očividně se dbá se na čistotu města – na každém rohu je vidět nějaký pracovník, který uklízí, ať už zametá listí kolem obrubníků nebo z nich zrovna drhne rejžákem prach.

Po chvíli marnýho pátrání a dotazování se na nádraží, kde se údajně měly prodávat i jízdenky na autobus, se vydáváme na vlastní pěst trochu dál a na prodejce jízdenek narážíme hned naproti přes silnici a náš hlavní úkol pro dnešní den je vyřízenej, nezůstaneme přes noc někde na ulici.

Je horko jak blázen, lije z nás po pár krocích, protože střídavě svítí sluníčko, pocitově je mnohem tepleji než v Thajsku, kde bylo celou dobu pod mrakem. Krosna na zádech tomu nepřidává, ale něco takovýho nám nezabrání v tom, abysme se vydali pěšky hledat nejvýznamnější buddhistickou památku v zemi, areál Shwedagon Pagody.

Jsme v šoku z toho, jak jsou v z nás v šoku místní lidi. Mysleli jsme, že v největším městě, které navíc má co nabídnout, městě s největším mezinárodním letištěm, budou turisti, že tu Evropan nikoho nezaujme. Tak ne. Místní si nás na ulici bez ostychu dlouho prohlíží, klidně se otáčí nebo nás rentgenují od hlavy v patě, stydlivě se usmějou, někteří pozdraví, někdo zamává z protější strany ulice. Tak se tak nějak usmívám zpátky, občas zamávám a je to sranda. Tohle se nám v takové míře ještě nestalo. Vzhledem k počtu taxíků jsme si to vysvětlili tak, že si každý vezme tágo k Shwedagon Pagodě a v ulicích se moc nevyskytne.

Cestou potkáváme krásný park, Kandawgyi Garden, s dlouhatánskou dřevěnou lávkou, která vede nad jezerem a můžete na ní jít třeba na randíčko a je to moc hezký, jen je potřeba trochu koukat pod nohy, protože není v úplně nejlepším stavu :)

Areál Shwedagon Pagody je obrovský, nejvýznamnější buddhistický chrám v zemi se nezapře. Procházíme ho možná hodinu a úspěšně se nám povede se ztratit, respektive nemůžeme si vzpomenout, kterým ze čtyř vchodů jsme přišli, což je docela zásadní, protože dole, na konci jednoho z dlouhatánských schodišť máme uložené boty.

Protože poslední jídlo jsme měli o patnáct hodin dřív a od tý doby jsme narazili akorát na plátek melounu a na mini muffin (na letišti v půl šestý ráno nebylo otevřený nic než kavárnička u gatu), šilháme hlady. Restauraci s fried rice nacházíme už vážně na poslední chvíli, jídlo není žádná pecka, ale je to jídlo. Rozesmívá nás, když se Francouzi u vedlejšího stolu ptají na wifi, neboť podnik má v názvu “internet” a jsou odkázáni ze zahrádky, na které sedí, k počítači s CRT monitorem uvnitř restaurace :D

Spousta lidí něco žvýká a následně plive. Nejdřív nás to vyděsilo, protože to vypadalo, že mají plnou pusu krve, ale když to byl třetí, pátý, desátý člověk, dostali jsme podezření na nějaký žvýkací tabák nebo něco podobnýho. Musíme zjistit. Každopádně z toho mají (stejně jako třeba údajně Jihoameričani z listů koky) zuby v hodně špatným stavu.

Ve tři hodiny se menším zorganizovaným autobusem přesouváme na “autobusové nádraží” – do jiné čtvrti města, na sever, kousek od letiště, kde jsou na ulici různé obchody, jídelny, cestovní agentury a před každým z těch podniků je zaparkovaný jeden autobus, který patří k tomu podniku. Spousta maličkých dopravců, žádná větší firma, která by to všechno zaštiťovala, ale nějakým způsobem to všechno funguje, je provázané s agenturkami ve městě a asi dokonce i v jiných městech.

Po hodině čekání se objevuje náš “VIP bus,” který jsme si objednali, protože cena se od toho “ordinary” zas tak nelišila, ale komfort pravděpodobně jo. A my jsme TAK chtěli spát. Širší sedačky a dostatek místa. Dokonce jsme dostali kartáček na zuby, malý ručníček, láhev vody a balíček sušenek na cestu, až takhle VIP to bylo! :D Jakmile se autobus rozjel, respektive rozskákal, trochu jsme zapochybovali, ale ve výsledku cesta utekla mnohem líp, než jsme čekali. Únava byla silnější, během půl hodiny jsme upadli do mdlob a následujících dvanáct hodin krom povinné půlhodinové pauzy venku prospali a budili se jen změnit polohu přeleželých nohou / rukou / krku :)

— NÁKLADY

Abysme měli nějaké vodítko, rozhodli jsme se, že náš budget na 10 dnů v Barmě / Myanmaru budeme směřovat k částce 300 USD na osobu. Ne nějak kriticky, i když si nemůžeme dovolit / nechceme nějak rozhazovat peníze, nechceme zároveň jíst za každou cenu to úplně nejlevnější a spát někde, kde by se nám to vysloveně hnusilo, pokud bude na výběr. Když jsme se dívali na ceny zájezdů s českými cestovními kancelářemi, bez letenky, jídla a “kapesného” začínaly na 45 000 korun. Zvládneme si Barmu / Myanmar užít za zlomek té ceny?

Původně jsem měla v plánu trackovat veškeré naše výdaje, ale nakonec jsem to nezvládla a tak nedokážu zpětně doplnit každý den o konkrétní výdaje, co mám, to samozřejmě ukážu. Některé dny byly nákladnější, některé o dost míň, ale prozradím předem, že přesně na těch 300 USD za každého nám to akorát vyšlo.

V době, kdy jsme v Barmě / Myanmaru byli, odpovídalo jednomu americkému dolaru přibližně 900 – 1200 K podle toho, kde jsme směňovali nebo vybírali (výběr z bankomatu byl i s poplatky výhodnější než směnárna, ale zase nejsou úplně všude).