Monthly Archives

June 2014

life & stories

June 22, Sunday

posted by cassidy on 2014-06-22 at 11.54 PM, 5 comments

Lidi, mám se nejlíp na světě.

Poslední tři měsíce utekly tak, že jsem seriózně ani nemrkla. Hodně času jsem věnovala škole, o tom napíšu pozdějš. Ale hlavně – spousta zážitků zase. Courala jsem se po nocích po Vítkově, Vyšehradě, snídala na Petříně, sem tam běhala (hodně na hraně kolapsu) schody na Hostibejku, výletila po Pokličkách, Kokoříně, Řípu (několikrát), jedla miliardy výbornejch obědů v Iluzích, byla na cheesecake festivalu, 4x v Ikea, párkrát se zničit v posilovně, na koncertech Skyline, Fixy a Lucie, snědla 45638 konzerv tuňáka, protože u kluků v bytě není možnost cokoli uvařit, odstartovala svojí první (a snad ne poslední) výstavu (společnou s dalšími pár skvělými lidmi), zabalila a poslala tuny tubusů s plakátama a myslím, že zatím nikomu jinej, než si objednal, trávila 93 % času s klukama v jednom baru nebo v druhým baru, zmalovala 4657 papírů mýma 7 štětcovýma fixama, začala se učit víc koukat na ceny jídla (protože jídlo je SAKRA drahý), vypila víc kafe, než za celej dosavadní život dohromady, opravila žaluzie.. Roční tour po pražských cheesecakes jsme zakončili tím nejlepším z nejlepšího v Café Savoy, vezli najednou v Golfu tři lidi, dvě matrace, rám stolu, dvě peřiny, dva polštáře a milion serepetiček okolo, první noc v novým bytě a díky, že jsem u toho mohla být.. A nevím dál teď zrovna :) Moc všeho prostě <3

žvejky se žvejkovou příchutí

“S Prahou a bez ryb.”

“Miluju epický západy slunce nad Kaučukem.”

“To je sweet, jak to pořád nosíš.”

“Hjustne, zdá se mi, že ztrácíme kontakt.”

“Klínovec, to je tam, jak jsem se zrakvil?”
“Asi jo, to by sedělo, Klínovec, klíční kost…”
“To jestli máš podle toho, tak k nám na chatu nikdy nejedeš, tam se to totiž jmenuje Hrob!” 

Třeba pátek. Vstát brzo, budím se většinou ještě před budíkem po asi nezdravě krátký době spaní, což často znamená nutnost nějakýho powersleepu během dne, ale tohle zrovna mi nedělá vážně problém, hodně jsem si zvykla na to. Budím se brzo a se strašně dobrou náladou, tak co víc si přát, Proběhnout si úplně jinej okruh, než běžně, po týdnu pauzy se mi neběželo zrovna nejlíp.. “Jsem si oddělal trenéra? Blbý, co? :D” Ale endorfiny. Dopoledne práce na novým projektu, úplně pure happiness moct se zase vrhnout do navrhování něčeho novýho bez neustálých výčitek, že byste měli dělat školu. Oběd z mikrovlnky a schůzka ohledně jiný práce. Trochu z ruky a domlouval mi to Adam, tak se mnou i jel a ptali jsme se, kam bysme se mohli v okolí podívat, když už jsme jeli, ať máme trochu nějakej výlet.. “Tak jeďte do Lán, tam bude hezky.” Shodli jsme se na tom, že v Lánech jsme oba byli naposled před minimálně patnácti lety, tak že pojedeme. Po sedmi hodinách bez jídla umírám hlady, kupuju si nějaký lepší párky a krabičku rajčat k obědu v malým obchůdku kousek od parku a že teda jdeme. Zavřeno. Okay, proč ne. Jsme čerství bakaláři, nic nutně nemusíme, můžem se  úplně beztrestně courat za zdí parku a polem, jíst neumytý rajčata, mít mokrý kalhoty od vysokýho obilí z toho, když se snažíme prodrat k divoký třešni, a boty od bahna, snažit se na třešně přilákat lamy s obrovskýma krásnýma hnědýma očima (lamy třešně nejedí, pozn. red.), přivízt Juroj z Tuchlovic na nervy nejlepší zmrzlinu na světě a mít už druhej den vybitej vypnutej telefon.

“Procházka? Co to, sakra, je?”

Bažák a knírač na steroidech.

“Pocem, pocem…!”
“Có?”
chytá mě za ramena
“Mám pro tebe seriózní  návrh…” (chvilka ticha a napětí) “Zahrajem si Dobyvatele?” xDDDD

#milacci

Rozlučka s Élou

Nebo dnešek. Dnešek byl boží boží boží, kreativní a i když u celej u počítače, tak z něj mám skvělej pocit. Jsem už neskutečně unavená, ale když to nedopíšu teď, tak už asi nikdy, a skončí to stejně jako těch dalších 6 konceptů, který jsem si uložila za poslední dva měsíce. Dopoledne jsem opět byla odhodlaná věnovat se nutný práci, ke který jsem se nakonec taky dostala, vizitka a razítko hotový a odeslaný, maily zodpovězený, ale vymyslela nebo začala jsem u toho třicet dalších věcí. Takový to nadšení, že vůbec nevíte, co dřív. Strávila jsem snad tři hodiny děláním jedný ilustrace fakt ÚPLNĚ jakože fakt jen pro srandu, mohla jsem klidně si uložit první obrázek, kterej by mi vypliv google, ale illustratorovala a photoshopila jsem náš vlastní donut. Donut-donate-tlačítko. DONUTE. Vtípek, ze kterýho jsem, když jsem ho vysvětlovala klukům, začala brečet smíchy. Ok, asi to úplně vtipný není, ale v tu chvíli prostě.. To znáte. “Tyvole, ta holka je fakt labil, co?” Nakreslený barový razítko, který musím zejtra hned ráno překreslit do křivek, abysme si ho mohli nechat co nejdřív udělat. Chvíle čtení. Miluju papírový knížky. A občas si čte i někdo další, což je úplně nezvyk. Další nakreslená skica, jen tak, abych si trochu procvičila ruce. Kluci si večer vymysleli “pětiminutovej projekt”, než půjdem spát, a proto jsme přes hodinu všichni na něčem makali s tím, že je to asi ve 30 %, kdoví jestli :D Tomáš hlavně na hardwaru a něco blbnul s Arduinem, Adam začal s iOS appkou, já jsem připravila ikony pro Android i iOS, který zítra dodělám ve všech potřebných formátech, a androidí appka čeká na Juru na zítra, až odstátnicuje. Má to naplánovaný už pěkně od nás, hoch :D A protože domén není nikdy dost, koupili jsme za odměnu daší domény.

Hvězdář a Nahá.

Výstava je pořád aktuální, kdybyste přemýšleli, kam si v okolí Prahy na výlet – do konce srpna bude otevřená v galerii Orchidea nad adrese Požárníků 38, Horoměřice (autobusem 15 minut z Dejvic). Vernisáž se, myslím, povedla, Jára s Ondrou se postarali o bezkonkurenční úvodní představení, jen jsme trochu podcenili sílu publila tím, když jsme si řekli, že my sami nic říkat nebudeme, takže jsme si žádný “proslov” nepřipravili a pak jsme museli dost improvizovat, protože odvolání na naši “nástěnku” lidem úplně nestačilo. Ale  podařilo se nám zařídit nakonec kvalitní tisk fotek na kapa desky, jídlo bylo super a celkově další přínosná zkušenost. Jen ta příprava byla trochu náročnější, než jsme čekali, v půl jedenáctý naše snahy komentoval pan starosta slovy: “Mládeži, dělejte, co děláte, jako aranžéři byste se asi neuživili.” :D

Ještě jsem vám chtěla říct o jedný skupince kluků, co je s úderem letního volna už potřetí v sedlech. Sleduju jejich cyklo “výlety” od samýho pomaturitního začátku a nepřestávají mě udivovat, už Chorvatsko jsem (jako někdo, koho 80 km na školním sportovním kurzu odrovnalo na další dva dny) nechápala, ale Praha – Lisabon? Fakt? Po týdnu jízdy jsou kluci ve čtvrtině cesty, klobouk dolů a držím palce, ať se jim závažný (bez menších komplikací by samozřejmě nebyly takový zážitky :D ) problémy vyhnou velkým obloukem a dosáhnou svýho cíle. Jestli chcete vědět víc, sledujte a podpořte Jedeme k mo (degenerace Barem) K moři na kole!

Plány na léto nabraly na obrátkách.

Každá zeď se dá zbourat.

Mějte se aspoň z poloviny tak dobře jako já a užívejte si první letní dny.