Monthly Archives

January 2014

life & stories, parties & events

January 18, Saturday

posted by cassidy on 2014-01-18 at 9.30 PM, 2 comments

Čtvrteční Vlk z Wall Street byl skvělej. Na to, že je půlka ledna, nasadil laťku dost vysoko – nebude asi úplně snadný, aby ho letos něco překonalo. Shodli jsme se na tom, že má výbornej soundtrack. Leo se slušně odvázal a my jsme se řezali smíchy minimálně půlku promítání. Jestli váháte, rozhodně doporučuju :)

Už udělám stojku na hlavě i bez vykopávání nohou do vzduchu, fakt ji vytáhnu silou jen. Finďa to komentovala něčím ve smyslu, že je fajn, když přijdu domů, mám čas, tak si stoupnu na hlavu :D Ale jako ani né, narozdíl od běhání a jinýho cvičení tyhle blbosti nejsou vůbec o čase. Když chcete, tak to zkusíte pokaždý, když se zvednete od počítače a jdete si pro pití. 20 vteřin. A jednou se to povede.

Vymstilo se mi to, jak věčně čumím do telefonu. Čumím si takhle do telefonu, když vycházím z branky a jdu na vlak a najednou ležím na zemi a fakt třeba čtvrt minuty netuším, která bije, dokud si nevšimnu, že jsem hodila záda na zamrzlý kaluži :D

Před pár dny mi přišel e-mail, že jsem úspěšně prošla výběrovým řízením do Buddy programu, dobrovolnickýho programu pomoci studentům, co přijedou na výměnný studijní pobyt ze zahraničí do Čech, a měla jsem z toho fakt radost, protože jsem hodně chtěla se toho zúčastnit. Ale nevěděla jsem vůbec, jestli to bude prostě slečna z Afriky nebo týpek z Německa, vůbec. Dneska jsem už dostala konkrétní jméno osoby, kterou mám kontaktovat a se kterou budu trávit poměrně dost času celý letní semestr. Je to kluk z USA a podle fotky, kterou jsem vystalkovala na facebooku vypadá dost sympaticky, tak třeba z toho bude další mezinárodní přátelství jako s Annick, kterou jsem bájdwej viděla minulej pátek, když se ochomejtla v Praze a bylo to báječný, přes tři hodiny jsme mluvily strašně rychle, bez přestávky, a mluvily bysme snad tejden, kolik novinek a všeho jsme si nenapsaly za ty dva a půl roku, co jsme se zase už neviděly. To je šílenost, jak to letí, co? Přijde mi, že ten Londýn s ní, moje úplně první návštěva UK, byl fakt nedávno úplně.

Vůbec minulej pátek byl těžce nabitej. Dopoledne snídaně až do oběda :D s Annick a Stevenem, mazala jsem na zkoušku, chvíli počkala na N., až bude mít po pohovoru, vyzvedla ji kousek od Míráku, šly jsme za dvěma Britama, se kterýma nestihla zorganizovat schůzku ještě v UK, na kafe, pak jen spolu na večeři, na Čerňák, ona domů (což tak úplně nevyšlo – jsem zjistila, když mi ve tři čtvrtě na pět ráno volali s Kačenou jako o2 linka. Se nějak zasekli v TU v hospodě :D) a já ještě do kina na Hobita.

Napsala jsem krásnej překlep v seminárce, “odporný software” místo “odborný”, a i když jsem měla pocit, že jsem si to četla před odevzdáním milionkrát, zjistila jsem to až cestou na obhajobu :D

Dvakrát jsem byla teď na cvičení, roky roky roky jsem takhle na veřejný lekci v tělocvičně nebyla. Pump FX/body pump. Žádný hopsání (říká bývalá aerobička), pořádní zabijáčci jsme! Miluju to, fakt do umření se cvičí, jsme se tam sešli samí známí, takže trošku z hecu, ale tím lepší, žejo :D Nikdo nekazí morálku, minule jsme chtěli trošku popolízt po poslední sérii kliků po čtyřech a všem se nám hromadně podlomily ruce xDDDD Jsem fakt hodně dlouho nezažila, takhle se zničit. To člověk sám asi nikdy nedotáhne takhle daleko. Takže takhle.

Tomášoj děkujem za koláž, dělání koláží v telefonu je momentálně jeho nejoblíbenější aktivita :D

V pátek přijela N. zažít Kralupy. Jsem říkala, že bereme plesy trochu jinak tady. Že se tu tím nikdo nestresuje, aby byl nejnádhernější, netráví celý odpoledne přípravama, nenecháváme si na to dělat nehty, vlasy a tak, že tím, jak tu chodíme fakt na hodně plesů všichni je to spíš takový, jako jít do hospody, ale vzít si k tomu ty šaty a boty, co byste si jinak neměli příležitost moc nikam unosit.

“Lepší než drakem do oka.”
“Co?  Drinkem do oka?” 

“Nechci na ples, fakt nechci prostě, na to nejsem.”
…o 10 hodin později:  “Tyvolééé, to byla nejvíc párty!!” a o půl pátý spala jak kotě, než jsem si stihla vyčistit zuby.

Jak jsme prodaly chlebíček, ještě než jsme ho koupily.

Napsala jsem si do telefonu poznámku “Seš pijavice,” protože to včera někdo někomu řekl a mělo to strašně vtipnou souvislost. A nemůžem si teď zaboha vzpomenout, co to bylo xDDDD Vlasto?

“Bych chtěla vědět, jak se jmenuje ta naše hvězdokupa.”
“Hvězdokupa? A tam jako patříš ty, ty a ten.. jak se jmenuje, Kočka? Nebo.. to, ehmm, Káťa?”

Takže už víte, že jsme došly o půl pátý z plesu. A z Ponorky, no. Dopluly jsme tam na žralokoj a potom jsme na něm nad ránem taky odpluly ven zase, chtěly jsme si ho vzít domů a uchovat do budoucna a Vlastimil nám ho ukradl. Punk jak sviňa, výborně hráli, tančily jsme do úmoru jako na Silvestra a stejně jako na Silvestra jsme ve čtyři byly tak vysílený a tak ŠÍLENĚ hladový, že bysme už nedošly domů a musely jsme si dát jídlo cestou ještě :D Ale najíst se musíte, Tomáš vždycky tohle říkal, že nemůžete chodit spát hladoví, protože byste jednou třeba nemuseli už mít dost energie na to, abyste se probrali. A to nechcete, neprobudit se vysílením. Takže – ranním večeřím zdar.

 “Je vidět, že mám pizzu?”

“To je snobský, nejíst okraje pizzy.”
“Já mám náhodou okraje nejradši.”
“Měla bys dělat věci, který tě dělaj šťastnou, tak si třeba aspoň jednou kousni..”

“Tyvole, ale je rozdíl jednou si kousnout a nacpat si celej okraj pizzy najednou do pusy!!!” 

Protože Nat, stejně jako Káťa (toho vezmem někdy příště, třes se! :D), nebyla NIKDY NIKDY na bruslích ledních, domluvila jsem s lidma bruslení. Aspoň jednou za zimu musím jít vždycky, taková tradice prostě tady :) Rozenej talent asi, stoupla na led a jezdila jak drak xDD Dokud nehodila tygra a nevyrazila si dech, ale to je vedlejší. Krosili jsme lidi, holubičky, na babu jsme hráli, postrach stadionu, jak za mlada xDDDD

Jsme ubruslený k smrti, že ani nejdeme na dnešní párty (!!) a asi půjdeme usnout k druhým Hunger games, na který jsme úplně zapomněly obě, že už dávno jsou (!!!), a ani jedna jsme je neviděla ještě.

life & stories

Janury 4, Saturday

posted by cassidy on 2014-01-04 at 2.56 PM, 9 comments

BILANCE 2013!

Sedím počtvrté za posledních 10 dní v autobuse na trase Praha – Trutnov / Trutnov – Praha, v uších Panic at the disco, jejichž album Too weird to live, too rare to die! považuju za jeden z nejlepších hudebních počinů poslední doby, a protože 2 hodiny 45 minut jinak nevyužitelného času zase dlouho mít nebudu, chci je využít aspoň k hrubý kostře bilance uplynulýho roku. Druhý ever, dlouho jsem tenhle “zvyk” ignorovala a docela mě to mrzí takhle zpětně.

Pan Miroslav Krobot to vystihl v rozhovoru pro Lidovky úplně perfektně. „Byl to extrémní rok. Staly se věci, které by člověk do toho života ani neřek‘.“

Rok 2013 byl krutej, zlomovej, ale zároveň jsem měla pocit, že žiju nejvíc za celej dosavadní život, udělala jsem spoustu věcí poprvý, spoustu věcí proto, že jsem chtěla a cítila to tak, hodně jsem se toho naučila a hlavně hodně prozřela. Mnohem víc emocí, zážitků, všeho. A některý věci se asi prostě mají stát.

Trochu blbý je, že prostě nikdy nemůžete napsat celou pravdu.

Leden
Jako každý rok začínám psát do diáře skoro v polovině, protože “ten můj” existuje prostě jen v 18 měsíční verzi a jinej nezvládnu. Jsem to zkoušela už. Z oslavy příchodu novýho roku pod sekvojí se dávám dohromady ještě druhýho ráno. Náročný.  Zvlášť, když máte třetího ráno zkoušku. Checked. Stejně jako všechny ostatní. Třetího jsem taky běžela svůj “novoroční” běh. Překvapila jsem sama sebe ale v lednu, jak moc jsem se dokázala kousnout, co se týče učení, vážně jsem do tý doby nevěřila, že dokážu 600 stránkovou učebnici nejen přečíst, ale dokonce si ještě dělat poznámky. Hodně jsem se učila s lidma z Kybery v NTK a živila se dokola stejným salátem z Bageterie Boulevard a veganským kuskusem v polystyrenový krabičce z Café Traverza. Pili jsme fakt hodně kafe, všichni byli tak správně zoufalý a celkově ty dny mívaly takovej hodně zvláštní feel, kterej si pamatuju doteď. Den před nejhorší zkouškou jsem rezignovala na všechno už a jeli jsme sjet Říp, na kterým nebyl skoro žádej sníh, na bobech a saních. Začínali jsme s T. zkoušet sehnat práci na léto ve Francii.

Únor
Nejeli jsme do Dolomit, na který jsme se těšili půl roku předem, protože Tomáš neudělal těžkou zkoušku a náhradní termín byl v době, kdy jsme měli brázdit milovaný italský svahy. Měli jsme klidně jet, protože ji neudělal ani v tom náhradním. Nechali jsme si konečně skoro po roce přepsat Punto a bylo oficiálně naše teda. Na Valentýna jsme se Zuzkou odletěly do Londýna k Lukášovi, odkud jsme se přesunuly na pár dnů k N. Poprvý jsem viděla anglickej venkov a v tu dobu neměla nejmenší tušení, že se tam ještě někdy znova podívám, natož, že se na dva měsíce stane mým domovem. Byl to hodně nadupanej výlet, dost dramatickej kvůli autu, řídily jsme bez navigace přes 3/4 Londýna, celej večer a dopoledne sháněli místo, kde necháme auto následující dva dny, to už jsme byli všichni docela dost zoufalý. Storky s autem byly korunovaný pokutou, která dorazila asi týden po nás. Přivezly jsme si se Zuzkou spoustu hadrů, kvůli kterým jsme si musely nechat odbavit jeden kufr navíc a následujících půl roku jsem měla skříň plnou věcí, který jsem si třeba nikdy nevzala na sebe a dost mě to vyléčilo. Já musím nakupovat impulzivně, nepřemýšlet moc, když se do něčeho zamiluju, protože to jsou pak věci, který nosím fakt ráda. Ale to, že je něco levný neznamená, že to musím mít všechno. Známe. Kvůli Anglii jsem propásla první týden ve škole a chybělo mi to pak, ale bylo mi to jedno.  Jakmile jsem dojela domů z letiště, sedla jsem si k počítači, zapnula Skype s Maxem a následujících 24 hodin se zvedala jen pro jídlo, ale úspěšně jsme (a dokonce jen pár hodin po deadlinu) dokončili můj asi největší dosavadní grafický projekt, 170 stránkovýho průvodce veletrhem iKaréra 2013. Únor jsme už tradičně dokumentovali s plurk lidma v únorové videochallenge.

Březen
S Térou a Adamem jsme měli fakt hezkou oslavu jednadvacátin, i když playlist, který jsme dávali dohromady snad měsíc předem přišel úplně vniveč kvůli jedný špatný informaci, chybě, která mohla bejt napravená, kdybychom o ní věděli třeba jenom o půl hodiny dřív. A i když jsem z té oslavy šla domů úplně neuvěřitelně brzo a i přes to, že jsem se fakt dobře bavila a nechtěla jsem. Moje „malá“ ségra oslavila osumnáctiny v pražským klubu a udělalo mi radost, že mě na svojí oslavu pozvala. Ve dvě ráno v mekáči jsem trochu víc poznala dva skvělý lidi (zdravím Marka a Lůcu), a jsem ráda, že to jsou její kamarádi. Na dvou kilometrech kočičích hlav cestou z Bellberry jsem si zničila nový kožený lodičky. Psala jsem nějaký dopisy ohledně letní práce v UK, ale neúspěšně. Sešli jsme se s panem K., který nám dal hodně cenných informací pro naši cestu do Japonska, která se blížila kvapem a 30. 3. jsme po dlouhých hodinách sledování ruských hor z okýnka letadla přistáli v Tokyu. Na Impyho naléhání jsem si založila last.fm, ale nescrobblovaly se mi písničky a tak jsem se na něj zase vykašlala.

Duben
Aprílové velikonoční pondělí jsme stejně jako následující týden strávili poznáváním nejvzdálenější země, jakou jsme oba s T. v životě navštívili, a Japonsko jsme si zamilovali. Byl to náš první společný let a vlastně i naše první (a poslední) dovolená jen takhle ve dvou. Byli jsme na sebe fakt hodní a hodně jsme si to užili. Škoda, že jsem o Japonsku nikdy nenapsala blog, pořád trochu naivně doufám, že si k tomu ještě někdy sednu. Když jsme úplně sami mohli procházet jednou konkrétní klášterní zahradou na okraji Kamakury, připadala jsem si absolutně v jiným světě. V Čechách byl sníh a já jsem se se spáleným nosem procházela bosa po pláži. Nafotili jsme 3 500 fotek. Cestou zpět nám uletělo letadlo z Moskvy, myslela jsem, že nestihnu test, který jsem musela bezpodmínečně psát ráno po příletu, smířila jsem se s tím, že si předmět zopakuju další semestr, ale nakonec nám sehnali dřívější navazující let a já se tak místo spaní po 20 hodinách na cestě zbyteček noci učila, abych napsala alespoň něco málo. Poprvý jsem ochutnala avokádo. Natáčeli jsme jako školní projekt klip, všechno to padlo na mě, ačkoli s videama absolutně nemám zkušenost žádnou, pořád jsem nejvíc technicky založená a vždycky to nějak zvládnu. Poznala jsem přitom lidi, co jezdí na skateboardech, a jak se pohybuju mezi samýma computer kids, bylo fajn mluvit s někým, kdo tráví většinu času venku a dělá úplně jiný věci zase. Jeli jsme s klukama na výlet do dolu Mayrau a měli prohlídku sami pro sebe. Jeli jsme po pěti letech od poslední návštěvy na Santu a spalo nás asi milion u Tomášový babičky. Měla jsem pár focení, ale neměla jsem z nich moc dobrý pocit a moc jsem si je neužila…

Květen
…až to s Térou někdy na začátku května, to bylo skvělý a dopadlo nad očekávání nás obou dvou, i když na některých fotkách vypadala až děsivě nemocně. Napsala jsem seminárku o hromadný dopravě v Tokyu a snad poprvý v životě mi přišlo, že ostatní lidi v učebně zajímá i ta její prezentace. Na šestiletý výročí jsme jeli na výlet a večer vyrazili s klukama do kina na Fast and Furious 6. Vyhlásili jsme si a-run-a-day týdenní běhací challenge a fakt jsme to běhali. Vůbec nevím, co se jinak dělo v květnu, sáhla jsem do archívu blogu, jakže berlička, protože jinak jsem v něm schválně nic nehledala, a jedinej květnovej článek je krátkej souhrn pár faktů, který sem napsala Natálka, protože jsem dlouho nenapsala xDD Měla jsem v bazéně žábu a koupila jsem si první lahev Coca Coly ve svým životě. Tu se jménem. Některý reklamní kampaně fakt fungujou.

Červen
Byly povodně, z okna jsem viděla, jak plavou chatičky, stromy, obytný přívěsy a všechno možný a do toho jsem se měla učit na zkoušky. Tak jsme chodili plnit pytle s pískem a občas jsem s klukama obíhala bezpečnostní kamery, který narychlo nasadili a díky kterým podávali zpravodajství celýmu městu a širokýmu okolí. Zase jsem udělala všechny zkoušky na první pokus a myslim, že jsem měla i fakt dobrý známky, ale moc si to nepamatuju. Fotila jsem návštěvu Johna Malkoviche v ČR. Kryštof slavil 20. narozeniny na zámku v Litni a byla to velkolepá akce. V červnu mi kompletně jeblo a nevěděla jsem absolutně, co se děje, ani já, natož moje okolí. Způsobila jsem hodně zmatku a bolesti. Je mi to líto. Po víc než pět letech jsem vážila pod 55 kilo (54,9 kg, no.) a cejtila jsem se nejlíp na světě. Bohužel jak z nenadání to přišlo, tak to během následujích dvou tří měsíců zase odešlo. Přišlo mi, že nejlepší, co můžu udělat pro sebe (a i pro ostatní, i když třeba ten názor nesdíleli), je zmizet. Natáličce se povedlo sehnat mi kontakt na potenciální job, během pár dnů v druhý půlce měsíce jsem měla domluvenej odlet na prvního července a jednosměrnou letenku v takový ceně, kterou jsem nikdy neplatila ani za zpáteční. Hodně vážných hovorů v autech. Mácháč s gympl-rodinou, round 4. Byla zima a stejně jsme se svlíkli na pláži do plavek na fotku a zahráli si ultimate frisbee. Dala jsem vítěznej bod.

Červenec
Fakt jsem prvního odletěla. T. mě odvezl na letiště s 31.8 kg kufrem, kterýmu během letu zničili kolečka. Nejel mi autobus z letiště, musela jsem taxíkem. N. mě vyzvedla ve Winchesteru s kyticí růžovejch karafiátů. Viděla jsem první britskou teenage párty v baráku, takový to, co si myslíte, že se děje jen ve filmech. Hodně poctivě jsem se snažila všechno si psát na blog. Byly jsme s holkama tři týdny za sebou na pláži, protože v Anglii bylo léto, jaký nikdo nepamatoval snad. Poznala jsem Káťu, Viliama a Ríšu. Měla jsem zákaz bavit se s Adamem, kterej jsem těžce nesla – hrdost. A chyběl mi. Tomášovi jsem psala e-maily, protože při jiným způsobu komunikace vždycky všechno dopadlo blbě. N. mi “uspořádala” Afriku na dvorku a spontánně zařídila nastřelení ucha. Týden na to jsem si nechala propíchnout nosní přepážku, v tu chvíli přišlo jako sranda, kterou prostě do konce léta zase vyndám. Mám doteď, že. Byly jsme v Bournemouthu, v Thorpe Parku, u Durdle Door, v Portlandu, v Bristolu, v Oxfordu, ve Winchesteru.

Srpen
Byla jsem skoro dva týdny sama v domě, sice s poměrně dost povinnostma, ale měla jsem to na háku. Jezdily jsme často na kafe nebo na hranolky uprostřed dne. Nafejkovaly jsme kempování. Šly jsme ke Spideroj pro podkovičku do nosu a odmítl mi ji vyměnit. „She will do it anyway,“ a roznípala si celej nos :D Postupně jsem přestala jíst věci z mouky a pomalu přešla na takovou… paleo-inspired stravu. Po letech utrpení s křečema v žaludku po konzumaci mastnýho v odpoledních a večerních hodinách byl najednou tenhle problém pryč. A to chceš. Byli jsme na výletě s N. a klukama do Southamptonu a cestou zpátky nevěřili vlastním očím v New Forestu. Jela jsem sama do Newbury a do Hungerfordu. Na poslední prodloužený víkend přiletěl Tomáš, vozila jsem ho všude možně po výletech, naštval mě slovy: „Vidim, že se nic nezměnilo,“ kterými okomentoval moje řízení nalevo, na který jsem byla celkem hrdá. Vzala jsem ho do Kinsbury, Beaulieu, znovu do New Forestu a na Stonehenge. Poslední víkend jsme spolu strávili v Londýně a ač jsme se snažili jakkoli, bylo to divný. Letěli jsme domů společně s Natálkou a ten let byl nejvtipnější ever. Téra se rozešla po letech, první věc po návratu, že jsem jela za ní, povídaly jsme si celý odpoledne na dece v zahrádkářský kolonii a koukaly na prázdný záhon ukradených rajčat. Dvě a půl hodiny jsem čekala na očním zbytečně. Oženil se mi bratránek a běželi jsme už podruhý We run Prague.

Září
Po cestě v karavanu jsme s N. dospaly celý léto. Projeli jsme Německo, Nizozemsko, Belgii, Francii, Švýcarsko, Lichtenštejnsko a Rakousko. Vzaly jsme si taxík asi na kilometr a půl, protože jsme měly původně jet autem, který nás nenašlo, měly jsme tolik věcí, že jsme se nemohly vůbec pohybovat s tím a N. ležela na chodníku. Ještě s Lucií a Káťou jsme vylezli v noci na Sněžku, viděli kouzelnej východ slunce, po třech měsících mám pořád v živý paměti ty pocity – byl to jeden z nejsilnějších zážitků v mým životě. Uprosila jsem paní v Grand Optical, aby mi vyrobili brýle na počkání. Začala jsem používat po letech se sluchátky reproduktory ke stolnímu počítači, protože mě pořád hodně bolela chrupavka propíchnutá v červenci a nemohla jsem mít na uších velký sluchátka. Nemohla jsem vydržet ve svým pokoji, kterej mi najednou po létě s jedním kufrem věcí přišel absolutně přeplněnej. Vyřadila jsem tři velký igelitky oblečení a jednu další všech možných doplňků a kosmetiky. A chtělo by to víc ještě. Šly jsme s Natálkou na dva český filmy dva dny za sebou. Koupila jsem si zevláckou dlouhou zimní bundu. Blbej rozvrh, krize šílená po prvním týdnu ve škole. Konečně jsem po x letech měla dobrou příležitost jít po tmě na Žižkovskou věž a byla zrovna ten den zavřená. Udělala jsem si pořádek v hudbě v počítači a zprovoznila last.fm. Na gymplu našem se slavilo 90 let od založení, zašily jsme se s holkama do klubovny, sežraly každá obrovskej sáček Reese‘s „lentilek“ s burákovým máslem uvnitř a bylo nám šíleně špatně. Zuzka se vrátila po celým létě z Ameriky a byla jedinej člověk, co mě chápal trochu v tu chvíli. Bylo mi smutno. Šíleně jsme promrzli na Back to school v Holešovicích. Měsíční stáž v časopise začínám a jsem nadšená od prvního okamžiku.

oficiálně nejoblíbenější fotka roku 2013.

Říjen
Hodně jsem pracovala rukama celej první říjnovej víkend. Bylo nádherně a na horách jsem si psychicky odpočinula. Začala jsem číst. Chystala jsem se na to celý rok. Jeden pátek jsem slíbila koupit nějaký knížky. Koukali na mě v Luxoru divně, jakou kupičku kupuju. Taky jsem se tomu podivovala, ale sáhla jsem přitom po jedný, která ležela vedle těch, který jsem měla pořídit. Bohatý táta, chudý táta. Přečteno během pár dnů. A pak další. Namotivovalo mě to dočíst i od-Vánoc-rozečtenou Veronika se rozhodla zamřít. Četla jsem snad každou cestu vlakem a fakt mě to bavilo. Udělala jsem si do školy test kariérových kotev a vyšel mi tak přesně a přesvědčivě, že to bylo až děsivý. Slavili jsme táty padesátiny, všichni jsme se oblíkli do námořnickýho a jeli na projížďku lodí po Vltavě pod domem. Měla jsem celou svojí stránku v Joy. Měli jsme s Adamem nejlepší dorty na celým světě. Místo do hospody jsme šli jeden pátek s lidma hrát badminton. Častějš tohle! Strávili jsme s Tomášem, Térou, Adamem a burčákem příjemnej víkend v Českým Krumlově. Pouštěli jsme draka, kterýho jsme koupili Jurovi k narozeninám předtím, než jsme mu ho dali xDDDD Fidgi nám nabídl, abychom si zahráli amatérský softballový turnaj a my jsme do toho nadšeně šli. Bylo to skvělý. A hned potom na halloweenskou párty. Domluvili jsme si tam s M. projížďku na motorce a fakt jsme pak jeli. V Kasínu se po x letech objevil Vlasta a opět mi úspěšně zničil ten večer. Některý věci se prostě asi fakt nikdy nezmění. Byla mi hodně zima, když jsem jezdila na kole na nádraží za tmy. Fotila jsem maturitní tablo. Odhodlala jsem se v Budějovicích vylízt i se šílenou bagáží na Černou věž a byla zrovna ten den zavřená. Taky. Nakreslila a namalovala jsem hodně kartiček, když jsem sama chodila na kafe, a posílala jsem je lidem poštou. Hodně jsem sdílela život s lidma, kteří byli daleko. Mysl bojovníka.

Listopad
Obrečela jsem ostříhaný vlasy a napsala si velkýma písmenama na poslední stránku diáře „nestříhej si vlasy“, abych náhodou nezapomněla. Na cestě Kralupy  – Londýn jsem měla spoustu času jak v dopravních prostředcích, tak při čekání všude možně, neměla, jak ten čas strávit a tak jsem sáhla po jedný z knížek, který jsem měla importovat do UK. Mnich, který prodal své ferrari. Pro mě jedna z nejlepších knížek, který jsem kdy četla. Letěla jsem někam bez foťáku, notebooku, ipadu, kamery, bez ničeho. Jen tak, užít si to. Díky N. jsem se občas zamyslela a vylezla mezi lidi nenamalovaná. Schovaná za brejle, ale i tak. Velkej krok pro mě. Přišli jsme o Punto a ten samý den, 14. listopadu, o pár hodin později, jsme po 6 letech, 5 měsících a 20 dnech pro dobro světa (nás dvou) ukončili s Tomem náš vztah jako páru a rozhodli se nadále fungovat oficiálně už „jenom“ jako tým. Bylo to těžký, bylo to smutný, ale v tu chvíli nejlepší, co jsme vymysleli, aniž by to, co mezi náma bylo, hnilo víc a víc, abysme si pamatovali ty dobrý věci, kterých za dobu našeho vztahu byla spousta. Nalepila jsem si do diáře lísteček s moudrem z knížky. „Klíčem je otevřít mysl všem možnostem, které nám nabízí život.“ Šly jsme s Térou na lekci pole dance a naučila jsem se stojku na hlavě. Omylem jsem pila alkohol na léky na chřipku a poprvý v životě měla fakt velký okno.

Prosinec
Čtyři dny mi tekla třeba 20x denně krev z nosu, bylo mi strašně zle už z toho a nevěděla jsem, co dělat. Přišel mi pohled v němčině a dva dny jsem z toho měla fakt chuť začít se učit německy. Přišla jsem domů z plesu druhý den v deset ráno. Proti dřív jsme si hodně psaly s Térou a kreslila jsem jí tetování. Přečetla jsem, i když se mi do toho ze začátku vůbec nechtělo, trilogii Drahokamy, úplně jedním dechem, přemýšlím, jestli jsem od Harryho Pottera byla do něčeho takhle zažraná. Nemohla jsem zaboha sehnat obyčejnej přírodní balicí papír bez obrázků, takže jsem vánoční dárky balila do zlatýho „naruby“. Z měsíční stáže je (zatím) čtyřměsíční. Krkonoše před Vánocema, kde jsem se cítila neuvěřitelně dobře. Prej jezdím fakt dobře na snowboardu. Musim poděkovat T. a A. za to, jak mě (docela nevědomky asi) vypérovali k tomu, co zvládnu. Vánoce, kdy bylo až moc lidí smutnejch, doma i jinde. Krkonoše po Vánocích, po dlouhý době něco někde fotím a mám z toho hodně dobrej pocit. Přesně po 9 letech na lyžích s Nat. Prošvihnutej ohňostroj a jako hodný holky domů skoro za světla, ready vyrazit prvního v poledne na výlet. A nový Moleskine zase bude mít první polovinu nedotčenou.

… a dál?
Šla jsem 52x běhat a uběhla jsem celkem 309 km.

Poslala jsem 101 pohledů a kartiček (co jsem si na ně fakt konkrétně vzpomněla, takže asi spíš víc) a osmnáct jsem jich dostala. Většinu ze zahraničí – jak odeslaný, tak přijatý.

Rok 2013 byl rok, kdy mě nenáviděla technika. Rozbila jsem displej na telefonu při úplně nevinným pádu. Během týdne mi umřel mi trackpad na Macbooku měsíc po záruce a přestalo mi fungovat tlačítko na mojí supermyši, to jsem ale zvládla úspěšně odoperovat. O něco později mi během 24 hodin sám od sebe (fakt přísahám, že bez pádu) prasknul v kapse druhý displej na telefonu a odešel větrák v počítači.

Začalo mi být teplo. Dřív jsem pořád chodila i doma v mikině, teplých ponožkách, a teď klidně sedím u počítače po půlnoci v šortkách. Studený nohy mě neopustily, to ne, ale vnímání teploty se mi nějak samovolně změnilo.

Pracovala jsem, hlavně druhou půlku roku, fakt hodně, víc než kdy dřív a víc než jsem si kdy myslela, že bych mohla zvládnout.

Rozhodla jsem se, že když nemůžu bejt křehký děvče, budu silný děvče. Takhle namakaný ruce jsem neměla asi ani v dobách, kdy jsem trénovala třikrát týdně.

Od půlky září, co se mi logujou poslechnutý písničky, jsem si pustila 5 365 skladeb.

Vypila jsem určitě nejvíc kafe za celej svůj dosavadní život.

Napsala jsem 55 postů a vy jste otevřeli angelic-perfection.net celkem 43 479x ze 6 756 různých IP adres. Tak asi dík, že vás to tu pořád zajímá.

A jak jsem hledala fotky, našla jsem úplně miliony svejch nekvalitních fotek z předního foťák, že jsem ani nevěřila, že prostě tolik jich mám. Tak ještě pro pobavení – můj rok 2013 v selfies, jde to tak nějak postupně.