Monthly Archives

October 2013

life & stories

October 31, Thursday

posted by cassidy on 2013-10-31 at 7.07 PM, 4 comments

Focení tabla v Českých Budějovicích. Spojila jsem si to s výletem, když už cestuju takhle na jih. Je zvláštní jezdit po výletech sama. Asi bych si na to zvykla, ale je to zvláštní prostě. Taková ta potřeba ty zážitky s někým sdílet a najednou nemáte fakt nikoho.

Když jsem se rozhodla, že ověšená tunama fotovýbavy vylezu na věž, abych viděla město z výšky, čekala na mě cedule, že otevřeno denně krom pondělka. Co asi bylo za den, že.

Focení dopadlo, děcka super, docela nadšení všichni a tak. Z čeho jsem byla hodně nepříjemně překvapená byly pančelky a zbytek zaměstnanců školy, nikdy jsem si nemyslela, že náš gympl byl něco extra, ale očividně byl. Podpora pro jakejkoli náš výmysl, otevřenost nápadům, dobře míněný rady a příjemný chování, respekt k tomu, co jsme dělali… S tím lidi z OA Husova počítat očividně nemůžou. Bych nemohla tam bejt, strašný, strašný, ostuda.

Na čtvrteční horolezení na stěně (poprvý v životě!) jsem se těšila snad čtrnáct dnů, co jsme si to domluvili. Nevyšla. Ani badminton, kterej byl plán B, nevyšel. Byla jsem strašně zklamaná. Úplně jsem si říkala, že vím prostě, proč běhám. Nikoho k tomu nepotřebuju. O to víc jsem si to užila v pátek s jinou partou lidí, která to naplánovala, nikoho jsem nemusela přemlouvat :) Taková typická Friday night, žejo. Od devíti do jedenácti na hale, nikde nikdo, zničili jsme se strašně :)

…což byla teda asi osudová chyba, aneb jak mě místo budíku dvě hodiny před plánovaným odjezdem vzbudil Adam telefonátem ve chvíli, kdy stál před domem. AHA. Hlavně, že jsem si naplánovala, že místo balení věcí vstanu ráno dřív a udělám to všechno v klidu xD No. Přesně za šest minut po telefonu naskakuju do auta, kouká na mě jak u vytržení, nenamalovaná Kesida je jev, kterej běžně nepotkáte. Nabíráme Tomášáka a vyrážíme směr Bohnice. Hlásili dvacet a slunce. Mlha a zima.

My jsme totiž asi čtrnáct dnů předtím v hospodě slíbili, že pojedeme hrát turnaj v softballe. Slowpitchi teda. Držela jsem tu pálku v ruce asi třikrát v životě o tělocvik, naposled tři roky zpátky. Allright.

Vyfasovali jsme sexy žluto-zelený týmový trička s hrdým “ProFíci” na hrudníku, každej si zkusil párkrát odpálit, zmrzlý ruce bolely. Po prvním zápase vysvitlo sluníčko a bylo krásně celej den. Prý loni hráli v dešti a po kotníky v antukovým bahně, rok předtím na sněhu :D Měla jsem ze sebe radost. Já jsem sporty (a na ty s míčem extrémně) zpravidla dost kopyto. V poli jsem teda stála celkem za houby, naštěstí toho na mě zrovna moc nelítalo, ale z odpalů jsem nám vyběhala pěkných pár bodů :)

Adam si zranil nohu hned v prvním zápase. Málem jsme jeli do nemocnice, nakonec ho ukecali, že to rozhejbe, tak tam dvě hodiny bojoval i s chůzí a jakej z něj pak byl dobrej catcher :)

Bárka 2013. Díky Mistrálu Praha, že tohle pro nás, amatéry, organizuje už několikátý rok v řadě. Je to výbornej způsob, jak rozšířit povědomí o tý hře, nacpat lidem brouka do hlavy nabídkou začít s nimi trénovat… Tím, že týmy jsou smíchané z profesionálních hráčů a amatérů se úroveň hry daří udržet na slušný úrovni a my jsme si fakt zahráli. Né takový to, že když by si to chtěla někde na louce zahrát parta lidí, která má sotva tušení o tom, jak na to a pár desítek minut by se v tom plácala. Snad dvanáct hodin v pohybu. Na revanž po nás chtěli nakonec pomoct s uklizením hřiť před zimou. V padesáti lidech jsme měli plůtky a lavičky odnošený během chviličky, jinak by tam s tím prý byli hodiny. Ještě jednou – děkujem!

21.15 dojíždíme domů.. na to, že v osm začínala halloweenská párty, okay. Půl hodiny na to dát se dokupy, rychlá sprcha a nahodit masku, nakonec nejjedodušší líčení, co jde, na umělý rány, který jsem si chtěla vyzkoušet už od loni, nemá šanci dojít.. Tak třeba za rok. A to si pořád ještě nejsem jistá, jestli mám odvahu vyrazit mezi lidi v kraťoučkých kraťasech do pasu, ale nic jinýho, co by mohla mít na sobě pin up zombie moje (ani ségřina :D) skříň neskýtá. Jdu do toho.

Barvy jsem pak dotáhla ještě na krk a uši a kraťasy sklidily nečekaný úspěch.

Rychlovýtvor.

Dobrých třicet lidí a všichni v kostýmech! Čumím, že fakt jako jo. A rozhodně to nejsou jenom plyšový uši, fakt promyšlený, propracovaný věci, se mi líbí strašně, když tomu fakt lidi věnují čas. Vidím spoustu lidí po šílený době, vůbec není čas ani se všema, se kterýma bych chtěla, popovídat, domlouváme, kdy se uvidíme…

“Jestli máš psa, můžem jít někdy se psem…”
“No, on umřel.”
“Náš taky.” 

Jsme dřív chodívali občas. Tož.. jeli jsme včera na kola teda, no :) A spočítali jsme, že jsme naposled byli venku před šesti lety. Ostuda.

“Sem jim to rekla.”
“Cos komj?”
“Pravdu.” 

After-party-smsky. Prej byli smutní z toho. Slyším, jak mi vibruje telefon s další zprávou třicet centimetrů od ruky na matraci, ale nemám už sílu. Takový to “teď si na deset vteřin zavřu oči a pak odpovím”. Usínám. Alespoň, že v posteli, ona takový štěstí nemá.

“Jakože láska?”

Ráno asi půl hodiny ležím v posteli a nemůžu se za boha zvednout. Úplně bolest všeho, computer kid a čtvrtej den v lajně nějakej sport, oh hell. A hlava mě bolí strašně, což nechápu. Po pár minutách revidování předchozího večera si uvědomuju, že jsem dostala míčkem do hlavy, vesmír v rovnováze.

Táta na svoje narozeniny domluvil projížďku lodí po řece, pěkný vidět z vody to, co normálně běhám. Seděla jsem na zemi na přídi zachumlaná do svojí zachumlávací dlouhý bundy, kapucu na hlavě, zmrzlý ruce a strašně se mi to líbilo.

Asi jedny z posledních hezkých, relativně teplých dnů, asi jedna z posledních možností jet se projet na motorce. Nečekala jsem, že si to ze sobotní noci bude pamatovat a vlastně jsem na tu “domluvu” taky trochu zapomněla, o to milejš překvapila smska, jestli teda jedem. Tak jsme jeli. Dřív jsem motorku strašně chtěla. A vozíval mě občas táta, teď už jsem na tom nějakej pátek neseděla. Docela musí být oboustranná důvěra, neviděla jsem ho nikdy jet a on nemohl mít tušení, jak moc zkušenej nebo nezkušenej “batůžek” jsem. Ale přežili jsme a užili si to :) Kdybych byla motorkář, asi bych chtěla jezdit s někým, musí být smutný zastavit na tý benzínce a nemít si s kým povídat třeba. Za jízdy si člověk vyčistí mozek, ale ty pauzy můžou bejt takový… No, asi jako ty výlety v jednom. O zvyk. Nevím. Jsem se dozvěděla věci a bylo to celý takový mile strávený odpoledne. Domů za tmy, změna času je peklo.

Představa koukání se na bouřku z okna, převrácených košů a fotek jako z katastrofickýho filmu. Vůbec – představy. Žijeme strašně v představách.

Sedím zrovna v Cross Café, mám za úkol podat report totiž. Mise. Bojová. A zpráva od Adama, kdybych měla vybrat fakt dobrou kavárnu v Praze, kam bych šla? Cross Café odpovědí určitě není. Obsluha na výbornou, ochotná zjistit informaci, kterou si není jistá, interiér příjemnej, ale cheesecake zrovna neumí a kafe taky nenadchlo. Škoda.

Ať se děje co se děje, vždycky pro to existuje dostatečně vypovídající kočka-“samolepka” ve facebook chatu.

life & stories

October 10, Thursday

posted by cassidy on 2013-10-10 at 1.59 PM, 9 comments

Jsem strašně zaneprázdněná teď. Jakože more than ever asi. Vždycky mám pocit, že už víc dělat nemůžu a vždycky pak zjistím, že limity jsou zase někde úplně jinde ještě. A jsem spokojená takhle! Jsem namotivovaná, mám inspiraci, nápady, chuť dělat víc a vymýšlím pořád další věci. Čekala bych spíš únavu a nechuť už. Ale ne. Nemám moc ráda angličtinu ve škole, nebaví mě dělat cvičení z knížky prostě. Ale včera jsme měli v reading part pěknej článek od nějakýho psychologa o tom, že vytížení lidi, co se musí neustále na něco soustředit, jsou mnohem šťastnější. Tak ono to je i vědecky podložený, aha.

Ke škole a práci mám teď ještě stáž v časopise. Po prvním týdnu semestru jsem měla těžkou je-to-všechno-tak-k-ničemu krizi, že sehnat nějakou aktivitu, která mi bude připadat zajímavá a přínosná, bylo úplně nutný a hlavně takový… životabudící :) A pro člověka, jako jsem já, je práce jako takhle výhra, užívám si to! Konečně vidím naživo celý ten proces, dostanu se k profesionálním focení i sazbě, ke všemu, co mě zajímá <3 O fajn místu a kolektivu ani nemluvě.

Abych se ze všeho úplně nezbláznila, snažím se občas pořídit nějakou kulturu/přírodu/sport. Byli jsme na předpremiéře Rush, od minulého týdne už je v kinech běžně a vřele doporučuju :) RedBull letecký den, vinobraní na Mělníku, čtvrteční Bakeshop s Adou a Back to school na Výstavišti i přes šílenou rýmičku, která mě ničila celý minulý týden. Snaha na chvíli vypnout hlavu fyzickou prací a víkendem na horách úplně nevyšla, protože práce a deadliny mě pronásledovaly i tam, ale i tak bych ráda odjela i na tenhle víkend, dokud je ještě trochu hezky, je potřeba to využít. A využívala jsem toho i včera odpoledne, po dvou týdnech jsem se konečně cítila dost zdravá na trochu běhu. Boží, boží, boží to bylo <3 A prý jdeme s Kryštofem na Designblok.

Koupila jsem si světle tyrkysovej kartáček na zuby a byl to zvláštní pocit. Jako bych úplně udělala něco pro svůj osobní rozvoj, nebo tak. Zkusila jsem novou věc. Zásadně si totiž VŽDYCKY kupuju růžovej. Zrovna se mi to hodilo nějak napsat N. do komentářů.

O víkendu jsem asi po čtyřech letech kódovala web a včera jsem po šesti letech navrhla nový pracovní stránky. Felt so good. Hlavně jsem už fakt dlouho chtěla udělat nějakej web v černobílý/stupních šedý s doplňkovou žlutou a nikdy se mi nepodařilo to nikde protlačit, nehodilo se to. Tak konečně to mám <3 A pracovní web, to už je jen krůček od novýho designu blogu, který si přeju už nějakej ten pátek… Tak třeba do dvou tří let se zadaří :D

Docela je na čase přijít s nějakým alespoň trochu plánem, co se mnou dál. Sice jsem ještě nezačala psát bakalářku, ale chystám se udělat maximum pro to, aby se mi letošní ročník neprotáhl ani o týden dýl, než bude nezbytně nutný. Tak abych si na jaře nemusela trhat vlasy za to, že jsem prošvihla nějakej deadline, co byl na podzim. Ale momentálně jsem ve fázi, kdy jsem každej den nadšená pro něco úplně jinýho a nevím, co bych radši dělala dřív :)

Story o tom, jak Káťa v srpnu řekl, že by taky jel na takovej trip, jako se chystáme my, ať mu teda aspoň pošlem pohled. Spousta pohledů ho měla čekat doma v UK po návratu z “dovolený” v ČR, když už něco dělám, tak pořádně, žejo! Ale nečekaly.. A začalo pátrání – kdyby mu z adresy nevypadla stovka před číslem 51 v adrese… :D

Následovaly pokusy dozvonit a dobouchat se, neúspěšně. Na další level se bojovka posunula vysvětlujícím dopisem. Ten už měl úspěch alespoň takový, že obyvatel domu č. 51 zavolal, ale pro jistotu skoro nemluvil anglicky a po poště z celý Evropy pořád ani památky. Jestli tohle někdy dopadne, tak to budou nejzaslouženější pohledy ever :D Ale ony za to stojej XDDDDDD

Trocha narcismu, toho, jak jsem se snažila nešířit bacily a místo toho jsem spíš děsila lidi, a něco trochu k zamyšlení na závěr.

life & stories, UK

October 9, Wednesday

posted by cassidy on 2013-10-09 at 8.53 AM, 8 comments

Nějakej závěr za letošním létem jsem se chystala napsat. Když mi včera přišla zpráva, že mi vypršela platnost posledního zahraničního datovýho balíčku, uvědomila jsem si, že jako léto už je fakt over a že už bych to neměla odkládat. Předem sorry, už teď vím, že to asi bude spíš dost neuspořádanej proud myšlenek, než cokoli jinýho, ale pro sebe to tu mít chci.

Co se týče mýho au-pair života – měla jsem obrovský štěstí v tom, že ačkoli jsem na rodinu a zejména hostmum měla špatnou referenci a tím opravdu nic moc vyhlídky, riskla jsem to. Riskla jsem s to s tím, že když to bude vojna, dva měsíce se přežít dají, v nejhorším případě jsem pořád v UK, relativně blízko, odkud není problém se sbalit a chytit první letadlo domů. A s tím, že se alespoň budu těšit zpátky do školy a budu si vážit toho, že můžu studovat.

A ono to všechno nakonec bylo úplně jinak. S hostmum jsme si sedly. Hlavně proto, že jsem v ní naprosto viděla svoje starší já. Ona byla stresař, ačkoli v domácnosti, tak workoholik, člověk, se mohl docela přetrhnout, aby se ostatní měli fajn, který má neustále nabitý program a jakmile by jí jedna věc nevyšla, okamžitě by se sypalo všechno další. A stávalo se to. Docela často.  Proto jsem se snažila jít jí na ruku, říkala jsem si, že když už tam jsem, byla jsem připravená pomoct i mimo svojí pracovní dobu, když jsem zrovna neměla nic extra nutnýho v plánu. Ona za to neměla absolutně problém s tím, když jsem i o všední dny mizela na noc, vracela se druhý den dvacet minut před tím, než jsem měla začít pracovat, když jsem si občas chtěla přehodit pracovní hodiny, bylo jí jedno, když jsem se sbalila v pátek navečer a přijela domů kolikrát až v pondělí ráno. Práci navíc mi vždycky zaplatila, nevadilo jí, že si na víkendy beru s sebou auto, a když asi třikrát za léto chtěla, abych byla večer doma s mladšími dětmi, nabízela mi, ať si pozvu kamarádky. Věřila mi tolik, že mi nechala čtrnáct dnů plně pod palcem dům, aniž by jedinkrát testovala nějakým Skype hovorem nebo telefonátem na pevnou, jestli jsem fakt doma a hlídám ho tak, jak jsem slíbila. Napsala mi sama od sebe skvělou referenci, což taky není úplně standard. Jako takovou, že mě až dojala.

Nestarala jsem se (jen) o děti. Být au-pair znamená být minimálně taxikář, manažer, kuchař, psycholog, učitel, uklízečka, sekretářka a zdravotní sestra v jednom a ještě to ideálně zmáknout s úsměvem na rtech. Překvapila jsem sama sebe tím, že jsem to zvládla bez nějakých psychických excesů, nevěřila jsem totiž, že to půjde takhle hladce. Ale děti byly super. Krom pár momentů s blbou náladou byli všichni vychovaní, slušní, vždycky poděkovali za jídlo nebo jakoukoli pomoc. S většíma holkama jsme si měly co říct, párkrát jsme stihly vyrazit společně nakupovat nebo na kafe a přišlo mi, že mě berou víc jako kamarádku než jako jednoho z mnoha lidí, co pracuje pro jejich rodiče.

Najezdila jsem stovky a stovky mil na levé straně, naučila se vařit podle receptů jídla, o kterých jsem neměla tušení, jak mají vypadat nebo chutnat (což jsem do tý doby zásadně nedělala), ochutnala a zjistila, že chci jíst spoustu věci, který jsem předtím neměla / neměla ráda / neplánovala ochutnat. Takže díky UK za rozšíření jídelníčku minimálně o cukety, mletý maso, Dolmio a cibuli v míchaných vajíčkách. Díky levným CDčkům z Poundlandu jsem objevila spoustu nový skvělý hudby a po letech jsem zjistila, že mi sedí balconette bra, což byl střih, který bych si dřív nikdy nevybrala :D

Tohle asi k “pracovní” stránce věci. Mnohem důležitější pro mě byl ale ten zbytek. Dva měsíce v UK mi neuvěřitelným způsobem otevřely oči a asi dost významně ovlivnily můj budoucí život. Zjistila jsem, že spoustu věcí chci vlastně udělat úplně jinak, než jsem si doteď myslela – nebo možná jsem si je spíš nalhávala. Myslím, že jsem hodně poznala sama sebe. Neříkám, že jsem změnila, protože si myslím, že lidi se nemění. Ale vymknula jsem se na nějakou dobu takovýmu tomu tlaku a očekávání svýho okolí, zvykla si na život samostatný jednotky, dělala fakt jen to, co jsem chtěla já sama a přestala podvědomě přemýšlet o tom, co by na to asi řekli ostatní. Taky mi na některých lidech záleží ještě víc než dřív (a nebo jsem takové potkala nově), vážím si jich a jsem fakt ráda, že je znám, že mají svou roli v mým životě, na druhou stranu ale co se týká jiných, jsem bohužel trochu nepříjemně přišla na to, že to, co jsem považovala za samozřejmost, není úplně samozřejmý pro ně, a že v některých případech musím prostě myslet víc sama na sebe, hrát za sebe. Jsem zpátky něco málo přes měsíc, což není úplně dlouhá doba na nějaký definitivní závěry, ale zatím mi tyhle postoje drží a doufám, že vydrží i dál. Jsou to věci, díky kterým jsem byla a pořád jsem mnohem šťastnější a vyrovnanější.

To, jaký pocity z léta mám, úplně dokonale vystihla Natálka tady, fakt bych to už nenapsala líp, protože přesně takhle to bylo a přesně takhle to vidím taky.

“Dneškem skončilo jedno nejlepší léto, co kdy bylo. Léto, kdy jsem pochopila spoustu věcí, prožila úplně nový věci, věci někdy bez jediný kapky alkoholu. Léto, kdy jsme s holkama byly fakt všude, kde jsme mohly a užívaly jsme si každou vteřinu naplno, jako by každej den měl bejt náš poslední a každý druhý ráno jsme se už neměly probudit. Možná mi to na chvíli změní život. Možná mi to na dýl změní život.”

AMEN.

Mám teď rozečtenou  Veroniku od Paula Coelha a zmiňuje tam určitou hořkost. Přijde mi už dlouho, ale po návratu ještě mnohem víc, že obrovská část lidí v mým okolí něčím podobným trpí. A je to smutný. Ale – jaký si to uděláš… Celkově návrat pro mě byl hodně těžkej, ale co jsem mluvila s pár lidmi, co mají za sebou nějakou podobnou zkušenost, ať už se vraceli až z USA nebo “jen” z Mallorcy, mají to všichni stejně – byli bysme všichni zralí skoro na nějakou skupinovou terapii :) Ale to jsou věci, který tu nedokážu už popsat, který pochopí asi jen lidi, kteří vědí.

Není to pro každýho, to určitě neříkám. Ale  každýmu z vás bych přála ty pocity, který jsem dnes a denně měla, nějaký podobný prozření, zjištění, jak jste nebo můžete být spokojení, šťastní, žít naplno.

Jsem vážně vděčná za to, co jsem mohla zažít.

Memories are bittersweet
good times we can’t repeat.
Those days are gone
and we can never get them back.

Ale přijdou zase další, jiný, nový… :) Life goes on. A já už mám zase plnou hlavu nápadů.

Mysl bojovníka.

life & stories, parties & events, travels

October 3, Thursday

posted by cassidy on 2013-10-03 at 11.30 AM, 6 comments

“Vy jste pily?”
“Ne, my jsme lidi.”

9.9. 19:30 – 10.9. 10:00, my čtyři, pár pod nulou, 20 km v nohách, zážitek k nezaplacení. Aneb mise “východ slunce na Sněžce”, round #2.

Start omylem na blbým místě někdy po sedmý večer, “ať nemusíme spěchat”. Pršelo celej den předtím i celej den potom, ale věřili jsme, že tentokrát to vyjde. A dobře jsme udělali.

První pauza na Richterově boudě, zajímavý setkání, vrtulník, vstupenky do vrtulníku, málem letíme do Tater. Prý nosíme ty legíny proto, abysme mohly ukazovat pěkný nohy. AHA xDDD Doteď jsem si připadala blbě, že nemám nic jinýho s sebou, co bych si bejvala mohla na sebe na túru. Ale ono to bylo vlastně schválně teda :D

“Vy jste ségry?”
“Ježiš ne, proč?”
“No, máte úplně stejnej úsměv!”

“Jaro, že jsou si podobný?”
“No, jsou, ale maj každá jinej úsměv.”

Čas jít dál, jinak bysme tam asi už zůstali do rána. Tma jak v pytli, na chvíli ztracená čelovka, někdo připomene první horor a už se nemůžeme zbavit myšlenek na to, co všechno by se nám mohlo stát. Jakmile vylezeme z lesa kousek pod Výrovkou, otevře se nad náma nebe s MRAKAMA hvězd. A padají, jedna za druhou, kouzelnej večer. Střídáme se v přáních a hledáme souhvězdí, ale nikdo moc žádný nezná.

“A měsíc je?”
“No je, září.”
“A kde…?”
Miscommunication. Měsíc nezářil. Nebyl nikde.

00:01, prohlašujeme právě donesenou čočkovou polívku od posledního zaměstance v restauraci na Luční boudě (DÍKY!!) za narozeninovou, jedna líp než druhá zpíváme spontánní kolektivní happy birthday a svíčka na mobilu překvapivě nejde sfouknout :)

Dřevěný lávky nad rašeliništěma se ve svitu čelovky a skomírající baterky třpytí. Tak to je asi pod nulou, no. A klouže to. Hodně. Tudy jsem vždycky chtěla jít. Představovala jsem si to teda ve dne, tyhle můstky, co znáte z pohledů. Třeba někdy. Osoba s nejlepším rozhledem hlásí ostatním želvy na cestě, protože alespoň párkrát měl každej z nás na mále.

Nekonečná hodina na zápraží Českopolský. Ne, tohle nepůjde. Musíme se zvednout a jít. Díváme se na Polsko, hádáme, co jsou zač blikající pruhy červených světel na horizontu a nemůžeme přestat zírat na kmitající oranžový hvězdy, který nechápeme. Po necelý hodině pomalý chůze se zastávkama jsme nahoře. Pořád je jasno, nádherná noc, jen fouká studenej vítr. Ale proti loňský zkušenosti tohle hodnotíme jako procházku růžovým sadem. Kempujeme pár hodin v ***, než přijde čas.

Vidět východ slunce na Sněžce je něco, bez čehož nemůžete umřít. Měli pravdu. Stáli jsme tam, koukali, neřekli ani slovo, ale cítili to všichni stejně.  A ve chvíli, kdy jsme uslyšeli hluk a z mlhy se začal nořit ten vrtulník.. Něco nepopsatelnýho. Byli jsme šťastný. Chvilka takovýho toho fakt krásnýho, neuvěřitelnýho pocitu štěstí, kterej přebije úplně všechno ostatní, kdy zapomenete, co všechno na vás čeká dole. Díky za tohle.