Focení tabla v Českých Budějovicích. Spojila jsem si to s výletem, když už cestuju takhle na jih. Je zvláštní jezdit po výletech sama. Asi bych si na to zvykla, ale je to zvláštní prostě. Taková ta potřeba ty zážitky s někým sdílet a najednou nemáte fakt nikoho.
Když jsem se rozhodla, že ověšená tunama fotovýbavy vylezu na věž, abych viděla město z výšky, čekala na mě cedule, že otevřeno denně krom pondělka. Co asi bylo za den, že.
Focení dopadlo, děcka super, docela nadšení všichni a tak. Z čeho jsem byla hodně nepříjemně překvapená byly pančelky a zbytek zaměstnanců školy, nikdy jsem si nemyslela, že náš gympl byl něco extra, ale očividně byl. Podpora pro jakejkoli náš výmysl, otevřenost nápadům, dobře míněný rady a příjemný chování, respekt k tomu, co jsme dělali… S tím lidi z OA Husova počítat očividně nemůžou. Bych nemohla tam bejt, strašný, strašný, ostuda.
Na čtvrteční horolezení na stěně (poprvý v životě!) jsem se těšila snad čtrnáct dnů, co jsme si to domluvili. Nevyšla. Ani badminton, kterej byl plán B, nevyšel. Byla jsem strašně zklamaná. Úplně jsem si říkala, že vím prostě, proč běhám. Nikoho k tomu nepotřebuju. O to víc jsem si to užila v pátek s jinou partou lidí, která to naplánovala, nikoho jsem nemusela přemlouvat :) Taková typická Friday night, žejo. Od devíti do jedenácti na hale, nikde nikdo, zničili jsme se strašně :)
…což byla teda asi osudová chyba, aneb jak mě místo budíku dvě hodiny před plánovaným odjezdem vzbudil Adam telefonátem ve chvíli, kdy stál před domem. AHA. Hlavně, že jsem si naplánovala, že místo balení věcí vstanu ráno dřív a udělám to všechno v klidu xD No. Přesně za šest minut po telefonu naskakuju do auta, kouká na mě jak u vytržení, nenamalovaná Kesida je jev, kterej běžně nepotkáte. Nabíráme Tomášáka a vyrážíme směr Bohnice. Hlásili dvacet a slunce. Mlha a zima.
My jsme totiž asi čtrnáct dnů předtím v hospodě slíbili, že pojedeme hrát turnaj v softballe. Slowpitchi teda. Držela jsem tu pálku v ruce asi třikrát v životě o tělocvik, naposled tři roky zpátky. Allright.
Vyfasovali jsme sexy žluto-zelený týmový trička s hrdým “ProFíci” na hrudníku, každej si zkusil párkrát odpálit, zmrzlý ruce bolely. Po prvním zápase vysvitlo sluníčko a bylo krásně celej den. Prý loni hráli v dešti a po kotníky v antukovým bahně, rok předtím na sněhu :D Měla jsem ze sebe radost. Já jsem sporty (a na ty s míčem extrémně) zpravidla dost kopyto. V poli jsem teda stála celkem za houby, naštěstí toho na mě zrovna moc nelítalo, ale z odpalů jsem nám vyběhala pěkných pár bodů :)
Adam si zranil nohu hned v prvním zápase. Málem jsme jeli do nemocnice, nakonec ho ukecali, že to rozhejbe, tak tam dvě hodiny bojoval i s chůzí a jakej z něj pak byl dobrej catcher :)
Bárka 2013. Díky Mistrálu Praha, že tohle pro nás, amatéry, organizuje už několikátý rok v řadě. Je to výbornej způsob, jak rozšířit povědomí o tý hře, nacpat lidem brouka do hlavy nabídkou začít s nimi trénovat… Tím, že týmy jsou smíchané z profesionálních hráčů a amatérů se úroveň hry daří udržet na slušný úrovni a my jsme si fakt zahráli. Né takový to, že když by si to chtěla někde na louce zahrát parta lidí, která má sotva tušení o tom, jak na to a pár desítek minut by se v tom plácala. Snad dvanáct hodin v pohybu. Na revanž po nás chtěli nakonec pomoct s uklizením hřiť před zimou. V padesáti lidech jsme měli plůtky a lavičky odnošený během chviličky, jinak by tam s tím prý byli hodiny. Ještě jednou – děkujem!
21.15 dojíždíme domů.. na to, že v osm začínala halloweenská párty, okay. Půl hodiny na to dát se dokupy, rychlá sprcha a nahodit masku, nakonec nejjedodušší líčení, co jde, na umělý rány, který jsem si chtěla vyzkoušet už od loni, nemá šanci dojít.. Tak třeba za rok. A to si pořád ještě nejsem jistá, jestli mám odvahu vyrazit mezi lidi v kraťoučkých kraťasech do pasu, ale nic jinýho, co by mohla mít na sobě pin up zombie moje (ani ségřina :D) skříň neskýtá. Jdu do toho.
Barvy jsem pak dotáhla ještě na krk a uši a kraťasy sklidily nečekaný úspěch.
Rychlovýtvor.
Dobrých třicet lidí a všichni v kostýmech! Čumím, že fakt jako jo. A rozhodně to nejsou jenom plyšový uši, fakt promyšlený, propracovaný věci, se mi líbí strašně, když tomu fakt lidi věnují čas. Vidím spoustu lidí po šílený době, vůbec není čas ani se všema, se kterýma bych chtěla, popovídat, domlouváme, kdy se uvidíme…
“Jestli máš psa, můžem jít někdy se psem…”
“No, on umřel.”
“Náš taky.”
Jsme dřív chodívali občas. Tož.. jeli jsme včera na kola teda, no :) A spočítali jsme, že jsme naposled byli venku před šesti lety. Ostuda.
“Sem jim to rekla.”
“Cos komj?”
“Pravdu.”
After-party-smsky. Prej byli smutní z toho. Slyším, jak mi vibruje telefon s další zprávou třicet centimetrů od ruky na matraci, ale nemám už sílu. Takový to “teď si na deset vteřin zavřu oči a pak odpovím”. Usínám. Alespoň, že v posteli, ona takový štěstí nemá.
“Jakože láska?”
Ráno asi půl hodiny ležím v posteli a nemůžu se za boha zvednout. Úplně bolest všeho, computer kid a čtvrtej den v lajně nějakej sport, oh hell. A hlava mě bolí strašně, což nechápu. Po pár minutách revidování předchozího večera si uvědomuju, že jsem dostala míčkem do hlavy, vesmír v rovnováze.
Táta na svoje narozeniny domluvil projížďku lodí po řece, pěkný vidět z vody to, co normálně běhám. Seděla jsem na zemi na přídi zachumlaná do svojí zachumlávací dlouhý bundy, kapucu na hlavě, zmrzlý ruce a strašně se mi to líbilo.
Asi jedny z posledních hezkých, relativně teplých dnů, asi jedna z posledních možností jet se projet na motorce. Nečekala jsem, že si to ze sobotní noci bude pamatovat a vlastně jsem na tu “domluvu” taky trochu zapomněla, o to milejš překvapila smska, jestli teda jedem. Tak jsme jeli. Dřív jsem motorku strašně chtěla. A vozíval mě občas táta, teď už jsem na tom nějakej pátek neseděla. Docela musí být oboustranná důvěra, neviděla jsem ho nikdy jet a on nemohl mít tušení, jak moc zkušenej nebo nezkušenej “batůžek” jsem. Ale přežili jsme a užili si to :) Kdybych byla motorkář, asi bych chtěla jezdit s někým, musí být smutný zastavit na tý benzínce a nemít si s kým povídat třeba. Za jízdy si člověk vyčistí mozek, ale ty pauzy můžou bejt takový… No, asi jako ty výlety v jednom. O zvyk. Nevím. Jsem se dozvěděla věci a bylo to celý takový mile strávený odpoledne. Domů za tmy, změna času je peklo.
Představa koukání se na bouřku z okna, převrácených košů a fotek jako z katastrofickýho filmu. Vůbec – představy. Žijeme strašně v představách.
Sedím zrovna v Cross Café, mám za úkol podat report totiž. Mise. Bojová. A zpráva od Adama, kdybych měla vybrat fakt dobrou kavárnu v Praze, kam bych šla? Cross Café odpovědí určitě není. Obsluha na výbornou, ochotná zjistit informaci, kterou si není jistá, interiér příjemnej, ale cheesecake zrovna neumí a kafe taky nenadchlo. Škoda.
Ať se děje co se děje, vždycky pro to existuje dostatečně vypovídající kočka-“samolepka” ve facebook chatu.
