23. 4. 2015 /čtvrtek/
Ve čtvrtek jsme v Aucklandu – den se nese docela očkávaně v neustálý hledání jedný wifi za druhou, bydlení a práce. Haha. První pohovor v agentuře se mi podaří domluvit přesně za týden, naivně jsem si myslela, že bych se někde mohla ukázat třeba ještě před víkendem. Projíždíme inzeráty s pronájmy pokojů na Trademe a facebookový stránce Flatmates Wanted – Auckland, spíme po dlouhým hledání kempu poblíž velkoměsta a mojí premiéře v platbě kartou po telefonu (nutná pro rezervaci a získání vstupního kódu na bránu) v Ambury parku. Při příjezdu se všude v šeru za bránou líně povaluje mlha a je to trochu strašidelný :)
24. 4. 2015 /pátek/
Pátek se nese v podobným duchu jako předchozí den, jedna ruka na klávesnici, v druhý střídavě mobil a několikátý kafe.
Navečer se jdem se podívat na bydlení, yay! Protože jsme na místě trochu dřív, obcházíme okolí ulice, už mám vytipovanej svůj budoucí oblíbenej obchod – zdravou výživu… A pak přijde člověk, co měl pronájem na starosti a řekne, že pokoj právě pronajmul někdo před náma <3 Naštěstí má ale tip na jiný bydlení, dokonce lepší a blíž centra. Hned, jak po půlhodině snahy kontaktovat toho člověka zjistím, že má pravděpodobně můj operátor problém, píšeme a voláme z K. mobilu, a i když mě trochu děsil ten holohlavej nabouchanej týpek středního věku, co seděl v kuchyni s večeří zrovna, když jsme se přišli do domu podívat, plácnem si a v závislosti na tom, jak se vyvinou okolnosti, se můžeme nastěhovat v neděli večer nebo v úterý. To znamená ještě dvě až čtyři noci, tak co s náma…?
V těch dnech jsem poslala spoustu pohledů – některý z nich šly i k vám (chcete taky pohled? víc info v tomhle článku :))
Mysleli jsme, že tohle je finální, že se teda na pár měsíců usadíme. Ve velkoměstě jsme byli den a půl. Najednou byl pátek večer a my jsme se tak nějak cejtili, že ještě prostě není ten čas, že nejsme připravený do toho skočit takhle po hlavě, že ještě nechceme, aby tahle toulavá etapa skončila… Rychle se setmí, najednou si kupujem trochu jídla na cestu, tankujeme plnou a během chvilky jsme na výpadovce na sever. Začíná pořádnej slejvák a náš víkend na krásnejch, větrnejch plážích na severu.
Jsem neskutečně ráda za tuhle následující fotku. Tak dobře vystihuje ten moment, pokaždý mi TAK dobře připomene tu atmosféru, tu volnost a divokost, kterou jsme v posledních týdnech zažívali.
26. 4. 2015 /neděle/
Už jsme tak na cestě zpět z našeho víkendovýho útěku z města do Sandy Bay a okolí s tím, že zastavíme, když by nás cestou něco cvrnklo do nosu, ale jinak že se pohodovým tempem suneme do Aucklandu, protože večer se můžeme přesně po pěti týdnech (35 nocí, chápete?) v autě nastěhovat do pokoje. Do pokoje s postelí v hezkým domě ve fajn čtvrti. Když tu najednou, ťupky dupky, světelná šou na palubovce, krom trvale svítící kontrolky nezavřených dveří ještě nedobíjící se baterka, olej, který jsme tak úspěšně vyměnili před týdnem a cosi, co nevíme, co je, ale briskně na mobilu (signál, wow, wow!) zjištuju, že to je buď chladič nebo radiátor, což si vysvětluju nějak podobně. Sakra, no.
Stavíme jak to jde u malýho parku na kraji městečka a po kontrole oleje a řemenu se vrháme k telefonům a snažíme se najít další možný poruchy, když najednou si neodpustí jedovatou poznámku pán z páru s kočárkem, který jde zrovna okolo.
“I hope you guys aren’t texting each other!”
“Ani ne, snažíme se, actually, přijít na to, co je s naším autem,” odpovídám trochu zpruzele, protože to není poprvý, co do nás někdo ryje kvůli koukání do telefonů zrovna ve chvíli, kdy potřebujem nějakou emergency informaci.
“Ježiš, snad není rozbitý…” No néasy, a ten otevřenej motor máme otevřenej ze srandy. Pán dost změnil tón a poradili nám, že máme velký štěstí, že jsme na kraji vesnice a pár minut pěšky je opravna, kterou před chvílí viděli otevřenou. Automechanik taky nebyl zrovna happy, že po něm někdo chce něco v neděli odpoledne, ale auto zběžně okouknul a seznámil nás se skutečností, že se rozbil alternátor a bez dobíjející se baterky těch zbývajících 110 kilometrů zpátky do Aucklandu nedojedeme a vzhledem k tomu, že následující den je Anzac Day, státní svátek, oznamuje nám, že tam asi pár dnů budeme muset pobýt. Výborně. Jediná dobrá zpráva je, že nám nehrozí nějaký poškození motoru nebo tak.
“A pane, kdybysme náááhodou měli ty baterky dvě, je nějaká šance?” tahám z rukávu eso v podobě naší záložní baterky.
“Nezaručím vám to, ale to už byste při troše štěstí zvládnout mohli.”
K. se na mě podívá takovým tím don’t-even-think-about-it pohledem, já nahodím výraz desetiletý chytrolínky a rychle pokračuju..
“Hele, máme dvě možnosti. Buď zůstaneme x dnů v týhle díře, ten týpek až v úterý objedná díl, kdovíkdy mu ho dovezou… A nebo to riskneme. Co kdybych ti skočila naproti pro kafe?”
Chvilka ticha, chvilka napětí.
“Jo, máš pravdu. Zajdem si na kafe a prostě pojedem.”
Povypínáme všechno, co jde, všechny nabíječky, větráky, rádio, přes den se tu naštěstí nesvítí… A protože dokud to není happyend, není konec, tak si tak drandíme s tou naší světelnou show u budíků asi dvacet třicet kilometrů, když najednou přejedem nějakej hrbol, drncne to, varovný kontrolky zhasnou… A od tý doby auto jede bez problému dál <3
A teď už to může bejt konec! Konec roadtripu a začátek naší poslední novozélandský etapy, wow. Time flies.
Další hezká část života to byla. Zaslouží si to rekapitulaci? 35 dní na cestě, plus mínus 4800 kilometrů ujetých ve 24 let starým vanu (což znamená starší než jsem já) na dvou ostrovech, 1508 fotek, 36 check-inů na Swarmu (to jsme tomu moc nedali :D) a nepočítaně krásnejch míst a zážitků, o který jsem se s váma podělila v 25 článcích.
No Comments