August 28, Wednesday

All the crazy shit we did last night.. se snad ani nedá popsat.

Fotobudka nás dostala. Se tam fakt všichni nacpeme, nastavíme do póz a všechno, konečně se rozhodneme to odbouchnout, když ona se zeptá: “Are you ready?” Tomáš klidně odpoví: “Yes…” a budka na to: “Okay!” My všichni mrtví smíchy a v tu chvíli fotka xDDDDD

“Nedelejte ostudu po Evrope (to je hlavne na tebe, Kaceno!)”

Káťo, co si o nás myslíš, jak bysme mohly.

Ne, fakt. Se stydíme za sebe asi dokonce, to se nám málokdy stává xDDDDDD

Ale prostě… Když už se dohodnete, kdo teda sežene tu fólii na omotání kufru, ve třetím obchodě ji fakt seženu po desetiminutovým popisování Indovi “stretching foil”, abych pak zjistila, že vlastně hledám “cling film”, úspěšným nalezením se navzájem na letišti…

[vsuvka]”Sejdeme se za minutu pod napisem Deparatures u stanku I LOVE SAUSAGE!!! XDDDDDDD MUJ SEN.” Svítí na dálku v tom neonově růžovým tričku (má na sobě úplně na chlup to, co jsem měla den předtím, taky jsme se mohly sejít jako dvojčata xDDDDDD) a popobíhá směrem ke mně, jednou rukou vláčí obrovskej kufr a druhou divoce gestikuluje, ukazuje na kluka, co jde asi dva metry před ní a jakoby bezeslov křičí: “To je on, to je on!!” Tak to je on, ten z tý smsky, co mi předtím přišla do busu. Jako **** teda podle mě moc nevypadá, ale sympatickej. Prej Dakine batoh a redukce do zásuvky, asi poletíme společně letadlem.. [/vsuvka]

…omotání kufrů (exkluzivní videjo!), nervózním postávání ve frontě, neb naše fast tracky (rozuměj priority boarding, ale nevzpomenem si nikdy narychlo, jak se tomu říká správně :D) jsou nám při odevzdávání kufrů v UK k ničemu. Nelíbí se jim můj notebook při kontrole, pán ho studuje podrobnějš. V tom mi dochází, co mám strčený uvnitř v obalu a modlím se, aby to nerozbaloval, protože to by vypadalo hodně blbě, suvernýry z telefonních budek z předchozího dne. Žádná kriminalita ani vandalství, nebojte jako, ale říkám, že by to vypadalo hodně blbě xDDDDDD Necelá hodina do odletu, to ještě stíháme večeři v Burger Kingu. Zvedáme se od stolu 33 minut před odletem, v tom nám dochází, že na letence psali, že gate se zavírá 30 minut před odletem. Čas na sprint. Asi 50 metrů pospícháme. K první tabuli s odlety, kde zjišťujeme, že letadlo má nově zpoždění a bránu ještě ani neotevřeli. Nice. Tak co můžete asi udělat se zbytkem tý fólie v kabelce takhle na plný chodbě lidí na letišti, no.

Hádají se, kterej z nich mě zkazil tolik, že už úplně beze všeho dělám všechny ty bejkárny s nima xDDDDD

“A on se mě zeptal, jestli jsem.. no… jakoby synonymum k loajální to bylo. Jaký je synonymum k loajální?”
“Svolná?” 

Jsme asi milion hodin na nohou už, i s fast trackama čekáme dlouho, než nás pustí do letadla, umíráme docela bolestí všeho, ale na druhou stranu jsme vyspalí z autobusů, energie nechybí. Děláme bordel docela. Všechno je sranda fakt ale. Kdybych letěla sama, byla bych stoprocentně jedním z těch unavených lidí, co sotva stojí, hlavně už chtějí být doma, a nenáviděla bych nás. Hodně. Pán, co stál původně ve frontě před námi, čeká u letušek, abychom prošli okoli a vybrali si místa v letadle dřív než on, a zajistí si tak, že bude sedět dostatečně daleko od naší skupiny.

Zastavili kvůli nám letadlo. Prej: “Ještě, že jsme už nebyli ve vzduchu, bysme asi spadli!!”

To je on sedí asi tři řady za náma. Plán poslat kapesníček s napsanou adresou N. blogu nevychází, neboť v jedné z řad oddělujících nás od něj sedí dítě tak malý, že úkol “poslat to dál” nezvládá. Tož Tom přichází s plánem B. On kreslí, já držím nad hlavou, střídavě sledujeme přední kamerou, jestli kouká nebo ne. Nejsme si jistý.

“Jste blbí, nesnášim vás!”

Asi jsme, no.

Gangztaz v letadle

Tímto se omlouváme všem cestujícím a posádce letu WizzAir W62602 London Luton to Vaclav Havel Airport Prague 27.8.2013 21:10 za nadměrný hluk a dementní chování, dali bysme si přes držku za to.

“Hlavně tomu pánovi před náma se omlouváme.”

Na letišti čekají naši. Z dálky mě tlemí už, odlítala jsem za slečinku s navlněnýma vlasama a vracím se za deště, v teplákách, s piercingem v nose a se snapback kšiltkou na hlavě. A vnitřně se usmívam.
“No čáááu,” objetí, objetí,
“Kde máte Natálu? Táta jí veze pivo.” 
“Támhle na lavičce. Se vás prej bojí.”

Sotva dojedeme domů a screenshot ve zprávě na FB. TYVOLE!! Tak koukal, no :D

Tři hodiny spánku, protože spánek je pro nuly. A pro ty, co jim nevisí trilion práce. Ale nějak na to očividně nemáme dneska… Takhle nějak:
“Takový práce mam, že mě z toho jebne.”
“Já taky tyvole, čtyři weby do neděle mám udělat!” 

Tak asi abysme fakt šly pracovat.

Dobrý je, že ta její knížka je čím dál tlustší. Ona chtěla, aby byla hodně tlustá. Všichni nesnášíme dobrý knížky, co přečteme za jeden dva večery, žejo. Už aby začala psát.

Předcházely tomuhle dva dny s T. na venkově a dva dny v Londýně, na ty snad taky dojde :)