Dneska jsem měla boží den :) Probudila jsem se úplně nečekaně do sluníčka a deset minut z postele fascinovaně koukala na žlutý listy ve větru na zářivě modrým pozadí. Pak jsem si k tomu udělala broskvovej čaj, ovesnou kaši s kakaem, zatopila si, abych si mohla hřát bosý nohy o topení a koukala dál.

V poledne mi ujel bus (nechápu, poprvý se mi to stalo), T, který v něm už jel, byl naštěstí pohotovej a vystoupil hned na další zastávce a rande bylo zachráněno :D Prošli jsme se, koupili si Peprmintky, trošku pracovali, trošku koukali na Big Bang.. Pořád jsem si nějak nezvykla, že se nevidíme prakticky pořád, jako na gymplu. Je to zvláštní.

Mohla jsem jet na skvělej podzimní víkend do Jizerek a co? Do práce musím. Přitom prostě vím, jak by to bylo úža, jak bysme si to užili, jak by mi prospělo vypadnout. Ale hodit se marod, když jsem minulý týden dávala výpověď, to by nebylo vůbec průhledný. No choice, takových věcí mi asi ještě uteče.. Ale je mi to líto.

Těším se na externí blesk, ale ten je ještě v nedohlednu. Respektive v Číně.

Naše nejlepší zahradní jablka. Nevypadaj’ tak dokonale, jako ty v obchodě, ale chutí je překonají milionkrát. Momentálně každodenní záležitost, dokud ještě jsou :)

Mám zimní kabát (i na fotce, ale tam zrovna není moc vidět) a mám z něj radost. Největší kvůli tomu, že mám jistotu, že nějaký mám prostě a že ho už nemusím shánět :D Přesně splňuje požadavky – tmavě modrý, délka akorát, nemedvědí, dělá hezkou postavu. A jako bonus jsem konečně měla k čemu si koupit ten šátek, vyhlídla jsem si ho v práci hned, jak jsme ho dostali, ale neměla jsem nic, k čemu by se hodil. A pak přišel ten kabát a šátek „u nás“ byl dávno vyprodaný. Ještě, že jsou pobočky v okrajových částech Prahy. :)

Začíná jít do tuhýho, marketing volá.. Proč mi vlastně nikdo neřekl, že se píšou furt samý testy během semestru? Nějak jsem během let nabyla dojmu, že na vysoký se člověk musí učit až o zkouškový, všichni pořád, že semestr jsou další tři měsíce prázdnin.. A ono vůbec :D Alespoň u nás ne. Vlastně mě škola fakt vyčerpává. Zvykám si na dojíždění, učím se jezdit tramvajema.. víte, všechno je jinak. Ono to bude časem lepší, ale teď se mi běžně stává, že dolezu domů a vyčerpáním se mi úplně klepou ruce. Ale jak tak nad tím přemýšlím, The Lying Game asi volá ještě o něco víc :D

Napsala bych i dřív, ale neměla jsem žádnou fotku a mě přijde, že vy je chcete, že bez fotky vás to moc nezajímá. A možná mě trochu donutilo to, že jsem byla od Tomáše v podmínce, že jestli nenapíšu blog, budu si muset začít platit hosting :D