Mám za sebou náročný jak týden, tak víkend a jen doufám, že ještě alespoň měsíc v tomhle tempu vydržím, aniž by mě to skolilo. Tak mi držte palce.

Minulý týden jsem, jak jsem vám říkala, strávila na sportovním kurzu se školou. Akce, na kterou jsme se ze školních let těšili asi nejmíň, ale jak to tak bývá, nakonec to bylo strašně super a ještě bych jela zpátky. Začali jsme velmi úspěšně a na cestě strávili místo očekávaných tří a půl hodiny hodin téměř osm, vychytali jsme všechna zpoždění a výluky, co jen šly (pro nás vlastně výhoda, doufali jsme, že se vyhneme odpoledním kolům :D). Nejsem příznivcem jízdy na kole a už vůbec né v počasí jiným, než absolutně ideálním, tudíž vyrazit do deště a bahna se zdálo neskutečným. Druhý den se ukázalo, že nic z toho není problémem větším, než otlačený sedací kosti plína neplína (cyklokalhoty). My jsme je s Eliškou pro jistotu neměly, předem jsme je odsoudily jako zbytečnou investici bez možnosti dalšího využití a dobře jsme udělaly, ostatní trpěli úplně stejně.

Takže jsme se každý den o půl osmé rozcvičovali a běhali kolem fotbalového hřiště, celý dny jezdili na kolech, oživovali Andulu, jezdili na kánoích, hráli softball a jedli nejúžasnější jídla, jaký si v kempu dokážete představit. Strach po zkušenostech z jiných míst byl neskutečnej a vidina celodenní jízdy na kole následovaná dvěma oplatkama v případě nepoživatelný večeře nic moc. O to víc jsme byli překvapený, takže reklama – Sportovní areál Doubí u Třeboně rozhodně palec nahoru. A když jsme u reklamy, lepší místo pro ježdění na kolech byste asi taky těžko hledali, krásný rovinky, provoz ok, polní cesty sjízdný, jízda po hrázích rybníků nejlepší úplně, pořád je na co koukat.

Teď už jen aby se nám alespoň takhle povedl třídní výlet za deset dní a bude to paráda :)

Víkend jsem strávila úspěšně v práci, a příští bude ještě horší, od rána do večera. Mňam. Ale musim vydržet prostě! Taky jsem zjistila, že se tam nějak dají fasovat sladkosti, občas si někdo jen tak nese dvě Milky a vzadu se věčně válí želé bonbony a tak, vždycky mi řeknou, ať si vezmu, ale pořád jsem nepřišla na to, jak je získat. Takže to je můj špiónskej úkol na příští týden. A nebo bych se taky mohla zeptat :D

A pořád nemám vyfocenou řetězovku, snad to zítra nějak stihnu, strašně jí chci udělat!

Můžu si něco přát ke dni dětí, i když už nejsem oficiálně dítě? Já bych chtěla, aby už bylo hezky strašně, aby nás ve škole štvalo, že nás tam držej, i když je venku strašně krásně a mohla bych chodit v páskovejch sandálkách, zapomínat doma deštník a tak. Ono vlastně všechno můžu dělat, i když je hnusně, ale tak.. Chápete. Prosím. Pretty please with sugar on the top ^^ (to je prej jakože takový to největší prosení, říkal náš pan Američan)

Události posledních dní? Vrchol trapnosti – onemocněla jsem. Nebyla jsem nemocná strašně dlouho už, dva roky aspoň. Maximálně nachcípaná nebo tak, ale né, že bych musela ležet. A teď se mi to stalo. Asi jsem se přetáhla trochu – na čtvrtek jsem se nevyspala moc, ze školy jsem jela rovnou poprvý do práce, přijela jsem v půl jedenáctý, ráno jsem musela vstávat v šest, zaspala jsem (chtěla jsem si přepnout budík, aby mi zazvonil za pět minut znovu a než jsem to stihla udělat, usnula jsem xD), ale naštěstí jen o 25 minut asi, takže jsem stihla všechno. Se školou do Prahy do Hrdličkova muzea, potom pomoct holkám postavit altán na Sokole cestou, knihovna, domů, umejt vlasy a zpátky na Sokol na volejbalovou oslavu, z ní hned pokračování na Malibu party.. Odešla jsem strašně brzo, trochu mě bolela hlava a škrábalo v krku, tak jsem si říkala, že je to z toho kouře tam.

Ráno mě probudí v sedm blbečci dělníci, co tu celý týden nehrábli a teď to dohánějí. A je mi na umření – nemůžu polknout, plnej nos, hlava jak střep. Haha. Takže rušíme oběd s našima, co jsme si naplánovali po roce a ležím, no. Do oběda jsem měla mít hotovou práci, kterou jsem do tý doby neviděla, další vtip. Nadopovaná práškama na všechno a se zabaleným krkem jsem s největším sebezapřením nějak splácala, co jsem musela a odpoledne prospala. Večer se mi udělalo konečně trochu líp, takže jsem z postele zkoukla Loudily, který tu mám strašně dlouho už a náhodou mi je připomněl někdo z mých drahých plurkerů, roxx myslím :) Díky.

Dneska je mi líp, díky našim, kteří vykoupili lékárnu asi hlavně. Mám neskutečnou rýmu a takovej ten tlak v hlavě z toho, ale to bude dobrý už. Ono by to, že jsem nemocná, vlastně vůbec nebyla taková trága, kdybych na začátku zmínila, že zítra ráno odjíždíme na sportovní kurz, žejo :D A protože účast je už takhle kritická, jen hvězdnýho týmu jede polovina a nejet já, tak už jede jen čtvrtina a to sotva, protože myslím, že by to Éla vzdala taky. Prostě nás jede ze třídy jestli půlka, tak je to hodně a já se, i přes původní znechucení, nakonec začala docela těšit. Asi hlavně, že to vypadá, že bude hezký počasí a že by to nakonec nemuselo bejt tím pádem tak hrozný. Takže jedu, i s nemocí. Jsem podvodník vlastně trochu, protože bych asi neměla mít podepsanou bezinfekčnost. Nejen, že jsem nachcípaná jak prase, má drahá spolusedící má hnisavou angínu xD Ale jak to udělat, že, když bez ní člověk jet nemůže. Takže se uvidíme v pátek :)

Hrdličkovo muzeum – vidíte to nadšení? Fakt mě to bavilo ale, takový hustý věci měli! Psí hlavičky, opičí hlavičky, koní hlavu..

Dětičky. Já vím, je to trochu morbidní, ale bylo to vážně zajímavý strašně, navíc ten pán vážně dobře mluvil. Sedm menších jsou ještě před narozením, dvě největší myslím 8 a 12 měsíců života.

Podobných fotek mám spoustu, třeba bandu Japonců (přesněji lebek Japonců), nebo rodinku kostíků (mamku, taťku a dětičky dvě), ale foťte přes sklo v blbým světle..