Dneska je to přesně rok od chvíle, kdy začal poslední semestr, kdy jsem chodila do školy. Poprvý to nebylo v Praze, poslední první den v nový škole (přitom jsem si myslela, že tohle mám dávno za sebou) mě čekal v norském Bergenu. Ale poprvý za těch pět let na vysoký jsem měla pocit, že takhle to má být. Nebylo to jen o výuce a naprosto odlišným přístupu vyučujících i studentů. Bylo to o všech těch malých i větších dobrodružstvích, který si budeme pamatovat celý život, o všech těch kilometrech, který jsme našmajdali a ujeli autem, o všech norských tradicích a pro většinu z nás tak zvláštních standardech socializace, které jsme poznávali, o organizaci konference TEDxBergen, což byla zkušenost k nezaplacení, o všech těch společných večeřích, které jsme vařili a všech těch vynálezech, do kterých nás dovedlo mírný zoufalství z norských cen, o všech těch rozdílech a naopak nečekaných podobnostech mezi námi všemi z celé zeměkoule a o tom, jak jsme se s nimi dokázali vypořádat a užít si společný čas.
Tussen takk, Norsko, že jsi mi na poslední chvíli ukázalo studentskej život z úplně jiného úhlu. Díky, upršenej Bergene, že jsi byl tak příjemný a bezpečný místo, kterýmu jsem mohla dočasně říkat “doma”. A hlavě díky všem lidem, bez kterých by takhle zkušenost měla úplně jiný grády. Jsem vděčná za to, že vám můžu říkat “kamarádi”.
Jak jsem si teď otevřela administraci po takový době, zjistila jsem, že to s tím psaním není tak náročný, jak jsem si za ty měsíce vsugerovala. Tak dáme nějaký norský články? :)
