Monthly Archives

October 2015

life & stories, New Zealand, travels

10 věcí, které jsem se naučila za 11 měsíců na cestách

posted by cassidy on 2015-10-19 at 10.53 PM, 13 comments

Dneska je to přesně rok od chvíle, kdy jsme se ve čtyři ráno po dvou hodinách spánku sešli na letišti v Praze a absolutně bez jedinýho plánu, zato plní očekávání, nasedli do letadla na druhý konec světa. Myslím, že to je úplně ideální příležitost zavzpomínat, co mi těch jedenáct měsíců hodně za hranicema vlastní komfortní zóny dalo, co jsem se naučila a co si uvědomila. Chcete se mnou? :)

cicavkleci_opravdovej_zivot

1. Méně je více
Kdybyste mýmu jednadvacetiletýmu já, vracejícímu se po dvou měsících v UK s druhým obřím kufrem navíc, že si sbalí na deset měsíců jedné menší krosny, asi by se vám hodně vysmálo. Pochopila jsem, že méně je více… a pokud si své věci budete nosit na zádech, platí to dvojnásob. A věřte, že batoh, který se doma zdál podezřele lehký, se po dvou hodinách hledání ubytování v pětatřiceti stupních v Bangkoku pronese.

Zejména při cestách do oblastí, s nimiž nemáme osobní zkušenost, se vyplatí mít alespoň trošku jasno v tom, co se v dané destinaci chystáme dělat a věnovat trochu času průzkumu na internetu – zjistit, co ostatní využili nejvíce, co by jim příště rozhodně místo v batohu nezabíralo a co by byl případně problém sehnat na místě. I když nějaký přešlapy v balení asi uděláme všichni, čím míň jich bude, tím líp.

Když jste najednou schopní veškerý svůj materiální majetek vtěsnat do jednoho batohu, uvědomíte si, jak málo ve skutečnosti potřebujete. A to jsem si jistá, že mám ještě rezervy :)

2. … ale nezapomenout na nic důležitýho
Když jsme v tom sbírání informací na internetu, ideální je začít si přitom dělat seznam věcí, které si sbalit chceme. A pak ho hlavně používat. Díky průběžnému odškrtávání toho, co už v batohu nebo kufru mám, si ušetřím stres a zběsilé přehrabování se v něm ještě cestou na letiště.

3. Keep it simple, stupid
Tenhle bod souvisí s prvním. Během roku života na Novém Zélandu mě něco osvítilo a rozhodla jsem se výrazně zjednodušit “péči” o sebe. Péče je v uvozovkách proto, že jsem si uvědomila, jak moc jsem používáním všech těch “pečujících” přípravků na vlasy, “zpevňujících” laků na nehty a podobně svému tělu škodila. Chvíli to trvalo, než moje vlasy začaly vypadat “nositelně” bez použití fénu, žehličky, uhlazujících sér, přípravků na konečky a kdoví čeho všeho, ale pocit, že se vystačím jen s šamponem a kondicionérem je vážně osbovozující. Třepící se nehty jsou problém, na který už si nevzpomenu a pár týdnů po tom, co jsem přestala používat hutné tělové krémy, o kterých jsem si myslela, že bez nich nemůžu žít, moje kůže najednou není standardně suchá, naopak, žádnou speciální péči nevyžaduje. Ne, nechystám se zkoušet no-poo nebo si přestat holit nohy. Jen jsem konečně přišla na to, že jsem to prostě dlouho přeháněla.

4. Nejsem v tom sama
Ačkoli pro mě není úplně snadný seznamovat se, s lidmi povídám ráda. Ztěžoval mi to fakt, že spousta z nich mě nějakým iracionálním způsobem děsila. Za poslední roky jsem se ale přesvědčila o tom, že vážně většina lidí je přátelská, nápomocná a nesnaží se nějakým způsobem uškodit – všichni jsme nakonec na stejné lodi.

Pořád se na povídání s úplně cizími lidmi necítíte? Ať už se člověk ocitne téměř kdekoli, v dnešní době díky internetu a zejména sociálním sítím je snadnější než kdykoli dřív v případě nouze požádat o radu nebo pomocnou ruku v lokálních a cestovatelských skupinách na Facebooku, získat nejaktuálnější informace z dané lokality na Twitteru nebo se nechat inspirovat drobnými místními zajímavostmi, na které bychom v průvodcích nenarazili, při vyhledávání prostřednictvím hashtagů na Instagramu.

11043286_10155307027940204_1949372555994626516_o

4. Není to tak děsivý, jak se zdá
Cestování – nadšení z nadcházejícího dobrodružství, ale taky spousta obav. Ty jsou někdy tak tak velké, že dokonce můžou převážit touhu objevovat a z plnění cestovatelských snů sejde. Takhle by to být nemělo. Naučit se vypořádat se se světem úplně jiným, než na jaký jsme zvyklí, odvážit se za hranici svojí komfortní zóny. Nakonec je člověk překvapený, co všechno zvládne. A navíc s úsměvem, protože pokud jsme rozhodnutí si život užít, nic jiného stejně nezbývá.

5. It’s the journey, not the destination
Přestat se neustále za něčím hnát a užít si každý okamžik na cestě.

V tu dobu téměř cizího člověka zajímaly při procházce v Bristolu fotky z mého cestování v Japonsku, byl to jeden z našich prvních rozhovorů – kdo by čekal, že rok na to vedle něj budu sedět v letadle na Zéland? Ve stejném letadle se náš společný kamarád seznámil se svým spolusedícím Holanďanem – díky tomu jsme dostali spoustu užitečných tipů a on necestoval úplně sám.

Znám spoustu lidí, která by dlouhé cesty autem nejradši vymazala z povrchu země. Já si užívám, že na chvíli “musím” odpočívat, že v autě není zas tolik co dělat a je to skvělá příležitost prostě relaxovat při sledování toho, co ubíhá za okýnkem nebo si jednoduše povídat. Během pět tisíc kilometrů dlouhého novozélandského roadtripu jsme bezkonkurenčně největší záchvaty smíchu prožili právě v autě a kdybychom ty desítky hodin na cestě nestrávili, jsem si jistá, že bych se rozhodně nezvládla podělit se čtenáři svého blogu o tak detailní zážitky. Mimochodem, taková chvilková auto-zábava z jednoho nedávnýho výletu – vzpomenete si na vyjmenovaný slova?

Je skvělý užít si tenhle v očích mnohých “ztracený” čas, poslechnout si kousek příběhu člověka, který sedí vedle vás a vyměnit si pár cestovatelských zážitků nebo tipů.

6. Nemít neadekvátně velký očekávání
Je skvělý zachovat si pozitivní myšlení, věřit, že věci půjdou dobře. Ono to pak většinou tak je. Ale je to rozdíl od upínání se k vysněným, ideálně fakty nepodloženým, očekáváním a scénářům, které znáte z amerických filmů. To je nejkratší cesta k nespokojenosti. Naučme se víc žít okamžikem a nechat si udělat radost maličkostmi.

DSC_2834_copy

7. Když nejde o život, jde o houby
A co tě nezabije, to tě posílí. O cestování to platí dvojnásob. Cestování, ačkoli občas vyžaduje impulzivní rozhodnutí, mě naučilo řešit věci, které by mě dřív vystresovaly, s klidem, jakoby ani nešlo o problém. To, že občas něco trochu nevychází podle našich představ je jen malá daň za to, co nám cestování dává. Navíc právě tyhle okamžiky jsou nakonec nejčastěji ty, o kterých pak vyprávím a na který budu vzpomínat. A když přeci jen něco způsobí větší nepříjemnosti, vždycky si připomenu na citát: “Někdo by byl vděčný za tvůj špatný den.”

8. Není to jednoduchý. Ale stojí to.
Nedávno jsem měla slabší chvilku a můj bývalý přítel T. mi řekl, ať přestanu fňukat, že tím, že jsem žila rok v zahraničí jsem dokázala něco velkýho a určitě ne jen sobě. Ne, není to jednoduchý. Ale rozhodně to stojí za to.

9. Vděčnost
Obecně si myslím, že lidi se moc nemění, spíš se jim někdy daří líp zakrývat, jací jsou doopravdy, ale cestování člověka v určitém smyslu změní. Otevře vám oči, posune vaše limity do míst, na která byste dřív nepomysleli, naučí vás vděčnosti. Vděčnosti za každý den, který prožijeme, za to, že tu možnost vydat se do cizí země mám. Za to, z jakého pocházím prostředí, za to, jakou mám rodinu, které nakonec nezbylo nic jiného, než mě podpořit v mých rozhodnutích, za kamarády, které mám okolo i za ty, kteří jsou daleko a přesto na mě nezapomněli a těší se, až se zase potkáme. Vděčnosti za to, kolik toho můžeme vidět, zažít, naučit se.

10. Nejde o to, kde jste, ale s kým tam jste
Poslední moudro a největší pravda na světě <3

DSC_6254

Jak jste na tom vy, co vás naučily cesty? Nebo máte pocit, že se na nějakou potřebujete vydat, protože byste teprve rádi k některým ze zmíněných věcí došli? :)

Fotky K., Anie Songe a já

life & stories

Když je najednou “život sbalenej do jedný krosny” pryč. Doslova.

posted by cassidy on 2015-10-12 at 7.14 PM, 2 comments

Psáno 20. 9.

… ony v milovaných Krkonoších, kdy jsme se procházeli známými i míň známými místy, zahodili práci za hlavu, nechávali telefony mimo dosah, dýchali vzduch, co voní, ohromovali mrkvovým dortem, opékali na ohni a jedli jablka a švestky přímo ze stromů, seděli na vlhký trávě a povídali si s kamarády nebo jen tak chytali s točenou zmrzlinou v ruce poslední slabý podvečerní paprsky sluníčka. Atmosféru těhlech dnů skvěle vystihovaly fotky, který vám neukážu, protože jsou teď pryč.

Ono je toho pryč víc. V tu chvíli bylo vlastně pryč téměř všechno. Takový to, když si po návratu z dlouhý cesty tak trošku oddechnete a cítíte se ve vlasti přeci jen trochu jistější.

A pak dovezete domů nový auto (“nový” samozřejmě, víme? Ale první vlastní, takže…), chlubíte se zvědavý mamce, která prohlíží dokonce i kufr…
“Nech mi ten kufr otevřenej, musím si vzít nahoru věci.”
“Ale tady nic nemáš…”

Vaše auto není trezor, no. Kolikrát jste to někde četli? Kolikrát vám táta říkal, ať nenecháváte věci v autě? Ani na těch patnáct minut, než si dáte kafe na dlouhý cestě domů, není vaše auto trezor. A krosna se vším, s čím jste schopní žít jedenáct měsíců, která přežila sedmnáct letů a nespočet nejpochybnějších denních i noční transportů, může ze zakrytýho kufru vašeho auta zmizet, ani nemrknete. Děkuju za hezký přivítání. Je pravda, že na večer jsem neměla úplně plány, ale že strávím tři hodiny na policii, to jsem nečekala ani v nejmenším. Racionální škoda se samozřejmě vyšplhala do desetiticíců, o té nemateriální bohužel ani nemluvě. Chvílema jsem brečela smutkem, chvílema bezmocí, chvílema jsem byla naštvaná, ale největším překvapením pro mě bylo, jak moc demotivační efekt na mě tenhle zážitek měl a jak velký boj jsem sváděla, abych se něčemu takovýmu nepoddala, abych vnitřně přeprala ten pocit, že je přece zbytečný na něčem pracovat, když nakonec někdo přijde a sebere vám to. Nějakou dobu mi to trvalo a byl to částečně (krom těch příjemnějších) trochu důvod, proč jsem se pár týdnů neozývala.

Naštěstí ale zafungovalo i to, jak mysl dokáže a chce vytěsňovat špatný zkušenosti a mnohem dřív, než jsem čekala, nastala taková fáze smíření a vlastně o ztrátě nechci už moc přemýšlet.. Když se podařilo vypořádat se s těmi prvotními myšlenkami na to, že jediný, co chci, je zahrabat do měkkých krémových a béžových polštářů s knížkou a horkou čokoládou a nevystrkovat nos minimálně do Vánoc, změnily se moje pocity na to, že ve výsledku tohle všechno je možná spíš jen další velká motivace. Našetřit na novej batoh a zase brzo zmizet, haha. Však – co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu to tě posílí. A vzkaz pro zloděje? Asi jen… Karma.

Podařilo se mi sehnat zpět víc fotek, než jsem původně myslela, kartáček na zuby a nějaké základní oblečení jsem si koupila nové.. Foťák mi hodně chybí. A outdoorovou výbavu začnu víc postrádat během pár měsíců, asi v zimě, jestli se mi kecky nezačnou zapalovat ještě dřív. Ta mě mrzí hlavně z toho důvodu, že cena, za kterou se dá prodat teď, je asi úplně zlomek té, kterou jsem na ni vynaložila, takže nepřinese velký užitek už nikomu a zároveň mi její ztráta hodně komplikuje jakýkoli další výjezd – nebude to zdaleka tak jednoduchý jako sáhnout do skříně pro batoh a všechno, co do něj patří, a spontánně vyrazit, naopak – bude mě stát hodně práce a určování priorit, abych si mohla pořídit nové.

IMG_9988_sBudu muset pracovat i takhle, abych zase mohla pracovat takhle…? Začarovanej kruh! :D

Foťák jsem si na tenhle víkend půjčila od ségry (a když nad tím tak přemýšlím, alespoň mám o důvod víc, proč častěji přetáčet film v Canonu A1) a už zase sedím v autobusu. Tentokrát za radostnou událostí dokonce za hranice, na Slovensko, a maličko se podívat na to, co nabízí Morava.Protože ačkoli jsme se zrovna vrátili z druhý polokoule, i v Čechách máme mezery :) Na jednu stranu trošku ostuda, na tu druhou – skvělý, že máme pořád co objevovat, ne?

life & stories, parties & events, travels

Po jedenácti měsících v Čechách

posted by cassidy on 2015-10-07 at 7.00 PM, 2 comments

Psáno 10. 9.

Byla neděle půl desáté večer, noční Praha z ptačího pohledu byla krásná jako pokaždý, jen přistání bylo to nejhorší, jaké jsme za těch 12 letů za posledních osm týdnů zažili. S letadlem si dlouhé minuty před dosednutím pohrával silný vítr a ještě pár metrů nad přistávací dráhou lomcoval křídly a znemožňoval letět rovně. Pan pilot ale ukázal, že to má na háku a nakonec to jen trochu drnclo.

Nestihla jsem se vám ani zmínit o deseti dnech v Barmě (na články bych si chtěla vyhradit docela dost prostoru, myslím, že budou obohacující) a třech týdnech na Koh Samui a najednou jsem po jedenácti měsících zpět v Čechách. 

Pak už jen naposled vyhodit na záda batohy a už vidím, jak se směrem k nám rozebíhá mamka. Objetí s tátou a “Jé, ona tu je i Tereza s Vojtěchem a Adam,” ti jsou… <3 Povídáme asi do jedný, ačkoli tou dobou už mám co dělat, abych neusnula u stolu, jetlag je mrcha a v půl šestý ráno zírám do stropu.

Alespoň budem mít dlouhej den, není čas ztrácet čas a seznam věcí, které by bylo fajn během dne vyřídit, vypadá celkem děsivě. Spousta toho byly osobní, né úplně nutný věci (jako třeba koupit K. iPhone, protože mu konečně došlo, že telefon má být něco, co ulehčí život a né něco, co ho otráví a zkomplikuje pokaždý, když to člověk nejmíň potřebuje :) ) a jít na nejdokonalejší oběd do Hoffa (protože Hoffa je dobrej nápad v jakoukoli denní i noční dobu, a když chcete vynikající poctivý jídlo, který vás neodrovná do režimu spánku na následující tři hodiny, tak dvojnásob).

hoffa_obed

Jakou administrativu bylo tedy potřeba vyřešit po příjezdu ze zahraničí?

  • Vyzvednout si ve škole potvrzení o studiu (kvůli zdravotní pojišťovně, kvůli OpenCard, kvůli správě sociálního zabezpečení, pro mamku do zaměstnání).
  • Nechat si při té příležitosti ve škole potvrdit oranžovou kartičku na vlak.
  • Měla jsem v plánu vyřídit si ISIC na další rok, ale pán na IT oddělení na VŠE mi svým pohrdavým, výsměšným a neochotným jednáním tak hnul žlučí, že jsem se rozhodla, že to letos vlastně zvládnu asi radši bez něj.
  • Přihlásit se zpět na VZP, doložit potvrzení o studiu a nahlásit tam obnovení živnosti (obnovila se mi automaticky po ročním přerušení, takže kvůli té jsem na úřad nemusela).
  • Odeslat poštou na Okresní správu sociálního zabezpečení potvrzení o studiu a nahlásit tam také změnu o obnovení živnosti pomocí jejich formuláře, který mají k vytisknutí na webu.
  • Změnit si tarif na telefonu, přes rok jsem měla u O2 nejnižší sazbu co šla, myslím 249,- Kč měsíčně a žádná data, protože jsem číslo používala jen na potvrzování plateb v internetovém bankovniství. Po tom, jaké změny v tarifech operátoři za dobu mojí nepřítomnosti udělali, jsem rovnou vypověděla O2 smlouvu a přešla k Vodafone. Lepší nabídka, o třetinu nižší cena a bez závazku, o náladě panující na prodejně a přístupu zaměstnanců nemluvě. Takže i když nemám ráda červenou, takhle rychle skončila moje Eurotel/O2 story, která začala Go SIM kartou před dvanácti lety.
  • Odeslat na Europ Assistance poštou originály dokumentů o ošetření v nemocnici v Thajsku, aby mohlo být zahájeno likvidační řízení z cestovního zdravotního pojištění, a pokud se jim nepovede najít žádný důvod, proč by mi mohli částku, kterou jsem tam zaplatila, neproplatit, dostanu snad časem peníze za ošetření zpět.

Na večer jsme měli s domluvenou večeři s našima a ségrou. Protože moje ségra je nejlepší a protože jsem byla tak unavená z celodenního ťapkání po Praze na to, abych čekala nějakou “zradu”, v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. A tak si představte, jak mi spadla čelist, když jsem si uvědomila, že těch deset lidí, co vyskočilo ze židlí a zakřičelo: “PŘEKVAPENÍ!” není nějaký cizí třídní sraz, který jsme narušili, ale banda mých skvělých kamarádů. Všude výzdoba, fotky, vzpomínky, dort s girlandou a muffiny s vlaječkami s názvy míst, který jsme za poslední rok navštívili… Bylo to pro mě něco tak neuvěřitelnýho, že jsem se další půlhodinu jen tupě usmívala a klepala, pak jsem si dala víno a už se mnou byla řeč :) Tajná párty, wow, nikdy bych neřekla, že pro mě někdo něco takovýho zorganizuje. I když jsem byla ze začátku v šoku, udělalo mi to neskutečnou radost :))

Když jsem se následující ráno rozloučila s K. a uvědomila jsem si, že začíná být hodně akutní věnovat se zase už práci, v e-mailový schránce přistávala jedna zpráva za druhou, Číča a hlavně přípravy na Dyzajn Market vyžadovaly pozornost a čas, já jsem seděla na zemi ve svým pokoji mezi hromadou všeho, dívala se na otevřenou skříň plnou věcí a nějakým způsobem mě to všechno hrozně vyděsilo. V těhlech situacích je nejdůležitější tomu nepodlehnout. Vrazit si pomyslnýho lepáka na probrání se, zatnutí bicáčku a uvědomění si, že “we can do this”. Udělat plán, uklidnit se a pustit se do toho.

Ačkoli práce na počítači byla prioritní, s těma rozklepanýma rukama a neschopností se soustředit.. Asi těžko. Pořádek ve věcech = pořádek v hlavě. Roznosila jsem hromadu na nějaká alespoň přibližně správná místa, aby vůbec zmizela, pár přeživších kusů oblečení putovalo do pračky. Přinesla jsem si Ikea tašky a pustila se do úklidu skříně. Velkou “čistku” jsem dělala před odletem, tehdy šla z domu snad polovina jejího objemu. Tentokrát si troufnu říct, že jsem skříni odlehčila o dobrou polovinu toho zbytku. Po skříni přišla na řadu knihovna. Nebojte, nevyhazuju knížky – některé přesně vím, komu se budou hodit a o zbytku jsem si jistá, že taky najde snadno nové majitele. Znovu jsem si taky promyslela kosmetiku a make-up, budu toho rozhodně potřebovat ještě míň, než na co jsem zásoby zredukovala před odjezdem. Šuplíkům ve stole jsem ulehčila o spousty reklamních propisek, kterýma stejně nikdy psát nebudu a mám pocit, že obálku “účtenky 2011” taky postrádat nebudu. Cítila jsem se po tomhle všem líp, o dost líp, ale pořád ne tak, abych byla úplně spokojená. Chvilku mi bude trvat, než se úplně zorganizuju a sžiju s novým prostředím.

Střídavě píšu a sleduju z okýnka autobusu červánky nad zapadajícím sluncem, drncáme mezi polema a nemůžu se dočkat, až za půl hodiny vystoupím, dostanu (snad) pusu na tvář a začnou čtyři dny v milovaných Krkonoších.