Monthly Archives

May 2015

New Zealand, travels

Nový začátky v Aucklandu

posted by cassidy on 2015-05-05 at 12.25 PM, 0 comments

Hodně dotazů ze všech stran na mě směřuje ohledně práce. Ani já ani K. nemáme bohužel zatím vyřešenou práci, teda zaměstnání. Pořád je pro mě trochu zklamání přístup velký většiny lidí tady. Když už není nepřekonatelnou překážkou absence “tertiary education in design” (neb tady něco, co má v názvu design můžete studovat téměř na každým rohu a momentálně to oblast, co zní dost cool, takže absolventů s hodně rozdílnými schopnostmi je prostě dost), máte prý “beautiful style” práce, ale nikam vás nepošlou, neboť nemáte dostatek commercial experience, což v překladu znamená, že nejste dost dobří proto, že jste nebyli zaměstnaní v reklamce :)

Na druhou stranu je pochopitelný, že z Čech na to, že by byl problém chybějící oficiální vzdělání v oboru, nejsme zvyklí a jde o to, co doopravdy dokážete, když škol na to máme hodně poskrovnu a navíc jsme si dobře vědomi toho, že freelancer dokáže odvést výbornou práci s nižšíma nákladama a zpravidla si ještě obě strany užijou osobitost tý spolupráce. Zéland si na tohle prozření bude muset ještě pár let počkat.

Na jednu stranu to je nahouby, protože přece jen životní náklady nejsou zrovna nízký, ale na tu druhou nemůžu říct, že bysme si to zatím neužívali. Neznamená to ale rozhodně, že bysme se flákali celej den u seriálů. Vlastně mám pocit, že nepromrháme ani minutu z našeho dne. Když zrovna nevyvíjíme nějakou aktivitu týkající se hledání práce, hodně se oba věnujeme tématům, který nás zajímají, rozvíjíme nápady, přemýšlíme, jak zařídit sobě i ostatním lepší svět :) Vzděláváme, našli jsme si čas přečíst si věci, o kterých jsme chtěli vědět víc už dávno a pořád si rozšiřujeme obzory. A to je hodně cool. Snad nebudu mít brzo hlavu jak pátrací balón :)

Krom toho, že mám taky pořád relativně plný ruce práce na dálku, protože se do druhý etapy přehoupl zatím nejrozsáhlejší projekt, na kterém jsem kdy pracovala, a do toho se pořád objevují nějaké zajímavé drobnosti, se docela velký věci začínají dít kolem Číči v kleci a protože víc hlav víc ví, doufám, že se tím výsledek znásobí. Stay tuned!

Ačkoli tu roční období odpovídá našemu začátku listopadu, je krásně, většinu času svítí slábnoucí podzimní sluníčko a venku je na tričko s lehkým svetrem nebo košilí pro případ, že začne foukat. Není den, kdy bysme nevyrazili objevovat nový aucklandský zákoutí (a zpravidla narazíme na něco mindblowing ve stylu kráteru sopky uprostřed města). Našli jsme si dokonce dvě “domovský” kavárny, kde se nás asi jen tak nezbaví.

Užívám si, že máme po víc než pěti týdnech v autě k dispozici vybavenou kuchyň a jídelníček se neomezuje na jídla, který se dají připravit v jednom hrnci pod deset minut. K. mi možná brzo odejme sociálka, protože když jsme si stoupli na váhu, zjistil, že moje narážky na to, že na něm visí oblečení, nebyly neopodstatněný a zhubnul pět kilo. (Já dvě, yay, očividně mi změna a spousta chození po zajímavostech prospěla. Ale vidět to není. Nebo takhle. My jsme v Christu měli hodně zeštíhlující zrcadlo, což není vůbec fajn, protože máte hodně zkreslenou představu. A pak se třeba náhodou vidíte na fotce.) Rozhodla jsem se taky využít toho, že zatím nepadám na tlamu po celým dnu v práci a začala jsem zase pravidelnějš cvičit. Plavková sezóna mě letos mine. Naštěstí. Klobouk dolů všem lidem na cestách, kteří si dokážou uržet nebo dokonce budovat formu, stojí to o dost víc úsilí, než jsem si představovala :)

Dnešek je byl z těch horších dnů. Ráno jsem se rozhodla jet s K. na jednu jeho pracovní schůzku s tím, že alespoň uvidím novej kus Aucklandu. Nabídka se neukázala tak fajn, jak zněla, a celkově na mě nějak tak padl stres z aktuální situace, ze všeho. Takový to, že kdybych měla sepsat seznam svejch aktuálních struggles, byl by sakra dlouhej, a zatímco K. řídí k jedný pracovní agentuře, střídavě nervózně vyklepávám rytmus Hey Brother do hliníku Macbooku na klíně a píšu tohle.

Ale bude dobře.

cosmetics, food & lifestyle, life & stories

Long story short…

posted by cassidy on 2015-05-03 at 11.26 PM, 7 comments

… aneb jak jsem přišla o dlouhý vlasy.

Mívala jsem vždycky sestříhané vlasy, kadeřnice i ostatní tvrdili, že to jemným vlasům pomůže, budou lehčí a budou ve výsledku vypadat objemněji. Upravené vypadaly. Od chvíle, kdy mi kadeřnice poprvý v době, kdy mi bylo čtrnáct, vytvořila vrstvený účes (a že v té době to byla pecka, nebylo to nějaký scene háro, ale emo, ačkoli jsem se k tomu nikdy nehlásila, trendy uznávaný teenagerama v tý době ovlivnilo ať už jsme chtěli nebo ne, že :D), pět let jsem si upravovala vlasy žehličkou opravdu skoro každý den a dostala se do začarovaného kruhu, kdy jsem se se svými přírodními vlasy necítila vůbec dobře a tepelně je upravovala, zatímco jejich kvalita a tím i přirozený vzhled se zhoršoval. Díky bohu za to, že jsem měla vždycky dost rozumu na to, abych se nepustila do nějakého barvení nebo odbarvování sama doma, ale nechávala si melír dělat profesionálně. I když to vlasům taky vůbec nepomáhá a spoustu let jsem pracovala na tom, abych se nenápadným a nenásilným způsobem dopracovala ke své přirozené barvě vlasů, alespoň jsem si je nezničila víc, než bylo nezbytně nutné. Nicméně žehlička minimálně po umytí a vyfénování si na své vždycky přišla. A mě to asi jako nevadilo. I když moje vlasy nebyly úplně v nejlepší kondici, nepamatuju si období, kdy by mě vysloveně štvaly, to já jako mám ráda svoje vlasy. A třeba dva roky zpátky byly i o hodně delší, nevím, co konkrétně to způsobilo, ale poslední dobou se zhoršily i přes snahu o “dobrou” péči a nevěděla jsem, jak zařídit, aby se vzchopily a začaly znovu růst. A jak postupem času mění to, s čím jsem spokojená, začala jsem se tou nutností péče o vlasy po umytí cítit trochu svázaná a štvalo mě, že jsem si v hlavě vypěstovala to, že se s přírodními vlasy necítím dobře.

Jenže jsem s tím stejně pořád nic nezmohla a zlomilo se až nedávno. 3. března (to je dneska přesně dva měsíce, aha, to už zas tak nedávno není) jsem poprvé (a pravděpodobně naposledy) šla ke kadeřnici na Novém Zélandu. Co se týká kadeřnic, jsem hodně konzervativní a vždycky jsem si radši počkala domů, na moji dlouholetou kadeřnici Zuzku, se kterou jsme to měly dávno vychytané. Nicméně konečky mých vlasů byly v takovém stavu, že čekat na návrat do Čech rozhodně nepřicházelo v úvahu. A taky – co se na tom dá zkazit, žejo? To jsem netušila, že moje angličtina je asi tak špatná, že “zastřihnutí konečků” a “Jeden, maximálně dva centimetry,” si kadeřnice vyloží jako “radikální ozdravnou kúru a 10 cm pryč”. Střihla poprvé, strčila mi před oči dlouhý ustřižený pramínek vlasů a říká: “Takhle, dobrý?” Moje “Omg.. to je strašně moc! No… Jenže co se dá dělat. Tak to, prosimvás, vemte hlavně do roviny.” A Zuzce jsem poslala pohled, jak se mi bez ní v dosahu “zadařilo” :D

2015-03-04 06.15.03

Nikdy jsem se nenechala stříhat o tolik, bože, snažím se tolik let o dlouhý vlasy. Byl to takovej šok, že se mi ani nestihlo chtít začít brečet, což se mi normálně stává i když jsou to tři centimetry místo dvou :)

A když už se to stalo a já měla konečně opravdu všechny vlasy stejně dlouhé, bez náznaku nějakých vrstev, rozhodla jsem se radikálně změnit svoji péči o vlasy, přestat být závislá na fénu a žehličce na vlasy, které si doteď vždycky našly místo i v sebemenším zavazadle při cestách na místa, kde bych se bez nich VÁŽNĚ mohla obejít a tak od 1. března moje vlasy vážně s teplem do kontaktu nepřišly. Udělala jsem zároveň tlustou čáru za dosavadní péčí o vlasy, pořídila jsem jim nový přírodní šampon a kondicionér (které mimochodem, ačkoli bych to od přírodního přípravku nečekala, dělají fakt s vlasama skoro zázraky, a – byla jsem skeptická k malému 220 ml balení – vydrží hodně dlouho, dokonce přímo výrobce doporučuje používat pro nejlepší výsledky jen malé množství a já po dvou měsících používání pořád ještě nesháním nové!), ubrala na používaných produktech (a to že už jsem to dost zkrouhla díky cestě na Zéland) a začala víc přemýšlet o tom, abych necpala svýmu tělu víc chemie, než je nezbytně nutné.

Zélandská kadeřnice mi navíc ukázala jeden trik, který se mi zatím jeví jako hodně dobrá praktika. Do spodní části polosuchých nebo suchých vlasů před spaním vetřít malé množství kondicionéru (uuh, jak popsat to množství, něco jako třeba červená fazole?), normálního “smývacího”. Komukoli jsem to zatím řekla, kroutil hlavou, že to je blbost, že vlasy pak budou celý zmaštěný a ošklivý. Na moje to funguje. Po pročesání ráno nevypadají, že by je něco zatěžovalo, jen jsou mnohem hydratovanější, nemají tendence krepatět a vypadají zdravěji. Respektive – nejen vypadají, ony jsou vyživenější, ne jako při použití různých uhlazovacích přípravků nebo produktů na roztřepené konečky plných silikonů, díky kterým vlasy chvilku vypadají líp, ale ve výsledku je produkt vysuší a bez jeho použití jsou na tom vlastně ještě hůř.

Možná to zní, že to moc řeším. Možná se v tom vidíte a úplně to chápete. Každopádně – díky tomu, že jsem se rozhodla, že si zvyknu na svůj novej “standardní” vzhled, si připadám o hodně svobodnějš, věřím, že moje vlasy to taky ocení a třeba se vážně i dočkám těch delších zdravých vlasů, které vypadají relativně hezky i samy od sebe, po kterých jsem vždycky toužila. Ale kdyby ne, alespoň malá psychická změna ve vnímání sama sebe proběhla (ještě to pořád není stoprocentní, zrovna včera jsem měla hříšnou myšlenku na žehličku) a to je důležitý.

Co vy a vlasy? Prozraďte nějaký tajemství!