Monthly Archives

April 2015

New Zealand, travels

Hittin’ the road again?

posted by cassidy on 2015-04-26 at 8.44 PM, 0 comments

23. 4. 2015 /čtvrtek/

Ve čtvrtek jsme v Aucklandu – den se nese docela očkávaně v neustálý hledání jedný wifi za druhou, bydlení a práce. Haha. První pohovor v agentuře se mi podaří domluvit přesně za týden, naivně jsem si myslela, že bych se někde mohla ukázat třeba ještě před víkendem. Projíždíme inzeráty s pronájmy pokojů na Trademe a facebookový stránce Flatmates Wanted – Auckland, spíme po dlouhým hledání kempu poblíž velkoměsta a mojí premiéře v platbě kartou po telefonu (nutná pro rezervaci a získání vstupního kódu na bránu) v Ambury parku. Při příjezdu se všude v šeru za bránou líně povaluje mlha a je to trochu strašidelný :)

Processed with VSCOcam with t1 preset

24. 4. 2015 /pátek/

Pátek se nese v podobným duchu jako předchozí den, jedna ruka na klávesnici, v druhý střídavě mobil a několikátý kafe.

Navečer se jdem se podívat na bydlení, yay! Protože jsme na místě trochu dřív, obcházíme okolí ulice, už mám vytipovanej svůj budoucí oblíbenej obchod – zdravou výživu… A pak přijde člověk, co měl pronájem na starosti a řekne, že pokoj právě pronajmul někdo před náma <3 Naštěstí má ale tip na jiný bydlení, dokonce lepší a blíž centra. Hned, jak po půlhodině snahy kontaktovat toho člověka zjistím, že má pravděpodobně můj operátor problém, píšeme a voláme z K. mobilu, a i když mě trochu děsil ten holohlavej nabouchanej týpek středního věku, co seděl v kuchyni s večeří zrovna, když jsme se přišli do domu podívat, plácnem si a v závislosti na tom, jak se vyvinou okolnosti, se můžeme nastěhovat v neděli večer nebo v úterý. To znamená ještě dvě až čtyři noci, tak co s náma…?

Processed with VSCOcam with t1 presetV těch dnech jsem poslala spoustu pohledů – některý z nich šly i k vám (chcete taky pohled? víc info v tomhle článku :)) 

Mysleli jsme, že tohle je finální, že se teda na pár měsíců usadíme. Ve velkoměstě jsme byli den a půl. Najednou byl pátek večer a my jsme se tak nějak cejtili, že ještě prostě není ten čas, že nejsme připravený do toho skočit takhle po hlavě, že ještě nechceme, aby tahle toulavá etapa skončila… Rychle se setmí, najednou si kupujem trochu jídla na cestu, tankujeme plnou a během chvilky jsme na výpadovce na sever. Začíná pořádnej slejvák a náš víkend na krásnejch, větrnejch plážích na severu.

DSC_3887_copy

Jsem neskutečně ráda za tuhle následující fotku. Tak dobře vystihuje ten moment, pokaždý mi TAK dobře připomene tu atmosféru, tu volnost a divokost, kterou jsme v posledních týdnech zažívali.

Processed with VSCOcam with t1 preset

Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_3896_copy

DSC_3901_copy

26. 4. 2015 /neděle/

Už jsme tak na cestě zpět z našeho víkendovýho útěku z města do Sandy Bay a okolí s tím, že zastavíme, když by nás cestou něco cvrnklo do nosu, ale jinak že se pohodovým tempem suneme do Aucklandu, protože večer se můžeme přesně po pěti týdnech (35 nocí, chápete?) v autě nastěhovat do pokoje. Do pokoje s postelí v hezkým domě ve fajn čtvrti. Když tu najednou, ťupky dupky, světelná šou na palubovce, krom trvale svítící kontrolky nezavřených dveří ještě nedobíjící se baterka, olej, který jsme tak úspěšně vyměnili před týdnem a cosi, co nevíme, co je, ale briskně na mobilu (signál, wow, wow!) zjištuju, že to je buď chladič nebo radiátor, což si vysvětluju nějak podobně. Sakra, no.

Stavíme jak to jde u malýho parku na kraji městečka a po kontrole oleje a řemenu se vrháme k telefonům a snažíme se najít další možný poruchy, když najednou si neodpustí jedovatou poznámku pán z páru s kočárkem, který jde zrovna okolo.

“I hope you guys aren’t texting each other!”
“Ani ne, snažíme se, actually, přijít na to, co je s naším autem,” odpovídám trochu zpruzele, protože to není poprvý, co do nás někdo ryje kvůli koukání do telefonů zrovna ve chvíli, kdy potřebujem nějakou emergency informaci.
“Ježiš, snad není rozbitý…” No néasy, a ten otevřenej motor máme otevřenej ze srandy. Pán dost změnil tón a poradili nám, že máme velký štěstí, že jsme na kraji vesnice a pár minut pěšky je opravna, kterou před chvílí viděli otevřenou. Automechanik taky nebyl zrovna happy, že po něm někdo chce něco v neděli odpoledne, ale auto zběžně okouknul a seznámil nás se skutečností, že se rozbil alternátor a bez dobíjející se baterky těch zbývajících 110 kilometrů zpátky do Aucklandu nedojedeme a vzhledem k tomu, že následující den je Anzac Day, státní svátek, oznamuje nám, že tam asi pár dnů budeme muset pobýt. Výborně. Jediná dobrá zpráva je, že nám nehrozí nějaký poškození motoru nebo tak.

“A pane, kdybysme náááhodou měli ty baterky dvě, je nějaká šance?” tahám z rukávu eso v podobě naší záložní baterky.
“Nezaručím vám to, ale to už byste při troše štěstí zvládnout mohli.”

K. se na mě podívá takovým tím don’t-even-think-about-it pohledem, já nahodím výraz desetiletý chytrolínky a rychle pokračuju..

“Hele, máme dvě možnosti. Buď zůstaneme x dnů v týhle díře, ten týpek až v úterý objedná díl, kdovíkdy mu ho dovezou… A nebo to riskneme. Co kdybych ti skočila naproti pro kafe?”
Chvilka ticha, chvilka napětí.
“Jo, máš pravdu. Zajdem si na kafe a prostě pojedem.”

Processed with VSCOcam with t1 preset

Povypínáme všechno, co jde, všechny nabíječky, větráky, rádio, přes den se tu naštěstí nesvítí… A protože dokud to není happyend, není konec, tak si tak drandíme s tou naší světelnou show u budíků asi dvacet třicet kilometrů, když najednou přejedem nějakej hrbol, drncne to, varovný kontrolky zhasnou… A od tý doby auto jede bez problému dál <3

A teď už to může bejt konec! Konec roadtripu a začátek naší poslední novozélandský etapy, wow. Time flies.

Další hezká část života to byla. Zaslouží si to rekapitulaci? 35 dní na cestě, plus mínus 4800 kilometrů ujetých ve 24 let starým vanu (což znamená starší než jsem já) na dvou ostrovech, 1508 fotek, 36 check-inů na Swarmu (to jsme tomu moc nedali :D) a nepočítaně krásnejch míst a zážitků, o který jsem se s váma podělila v 25 článcích.

New Zealand, travels

South to North #8

posted by cassidy on 2015-04-22 at 10.37 PM, 0 comments

Protože “job hunt” začíná být čím dál aktuálnější téma a myšlenku na něj nedokážu po zkušenostech z Christchurch vyhnat z hlavy, ráno během hodiny nad hrnkem výbornýho kafe v přátelský hipsta kavárně Demi-urgos v Hamiltonu upgraduju taky K. životopis a dělá mi radost, že to dokáže ocenit. Na další dvě hodiny se bez problému ztrácíme mezi studenty ve Wintec library, protože je pro mě docela zásadní opravit si osobní web / portfolio, na kterým jsem si před pár dny odpálila styly, a připravit svoje CV k tisku. Všechno pak velmi profesionálně necháváme vytisknout ve Warehouse stationery, načež velmi profesionálně #2 stříhám vizitky ručně chirurgickýma nůžkama. Ve výsledku to všechno vypadá krásně, tak co.

Oba máme pocit, že na nás něco leze, takže nemáme moc chuť podnikat nic moc náročnýho. Protože o Hamiltonu jsme dostali informace na škále od “nastěhujte se tam!” po “jestli budete projíždět skrz, hlavně nezastavujte,” zvědavost nám nedá a procházíme si centrum města. Pravda, že koncentrace Maorů je větší, než ve všech městech, který jsme doposud navštívili, ale jinak působí naopak celkem sympaticky, i když za teplýho slunečnýho dne jen málo měst vypadá jako úplnej průser.

Co mě v Hamiltonu upřímně nadchlo, byly Hamilton Gardens. Jen tu “stylizovanou” část jsme procházeli snad dvě hodiny a já jsem si v uličkách mezi vysokými živými ploty a maličkými zahrádkami připadala jako Alenka v Říši divů. Očividně jsem nebyla první, protože po chvíli jsme narazili na sochu Kloboučníka s mým oblíbeným citátem od Lewise Carrolla:

“If you don’t know where you are going, any road will take you there.”

Processed with VSCOcam with t1 preset Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_3868_copy

DSC_3871_copy

DSC_3862_copy

DSC_3865_copy

 

Hamilton Gardens byly v pozdním odpoledni krásný, tichý místo, kde máte pocit, že relaxujete, nasáváte energii a vnímáte všudypřítomnej klid a mír. Blízko podobnýho místa bych si přála jednou bydlet.

Nechápu, jak jsem celej svůj dosavadní život mohla žít v tom, že nemám ráda rajčatovou polívku. Vždyť ta chuť je úplně geniální!

New Zealand, travels

South to North #7

posted by cassidy on 2015-04-21 at 9.36 PM, 0 comments

Dlouhý cestování středozemím, boží krajina Tongariro National Park, sopky, prázdný silnice, divokost, zasněnost a hlavy plný nápadů.

DSC_3839_copy

DSC_3842_copy

DSC_3843_copy

Někdy po obědě přijíždíme k jezeru Taupo. Dlouho jedeme po silnici přímo po břehu, užíváme si výhled na jezero. Stejně se jmenuje taky město v severní části jezera, čekali jsme spíš vesničku a tak jsme překvapení jeho velikostí. Přímo na břehu si na jednom z piknikových stolů vaříme oběd a jsme pořád tak unešení z tý krajiny, kterou jsme doposud projížděli, že necháme odvyprávět celej naučenej monolog starší paní od Strážný věže místo toho, abysme se jí zbavili po první větě a vypadala, že z toho má docela radost.

V okolí Taupo by se dalo zabavit taky na dlouhou dobu. Krátkou procházkou dojdeme k Spa Park Hot Pools, což je místo, kde ústí do řeky potok, ale ne jen tak ledajakej – voda v něm je úplně horká, termálního původu, ale narozdíl od té, jakou známe z Evropy, není vůbec cítit sírou a je průzračně čistá. Tohle místo je volně přístupné a myslím, že v jakoukoli hodinu, v jakoukoli roční dobu tu narazíte na někoho, kdo se tu zrovna bude koupat. My jsme k Hot Pools přišli za hodně teplýho dne, babí léto hadr, v zimě to musí být ještě o dost víc cool. Díky vulkanické aktivitě je v okolí Taupo spousta dalších zajímavostí jako třeba Craters of the moon nebo Thermal Valley a příjemností v podobě několika velkých termálních wellness středisek. Všude i cestou ze silnice je vidět pára stoupající z říček jen pár metrů od cesty.

Poslední zastávka toho dne jsou Huka Falls, vodopád nedaleko od města. Nikdy jsem neviděla vodopád s takovou sílou! Řeka s nádhernou tyrkysovou vodou k němu přitéká hodně úzkým korytem, nabere tak na rychlosti a to, co se děje pod vodopádem, musí být neuvěřitelně nebezpečný. Podívaná ve večerním sluníčku ale moc hezká.

DSC_3853_copy

DSC_3859_copy

Čím víc se posouváme na sever, tím víc dálnice opravdu vypadá jako dálnice, občas už má i mimo města dva pruhy v jednom směru a sem tam je dokonce rozdělená svodidly.

Nechápu, jak jsem celej svůj dosavadní život mohla žít v tom, že nemám ráda sušený banány!

New Zealand, travels

South to North #6

posted by cassidy on 2015-04-20 at 9.19 PM, 1 comment

První probuzení na Severním ostrově bylo jedno z nejhezčích, jaký si zpoza okýnka dodávky dokážu představit. Jako vždycky jsme tu zaparkovali za tmy, takže jsme neměli nejmenší tušení, co nás ráno čeká, o to lepší překvapení to bylo :) Navíc sucho a celkem teplo, konečně takový podmínky, kdy si nedokážete najít jedinou výmluvu, proč se vyhnout rannímu protažení.

Processed with VSCOcam with t1 preset

DSC_3825_copy

Processed with VSCOcam with t1 preset

Víme, že s každým kilometrem severně se blíží chvíle, kdy budeme řešit nový zaměstnání a chceme do Aucklandu přijet už fakt připravení, možná třeba i odpovědět na nějaké inzeráty den dva předem, a já si předtím potřebuju aktualizovat portfolio i životopis. Vytipujeme si proto velkou klidnou knihovnu, kde máme v plánu strávit ty dvě a půl hodiny, na které nám vystačily drobný do parkovacího automatu. Po dlouhý době otvírám počítač z jinýho důvodu než abych psala poznámky z cest, těším se na to, že mám na něčem pracovat… a ono mi to strašně nejde. Jenže když to nejde hodinu, hodinu a půl, začínám bejt hodně zklamaná a vrcholí to tím, že se mi nenahraje správně soubor s CSS na ftpko a web je nepoužitelnej minimálně do tý doby, než odpoledne vstanou kluci v Čechách a pošlou mi starší verzi ze zálohy. Kdyby se to stalo s jakoukoli jinou prací, prostě se projdu, dám si oběd a nestresuju se tím, vím, že se to někdy stává a že to za chvíli bude dobrý. Jenže kdy zas budu mít příležitost sednout si někde v tichu ke stolu s připojením k internetu. Chytá mě takovej záchvat úzkosti, že K. zavelí, že jdeme radši do muzea. Procházka po pobřeží je fajn, muzeum taky, občas se mi daří na to i zapomenout, ale nálada pořád nic moc.

Jsme dost unavení a Wellington jako město nás neohromil ani na druhý pokus. Mezi mrakodrapy a spěchajícíma business lidma si připadáme nepatřičně a motá se nám z toho hlava, přece jen všechny ty předchozí měsíce v Christu, který občas připomínal víc než cokoli jinýho nějaký město duchů, nás nějak poznamenaly.

Vítr mi cuchá vlasy, ve Wellingtonu totiž pořád pořád pořád fouká vítr, a docela mě to baví.

Protože vím, že jediný, co mi může pomoct, je fakt udělat to, co potřebuju mít hotový, dáváme tomu druhou šanci navečer v Mekáči. Internet dost pofidérní, ale daří se mi udělat to, o co jsem se snažila už ráno a najednou je všechno dobrý :)

Těsně před tím, než jsme opustili město, jsme se stavili v Countdownu pro jednu výbornou šunku k snídani. Za pultem byl stařičkej Japonec, už to je zvláštní, z 99,9 % to je prostě při-těle-Kiwi-žena. Poprosila jsem o 100 g šunky, pán ji nabral, potěžkal v ruce, položil na váhu, na jejímž displeji se ustálilo číslo 100. Načež se Japonec usmál a místo toho, aby sáček slepil etiketou do něčeho, co musíte celý rozškubat, abyste se dostali k obsahu, na něm udělal volný uzel a etiketu nalepil prostě někam dolů. Nemilovali byste toho člověka?

New Zealand, travels

South to North #5

posted by cassidy on 2015-04-19 at 1.09 PM, 0 comments

Protože jsme se předchozí večer rozhodli opustit Jižák, je víc jasné, že Queen Charlotte track si (protentokrát?) budeme muset odpustit. Marlborough Sounds jsou ale jedna z lokalit, která nás hodně zajímala a jeli jsme se proto podívat “alespoň” autem. Vážně bych si strašně přála vidět scénu, jaký pohled jsme si vyměnili, když jsme po dvou hodinách jízdy serpentýnama po “no exit” (slepé) silnici uviděli ceduli “café – open” (navíc v neděli).

Majitel kavárničky a asi celého Te Mahia Bay resortu poté, co zjišťuje, odkud pocházíme, běží pro pořadač s vytištěnými mapami a informacemi, chvíli jím divoce listuje, než najde mapu Jižních Čech a začíná se rozplývat nad tím, jak mu ČR před třemi lety tak učarovala, že se tam letos v (evropském) létě vrací znovu. Vlastně jsem se snad nesetkala s jinou možností, než že lidi buď absolutně neví, že Česká republika existuje, nebo potkali někoho z Čech, nebo v Čechách byli a zamilovali si naši zemi. Pro místní je fakt vrchol historie budova stará 150 let a hrad tu je všeho všudy jeden, celkem malý. Tak si představte, jaký zážitek pro ně musí být památky, které máme “na každým rohu” :)

DSC_3802_copyTrajekt! Výhled do Marlborough Sounds.

Odpoledne míříme ještě do Blenheim, pozdravit “staré známé” (pamatujete si ještě na náš první zélandský trek?). Z Blenu jsme v šoku. Zaprvý z toho, že jsme si uvědomili, že to je půl roku, co jsme projížděli. Zadruhý, a to hlavně, z toho, že máme v živý paměti, jak jsme Blenheim vyhodnotili za šílenou díru, když jsme sem přijeli, a hromadně litovali Káti, že tu žije. Jak nám přišlo to město úplně bezduchý, mrtvý, ošklivý, prázdný, všechno. Najednou se procházíme v neděli odpoledne ulicema, na kterých jsou lidi, otevřený obchody, míjíme hezký kavárny, obědváme perfektní kebab v Akbabas, jdeme se podívat dokonce do několika knihkupectví, seženu potřebný pohledy včetně známek a na návštěvu přivezem’ karamelový a jablečný řezy z místní pekárny.

Je vtipný, jak v Čechách většinou skoro vítáme návštěvu něčím ve stylu: “Dáš si kafe?” Tady je jedna z prvních vět skoro vždycky: “Chcete se vysprchovat?” :D

Káťa s Alexem jsou taky v šoku z toho, že to je půl roku od chvíle, kdy jsme u nich byli poprvý/naposledy, rozhodně je co vyprávět. Seznamujeme se taky s jejich nájemníky, jedním samostatným článkem a trojčlennou skupinkou, diametrálně rozdílnými lidmi a perfektní ukázkou toho, jak dobře nebo blbě se dá žít / přistupovat ke všemu / určit sám sobě, jaký celkový dojem z cest bude člověk mít, když se rozhodne odcestovat do cizí země.

DSC_3814_copy

Těšila jsem se, že poplujeme v ideální čas na pozorování západu slunce na moři, z větrný paluby trajektu. Mezi horami ale slunce zmizelo mnohem dřív a už na loď jsme vjížděli za tmy. Tak nic, no! Ani moje plány na produktivní využití téměř čtyř hodin času na lodi moc nevyšly, jen, co jsem napsala adresy na pohledy mi začalo být ne-zrovna-nejlíp a tak jsem pak většinu cesty strávila v leže, počítač nějak nezvládla ani otevřít a spíš silou vůle posunovala minutovou ručičku na hodinách, aby cesta utekla co nejrychleji. Přitom jsem hodně přemýšlela o tom, do jaký nejistoty jsme se to zase vrhli. Když se nad tím člověk zamyslí racionálně, zvlášť někdo jako já, kdo ještě před pár měsíci bez perfektně zorganizovaného diáře nedal ani ránu, je to dost děsivý, proto se snažím to dělat co nejmíň. Tak Severáku… Please be good to us.