Monthly Archives

July 2014

life & stories

July 12, Saturday

posted by cassidy on 2014-07-12 at 11.46 PM, 3 comments

Jsem tenhle článek napsala tak pěkně v letadle a v autobuse a pak se mi smazal, tak znova. Ale už to nebude ono :/ Aspoň nějak stručně.

Týden před obhajobou bakalářky a státnicema vypadal asi tak, že.. Vypsaná fixa, příprava výstavy do noci, Ikea, zase Ikea, koncert Lucie, vernisáž.. jedno lepší než druhý, hm :D

Mám chuť na letmý polibek.

Prej “s Lucií na Lucii” :)) lístek se mi dostal přes milion rukou, rychloplán bez očekávání a TAK výborný to bylo, děkuju!

Bakalářka byl hec. Jak člověk ví, co je potřeba, nějakej jasnej cíl, tak to prostě jde. Že to prostě zahrnuje dlouhý noci a dealování se zkurvenou školní byrokracií je věc druhá. Ale je tam prostě něco, čeho musíte dosáhnout a deadline, kterej si dobrovolně posunete ještě o tejden dřív. Ale pro mě jsou tyhle věci, který mají jasnej cíl, mnohem lepší, než se “něco” učit.

Obhajoba byla zábava na celej den. V místnosti vedle nás byla desítka lidí s diplomkama vyřízená za dvě hodiny, zatímco my jsme si mysleli, že toho týpka z naší skupiny vevnitř snad zavraždili, když ani po čtyřiceti pěti minutách pořád nevylejzal. Protože jsem byla na seznamu až poslední, počkala jsem do krásných sedmi večer, byla jsem v tom horku úplně chcíplá už, ale navržený jedničky se dokonce povedlo obhájit. Takže další den, kdy jsem se plánovala učit, v háji. Rovnou z obhajoby jsem totiž jela připavovat čtvrteční výstavu do Horoměřic, o který jsem psala posledně, pozvání stále platí :)

A pak jsme se teda už fakt docela učili. Bulánci po síti, obědy v Iluzích a zmrzlina pravidelně v 16.00, jediný hajlajty těch stejnejch dní. Naučila jsem se učit se z počítače, protože i jen když jsme si na papíry vypisovali, zmizel za týden celej balík těch 500 listů papíru. Měli bysme jít sázet lesy někam. Tisknout to, to už bych si fakt musela urvat hlavu. Ale do týhle doby jsem nemohla žít vůbec s materiálama v digitální podobě vůbec prostě. Zavřený v Baru celý dny a noci, skoro jsme nevěděli několik tejdnů, jak vypadá slunce fakt. Když už jsem spala doma, jela jsem přes město na kole za ranní mlhy a domů pozdě po půlnoci, někdy to prostě nevyšlo a upadla jsem do kómatu přímo u kluků.

Takový to, že večer před velkou zkouškou už máte kašlat na všechno, vypnout.. Hm, ne. Nestíhačky. Když kluci dva dny před mým dnem D zjistili, kolik okruhů mi ještě zbývá projít, nelítostně mi sebrali i papíry, na který jsem si vypisovala podstatný věci, že prostě už není čas dělat to pořádně.

“Se na to nedokážu bez toho přepisování soustředit!”
“Musíš tyvole, MUSÍŠ, jinak to prostě už nejde!” 

Tak jako – učila jsem se do jedný ráno, na pátou budík, ještě ve vlaku něco dočíst, ještě na chodbě před zkušební místností něco dočíst.. No, nestihla jsem to ani tak xD Naštěstí jsem dva dny předem měla vybraný, že si vytáhnu životní cyklus podniku z podnikovky/financí a z managementu motivaci. Marketing/spotřebko jsem nějak neměla preferenci, ačkoli z toho spousta lidí šílela, nějak jsem měla pocit, že se to dá okecat všechno podobně :D

“Děláš si prdel? Vzít si na státnice kamenný vejce a růžovýho dinosaura, to fakt můžeš udělat jenom ty,” povidal týpek ve škole xD Vím, proč to dělám.

Pár lidí mi drželo palce, mockrát díky za to. Určitě máte prsty v mým úspěchu :) Kluci byli nejvíc boží, jak mi fandili v přímým přenosu. Jsem byla první vlaštovka, žejo. Nikdo nevěděl, co bude.

Vejce, dinosaur a bizon z kindervajíčka v levý ruce, pravou musim ukočírovat ajsik a ten papír, co vás bez něj nenechaj dělat státnice, ale jeho zfalšování by bylo otázkou asi tak 30 vteřin v PSku (a kterej jsem se bála nejvíc na světě, že zapomenu někde, protože se znám). postupně vybírám z každý ze tří hromádek lísteček s otázkou a nemam odvahu se na ně podívat, dokud si nesehnu na místo, kde si mám udělat přípravu. Hah. Životní cyklus podniku, osobnost manažera, distribuce jako marketingový nástroj. OMG. Asi nejlepší otázky, který jsem mohla mít. Jsem s tím počítala ale, no. Za všechny ty výjeby za celý studium, zasloužený. Hlavně poslední tejden jsem měla za všechny dobrý skutky takovou karmu, že nás dvakrát pokladní v Penny volala, ať jdeme dopředu na začátek fronty, že toho proti ostatním lidem máme málo. A tak xD Jasně, mohli mě vykotlit a vykotlili by mě na kde čem, ale tak nějak jsem počítaka s tím, že to půjde dobře, nebyla jiná možnost ani, než doufat. To strašně vytlemili lidi na chodbě, jak jsem vylítla úsměvem od ucha k uchu, s hlasitým “YES!” s takovým tím, jak si zatáhnete pěstí k pasu. Sice jsem nevěděla v tu chvíli oficiálně, jestli teda “jo,” ale dobrej pocit prostě. Všichni vylejzali jak zmoklý slepice, i když si tahali taky fajn otázky. Proč prostě, lidi?

Protože jsem šla na řadu poslední před “vyhlášením výsledků” naší první půlky, měla jsem to za pár. “A kdo už máte obhájenou bakalářskou práci?” Čtyři z pěti rukou nahoře, včetně mojí.. “Tak vám gratulujeme, bakaláři!” 

HELL YEAHHH!

Svoboda. Ani ne nějaká euforická radost v ten moment, ale takovej správnej pocit zadostiučinění.

Na dlouhou dobu poslední oběd s Terezou, se kterou jsme to celý tři roky, už od druhýho dne v nový škole táhly spolu, když jsme se náhodně potkaly na jedný přednášce a zjistily, že máme stejnej rozvrh.

Stejnej den státnicovali i Honza s Janou, lidi z ČVUTu, který jsem kdysi v prváku poznala díky Tomášovi. Správnej den na to jít poprvý na Vltavu na šlapadlo. Nechtěli labuť, ale prej teda když si to hodně přeju.. Cestou ještě letíme do My, protože na to, jaká byla ráno kosa na trenčkot, tak odpoledne asi 30 stupňů a máme všichni trochu ne-zrovna-šlapadlovej společenskej oděv. S Janou čapnem každá první šaty (Jana. Šaty. Jana. Šaty!), Honza nějaký šortky, což v kombinaci s košilí a kravatou působí, jakože někde ztratil kalhoty, cestou se k nám přidá ještě Štěpán, zmrzlina s nutellou z Bageterie, Bohemka a labuť. Boží letní odpoledne a správně vygumováno.

Na nádru na mě čekaj kluci, výjimečně na zmrzku o dvě hodiny pozdějš, až se mnou. Z okýnka mávaj á dvojkovým plakátem s “Bc. Lucie K.” a já je miluju ještě víc, než doteď :)

“A vidělas vůbec židli?”
“Jste mi opravili to kolečko?”
“Jaký kolečko…?”

Druhej den začínám se svým nekonečným to-do listem, kterej jsem nashromáždila za poslední dva tejdny. Odpovědět na mejly. Zavolat zpět na tisíckrát ignorovaný hovory. Přeinstalovat už absolutně nepoužitelnej macbook s 300 mb volnýho místa na disku. Pořád v baru, jakoby se nic nezměnilo, přišlo pár gratulací a dotazů, jestli teda párty párty, ale není zatím moc co oslavovat, teprv čtvrtina úspěchu, žejo.

Ve čtvrtek ráno vezu vyklepanýho Adama do Prahy, to má i s osobním řidičem – si někdo žije! :D Čekání je dlouhý. Po hodině začínají i kluci plašit na hromadným chatu, co jako teda bude, ať podávám nějaký info – těžko, když sama nevím, naštěstí se nám povedlo najít rozpis a zjistili jsme, že má ještě pět minut, tak stepuju na místě, kde mě nechal, kolem se postupně schází další, co jdou na řadu později, když najednou slyšim hlasitý: “JOOOOOO!” asi o dvě patra vejš. Impy!! Strašně poznam, žejo, píšu hnedka, že určitě dobrý, během dalších třiceti vteřin to mam potvrzený běžícím Bc. Adamem s rozzářenym úsměvem od ucha k uchu.

Oslavnej taneček kolem auta, poloviční převlečení do zevláckýho “outfitu” (“Jsem Bc., mrdat!”), prásácká oslavná snídaně v Sbuxu na Hradě, kus pěšky přes zahrady – zvykat si zase trochu na sluneční světlo, vybírání knížek za odměnu v NeoLuxoru… máme spoustu času totiž po rychlý domluvě s Honzou:

“Jdeš odpo Tomášovi na ty státnice?”
“No, on mi říkal, že mě tam nechce, až to posere…”
“Jó, no, nám taky… tak 14.40 na FELu?”
“Koupim cestou šampus!” 

Nechtěl nás tam nikoho. Předali jsme talismánky a tvářili se, že mizíme, jen co si dopijem pití ve studovně na FELu. Krátkej powersleep na stole mezi Tomášovým odchodem “na věc” a odpožděným příchodem Honzy. Nečekáme moc dlouho na hodně stručnou smsku “C” (A co, že je stručká, je to tam!!!!), berem láhve a běžíme před vchod do budovy školy. Tomáš vychází, jak je sám, tak se nějak extra neraduje, čumí do mobilu, navíc má kšiltovku, takže vůbec neví. Nenatlakovatelný teplý šumivý vína, sprcha!

“Jsem čekal, že tu prostě nasednu do auta a jedu domu. Mam vás rád, zmrdi!” 

“Tak ještě Jura a můžete si to vaše skupinový učení nechat patentovat, co?”

Víkendový čekání je dlouhý. Strašně si přejem to mít za sebou komplet. V neděli večer už to nevydržíme a otvíráme si lahev stáčený pálavy doma, nervy, ale Jura je najetej, nepochybujem’ a oslavně kupujeme všem domény jako překvápko. Tajně makám na fórovejch Bc. vizitkách (euforie, no, samozřejmě, že nemáme v plánu ty tituly používat :D), v pondělí přes den vyzvedáváme barový razítko (nejlepší stejně, miluju razítka)…

V pondělí 23.6. se stal Jura posledním Pokémonem do sbírky, úspěch 4/4, hell yeah!!

Ok, to znamená, že máme asi hodinu, než přijede domů, abysme udělali ty weby. Ty weby na ty domény, co jsme koupili den předtím. A máme svolanou párty, který se má včetně nás čtyř účastnit šest lidí, takže nás to nějak extra nevzrušuje, ale najednou je osum a v bytě čítajícím čtyři kancelářský židle posedává po zemi dobrých  dvanáct lidí, seems legit. Přesun do kasína, který je asi tři minuty od baru, strategická poloha. Popsaný čela, orazítkovaný ruce, apírový korunky pro všechny nový bakaláře (bylo fakt co slavit, nakonec to dalo během posledních 7 dnů 7 zúčastněných) i nebakaláře, lihovkový tetování všude, štrykedyke, policie. Spousta lidí spících na zemi. V šest ráno se pomalu začínají probouzet, odcházej všichni na vlak, na pěší zónu před barem svítí sluníčko a všichni se usmívaj, i když byste čekali, že jim bude fakt blbě. Nejlepší oslava, jakou jste si mohli představit.

Druhá, komornější oslava ve čtvrtek v Čestru, kterej jsme si slibovali za úspěšně zvládnutý tituly snad tři čtvrtě roku (musíte se mi furt na co těšit, žejo). A fakt the end of an era. Trošku smutný nakonec asi i.

Takže náš recept na bakaláře? Změna prostředí, kofeinový tablety, noční t-boxy (krabičky s gyros masem), plný hlavy plánů a zmrzlina. Rivotril je taky dobrej kámoš, potvrzujeme hromadně. Okolí, který vás prostě nechá porvat se s tím po svým (“Já nevim, jak ti pomoct, jestli se tě ptát, jak to jde, utěšovat, nebo na tebe radši nemluvit…”) – díky mami a tati, dík Nat, že se mnou poslední dva dny nemluvila, protože mi to dalo hodně času navíc a sama bych se tak rozhodnout nezvládla, a dík všem, co na nás mysleli. Ale hlavně kamarádi, co v tom jedou s váma, co vám udělaj sto osumdesátý kafe a cestou pro něj namasírujou krk, co vás nenechaj vyčerpaný spát přes den dýl než dvacet minut v kuse. Morálka. Fakt jo. Byly to zatím asi psychicky nejnáročnější dva měsíce v našich životech, stálo nás to hodně sebezapření a nevim, jestli bych to bez vás dokázala nebo ne, ale takhle to bylo výborný a nikdy nezapomenu na to, jak jsme to zase spolu zvládli <3 …a tohle byl jen začátek.